61 Co 260/2023- 423

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň JUDr. Vladimíry Ladmanové a Mgr. Jiřiny Hronkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 524 820,90 Kč s příslušenstvím o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 8. 2023, č. j. 11 C 385/2020-375 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 249 502,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 2. 12. 2020 do zaplacení, do tří dnů, potvrzuje, a v další části tohoto výroku se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba o zaplacení 167 526 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 2. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 215 025 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 5 190 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše označeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl žalobě a uložil žalované společnosti povinnost zaplatit žalobci – insolvenčnímu správci dlužníka [jméno] [příjmení] - částku 417 028,50 Kč s úroky z prodlení. Ve výši 107 792,40 Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a tento výrok nabyl právní moci. Konečně soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení 121 778 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že v roce 2011 uzavřel dlužník [příjmení] [příjmení], jeho manžela [jméno] [příjmení] a dcera [jméno] [příjmení] jako pronajímatelé nájemní smlouvu se žalovanou společností. Předmětem nájmu bylo mj. i technologické vybavení areálu benzínové čerpací stanice v budově [adresa] v k. ú. [obec]. Insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka jeho poloviční spoluvlastnický podíl na budově a zařízení, a v listopadu 2016 nájemní smlouvu vypověděl pro neplacení nájemného. Nájemní vztah tak skončil 31. 12. 2016. Žalobce uváděl, že i po tomto datu, až do 21. 2. 2020 žalovaná uvedený majetek dále používala, a to bez právního důvodu a neplatila do majetkové podstaty odpovídající nájemné. Tím se na úkor žalobce, tedy majetkové podstaty úpadce obohatila. Soud prvního stupně zkoumal rozsah obohacení vzniklého žalované po částečném zastavení řízení (z důvodu neodstranitelné překážky řízení, neboť za prvé období bylo o vydání bezdůvodného obohacení již pravomocně rozhodnuto) pouze za období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, kdy byla stanice prodána v rámci insolvenčního řízení. Zkoumal tedy výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované za užívání již pouze části původního areálu za dobu 14 měsíců a 21 dnů. Zohlednil též, že žalovaná již část obohacení žalobci nahradila a podrobně se věnoval objektivnímu zjištění výše tohoto obohacení. Přitom poukázal zejména na znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba], o určení místně obvyklého nájemného za užívání části čerpací stanice, která byla vymezena již v předchozím řízení. Podle znaleckého posudku činilo obvyklé nájemné za prosinec 2018 částku 117 000 Kč, v dalších měsících pak vždy 75 000 Kč a na únor 2020, tj. pouze na část tohoto měsíce pak připadá nájemné 54 310 Kč a za celé období odhadl znalec celkovou částku nájemného na 1 146 310 Kč, přičemž úpadce byl vlastníkem poloviny budovy s vybavením, a nájemné v obvyklé výši jemu připadající je polovina, tj. 573 155 Kč. Soud prvního stupně ale dle odůvodnění svého rozhodnutí (odst. 19) nevycházel zcela ze znaleckého posudku, neboť dospěl k závěru, že při zjišťování výše obvyklého nájemného není důvod zohledňovat, že budova [adresa] v [obec] je postavena na pozemku jiného vlastníka. Mezi vlastnicí pozemku a jednatelkami a společnicí žalované je blízký rodinný vztah, jedna z jednatelek žalované je výlučnou vlastnicí pozemku, na němž je budova situována, a jde o úpadcovu dceru. Obvyklé nájemné bez korekce dané odlišným vlastnictví pozemku a budovy činilo v prosinci 2018 146 650 Kč, v dalších měsících roku 2019 vždy po 97 250 Kč a v lednu a v únoru 2020 pak 167 672 Kč. Soud prvního stupně zdůraznil, že ke shora uvedeným závěrům přihlédl vzhledem k důvodné argumentaci žalobce založené na specifické povaze vztahů mezi osobami, které nájemní smlouvu ze dne [datum] uzavřely. Za žalovanou totiž po celou dobu jednaly a ze zisku jejího podnikání, tj. z provozu čerpací stanice profitovaly tytéž osoby, které vystupovaly v pozici pronajímatelů (spoluvlastníci budovy a vybavení, případně osoby blízké). Čerpací stanici – budovu [adresa] s vybavením v [obec] – totiž žalovaná provozovala na pozemku, který byl ve výlučném vlastnictví jednatelky žalované, a ta je současně dcerou jediné společnice žalované. Nelze tedy hovořit o tom, že budova čerpací stanice je situována na pozemku jiného vlastníka, neboť jde o osoby blízké. Snížení obvyklého nájemného by tak znamenalo nedůvodné zkrácení majetkové podstaty dlužníka, a zvýšení prospěchu žalované. Z pronájmu pozemku zde profitovaly stejné osoby, které ovládají žalovanou a mají zisk z jejího podnikání.

