č. j. 57 A 20/2021 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: AG KONSTRUKT s. r. o., IČ: 450 23 221, se sídlem nám. Maxe Švabinského 961/10, České Budějovice, zastoupen Mgr. Filipem Toulem, advokátem se sídlem Otakarova 1427/41, České Budějovice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2021, č. j. 6143/1.30/16-22 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a žalobní body

1. Dne 2. 6. 2015 byla s žalobcem na pracovišti „Skladový a provozní areál – České Budějovice – Okružní“ (dále jen „pracoviště Okružní“) zahájena kontrola ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“), jejímž předmětem bylo dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce, se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce a na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení. O průběhu kontroly byl vyhotoven protokol o kontrole ze dne 17. 8. 2015, č. j. 13645/5.42/15-17 (dále jen „protokol“), dle něhož provedenou kontrolou bylo zjištěno, že dne 2. 6. 2015 na pracovišti Okružní pracovali zaměstnanci žalobce ve složení J.B., nar. X, J.A., nar. X a V.L., nar. X na opláštění haly za využití nůžkové zdvižné plošiny. Ochranná konstrukce zdvižné plošiny byla vzdálena 0,4 metrů od instalovaného opláštění, a proto nebyla způsobilá pro naplnění podmínek kolektivní ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení z okraje střechy. Součástí protokolu je pořízená fotodokumentace zachycující mimo jiné pohled na oplocené staveniště a rozestavěnou halu, pohled na zaměstnance žalobce při práci na bočním opláštění haly, detail V.L. při práci na bočním opláštění haly na pracovišti s nebezpečím pádu z výšky bez využití osobních ochranných prostředků proti pádu, pohled na práci na bočním opláštění haly prováděné ze zdvihací plošiny, detail identifikačního štítku s V.L. předloženého osobního ochranného prostředku proti pádu a celkový pohled na osobní ochranný prostředek, fotografii zdvihací plošiny a její odstup od bočního pláště haly. Dne 19. 8. 2015 byly kontrolnímu orgánu doručeny námitky proti protokolu o kontrolním zjištění, kterými byl protokol napaden v celém rozsahu. Námitky byly zamítnuty rozhodnutím ze dne 4. 9. 2015, č. j. 13645/5.42/15-22.

2. Dne 9. 11. 2015 byla s žalobcem na pracovišti „Změna dokončené stavby – přístavba skladové haly, U Smaltovny“ (dále jen „pracoviště U Smaltovny“) zahájena kontrola ve smyslu § 5 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, jejímž předmětem bylo dodržování povinností vymezených v § 3 odst. 1 zákona o inspekci práce, se zaměřením zejména na dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů k zajištění bezpečnosti práce. O průběhu kontroly byl vyhotoven protokol o kontrole ze dne 30. 11. 2015, č. j. 28168/5.42/15-4 (dále jen „protokol II“). Provedenou kontrolou bylo s ohledem na nyní projednávanou věc zjištěno, že dne 9. 11. 2015 na pracovišti U Smaltovny pracoval zaměstnanec žalobce D.P., nar. X na střeše kontrolované stavby ve výšce cca 5 metrů nad okolním terénem. Při šroubovávání trapézových plechů a při pohybu na střeše nebyl zajištěn proti pádu z výšky a pro zajištění proti pádu měl na sobě polohovací pás, který není určen proti pádu z výšky. Tyto skutečnosti dokládá přiložená fotodokumentace. Pochybení bylo v průběhu kontroly odstraněno. Dne 8. 12. 2015 byly kontrolnímu orgánu doručeny námitky proti protokolu II., které byly zamítnuty rozhodnutím ze dne 4. 1. 2016, č. j. 28168/5.42/15-5.

3. Na základě provedených kontrol bylo dne 27. 1. 2016 pod č. j. 2249/5.30/16-3 vydáno oznámení o zahájení správního řízení se žalobcem a nařízeno ústní jednání ve věci podezření ze spáchání deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce. Ústní jednání bylo nařízeno na 16. 2. 2016 a z tohoto dne je ve spise založen protokol o ústním jednání č. j. 2249/5.30/16-4.

