11 C 234/2019-251

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Markéty Fikoczkové a přísedících Mgr. Dariny Altmanové a Evy Ficencové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupen Mgr. et Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 4. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] 5. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 6. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 7. [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 8. [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu škody ve výši 1 070 409 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplatit společně a nerozdílně částku 1 070 409 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle předpisů práva občanského z této částky od 5. 11. 2019 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen nahradit 1. žalovanému náklady řízení ve výši 70 168 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 1. žalovaného.

III. Žalobce je povinen nahradit 2. žalovanému náklady řízení ve výši 54 534,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 2. žalovaného.

IV. Žalobce je povinen nahradit 3. žalovanému náklady řízení ve výši 54 534,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 3. žalovaného.

V. Žalobce je povinen nahradit 4. žalovanému náklady řízení ve výši 54 534,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 4. žalovaného.

VI. Žalobce je povinen nahradit 5. žalované náklady řízení ve výši 54 534,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 5. žalované.

VII. Žalobce je povinen nahradit 6. žalované náklady řízení ve výši 32 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně 6. žalované.

VIII. Žalobce je povinen nahradit 7. žalovanému náklady řízení ve výši 54 534,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 7. žalovaného.

IX. Žalobce je povinen nahradit 8. žalované náklady řízení ve výši 61 884,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce 8. žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaných náhrady škody ve výši 1 070 409 Kč s příslušenstvím s tím, že rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje, 1. žalovaného, bylo zrušeno Oddělení veřejné dopravy, Odbor dopravy, a toto sloučeno s oddělením dopravně správních agend. Zároveň došlo ke zrušení pracovního místa vedoucího oddělení veřejné správy Ing. [příjmení]. Ing. [příjmení] se domohl v řízení vedeném zdejším soudem určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (sp. zn. 11C 140/2013), kdy bylo rozhodnuto tak, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a Ing. [příjmení] bylo neplatné. V návaznosti na to byla Ing. [příjmení] vyplacena dne 9. 11. 2016 částka 1 070 409 Kč (náhrada ušlého platu za období od 1. 4. 2013 do 31. 8. 2016). Rozhodnutím zaměstnavatele prostřednictvím žalovaných byly však sledovány jiné cíle, a to ty, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán jen předstíral přijetí organizačního opatření se záměrem zastřít své skutečné záměry. Škoda spočívá ve vyplacení náhrady platu. Na tomto disimulovaném jednání se podíleli jednotliví žalovaní, čímž porušili právní povinnost tak, že 1. žalovaný (Ing. [celé jméno žalovaného]) ve funkci ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje vydal rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení oddělení výše a zrušení místa Ing. [příjmení], ačkoli mu byly známy skutečnosti o disimulovanosti právního jednání (věděl o tom, že přijímaná organizační změna je předstíraná a jejím účelem je zbavení se konkrétního zaměstnance a na tomto se podílel, přesto podepsal výpověď Ing. [příjmení]) . 2. žalovaný (Mgr. [celé jméno žalovaného]) jako zástupce ředitele pro oblast veřejné správy věděl o tom, že celá změna je jen předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení], podílel se na tomto a pravomocně o ní rozhodl (v zastoupení ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje), vydal opatření č. 17/ 2012 k organizačnímu řádu, v němž se tato předstíraná a účelová organizační změna promítla a stala se závaznou. Je zároveň vzdělán v oblasti právo a musely mu být známy důsledky porušování pracovněprávních předpisů. O změně rozhodl a vytvořil nezákonný předpoklad ke skončení pracovního poměru Ing. [příjmení].

3. Žalovaný (Mgr. [celé jméno žalovaného]) jako vedoucí odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje věděl o smyslu a účelu přijímané organizační změny, tedy že je změna předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení]. Žalovaný se na tomto podílel a nezabránil vzniku škody.

