39 Co 473/2024 - 79

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [název], [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení [částka] Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. srpna 2024, č. j. 11 C 34/2024-52, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne [datum] se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Tvrdila, že dne [datum] podala u [název] (dále jen „správce daně“) přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2015. V návaznosti na kontrolní zjištění dle ust. § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, č. j. [číslo], pozn. soudu), správce daně vydal dne [datum] platební výměr, [číslo], kterým byla daň doměřena. Proti platebnímu výměru podala odvolání, které bylo správcem daně dne [datum] zamítnuto, platební výměr byl potvrzen. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou namítala nezákonnost identifikovaného rozhodnutí, o níž bylo rozhodnuto dne [datum]. Následně probíhalo řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka], které bylo ukončeno dne [datum], poté byla podána ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby činila délka řízení ode dne podaného daňového přiznání ([datum]) 8 let a 6 měsíců. Dovozovala, že se jednalo o dobu nepřiměřeně dlouhou, která jí způsobila nejistotu z výsledku řízení. Dne [datum] požádala žalovanou o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná přípisem ze dne [datum] uznala existenci nesprávného úředního postupu a za tento se omluvila. Nepřiměřenou délku řízení zapříčinila především pomalá činnost daňových orgánů i správních soudů s četnými průtahy.

3. Žalovaná sporovala důvody podané žaloby, když předně zdůraznila, že počátek řízení nelze ztotožňovat s okamžikem podání daňového přiznání, ale až s okamžikem zahájení daňové kontroly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Dále poukázala na skutečnost, že ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že „Správce daně tak dospěl k závěru, že ačkoliv daňový subjekt předložením daňových dokladů splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, tento nárok mu nepřísluší, neboť jak vyplynulo z důkazního řízení, předmětná přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se daňový subjekt účastnil. Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.“ Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dospěl k závěru, že „Nejvyšší správní soud souhlasí s daňovými orgány i krajským soudem v tom, že popsané skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o existenci daňového podvodu, tj. o tom, že v daném případě nešlo o běžné obchodní transakce, nýbrž o transakce realizované za účelem získání neoprávněné daňové výhody.“ Proti rozsudku NSS podala žalobkyně ústavní stížnost, ta však byla Ústavním soudem usnesením ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 827/24, odmítnuta. Uzavřela, že v rámci předběžného projednání nároku poskytla žalobkyni odškodnění omluvou, přičemž tato satisfakce je vzhledem k okolnostem případu zcela dostačující, neboť nejistota ohledně výsledku řízení žalobkyně spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, vycházeje i z nesporných tvrzení účastnic, po citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí na straně jedné v zákonem stanovené lhůtě a na straně druhé v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, nejprve posuzoval to, zda lze na délku posuzovaného (správního) řízení aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a tak i závěry Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], přičemž dospěl k pozitivnímu výsledku, když daňové (správní) řízení včetně daňové kontroly představuje jak zásah do vlastnictví, tak se dotýká práva na informační autonomii jednotlivce, pročež se uplatní i silná, jakkoliv vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou celkovou délkou řízení (správního a na něj navazujícího soudního řízení).

5. Poté, když soud prvního stupně popsal průběh namítaného řízení (všech jeho fází řešených před správními orgány a soudy), zabýval se otázkou ohraničení délky (začátku a konce) samotného řízení. V této souvislosti pro stručnost odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka], podle něhož nejistota daňového subjektu začíná v případě daňového řízení (daňové kontroly) až okamžikem zahájení daňové kontroly, nikoliv již samotným podáním daňového přiznání.

6. S ohledem na výše uvedené se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Uvedl, že jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.

7. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení trvající od [datum] do [datum] lze posuzovat jako řízení nepřiměřeně dlouhé, což bylo mezi účastnicemi nesporným, neboť z tohoto důvodu žalovaná žalobkyni poskytla omluvu. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, neshledal soud prvního stupně, a ostatně ani žalovaná netvrdila, žádné podstatné pochybení na její straně. Složitost řízení lze však spatřovat jak v tom, že řízení probíhalo před všemi stupni správních orgánů i všemi stupni soudní soustavy, nakonec i před Ústavním soudem ČR, tak i ve skutečnosti, že rozkrývání daňových podvodů, zejm. tzv. karuselových podvodů, je pro státní orgány velmi komplikované a časově náročné. V souvislosti s uplatněným nárokem dále bylo třeba zabývat se i významem řízení pro žalobkyni, který zde byl žalovanou intenzivně sporován s poukazem na její účast na daňovém podvodu, když v důsledku jeho zjištění jí byla dodatečná daň vyměřena.

