62 Co 90/2022- 309

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným:

1. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]

2. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. et Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]

3. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]

4. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo]

5. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa]

6. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 7. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 8. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ve vztahu k 1., 2., 3. žalovanému, 5. žalované a 7. žalovanému a ve výrocích II., III., IV., VI. a VIII. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalobce je povinen zaplatit 2. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. et Ing. [jméno] [příjmení]

IV. Žalobce je povinen zaplatit 3. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení]

V. Žalobce je povinen zaplatit 5. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]

VI. Žalobce je povinen zaplatit 7. žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplatit mu společně a nerozdílně částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení podle předpisů práva občanského z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení k rukám jejich právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a to: prvnímu žalovanému [částka] (výrok II.), druhému žalovanému [částka] (výrok. III.), třetímu žalovanému [částka] (výrok IV.), čtvrtému žalovanému částku [částka] (výrok V.), páté žalované částku [částka] (výrok VI.), šesté žalované částku [částka] (výrok VII.), sedmému žalovanému částku [částka] (výrok VIII.), a osmé žalované částku [částka] (výrok IX). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaných náhrady škody ve výši [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje prvního žalovaného bylo zrušeno [anonymizována tři slova], Odbor [anonymizováno], které bylo sloučeno s [anonymizována tři slova] [anonymizováno] a zároveň bylo zrušeno místo vedoucího [anonymizována dvě slova] správy Ing. [příjmení], který se však v řízení vedeném u soudu prvního stupně úspěšně domohl určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu v návaznosti na to byla udělena. Ing. [příjmení] byla z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru vyplacena dne [datum] částka [částka] jako náhrada ušlého platu a za tuto škodu odpovídají žalovaní, kteří se podíleli na vydání rozhodnutí o organizační změně, resp. udělení výpovědi z pracovního poměru, která byla shledána neplatnou.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který podrobně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 11. až 23. V bodě 24. pak shrnul skutkový závěr, který učinil z provedených důkazů. Uvedl, že žalobce se domáhá po žalované náhrady škody ve výši odpovídající náhradě platu, která byla vyplacena Ing. [příjmení], s nímž byl neplatně rozvázán jeho pracovní poměr z důvodu organizační změny výpovědí ze dne [datum] s tím, že první žalovaný rozhodl o této organizační změně a ostatní žalovaní o tomto nezákonném jednání věděli a nezakročili. Žalovaní namítali nedostatečnou konkretizaci povinností, které měli porušit, dále všichni žalovaní v průběhu řízení vznesli námitku promlčení.

3. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle [ustanovení pr. předpisu] – zákoník práce (ve zkratce zák. práce). Odkázal na jeho ust. § 250 a § 249 odst. 1, která odcitoval. Žalobce tvrdil, že se náhrady škody domáhá dílem v režimu zákoníku práce a dílem v režimu obecné povinnosti za škodu ve vztahu k voleným zástupcům žalobce.

4. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jehož závěry odcitoval. Uvedl zejména, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vyplacená náhrada platu zaměstnanci, která vznikla v důsledku organizačního opatření, na jehož základě byla zaměstnanci dána výpověď, která byla následně soudem určena neplatnou, je skutečnou škodou a na tom nic nemění ani okolnost, že z pohledu zaměstnance tato náhrada představuje zákonný nárok podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále uvedl, že rozhodnutí organizační změně je tzv. faktickým úkonem, toto rozhodnutí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, resp. osoby jím pověřené. Dále prvostupňový soud odkázal na zák. č. 129/2000 Sb. o krajích, uvedl jeho ustanovení § 1 odst. 2 a § 69 odst. 1 a 2, která odcitoval. Dále uvedl, že první žalovaný v pozici ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje svým rozhodnutím [číslo] ze dne [datum], zrušil ke dni [datum] [anonymizováno 5 slov] a toto [anonymizováno] sloučil s [anonymizováno 6 slov], současně bylo zrušeno pracovní místo vedoucího [anonymizována tři slova], které zastával Ing. [jméno] [příjmení]. Přijetí rozhodnutí bylo zcela v kompetenci prvního žalovaného, a lze tak presumovat jeho věcnou pasivní legitimaci, když tento vystupoval v pozici ředitele krajského úřadu. Pasivní legitimaci však prvostupňový soud neshledal na straně ostatních žalovaných, neboť druhý žalovaný vystupoval v pozici zástupce ředitele pro oblast [anonymizováno] správy, třetí žalovaný jako vedoucí [anonymizována dvě slova], čtvrtý žalovaný jako zástupce ředitele pro ekonomické řízení, pátá žalovaná jako vedoucí [anonymizováno] řízení lidských zdrojů a šestá žalovaná jako vedoucí [anonymizováno] personálního a mzdového. Je tedy zřejmé, že nebylo v kompetenci žádného z žalovaných 2 až 6 rozhodnout o organizační změně a rozvázat pracovní poměr s Ing. [jméno] [příjmení].