4. Žalovaný (Ing. [celé jméno žalovaného]) jako zástupce ředitele pro ekonomické řízení – jmenován do funkce zástupce ředitele Krajského úřadu pro ekonomické řízení – věděl o smyslu a účelu přijímané organizační změny, tedy že je změna předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení], přesto se na přípravě podílel. 5. žalovaná (Mgr. [celé jméno žalované]) jako vedoucí odboru řízení lidských zdrojů věděla o smyslu a účelu přijímané organizační změny, tedy že je změna předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení], na přípravě se podílela a coby vedoucí odboru rozvoje lidských zdrojů navrhla opatření č. 17/ 2012 k OŘ, v němž se tato změna promítla. Na základě organizační změny nechala svými podřízenými vyhotovit výpověď z pracovního poměru Ing. [příjmení] a umožnila řediteli Krajského úřadu, 1. žalovanému, nezákonně ukončit pracovní poměr Ing. [příjmení]. 6. žalovaná (Ing. [celé jméno žalované]) jako vedoucí odboru lidských zdrojů věděla o smyslu a účelu přijímané organizační změny, tedy že je změna předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení] a nepodnikla žádné kroky, aby tomu zabránila, nechala svými podřízenými vyhotovit výpověď z pracovního poměru Ing. [příjmení] a umožnila řediteli 1. žalovanému nezákonně ukončit pracovní poměr Ing. [příjmení]. 7. žalovaný (pan [celé jméno žalovaného]) jako náměstek hejtmana Středočeského kraje svým jednáním napomohl vytvořit nezákonný předpoklad ke skončení pracovního poměru Ing. [příjmení]. V souvislosti s uvedenou změnou bylo s Ing. [příjmení] vedeno dne 27. 7. 2012 a 3. 10. 2012 osobní jednání, kdy na něj byl kladen tlak na výpověď ze strany tohoto žalovaného. 8. žalovaná ([celé jméno žalované]) byla jako hejtmanka Středočeského kraje iniciátorkou a věděla o celkovém smyslu a účelu přijímané změny, věděla, že změna je předstíraná a účelem je zbavení se Ing. [příjmení], neučinila ničeho, aby tomuto nezákonnému postupu zamezila. 2. 1. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že nárok neuznává, neboť zde nejsou splněny předpoklady pro vznik povinnosti k náhradě škody ze strany 1. žalovaného. 1. žalovaný dále vznesl námitku promlčení. 3. 2. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že nárok uplatněný žalobou je promlčen, dále 2. žalovaný odkázal na zákonné omezení odpovědnosti zaměstnance za škodu s tím, že se uvedené částky ani nelze po žalovaných domáhat solidárně, ale pouze dle míry zavinění jednotlivého zaměstnance. Žalobce navíc neuvádí, jakého porušení povinnosti se 2. žalovaný dopustil, dále není zřejmé, zda lze žalovanou částku považovat za škodu, když se jednalo o právně konformní jednání – vyplacení náhrady mzdy zaměstnanci. 4. 3. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že nárok žalobce je neoprávněný, není možné zavázat žalované společně a nerozdílně, žalobce musí tvrdit a prokázat, v jakém poměru se kteří zaměstnanci podíleli na údajném vzniku škody a teprve následně po konkrétním zaměstnanci vymáhat příslušnou poměrnou částku. 3. žalovaný také vznesl námitku promlčení, pokud byla panu Ing. [příjmení] vyplacena náhrada platu vyplacena 9. 11. 2016, 2letá promlčecí lhůta uplynula nejpozději dne 9. 11. 2018, tedy před podáním žaloby. Žalobce dále netvrdí, jakého konkrétního porušení pracovněprávních povinností se měl 3. žalovaný dopustit. Bylo-li pak panu Ing. [příjmení] vyplaceno odstupné, jedná se o bezdůvodné obohacení, které měl vrátit, proto náhrada škody může maximálně dosahovat částky odpovídající rozdílu mezi částkou vyplacenou jako ušlý plat a výší odstupného. Žalobce ani nevyvinul žádnou snahu ve vztahu ke snížení náhrady poskytnuté Ing. [příjmení], ačkoli je v případě náhrady delší 6 měsíců předpokládaná moderace ze strany soudu. Žalobce také neprokazuje zavinění 3. žalovaného, dále žalobce nedodržel postup předpokládaný zákoníkem práce pro uplatňování nároku na náhradu škody, neboť výše škody nebyla se 3. žalovaným projednána. 5. 4. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že není věcně pasivně legitimován. 4. žalovaný se nijak nepodílel na řízení jakéhokoli odboru, na jednání s panem Ing. [příjmení] se nijak nepodílel, žalobce ani neuvádí, porušení jaké konkrétní povinnosti se měl 4. žalovaný dopustit, vůči 4. žalovanému nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Žalobce ani výši vyplacené náhrady platu nijak nezpochybňoval, přestože se mohl domáhat moderace této částky. Dále také 4. žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť rozhodnutí o neplatnosti výpovědi dané Ing. [příjmení] nabylo právní moci dne 3. 8. 2016, nejpozději v tento okamžik se musel žalobce dozvědět o své povinnosti vyplatit Ing. [příjmení] náhradu platu. Žaloba tak byla podána po uplynutí promlčecí lhůty. 6. 5. žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že se nijak nepodílela na tvrzeném nezákonném skončení pracovního poměru Ing. [příjmení], není si vědoma porušení žádné povinnosti ze své strany. 5. žalovaná dále vznesla námitku promlčení, neboť k tvrzenému porušení povinností došlo v roce 2012, náhrad platu byla Ing. [příjmení] vyplacena 9. 11. 2016, promlčecí lhůta tak uplynula před podáním žaloby. 7. 6. žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že není zřejmé, porušení jaké konkrétní povinnosti se měla 6. žalovaná dopustit, neúčastnila se žádného jednání s Ing. [příjmení]. 8. 7. žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobce neuvádí, porušení jaké povinnosti se měl 7. žalovaný dopustit a zapříčinit vznik škody na straně žalobce, jakým způsobem se měl na vzniklé škodě podílet. Náhrada platu Ing. [příjmení] paj představovala odpovídající uspokojení pracovněprávních nároků Ing. [příjmení], na základě soudního rozhodnutí, lze tedy pochybovat, zda legitimní náhradu platu lze považovat za vzniklou škodu a zda je výše domnělé škody odůvodněna. 7. žalovaný dále vznesl námitku promlčení, neboť náhrada platu byla Ing. [příjmení] vyplacena 9. 11. 2016, kdy 2letá promlčecí lhůta uplynula ještě před podáním žaloby. 9. 8. žalovaná navrhla, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že se žádného jednání s Ing. [příjmení] nezúčastnila, neměla žádné povědomí o tom, že by se žalobce dopustil ve vztahu k Ing. [příjmení] nezákonného jednání.

10. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Návrh žalobce na doplnění dokazování o svědeckou výpověď Ing. [jméno] [příjmení] soud zamítl pro nadbytečnost. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 11. 1. žalovaný byl s účinností k 6. 12. 2011 jmenován ředitelem Krajského úřadu Středočeského kraje (prokázáno jmenováním do funkce ze dne 5. 12. 2011, čl. 117). 12. 2. žalovaný byl ke dni 1. 3. 2012 jmenován zástupcem ředitele pro oblast veřejné správy (prokázáno jmenováním do funkce ze dne 29. 2. 2012, čl. 141) a ke dni 1. 2. 2013 pověřen zástupcem ředitele pro oblast veřejné správy (prokázáno pověřením ze dne 1. 2. 2013, čl. 139). 13. 3. žalovaný byl ke dni 1. 6. 2011 jmenován do funkce vedoucího Odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje (prokázáno jmenováním do funkce ze dne 16. 5. 2011, čl. 138). 14. 4. žalovaný byl od 4. 1. 2010 jmenován do funkce vedoucího úředníka – zástupce ředitele krajského úřadu pro ekonomické řízení (prokázáno jmenováním do funkce ze dne 4. 1. 2010, čl. 116). 15. 5. žalovaná byla s účinností 2. 2. 2010 jmenována vedoucí odboru řízení lidských zdrojů Krajského úřadu Středočeského kraje (prokázáno jmenováním do funkce ze dne 1. 2. 2010, čl. 142). 16. 6. žalovaná nastoupila dnem 1. 11. 2000 na pozici pracovník PaM a úseku personální agendy (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2000, čl. 135). 17. 7. žalovaný a 8. žalovaná byli usnesením ze dne 24. 11. 2008 zastupitelstvem Středočeského kraje zvoleni náměstky hejtmana Středočeského kraje (prokázáno zápisem o průběhu zasedání zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 24. 11. 2008, čl. 119). 18. 8. žalovaná byla usnesením ze dne 4. 6. 2012 zvolena hejtmankou Středočeského kraje (prokázáno zápisem o průběhu zasedání zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 4. 6. 2012, čl. 129).