4. Dne 9. 6. 2016 bylo vydáno rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích (dále jen „oblastní inspektorát“ nebo „prvostupňový správní orgán“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu porušení povinností týkajících se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, když dne 2. 6. 2015 V.L. nebyl chráněn při práci na střeše proti pádu z výšky, a dne 9. 11. 2015 Daniel Pohanka při práci ve výšce cca 5 metrů proti pádu z výšky. Za správní delikty byla žalobci uložena pokuta ve výši 163 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. K odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6143/1.30/16-5.

5. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6143/1.30/16-5 podal žalobce dne 27. 2. 2017 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu. Krajský soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 1. 2018, č. j. 50 A 24/2017 – 48, který nabyl právní moci dne 22. 2. 2018 (dále jen „rozsudek I), tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Proti rozsudku I podal žalovaný kasační stížnost dne 5. 3. 2018 k Nejvyššímu správnímu soudu, který o kasační stížnosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 As 99/2018 – 33 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 50 A 24/2017 – 132, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2018 (dále jen „rozsudek II“) a rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2017, č. j. 6143/1.30/16-5 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek II byl opět napaden kasační stížností žalovaného dne 10. 1. 2019, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 As 7/2019 – 26, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2019. Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudek II a věc tak byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, neboť ve správních rozhodnutích nebyla dostatečným způsobem odůvodněna výše uložené pokuty, čímž došlo k porušení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). Všechna výše zmíněná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz, proto na ně krajský soud v podrobnostech odkazuje.

6. Žalovaný správní orgán po seznámení s odůvodněním rozsudku Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že vytýkané vady sahají až do prvostupňového rozhodnutí, tudíž je není možné zhojit z pozice odvolacího správního orgánu, a proto zrušil rozhodnutí oblastního inspektorátu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2249/5.30/16-23 a věc mu vrátil k novému projednání.

7. Oblastní inspektorát rozhodnutím ze dne 30. 6. 2020, č. j. 2249/5.30/16-41 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu porušení povinnosti týkající se organizace práce a pracovních postupů podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, když své zaměstnance nechránil proti pádu z výšky dne 2. 6. 2015 a dne 9. 11. 2015. Tímto jednáním měl žalobce porušit kogentní ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 85 000 Kč a náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Toto rozhodnutí oblastního inspektorátu bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2020, č. j. 6143/1.30/16-19, které však bylo opět zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 57 A 29/2020 – 34. Krajský soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalobce za přestupek spáchaný dne 2. 6. 2015 zanikla, a proto bylo rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2020, č. j. 6143/1.30/16-19 nezákonné.

8. Žalovaný správní orgán následně vydal rozhodnutí ze dne 18. 3. 2021, č. j. 6143/1.30/16-22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož výrokem I. zrušil prvostupňové rozhodnutí v části spáchání přestupku dne 2. 6. 2015 a řízení v této části zastavil. Druhým výrokem snížil uloženou pokutu na částku 42 500 Kč a ve zbytku potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

9. Žalobce se žalobou doručenou krajskému soudu dne 17. 5. 2021 domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a namítá jeho nepřezkoumatelnost. Žalobce shodně, jako v dříve podané žalobě, namítá, že správní orgány nezohlednily jiné skutkově obdobné případy, kdy za shodné správní delikty byly ukládány podstatně nižší pokuty. Žalobce uvedl společnosti Interservis TRM s. r. o. s pokutou ve výši 12 000 Kč, společnost INZAMO Jindřichův Hradec s. r. o. s pokutou 62 000 Kč za spáchání dvou správních deliktů, přičemž ziskovost této společnosti byla 976 000 Kč, podnikající fyzická osoba R. B. s pokutou ve výši 80 000 Kč, kdy však došlo k úmrtí zaměstnance po pádu z výšky 30 metrů a společnost ZSD a. s. s pokutou ve výši 100 000 Kč, kdy došlo k závažnému pracovnímu úrazu a navíc ziskovost této společnosti je v průměru 2096 krát vyšší než ziskovost žalobce.

10. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí v postupu žalovaného, který i přes závazný právní názor krajského soudu v rozsudku II nevysvětlil odlišnosti ve věcech, jichž se žalobce dovolával (Interservis TRM, INZAMO, R.B. a ZSD), ani nedoložil další rozhodnutí ve věcech typově více srovnatelných s řešeným případem, ve kterých byla uložena obdobná výše pokuty.

11. Žalobce rozporuje postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí cituje vyjádření společnosti ZSD a. s. do protokolu, jež má svědčit o vstřícném přístupu této společnosti. Žalobce namítá, že protokol o kontrole není součástí spisu, ačkoliv žalobce navrhoval provedení správních spisů poukazovaných společností jako důkaz. Provedené srovnání případu žalobce a společnosti Interservis TRM je nepřezkoumatelné, neboť žalobci svědčí víc polehčujících okolností. Postup žalovaného je tak v rozporu s § 2 odst. 4 správního řádu.

12. Žalobce rovněž rozporuje tvrzení žalovaného, že sankce ve výši 10 000 Kč by vůbec nebyla způsobilá naplnit preventivní a represivní funkce. Žalobce pokládá otázku, jak je tedy možné, že u společnosti Interservis TRM, u které nebyly zjištěny majetkové poměry, tyto funkce naplnila pokuta ve výši 12 000 Kč?

13. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce shledává i v absenci srovnání případu žalobce s ostatními subjekty, na které žalobce poukazoval.

14. Žalobce namítá procesní pochybení správních orgánů, které přihlédly i k dřívějším trestům žalobce z let 1998 a 2008. Dalšího procesního pochybení se měl dopustit oblastní inspektorát práce, když neprovedl žalobcem navržené důkazy správními spisy společností Interservis TRM, INZAMO, R.B. a ZSD a. s., a namísto jejich provedení vydal prvostupňové rozhodnutí, aniž by žalobce spravil o tom, že navržené důkazy provedeny nebudou. Pro žalobce nebyl relevantní ani odkaz na spis krajského soudu ve věci ZSD a. s., neboť ve správním řízení se má vycházet pouze z obsahu správního spisu, nikoliv z obsahu spisu krajského soudu v jiné věci.

15. Žalobce namítá hodnocení souhrnného listu, ve kterém inspektoři navrhovali uložit pokutu ve výši 40 000 Kč. Žalovaný uvedl, že se jedná o interní dokument, který nemá právní relevanci a slouží pouze k rychlejší orientaci při předání spisu mezi odděleními oblastního inspektorátu práce. Takové zdůvodnění však žalobce považuje za nelogické. V této souvislosti žalobce zmiňuje, že při správním řízení v roce 1998 byla inspektory navrhována výše pokuty 10 000 Kč, která byla i uložena, a v roce 2008 byla ve správním řízení navrhována výše pokuty 50 000 Kč, která byla rovněž žalobci uložena v navrhované výši. Je tak zřejmé, že se nejedná o právně bezvýznamný dokument, když v minulosti správní orgán podle těchto dokumentů postupoval. Nadto správní orgány nezdůvodnily, proč nepostupovaly podle návrhu inspektora ohledně výše pokuty.

16. Žalobce nesouhlasí s postupem, kdy mu fakticky nebylo umožněno nahlédnout do správního spisu, neboť jej oblastní inspektorát zaslal nadřízenému správnímu orgánu do Opavy a žalobce neměl prostředky na úhradu cesty.

17. Žalobce se závěrem ohradil proti tvrzení žalovaného, že nebyl vstřícný, a že neuznává své pochybení. Dále žalobce poukázal na předchozí působení jednatele žalobce u společnosti ZSD a. s., kdy došlo k vážnému úrazu klempíře a vstřícný přístup vůči pracovníkům oblastního inspektorátu spočíval v naturálních plněních, což žalobce odmítá.

II. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

18. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a konstatoval, že žalobcem vznesené námitky byly již uplatněny v průběhu správního řízení i v předchozí žalobě ze dne 27. 10. 2020. Žalovaný proto odkázal na svá předchozí rozhodnutí a vyjádření. Z rozhodnutí krajského soudu i Nejvyššího správního soudu plyne závěr, že skutkový stav nebyl zpochybněn a správní orgány pochybily toliko při stanovení a odůvodnění výše pokuty. Žalovaný odkázal na strany 15-17 napadeného rozhodnutí, v němž se námitkami žalobce zabýval. K přiměřenosti sankce žalovaný odkázal na závěr Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Ad 16/2013 – 41 a rovněž na závěr zdejšího soudu v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, č. j. 51 A 23/2017 – 103, dle kterého není výše pokut uložených jiným subjektům relevantní pro stanovení výše sankce konkrétnímu účastníkovi, a to s ohledem na individuální charakter sankce. Vliv ziskovosti není jediné měřítko majetkových poměrů, ani jedinou okolností pro stanovení výše pokuty. K důkazním návrhům žalovaný uvedl, že je absurdní požadavek na provádění dokazování správními spisy jiných subjektů, zejména s ohledem na neveřejnost správního řízení, ochranu osobních údajů, rychlosti řízení atd. Žalovaný pokládá napadené rozhodnutí za věcně správné, zákonné i přezkoumatelné.

19. Žalobce v podané replice nesouhlasí s tvrzením, že je požadavek na provedení dokazování jinými spisy absurdní. Poukazuje přitom na § 38 odst. 2 správního řádu a setrvává na názoru, že správní orgány opomenuly námitku týkající se dokazování a tudíž ignorovaly rozsudek II.

III. Právní názor soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

21. Žaloba není důvodná.

22. Krajský soud úvodem předesílá, že spácháním přestupku ze dne 9. 11. 2015 se již zabýval v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 50 A 24/2017 – 132, ve kterém soud učinil závěr, že správní orgány prokázaly spáchání přestupku ze dne 9. 11. 2015 tím, že zaměstnanec P. nebyl dostatečně zajištěn proti pádu z výšky. Námitka žalobce, že zaměstnanec P. v den kontroly používal dva bezpečnostní systémy, aniž by tuto skutečnost správní orgány zohlednily a vzaly v potaz, že bezpečnostní systém jistícího pásu byl způsobilým ochranným prostředkem, není důvodná. V daném případě bylo zjištěno a prokázáno, že zaměstnanec P. a užil nevhodný polohovací pás, aniž by oprávněný zaměstnanec zkontroloval použití předepsané bezpečnostní pomůcky. Tímto jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, u kterého je odpovědnost koncipována jako odpovědnost objektivní. Pro úplnost krajský soud dodává, že žalobce není postihován za to, že jeho zaměstnanci nebyli proškoleni na úseku BOZP, neboť ze spisu bylo zjištěno, že zaměstnanci byli proškoleni o tom, jaké ochranné prostředky mají používat. Žalobce je postihován za to, že jeho zaměstnanci nepostupovali v intencích jejich proškolení a neřídili se pokyny zaměstnavatele. Zákonnou povinností zaměstnavatele tak není pouze důkladné proškolení zaměstnanců, ale také důsledný dohled nad dodržováním bezpečnostních předpisů.

23. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť správní orgány v rozporu se závěry krajského soudu učiněnými v rozsudku II dostatečně nezohlednily jiné skutkově obdobné případy, na které žalobce poukazoval (jedná se o společnosti Interservis TRM s. r. o., INZAMO Jindřichův Hradec s. r. o., R.B. a ZSD s. r. o.), k návrhu žalobce neprovedly obsahem správních spisů důkaz ve správním řízení, a nedoložily odlišnosti v těchto věcech oproti případu žalobce. Nedostatečné porovnání případu žalobce s případy uvedených společností a s tím související nedostatečné odůvodnění výše uložené pokuty žalobce učinil stěžejní žalobní námitkou.

24. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vada, která souvisí zpravidla s nedodržením požadavků kladených procesním právním předpisem na výrok a odůvodnění rozhodnutí. Krajský soud neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí bylo zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění, nebo nerespektování závazného právního názoru učiněného krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014 – 78: „[p]ovinnost orgánů veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ven de Hurk v. Nizozemí). Na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, která přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicitně – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení… Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění soud prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí.“ 25. K námitce ohledně neprovedení důkazu správními spisy výše uvedených společností krajský soud uvádí, že nebylo povinností správních orgánů tyto spisy jako důkazy provést, pokud následně správní orgány svůj postup náležitě odůvodnily. Oblastní inspektorát práce žádost žalobce o provedení důkazů správními spisy zamítl rozhodnutím ve věci samé (prvostupňovým rozhodnutím), ve kterém rovněž odůvodnil, proč tak učinil. Oblastní inspektorát práce na str. 6 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že obsah správních spisů je mu znám z úřední činnosti a skutečnosti ve spisech obsažené proto není třeba dokazovat. Správní orgány správně poukázaly i na skutečnost, že žalobci je obsah rozhodnutí v daných věcech také znám, když žalobce uvádí konkrétní okolnosti zjištěné ze správních rozhodnutí.

26. Z důkazního návrhu obsahem správních spisů je zřejmé, že se jím žalobce snaží docílit toho, aby za typově srovnatelný přestupek byla uložena sankce v obdobné výši. Krajský soud však konstatuje, že k zachování zásady uvedené v ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého nemají v obdobných věcech vznikat nedůvodné rozdíly, není nutně potřeba provádět dokazování jinými správními spisy. Pokud správní orgán vyhodnotí jednotlivé případy a uvede důvody, které jej nakonec vedly k uložení rozdílných výší pokut, je takový postup dostatečný, aniž by bylo provedeno dokazování jinými správními spisy.

27. Oblastní inspektorát práce v prvostupňovém rozhodnutí na stranách 19 a 21 poukázal na rozdíly v případech, kterých se žalobce v rámci správního řízení dožadoval, a odůvodnil, proč v případě žalobce nesnížil pokutu dle jeho požadavků. Ve vztahu ke společnosti Interservis TRM s. r. o. oblastní inspektorát práce uvedl, že při rozhodování o výši pokuty 12 000 Kč vzal v potaz, že nebyl způsoben žádný úraz, společnost nebyla v minulosti trestána a pochybení ihned uznala a napravila. Jednalo se o prvně ukládaný trest této společnosti, tudíž i při nižší pokutě byl předpoklad, že splní svůj účel. Daná společnost porušení své povinnosti ihned uznala, odstranila závadný stav a uvedla jej do souladu se zákonem. U R.B. oblastní inspektorát práce přihlédl k majetkovým poměrům, kdy se přestupce nacházel v oddlužení, dále přihlédl k úmrtí v souvislosti se spácháním deliktu v roce 2013 a jako polehčující okolnost hodnotil, že při daném deliktu nebyl způsoben úraz. I přes dřívější smrtelný úraz bylo při určení výše pokuty přihlédnuto k probíhajícímu oddlužení. U společnosti INZAMO vzal správní orgán v potaz ukládání sankce za dva delikty, nedošlo k úrazu a společnost nebyla v minulosti trestána, zaměstnanci byli řádně proškoleni a společnost vykazovala zisk za rok 2014 ve výši 976 000 Kč. Společnost byla trestána poprvé, a tudíž převážila preventivní funkce ukládané pokuty. U společnosti ZSD a. s. byl zohledněn vážný pracovní úraz pádem z výšky a pozitivně byl hodnocen vstřícný přístup a příznivé výsledky v oblasti bezpečnosti práce, což byl zásadní rozdíl oproti případu žalobce, který neměl vstřícný přístup ani dlouhodobé příznivé výsledky na úseku bezpečnosti práce.