3. Soud prvního stupně se také vyjádřil k rozsahu užívání areálu žalovanou ve zkoumaném období, jak ho zjistil z provedených důkazů i ze závěrů vydaného rozsudku v předchozím řízení mezi účastníky. Vysvětlil, proč je ve výši bezdůvodného obohacení – tedy obvyklého nájemného – zohledněno nejen užívání technologie čerpací stanice, ale i užívání budovy [adresa], v níž je technologie situována. Zejména poukázal na to, že provoz čerpací stanice je bez budovy nemožný, a předmětem nájemní smlouvy byla též budova. I v předešlém řízení nešlo pouze o užívání samotné technologie, ale vždy o technologické zařízení provozované v určitém objektu. Nárok žalobce je odvozen od polovičního spoluvlastnického podílu dlužníka k budově [adresa] s technickým vybavením, a to je třeba posuzovat jako celek. Pokud žalobce použil zkrácené označení předmětu nájmu, nic to na věci nemění, ostatně za uvedený rozsah předmětu nájmu také žalovaná již částečně plnila, a původně ani nezpochybňovala, že platí i za užívání budovy.

4. Soud prvního stupně uzavřel, že bezdůvodné obohacení se žalované dostalo užíváním provozní budovy čerpací stanice s technologickým zařízením od roku 2017 na úkor majetkové podstaty dlužníka [jméno] [příjmení] a odkázal na právní posouzení věci dle § 2999 odst. 1 o. z. i relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR se závěrem, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému, jehož výše byla zjištěna znaleckým posudkem. Nelze ale vycházet z nájemného sjednaného v nájemní smlouvě z roku 2011, neboť tato nájemní smlouva byla uzavřena mezi rodinnými příslušníky, sjednané nájemné nemuselo odpovídat reálným poměrům a ostatně i pouze s přihlédnutím k inflaci za uplynulou dobu by nájemné od roku 2017 bylo podstatně vyšší, a původní nájemní smlouva inflační doložku obsahovala.

5. V odstavci 19 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně provedl výpočet výše bezdůvodného obohacení za celé zkoumané období, tj. od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, přičemž vycházel z (nekráceného) obvyklého nájemného za prosinec 2018 ve výši 146 650 Kč, pro další období po 97 250 Kč měsíčně a za celou dobu 1 481 322 Kč. Z toho polovina připadající na dlužníka, který je polovičním vlastníkem budovy s vybavením, je částka 740 661 Kč. Od ní pak soud prvního stupně odečetl to, co již žalovaná do majetkové podstaty dlužníka zaplatila jako nájemné za zkoumané období, tj. 323 632,50 Kč a dospěl k závěru, že žalovaná má tedy povinnost vydat bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu 417 028,50 Kč. Platby, které žalovaná určila jako plnění pro žalobce za jiné období, ovšem neodečetl s tím, že takový postup není správný. Úroky z prodlení pak stanovil v zákonné výši ode dne následujícího po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu po doručení žaloby žalované a výrok o nákladech odůvodnil převážným úspěchem žalované v řízení, neboť původně (před částečným zastavením řízení) požadoval žalobce 2 024 821 Kč a žalovaná má tak právo dle § 142 odst. 2 o. s. ř. na náhradu 59 % účelně vynaložených nákladů. Ty představuje odměna advokáta za jednotlivé úkony právní služby, které jsou v odst. 23 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsány.

