11 C 385/2020-375

Rubrum

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem, LL.M., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 524 820,90 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 417 028,50 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 2. 12. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 107 792,40 Kč a dále ve výši rozdílu mezi úrokem z prodlení z částky 524 820,90 Kč ve výši 8,25 % ročně od 28. 7. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení přiznaným ve výroku I. tohoto rozsudku se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 121 778 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se po žalované původně domáhal zaplacení částky 2 024 820,90 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení s tím, že byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení], přičemž do majetkové podstaty byl sepsán mj. poloviční podíl na budově [adresa] v [katastrální uzemí]. Dne [datum] byla uzavřena nájemní smlouva mezi [jméno] [příjmení], [jméno] a [jméno] [příjmení] jako pronajímateli na straně jedné a žalovanou jako nájemkyní na straně druhé, kdy předmětem užívání dle této nájemní smlouvy bylo učiněno mj. technologické vybavení čerpací stanice, a to konkrétně 7 ks oboustranných stojanů, technologie stanice s budovou [adresa], nádrže vč. rozvodů, signalizační návěst ([příjmení]) a automatický systém řízení, vč. součástí a vybavení, nicméně v listopadu 2016 žalobce nájemní smlouvu z důvodu prodlení s úhradou nájemného vypověděl a nájemní vztah skončil ke dni 31. 12. 2016, jak potvrdila sama žalovaná. Za dobu od 1. 1. 2017 do 21. 2. 2020, kdy došlo k prodeji uvedeného majetku v dražbě, užívala žalovaná uvedenou technologii čerpací stanice bez právního důvodu. Žalovaná se tak podle žalobce na úkor majetkové podstaty obohatila o částku odpovídající jedné polovině obvyklého nájemného, tedy o částku žalobou původně uplatněnou, když za období od 1. 9. 2017 do 21. 2. 2020 mělo být za užívání čerpací stanice hrazeno min. 200 tis. Kč měsíčně, tedy celkem 5 944 837 Kč, kdy jedné polovině náležející do majetkové podstaty odpovídá částka 2 972 418,50 Kč, přičemž žalovaná za tuto dobu za užívání čerpací stanice uhradila toliko 947 597,60 Kč.

2. Žalovaná v rámci své obrany především učinila nespornou úhradu částky 947 597,60 Kč za užívání technologie čerpací stanice ve čtyřech postupných platbách, nicméně poukázala na překážku věc pravomocně rozhodné, jestliže se žalobkyně v řízení domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání uvedené technologie v období od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2018 ze strany žalované, neboť o tomtéž nároku již byla rozhodnuto v řízení vedeném před nadepsaným soudem pod sp. zn. 12 C 48/2019, v němž byla žaloba zamítnuta, což bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem v rozsudku ze dne 20. 8. 2019, č. j. 64 Co 162/2019-121. Argumentace posléze uvedeného rozsudku se pak žalovaná dovolávala, pokud navrhovala zamítnutí žaloby i v části nedotčené překážkou věci rozhodnuté s poukazem, že odvolací soud výši bezdůvodného obohacení v předchozím řízení ztotožnil s výší nájemného podle nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 2011 shora uvedené, kdy takto na bezdůvodné obohacení žalované připadá částka 399 450 Kč, neboť žalovaná od r. 2017 užívá toliko 7 ks oboustranných stojanů, technologii čerpací stanice s budovou [adresa], nádrže vč. rozvodů, [příjmení] a dále automatický systém řízení (ASŘ), přitom žalovaná za dané období již uhradila částku 323 632,50 Kč. I kdyby pak žalovaná žalobci za užívání technologie čerpací stanice v období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020 něčeho dlužila, měla za žalobcem vlastní pohledávky, které proti nárokům žalobce započetla (resp. v rámci své obrany event. započítává znovu), a to konkrétně pohledávku na náhradu nákladů řízení ve věci vedené u nadepsaného soud pod sp. zn. 12 C 48/2019 a před odvolacím soudem pod sp. zn. 64 Co 162/2019 ve výši 162 773,50 Kč, dále pohledávku na náhradu nákladů řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 64 Co 222/2018 ve výši 38 461 Kč a konečně pohledávku spočívající v přeplatku na úroku z prodlení zaplaceného žalovanou na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 64 Co 222/2018 ve výši 69 043,40 Kč (výčet a specifikaci pohledávek k započtení posléze žalovaná strana upravila, jak uvedeno dále). Žaloba tak měla být podle žalované zamítnuta, neboť žalovaná za užívání žalobci ničeho nedluží.

3. Usnesením nadepsaného soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 11 C 385/2020-93, které nabylo právní moci dne 27. 10. 2021, bylo řízení v rozsahu povinnosti žalované k zaplacení částky 1 500 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení plynoucím z této částky zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení náhrady odpovídající bezdůvodnému obohacení žalované za dobu od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020 (14 měsíců a 21 dní) ve výši 524 820,90 Kč.