5. Dále prvostupňový soud rozebral postavení hejtmana podle § 61 zákona o krajích s tím, že hejtmana zastupuje jeho náměstek podle § 64 citovaného zákona. [příjmení] hejtmana je však odlišná, mezi jeho kompetence rozhodování o organizačních změnách nenáleží, resp. funkci statutárního orgánu zaměstnavatele plní pouze podle zvláštních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a řediteli, nikoliv ve vztahu k vedoucím odborům, v posuzovaném případě tedy k Ing. [příjmení]. Proto, ani sedmý žalovaný jako náměstek hejtmana a osmá žalovaná jako hejtmanka ve věci pasivně legitimováni nejsou, ačkoliv jako volení představitelé žalobce byli žalováni též. Kromě toho prvostupňový soud zdůraznil, že osmá žalovaná byla pověřena výkonem funkce hejtmanky pouze do [datum], výpověď z pracovního poměru však byla Ing. [příjmení] udělena až [datum]. Výsledně uzavřel, že pasivně legitimován je pouze první žalovaný a pokud žalobce shledává porušení povinnosti ostatních žalovaných v jednání, kdy věděli o nezákonném jednání prvního žalovaného a nezakročili, pak prvostupňový soud odkázal na ust. § 249 zákoníku práce, kdy sice povinností zaměstnance je upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu, tak tím byl v tomto případě ovšem první žalovaný, který o změně rozhodoval. Ve vztahu k osmé žalované pak prvostupňový soud opětovně konstatoval, že ukončení pracovní poměr pana [příjmení] došlo až po ukončení pověření výkonu funkce hejtmankou osmé žalované.

6. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení, kterou s poukazem na ust. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, ve zkratce o. z.) posoudil podle dříve platného zákona č. 40/1964 Sb. ve znění [účinnost] (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák.). Odkázal na ust. § 106 odst. 1 obč. zák. a zdůraznil, že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoliv vznik škody samotné. Právo na náhradu škody se v daném případě posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského zákoníku [účinnost], byť ke škodě došlo za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud prvního stupně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, kterou označil a podrobně rozebral – rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a další. Zejména akcentoval, že občanský zákoník stanoví dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, pro jejíž počátek běhu je určující, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možno natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně, tedy přibližně i její rozsah tak, aby bylo možno určit alespoň přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Podle prvostupňového soudu je v projednávané věci třeba za škodní událost považovat neplatnou výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, která byla Ing. [příjmení] udělena dne [datum], když její neplatnost byla určena pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. K výplatě náhrady platu Ing. [příjmení] došlo dne [datum]. Podle prvostupňového soudu promlčecí lhůta v posuzovaném případě začala běžet nejpozději právní moci rozsudku č. j. [číslo jednací], tedy dne [datum rozhodnutí], kdy se poškozený (žalobce) dozvěděl o škodě, tedy zjistil takové skutkové okolnosti, z nichž lze rovněž dovodit vznik škody a orientačně také její rozsah, kdy postačuje pouze orientační znalost rozsahu výše škody. Tato se odvíjela od výše průměrného výdělku Ing. [příjmení] před porušením povinnosti, kterým byla způsobena škoda žalobci jako zaměstnavateli a musela mu být známa nejpozději právní mocí rozsudku, když k tomuto datu musel vědět, jaká výše náhrady platu bude Ing. [příjmení] poskytnuta a stejně tak mu musela být známa osoba, která za škodu odpovídá. Promlčecí lhůta tak počala běžet dne [datum], dvouletá promlčecí lhůta tedy skončila [datum] a žaloba byla podána až [datum], tedy po uplynutí promlčecí doby. Protože žalovaní námitku promlčení vznesli a soud ji shledal důvodnou, tak žalobu zamítl, aniž by se jinak zabýval dalšími předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu.

7. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal úspěšným žalovaným s tím, že náklady řízení žalovaných sestávající z nákladů právního zastoupení vyčíslil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) pro každého z žalovaných zvlášť pod body 35. až 42. odůvodnění rozsudku, na které odvolací soud zcela odkazuje.

8. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání, doplnil podáním ze dne [datum]. Jeho odvolání směřovalo do všech výroků napadeného rozsudku, tedy rozsudek soudu prvního stupně napadl v plném dosahu. Následně však v doplnění odvolání vzal své odvolání zpět vůči čtvrtému žalovanému, šesté žalované a osmé žalované. Nato odvolací soud svým usnesením ze dne [datum] odvolací řízení ve vztahu k těmto žalovaným pravomocně zastavil.

9. Žalobce soudu prvního stupně vytkl nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení věci, tedy uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Především nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanými. Přisvědčil jeho závěru o tom, že vyplacená náhrada platu za soudně určenou neplatnou výpověď je skutečnou škodou, prvostupňový soud však již nesprávně dovodil datum, kdy tato škoda vznikla, a tedy nesprávně aplikoval § 3079 odst. 1 o. z. Podle žalobce vznikla-li škoda vyplacením náhrady platu z důvodu neplatného skončení pracovní poměru, je dnem vzniku škody teprve den, kdy finanční prostředky byly odepsány z účtu žalobce, konkrétně tedy [datum]. Aplikace § 3079 odst. 1 o. z. tak nepřichází v úvahu, když tato doba dopadá jen na případy práva na náhradu škody, které vzniklo přede dnem nabytí účinnosti zákona [číslo] tedy před [datum]. Promlčení se v daném případě tedy řídí s poukazem na ust. § 4 zákoníku práce § 629 odst. 1 o. z. (zák. č. 89/2012 Sb.), který byl platný a účinný v době, kdy tento nárok vznikl. Soud prvního stupně správně zjistil, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty právo na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, když poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tyto podmínky však v době, kdy nastala právní moc rozsudku určujícího neplatnost výpovědi, splněny nebyly, neboť tehdy se v majetkové sféře žalobce žádná újma objektivně vyjádřitelná v penězích neprojevila, tato se nemusela projevit ještě dlouhou dobu při zvážení možnosti mimořádného opravného prostředku. Judikatura citovaná soudem prvního stupně týkající se určení počátku, kdy se poškozený dozví o škodě, míří na situace, kdy je nepochybný základ nároku, ale dosud není přesně zjištěna výše škody. V době, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o neplatnosti výpovědi, však tato situace nenastala, neboť nebylo jisté, zda a kdy bude poskytnuto plnění podle § 69 zákoníku práce. K tomu odvolatel odkázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – [spisová značka], jehož závěry uvedl a znovu zopakoval, že došlo-lik výplatě náhrady platu z důvodu neplatného skončení pracovního poměru dne [datum] a žaloba na náhradu škody byla podána dne [datum], stalo se tak v rámci tříleté promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 o. z.

10. V doplnění odvolání ze dne [datum] žalobce uvedl, že jeho názor je podpořen i judikátem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že podstatný je okamžik vzniku práva.

11. Soud prvního stupně rovněž učinil nesprávný skutkový a právní závěr ohledně věcné pasivní legitimace druhého, třetího, pátého a sedmého žalovaného, když tento opírá jednak o jejich chybějící kompetenci k přijetí rozhodnutí o organizační změně a k rozvázání pracovního poměru a jednak vylučuje aplikaci § 249 zákoníku práce, jednají-li škůdci ve spolčení. K tomu žalobce rozebral, že žalovaní měli oznamovací povinnost ohledně hrozící škody za stavu, kdy věděli o nezákonném jednání prvního žalovaného. Odkázal na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v rozsudku z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a uvedl, že žalovaní o porušení právních předpisů, které vedly k nezákonné výpovědi Ing. [příjmení], nejen věděli a nic proti tomu nečinili - kromě oznámení řediteli krajského úřadu mohli např. na možnou nezákonnou výpověď a hrozící škodu upozornit radu či zastupitelstvo kraje, - ale sami se na tomto porušování aktivně podíleli. Odvolatel rozebral postavení vedoucí zaměstnankyně na pozici [anonymizováno] rozvoje lidských zdrojů, která má v kompetenci veškerou personální agendu, obdobně poukázal na postavení náměstka hejtmanky, který z titulu své funkce vyvíjel politický nátlak na ředitele krajského úřadu, aby přijal předstírané organizační rozhodnutí, na jehož základě„ propustil“ Ing. [příjmení]. Závěrem žalobce žádal, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, případně aby ho zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. První, třetí žalovaný, pátá žalovaná a sedmý žalovaný ve svých písemných vyjádřeních shodně odkázali na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení a žádali, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