6. Ve včasném odvolání žalovaná rekapitulovala průběh řízení a obsah napadeného rozsudku a podrobně poukázala i na usnesení o částečném zastavení řízení, které soud prvního stupně vydal vzhledem k tomu, že žaloba, jíž žalobce řízení zahájil, zahrnovala i období bezdůvodného užívání stanice žalovanou, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto. Žalovaná dále namítla, že pokud žalobce požadoval zaplacení 1 472 418,50 Kč jako bezdůvodné obohacení od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, bylo nutné odečíst její již poskytnuté plnění 947 597,60 Kč, neboť to původně uznal i žalobce. Polovina obvyklého nájemného činila dle znaleckého posudku – bez korekce k níž dospěl soud prvního stupně - za nyní zkoumané období 573 155 Kč, a již zaplacená částka tento nárok značně převyšuje, žalovaná tedy žalobci nic nedluží. Soud prvního stupně pochybil, pokud účastníky nepoučil o změně právního posouzení již zaplacené částky 947 597,60 Kč, neboť žalovaná vycházela z odůvodnění usnesení o částečném zastavení řízení a předpokládala, že ji celou soud prvního stupně zohlední. Nelze také ignorovat, že od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2018 žalovaná zaplatila do majetkové podstaty dlužníka celkem 623 965,10 Kč. Žaloba je tak i v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce se domáhá po žalované vydání bezdůvodného obohacení, aniž by zohlednil, že žalovaná má vůči němu splatné pohledávky, které sám uznal.

7. Žalovaná v další části odvolání poukázala i na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 162/2019-121, který se týká obdobného sporu mezi týmiž účastníky, tj. vydání bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty úpadce za užívání stejných věcí žalovanou, a to za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2018. Zejména uvedla, že tehdy soud stanovil jinou výši bezdůvodného obohacení, neboť vycházel z částky sjednaného nájemného dle nájemní smlouvy z roku 2011. Namítla tedy, že postup soudu prvního stupně, který nerespektoval závěry předchozího rozsudku o výši bezdůvodného obohacení, je nesprávný. Žalovaná nesouhlasila ani s názorem soudu prvního stupně, jímž se odchýlil od závěrů znaleckého posudku o určení výše obvyklého nájemného a nezohlednil, že budova čerpací stanice byla situována na pozemku jiného vlastníka. Namítla, že je nepřípustné, aby soud přehodnocoval odborné závěry znalce a stanovil rozsah bezdůvodného obohacení včetně užívání pozemků, které jsou ve vlastnictví jiné osoby, [jméno] [příjmení]. Závěrem uvedla, že i pokud by její ostatní argumentace byla nesprávná, ale výpočet by vycházel z částek dle znaleckého posudku, žaloba by mohla být důvodná jen v rozsahu 249 522,50 Kč. Měla ale zejména za to, že bylo prokázáno, že žalobci nic nedluží a žaloba by měla být zamítnuta zcela.

8. Žalobce, rovněž ve včasném odvolání, napadl výrok o nákladech řízení účastníků. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně považoval za účelně vynaložené náklady odměnu advokáta za všechna učiněná vyjádření v průběhu řízení. Měl za to, že ve svých vyjádřeních se žalovaná jen opakovala a neuváděla nic nového. Poukázal na vyjádření ze dne 14. 6. 2021 s tím, že obsahuje stejné informace jako vyjádření předchozí, některé části se shodují zcela. Jde tedy o úkon, který nemohl ovlivnit rozhodnutí soudu. Za neúčelné považoval i vyjádření z 21. 3. 2023, neboť opět neobsahuje žádná nová tvrzení ani skutečnosti a opakuje pouze obsah dřívějšího úkonu. Vyjádření z 30. 7. 2023 je pak opakováním již předchozích tvrzení o detailech započítávaných částek, navíc bylo soudu doručeno těsně před ústním jednáním, a pokud by snad žalovaná chtěla něco nového sdělit, mohla to učinit právě při tomto jednání. Žalobce odkázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu se závěrem, že je třeba pečlivě vážit všechna kritéria při posuzování účelnosti vynaložených nákladů řízení, a žádal, aby byl napadený výrok změněn tak, že bude zavázán zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 94 536 Kč. Zároveň žádal náhradu nákladů řízení odvolacího.

