11 C 29/2019-370

Rubrum

Okresní soud ve Zlíně rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kolumberem, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: Zlínstav a.s., IČO 28315669 sídlem Bartošova 5532, 760 01 Zlín za účasti vedlejšího účastníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa vedlejší účastnice] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. sídlem [adresa vedlejší účastnice] o: zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalého takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud změnil výrok II. usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci prostřednictvím vedlejšího účastníka náklady na výživu za dobu od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2020 ve výši 3 000 Kč měsíčně vždy za období jednoho roku předem do 30. 7. každého roku k rukám žalobce a dále, aby soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci doplatek náhrady nákladů na výživu za období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2020 ve výši 81 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce, se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá nikdo z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejší účastníci náklady řízení ve výši 34 505,52 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce vedlejší účastníce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou po změně žaloby domáhal, aby soud změnil výrok II. usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci prostřednictvím vedlejšího účastníka náklady na výživu za dobu od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2020 ve výši 3 000 Kč měsíčně vždy za období jednoho roku předem do 30. 7. každého roku k rukám žalobce a dále, aby soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci doplatek náhrady nákladů na výživu za období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2020 ve výši 81 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce. Žalobu odůvodnil tím, že žalované byla uložena pravomocným usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, uložena povinnost nahradit žalobci prostřednictvím vedlejšího účastníka náklady na výživu ve výši 1 500 Kč měsíčně, co souviselo s faktem, že otec žalobce zahynul při pracovním úraze, kdy pracovní činnost vykonával pro žalovanou. Žalobce tvrdil nárůst svých nákladů spočívající ve studiu dvou vysokých škol a růstu průměrného výdělku žalobcova otce. Žalobce se nákladů na výživu domáhal pouze do 31. 12. 2020 s tím, že po tomto datu je s to se sám živit.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s tím, že žalobce nedoložil časovou náročnost svých studií, mohl vykonávat brigády a žalovaná byla proti tomu, by se ve vztahu k otci žalobce vycházelo toliko ze statistických údajů, přičemž žalovaná zdůraznila nutnost zohlednění důchodových dávek.

3. Vedlejší účastník na straně žalované navrhl žalobu zamítnout s tím, že pokud žalobce požaduje 3 000 Kč měsíčně, pak stávající náklady na výživu ve výši 1 500 Kč jsou při zohlednění sirotčího důchodu dostatečné.

4. Soud předně vyšel z faktu, že o nákladech na výživu bylo rozhodnuto usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, jímž soud schválil smír mezi žalobcem a žalovanou s tím, že výrokem II byla žalovaná povinna prostřednictvím vedlejšího účastníka nahradit žalobci náklady na výživu za dobu od 1. 7. 2016 do doby nabytí schopnosti žalobce se samostatně živit ve výši 1 500 Kč měsíčně vždy za období jednoho roku předem do 30. 7. každého roku k rukám žalobce. Z odůvodnění usnesení se pak podává, že soud zohlednil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 2013, č. j. 38 C 76/2013-283, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2014, č. j. 60 Co 28/2014-337, jimiž oba soudy konstatovaly porušení právní povinnosti žalovaného dle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do účinnosti zákona [číslo] 2012 Sb. (dále jen„ obč. zák.“) za škodu, kterou v důsledku zřícení části svahu výkopu utrpěl otec žalobce, žalobci a matce žalobce byla z tohoto důvodu přiznána náhrada jednorázového odškodnění ve výši každému 240 000 Kč a dále soud v poměrech projednávané věci učinil skutkový závěr, že žalobce je synem [příjmení] [příjmení] [celé jméno žalobce], jenž zemřel 24. 5. 2012. Žalobce byl ke dni rozhodnutí studentem Komunální školy Uljanovský učební a výchovný komplex [číslo] Všeobecně vzdělávací školy I – III stupně – předškolní učební základ Uljanovské okresní rady Kirovhradské oblasti a od 1. 9. 2015 byl studentem prvního ročníku Fakulty dopravních a informačních technologií Národní dopravní univerzity v Kyjevě. Matka žalobce [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] pracovala v oddělení kultury turistiky a kulturního dědictví Uljanvské okresní státní správy a její příjem za rok 2014 činil průměrně 2 698 UAH a vdovský důchod činil asi 900 UAH měsíčně. Žalobce byl poživatelem měsíční důchodové výplaty v důsledku smrti živitele od května 2012, která činila průměrně 850 UAH v roce 2012 a 2013, od prosince 2013 pak 949 UAH. Otec žalobce podnikal v režimu živnostenského zákona s živnostenským oprávněním v oboru činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti od 23. 2. 2011, kdy průměrná mzda zaměstnanců v roce 2012 v stavebnictví činila asi 22 000 Kč.