19. Žalobce sdělil Ing. [příjmení] přípisem ze dne 5. 10. 2012, že na základě rozhodnutí ředitele úřadu [číslo] 2012 ze dne 5. 10. 2012 bude jeho pracovní místo vedoucího úředníka – vedoucího oddělení veřejné dopravy Odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje od 8. 10. 2012 zrušeno, v souvislosti s tím bylo Ing. [příjmení] navrženo nové pracovní zařazení jako odborný referent pro oblast financování a rozpočtu školství, nabídku Ing. [příjmení] nepřijal (prokázáno zrušením pracovního místa ze dne 5. 10. 2012, čl. 173).

20. Rozhodnutím ředitele č. 4/ 2012 ze dne 5. 10. 2012 bylo ke dni 8. 10. 2012 zrušeno oddělení veřejné dopravy Odboru dopravy a k témuž dni toto oddělení sloučeno s oddělením dopravně správních agend Odboru dopravy, zároveň ke dni 8. 10. 2012 bylo zrušeno pracovní místo vedoucího oddělení veřejné dopravy (prokázáno rozhodnutím ředitele č. 4/ 2012 ze dne 5. 10. 2012, čl. 175).

21. Žalobce vypověděl pracovní poměr s Ing. [jméno] [příjmení] s tím, že bylo zrušeno oddělení veřejné dopravy Odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje, čímž bylo zrušeno jeho místo (prokázáno výpovědí z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012, čl. 169).

22. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 8. 12. 2015, č. j. 11C 140/2013-187, bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a Ing. [příjmení] na základě výpovědi ze dne 7. 12. 2012, je neplatné (prokázáno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 8. 12. 2015, č. j. 11C 140/2013-187, čl. 155), rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 62Co 153/2016-215, byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 62Co 153/2016-215, čl. 147).

23. Žalobce informoval dne 9. 11. 2016 Ing. [příjmení], že dne 9. 11. 2016 mu byla vyplacena náhrada platu ve výši 1 070 409 Kč s tím, že výpověď, která mu byla dána v roce 2013, je dle rozhodnutí soudu neplatná. Náhrada platu byla vyplacena za období od 1. 4. 2013 do 31. 8. 2016 (prokázáno oznámením o poukázání náhrady ušlého platu ze dne 9. 11. 2016, čl. 145).

24. Na základě shora uvedených skutkových zjištění soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce se domáhá po žalovaných náhrady škody ve výši odpovídající náhradě platu, která byla vyplacena Ing. [příjmení], se kterým byl neplatně rozvázán jeho pracovní poměr z důvodu organizační změny s tím, že 1. žalovaný rozhodl o této organizační změně a ostatní žalovaní o tomto nezákonném jednání věděli a nezakročili. Žalovaní namítají, že žalobce nekonkretizuje, jakou konkrétní povinnosti porušili a dále vznesli námitku promlčení.

25. Podle ust. § 250 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen„ z. p.“) je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ust. § 249 odst. 1 z. p. zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen„ škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance.

26. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalobce se domáhal náhrady škody po žalovaných, která mu měla vzniknout tím, že 1. žalovaný neplatně ukončil výpovědí pracovní poměr Ing. [příjmení], o čemž bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem zdejšího soudu č. j. 11C 140/2013-187 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 62Co 153/2016-215, přičemž ostatní žalovaní o tomto věděli a přesto žádným způsobem nezakročili. Žalobce následně vyplatil Ing. [jméno] [příjmení] náhradu platu za období od 1. 4. 2013 do 31. 8. 2016 ve výši žalované částky, a to dne 9. 11. 2016. Žalobce v žalobě uvádí, že se náhrady škody domáhá dílem v režimu zákoníku práce a dílem v režimu obecně odpovědnosti za škodu (ve vztahu k voleným zástupcům žalobce). Úvodem soud konstatuje, že v tomto směru neshledal nutným žalobce vyzvat podle § 43 odst. 2 o. s. ř., a to z důvodu promlčení nároku, ať už by se jednalo o režim dle zákoníku práce či občanského zákoníku.