4. Mezi stranami nebylo sporu o tom, že žalovaná uhradila za užívání čerpací stanice v období od ledna 2017 do 21. 2. 2020 částku 947 597,60 Kč, kdy předtím tuto užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2011 a zaniklé dne 31. 12. 2016 Tyto skutečnosti koneckonců vyplývají též z dále uvedené nájemní smlouvy, výpisů z účtu žalobce, prohlášení žalované ze dne 22. 11. 2018 a z výpovědi nájemní smlouvy ze dne 11. 11. 2016. Rozsah užívání čerpací stanice v budově [adresa], jak je vymezen v žalobě, potvrdila sama žalovaná i v oznámení o zápočtu ze dne 20. 12. 2019. Při jednání dne 4. 4. 2022 bylo stranami učiněno nesporným, že předmětem užívání v rozhodném období bylo technologické vybavení čerpací stanice, které sestává ze sedmi oboustranných stojanů pro čerpání pohonných hmot, technologie čerpací stanice s budovou [adresa], nádrží vč. rozvodů, signalizační návěsti ([příjmení]) a automatického systému řízení (předmět řízení posléze strana žalovaná zpochybnila, jak uvedeno dále).

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. Insolvenčním správcem dlužníka [jméno] [příjmení], [IČO], narozeného [datum], byl v řízení vedeném v insolvenční věci tohoto dlužníka ustanoven [název soudu] ustanoven žalobce, jak plyne z jeho usnesení ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka]. Žalobce sepsal do majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] mj. spoluvlastnický podíl o velikosti k budově [adresa] na pozemku [anonymizována dvě slova] v [katastrální uzemí], který byl v SJM dlužníka a jeho manželky, což je zřejmé ze soupisu majetkové podstaty dlužníka sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Stejný závěr o příslušnosti budovy [adresa] na pozemku [anonymizována dvě slova] (ve vlastnictví [jméno] [příjmení]) do [příjmení] [jméno] a [jméno] [příjmení] vyplývá též ze smlouvy o nájmu čerpací stanice pohonných hmot, která byla uzavřena dne 31. 5. 2011 mezi manžely [příjmení] a [jméno] [příjmení] jakožto pronajímateli na straně jedné a žalovanou jakožto nájemkyní na straně druhé a na jejímž základě došlo mj. k pronájmu polovičního podílu budovy [adresa] na pozemku [anonymizována dvě slova] (ve vlastnictví [jméno] [příjmení]), polovičního podílu budovy bez č. p. na pozemku [anonymizována dvě slova] (ve vlastnictví [jméno] [příjmení]) a budovy [adresa] na pozemku [anonymizována dvě slova] (ve vlastnictví [jméno] [příjmení]). Druhý poloviční podíl na uvedených budovách a pozemky pak byly dle smlouvy ve vlastnictví [jméno] [příjmení], přičemž veškeré nemovitosti byly pronajaty za účelem provozu čerpací stanice, kdy součástí těchto nemovitostí podle smlouvy bylo technologické zařízení k provozu čerpací stanice, sestávající ze 7 ks čerpacích stojanů, technologie čerpací stanice, nádrže vč. rozvodů, 1 ks návěsti ([příjmení]) a automatický systém řízení. Ze závěrečné zprávy [právnická osoba] lze vyvodit tolik, že předmětem hodnocení této společnosti byl celý areál čerpací stanice včetně souvisejících provozních objektů (autoservis, restaurace, myčka, kiosek a hala), které však nebyly součástí předmětu řízení, čímž byla v podstatě devalvována vypovídací hodnota závěru o minimálním měsíčním výnosu z provozu celého areálu ve výši přes 660 tis. Kč, nehledě na obecnou irelevanci závěru o výnosnosti z hlediska vymezeného předmětu řízení. Ze zprávy tak bylo možno vytěžit tolik, že čerpací stanice je z tam řešených nemovitostí provozována v budově [adresa] na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], přičemž její provoz je řízen paní [jméno] a [jméno] [příjmení], tj. majitelkou a jednatelkou žalované, které jsou bývalou manželkou, resp. dcerou dlužníka [jméno] [příjmení]. Rovněž dle výpisu z obchodního rejstříku je patrno, že jedinou společnicí žalované je a vždy byla paní [jméno] [příjmení], jednatelkami žalované pak jsou a vždy byly [jméno] a [jméno] [příjmení].

6. Ve svém dopise ze dne [datum] potvrdila žalovaná prostřednictvím svého tehdejšího zástupce JUDr. [příjmení] ukončení nájemního vztahu na podzim 2016 s tím, že od r. 2017 žalovaná užívá toliko 7 ks oboustranných čerpacích stojanů, technologii čerpací stanice s budovou [adresa], nádrže vč. rozvodů, 1 ks návěsti ([příjmení]) a automatický systém řízení s tím, že jde o majetek náležející do majetkové podstaty, přičemž podle výpočtu žalované náleží na bezdůvodném obohacení žalované do majetkové podstaty částka 325 547 Kč (tj. jedna polovina úplaty za uvedené části dle nájemní smlouvy), přičemž částku odpovídající této úhradě za období r. 2017 a prvého pololetí r. 2018 ve výši 448 320,50 Kč (zde jde o zjevnou písařskou chybu z částky 488 320,50 Kč) žalovaná insolvenčnímu správci již poukázala. Ve stejném dopise žalovaná zmiňuje též přeplatek na úroku z prodlení dle rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 64 Co 222/2018, ve výši 70 367,02 Kč, o jehož uhrazení žalobce žádá, stejně jako o zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 38 461 Kč dle téhož rozsudku.

