11 C 34/2024 - 52

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Editou Votočkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 202 500 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 202 500,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1500 Kč to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 1.4.2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 202 500 Kč s příslušenstvím. Dne 25. 9. 2015 podala žalobkyně u Finančního úřadu pro [Anonymizováno] (dále jen „správce daně“) přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2015. V návaznosti na kontrolní zjištění dle § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, č.j. [Anonymizováno] (správně však jde o č.j. [Anonymizováno], pozn. soudu), správce daně vydal dne 15.3.2017 platební výměr, č. j. [Anonymizováno], kterým byla doměřena předmětná daň. Proti platebnímu výměru bylo ze strany žalobkyně podáno odvolání. Dne 29. 8. 2019 správce daně odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalobu, kterou namítala nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, o které bylo rozhodnuto dne 16. 9. 2021. Následně probíhalo řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka], které bylo ukončeno dne 22. 1. 2024, poté byla podána ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby činila délka řízení ode dne podaného daňového přiznání (25. 9. 2015) 8 let a 6 měsíců. Žalobkyně tvrdí, že jde o dobu nepřiměřeně dlouhou, která jí způsobila nejistotu z výsledku řízení a požádala žalovanou dne 16. 8. 2023 o přiznání o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu Žalovaná odpověděla přípisem ze dne 12. 2. 2024, uznala existenci nesprávného úředního postupu a poskytla odškodnění omluvou. Nepřiměřenou délku řízení zapříčinila především pomalá činnost daňových orgánů i správních soudů s četnými průtahy. Rovněž vyřizování žaloby Krajským soudem v [adresa] bylo zatíženo průtahem. Řízení o žalobě bylo zahájeno dne 11.11.2019 a skončeno dne 21.10.2021. Stejně tak bylo průtažné řízení, které vedl Nejvyšší správní soud a trvalo ode dne 03.11.2021 do dne 22. 1. 2024.

2. Žalovaná se bránila podané žalobě a uvedla, že sporuje důvody podané žaloby, když nejprve zdůraznila, že daňová kontrola daně z přidané hodnoty byla u žalobkyně zahájena až dne 16.9.2016 a před tímto datem jí v souladu s judikaturou NS ČR, č.j. 28 Cdo 3787/2023-366 ze dne 17.1.2024 nemohla vzniknout žádná nejistota ohledně výsledku správního řízení. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že „Správce daně tak dospěl k závěru, že ačkoliv daňový subjekt předložením daňových dokladů splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, tento nárok mu nepřísluší, neboť jak vyplynulo z důkazního řízení, předmětná přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se daňový subjekt účastnil. Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.“ Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 12. 1. 2024, sp. zn. 3 Afs 343/2021 dospěl k závěru, že „Nejvyšší správní soud souhlasí s daňovými orgány i krajským soudem v tom, že popsané skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o existenci daňového podvodu, tj. o tom, že v daném případě nešlo o běžné obchodní transakce, nýbrž o transakce realizované za účelem získání neoprávněné daňové výhody.“ Proti rozsudku NSS podala žalobkyně ústavní stížnost, ta však byla Ústavním soudem usnesením sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] odmítnuta. Žalovaná závěrem uvedla, že v rámci předběžného projednání nároku poskytla žalobkyni odškodnění omluvou a dle názoru žalované je tato satisfakce vzhledem k okolnostem případu zcela dostačující, neboť nejistota ohledně výsledku řízení žalobkyně spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Takový závěr aproboval i Ústavní soud v obdobné věci pod sp.zn. I. ÚS 231/24, ze dne 21. 2. 2024.

3. Mezi účastníky bylo učiněno nesporným, že žalobkyně podala dne 16.8.2023 k žalované žádost o uplatnění nároku na náhradu škody kromě jiného i za řízení týkající se zdaňovacího období srpna 2015 a žalovaná mu na základě této žádosti poskytla omluvu.

4. Z provedených důkazů má soud za prokázány následující skutečnosti:

5. Z daňového přiznání za měsíc srpen roku 2015 má soud za prokázáno, že dne 4.10.2015 podala žalobkyně přiznání k dani z přidané hodnoty za srpen 2015.