5. Soud pak učinil závěr o skutkovém stavu, že žalobce je synem rodičů [příjmení] [jméno] [příjmení] a [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] (viz rodný list žalobce). Otec žalobce zemřel dne 24. 5. 2012 (viz úmrtní list) při práci na stavbě [příjmení] volnočasového centra Fialka v [obec] (viz vyrozumění Policie ČR adresované Velvyslanectví Ukrajiny). Žalovaná jako generální zhotovitel stavby odpovídá podle § 420 obč. zák. za škodu, kterou v důsledku zřícení části svahu výkopu utrpěl při výkonu takto nařízené práce otec žalobce. Žalovaná odpovídala ve smyslu ust. § 12 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb. i za bezpečnost dalších osob, které při výkonu činností prováděných mimo pracovněprávní vztahy byly vystaveny stejným ohrožením jako zaměstnanci. Odpovídala tedy i za bezpečnost otce žalobce, pokud jej mohla svou činností (třeba i pokynem k výkonu činnosti na nebezpečném místě) ohrozit, a to bez ohledu na to, zda ona sama byla s ním v přímém smluvním vztahu či nikoliv (viz odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 25. 10. 2013, č. j. 38 C 76/2013-283). Citovaným rozsudkem, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2014, č. j. 60 Co 28/2014-337, bylo konstatováno porušení právní povinnosti žalované dle § 420 obč. zák., a za škodu, kterou v důsledku zřízení části svahu výkopu utrpěl otec žalobce, byla žalobci i jeho matce přiznána náhrada jednorázového odškodnění ve výši 240 000 Kč každému (viz cit. rozsudky). Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Zlíně dne 18. 5. 2015 domáhal nároku na náhradu výživného, které by mu hradil otec v případě, pokud by nezemřel, neboť měl povinnost výživu žalobci poskytovat. Výživné požadoval ve výši 2 000 Kč měsíčně za období ode dne úmrtí jeho otce, tj. od 24. 5. 2012 do nabytí jeho zletilosti, příp. do ukončení studia (viz žaloba o náhradu nákladů na výživu pozůstalého). Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, soud schválil smír uzavřený mezi účastníky, dle něhož se žalovaná zavázala prostřednictvím vedlejší účastnice nahradit žalobci náklady na výživu za dobu od 24. 5. 2012 do 30. 6. 2016 částkou ve výši 73 800 Kč a dále se zavázala nahradit žalobci prostřednictvím vedlejší účastnice náklady na výživu za dobu od 1. 7. 2016 do doby nabytí schopnosti žalobce se samostatně živit ve výši 1 500 Kč měsíčně vždy za období jednoho roku předem k 30. 7. každého roku. V této souvislosti soud vyšel z předpokládaného příjmu otce žalobce (průměrná hrubá měsíční mzda ve stavebnictví) ve výši 22 000 Kč, příjmu matky ve výši 2 698 UAH ze mzdy a dalších 900 UAH z důchodu a příjmu žalobce ze sirotčího důchodu ve výši 949 UAH, v té době byl žalobce studentem Fakulty dopravních a informačních technologií Národní dopravní univerzity v Kyjevě (viz cit. usnesení), co potvrdila i univerzita (viz potvrzení ze dne 3. 9. 2018 a 20. 11. 2018). Podle zákona o vojenské povinnosti a vojenské službě podléhal žalobce vojenské službě a od roku 2017 studuje na katedře vojenského výcviku na Národní dopravní univerzitě v Kyjevě (viz nezpochybněná tvrzení žalobce). Doba studia byla stanovena od 1. 9. 2016 do 31. 8. 2017 (viz čestné prohlášení ze dne 24. 7. 2018, potvrzení ze dne 23. 11. 2018). Poplatek za celé studium oboru dokumentalistika a informační činnost (na Fakultě dopravních a informačních technologií) činí 43 200 UAE, tj. ročně 10 800 UAE (viz smlouva [číslo] o studiu na Národní dopravní univerzitě ze dne 14. 8. 2015). Dle potvrzení Národní dopravní univerzity žalobce studoval od 1. 9. 2015 fakultu dopravních a informačních technologií, celková doba studia měla být od 1. 9. 2015 do 30. 6. 2019 (viz potvrzení), od září 2019 pak do konce roku 2020 měl studovat obor konsolidované informace (potvrzení Národní dopravní univerzity z 5. 9. 2019). Cena za studium na vojenském institutu telekomunikací a informatizace činí 4 000 UAH/semest (viz smlouva [číslo] o vojenské přípravě občana ze dne 22. 8. 