7. Dle doložených výpisů z účtu žalobce vedeného pro dlužníka [jméno] [příjmení] byla ze strany žalované již uhrazena („ za užívání majetku“) dne 6. 1. 2020 částka 162 773,50 Kč (za období 7-12 2019), dne 11. 6. 2019 částka 133 730,10 Kč (bez popisu pro příjemce), dne 21. 12. 2018 částka 162 773,50 Kč (bez popisu pro příjemce) a dále dne 25. 10. 2018 částka 488 320,50 Kč („ za užívání části majetku“ v období od 1/ 2017 do 6/ 2018), jak to odpovídá obsahu prohlášení žalované ze dne 22. 11. 2018 (s přihlédnutím k písařské chybě). Totožné úhrady zrcadlově dokládají výpisy z účtu žalované, ze kterých je navíc zřejmá jejich časová návaznost, neboť zachycují kompletní popis každé transakce s uvedením období, k němuž se každá z nich vztahovala.

8. Dopisem ze dne 17. 7. 2020 žalobce vyzval žalovanou k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání technologie čerpací stanice v době od 1. 1. 2017 do 21. 2. 2020 ve výši 2 824 816,40 Kč, kdy je vycházeno z částky obvyklého nájemného ve výši 200 tis. Kč měsíčně za její užívání, přičemž tato výzva byla doručena do datové schránky JUDr. [příjmení] dne [datum], jak plyne z obsahu výzvy a z doručenky.

9. Z podaného znaleckého posudku znalecké kanceláře [právnická osoba], který měl určit místně obvyklé nájemné za užívání čerpací stanice [adresa] na pozemku jiného vlastníka [anonymizována dvě slova] v [katastrální uzemí], včetně jejího technologického vybavení (sestávajícího z 7 ks oboustranných čerpacích stojanů, nádrží a rozvodů, signalizační návěsti a automatizovaného systému řízení, vč. součástí a příslušenství) v rozhodné době, vyplynulo, že toto nájemné by činilo v prosinci 2018 částku 117 000 Kč a v období od ledna 2019 do února 2020 částku 75 000 Kč měsíčně, kdy při určení této výsledné hodnoty znalec zohlednil k její tíži též nájemné připadající na pozemek jiného vlastníka ve výši 5 % z indikované tržní hodnoty pozemku a dále ze stejného důvodu při stanovení podílu výnosů připadajících na nemovitosti vycházel ze spodní (50 %) hranice rozpětí (50 – 70 %) procenta zisku v daném segmentu nemovitých věcí. Při jednání zástupci znalecké kanceláře podrobným způsobem vysvětlili jednak metodiku zpracování posudku, jednak důvody využití aplikované metody a jednak způsob stanovení obvyklého nájemného. Současně uvedli, že zohledňované kritérium lokality bylo hodnoceno jako průměrné a samo o sobě by vedlo ke stanovení obvyklého nájemného spíše ve středu uvažovaného rozpětí (tj. na 60 % podílu výnosů), přičemž ke snížení tohoto podílu ke spodní hranici 50 % vedla výhradně skutečnost, že dle závazného zadání znaleckého posudku mělo být vycházeno ze skutečnosti, že posuzovaná nemovitost se nachází na pozemku jiného vlastníka (třetí osoby), jak odpovídá údajům katastru nemovitostí. Stejný důvod vedl podle znalců též ke zohlednění hypotetického nájemného určeného (odlišnému) vlastníkovi takového pozemku. V průběhu řízení byl ještě vyjasňován přesný charakter oboustranných čerpacích stojanů, nicméně z obsahu znaleckého posudku je zjevné, že tato speicfikace nebyla pro podání znaleckého závěry nijak relevantní.

10. Po zadání znaleckého posudku uplatnila žalovaná námitky proti zadání posudku (znaleckému úkolu), pokud jím mělo být určeno obvyklé nájemné za užívání nejenom samotné„ technologie čerpací stanice“, nýbrž i budovy [adresa] v [katastrální uzemí], neboť podle žalované náhrada za užívání této budovy vůbec nebyla předmětem řízení. S touto námitkou se soud neztotožňuje. Pokud ponecháme stranou, že jde o další z řady žalob, ve kterých se insolvenční správce domáhá vydání náhrady za užívání areálu čerpací stanice, který je umístěn v konkrétních nemovitostech (původně v širším rozsahu provozu, později zúženém na samotný provoz čerpací stanice) a je bez tohoto hmotného substrátu nemyslitelný, pak není pochyb o tom, že již z obsahu samotné žaloby, kterou byl vymezen předmět řízení, je zřejmé, že žalobci jde o vyplacení náhrady za provozování čerpací stanice ze strany žalované, kdy v tomto směru nejenom sám žalobce, ale obě strany, odkazují na obsah nájemní smlouvy, tak na dvě předešlá řízení, ve kterých šlo vždy o totéž (nikdy o technologii samu o sobě, vždy o technologii provozovanou v určitých objektech). Z obsahu žaloby je zcela jasné, že výraz technologie čerpací stanice, resp. technologické vybavení čerpací stanice je užíván jako zkratka pro předměty vypočtené v čl. II, druhý odstavec žaloby, tedy mj. i jako„ technologie čerpací stanice s budovou [adresa]“, kdy nárok je odvozován od sepisu polovičního spoluvlastnického podílu na budově [adresa] v [katastrální uzemí] do majetkové podstaty, jak opět výslovně uvádí žaloba, kterou je nutno posuzovat jako celek. Nelze přitom přehlédnout, že zavedenou zkratku„ technologie čerpací stanice s budovou [adresa]“ používaly ve své vzájemné komunikaci obě strany, jak plyne z provedeného dokazování, k označení téhož. Ostatně není z provedeného dokazování pochyb, že právě za takto vymezený předmět užívání žalovaná platila, tedy pokud by námitka žalované vnesená nově do řízení dva roky po jeho zahájení měla být odůvodněná, pak by sotva bylo možno zohledňovat částečná plnění žalované, jak se toho sama žalovaná dovolává. Rovněž závěrečná zpráva, o jejíž výsledky se celá žalobní konstrukce opírá, samozřejmě řeší provoz čerpací stanice jako celku, který by byl bez provozních budov nemyslitelný. V tomto směru je rovněž vhodné připomenout, že stejný předmět užívání (vč. budovy [adresa]) byl oběma stranami učiněn nesporným hned na počátku prvého jednání, přičemž jakékoliv ex post (s odstupem několika měsíců) prováděné zpochybňování protokolace je třeba důrazně odmítnout. Žalovaná byla na jednání zastoupena odborně způsobilým zástupcem, který je profesionálem ve svém oboru (srov. § 5 odst. 1 občanského zákoníku) a jako takový je povinen ihned reagovat na jakoukoliv nesrovnatelnost v protokolu, který je v daném okamžiku před ním zřetelně diktován. Pokud tuto péči zanedbal, nemůže se vlastní nedbalosti později ve prospěch jím zastoupené strany dovolávat. Námitka protokolace činěná s takovým časovým odstupem je pravidelně nedůvodnou, neboť nikdo není schopen její odůvodněnost zpravidla ověřit. Každopádně v tomto případě byl pořizován záznam, ze kterého je zřetelné, že uvedené shodné prohlášení bylo diktováno přesně v tom znění, v jakém je v protokole zachyceno, a přítomná strana žalovaná proti takové protokolaci žádnou námitku nevznesla. Nicméně ani na tomto mnoho nesejde, neboť i kdyby snad byl přesný předmět řízení od jeho počátku nejasný (podle názoru soudu i strany žalující však nikoliv), jde o vadu žaloby, kterou nutno napravit jeho vyjasněním (ať již na výzvu či bez této výzvy), což lze učinit kdykoliv v průběhu řízení (u nejasného předmětu řízení nelze z povahy věci hovořit o nějaké koncentraci) a což se stalo nejpozději tehdy, kdy bylo na výše uvedenou námitku žalované po zadání znaleckého posudku reagováno (nesouhlasně) žalobkyní.