27. V rozsudku ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4353/2017, se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkami odpovědnosti (vedoucího) zaměstnance za škodu zaměstnavateli, která mu vznikla tím, že v důsledku organizačního opatření, na jehož základě byla zaměstnanci dána výpověď, jež byla následně soudně určena neplatnou, musel zaměstnavatel vyplatit tomuto zaměstnanci náhradu mzdy. Nejvyšší soud zde jednoznačně uvedl, že na tom, že takto vyplacená náhrada platu je skutečnou škodou, nic nemění ani okolnost, že z pohledu zaměstnance tato náhrada představuje zákonný nárok podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. Vedoucí zaměstnanec tím, že dal (jménem zaměstnavatele) výpověď z pracovního poměru, aniž by pro dání výpovědi byly splněny zákonné podmínky, porušil svoji pracovní povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jí vykonávané. Je zde přitom také nepochybně dána příčinná souvislost mezi porušením pracovní povinnosti ze strany vedoucího zaměstnance a škodou vzniklou zaměstnanci, neboť bez tohoto porušení pracovní povinnosti by uvedená škoda zaměstnavateli nevznikla tak, jak vznikla.

28. Zákon v obecné rovině neupravuje, kdo je oprávněn u zaměstnavatele činit tzv. faktické úkony mj. typu rozhodnutí o organizačních změnách. Ustálená soudní praxe (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 1932/2006 a ze dne 12. 1. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3762/2010) vychází v tomto směru ze zásad uvedených zejména v ustanoveních § 151 o. z. (srov. § 4 zák. práce), a to tak, že ten, kdo je oprávněn činit jménem zaměstnavatele právní úkony, je také jménem zaměstnavatele oprávněn k tzv. faktickým úkonům a i takové jeho jednání v tomto směru zaměstnavatele zavazuje. Obecně tedy platí, že také rozhodnutí o organizačních změnách (ačkoli se nejedná o právní jednání) u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, případně osoby jím pověřené. Uvedený závěr v každém jednotlivém případě platí pouze za předpokladu, že neexistuje zvláštní právní předpis, který by výslovně upravoval, kdo je oprávněn činit u zaměstnavatele rozhodnutí o organizačních změnách (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5710/2017).

29. Podle ust. § 1 odst. 2 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ zák. o krajích“) je kraj veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu. Kraj vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje, dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Orgánem kraje je též zvláštní orgán kraje zřízený podle zákona (odst. 2).

30. Podle ust. § 69 odst. 1 zák. č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, je ředitel zaměstnancem kraje a za plnění úkolů svěřených krajskému úřadu v samostatné a přenesené působnosti je odpovědný hejtmanovi. Podle odst. 2 pak ředitel podle zvláštních předpisů plní vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu funkci statutárního orgánu zaměstnavatele (písm. c), stanoví podle zvláštních předpisů platy zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu (písm. d), je nadřízeným všech zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu a kontroluje jejich činnost (písm. e), vydává zejména organizační a pracovní řád, spisový řád a skartační řád krajského úřadu (písm. f). Ředitel krajského úřadu, který tedy plní vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, stanoví jim platy a je jejich nadřízeným, je oprávněn rozhodovat taktéž o organizační struktuře krajského úřadu a o jejích změnách, neboť vydává organizační řád krajského úřadu, který upravuje jeho organizační uspořádání. Ředitel krajského úřadu proto na základě tohoto oprávnění může zřizovat a rušit odbory, oddělení nebo jiné organizační útvary krajského úřadu, popřípadě i jednotlivá pracovní místa v rámci jeho organizační struktury, aniž by k tomu potřeboval schválení (souhlas) rady kraje či jiného jeho orgánu. Změny organizačního uspořádání krajského úřadu jsou v kompetenci ředitele krajského úřadu, pokud se nemění celkový počet zaměstnanců kraje zařazených do krajského úřadu, který stanovila rada kraje podle ustanovení § 59 odst. 1 písm. b) zákona o krajích. S uvedeným tak souvisí také pravomoc ředitele krajského úřadu dát výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. c) zák. práce, jestliže se jedná o následek změny organizační struktury krajského úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2015, č. j. 21 Cdo 3529/2014). V posuzované věci 1. žalovaný v pozici ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje rozhodnutím č. 4/ 2012 ze dne 5. 10. 2012 zrušil ke dni 8. 10. 2012 Oddělení veřejné dopravy, Odboru dopravy, a toto oddělení sloučil s Oddělením dopravně správních agend Odboru dopravy, kdy bylo současně zrušeno pracovní místo vedoucího Oddělení veřejné dopravy, které zastával Ing. [jméno] [příjmení]. Toto jeho rozhodnutí bylo dle shora citovaných ustanovení zcela v jeho kompetenci. S ohledem na uvedené tak lze presumovat věcnou pasivní legitimaci na straně 1. žalovaného, který vystupoval na pozici ředitele krajského úřadu, nikoli však na straně ostatních žalovaných, kdy 2. žalovaný vystupoval v pozici zástupce ředitele pro oblast veřejné správy, 3. žalovaný jakožto vedoucí Odboru dopravy, 4. žalovaný jakožto zástupce ředitele pro ekonomické řízení, 5. žalovaná jakožto vedoucí Odboru řízení lidských zdrojů a 6. žalovaná jakožto vedoucí oddělení personálního a mzdového. Je tak zřejmé, že nebylo v kompetencích žádného z žalovaných 2) – 6) rozhodnout o organizační změně a rozvázat pracovní poměr s Ing. [jméno] [příjmení].