28. Oblastní inspektorát práce závěrem vyhodnotil hlavní odlišnost případu žalobce od výše popsaných subjektů, a to, že žalobce byl trestán za delikt ve vícečinném souběhu, přičemž pro nynější posouzení věci na tom ničeho nemění ani skutečnost, že došlo k prekluzi jednoho ze spáchaných přestupků. Dřívější přestupky správní orgán nehodnotil jako recidivu, ale přihlédl i k nim, neboť vypovídají o nedostatečné preventivní funkci dříve uložených pokut. Pokud tedy žalobce byl již v minulosti opakovaně trestán za delikty spáchané na úseku bezpečnosti práce, je zcela legitimní závěr o tom, že dřívější pokuty svůj preventivní účel nesplnily a opravňovaly tak správní orgány uložit žalobci citelnější pokutu. Ani při posuzování otázky vzniku nedůvodných rozdílů v obdobných případech nelze odhlédnout od konkrétních okolností toho kterého případu. Ostatně jak konstatoval Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2017, č. j. 11 Af 49/2013 – 296: „[o]pačný závěr by znamenal, že by – bez ohledu na konkrétní okolnosti – správní úřad mohl pouze konstatovat počet deliktního jednání a mechanicky dosazovat určitou finanční částku jako sankci. Takový postup je však při postupu podle správního řádu vyloučen.“ 29. S ohledem na výše uvedené krajský soud neshledal žalobcem namítanou nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí, neboť oblastní inspektorát práce dostatečným způsobem zohlednil skutkově obdobné případy, na které žalobce poukazoval a zároveň doložil odlišnosti v těchto věcech způsobem, který je přezkoumatelný a dostatečný. Oblastní inspektorát práce a následně i žalovaný se vyčerpávajícím způsobem vypořádali s námitkami ohledně uložené pokuty a její výše.

30. Důvodná není rovněž námitka žalobce poukazující na postup žalovaného, který v rozhodnutí použil citaci z protokolu o kontrole se společností ZSD a. s., přičemž protokol není součástí spisu. Krajský soud v postupu žalovaného nespatřuje pochybení, neboť odkaz na vstřícný přístup této společnosti a konstatování nápravy směřuje toliko k upřesnění odlišného přístupu této společnosti oproti přístupu žalobce, který své pochybení nikdy neuznal. Žalobce by neměl opomíjet skutečnost, že v oblasti přestupkového práva se uplatňují obdobné principy, jako v oblasti práva trestního. Uznání pochybení a snaha o jeho nápravu je tak vždy hodnoceno kladně.

31. Nelze přisvědčit ani námitce, že správní orgány nepřistoupily ke stanovení pokuty v žalobcem požadované výši 10 000 Kč, když u společnosti Interservis TRM byla pokuta ve výši 12 000 Kč dostatečná. Oblastní inspektorát práce zdůvodnil svůj postup v dané věci jednak tím, že u společnosti Interservis TRM se jednalo o první pochybení, a dále že tato společnost porušení právních předpisů uznala a bezprostředně sjednala nápravu. Oblastní inspektorát práce rovněž konstatoval, že se v případě společnosti Interservis TRM jedná o aktivní ekonomický subjekt, přičemž ve veřejně přístupné sbírce listin dohledal i účetní závěrku pro rok 2014, z níž mohl snadno zjistit výsledek hospodaření za tento rok. Žalobce své účetní doklady správním orgánům nedodal a tvrzení o jeho ziskovosti ve výši 7 000 Kč nepředstavuje kompletní údaj o majetkových poměrech žalobce. Nutno konstatovat, že ohledně sdělení majetkových poměrů zůstal žalobce ve správním řízení pasivní, přičemž však to byl právě on, koho v tomto ohledu tížilo břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Správní orgány v rozhodnutích uváděly, že z veřejných listin neměly možnost zjistit stav hospodaření žalobce, neboť posledním dokumentem založeným ve sbírce listin byla účetní závěrka za rok 2012, která však v okamžiku posuzování majetkových poměrů pro účely uložení sankce již nemohla být aktuální. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 – 133: „Bude tedy záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky, tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží či umožní správnímu orgánu, aby ověřil jejich pravdivost např. tím, že zbaví pro tento účel výše zmíněné orgány veřejné moci mlčenlivosti. Pokud tak účastník řízení neučiní a naopak odmítne poskytnout správnímu orgánu v tomto ohledu dostatečnou součinnost, bude správní orgán oprávněn vyjít pouze z údajů, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení a které si správní orgán může zajistit bez součinnosti s účastníkem řízení (vedle katastru nemovitostí např. z obchodního rejstříku, pokud jde o subjekty v něm zapsané, nebo z výpovědi svědků znalých osobních a majetkových poměrů účastníka řízení). Nepovede-li tento postup k přesnému výsledku, může si správní orgán takto učinit také jen základní představu o příjmech a majetku účastníka řízení, a to i na základě odhadu, tedy do určité míry obdobně, jako postupuje trestní soud podle výše zmíněného § 68 odst. 4 trestního zákoníku.“ Podle právní věty citovaného rozhodnutí „[s]právní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ Z uvedeného tak plyne, že bylo především na žalobci prokázat své majetkové poměry a případný negativní zásah do jeho majetkové sféry. Žalobce však ani přes výzvu správního orgánu nedoložil aktuální účetní závěrku a jeho dovolávání se na špatnou hospodářskou situaci zůstává pouze v rovině holého tvrzení. Oblastní inspektorát práce přesto na základě kusých informací o majetkových poměrech žalobce přistoupil k moderaci dříve uložené sankce. Jeho postup je náležitě odůvodněn na stranách 18 a 19 prvostupňového rozhodnutí.