11. Vůči závěrům znaleckého posudku neměla žalovaná námitek (tj. ani vůči závěrům o stanovení výše obvyklé úplaty za užívání oceňovaného předmětu), strana žalující vůči tomuto vlastnímu důkaznímu prostředky naopak námitky uplatnila, nicméně tyto námitky soud neshledal důvodnými, když při ústním podání posudku zástupci znalecké kanceláře dostatečným způsobem odůvodnili použitou metodu i na jejím základě zjištěné závěry. Výběr aplikované metody je věcí odborného názoru znalce, přičemž při jednání byl její výběr dostatečně odůvodněn již s odkazem na skutečnost, že žádná jiná metoda, která by snad mohla vést k přesnějším či relevantnějším výsledkům nebyla s ohledem na podklady, ze kterých bylo vycházeno, k dispozici (př. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Je třeba zdůraznit, že žádné jiné doplňující dokazování, které by mohlo (ovšem také nemuselo) vést k zpřesnění závěrů znaleckého posudku, strana žalující, které je zatížena v tomto směru procesními břemeny, nenavrhla. Stanovení závěrů znaleckého posudku ve formě intervalu hodnot či pravděpodobnosti náleží k běžným výstupům znalecké činnosti, které ničeho neubírá na jejich relevanci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Od původního záměru k zadání dalšího (konkurenčního) znaleckého posudku (avizovaného již v podání ze dne 6. 3. 2023), což je pochopitelně kdykoliv možné, strana žalující ustoupila (jak prezentováno při posledním jednání). Stejně tak zástupci znalecké kanceláře dle názoru soudu přesvědčivým způsobem odůvodnili, jakým způsobem byl stanoven podíl výnosů v intervalu 50 – 70 % (kvalifikovaným odhadem), proč jej nebylo možno stanovit přesněji (vzhledem k podkladům pro zpracování posudku) a z jakého důvodu bylo při stanovení obvyklého nájemného vycházeno ze spodní hranice (s přihlédnutím k tomu, že čerpací stanice se nachází na pozemku jiného vlastníka, jak znělo zadání posudku). Stejně tak znalci odůvodnili, proč nelze výši obvyklého nájemného zjednodušeně odvozovat od nárůstu cen nemovitostí, zvláště pokud údaj nárůstu cen nemovitostí reflektuje specifikum trhu rezidenčních nemovitostí, tedy trhu nesrovnatelného s řešeným segmentem, který navíc podle znalců z hlediska výnosnosti nemovitosti vykazuje extrémní rozdíly i uvnitř tohoto segmentu trhu (čerpacích stanic). Pokud pak jde o námitku směřovanou proti negativnímu zohlednění skutečnosti, že budova čerpací stanice se nachází na pozemku jiného vlastníka, pak nešlo ve vlastním smyslu o námitku proti posudku, který byl takto zadán, nicméně soud tuto vzhledem ke vztahu osob blízkých mezi vlastníky dotčených nemovitostí reflektoval, jak uvedeno dále.