2017), za 2. až 4. semestr pak byla cena za studium zvýšena na 4 500 UAH/semest (viz dodatečná dohoda ze dne 6. 2. 2018). Žalobce tyto částky zaplatil, a to za první semestr 21. 9. 2017, za druhý semestr 20. 2. 2018 a za třetí semestr 28. 9. 2018 (viz stvrzenky). Žalobce ke dni 6. 2. 2019 nepracoval (viz prohlášení žalobce ze dne 6. 2. 2019), je však s to se samostatně živit od 1. 1. 2021 (viz nezpochybněná tvrzení žalobce). Výdaje žalobce měla v období vysokoškolských studií hradit jeho matka (viz nezpochybněná tvrzení žalobce), nicméně v případě studia na fakultě dopravních a informačních technologií hradil 27. 12. 2017 částku 5 400 UAH jistý [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] (viz strvrzenka). Tyto v žalovaném období sestávaly zejména z poplatků za studium, úhrady ubytování na koleji – v srpnu 2016 zaplaceno 1 200 UAH a v lednu 2017 1 080 UAH (viz stvrzenky ze dne 25. 8. 2016 a 30. 1. 2017), z výdajů na dopravu a rovněž i z výdajů na pořízení ošacení potřebného pro studium na vojenském institutu – ve výši 2 400 UAH (viz účtenka ze dne 17. 12. 2017). Celkové roční výdaje žalobce pak činily v roce 2015 částku 12 882 UAH, v roce 2016 částku 10 296 UAH, v roce 2017 částku 29 426 UAH a v roce 2018 částku 24 638 UAH (viz čestné prohlášení ze dne 12. 2. 2019). Příjmy matky tvoří mzda a starobní důchod. Výše starobního důchodu činí 1 489,48 UAH měsíčně (viz potvrzení [číslo] ze dne 22. 6. 2017) a důchod v této výši byl matce žalobce vyplácen měsíčně jak v roce 2016 (viz potvrzení [číslo] ze dne 22. 6. 2017), tak i v roce 2017 (viz potvrzení [číslo] ze dne 22. 6. 2017). Mzda matky v roce 2015 činila 35 656,99 UAH/rok, v roce 2016 činila 32 038,53 UAH/rok, v roce 2017 byla v celkové výši 46 551,62 UAH a v roce 2018 (do května včetně) činila 22 545,33 UAH (viz čestné prohlášení a potvrzení o výši příjmů ze dne 13. 7. 2018), poté 34 090,50 UAH (od června včetně), v roce 2019 úhrnem 29 400,49 UAH (do května včetně) a 34 891,50 UAH (od června včetně) a v roce 2020 pak 78 419,27 UAH (resp. 9 622,50 UAH v prosinci 2020) (viz potvrzení). Již od roku 2015 matka pobírala důchod ve výši 1 489,48 UAH měsíčně (viz affidavit), od června 2018 do února 2019 2 094,16 UAH, od března do července 2019 2 428,26 UAH, od srpna 2019 do dubna 2020 2 553,45 UAH od května do prosince 2020 pak 2 817,80 UAH, tedy od června 2018 do prosince 2020 pobírala starobní důchod v úhrnné výši 76 512,19 UAH (viz potvrzení). Otec žalobce měl v období od 23. 2. 2011 do 25. 2. 2013 živnostenské oprávnění v oboru přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti (viz výpis z živnostenského rejstříku). Průměrná hrubá měsíční mzda ve stavebnictví ve 3. čtvrtletí 2016 činila 25 316 Kč, ve 2. čtvrtletí roku 2019 pak 29 757 Kč a ve třetím čtvrtletí roku 2020 částku ve výši 31 276 Kč (viz údaje ČSÚ). Předžalobní výzvou ze dne 1. 10. 2018 vyzval žalobce prostřednictvím zástupce žalovanou k úhradě částky 52 500 Kč (dlužné výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně od 1. 10. 2015 do 30. 9. 2018), a to do 15 dnů od doručení výzvy (viz cit. předžalobní výzva). Žalovaná však reagovala výzvou k doložení dokladů prokazujících změnu poměrů na straně žalobce (viz sdělení žalované ze dne 11. 10. 2018). Dále soud zjistil, že roční výdaje žalobce činily v roce 2015 částku 12 882 UAH, v roce 2016 10 296 UAH, v roce 2017 29 426 UAH a v roce 2018 24 638 UAH (viz affidavit). Žalobce pobíral pozůstalostní důchod ve výši 1 130 UAH (červenec až listopad 2016), 1 247 UAH (prosinec 2016 až duben 2017), 1 312 UAH (květen až září 2017), 1 452 UAH (říjen 2017 až listopadu 2018), 1 497 UAH (prosinec 2018 až červen 2019), 1 564 UAH (červenec 2019 až prosinec 2019), 1 638 UAH (leden 2020 až červen 2020), 1 712 UAH (červenec 2020 až prosinec 2020), tedy úhrnem 78 867 UAH (viz potvrzení č. 7298 2123 6882 4213). Směnný kurz dle údajů Národní banky Ukrajiny byl ke dni 17. 9. 2015 90, [číslo] UAH za 100 Kč, ke dni 1. 7. 2016 101, 5978 UAH za 100 Kč a ke dni 31. 12. 2020 pak 1, 3238 UAH za 1 Kč (viz směnné kurzy).