32. Krajský soud uvádí, že napadeným rozhodnutím byla žalobci pokuta snížena na částku 42 500 Kč. Je zřejmé, že správní orgány přihlédly k poměrům žalobce a uložená sankce není ve výši, která by byla pro žalobce likvidační. Stanovená výše pokuty se nemůže odvíjet pouze od výsledků hospodaření žalobce, neboť takový postup by nenaplňoval ustanovení zákona a rovněž by umožňoval stav, kdy by špatně hospodařící subjekty mohly beztrestně či pod pohrůžkou minimálního trestu porušovat zákon, neboť by neměly finanční prostředky na úhradu pokuty. Žalobci mohla být v daném případě dle zákona o inspekci uložena pokuta až do výše 1 000 000 Kč, proto sankce ve výši 42 500 Kč je zcela přiměřená svému účelu. Za polehčující okolnost považoval oblastní inspektorát práce skutečnost, že nedodržením předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebyl způsoben žádný pracovní úraz. Byť nedošlo k újmě na zdraví a na životech, k čemu také správní orgán při stanovení výše sankce přihlédl, je třeba vzít v potaz, že vytýkaný správní delikt je typově poměrně závažný. Postup žalobce, spočívající v nezajištění pracoviště proti pádu z výšky, vedl k ohrožení bezpečnosti zaměstnanců žalobce.

33. Co se týče právní úpravy, podle které je daná věc posuzována, je třeba upozornit na přechodné ustanovení § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), podle kterého platí, že odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou deliktů disciplinárních, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud došlo k jednání zakládajícímu odpovědnost přede dnem nebytí účinnosti tohoto zákona, přičemž podle tohoto zákona se posoudí jen, je-li to pro pachatele příznivější. Podle odstavce 4 téhož ustanovení se zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, dokončí podle dosavadních zákonů, nebyla-li pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že k protiprávnímu jednání žalobce zakládajícímu jeho odpovědnost za správní delikt podle § 30 odst. 1 písm. s) zákona o inspekci práce, došlo dne 9. 11. 2015, tedy před nabytím účinnosti přestupkového zákona, je nutno aplikovat zmíněné přechodné ustanovení. Krajský soud uvádí, že právní úprava obsažená v přestupkovém zákoně je pro žalobce příznivější z hlediska většího množství alternativ pro uložení správního trestu. Žalovaný však nepřistoupil ke změně druhu uloženého správního trestu a ponechal trest uložený oblastním inspektorátem práce. Uložený správní trest má naplňovat úlohu preventivní a represivní a má přestupce varovat před dalším porušování zákonů. Proto zásah do majetkové sféry nemá být nezanedbatelný, aby efektivně vedl přestupce k důslednému dodržování právních norem, jimiž je vázán.