8. Soud prvního stupně na tomto místě zdůraznil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož je třeba v případech shledaného protiprávního jednání poškozeného (žalobce) ve vztahu k významu řízení zkoumat subjektivní stránku zjištěného protiprávního jednání a není možné se spokojit pouze s konstatováním, že protože se poškozený protiprávního jednání dopustil, nemohlo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud dále uvedl, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení [podezřelý výraz] nebo i o jiném správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného [podezřelý výraz] přestupku či správního deliktu.

9. Soud prvního stupně v daném případě shrnul, že se nemá důvod odchylovat od podrobných závěrů učiněných o subjektivní stránce protiprávního jednání žalobkyně tak, jak je učinily správní orgány a správní soudy, když se s nimi plně ztotožnil. Žalobkyně nejen že vědět mohla, ale pravděpodobně i věděla, že se účastní daňového podvodu, neboť její postup v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, že nemohlo jít o pouhou podnikatelskou neobratnost. Vyplývá to ze skutkových zjištění učiněných správními orgány a soudy, která s čerpáním reklamy žalobkyní od společnosti [právnická osoba]., byla spojena. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že jednání žalobkyně bylo úmyslné (ve formě úmyslu nepřímého). I kdyby však šlo „pouze“ o vědomou nedbalost, není ze strany Nejvyššího soudu vyloučeno posouzení i takového jednání jako jednání, které minimalizuje význam řízení pro žalobce natolik, že jeho důsledkem může být neposkytnutí finanční kompenzace. Z posuzovaného případu a jeho specifik je zřejmé, že s ohledem na vědomost žalobkyně o účasti na daňovém podvodu byl význam řízení minimální a z tohoto důvodu soud prvního stupně považoval žalovanou poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení.

10. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu zamítl, když úspěšné žalované přiznal ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení.

11. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala předně, že v jejím případě nebylo prokázáno, že by se dopustila úmyslného [podezřelý výraz], ale pouze nedbalosti, a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností a nelze tak použít judikaturu Nejvyššího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení. Uvedla, že pojem „daňový podvod“ nelze chápat totožně pro účely daňového řízení a pro účely [podezřelý výraz] řízení. V každém z těchto řízení je tomuto pojmu přikládán odlišný obsah, což shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Na daňovém podvodu se podílela svou nedbalostí, jak uvedla sama žalovaná, že: „Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.“ Uvedla, že se rozhodně dopustila protiprávního jednání. Otázkou však je, zda to pro ni znamenalo minimalizaci významu předmětu řízení coby celku z hlediska jeho délky, když v této souvislosti poukázala s podrobnou citací na judikaturu. Shrnula, že je nezbytné vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí účastníkům nemajetkovou újmu, která se zpravidla odškodní v penězích, avšak vždy je nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností však bez dalšího není skutečnost, že se účastník průtažného řízení dopustil protiprávního jednání. Odtud plyne, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení [podezřelý výraz] nebo o jiném správním deliktu, je tak možno činit jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného [podezřelý výraz]přestupku či správního deliktu). Poukázala, že výpisem z rejstříku trestů prokázala, že k žádnému odsouzení za úmyslný [podezřelý výraz] nedošlo. Závěr soudu prvního stupně, že se v nepřímém úmyslu dopustila [podezřelý výraz] je tak nepodložený a v rozporu s ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. Kdyby se dopustila úmyslného jednání zkracující daň, bylo povinností daňových orgánů podat [podezřelý výraz] podle ust. § 8 odst. 1 tr. ř. Ze skutečnosti, že se tak nestalo, lze dovodit, že daňové orgány nezjistily, že by zde byly skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán [podezřelý výraz], a proto nemohla průtažné řízení zavinit svým úmyslným jednáním zkrátit daň. Z objektivních okolností je tak patrné, že z neopatrnosti nakoupila reklamu od neseriózního dodavatele. Neplyne z nich, že by se dopouštěla jakékoliv protiprávní činnosti jako je vytváření nepravdivých dokladů, předstírání neexistujících skutečností, pozměňování či padělání účetních nebo daňových evidencí a jiného jednání naplňujícího znaky úmyslného [podezřelý výraz] tr. z. Podotkla, že z výsledku kontrolního zjištění [kraj] a rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývají právní závěry co do formy zavinění důsledně odpovídající pouze nevědomé nedbalosti. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně určil počátek průtažného řízení, což se promítlo do nesprávného určení formy a dále, že nesprávně nezohlednil ve formě odškodnění zásah státu do jejího práva na účinné vyšetřování. V konečném důsledku navrhovala, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání k formě zavinění daňového podvodu uvedla, že během řízení vyšlo najevo, že ze strany žalobkyně se muselo jednat minimálně o vědomou nedbalost, což potvrdily jak závěry Odvolacího finančního ředitelství, tak i správních soudů. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], se uvádí: „V nyní projednávané věci daňové orgány podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že stěžovatelka o svém zapojení do řetězce zasaženého daňovým podvodem nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.“ Z mnoha důvodů, které svědčí o úmyslném podvodném jednání lze uvést, že žalobkyně svoji ekonomickou činnost realizovala cca z 90 % na zahraničních trzích, v roce 2014 nevynaložila žádné finanční prostředky na propagaci své společnosti v zahraničí, v roce 2015 vynaložila pouze částky v celkové výši [částka] a v roce 2016 v období od ledna do května 2016 vynaložila částky v řádech desítek tisíc korun. Na činnost v tuzemsku, která představuje pouhých cca 10 % obratu za roky 2014, 2015, od ledna do května roku 2016 vynaložila částku ve výši [částka]. Tvrzení žalobkyně o cílení reklam na potenciální budoucí (i stávající) zaměstnance je také pouze účelovým tvrzením. Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], shledala je excesivním a překonaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Odkázala taktéž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ve kterém na skutkovém podkladě velmi podobném tomu v projednávané věci bylo uzavřeno, že: „soudy nepochybily, odmítly-li žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho účast na daňovém podvodu“. Zdůraznila, že v případě, omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), resp. okolnost, která zcela zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni. Není přitom rozhodné, zda jednání žalobkyně bylo, či nebylo, vyhodnoceno jako [podezřelý výraz]. K účinnému vyšetřování a povaze daňového penále uvedla, že žalobkyní odkazované „právo na účinné vyšetřování“ se týká pouze orgánů činných v [podezřelý výraz] (soud, státní zástupce a policejní orgán), orgány finanční správy jsou v tomto kontextu pouze povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán [podezřelý výraz] (viz § 8 odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 53 odst. 3 daňového řádu). Skutečnost, že se ve věci jednalo i o daňové penále, nečiní ze zkoumaného řízení řízení srovnatelné s [podezřelý výraz]. Ani zde nelze hledat analogii s daňovým právem, ve kterém byl zaujat názor, že řízení o penále je řízením [podezřelý výraz] účely zákona č. 82/1998 Sb. tomu tak není. Reálný význam řízení o [podezřelý výraz], jehož výsledkem může být zásah do osobní svobody, je násobně vyšší než význam řízení o daňové povinnosti, se kterou je návazně spojena i povinnost uhradit penále, které je nadále „pouze“ majetkovým postihem daňového subjektu. Zvýšený význam není soudy konstatován ani v řízení přestupkovém (usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Shrnula, že ve svém sdělení uznala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. tím, že namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou, za což se žalobkyni omluvila. Nejistota žalobkyně během řízení spočívala pouze v tom, zda bude její nepoctivé (podvodné) jednání odhaleno. Jinými slovy řečeno, pokud by se žalobkyně nedopustila daňového podvodu, řízení před správními soudy (ani před správcem daně) by vůbec neexistovalo. Ztotožnila se s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že: „ohledem na vědomost žalobkyně o účasti na daňovém podvodu byl význam řízení minimální a z tohoto důvodu považuje žalovanou poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení.“ Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

14. Odvolací soud v daném případě seznal, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s uvedením pro věc přiléhavých zákonných ustanovení.

15. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud rekapituluje, že žalobkyní bylo podáno dne [datum] za srpen 2015 daňové přiznání k DPH. Dne [datum] byla zahájena daňová kontrola, na základě jejíhož výsledku byl následně vydán dodatečný platební výměr na částku [částka], proti němuž podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutí o dodatečném platebním výměru bylo dne [datum] potvrzeno Odvolacím finančním ředitelstvím. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství brojila následně žalobkyně dne [datum] správní žalobou. Jelikož byla její žaloba dne [datum] zamítnuta, podala proti rozhodnutí krajského soudu dne [datum] kasační stížnost, která však byla Nejvyšším správním soudem dne [datum] rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud potvrdil závěry správních orgánů i správního soudu, podle nichž byla žalobkyně zapojena do řetězce zasaženého daňovým podvodem, přičemž o svém zapojení nejenže vědět měla a mohla, ale dokonce věděla. Závěrem pak žalobkyně podala proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dne [datum] ústavní stížnost, která byla dne [datum] odmítnuta. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že namítanou celkovou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou, za což se omluvila.

16. V posuzované věci je třeba předně přisvědčit, že soud prvního stupně zcela správně vymezil dobu posuzovaného řízení s tím, že k reálnému zásahu do práv a související nejistotě došlo až zahájením kontrolních postupů, kdy správce daně přistoupil k prověřování, zda daňový subjekt daň správně vyčíslil či nikoliv. S odkazem na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], tak odvolací soud za počátek průtažného řízení považuje den [datum] a konec, ve shodě se soudem prvního stupně, když bylo doručeno rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti, tj. den [datum]. Řízení tak trvalo 7 let a sedm měsíců.

17. Lze shrnout, že v dané věci došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení byla k okolnostem případu nepřiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce).

18. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením demonstrativně vymezených kritérií ve smyslu ust. § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. soudem prvního stupně, na které pro stručnost odkazuje. Současně pak shledal správným i závěr, že je na místě poskytnout žalobkyni odškodnění imateriální újmy, kterou v příčinné souvislosti s dlouhotrvajícím řízením utrpěla. Je však třeba zdůraznit, že mezi stranami zůstalo sporným, jaká forma odškodnění odpovídá nastalé újmě s tím, že ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud v daném případě dovodil, že žalobkyni postačuje konstatování porušení práva s omluvou, které byly žalovanou již mimosoudně poskytnuty, a to s ohledem na malý, zanedbatelný význam řízení pro její osobu.

19. Je nezpochybnitelné, že aplikace ust. § 13 o. z., a tak porovnání s jinými případy poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřených délek řízení obecně (kdy odpovědnostním titulem je nepřiměřená délka různých řízení) není namístě s ohledem na odlišnosti toho kterého řízení, individuální specifika a hmotněprávní i procesně právní markanty každého řízení. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že je vždy třeba při posouzení existence odpovědnostního titulu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, ale i při stanovení jak formy, tak případné výše zadostiučinění v penězích, přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, přičemž specifika toho kterého řízení nelze převádět na řízení jiná a vycházet jen z objektivních délek řízení.

20. Bez ohledu na uvedené, když odvolací soud v zásadě souhlasí s aplikací jednotlivých kritérií na projednávané řízení, soud prvního stupně správně zohlednil, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení formy zadostiučinění je význam namítaného řízení pro jeho účastníka, a správně tak posoudil adekvátní formu zadostiučinění, když dospěl k závěru, že konstatování porušení práva s omluvou je dostatečným zadostiučiněním.