6. Soud provedl dokazování také rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 9. 2018, č. j. 38 C 219/2018-95, rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 12. 12. 2018, č. j. 59 Co 319/2018-136, a vývojem kurzu Národní banky Ukrajiny, ale nečiní z nich relevantní skutková zjištění.

7. Podle čl. 49 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, publikované pod [číslo] Sb. m. s., v účinném znění (dále jen„ Smlouva“), odpovědnost za náhradu škody kromě odpovědnosti, která vyplývá ze smluvních závazků, se řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, jež se stala předpokladem pro uplatňování nároku na náhradu škody. Přitom, pokud ten, kdo škodu způsobil, nebo ten, komu byla škoda způsobena, jsou občany a bydlí anebo mají své sídlo a jsou registrováni na území druhé smluvní strany, mohou se použít rovněž právní předpisy této druhé smluvní strany. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pravomoc k řízení o sporech týkajících se závazků z odpovědnosti za škodu mají justiční orgány smluvní strany, jejíž právní předpisy se použijí v souladu s odstavcem 1 tohoto článku.

8. Ve věci jde o spor mezi ukrajinskou fyzickou osobou a českou právnickou osobou, a tak se jedná o řízení s cizím prvkem. Pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině pak může být v obecné rovině založena v následujícím pořadí: mezinárodní smlouvou uzavřenou Českou republikou před jejím vstupem do Evropské unie, která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů EU, nebo má před takovým předpisem aplikační přednost; přímo použitelným předpisem EU, anebo zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

9. V poměrech projednávané věci se použije Smlouva, jež byla uzavřena před vstupem České republiky do Evropské unie. Nárok žalobce představuje formu náhrady škody, a proto se užije ust. čl. 49 odst. 1 Smlouvy. Skutečnost zakládající právo na náhradu škody (tedy usmrcení otce žalobce) nastala na území České republiky, pročež se právní poměry řídí českým právem (žalovaná není subjektem práva Ukrajiny, tedy se nepoužije čl. 49 odst. 1 in fine Smlouvy), čímž je dána pravomoc a příslušnost českých soudů dle čl. 49 odst. 2 Smlouvy.