34. Nutno poznamenat, že rozhodnutí obou instancí tvoří jeden celek. Žalovaný se zabýval závažností správního deliktu, poukázal na to, že žalobce vzhledem k době a předmětu své činnosti by měl nejen znát bezpečnostní předpisy, ale hlavně zajistit jejich dodržování. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce působí v daném oboru téměř 30 let, dá se od něj očekávat, že bezpečnostní prvky požadované zákonem a prováděcími předpisy, budou beze zbytku dodržovány. Správní orgány rovněž adekvátně zhodnotily stav, kdy došlo ke dvěma typově obdobným porušením zákona v krátkém časovém rozpětí cca pěti měsíců a tato skutečnost byla vyhodnocena jako systémové pochybení žalobce, což mělo také vliv na výši stanovené sankce.

35. Krajský soud se neztotožnil s námitkou, podle které oblastní inspektorát práce zatížil řízení pochybením, když namísto provedení navržených důkazů vydal prvostupňové rozhodnutí, aniž by žalobce vyrozuměl o tom, že navržené důkazy neprovede. Krajský soud má za to, že oblastní inspektorát práce postupoval v souladu s právními předpisy, především pak s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu a dal žalobci možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve věci samé. Skutečnost, že žalobce následně předložil návrh na provedení důkazu správními spisy ve věcech obdobných, o kterých bylo pojednáno výše v tomto rozsudku, a správní orgán se s tímto důkazním návrhem vypořádal zamítavě v meritorním rozhodnutí, nepředstavuje procesní pochybení. Jak již bylo uvedeno, oblastní inspektorát práce v prvostupňovém rozhodnutí řádně odůvodnil svůj postup a krajský soud se s ním zcela ztotožnil. Ve věci nebylo potřeba nařizovat ústní jednání, neboť oblastní inspektorát práce opatřil veškeré potřebné podklady pro vydání rozhodnutí a zjistil veškeré okolnosti pro věc podstatné.

36. Důvodná není rovněž námitka, že oblastní inspektorát práce žalobci řádně neumožnil nahlédnout do správního spisu, když jej zaslal žalovanému a žalobce nemohl uhradit náklady s tímto úkonem spojené. Krajský soud k této námitce toliko uvádí, že přímé nahlédnutí do spisu fyzickou osobou (ať zástupcem žalobce nebo zaměstnancem) není jedinou možností, jak si podstatné informace ze správního spisu obstarat. Žalobci nic nebránilo vyžádat si kopie požadovaných písemností včetně jejich soupisu (spisového archu), a proto námitka není důvodná.

37. Žalobce rozporuje hodnocení souhrnného listu, v němž bylo navrhováno uložení pokuty ve výši 40 000 Kč. Podle žalobce nelze souhlasit s tvrzením správních orgánů, že souhrnný list představuje toliko interní dokument bez větší právní relevance. Krajský soud má za to, že souhrnný list nepředstavuje podklad pro vydání rozhodnutí, ale jde jen o doporučení, které není závazné. Oblastní inspektorát práce není při svém rozhodování vázán výší pokuty, která je v souhrnném listu navrhována. V nyní řešené věci oblastní inspektorát práce v prvostupňovém rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil výši ukládané pokuty a zohlednil veškerá zákonná kritéria pro její uložení. Toto učinil přezkoumatelným způsobem. Obdobně se pak žalovaný zcela dostatečným způsobem věnoval okolnostem odůvodňujícím snížení uložené sankce.

38. Co se týče hodnocení přístupu žalobce k jeho deliktnímu jednání ze strany oblastního inspektorátu práce a k uvedení údajného využívání různých naturálních plnění pracovníky oblastního inspektorátu ve srovnatelném případě ZSD a. s., krajský soud toliko poznamenává, že svá tvrzení žalobce nikterak nepodložil, a proto nejsou pro posouzení řešené věci relevantní.

IV. Závěr a náklady řízení

39. Soud z důvodů uvedených shora uzavírá, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami, přihlédl ke všem relevantním okolnostem a odůvodnění výše uložené pokuty obsahuje všechna zákonná kritéria a je přezkoumatelné. Krajský soud považuje výši uložené pokuty vzhledem k jednání žalobce, i s ohledem na možnou hranici zákonem stanovené sazby, za přiměřenou a nikoliv za likvidační. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

40. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta) a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.