9. Spis soudu prvního stupně dále obsahuje vyjádření obou účastníků k odvolání protistrany. Žalobce v něm souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení, tedy obvyklého nájemného za užívání budovy s technologickým vybavením benzínové stanice v daném místě a čase s ohledem na to, že ve skutečnosti nešlo o užívání budovy na pozemku jiného vlastníka, a konkrétně přitom odkázal na některé části odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž se ztotožnil. Měl tedy za to, že výši bezdůvodného obohacení nelze krátit proto, že je předmět nájmu na cizím pozemku. Vyjádřil se také k odvolání žalované tak, že její argumenty nejsou důvodné.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce proti výroku o nákladech řízení opakovala podrobněji důvody svého odvolání ve věci samé i s poukazem na přiléhavá ustanovení občanského zákoníku. Znovu nesouhlasila s tím, že nebyly započteny její pohledávky vyplývající z rozhodnutí v předchozích řízeních a nově uplatnila, že dne 10. 10. 2023 obdržela rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci 29 Cdo 3005/2021, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobce proti jednomu z předchozích rozsudků. Dovodila, že je již jisté, že by žalobce měl mít povinnost vrátit žalované nedůvodně zaplacenou částku 2 125 653 Kč. Žalovaná také uplatnila, že pokud žalobce nereagoval na její pohledávky, jednal v rozporu s dobrými mravy, přestože jde o pohledávky nezpůsobilé k započtení. Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení, opakovala důvody, pro něž považuje postup soudu prvního stupně, který se odchýlil od závěrů znalce, za nesprávný, označila ho za libovůli a připojila vlastní výpočet výše bezdůvodného obohacení, pokud by k němu vůbec mělo dojít. Ve vyjádření k odvolání žalobce proti výroku o nákladech pak uvedla žalovaná ke svým jednotlivým úkonům, že je buď učinila na výzvu soudu, případně reagovala na vyjádření žalobce či se vyjadřovala ke znaleckému posudku. Vzhledem k tomu všechna její vyjádření byla učiněna účelně a žalobcova argumentace je nesprávná.

11. Odvolací soud napadený rozsudek i předchozí řízení přezkoumal dle § 212a o. s. ř., vzal v úvahu argumenty účastníků v odvoláních i vyjádřeních, přihlédl i k výsledkům předchozího řízení vedeného mezi stejnými účastníky a dospěl k závěru, že částečně jsou odvolání důvodná.

12. Především odvolací soud odkazuje na správné závěry soudu prvního stupně o tom, že žalovaná má povinnost vydat insolvenčnímu správci dlužníka [jméno] [příjmení] bezdůvodné obohacení dle § 29991 o. z. vzniklé užíváním budovy s technickým vybavením i poté, co žalobce vypověděl nájemní smlouvu z roku 2011 a vyzval žalovanou k provádění plateb do majetkové podstaty úpadce, jako polovičního vlastníka budovy. Správně také soud prvního stupně vycházel z toho, že výše bezdůvodného obohacení se shoduje s polovinou obvyklého nájemného za užívání části areálu benzínové stanice v [obec] dle § 2999 odst. 1 o. z., a to za období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020, kdy insolvenční správce stanici prodal. Pokud jde o určení výše bezdůvodného obohacení, tedy obvyklého nájemného, odvolací soud stejně jako soud prvního stupně považuje za odpovídající vycházet z odhadu stanoveného znaleckým posudkem, i když v předchozím řízení soudy vycházely z částky uvedené v nájemní smlouvě. Soud prvního stupně ale přiléhavě odůvodnil, proč považoval za nutné se výší obvyklého nájemného zabývat nově – především od uzavření nájemní smlouvy uplynula doba více než 7 let, správný je proto poukaz na inflační doložku nájemní smlouvy z roku 2011, a totéž platí i o pochybnostech soudu, zda byla výše nájemného v roce 2011 určena objektivně, tedy s respektováním situace v daném místě a čase. Odvolatelka pominula, že v předchozím řízení byla jiná procesní situace – žalobce se domáhal vydání bezdůvodného obohacení odvozeného ze zisku z provozu stanice, výši dříve sjednaného nájemného včas nezpochybnil. V nynějším řízení se domáhal vydání bezdůvodného obohacení po 200 000 Kč měsíčně, a o této částce tedy soud prvního stupně správně jednal a rozhodoval. Za této odlišné procesní situace nebyl vázán úvahami soudů v předchozím řízení, ostatně výše obvyklého nájemného se v čase mění – to vyplývá i ze znaleckého posudku, který respektoval pokles výnosů stanice v době covidové pandemie.