6. Z protokolu o zahájení daňové kontroly č.j. [Anonymizováno] ze dne 16.9.2016 má soud za prokázáno, že dne 16.9.2016 zahájil Finanční úřad pro [Anonymizováno], Územní pracoviště v [adresa] u žalobkyně daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za měsíce 1-12.měsíc roku 2014 a 2015 a 1.měsíc roku 2016.

7. Ze zprávy o daňové kontrole č.j. [Anonymizováno], s jejímž výsledkem se daňový subjekt seznámil dne 23.1.2017, projednána byla dne 28.2.2017, má soud za prokázáno, že závěr daňové kontroly byl takový, že “daňový subjekt předložil správci daně v průběhu daňové kontroly k šetřené spolupráci se subjektem [Anonymizováno] formální doklady, a to účetní a daňové doklady a smlouvy a velké množství různých podkladů týkajících se samotného provedení reklamy (např. fotodokumentace). Na základě zjištěných skutečností popsaných v předchozím textu má však správce daně za to, že plnění přijata od plátce [Anonymizováno] byla zatížená daňovým podvodem v řetězci podvodných společností ([právnická osoba]., [Anonymizováno]. atd.), přičemž konečnou výhodu čerpal daňový subjekt ve formě uplatnění nároku na odpočet daně, tedy byl v pozici tzv. brokera. Vyvstalé pochybnosti správce daně o uskutečněném účelu deklarovaných plnění byly podpořeny i tím, že je zjevné, že daňový subjekt nezajímal samotný účel reklamy, její přínos a její faktické provedení, což svědčí tomu, že účelem reklamy bylo zejména provedení optimalizace daňové povinnosti. Z vyjádření daňového subjektu je patrné, že neověřoval důvěryhodnost dodavatele [právnická osoba]., ačkoliv o jeho důvěryhodnosti mohl nabýt důvodné pochybnosti. (…) Daňový subjekt správci daně neprokázal, že učinil veškerá rozumná opatření, která po něm lze požadovat, aby se nestal jedním z článků podvodného řetězce, resp. neprokázal, že v případě sjednávání obchodních případů s plátcem [Anonymizováno] jednal v dobré víře. Naopak správce daně zjistil řadu objektivních skutečností (viz str. 11-12 výše), podle kterých má správce daně za to, že daňový subjekt přinejmenším měl a mohl vědět že zdanitelná plnění přijatá od plátce [Anonymizováno] jsou zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty.“ 8. Z dodatečného platebního výměru čj. [Anonymizováno] ze dne 15.3.2017 vydaného Finančním úřadem pro [Anonymizováno] má soud za prokázáno, že daňovému subjektu byla na základě zprávy o kontrole č.j. [Anonymizováno] doměřena daň z přidané hodnoty za srpen 2015 ve výši 136 500 Kč.

9. Z listiny označené jako odvolání adresované Finančnímu úřadu pro [Anonymizováno] má soud za prokázáno, že dne 13.4.2017 podala žalobkyně odvolání proti všem rozhodnutím správce daně ze dne 15.3.2017 vydaných na základě zprávy o daňové kontrole č.j. [Anonymizováno] ze dne 28.2.2017, včetně rozhodnutí o dodatečném daňovém výměru čj. [Anonymizováno] ze dne 15.3.2017.

10. Z listiny označené jako Výzva k odstranění vad odvolání ze dne 21.4.2017 má soud za prokázáno, že žalobkyně byla vyzvána k odstranění vad podaného odvolání, zejména pak k uvedení čísel jednacích, případně čísel platebních výměrů nebo jiné jednoznačné identifikace rozhodnutí proti nimž odvolání směřuje a zároveň byla vyzvána k označení důkazních prostředků k tvrzením o skutkovém stavu a správnému označení správce daně.

11. Z listiny označené jako Odpověď na výzvu k odstranění vad odvolání ze dne 21.4.2017 má soud za prokázáno, že žalobkyně reagovala na zaslanou výzvu správce daně.