12. Existence pohledávky žalované na úhradu přeplatku na úroku z prodlení dle rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 64 Co 222/2018, ve výši 69 043,40 Kč vyplývá z prohlášení samotného žalobce v rámci oznámení o jednostranném zápočtu pohledávky ze dne 6. 12. 2018 a dále v rámci žaloby ve věci vedené u nadepsaného soudu pod sp. zn. 12 C 48/2019, kdy žaloba v uvedené věci byla posléze pravomocně zamítnuta, jak plyne z rozsudku nadepsaného soudu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 12 C 48/2019-98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, č. j. 64 Co 162/2019-121. Z odůvodnění obou rozsudků je navíc zřejmé, že tato předchozí rozhodnutí o totožném nároku za období před 1. 12. 2018 vychází ze zcela totožného předmětu užívání (čerpací stanice) ze strany žalované, jak byl učiněn předmětem tohoto řízení stranou žalující a jak byl oceněn znaleckou kanceláří v rámci podaného znaleckého posudku (bod 9. odůvodnění). Existenci uvedeného přeplatku v době realizace platby na úrok z prodlení dle uvedeného rozsudku pak potvrdila i strana žalující při jednání dne 1. 8. 2023.

13. Existence pohledávky žalované na náhradu nákladů řízení přiznaných ve věci vedené u nadepsaného soudu pod sp. zn. 12 C 48/2019 a dále u odvolacího soudu pod sp. zn. 64 Co 162/2019 v nesplacené výši 162 773,50 Kč vyplývá ze sdělení insolvenčního správce ze dne 13. 1. 2020 ve spojení s prohlášením žalované ze dne 20. 12. 2019 o jednostranném zápočtu i ze žádosti o určení lhůty k uspokojení přisouzené pohledávky ze dne 16. 12. 2019. Z těchto listin je totiž patrno, že žalovaná svou pohledávku na náhradu nákladů řízení započetla vůči pohledávce žalobce (majetkové podstaty) na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání čerpací stanice ve 2. pololetí roku 2019, přičemž žalobce toto započtení akceptoval a vyplatil žalované rozdíl ve výši 98 356,50 Kč z majetkové podstaty. Za stejné období přitom žalovaná na účet majetkové podstaty uhradila již částku 162 773,50 Kč, jak patrno z výpisu z účtu. Zaplacení této pohledávky uplatnila žalovaná u žalobce výzvou ze dne 8. 10. 2019. Ve svém základu pak namítaná pohledávka vyplývá z nákladového výroku rozsudku nadepsaného soudu ze dne 17. 4. 2019, č. j. 12 C 48/2019-98, ve spojení s nákladovým výrokem rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2019, č. j. 64 Co 162/2019-121, jimiž byla žalované vůči žalobci přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 261 130 Kč.

14. Existence pohledávky žalované na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 125 653,48 Kč, která odpovídá částce uhrazené žalovanou žalobci na základě rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2018, č. j. 64 Co 222/2018-105, který byl posléze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Cdo 419/2019-135, vyplývá z doložené žaloby ze dne 28. 2. 2017 ve spojení s rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 30. 4. 2018, č. j. 9 C 62/2017-72, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2018 č. j. 64 Co 222/2018-105, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 Cdo 419/2019-135, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021 č.j. 64 Co 221/2018-169. Na základě prve uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni pak žalovaná žalobci uhradila dne 18. 9. 2018 částku 2 125 653,48 Kč, jak plyne z doloženého výpisu z účtu žalované, kdy tuto úhradu žalobce nijak nezpochybnil. Tato úhrada v důsledku zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve spojení s následným rozhodnutím odvolacího soudu pozbyla podkladu a žalovaná se její úhrady domáhá v nalézacím řízení vedeném před Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 20/2022, jak patrno z výzvy ze dne 20. 12. 2021 a z podané žaloby. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č.j. 64 Co 221/2018-169, podal žalobce dovolání, jak patrno z jeho reakce na předžalobní výzvu dopisem ze dne 10. 1. 2022, stejnopisu dovolání ze dne 9. 8. 2021 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 5. 2022, kterým bylo řízení o žalovanou uplatněné pohledávce přerušeno.

15. Pro nadbytečnost byly soudem zamítnuty návrhy těch důkazních prostředků, které strany vzaly v průběhu řízení zpět a které tak nebyly dle názoru stran, ani soudu relevantní pro zjištění skutkového stavu věci.

16. Uplatněn byl v řízení nárok na vydání majetkového prospěchu, kterého se žalované dostalo na úkor majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] trvajícím užíváním provozní budovy čerpací stanice bez právního důvodu po zániku nájemního vztahu na konci r. 2016. Řízení v tomto ohledu přímo navazovalo na předchozí řízení vedené u nadepsaného soudu pod sp. zn. 12 C 48/2019, ve kterém již byla řešena toliko problematika úhrady za užívání samotné technologie čerpací stanice s budovou, když jiné dříve užívané části areálu čerpací stanice již nebyly v době rozhodování ze strany žalované užívány (restaurace, myčka, autoservis atd.). Žaloba byla přitom soudem prvého stupně zamítnuta, jak lze dovodit z relativně stručného odůvodnění rozsudku, pro vadnou konstrukci žalobního nároku (odvození bezdůvodného obohacení od výše zisku z provozu čerpací stanice, jak se to koneckonců částečně promítlo ještě do této řešené věci) ve spojení s procesní pasivitou žalobce v řízení (tj. nedoplnění relevantních skutkových tvrzení a důkazních návrhů přes poučení soudu), jak na to výstižně poukazuje i odmítavé usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 1233/20 (bod 11. odůvodnění). Naopak potvrzující rozsudek odvolacího soudu (č. j. 64 Co 162/2019-121), jehož se vcelku pochopitelně v nadepsané věci argumentačně dovolávala žalovaná, vycházel z odlišných předpokladů nedůvodnosti žaloby, když ztotožnil výši tzv. obvyklého nájemného za užívání stejné či obdobné věci v daném místě a čase s konkrétním nájemným dohodnutým v nájemní smlouvě ze dne 31. 5. 2011, přičemž postavil dlužné nájemné podle této smlouvy proti úhradám žalované a dospěl k závěru o tom, že suma odpovídající konkrétnímu nájemnému za relevantní období byla ze strany žalované již uhrazena, a proto neshledal žalobu důvodnou. Z odůvodnění citovaného rozsudku odvolacího soudu je přitom pro řešenou věc využitelný závěr o tom, že technologické zařízení čerpací stanice, které žalovaná užívá, je součástí budovy [adresa] (bod 11 odůvodnění). Dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně odmítnuto pro nevymezení důvodu přípustnosti dovolání.

17. Podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil, kdy obohacení může spočívat mj. v protiprávním užití cizí hodnoty. Ochuzený pak má právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (§ 2999 odst. 1 občanského zákoníku). Žalobce svou žalobou uplatnil nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši jedné poloviny obvyklého nájemného za užívání technologického vybavení čerpací stanice s budovou [adresa], po částečném zastavení řízení za období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020. Ve shodě se stanoviskem doktríny (př. Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H.: Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 53 a násl., s. 98 a násl., s. 120 a násl.) i praxe vrcholných soudů nutno výši bezdůvodného obohacení určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla formou nájmu (jen namátkou př. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4565/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, a řada dalších citovaných již v rámci rozhodnutí o předchozí věci, př. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019). Částky vynakládané obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor nelze pravidelně zjistit jinak než prostřednictvím znaleckého posudku, neboť neexistují veřejné databáze takových údajů. Pokud se žalovaná dovolává určení obvyklé ceny podle ceny konkrétní sjednané v nájemní smlouvě ze dne 31. 5. 2011 pak k tomu je třeba uvést, že konkrétní cena zpravidla nemusí být totožnou s cenou obvyklou a právě pro jejich odlišnost se přistupuje ke zjišťování ceny obvyklé (mnohdy stanovené jen určitým rozmezím), jak vyplývá ze shora uvedené judikatury a odborné literatury. Jak již na to bylo poukázáno v žalobě ze dne 28. 2. 2019 v předchozí věci (sp. zn. 12 C 48/2019), s ohledem na vztah osob blízkých (na obou stranách jednaly osoby v poměru rodinném), které se účastnily uzavírání nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 2011, existuje odůvodněná pochybnost, zda nebyla při stanovení konkrétní výše nájemného vzata v potaz i jiná kritéria než ryze tržní. Koneckonců jen průměrná meziroční inflace (smlouva obsahovala inflační doložku) by výši nájemného za užívání čerpací stanice v průběhu let 2011 až 2020 podstatně navýšila. Jistěže konkrétní nájemné může v některých případech odpovídat tzv. obvyklému nájemnému, nicméně i takové skutkové zjištění musí vyjít z dokazování, které je z povahy věci znaleckého či jinak odborného charakteru.

18. Vzhledem k výše uvedenému tedy soud vyšel při určování výše bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo užíváním technologie čerpací stanice s budovou [adresa] z obsahu znaleckého posudku, nicméně přihlédl k důvodné argumentaci žalobce založené na specifické povaze vztahů mezi osobami uzavírajícími předmětnou nájemní smlouvu ze dne 31. 5. 2011. Nelze totiž přehlížet, že za žalovanou po celou dobu jednaly a ze zisku jejího podnikání (tj. z provozu čerpací stanice) profitovaly tytéž osoby, které vystupovaly v pozici pronajímatelů, resp. šlo o osoby blízké. V situaci, kdy čerpací stanice byla provozována na pozemku, který je ve výlučném vlastnictví jednatelky žalované, kdy tato je současně dcerou jediné společnice žalované, nelze hovořit o tom, že by bylo fakticky podnikáno na pozemku jiného vlastníka, resp. že by tato skutečnost měla jít k tíži majetkové podstaty, a tedy být současně ku prospěchu žalované. Naopak jde o typický příklad využití formy právnické osoby k rodinnému podnikání, který je v českém právním prostředí potud hojně nadužíván, pokud přináší ekonomické výhody, o kterých fyzické osoby nemohou ani uvažovat. Z pronájmu pozemků zde profitovaly stejné osoby, které ovládají žalovanou a profitují z její činnosti. V souvislosti s užíváním technologie čerpací stanice s budovou [adresa] se jeví vhodným též připomenout, že právě za toto užívání žalovaná podle vlastních výpisů z účtu ve spojení s opakovanými vlastními vyjádřeními, jak jsou zachycena jednak ve vlastních vyjádřeních žalované v nadepsané věci, která požadují zohlednění částečných plnění žalované právě oproti žalobou uplatněnému nároku (př. hned ve vyjádření ze dne 17. 12. 2020 možno číst, že svá částečná plnění v období od 1. 1. 2017 do 21. 2. 2020 žalovaná„ uhradila za užívání technologie čerpací stanice pohonných hmot v [obec], resp. nemovitostí tvořících čerpací stanici v [obec]“), jednak v provedených důkazech, čímž lze mít za vyřešenou jak otázku užívání v rozhodném období, tak otázku samotného základu uplatněného nároku, neboť z těchto vyjádření je zřejmé, že žalovaná samotný základ uplatněného nároku nezpochybňuje, naopak na něj částečně plní v tom rozsahu, v jakém jej sama považuje za odůvodněný. V tomto smyslu se tak spor koncentroval na samotnou výši uplatněného nároku s přihlédnutím k částečným plněním žalované a event. též k vlastním nárokům žalované vůči majetkové podstatě.