13. První žalovaný k tomu dodal, že soud prvního stupně aplikoval správně s poukazem na ust. § 3079 odst. 1 o. z. dříve platný občanský zákoník č. 40/1964 Sb., když k domnělému porušení povinnosti prvního žalovaného mělo dojít dne [datum], resp. [datum], tedy před prvním [datum], kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník. První žalovaný odkázal na ust. § 106 odst. 1 obč. zák., kdy nárok na náhradu domnělé škody se promlčel nejpozději dne [datum] a žaloba byla podána až [datum]. Žalobce nesprávně aplikuje nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb. Prvý žalovaný odmítl i argumentaci žalobce o tom, že mělo být aplikováno ust. § 249 zákoníku práce ohledně oznamovací povinnosti v případě hrozící škody. Uvedl dále, že povinnost k náhradě škody zaměstnancům nelze uložit společně a nerozdílně, jak žalobce požaduje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

14. Třetí žalovaný ve svém písemném vyjádření doplnil, že nárok žalobce je neoprávněný, protože žalované nelze zavázat k náhradě škody společně a nerozdílně. Povinností žalobce bylo tvrdit a prokázat, v jakém poměru se kteří zaměstnanci podíleli na údajném vzniku škody a teprve následně po konkrétním zaměstnanci vymáhat příslušnou poměrnou částku. Námitka promlčení byla vznesena důvodně a soud prvního stupně ji správně posoudil. Správně určil rozhodný okamžik pro aplikaci právní úpravy, kdy je relevantní to, kdy došlo ke škodní události a nikoliv kdy se poškozený o škodě dozví. Podmínky pro aplikaci § 629 odst. 1 o. z. dány nejsou.

15. Pátá žalovaná ve svém písemném vyjádření dodala, že žalobce neuvádí v odvolání jediný konkrétní důkaz, který by prokazoval, že by se žalovaná dopustila jakéhokoliv protiprávního jednání. Postup podle § 629 odst. 1 o. z., jak žalobce navrhuje, není na místě, když za rozhodný okamžik pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, se považuje okamžik porušení povinnosti, k čemuž došlo dne [datum], kdy byla doručena neplatná výpověď Ing. [jméno] [příjmení] Počátek běhu subjektivní promlčecí doby soud prvního stupně určil správně podle obč. zák. s poukazem na ust. § 3079 odst. 1 o. z. ve spojení s § 106 odst. 1 obč. zák. [příjmení] promlčecí lhůta tak skončila uplynutím [datum] s právní mocí rozsudku zdejšího soudu č. j. [číslo jednací].

16. Sedmý žalovaný ve svém písemném vyjádření považoval odvolání žalobce za nedůvodné, akcentoval, že k porušení povinnosti stanovené právními předpisy, tedy ke škodní události, došlo za účinnosti dříve platného občanského zákoníku – zákon č. 40/1964 Sb. a podle něho je třeba proto postupovat. Aplikace § 106 odst. 1 obč. zák. byla proto správná a soud prvního stupně správně dovodil počátek běhu dvouleté promlčecí doby. Nárok žalobce na náhradu škody byl v roce 2019 již zcela jistě promlčen a žaloba byla podána dne [datum] opožděně. K tomu žalovaný odkázal na komentářovou literaturu zákoníku práce i judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kterou označil – rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka].

17. Druhý žalovaný se k podanému odvolání písemně nevyjádřil. Při odvolacím jednání dne [datum] uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně shledává správným a žádá jeho potvrzení.

18. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích podaného odvolání po jeho částečném zpětvzetí, tedy ve vztahu k žalovaným č 1, 2, 3, 5 a 7 (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

19. Žalobce uplatnil odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., kdy soudu prvního stupně vytkl nesprávně zjištěný skutkový stav. Z obsahu odvolání však lze dovodit, že v jeho odvolací výtky směřují spíše do právního posouzení věci, tedy do odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., který žalobce uplatnil rovněž.