12. Z listin označených jako Doplnění odvolání ze dne 30.05.2017 a 17.01.2018 má soud za prokázáno, že žalobkyně ještě dále doplňovala podané odvolání ve věci.

13. Z rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č.j. [Anonymizováno] ze dne 29.8.2019 má soud za prokázáno, že odvolací orgán potvrdil napadené rozhodnutí a z jeho rozhodnutí vyplývá, že dle odvolacího orgánu byly u detekovaného obchodního řetězce popsány skutečnosti, z nichž jasně vyplývá existence podvodného jednání, dále byly vydefinovány objektivní okolnosti spolupráce mezi odvolatelem a jeho přímým obchodním partnerem, z nichž vyplývá, že odvolatel se vědomě účastnil předmětných obchodních transakcí zasažených podvodným jednáním. Současně bylo zjištěno, že odvolatel nepostupoval s dostatečnou obezřetností, aby zabránil své účasti na podvodném jednání. Odvolací orgán také uzavřel, že s ohledem na výše uvedené a především vzhledem k objektivním okolnostem vymezeným v bodech (48) až (56), je zřejmé, že v daném případě se nejednalo pouze o podnikatelskou „neobratnost“ odvolatele, kdy si za svého dodavatele vybral neseriózního obchodního partnera, ale o to, že odvolatel věděl, či měl a mohl vědět, že se účastní podvodného jednání na DPH. Odvolací orgán tak nepřisvědčil námitce odvolatele, že o daňovém podvodu, pokud vůbec existoval nevěděl ani vědět nemohl (viz bod 95 rozhodnutí).

14. Ze žaloby podané dne 11.11.2019 žalobkyní ke Krajskému soudu v [adresa] má soud za prokázáno že žalobce napadl dne 11.11.2019 svou žalobou rozhodnutí [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne 29.8.2019, kterým odvolací orgán zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu pro [Anonymizováno] čj. [Anonymizováno] ze dne 15.3.2017. Žaloba byla projednávána pod spisovou značkou [spisová značka].

15. Z rozsudku Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum] má soud za prokázáno, že krajský soud zamítl odvolání proti napadenému rozhodnutí a přisvědčil [Anonymizováno], že výše popsané skutečnosti nasvědčují žalobcově vědomosti o podvodném jednání v daném řetězci, neboť žalobce vědět mohl a měl, že dané obchodní transakce jsou zatíženy podvodným jednáním. Postup žalobce v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, až nelogický, že nasvědčuje závěru, že žalobce o detekovaném podvodu na DPH dokonce věděl. V bodu 63 soud např. konstatoval, že žalobkyně převážnou většinu své ekonomické činnosti v kontrolovaném období realizovala v zahraničí (cca 90%), přičemž však ze zjištění správce daně vyplynulo, že v roce 2014 odvolatel neinvestoval do své propagace v zahraničí žádné finanční prostředky, v roce 2015 investoval cca 400 000 Kč a roce 2016 částku 1216 Kč. Oproti tomu v tuzemsku žalobce investoval za období let 2014, 2015 a 2016 (do května 2016) do své propagace částku ve výši téměř 14 milionů korun, přičemž sporné reklamní služby byly cíleny na tuzemsko (viz zpráva o daňové kontrole str. 7 a 8). Uvedená skutečnost nasvědčuje vědomosti žalobce o účelovosti posuzovaných obchodních transakcí.

16. Z kasační stížnosti podané k Nejvyššímu správnímu soudu dne [datum] má soud za prokázáno, že žalobkyně napadla dne [datum] kasační stížností rozsudek Krajského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne [datum].

17. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum] má soud za prokázáno, že soud zamítl kasační stížnost žalobkyně. V bodu 24 odůvodnění rozsudku uvedl, že daňové orgány podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že stěžovatelka o svém zapojení do řetězce zasaženého daňovým podvodem nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.