19. Z vyložených důvodů (bod 18. odůvodnění) tedy soud při určení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované vyšel ze závěrů podaného znaleckého posudku s tou korekcí, že není důvodu při stanovení výše obvyklého nájemného reflektovat skutečnost, že budova čerpací stanice v [obec] stojí na pozemku jiného vlastníka, čímž v rámci dat podaného posudku odpadá nutnost stanovení podílu výnosů připadajících na nemovitost na spodní hranici určeného intervalu 50 – 70 % a podíl se tak stanoví spíše v průměru intervalu, jak to odpovídá vyjádření zástupců znalecké kanceláře při jednání, přičemž současně odpadá důvod ke zohlednění nájemného pozemku k tíži výsledné hodnoty obvyklého nájemného. V takovém případě pak činí obvyklé nájemné za 12/ 2018 částku 146 650 Kč a dále za r. 2019 2020 částku 97 250 Kč měsíčně, tedy za celé žalované období pak celkem částku 1 481 322 Kč (tj. 146 650 Kč za 12/ 2018, 1 167 000 Kč za r. 2019 a 167 672 Kč za leden a únor 2020, kdy se zohledňuje 21 z 29 únorových dní), ze které jedna polovina náležející do majetkové podstaty odpovídá částce 740 661 Kč. Oproti této částce nutno zohlednit jednotlivá částečné plnění žalované, která na tento nárok prokazatelně směřovala, kdy jednak celková částka plnění (947 597,60 Kč) byla v řízení nespornou a byla i prokázána, jednak je z provedeného dokazování ovšem zřejmá i návaznost těchto plateb a jejich určení pro jednotlivá konkrétní období (s výjimkou časově prvé úhrady vždy za pololetí). Platby směřované na období, které bylo předmětem řízení (tj. od prosince 2018 do února 2020), žalovaná realizovala v souhrnné výši 323 632,50 Kč, jak to koneckonců odpovídá i výpočtu samotné žalované v jejích vyjádřeních (tj. při zohlednění celé úhrady z 6. 1. 2020, celé úhrady z 11. 6. 2019 a dále 1/6 úhrady z 21. 12. 2018, která byla činěna rovněž za období šesti měsíců). Ve výši rozdílu, tj. v částce 417 028,50 Kč se pak žalovaná dle názoru soudu obohatila na úkor majetkové podstaty úpadce [jméno] [příjmení] trvajícím užíváním technologie čerpací stanice s budovou [adresa] (tj. jak již bylo vydefinováno v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 48/2019) bez právního důvodu v rozhodném období.

20. Otázka rozsahu částečného zastavení řízení usnesením nadepsaného soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 11 C 385/2020-93, je v řízení významnou pouze potud, pokud svým pravomocným a závazným výrokem vymezuje předmět řízení co do jeho kvantifikace, když tento výrok žádná ze stran nenapadla odvoláním. Naopak následné odůvodnění takových kvalit, které vykazuje výrok pravomocného rozhodnutí, nenabývá, a je tudíž pro řešení merita věci bez významu Jinak řečeno, z hlediska částečných úhrad žalované nelze zohledňovat ty úhrady, které dle výslovného určení žalované směřovaly na tu část nároku na náhradu za bezdůvodné obohacení za období řešené v předchozí věci sp. zn. 12 C 48/2019 (tj. za období od ledna 2017 do listopadu 2018), na jejichž základě odvolací soud odůvodnil potvrzení zamítnutí žaloby (soud prvého stupně se částečnými úhradami žalované vůbec nezabýval a z hlediska jím uvedených důvodů zamítnutí žaloby zabývat ani nemusel). Při řešení relevance částečných úhrad na uplatněný nárok jde o řešení merita věci, které je vyhrazeno rozsudku, nikoliv procesnímu rozhodnutí.