10. Podle § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen„ o. z.“), se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

11. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. se proto posuzuje věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“), neboť rozhodná okolnost, od níž se odvíjí nárok na náhradu škody, nastala před 1. 1. 2014.

12. Podle ust. § 448 odst. 1 obč. zák. při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se při výpočtu náhrady vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživu všech pozůstalých nesmí však úhrnem převýšit částku, do které by náležela zemřelému náhrada za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 447 odst. 2.

13. Podle § 163 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách je možno na návrh změnit, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Nestanoví-li zákon jinak, je změna rozsudku přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů.

14. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

15. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie mající mimo jiné oporu v procesních zásadách ekonomie a rychlosti řízení, je-li účastníkem uplatněna námitka promlčení, jakkoliv tak lze učinit v řízení před soudem I. stupně v každém stádiu řízení, v případě její opodstatněnosti v rozsahu závěru o zániku uplatněného nároku není důvod pro věcné projednání žaloby (srov. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 59 Co 188/2019). Je pak třeba rozlišovat mezi promlčením samotného nároku na náhradu nákladů na výživu s ohledem na dobu jeho uplatnění u soudu a promlčením postupně vznikajících nároků na výplatu jednotlivých měsíčních plnění v jeho rámci, které se s ohledem na § 110 odst. 3 obč. zák. a svou odlišnou splatnost promlčují v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. za předpokladu, že se již dříve nepromlčel celý nárok na danou náhradu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3518/2017). Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalým podle § 448 obč. zák. má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, publikovaný pod č. 68/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých jako celek promlčen nebyl, proto soud posuzoval promlčení jednotlivých měsíčních plnění. Žalobce se domáhal zvýšení za dobu od 1. 7. 2016 do 30. 6. 2017 návrhem z 28. 1. 2019, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby, za dobu od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2019 návrhem z 27. 6. 2019, tedy opět před uplynutím tříleté promlčecí doby, a za dobu od 1. 7. 2019 do 31. 12. 2020 návrhem z 25. 8. 2020, tedy opět před promlčením. Námitka promlčení proto není důvodná.

16. Soud zjištěný skutkový stav právně posoudil tak, že se žalobce domáhá po žalovaném zvýšení náhrady nákladů na výživu pozůstalého žalobce za období od 1. 7. 2016 do 31. 12. 2020, přičemž v poměrech projednávané věci soud rozhodl již usnesením ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, jímž byla pravomocně přiznána žalobci měsíční náhrada na výživu pozůstalého ve výši 1 500 Kč. Toto rozhodnutí je třeba považovat za rebus sic stantibus, tedy toto rozhodnutí lze změnit nebo zrušit, avšak jen tehdy, změní-li se poměry (okolnosti), které jsou rozhodující pro výši nebo další trvání práva (nároku), přičemž nelze v této souvislosti přezkoumávat jeho správnost, nýbrž se soud může zabývat toliko otázkou, zda se po jeho vydání podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání přisouzeného plnění, přičemž v novém kladném rozhodnutí musí soud ve výroku rozhodnutí vyjádřit, že povinnost stanovená původním rozhodnutím se mění nebo zrušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1966, sp. zn. 6 Cz 29/66, publikované pod č. 33/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

17. Díky existenci tohoto rozhodnutí již soud nemohl přezkoumávat, jak navrhovala žalovaná, její argumentaci o tom, že nenese odpovědnost za samotnou škodnou událost. Existence takové její odpovědnosti však byla předpokladem rozhodnutí soudu vydaného 17. 9. 2015 pod č. j. 28 C 81/2015-188, čímž bylo pravomocně dáno, že žalovaná odpovědnost nese a meritorní přezkum proto již není možný. Shora uvedeným rozhodnutím je žalovaná povinna (prostřednictvím vedlejší účastnice) k náhradě nákladů na výživu pozůstalého. Podobně ovšem soud musí z tohoto rozhodnutí vycházet ve vazbě na poměry žalobce, jeho otce a matky.