18. Z listiny označené jako Ústavní stížnost má soud za prokázáno, že žalobkyně dne 22.3.2024 napadla rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], když jako podstatu sporu označila otázku, zda může být stěžovatel postižen trestní sankcí, když nedovolené jednání, jehož je daňové penále následkem, není stanoveno zákonem a je toliko dovozeno z judikatury Soudního dvora EU.

19. Z usnesení Ústavního soudu č.j. [Anonymizováno] ze dne [datum], doručené žalobkyni dne [datum], má soud za prokázáno že ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta.

20. Z přípisu ministerstva [Anonymizováno] ze dne 12.2.2024 má soud za prokázáno, že po vyhodnocení skutkového stavu a všech zjištěných skutečností ministerstvo v daném přípise učinilo závěr a konstatovalo, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou, za což se ministerstvo žalobkyni omluvilo.

21. Z ostatních provedených důkazů nezjistil soud nic rozhodného pro posouzení skutkového stavu. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že prokazují zjištěný skutkový stav a další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

22. Skutkově lze shrnout, že žalobkyní bylo podáno dne 4.10.2015 za srpen 2015 daňové přiznání k DPH. Dne 16.9.2016 byla zahájena žalovanou u žalobkyně daňová kontrola, na základě jejíhož výsledku byl následně 15.3.2017 žalobkyni vydán dodatečný platební výměr na částku 136 500 Kč, proti němuž podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutí o dodatečném platebním výměru bylo dne 29.8.2019 potvrzeno Odvolacím finančním ředitelstvím. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství brojila následně žalobkyně dne 11.11.2019 správní žalobou ve správním soudnictví. Jelikož byla její žaloba dne [datum] správním soudem zamítnuta, podala proti rozhodnutí krajského soudu dne [datum] kasační stížnost. Tato byla žalobkyni Nejvyšším správním soudem dne [datum] rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry správních orgánů i správního soud, podle nichž byla žalobkyně zapojena do řetězce zasaženého daňovým podvodem, přičemž o svém zapojení nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla. Závěrem pak žalobkyně podala proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne [datum] ústavní stížnost, která byla dne [datum] rovněž odmítnuta. Žaloba ke zdejšímu soudu byla podána dne [datum]. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Žalovaná se žalobkyni za nepřiměřenou délku řízení omluvila.

23. Po právní stránce soud vycházel z následujících ustanovení zákona:

24. Podle § 5 z. o. š. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

25. Dle § 13 z. o. š. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

26. Dle § 31a z. o. š. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

27. Dle č.l. 38 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů.

28. Soud byl při svém rozhodování veden následujícími úvahami:

29. Při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, bylo v prvé řadě třeba se vypořádat s otázkou, zda na předmětné řízení dopadá čl. 38 odst. 2 Listiny. Z hlediska nálezu Ústavního soudu II. ÚS 570/20 ze dne 14.10.2020 je totiž rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, neboť u nich vyplývá právo na jejich přiměřenou délku z čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti se sluší konstatovat, že daňové řízení dle ustálené judikatury NS ČR (např. 30 Cdo 3118/2020, ze dne 31. 8. 2021) spadá pod čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť daňové řízení představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví a dále se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce.

30. Dále se soud zabýval otázkou ohraničení délky (začátku a konce) samotného řízení, když soud ve stručnosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (č.j. 28 Cdo 3787/2023-366 ze dne 17.1.2024), podle něhož nejistota daňového subjektu začíná v případě daňového řízení (daňové kontroly) dle NS ČR (č.j. 28 Cdo 3787/2023-366 ze dne 17.1.2024) až okamžikem zahájení daňové kontroly, nikoliv již samotným daňovým přiznáním, v tomto případě tedy dne 16.9.2016. Soud na těchto závěrech setrvává a nemá na nich co měnit.

31. S ohledem na výše uvedené se soud dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

32. Soud pak dospěl k závěru, že řízení trvající od 16.9.2016 do 10.4.2024 lze posuzovat jako řízení nepřiměřeně dlouhé, což bylo mezi účastníky nesporným, neboť z toho důvodu žalovaná žalobkyni poskytla omluvu. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, neshledává soud, a ostatně ani žalovaná netvrdí, žádné podstatné pochybení na její straně. Složitost řízení lze však naopak spatřovat jak v tom, že řízení probíhalo před všemi stupni správních orgánů i všemi stupni soudní soustavy, nakonec i před Ústavním soudem ČR, tak i v tom, že rozkrývání daňových podvodů, zejm. tzv. karuselových podvodů, je pro státní orgány velmi komplikované a časově náročné. V souvislosti uplatněným nárokem dále bylo třeba zabývat i významem řízení pro žalobkyni, který zde byl žalovanou intenzivně sporován s poukazem na její účast na daňovém podvodu, v důsledku jehož zjištění jí byla dodatečná daň vyměřena. Žalovaná poukázala zejm. na rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], v němž bylo konstatováno, že „Skutkový závěr odvolacího soudu o vědomém zapojení stěžovatelky do daňového podvodu není zjevně svévolný nebo extrémní. Nejvyšší soud dále v intencích závěrů svého rozsudku sp. zn. [spisová značka] aproboval závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zjištěné skutečnosti postačí, aby se stěžovatelce dostalo jen satisfakce ve formě konstatování nepřiměřené délky daňového řízení; zdůraznil, že stěžovatelka se vědomě podílela na daňovém úniku přesahujícím 500 000 Kč, čímž se dopustila významného daňového deliktu. Její nejistota ohledně výsledku řízení tedy spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Tyto řádně odůvodněné závěry nepovažuje Ústavní soud za protiústavní.“ 33. V této souvislosti soud zdůrazňuje aktuální komplexní rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3532/2023 ze dne 19.3.2024, podle něhož je třeba v případech shledaného protiprávní jednání poškozeného (žalobce) vztahu k významu řízení zkoumat subjektivní stránku zjištěného protiprávního jednání a není možné se spokojit pouze s konstatováním, že protože se poškozený protiprávního jednání dopustil, nemohlo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud dále uvádí, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení trestní, přestupkové nebo i jiném správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného trestného činu přestupku či správního deliktu).

34. Soud v tomto případě nemá důvod odchylovat se od podrobných závěrů učiněných o subjektivní stránce protiprávního jednání žalobkyně tak, jak je učinily správní orgány a správní soudy, když se s nimi plně ztotožňuje. Žalobkyně nejen že vědět mohla, ale pravděpodobě i věděla, že se účastní daňového podvodu, neboť její postup v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, že nemohlo jít o pouhou podnikatelskou neobratnost. Vyplývá to ze skutkových zjištění učiněných správními orgány a soudy, která s čerpáním reklamy žalobkyní od spol. [právnická osoba]. byla spojena. Soud tak dospěl k závěru, že jednání žalobkyně bylo úmyslné (ve formě úmyslu nepřímého). I kdyby však šlo „pouze“ o vědomou nedbalost, není ze strany NS ČR vyloučeno posouzení i takového jednání jako jednání, které minimalizuje význam řízení pro žalobce natolik, že jeho důsledkem může být neposkytnutí finanční kompenzace. Z posuzovaného případu a jeho specifik tak, jak jsou popsána ve skutkových zjištěních je zřejmé, že soud dospěl k závěru, že s ohledem na vědomost žalobkyně o účasti na daňovém podvodu byl význam řízení minimální a z tohoto důvodu považuje žalovanou poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení.

35. Ze všech výše uvedených důvodů proto byla žaloba zamítnuta a žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

36. O náhradě nákladů řízení, pokud jde o nárok na náhradu škody spočívající v nákladech řízení, rozhodl soud ve výroku II. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované České republice – Ministerstvu financí, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1500 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 1500 Kč představující 300 Kč za každý z pěti úkonů (vyjádření ze dne 19.4.2024, příprava účasti na jednání dne 17.7.2024, jednání dne 17.7.2024, příprava účasti na jednání dne 30.8.2024, jednání dne 30.8.2024) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

Poučení