31. Postavení hejtmana pak stanoví § 61 zák. o krajích, hejtman zastupuje kraj navenek, podle ust. § 61 odst. 2 zák. o krajích podepisuje s náměstkem hejtmana právní předpisy kraje (a), po předchozím souhlasu ministra vnitra jmenuje a odvolává ředitele v souladu se zvláštním zákonem; jmenování nebo odvolání ředitele bez předchozího souhlasu ministra vnitra je neplatné, (b), stanoví podle zvláštního předpisu plat řediteli a ukládá mu úkoly (c), na základě zmocnění v zákoně zřizuje pro výkon přenesené působnosti zvláštní orgány (d), odpovídá za včasné objednání přezkoumání hospodaření kraje za uplynulý kalendářní rok (e), odpovídá za informování občanů o činnosti kraje (f), vykonává další úkoly v samostatné nebo přenesené působnosti, pokud jsou mu svěřeny zastupitelstvem, radou nebo tak stanoví zákon (g), plní obdobné úkoly jako statutární orgán zaměstnavatele podle zvláštních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a řediteli (h). Hejtmana zastupuje jeho náměstek (§ 64 zák. o krajích). Z citovaného ustanovení vyplývá, že role hejtmana je odlišná, mezi jeho kompetence rozhodování o organizačních změnách nenáleží, respektive funkci statutárního orgánu zaměstnavatele plní pouze podle zvláštních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a řediteli, nikoli tedy ve vztahu k vedoucím odborů, v posuzovaném případě ve vztahu k panu Ing. [příjmení]. Proto ani 7. žalovaný a 8. žalovaná nejsou ve věci pasivně legitimováni, ačkoli jakožto volení představitelé žalobce (náměstek hejtmanky pro dopravu a pověřená hejtmanka do 20. 11. 2012) byli žalováni z titulu obecné odpovědnosti za náhradu škody. Mimo to je také nutno podotknout, že 8. žalovaná byla pověřena výkonem funkce hejtmanky pouze do 20. 11. 2012, když přitom výpověď byla dána Ing. [příjmení] až 7. 12. 2012. S ohledem na uvedené má soud za to, že s výjimkou 1. žalovaného není žádný z žalovaných v posuzované věci pasivně legitimován. Pokud pak žalobce shledával porušení povinnosti jednotlivých žalovaných v jednání, kdy„ věděli o nezákonném jednání 1. žalovaného a nezakročili“, pak podle ust. § 249 zák. práce je sice skutečně zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě na straně zaměstnavatele, avšak hrozí-li taková škoda (nebo nemajetková újma), mají povinnost upozornit na ni nadřízeného vedoucího zaměstnance, tedy v daném případě 1. žalovaného, který o změně rozhodoval. Ve vztahu k 8. žalované pak soud opětovně konstatuje, že k ukončení pracovního poměru pana [příjmení] došlo až po ukončení pověření výkonem funkce hejtmankou 8. žalované. S ohledem na vše shora uvedené tak má soud za to, že žalovaní 2) – 8) nejsou ve věci pasivně legitimováni, proto byla žaloba ve vztahu k nim z tohoto důvodu zamítnuta (výrok I.).