21. Konečně zbývá zabývat se otázkou námitky započtení tří vlastních pohledávek, které má žalovaná za majetkovou podstatou. Z hlediska hospodárnosti řízení soud provedl úsporné dokazování i k otázce vzniku těchto pohledávek, kdy z hlediska skutkového lze mít vznik těchto pohledávek za prokázaný, neboť v prvém případě (přeplatek na úroku z prodlení) její vznik potvrdila sama strana žalující, ve druhém případě (pohledávka na náhradu nákladů řízení) jde o pohledávku judikovanou a ani ve třetím případě (pohledávka na vrácení plnění poskytnutého žalovanou na základě zrušeného rozhodnutí soudu) nemůže být o jejím vzniku pochyb, jestliže žalovaná prokázala plnění poskytnuté ve prospěch majetkové podstaty na základě rozsudku, který byl posléze zrušen. Na povaze této pohledávky ničeho nemění ani to, že byl podán mimořádný opravný prostředek (jakýchkoliv opravných prostředků lze podat neomezené množství a v praxi k tomu také bohužel dochází). Bez vazby k této konkrétní věci lze obecně konstatovat, že masivní nadužívání mimořádných opravných prostředků se stalo v české právní (nejenom soudní) praxi natolik notorietou, že již sama tato praxe devalvuje zásadním způsobem význam jeho podání. Každopádně z hlediska právních účinků je zásadní vždy právní stav po vydání pravomocného, tj. závazného a nezměnitelného rozhodnutí, který je v případě třetí pohledávky namítané k započtení zřejmý. Nicméně podle názoru nalézacího soudu nelze uvedené pohledávky namítané k započtení v řešené věci zohlednit, neboť nejde o pohledávky započitatelné. Jak již bylo naznačeno shora, ve všech případech pohledávek žalovaného namítaných k započtení se totiž jedná o pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle které jakékoliv plnění učiněné po rozhodnutí o úpadku ve prospěch majetkové podstaty bez právního důvodu, resp. na základě právního důvodu, který později odpadl, představuje zapodstatovou pohledávku, což platí i pro náklady řízení, které vedl, třebas bezvýsledně, insolvenční správce (př. rozsudek ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1942/2018, či rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 29 ICdo 20/2020, či rozsudek ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 29 ICdo 48/2020, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 109/ 2020). Pohledávky za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoliv po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 3 insolvenčního zákona), aniž by podléhaly započtení. Podle ustanovení § 140 odst. 2 insolvenčního zákona je totiž započtení vzájemných pohledávek dlužníka (tj. pohledávek majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení]) a věřitele (v tomto případě žalované) možné po rozhodnutí o úpadku (úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] byl prohlášen v r. 2014) jen tehdy, pokud zákonné podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku a mj. za podmínky, že by se žalovaná ohledně započitatelných pohledávek stala přihlášenou věřitelkou. Jinak řečeno, již tímto vymezením je zásadně vyloučeno započítávání pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, jak vyplývá rovněž z judikatury Nejvyššího soudu ČR (př. rozsudek ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 5570/2017, či rozsudek ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2013, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/ 2018) a odborné literatury (př. Vrba, M., Řeháček, O., Zůbek, J., Dirhan, M.: Vybraná judikatura z oblasti uplatňování pohledávek v insolvenčním řízení s komentářem. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, s. [číslo]). Smysl tohoto zákazu je přitom zřejmý, totiž předcházet přesně těm situacím, která v důsledku několika vedených řízení nastala mezi účastníky, totiž předejít nepřehledným a mnohdy sporným zápočtům, které jednak mohou nekontrolovatelně prodlužovat insolvenční řízení a vést pouze k dalším sporům zatěžujícím často vyčerpanou majetkovou podstatu, jednak ale především představují jednostranný způsob (leckdy plného) uspokojení jednoho z mnoha věřitelů úpadce, což se může in concreto dostat do přímého rozporu se zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona). Skutečnost, že v dané věci přinejmenším k jednomu zápočtu s vědomím insolvenčního soudu patrně došlo, na věci nic nemění. Z vyložených důvodů tedy nalézací soud pohledávky žalované namítané k započtení nepovažoval v situaci úpadku dlužníka [jméno] [příjmení] za započitatelné a při rozhodování o uplatněném nároku je nezohlednil. Tím se nic nemění na tom, že žalovaná se může splnění svých pohledávek za majetkovou podstatou domáhat u soudu, jak již i učinila.

22. Soud tedy žalobě vyhověl v rozsahu požadavku žalobce na zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení na straně žalované ve výši 417 028,50 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku) po doručení žaloby, kterou lze považovat za výzvu k plnění (výrok I. tohoto rozsudku). Za takovou výzvu nebylo možno považovat předžalobní výzvu ze dne 17. 7. 2020, která byla adresována JUDr. [jméno] [příjmení], aniž by z něčeho vyplývalo, že by byl jmenovaný v té době ještě vůbec zástupcem žalované. Ve zbylém rozsahu tedy soud podanou žalobu zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

23. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel soud ze skutečnosti, že žalobce byl ve věci převážně neúspěšný, neboť z původně uplatněného nároku na zaplacení 2 024 820,90 Kč mu byla přiznána částka ve výši toliko 417 028,50 Kč, proto mu dle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu vznikla povinnost nahradit převážně úspěšné žalované účelně vynaložené náklady řízení. Jelikož žalovaná byla úspěšnou z 79,5 % uplatněného předmětu řízení, má vůči žalobci právo na náhradu 59 % svých nákladů řízení. Náklady řízení na straně žalované přitom sestávají z odměny zástupce žalované ve výši 49 260 Kč za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum]) učiněné před částečným zastavením řízení (tj. z tarifní hodnoty 2 024 820,90 Kč) podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále z odměny zástupce žalované ve výši 114 620 Kč za celkem jedenáct úkonů právní služby (účast na jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], závěrečný návrh, přičemž doba trvání prvých dvou jednání přesáhla dvě hodiny a účast se tak počítá za dva úkony) učiněné po částečném zastavení řízení (tj. z tarifní hodnoty 524 820,90 Kč) podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, paušální náhrady hotových výdajů za čtrnáct úkonů služby celkem ve výši 4 200 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady cestovného na trase [obec] – [obec] a zpět k třem shora uvedeným jednáním soudu (při počtu ujetých 84 km/1 cestu, kombinované spotřebě vozidla 6,3 l benzinu [číslo] km a dále amortizaci a ceně paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění účinném v dubnu 2022, resp. dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., pokud jde o cesty vykonané v r. 2023) ve výši 1 901 Kč, náhrady za promeškaný čas na cestě k jednáním soudu (6 zameškaných půlhodin) ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH ve výši 35 822 Kč (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu). Celkově se tedy na straně žalované jedná o náklady řízení ve výši 206 403 Kč, přičemž při podílu 59 % náleží žalované náhrad nákladů řízení ve výši 121 778 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalobci v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupce žalované, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

Poučení