18. V obecné rovině je s přihlédnutím k § 13 o. z. na místě rekapitulovat, že nárok na náhradu ztráty na výživě podle § 448 obč. zák. se přiznává formou opětujícího se plnění (peněžitý důchod) a je jedním z dílčích nároků na náhradu škody, přičemž má výhradně majetkovou povahu a jeho účelem je kompenzace ztráty, která vznikla pozůstalým tím, že přišli o pravidelné hmotné plnění (výživné) ze strany zemřelého. Ve smyslu tohoto ustanovení lze odškodňovat pouze ztrátu plnění majetkové povahy, jehož výše se počítá analogicky podle ustanovení příslušných předpisů o vyživovací povinnosti, tedy podle zákona o rodině, resp. podle o. z. Pobírá-li pozůstalá osoba sirotčí důchod, jeho výše se při výpočtu výše náhrady odečítá od částek výživného, které pozbyla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2465/2012). Výše nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se v občanskoprávních vztazích řídí rozsahem zákonné vyživovací povinnosti zemřelého, popřípadě rozsahem, v jakém na výživu skutečně přispíval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000). Pro vznik a rozsah nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 448 obč. zák.) je rozhodující stav v době smrti osoby výživou povinné a právě v porovnání současných poměrů s tímto stavem je třeba posoudit další trvání a rozsah povinnosti k tomuto plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 708/2004). Pobírá-li pozůstalý z důvodu úmrtí jeho živitele dávky důchodového zabezpečení, snižuje se o tuto částku výše náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1161/2000). Možnosti a schopnosti zemřelého k plnění výživného, jde-li o osobu výdělečně činnou, jsou určeny výší jeho průměrného výdělku, a to i s přihlédnutím k případnému zvýšení výdělku – k tzv. valorizaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 773/2002). Změnou poměrů v souvislosti s nárokem na náhradu nákladů na výživu je totiž i změna v rozsahu schopností a možností osoby, jež výživu poskytovala či byla výživou povinna, neboť i tato změna, tedy i zvýšení jejího výdělku má vliv na rozsah výživného a ovlivňuje tak rozsah nákladů na výživu těch osob, které jsou nyní pozůstalými. Proto i změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a spočívají ve zvýšení (tzv. valorizaci) průměrného výdělku osoby výživou povinné, je třeba vzít v úvahu při posouzení změny ve výši náhrady nákladů na výživu pozůstalých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 708/2004). Soud při úvaze o nákladech na výživné pozůstalých pak vychází z hodnot, jež by určil, kdyby nedošlo ke škodné události a oprávněné osoby by se obrátily na soud se svými nároky vůči živiteli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, publikovaný pod č. 14/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

19. Žalovaná na základě pravomocného usnesení ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, měla povinnost hradit náklady na výživu pozůstalého ve výši 1 500 Kč měsíčně. Jak soud vymezil, toto rozhodnutí nelze přezkoumávat meritorně, avšak je možné za podmínek dle § 163 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. přistoupit ke změně rozsudku, resp. usnesení, pokud se podstatně změnily okolnosti rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek (clausula rebus sic stantibus). Při rozhodování o změně pravomocného rozhodnutí odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek z titulu náhrady nákladů na výživu pozůstalých nejde o nové určení výše této náhrady, nýbrž o porovnání současných poměrů s poměry, na jejichž základě bylo vydáno původní rozhodnutí, za účelem posouzení, zda a od kdy došlo k jejich podstatné změně, která odůvodňuje změnu původního rozhodnutí.

20. Soud tedy vyšel z faktu, že ke dni 17. 9. 2015 činil (hypotetický) příjem otce žalobce 22 000 Kč, mzda matky žalobce 2 698 UAH, důchod matky 900 UAH a důchod žalobce 949 UAH, výdaje žalobce v té době činily 1 073,50 UAH měsíčně, kdy soud vyšel z příjmů, jak jsou vymezeny v pravomocném rozhodnutí ze dne 17. 9. 2015, č. j. 28 C 81/2015-188, a z affidavitu, jenž zmiňuje výdaje žalovaného, které soud přepočetl z roční hodnoty (12 882 UAH) na měsíční. Za této situace byla pravomocně přiznána náhrada nákladů na výživu pozůstalého ve výši 1 500 Kč. S přihlédnutím k důchodu žalobce a tehdejšímu kursu (90, 5317 UAH za 100 Kč) se tedy na straně žalobce v součtu jednalo o částku 2 548,25 Kč (tj. 1 500 Kč náhrady a 1 048,25 Kč důchodu), co představovalo 12 % příjmů zesnulého otce žalobce. Tato proporcionalita je pro soud závazná (bod 19 in fine usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 4. 2020, č. j. 58 Co 260/2019-186).

21. Žalobce se svého nároku domáhal od 1. 7. 2016, v tu chvíli je dána změna ve všech relevantních ukazatelích: (hypotetický) příjem otce žalobce činil 25 316 Kč (statistika ČSÚ), mzda matky 2 912,59 UAH, důchod matky 1 489,48 UAH (affidavit a potvrzení) a důchod žalobce 1 489,48 UAH (affidavit a potvrzení), výdaje žalobce pak činily 858 UAH (affidavit). Při kurzu 101, 5978 UAH za 100 Kč se tedy jedná o 2 966,06 Kč (jako součet náhrady a důchodu). Pokud soud vyjde z 12 % příjmů otce žalobce, tedy mechanismu určeného při původním pravomocném rozhodnutí, připadá na žalobce částka 2 932,34 Kč. Z porovnání je patrno, že důchod v kombinaci s vyplácenou náhradou koresponduje hypotetickému příjmu žalobcova otce jako korespondoval v době původního soudního rozhodnutí.

22. Soud zcela úmyslně hovoří o hypotetickém příjmu otce žalobce, kdy podotýká, že vycházel s přihlédnutím k § 13 o. z. z judikatury, jež mu určuje, že má vycházet právě ze statistických dat a valorizace příjmu, na druhou stranu ovšem takový postup odpovídá jiné socioekonomické realitě doby přijetí obč. zák., kdy nebylo výjimečné, aby osoba vykonávala celý život totožné zaměstnání od skončení studia do odchodu do důchodu, za takové situace bylo možné a přiléhavé dovozovat její příjem z profese, kterou vykonávala v době předčasné smrti, neboť se dalo předpokládat, že této profesi by se osoba věnovala až do odchodu do penze. Na druhou stranu v současné době takovou jistotu lze nalézt toliko u několika mála profesí, v případě stavebnictví nelze přehlížet, že faktický příjem je odvislý od objemu zakázek a zkušenosti posledních měsíců pak také indikují pronikavý vliv epidemiologické situace. Do značné míry je proto obtížné automaticky bez dalšího dovozovat, že by zemřelý otec žalobce skutečně pobíral příjem v statisticky zjištěné výši. Na druhou stranu mohl pobírat i příjem vyšší, a proto je v zásadě spravedlivé, aby se vycházelo ze statistické hodnoty, neboť jiný způsob určení příjmu nepřipadá v úvahu.

23. Podobně jako ve vazbě na 1. 7. 2016 má soud za to, že náklady a důchod žalobce korespondují zvýšenému hypotetickému příjmu otce i v pozdějším. Dokonce i v případě stavu na konci roku 2020 (prosinec) není možné přehlížet, že (hypotetický) příjem otce žalobce činil 31 276 Kč (statistika ČSÚ), mzda matky 9 622,50 UAH, důchod matky 2 817,80 UAH (affidavit a potvrzení) a důchod žalobce 1 769 UAH (affidavit a potvrzení). Při kurzu 1, 3238 UAH za 1 Kč se tedy jedná o 3 628,57 Kč (jako součet náhrady a důchodu), přičemž 12 % z hypotetického příjmu otce činí 3 622,69 Kč.

24. Pokud tedy hypotetické příjmy otce žalobce mezi zářím 2015 a prosincem 2020 vzrostly z 22 000 Kč na 31 276 Kč, jedná se o nárůst o 42 %, sama náhrada nákladů, byť nebyla změněna, pak vlivem kurzovních změn vzrostla z částky 1 357,98 UAH (1 500 Kč při kursu 90, 5317 UAH za 100 Kč) vzrostla na 1 985,70 UAH (1 500 Kč při kursu 1, 3238 UAH za 1 Kč), tedy o 46 %. Pokud by soud vycházel z přepočtu příjmu otce žalobce na ukrajinské hřivny, pak by se sice jednalo o částku 41 403,17 UAH (tedy nárůst o 108 % od roku 2015), ale příjem matky za tu dobu vzrostl (z 2 698 UAH na 9 622,50 UAH, tedy o 257 %), stejně jako důchod matky (z 900 UAH na 2 817,80 UAH, tedy o 213 %) a důchod žalobce (z 949 UAH na 1 769 UAH, tedy o 86 %). Zmiňuje-li proto žalobce rapidní nárůst svých nákladů, má soud za to, že tyto adekvátně pokrývá příjem matky, jenž má v čase vyšší růst než (hypotetický) příjem otce, růst jeho vlastního důchodu a příznivý vývoj kurzu v kontextu nákladů.

25. Soud vzal v úvahu veškeré změny, které vyvstaly z dokazování a byť změna poměrů v jednotlivých ukazatelích nastala (zejm. růst hypotetického příjmu otce, růst příjmu matky, růst důchodu matky, růst důchodu žalobce, posilování kursu koruny vůči hřivně; v kontextu výdajů došlo dle affidavitu u žalobce v roce 2016 dokonce k poklesu výdajů přepočtených na měsíc z 1 073,50 UAH na 858 UAH), tak při zohlednění mechanismu výpočtu nákladů na výživu pozůstalých s přihlédnutím k důchodu žalobce má soud za to, že samotná náhrada nákladů na výživu nemá být zvýšena, neboť rozdíl vyvolaný nárůstem hypotetického příjmu žalobcova otce (a výdaje žalobce) plně kompenzuje důchod žalobce (srov. § 448 odst. 1 in fine obč. zák.).

26. S ohledem na shora uvedené proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

27. Žalobce je dle svého sdělení s to se od 1. 1. 2021 samostatně živit (čímž zaniká vyživovací povinnost jeho rodičů, a tak důvod k placení náhrad nákladů na výživu pozůstalého). Předmětem řízení je však pouze období do 31. 12. 2020, přičemž soud je návrhem vázán a nemůže jej přestoupit (proto ostatně soud v rámci výroku nehovoří o zániku povinnosti náhradu platit, neboť toto nikdo z účastníků neučinil předmětem řízení).

28. Vzhledem k zamítnutí návrhu se pak soud již nezabýval důvodností pokračujícího studia žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14) a neopatřoval překlad zákona o vojenské povinnosti a vojenské službě, neboť to již nepovažoval za potřebné, stejně jako zjišťování možnosti přivýdělku žalobce, co by při závěru soudu pouze mohlo odůvodňovat eventuální snížení náhrady, co ovšem opět nebyl předmět řízení.

29. Zamítnutí žaloby představuje procesní úspěch žalované (a vedlejšího účastníka na její straně). Sama žalovaná se nároku náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, a proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku.

30. Žalovaná tedy byla ve věci zcela úspěšná, vedlejší účastníci na její straně proto vzniklo podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vedlejší účastnici vznikly účelně vynaložené náklady řízení ve výši v částce 34 505,52 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 000 Kč sestávající z částky 1 820 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 1 820 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., z částky 1 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z částky 1 820 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z částky 1 820 Kč za odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., z částky 910 Kč za odvolání proti rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, a vyjádření k takovému odvolání dle § 11 odst. 2 písm. c) a. t. a z částky 1 820 Kč za vyjádření k odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 36 000 Kč sestávající z částky 2 540 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 54 000 Kč sestávající z částky 3 260 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 81 000 Kč sestávající z částky 4 340 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3 586,53 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 4. 2019 náhrada 1 944,19 Kč za 184 ujetých km v částce 1 144,19 Kč (33,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při průměrné spotřebě 6,4 l [číslo] km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou ze dne 11. 6. 2019 ve výši 228 Kč (jízdné vlakem) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 10. 2021 náhrada 1 414,34 Kč za 184 ujetých km v částce 1 114,34 Kč (33,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 375/2021 Sb. při průměrné spotřebě 4,9 l [číslo] km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 375/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 11 × 30 minut v částce 1 100 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 28 328,53 Kč ve výši 5 948,99 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen dle § 149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám zástupce vedlejší účastnice.

31. Stanovené platební povinnosti soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil splnit do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť v řízení nevyšly najevo okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení lhůty delší.

Poučení