21. Soud prvního stupně vyšel z podrobně zjištěných skutkových zjištění, když dovodil, že konstatace s omluvou je důvodnou a odpovídající satisfakcí, neboť přihlédl k závěrům odvolacího orgánu a správních soudů, které podrobně rozvedl. Odvolací soud zastává názor, že v případě, omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), resp. okolnost, která zásadním způsobem snižuje kritérium významu řízení pro žalobkyni. Není přitom rozhodné, zda jednání žalobkyně ne/bylo vyhodnoceno jako [podezřelý výraz], jak opakovaně ve svých podáních zdůrazňuje. Odvolací soud kromě odkazu na shora předestřené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle kterého soudy nepochybily, odmítly-li žalobcův nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích s odkazem na jeho účast na daňovém podvodu, odkazuje především na usnesení téhož soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ze kterého se podává, že: „Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani tvrzení, že dovolatelce nebyl prokázán její nepoctivý úmysl a daňový podvod ve smyslu daňového práva není trestnou činností, tudíž nelze použít judikaturu dovolacího soudu k minimalizaci významu průtažného řízení pro žalobce, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dovolací soud zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Tento závěr odůvodnil mimo jiné odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Dovolací soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv [podezřelý výraz] nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil [podezřelý výraz], ale jen dovozovat jeho případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro [podezřelý výraz], lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění. Odvolací soud se tak od uvedené ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud uzavřel, že posuzované řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně, a proto její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala výhradně v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci o potřebě peněžitého zadostiučinění v daném případě nesvědčí“.

22. Pokud tedy žalobkyně namítala, že nebyl prokázán žádný její nepoctivý úmysl a že daňový podvod ve smyslu daňového práva není [podezřelý výraz], tudíž nelze použít judikaturu vztahující se k minimalizaci významu průtažného řízení pro poškozeného, že se na daňovém podvodu podílela neopatrným výběrem svého dodavatele a dopustila se protiprávního jednání, což však ve smyslu judikatury nevylučuje peněžní zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož samotný výsledek není rozhodný, neshledal odvolací soud její argumentaci za důvodnou.

23. V kontextu s uvedeným nelze odhlédnout, že zahájení posuzovaného řízení (daňovou kontrolu) vyvolalo protiprávní jednání žalobkyně (nezákonný odpočet DPH) a v průběhu řízení bylo zjištěno její vědomé zapojení do daňového podvodu (srov. odůvodnění rozhodnutí v soudním řízení správním, zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Je tedy zřejmé, že řízení bylo vyvoláno deliktním jednáním žalobkyně a jak výstižně uvedl soud prvního stupně, její nejistota ohledně výsledku řízení spočívala v tom, zda bude její nepoctivý úmysl odhalen, což činí význam předmětu řízení pro ni nepatrným a ani jiné okolnosti věci pro úvahu o peněžním zadostiučinění v daném případě nesvědčí. Bylo by naopak v rozporu s obecně pojímanou představou spravedlnosti, kdyby měla žalobkyně prostřednictvím nároku na satisfakci za nepřiměřenou délku řízení finančně těžit ze svého deliktního jednání. Není rozhodné, že toto jednání žalobkyně nemělo trestněprávní rozměr, neboť bylo zjevně společensky škodlivé a mělo za cíl významně zkrátit žalovanou na příjmech, vybíraných ve veřejném zájmu. Soud prvního stupně proto správně za analogického využití přiléhavé judikatury dovodil, že dostatečnou satisfakcí za újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení je konstatování porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení s omluvou.

24. Lze shrnout, že není v tomto posuzovaném případě předmětem přezkumná činnost finančních orgánů a soudů, které rozhodovaly (odvolací soud k tomu ani není oprávněn), přičemž závěr soudu prvního stupně, že nepoctivý úmysl žalobkyně byl prokázán, je namístě.

25. Za situace, že vědomost žalobkyně o existenci podvodu byla prokázána, představuje při takto sníženém významu řízení dostatečnou satisfakci konstatování porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a poskytnutí omluvy, kterých se jí již dostalo v předžalobním projednání jejího nároku.

26. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení.

27. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalovaná byla i v této fázi řízení úspěšná. [adresa] Kč je představována paušální částkou po [částka] za tři úkony podle ust. § 1 odst. 3 a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání, za přípravu a účast na jednání dne [datum].

Poučení