20. Skutkový děj byl mezi účastníky nesporným v tom směru, že žalobce udělil dne [datum] výpověď z pracovního poměru svému zaměstnanci Ing. [jméno] [příjmení] podle § 52 písm. c) zákoníku práce, která byla určena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], neplatnou. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum] a vykonatelným se stal dne [datum]. Žalovaný z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru vyplatil dne [anonymizována dvě slova] [rok] Ing. [jméno] [příjmení] náhradu platu v celkové výši [částka] podle § 69 zákoníku práce.

21. Žalovaní v průběhu řízení postupně vznesli námitku promlčení a soud prvního stupně se správně zabýval v prvé řadě důvodností této námitky. Předně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovozuje, že na zjištěný skutkový stav je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb. ve znění [účinnost] – zákoník práce, ve zkratce zák. práce a s poukazem na ustanovení § 4 zákoníku práce též subsidiárně zákon č. 40/1964 Sb. ve znění [účinnost] – občanský zákoník, ve zkratce obč. zák. Žalobce v odvolání namítal, že, s ohledem na to, že škoda vznikla v roce [rok], je na místě postupovat podle již nového občanského [ustanovení pr. předpisu] ve znění ve znění účinném od 1. 1. 2014, občanský zákoník, ve zkratce o. z. jako subsidiárního předpisu ve vztahu k zákoníku práce. S tímto jeho právním názorem se však odvolací soud neztotožňuje. K tomu soud prvního stupně správně poukázal na ust. § 3079 odst. 1 o. z. – Přechodná ustanovení obsažená v části páté hlava II, díl 1, oddíl 7, k o. z. Podle tohoto zákonného ustanovení právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Z této zákonné dikce je jednoznačně zřejmé, že pro určení právního předpisu, podle něhož se bude režim odpovědnosti za škodu řídit, je rozhodující to, kdy došlo k porušení povinnosti stanovené právními předpisy, tedy kdy došlo k protiprávnímu jednání, které vedlo ke vzniku škody. Tento okamžik může být odlišný od vzniku škody, když si lze představit, že zaměstnanec nejprve poruší právní předpisy a teprve s časovým odstupem dnů, týdnů, měsíců či let vznikne škoda tak, jako tomu bylo v tomto případě. Za škodu je možno zcela nepochybně považovat částku [částka], která byla Ing. [jméno] [příjmení] vyplacena z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru podle § 69 zák. práce. Škoda tak žalobci vznikla dne [anonymizována dvě slova] [rok], kdy náhrada platu v této výši byla Ing. [příjmení] zaplacena. K protiprávnímu jednání, z něhož žalobce vznik škody dovozuje, ovšem došlo ještě před účinností o. z, a to na základě rozhodnutí o organizační změně ze dne [datum], resp. na základě výpovědi z pracovního poměru, která byla Ing. [příjmení] udělena s poukazem na toto rozhodnutí dne [datum]. Takto žalobce také skutkově vymezil protiprávní jednání, za nějž mají žalovaní odpovídat. To, že škoda žalobci vznikla až za účinnosti nového občanského zákoníku – zák. č. 89/2012 Sb., tedy po [datum], je z hlediska určení právního předpisu, jemuž režim odpovědnosti za škodu podléhá, nerozhodné; zákonné znění § 3079 odst. 1 o. z. je v tomto směru zcela jednoznačné. Pro uvedený závěr ostatně svědčí již ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR Odvolací soud zde poukazuje zejména na právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikovaném ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 8, ročník 2019, uveřejněném pod pořadovým [číslo] 2019 na str. [číslo], podle něhož„ jestliže ke škodní události došlo před [datum], posoudí se promlčení práva na náhradu újmy na zdraví, která vznikla po tomto datu, podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, [účinnost]“. Uvedený judikát sice se zabývá skutkově částečně odlišnou situací, kdy předmětem sporu byla náhrada újmy na zdraví, nicméně závěr v něm osažený ohledně toho, podle jakého předpisu se posoudí režim odpovědnosti za škodu, v tomto případě podobně jako v projednávané věci promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy, lze vztáhnout i na případ jiné škody než škody na zdraví. Otázka data vzniku škody je z hlediska určení právního režimu irelevantní. Pro opačný závěr, který zastává žalobce, nesvědčí ani jím zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], neboť toto rozhodnutí řeší typově odlišnou situaci a otázkou určení právního předpisu, podle něhož se odpovědnost za škodu posuzuje, se nezabývá; uvedený judikát řeší zejména moderační právo soudu, promlčení a okamžik vzniku škody. Z tohoto rozhodnutí však pro přesvědčení bylo, co nelze dovodit, že by pro určení právního předpisu, jímž se režim odpovědnosti za škodu řídí, bylo rozhodující, kdy škoda vznikne; takovýto názor v citovaném rozhodnutí uveden není. Nadto odvolací soud podotýká, že jde o pouze jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které je sice zahrnuto v systému ASPI (automatizovaný systém právních informací), avšak nebylo nikde publikováno a na případ zmiňovaný žalobcem nedopadá. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když režim odpovědnosti za škodu a tedy i námitku promlčení posoudil podle subsidiárního občanského zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb. ve znění [účinnost] za použití § 4 zákoníku práce. Obdobně další žalobcem v odvolání citované rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 1 - 2, uveřejněné pod pořadovým [číslo] 1975, ročník 1975, na str. 51, řeší v obecné rovině určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, nikoli to, podle jakého předpisu se má postupovat.

22. Naproti tomu odvolací soud přisvědčuje námitce žalobce o tom, že pro určení běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby není rozhodné, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým byla určena výpověď z pracovního poměru udělená Ing. [příjmení] neplatnou, nabyl právní moci, tedy datum [datum], jak soud prvního stupně dovodil, ale podstatné je, kdy škoda žalobci skutečně vznikla. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí správně cituje judikaturní závěry Nejvyššího soudu ČR o tom, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tedy kdy poškozený prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě, což předpokládá, že se dozvěděl, že mu majetková újma určitého druhu vznikla a v jakém rozsahu, a to natolik, že je možno ji objektivně vyjádřit v penězích a právo na náhradu újmy lze uplatnit u soudu. Poškozený se o škodě dozví tehdy, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a lze alespoň orientačně určit její rozsah. Není tedy třeba, aby určil přesnou výši škody, avšak musí mít alespoň rámcovou představu o tom, v jaké výši mu škoda vznikla. Tento názor vyjádřil Nejvyšší soud ČR opakovaně v četných svých rozhodnutích; ze starší judikatury lze uvést, např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce Nejvyššího soudu, svazek 1 - 2, uveřejněné pod pořadovým [číslo] 1975, ročník 1975, na str. 51, z novější judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a další. Z logiky věci však je zřejmé, že dvouletá subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než škoda objektivně skutečně vznikne. Soud prvního stupně toto datum pro počátek dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovil k [datum], když dovodil, že dnem právní moci rozsudku o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobci muselo být zřejmé, že mu škoda vznikne, neboť bude nucen náhradu platu Ing. [příjmení] poskytnout za stavu, kdy neplatnost výpovědi z pracovního poměru v oboru byla určena pravomocně. Tento jeho názor je jistě správný, nicméně z hlediska určení počátku běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. za použití § 4 zák. práce je nerozhodný. Škoda totiž, jak správně žalobce namítá, žalobci vznikla až dne [datum], kdy uvedená částka byla Ing. [příjmení] vyplacena a teprve tímto dnem se projevila v majetkové sféře žalobce jako majetková újma vyčíslitelná v penězích, když došlo ke snížení jeho majetku. Znamená to, že dvouletá subjektivní promlčecí doba tak začala běžet podle § 106 odst. 1 obč. zák. za použití § 122 obč. zák. a § 4 zák. práce běžet dne [datum] a jejím posledním dnem byl pátek [datum], kdy nejpozději měla být žaloba učiněna u soudu. Protože však žaloba byla podána až dne [datum], je zřejmé, že se tak stalo opožděně, a to bez ohledu na to, že tříletá subjektivní promlčecí doba ještě byla zachována, neboť tato začala běžet rovněž dne [datum], když škoda žalobci vznikla dne [datum] a jejím posledním dnem byl [datum] (pondělí). Pro to, aby nárok žalobce nebyl promlčen, je však třeba, aby byly zachovány současně obě dvě lhůty. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že uplatnění námitky promlčení v daném případě neshledává v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. za použití § 4 zákoníku práce, když tuto námitku žalobce ani nevznesl a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a výsledků dokazování žádné takovéto okolnosti, které by rozpor s dobrými mravy a tedy i možnost odepření výkonu práva žalovaným vznést námitku promlčení, zakládaly, zjistit nelze.

23. Odvolací soud pro úplnost uvádí, že aplikace nového občanského zákoníku nepřichází v úvahu ani s poukazem na ust. § 3079 odst. 2 o. z., neboť to umožňuje z důvodů hodných zvláštního zřetele přiznat poškozenému podle nového občanského zákoníku náhradu nemajetkové újmy; v daném případě však jde o újmu majetkovou.

24. Odvolací soud tak uzavírá, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav správně, když provedl dokazování v rozsahu nezbytném k posouzení námitky promlčení. K tomu odvolací soud uvádí, že prvostupňový soud se přesto, že námitku promlčení shledal důvodnou, zabýval též otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných, když tuto shledal toliko u prvního žalovaného. Tento závěr soudu prvního stupně jistě je správný, nicméně podle přesvědčení odvolacího soudu by pasivní věcnou legitimaci ostatních žalovaných nebylo možno vyloučit ani u ostatních žalovaných za předpokladu, kdy by bylo možno u nich dovodit porušení prevenční povinnosti podle § 249 zákoníku práce; zkoumání otázky pasivní legitimace žalovaných je však již s ohledem na důvodnost námitky promlčení za tohoto stavu nadbytečné. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. e) tak naplněn není a rovněž tak právní posouzení věci tak, jak jej soud prvního stupně proč učinil, je správné (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.).

25. Soud prvního stupně nepochybil ani v nákladových výrocích, když tyto jsou správně odůvodněny § 142 odst. 1 o. s. ř. K vyčíslení nákladů řízení odvolací soud pro úplnost uvádí, že tyto byly stanoveny zcela správně u žalovaných [číslo] nikoli však v případě sedmého žalovaného, jemuž soud prvního stupně přiznal k nákladům právního zastoupení též náhradu za DPH 21% podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., ačkoliv zástupce sedmého žalovaného plátcem této daně není, jak ostatně sám potvrdil též při odvolacím jednání dne [datum]. Protože ovšem soud prvního stupně přiznal sedmému žalovanému na náhradě nákladů řízení odměnu toliko za 3 úkony právní služby po [částka], ačkoliv ve skutečnosti jde správně o 5 plných a 1 poloviční úkon (příprava a převzetí věci, sepis vyjádření, účast na jednání [datum] a 2 nahlížení do spisu – plné úkony a účast na jednání dne [datum], které bylo odročeno – poloviční úkon, je zřejmé, že náklady řízení sedmého žalovaného stanovené za 5,5 úkonu by i bez DPH byly určeny částkou vyšší, sedmý žalovaný by se však do nákladového výroku neodvolal.

26. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku ad I. ve vztahu k prvnímu až třetímu žalovanému, páté žalované a sedmému žalovanému potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně věcně správných nákladových výroků ad I., II., III., IV., VI. a VIII.

27. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní v odvolacím řízení rovněž uspěli a mají tak právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají z nákladů právního zastoupení. Tyto sestávají u prvního žalovaného, třetího žalovaného, páté žalované a sedmého žalovaného z odměny za 2 úkony právní služby po [částka] podle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále z náhrady za 2 režijní paušály po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je [částka]. V případě prvního, třetího žalovaného a páté žalované k tomu ještě přistupuje náhrada za DPH k nákladům právního zastoupení ve výši 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., tedy náklady řízení prvního, třetího žalovaného a páté žalované činí u každého z nich [částka] a u sedmého žalovaného [částka]. Náklady řízení druhého žalovaného představují odměnu za 1 úkon právní služby ve výši [částka] podle § 7 bod 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, náhradu za 1 režijní paušál ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu + náhradu za DPH 21 % podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. je [částka] Náklady řízení žalovaných jsou splatné k rukám jejich zástupců (§ 149 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. určil delší lhůtu k plnění s ohledem na známý úřední postup žalobce.

28. Výrok ad I. ve vztahu ke čtvrtému žalovanému, šesté žalované a osmé žalované a na něm závislé nákladové výroky ad V., VII. a IX. nebyly odvoláním dotčeny, a zůstaly tak stranou přezkumu odvolacího soudu podle § 206 odst. 2 o. s. ř.

Poučení