32. Dle ust. § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

33. Podle ust. § 106 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 13. 12. 2013, (dále jen„ obč. zák.“) právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

34. Dle shora citovaného přechodného ustanovení občanského zákoníku je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné, jinak řečeno právo na náhradu škody se v daném případě posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy dle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť i když došlo ke vzniku škody po účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., k porušení povinnosti došlo před jeho účinností. Zákonodárce zde vycházel z prevenční funkce náhrady škody, neboť hrozba vzniku povinnosti nahradit škodu má ovlivnit právě jednání osoby, které lze v daném okamžiku charakterizovat jako protiprávní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3347/2019). Dle ust. § 106 odst. 1 obč. zák. je pak promlčecí lhůta k uplatnění práva na náhradu škody dvouletá, obě podmínky dle ust. § 106 odst. 1 obč. zák., tedy vědomost o škodě a o tom, který osoba za ni odpovídá, musejí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016). Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 4353/2017-111). Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C [číslo], nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3804/2014). V projednávané věci je třeba za škodní událost považovat výpověď z pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce 1. žalovaným (jménem žalobce) Ing. [příjmení] dne 7. 12. 2012, aniž by pro výpověď podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky (rozsudek zdejšího soudu č. j. 11C 140/2013-187 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 62Co 153/2016-215). K výplatě náhrady platu Ing. [jméno] [příjmení] došlo dne 9. 11. 2016. Promlčecí lhůta v posuzovaném případě počala běžet nejpozději právní moci rozsudku zdejšího soudu 11 C 140/2013-187, tedy dne 3. 8. 2016. Poškozený se totiž o škodě dozví tehdy, jakmile zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně také její rozsah (tedy tak, aby bylo možno určit přibližně výši škody v penězích), kdy pro podání žaloby na náhradu škody postačuje i jen orientační znalost rozsahu (výše) škody. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci se výše škody odvíjela od výše průměrného výdělku Ing. [příjmení] před porušením povinnosti, kterým byla způsobena škoda, žalobci jakožto zaměstnavateli musela být nejpozději v době právní moci rozsudku č. j. 11 C 140/2013-187 (tedy 3. 8. 2016) známa výše náhrady platu, která bude Ing. [příjmení] vyplacena, stejně jako osoba, která za škodu odpovídá (ust. § 106 obč. zák.), neboť výpověď byla panu Ing. [příjmení] dána 1. žalovaným jakožto ředitelem krajského úřadu, což bylo žalobci nepochybně známo již v průběhu řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s panem Ing. [příjmení] v předchozím řízení. Promlčecí lhůta tak počala běžet již od dne 3. 8. 2016 (právní moc rozsudku), 2letá promlčecí lhůta tedy skončila uplynutím dne 3. 8. 2018. Žaloba ze dne 6. 11. 2019 byla tedy podaná po uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na promlčení nároku, kdy 1. žalovaný námitku promlčení vznesl, se soud nezabýval dalšími nutnými předpoklady pro vznik náhrady škody v posuzovaném případě, tedy možného zavinění na straně 1. žalovaného (popř. výší škody, jak bylo v řízení namítáno ze strany všech žalovaných), a žalobu rovněž ve vztahu k 1. žalovanému pro promlčení nároku žalobce zamítl (výrok I).

35. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovaným (výrok II.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 1. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 4 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. c) porada s klientem – doloženo potvrzením klienta, písm. d) podání ze dne 24. 1. 2020 – čl. 60, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 4 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 3. žalovaný dále žádal náhradu za promeškaný čas – jednání nařízené dne 10. 8. 2021, které se z důvodu nedostavení se přísedícího nekonalo – ve výši 6 310 Kč podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal 1. žalovanému náhradu nákladů spojenou s reakcí na předžalobní upomínku, neboť se nejedná o úkon právní služby dle § 11 vyhlášky (ani o náklady tohoto řízení), ani s nahlížením do spisu, kdy sice nahlížení do spisu může být dle judikatury Ústavního soudu považováno za úkon právní služby (srov. např. nález I. ÚS 4012/18), nicméně ne každé nahlížení do spisu a jeho prostudování v rámci civilního soudního řízení lze analogicky posuzovat za samostatný úkon právní služby, za který by náležela advokátovi odměna, nýbrž jen takové prostudování spisu, které by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu O takový případ se však zde zjevně nejedná, když v posuzované věci bylo nahlížení do spisu uskutečněno před prvým jednáním, jedná se tak o součást úkonu převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky. Celkové náklady 1. žalovaného ve výši 70 168 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

36. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovaným (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 2. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 20. 1. 2020 – čl. 50, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 2. žalovaný dále žádal náhradu za promeškaný čas – jednání nařízené dne 10. 8. 2021, které se z důvodu nedostavení se přísedícího nekonalo – ve výši 6 310 Kč podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky. Celkové náklady 2. žalovaného ve výši 54 534,70 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

37. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 3. žalovaným (výrok IV.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 3. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 16. 1. 2020 – čl. 42, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 3. žalovaný dále žádal náhradu za promeškaný čas – jednání nařízené dne 10. 8. 2021, které se z důvodu nedostavení se přísedícího nekonalo – ve výši 6 310 Kč podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky. Celkové náklady 3. žalovaného ve výši 54 534,70 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

38. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 4. žalovaným (výrok V.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 4. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 29. 1. 2020 – čl. 76, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 3. žalovaný dále žádal náhradu za promeškaný čas – jednání nařízené dne 10. 8. 2021, které se z důvodu nedostavení se přísedícího nekonalo – ve výši 6 310 Kč podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky. Celkové náklady 4. žalovaného ve výši 54 534,70 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

39. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 5. žalovanou (výrok VI.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 1. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 15. 1. 2020 – čl. 89, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 5. žalovaná dále žádala náhradu nákladů za úkon – účast při jednání konaném dne 10. 8. 2021, nicméně toto jednání se nekonalo z důvodu nedostavení se přísedícího, proto byla 5. žalované přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 6 310 Kč podle § 14 odst. 2 vyhlášky. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal 5. žalované náhradu nákladů spojenou s reakcí na předžalobní upomínku, neboť se nejedná o úkon právní služby dle § 11 vyhlášky (ani o náklady tohoto řízení). Celkové náklady 5. žalované ve výši 54 534,70 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

40. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 6. žalovanou (výrok VII.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné 6. žalované byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátkou, které jsou tvořeny 2 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 2 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 6. žalovaná dále žádala náhradu nákladů za úkon – účast při jednání konaném dne 10. 8. 2021, nicméně toto jednání se nekonalo z důvodu nedostavení se přísedícího, proto byla 6. žalované přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 6 310 Kč podle § 14 odst. 2 vyhlášky. Celkové náklady 6. žalované ve výši 32 150 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

41. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 7. žalovaným (výrok VIII.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému 7. žalovanému byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 24. 1. 2020, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 7. žalovaný dále žádal náhradu nákladů za úkon – účast při jednání konaném dne 10. 8. 2021, nicméně toto jednání se nekonalo z důvodu nedostavení se přísedícího, proto byla 7. žalovanému přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 6 310 Kč podle § 14 odst. 2 vyhlášky. Soud 7. žalovanému dále nepřiznal požadovanou náhradu nákladů za reakci na předžalobní upomínku, neboť se nejedná o úkon právní služby dle § 11 vyhlášky (ani o náklady vynaložené v tomto řízení). Celkové náklady 7. žalovaného ve výši 54 534,70 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

42. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a 8. žalovanou (výrok IX.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné 8. žalované byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny 3 úkony právní služby po 12 620 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) podání ze dne 15. 1. 2020 – čl. 101, písm. g) účast na jednání dne 14. 10. 2021, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky) . 8. žalovaná dále žádala náhradu za promeškaný čas – jednání nařízené dne 10. 8. 2021, které se z důvodu nedostavení se přísedícího nekonalo – ve výši 6 310 Kč podle ust. § 14 odst. 2 vyhlášky. Soud přiznal dále 8. žalované cestovné k jednání a zpět osobním vozem Chrysler Crossfire o průměrné spotřebě benzinu BA 95 10,4 l /100 km (dle předloženého technického průkazu vozidla), při ceně 1 l benzinu 33,80 Kč a paušální náhradě za 1 ujetý km 4,40 Kč dle vyhl. č. 589/2020 Sb. Při vzdálenosti [obec] – Praha a zpět činí 90 km, celková výše cestovného činí při 3 cestách (2x jednání a 1x nahlížení do spisu) částku 4 274 Kč. Náhrada promeškaného času činí 6x půl hodiny po 100 Kč za jednu cestu (tam a zpět), tedy při 3 cestách celkem 1 800 Kč. Celkové náklady 8. žalované ve výši 61 884,24 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž náhradu za 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, cestovného a promeškaného času) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení