11 C 333/2014-451

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl soudkyní Mgr. Janou Tůmovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o náhradu škody způsobené nesprávným postupem ve výši 384 800 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, dle níž by žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 384 800 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 100 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum], následně opakovaně doplněnou a upřesněnou, se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 384 800 Kč s odůvodněním, že jde o náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Za žalované žalobkyně označila [anonymizováno 8 slov], a Českou republiku – [anonymizována tři slova]. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně v postupu Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrálních pracovišť [obec] a [obec]) a [anonymizována tři slova] [obec], jimiž mělo dojít k výraznému zmenšení majetku žalobkyně zmenšením pozemku v jejím vlastnictví. Dle žalobkyně se tak stalo chybným zakreslením hranice pozemkové parcely [číslo] PK (sloučené do parcely [číslo] ZE) v katastrální mapě pro k. ú. [část obce], obec Týn nad Vltavou, po novém mapování ke dni [datum]. Tím dle ní došlo v katastrální mapě k posunu části parcely [číslo] PK o výměře 1 924 m2 do k. ú. [obec] u [obec] (dále jen„ [obec]“) a jejímu„ přisloučení“ k řece [obec] (tj. pozemkové parcele [číslo] KN v k. ú. [obec], ve vlastnictví státu), neboť hranice pozemku nyní vlastněného žalobkyní byla do mapy chybně zakreslena ve vzdálenosti 5 až 6 metrů od břehové čáry řeky [obec]. Uvedená hranice pozemků je zároveň hranicí katastrálních území [část obce] a [obec]. Dle žalobkyně v rámci komplexní pozemkové úpravy v k. ú. [obec] ke dni [datum] byla převzata chybně zakreslená hranice parcely [číslo] PK, žalobkyně však nebyla ke zjištění hranice přizvána a o změně geometrického a polohového určení parcely [číslo] PK se dozvěděla až z řízení OR [číslo] a následných. Žalobkyně dále uvedla, že parcelu [číslo] PK v k. ú. [část obce] nabyl její manžel dědictvím v roce 1955 a ona pak od něj darovací smlouvou ze dne [datum], přičemž její výměra činila 4 514 m2. V letech 2007 a 2008 žalobkyně část pozemku prodala, v jejím vlastnictví zůstala zbytková parcela o výměře 3 569 m2. Ta byla v řízení vedeném pod sp. zn. OR [číslo] neměřickým záznamem [číslo] nově očíslována jako parcela [číslo] KN o výměře 1 645 m2, zbytek parcely o výměře 1 924 m2 byl dle žalobkyně bez jejího souhlasu„ přisloučen“ do parcely [číslo] v k. ú. [obec]. Dle žalobkyně uvedené rozhodnutí bylo sice zrušeno, nicméně v řízení OR [číslo] 2011 [číslo] došlo k vyhotovení nového neměřického záznamu [číslo] se stejně chybným zobrazením hranice parcely mezi k. ú. [část obce] a k. ú. [obec]. [příjmení] parcela [číslo] byla sice nově zaevidována ve výměře 2 541 m2, avšak na úkor jiných pozemků jiných vlastníků, přičemž žalobkyně takto od jiných vlastníků části pozemku nenabyla, ani je nechtěla. Žalobkyně shrnula, že za nezákonný postup považuje zejména, že výsledkem řízení OR [číslo] a OR [číslo] 2011 [číslo] byla změna v katastrální mapě v rozporu s původním výsledkem zeměměřické činnosti, že neměřické záznamy [číslo] byly vyhotoveny v rozporu s pokyny ČÚZK, že parcela [číslo] PK byla rozdělena bez geometrického plánu a souhlasného prohlášení vlastníků dotčených pozemků, že oprava kódu kvality katastrální hranice byla provedena bez účasti vlastníka a hranice nebyla řádně zjištěna a byla změněna v rozporu se zákonem. Tvrdila, že kdyby nebylo nesprávného postupu orgánů státní moci, v jejím vlastnictví by byla nadále parcela [číslo] PK o výměře 3 569 m2. Rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v [obec] ze dne 27. 9. 2011, [číslo jednací] (dále též„ rozhodnutí ZKI 2011“), označila za nicotné a uvedla, že se neztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. [číslo jednací], který jejím argumentům proti rozhodnutí ZKI 2011 nepřisvědčil. Výši požadované náhrady škody žalobkyně vypočetla jako násobek výměry, již pozbyla (1 924 m2), a částky 200 Kč jako obvyklé ceny za 1 m2 pozemku v lokalitě.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. K žalobě se vyjádřila tak, že hranice k. ú. [část obce] a [obec], a tedy i hranice parcely vlastněné žalobkyní, je historicky neměnně tvořena levým břehem řeky [obec], a to nikoli tokem řeky, který se v čase může měnit, nýbrž tzv. břehovou čárou. Evidence v bývalém pozemkovém katastru byla poplatná měřickým možnostem a metodám jeho tvorby a je tedy odlišná od evidence katastru nemovitostí. Při novém mapování, které proběhlo v roce 1986 a vedlo k vytvoření základní mapy velkého měřítka, došlo k zaměření skutečného stavu pozemků v terénu. Parcela nyní vlastněná žalobkyní (vedená nyní pod [číslo]) nikdy neměla výměru tvrzenou žalobkyní a žalobkyně nikdy nepředložila důkaz, že by geometrické a polohové určení parcely bylo nesprávné, zejména geometrický plán.

3. V průběhu řízení bylo vyjasněno, že za žalovanou v této věci jedná Ministerstvo financí ČR, a to z důvodu, že jde-li v řízení o jeden nárok, jedná za stát jen jedna jeho organizační složka (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015). Jelikož v nynější věci žalobkyně napadala jak postup katastrálního úřadu, tak i pozemkového úřadu, byly by zde dvě organizační složky státu, tedy Český úřad zeměměřický a katastrální a Státní pozemkový úřad, ovšem jelikož může za stát jednat pouze jediná a žádnou z uvedených nelze upřednostnit, jednalo se o případ, že příslušnou organizační složku nebylo možno určit, tudíž za žalovanou jednalo Ministerstvo financí ČR (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, nebo ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015). Soud nepřehlédl polemiku Ministerstva financí ČR s tímto názorem, nicméně neshledal důvodu, pro který by bylo namístě se od zmíněné judikatury Nejvyššího soudu odchylovat.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti. Z výpisu z pozemkové knihy ze dne [datum], usnesení státního notářství v [obec] ze dne [datum] a darovací smlouvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně se stala vlastníkem pozemku evidovaného jako parcela [číslo] v k. ú. [část obce] darováním od [jméno] [příjmení], který jej zdědil po [jméno] [příjmení]. Z kopií mapy pozemkového katastru bylo zjištěno, že parcela [číslo] byla v uvedené mapě zachycena jako parcela úzkého, protáhlého tvaru, jehož délka zjevně výrazně převyšovala jeho šíři.

5. Z rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, ze dne 27. 6. 2011, [číslo jednací], a z rozhodnutí [anonymizována čtyři slova] v [obec] ze dne 27. 9. 2011, [číslo jednací], bylo zjištěno, že posledně uvedeným rozhodnutím (v tomto rozsudku též označovaným jako rozhodnutí ZKI 2011) bylo změněno zmíněné rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, a to zejména tak, že nesouhlasu žalobkyně s oznámením o neprovedení opravy údajů katastru nemovitostí bylo vyhověno a na listu vlastnictví [číslo] (žalobkyně coby vlastníka) bude po právní moci rozhodnutí zapsána parcela zjednodušené evidence [číslo] jako parcela katastru nemovitostí [číslo] přičemž v katastrální mapě bude zobrazena jako spojnice konkrétně uvedených lomových bodů podle neměřického záznamu [číslo]. Zeměměřický a katastrální inspektorát v odůvodnění shrnul vývoj případu mj. tak, že základním požadavkem žalobkyně byl domnělý nesoulad severní hranice parcely PK 234 s hranicí parcely KN (v té době) [číslo], pročež odvolací správní orgán prověřil zobrazení této hranice již od jejího vzniku v roce [číslo], že původní parcela PK [číslo] vznikla již v období stabilního katastru, že měření bylo tehdy prováděno metodou měřického stolu a mapa vznikala přímo v terénu, že výměra každé parcely byla zatížena mj. chybou měření, chybou zákresu do mapy a chybou odsunu měr z mapy, proto nikdy nemohla být závazným údajem, že i nesoulad hranic zobrazený posazením map KN a PK na sebe není neobvyklý a že v dřívějších mapách se vyskytovaly odchylky, které se dnes jeví jako velice výrazné. Dále uvedl, že ztotožnil průběh hranice parcely stabilního katastru 234 a parcely PK 234, přičemž průběh hranic je zcela totožný, že tvorba souvislého zobrazení mohla u dotčeného mapového listu vést k deformaci, neboť list neměl ucelený mapový rám z důvodu ostrovního charakteru map, což mohlo vést ke zkreslení na okrajích katastrálního území s možnými odchylkami i 5 a více metrů. Dále uvedl, že hranice parcely, jak byla vyšetřena při tvorbě základní mapy velkého měřítka, byla vyšetřena totožně jako v období stabilního katastru, jen jinak zobrazena. Poukázal na to, že u parcely PK 234, která je umístěna podél břehu řeky, chyba zobrazení nedosahující v mapě ani 1 mm může hrát při délce parcely zhruba 400 m významnou roli při určování výměry. Pokud šlo o neměřické záznamy [číslo] podle zeměměřického a katastrálního inspektorátu jimi nedošlo ani k rozdělení parcely, ani ke změně hranic pozemku, ani k upřesnění hranice, nýbrž pouze k opravě chyby ve zobrazení hranice v mapě. Konstatoval též, že určitý nesoulad kresby mapy KN a PK je běžný, přičemž nový katastrální operát nahrazuje dosavadní.

6. Z rozhodnutí [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne 17. 4. 2012, [číslo jednací], bylo zjištěno, že katastrální úřad nevyhověl nesouhlasu žalobkyně s neprovedením opravy v údajích katastru nemovitostí, neboť neshledal chybu v katastrálním operátu, a uvedl, že hranice mj. parcely [číslo] v k. ú. [část obce] zůstanou evidovány jako doposud.

7. Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni [datum] bylo zjištěno, že jako vlastník parcely [číslo] v k. ú. [obec] byla evidována Česká republika.

8. Ze žádosti o náhradu škody ze dne [datum] adresované Ministerstvu zemědělství ČR, sdělení Ministerstva zemědělství ČR ze dne [datum] a sdělení Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně požadovala náhradu tvrzené škody, přičemž uvedené orgány veřejné moci jí sdělily, že nedošlo k žádnému porušení zákona a její požadavek odmítly.

9. Z dalších důkazů (žádost středisku geodézie o oznámení podkladů pro zápis v evidenci nemovitostí, rozhodnutí rady Místního národního výboru v [část obce] ze dne [datum], rozhodnutí Pozemkového úřadu v [obec] ze dne 22. 4. 2005, č. j. PÚ/630/2005, rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v [obec] ze dne 15. 3. 2010, [číslo jednací], a ze dne 9. 8. 2010, [číslo jednací], sdělení Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, ze dne [datum], neměřický záznam [číslo] územní plán [obec], stanovení obvyklé ceny nemovitosti, kupní smlouva mezi žalobkyní jako prodávající a manžely [příjmení] ze dne [datum] včetně geometrického plánu, dopis Pozemkového úřadu České Budějovice adresovaný žalobkyni ze dne [datum], kupní smlouva mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] a [jméno] [příjmení] ze dne [datum], výstup z internetových stránek Českého úřadu zeměměřického a katastrálního – statistické údaje ke dni [datum], technická zpráva ze dne [datum]) soud žádná pro věc podstatná zjištění neučinil. Dalším důkazním návrhům (na ustanovení znalce z oboru geografie-kartografie a znalce na stanovení obvyklé ceny pozemku) soud nevyhověl, neboť pro posouzení věci by byly nadbytečné.

10. Z provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že zobrazení parcely [číslo] v k. ú. [část obce] v současné katastrální mapě se liší od zobrazení někdejší parcely [číslo] pozemkového katastru v mapách dřívějších. Důvodem pro tento rozdíl je především skutečnost, že soudobá měřická technika i metodika umožňuje mapování, včetně zobrazení jednotlivých parcel v mapě, s mnohem větší přesností, než která byla možná v historii. V řízení nebylo nikým zpochybněno, že severní hranice pozemku nyní vlastněného žalobkyní se v minulosti kryla i v současnosti kryje s břehovou čárou levého břehu řeky [obec]. Nikým nebylo tvrzeno, že by v období posledních dvou set let došlo k podstatné změně průběhu této břehové čáry, přičemž soud zde podotýká, že břehová čára není totéž co aktuální průtok vody v řece, který samozřejmě může kolísat (i ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., vodního zákona, ve znění pozdějších předpisů, vychází z toho, že břehovou čáru určuje hladina vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území, z čehož plyne, že břehová čára v podstatě ohraničuje to, co se považuje za koryto řeky, a mezi ní a aktuální vodní hladinou může existovat v čase proměnlivý rozdíl).

11. Z uvedeného je zřejmé, že poloha severní hranice dotčeného pozemku, přiléhajícího k této břehové čáře, se již od doby tvorby tzv. stabilního katastru nezměnila. Co se změnilo, je promítnutí této objektivní skutečnosti do mapových děl. Vzhledem k podstatně vyšší přesnosti moderního mapování oproti historickému není nijak překvapivé, že zobrazení v současné mapě vyvolává dojem nesouladu s mapou historickou. K nepřesnosti zobrazení pozemku jako parcely v mapě obecně přispívá více faktorů, kromě možné chyby v samotném měření to může být i nesprávné zakreslení čáry do mapy (jestliže mapa není digitální), které se ovšem potom vzhledem k měřítku mapy může jevit jako výrazný rozdíl při zpětném promítnutí mapy do terénu. Zdokonalující se technika tyto nepřesnosti zmenšuje, byť jistě stále ne zcela eliminuje, čímž vzniká dojem změny. Jedná se však pouze o nesoulad mezi zobrazeními určité konstantní reality (kterou představuje poloha a tvar pozemku v terénu) v mapě, nikoli o změnu této reality. Proto i když má soud za prokázané, že zobrazení nynější parcely [číslo] v současné katastrální mapě se odlišuje od zobrazení parcely [číslo] bývalého pozemkového katastru v dřívější mapě, považuje zároveň za prokázané, že poloha severní hranice parcely coby přiléhající k břehové čáře řeky [obec] se nijak nezměnila.

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Předně, argumentace žalobkyně představuje opakování toho, co žalobkyně již věcně vícekrát namítala v jiných řízeních, zejména v řízeních před soudy ve správním soudnictví. Rozhodnutí soudů ve správním soudnictví (zejména rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012, č. j. 10 A 103/2011-66, a ze dne 11. 1. 2017, č j. 50 A 13/2016-50, jakož i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 As 68/2012-50) a Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti žalobkyně (usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3073/13) se přitom argumentací žalobkyně podrobně zabývaly a objasnily, proč je nesprávná. Žalobkyně přiznává, že s těmito rozhodnutími nesouhlasí, což ovšem na věci nic nemění.

13. Podle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou mj. rozhodnutím vydaným ve správním řízení či nesprávným úředním postupem. Podle § 8 odst. 1 téhož zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

14. Zákon o odpovědnosti za škodu je tedy založen na principu, že ten, kdo požaduje, aby mu stát nahradil škodu, musí tvrdit a prokázat splnění několika základních předpokladů. Zejména musí prokázat, že došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, či k nesprávnému úřednímu postupu, dále že mu vznikla škoda a že mezi uvedenými dvěma předpoklady existuje vztah příčinné souvislosti.

15. V nynější věci žalobkyně především vůbec neprokázala, že jí v souvislosti s rozhodováním a postupem správních orgánů (konkrétně [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] úřadu v [obec]) vznikla jakákoli škoda. Z tvrzení žalobkyně plyne, že tuto škodu spatřovala ve zmenšení své pozemkové parcely vedené dříve pod [číslo] (PK), nyní pod [číslo] (KN), která by dle jejího názoru měla mít výměru 3 569 m2, má však dle údajů evidovaných v katastru nemovitostí výměru menší. K tomuto zmenšení parcely mělo dojít chybným zakreslením hranice parcely do mapy v rámci mapování dokončeného v roce 1988 a„ vytěsněním“ části původní parcely [číslo] do parcely [číslo] v k. ú. [obec].

16. Podle § 2 zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona, ve znění pozdějších předpisů, se pro jeho účely pozemkem rozumí část zemského povrchu oddělená od sousedních částí některou z hranic v uvedeném ustanovení vyjmenovaných; parcelou pak pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Tento princip se ovšem uplatňoval i dříve, za účinnosti zákona č. 344/1992 Sb., tedy předcházejícího katastrálního zákona, a byl opakovaně stvrzen i v judikatuře. Plyne z něho, že nikdo, ani žalobkyně, není vlastníkem jakékoli„ výměry“ pozemku. Vlastnit lze pouze určitý pozemek coby část zemského povrchu (nikoli jeho výměru), přičemž v katastru nemovitostí je vlastnické právo evidováno k parcelám, tedy k pozemkům, které jsou geometricky a polohově určeny, zobrazeny v katastrální mapě a očíslovány.

17. Škoda spočívající dle tvrzení žalobkyně ve zmenšení výměry její parcely je zcela fiktivní, neboť výměra parcely není sama o sobě něčím, co lze vlastnit, a tudíž ji nelze ani pozbýt. Nadto i kdyby byl postup správního orgánu hypoteticky nesprávný a došlo skutečně k chybnému zakreslení nově evidované parcely [číslo] do katastrální mapy, nemohlo by to bez dalšího žalobkyni odejmout vlastnické právo k pozemku, jehož by do té doby byla vlastníkem. Lze si samozřejmě představit situaci, kdy může existovat rozpor mezi údaji evidovanými v katastru a skutečností v tom smyslu, že někdo, kdo je ve skutečnosti vlastníkem určitého pozemku (coby konkrétní části zemského povrchu), není evidován jako vlastník tomu odpovídající parcely (nebo více parcel) v katastru nemovitostí. Takovou situaci je ovšem třeba řešit tomu adekvátními právními prostředky. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006,„ vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je jen věcí katastrálního úřadu, který parcely eviduje. (…) Pokud tedy dojde ke zpřesnění evidenčních údajů katastru tak, že výměra určité parcely je nadále zapsána v menším rozsahu než doposud, neznamená to, že by zaniklo vlastnické právo k té části pozemku, která byla dosud zahrnuta do (zmenšené) parcely. Vzniknou-li pochybnosti ohledně vlastnického práva ke zbývající části pozemku, jehož výměra nadále převyšuje výměru nově určené parcely, lze se poté, co za pomoci geometrického plánu bude zbývající část pozemku určena jako parcela, domáhat určení vlastnického práva k této parcele. Původní pozemek, jehož výměra byla dříve totožná s výměrou později zmenšené parcely, tak bude nadále zahrnovat dvě, případně i více parcel. Soud však nemůže závazně pro katastrální úřad určovat, jakou má parcela výměru.“ 18. Pokud se žalobkyně cítí být vlastníkem nějakého pozemku (coby určité části zemského povrchu), který se nekryje s parcelou, ohledně níž je žalobkyně evidována v katastru nemovitostí jako její vlastník, jinak řečeno, cítí-li se žalobkyně jako vlastník jiného (dalšího) pozemku, než je pozemek evidovaný v katastru jako parcela [číslo] v k. ú. [část obce], například cítí-li se být vlastníkem pozemku odpovídajícího části parcely [číslo] v k. ú. [obec] – pak si může nechat tento jiný (další) pozemek zaměřit geometrickým plánem jako parcelu a domáhat se proti příslušné osobě určení vlastnického práva. Bude-li v takovém sporu úspěšná, může to vést i k zápisu jejího (dalšího) vlastnictví do katastru nemovitostí. Žalobkyně však touto cestou nešla a o prosazení svého vlastnictví, o něž prý byla postupem správních orgánů zčásti připravena, ve skutečnosti vůbec neusilovala. Přitom k tomu měla dostatek příležitostí, jak ostatně konstatoval i Ústavní soud, když v usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3073/13, uvedl, že pokud by žalobkyně„ nesouhlasila s hranicemi, polohou, respektive výměrou svého pozemku, jak je evidován v katastru nemovitostí (a zobrazen v katastrální mapě), jsou jí k dispozici jiné právní prostředky než běžná oprava chyby v katastru nemovitostí, jak ostatně bylo naznačeno i správními úřady a správními soudy v předcházejícím řízení (zejména předložení aktuálního geometrického plánu)“.

19. Žalobkyně dále neprokázala ani existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Stěžejním rozhodnutím, které se pravomocně vypořádalo s otázkou evidence parcely žalobkyně v katastru nemovitostí, je rozhodnutí ZKI 2011, neboť předchozí prvostupňová či odvolací rozhodnutí ve správním řízení byla zrušena či změněna. Rozhodnutí ZKI 2011 žalobkyně napadla ve správním soudnictví, a to neúspěšně, neboť její žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 4. 2012, č. j. 10 A 103/2011-66; podaná kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 As 68/2012-50. Žalobkyně následně vyvolala další správní řízení týkající se opravy jí tvrzené chyby v katastru nemovitostí, ovšem opět bezvýsledně, jak shrnuje zamítavý rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 1. 2017, č j. 50 A 13/2016-50. Soud nepovažuje za nezbytné opakovat v podrobnostech odůvodnění zmíněných rozhodnutí správních soudů, postačí tedy shrnout, že rozhodnutí ZKI 2011 nebylo zrušeno, neboť nebylo nezákonné, a soudy ve správním soudnictví žádné relevantní pochybení příslušného katastrálního úřadu neshledaly. Žalobkyně v nynějším řízení tvrdila, že rozhodnutí ZKI 2011, i přesto, že bylo předmětem citovaného přezkumu ve správním soudnictví, je nicotné, neboť jeho předmět je právně nemožný. Soud tento názor nesdílí, naopak považuje za naprosto„ právně možné“, aby orgány pověřené vedením katastru nemovitostí rozhodovaly o tom, co v něm bude, nebo nebude evidováno. Dalším rozvinutím argumentu žalobkyně o nicotnosti rozhodnutí ZKI 2011 bylo tvrzení, že zakládá výrokem právo k něčemu, co v právním smyslu neexistuje. Soud považuje tento argument za naprosto lichý, neboť předmětem rozhodnutí ZKI 2011 bylo vypořádání se s požadavkem na opravu chyby v katastru nemovitostí, nikoli zakládání jakýchkoli práv (zde zřejmě myšleno vlastnického práva), a vzhledem k obsahu výroku přesně specifikujícímu evidované parcely tak, že parcely lze evidovat v katastrálním operátu v souladu s ním (což se také reálně stalo), nelze vůbec hovořit o tom, že by se zabýval něčím, co by neexistovalo. Z podání žalobkyně je zřejmé, že skutečnou podstatou tvrzení o nicotnosti rozhodnutí ZKI 2011 jsou tytéž její námitky, pro které žalobkyně toto rozhodnutí neúspěšně napadala ve správním soudnictví a s nimiž se soudy ve výše uvedených rozhodnutích již plně vypořádaly.

20. Žalobkyně tedy neprokázala, že by existovalo nezákonné rozhodnutí či že došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované, jakož ani že by jí tím byla způsobena jakákoli škoda.

21. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

22. O nákladech řízení rozhodl soud na základě ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož má na náhradu nákladů řízení nárok žalovaná, která byla ve věci plně úspěšná. Náklady řízení na straně žalované sestávají z náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. v rozsahu sedmi úkonů (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu a účast na jednání soudu ve dnech [datum], [datum] a [datum]) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem tedy 2 100 Kč.

23. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.