13. Odvolací soud má ale za to, že není důvod nerespektovat závěr znalce o snížení obvyklého nájemného za užívání budovy a jejího vybavení z důvodu, že je tento předmět nájmu situován na pozemku jiného vlastníka, a jen v této části považuje odvolání žalované za důvodné. Bylo prokázáno, že část areálu, o kterou v řízení jde, tedy budova [adresa] s technologickým vybavením je situována na pozemcích, které náležejí [jméno] [příjmení], dceři úpadce, a nájemcem je žalovaná společnost, jejímiž jednatelkami jsou [jméno] [příjmení], dcera úpadce a [jméno] [příjmení], bývalá manželka úpadce, která je též jedinou společnicí. Jde tedy o situaci, kdy fyzická osoba – vlastnice pozemku [jméno] [příjmení] tento pozemek pronajímá společnosti, v němž je jednou z jednatelek. To však dle názoru odvolacího soudu nemůže ovlivnit odhad výše obvyklého nájemného, právě proto, že ta se stanoví objektivně dle situace v daném místě a čase, tedy zejména odhadem, za jakou částku by se předmět nájmu obvykle pronajímal jiné, třetí osobě – a to by bylo právě ovlivněno i tím, že je budova na pozemku jiného vlastníka. Není tedy důvod odchylovat se od zásady, že rozsah bezdůvodného obohacení se neodvíjí od újmy ochuzeného, ale od prospěchu nabytého obohaceným. Zvýšení peněžité náhrady za obohacení vzhledem k subjektivním poměrům uvnitř obohacené žalované společnosti pak není přiléhavé.

14. Odvolací soud tedy vycházel z výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalované dle neupravených závěrů znaleckého posudku, což je za celé zkoumané období od 1. 12. 2018 do 21. 2. 2020 částka 1 146 310 Kč, přičemž insolvenční správce dlužníka - polovičního spoluvlastníka budovy s vybavením - má právo na vydání bezdůvodného obohacení do majetkové podstaty dle § 2999 odst. 1 o. z. ve výši peněžního ekvivalentu, tj. 573 155 Kč.

15. Další výtky žalované uplatněné v odvolání ale nejsou důvodné. Správně soud prvního stupně odečetl od žalobcova nároku jen částky, které žalovaná zaplatila za užívání budovy s technikou pouze za období, které bylo předmětem řízení a za něž je žalovaná povinna vydat bezdůvodné obohacení. Pokud se žalovaná domáhala„ započtení“ svých plateb v širším rozsahu, ignorovala, že dříve zaplacené částky soudy zohlednily při zkoumání výše bezdůvodného obohacení za předchozí období. To, že žalobce v žalobě původně navrhoval vydání bezdůvodného obohacení i za dobu, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto (od 1. 1. 2017) a v souladu s tímto vadným návrhem uvedl, že žalovaná již zaplatila 947 597 Kč, nic na věci nemění. Řízení o zaplacení částky 1 500 000 Kč bylo pravomocně zastaveno a z odůvodnění usnesení o zastavení řízení vyplývá, že jde o výši bezdůvodného obohacení určenou soudem prvního stupně pro dobu od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2018. Správně tedy soud prvního stupně při výpočtu částky rovnající se peněžnímu ekvivalentu bezdůvodného obohacení, které má žalovaná vydat do majetkové podstaty úpadce, vycházel z toho, že žalovaná uhradila za zkoumané období celkem 323 632,50 Kč. Ostatně např. částka 488 320,50 Kč, kterou žalovaná zaplatila do konkurzní podstaty úpadce [datum], výslovně určila na období leden 2017 až červen 2018. Soud prvního stupně tedy správně přihlédl pouze k výše uvedené částce a vzhledem k tomu se povinnost žalované k vydání bezdůvodného obohacení se snížila na 249 522,50 Kč (573 155 Kč – 323 632,50 Kč).

16. Za správné považuje odvolací soud, že soud prvního stupně nepřihlédl k nárokům žalované vůči žalobci na zaplacení 69 043,40 Kč, 162 773,50 Kč a 2 125 653,50 Kč. V této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, tj. odstavce 14 a 21, v nichž je přesvědčivě odůvodněno, proč nelze tyto pohledávky žalované započíst, a to i s odkazem na relevantní ustanovení zák. č. 182/2006 Sb. Závěr soudu prvního stupně nemůže být ovlivněn ani novou skutečností, a to rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání žalobce podané proti rozsudku v předchozím řízení a podle něhož je již jisté, že žalobci vznikl závazek vrátit žalované plnění, které žalovaná poskytla na základě později zrušeného rozsudku, tj. právě 2 125 653,48 Kč. I pro tento závazek je přiléhavé odůvodnění soudu prvního stupně o nemožnosti započtení pohledávek žalované a kromě toho žalovaná již zahájila samostatné řízení o vrácení této částky, jak je uvedeno v odstavci 14 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.

17. Za liché považuje odvolací soud i argumenty o tom, že žalobce postupoval v rozporu s dobrými mravy, pokud nezohlednil všechny pohledávky, které vůči němu žalovaná uplatnila. Insolvenční správce je povinen jednat v zájmu všech věřitelů dlužníka, nesmí jednoho z nich zvýhodňovat a i pro tvrzené pohledávky žalované platí zákaz jednostranného započtení proti majetkové podstatě dle § 168 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/2006 Sb. Konečně je nutné odmítnout i úvahy o překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně vzhledem k dříve vydanému usnesení o částečném zastavení řízení. Z něho je dostatečně zřejmé, o jaké výši bezdůvodného obohacení soud prvního stupně bude nadále jednat a jakým obdobím se bude zabývat. Pokud žalobce nesprávně v původní žalobě žádal o vydání bezdůvodného obohacení i za předchozí měsíce a v žalobě tedy odečetl ze svých požadavků i částky určené žalovanou jako plnění za předchozí dobu, ačkoliv tyto byly zohledněny v jiném řízení, není na postupu soudu či jeho rozhodnutí nic překvapivého a ani nedošlo k jakési změně jeho právního názoru.

18. Vzhledem k tomu, že odvolací soud dospěl k jinému závěru o výši bezdůvodného obohacení odpovídajícího obvyklému nájemnému, jak je to v předchozí části odůvodnění popsáno, změnil částečně dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 167 526 Kč s úroky z prodlení zamítl. V částce 249 522,50 Kč s úroky z prodlení pak tento výrok potvrdil dle § 219 o. s. ř. Prodlení žalované s vydáním bezdůvodného obohacení soud prvního stupně stanovil správně v přiměřené lhůtě ode dne, kdy žalovaná obdržela žalobu dle § 1958 odst. 2 o. z., a také správně rozhodl o výši úroků z prodlení (odst. 22 odůvodnění).

19. Vzhledem ke změně rozsudku ve věci samé a zároveň i na základě odvolání žalobce odvolací soud přezkoumal výrok o nákladech řízení účastníků, které jim vznikly v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Zabýval se tedy výší a zejména účelností vynaložených nákladů žalované, která měla ve věci i po rozhodnutí odvolacího soudu převážný úspěch. Odměna advokáta dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) jí náleží za 3 úkony právní služby po 49 260 Kč z původně žalované částky (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, podrobné vyjádření k předchozími tvrzení žalobce na žádost soudu ze dne 14. 6. 2021) a za další úkony po částečném zastavení řízení činí odměna advokáta za 1 úkon 10 420 Kč. Za účelně vynaložené náklady považoval odvolací soud odměnu zástupce za vyjádření žalované ke znaleckému posudku, reakci na dotaz soudu z 23. 1. 2023, účast při ústním jednání 29. 5. 2023, reakci na žádost soudu o podrobnější vysvětlení ohledně započítaných pohledávek žalované, účast advokáta žalované při ústním jednání 1. 8. 2023 a konečně písemný závěrečný návrh žalované. Protože 2 jednání soudu trvala déle než 2 hodiny, náleží za ně odměna ve výši 2 úkonů právní služby. Celkem jde tedy po částečném zastavení řízení o náklady – odměnu advokáta za 8 úkonů právní služby po 10 420 Kč. K tomu náležejí paušální náhrady hotových výdajů 11 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a další položky dle odůvodnění napadeného rozsudku, tj. cestovné zástupce 1 901 Kč, náhrada za promeškaný čas 600 Kč, takže celkem jde o 236 941 Kč. S připočtením částky odpovídající 21% sazbě daně z přidané hodnoty ve výši 49 757,60 Kč jde celkem o 286 698,60 Kč jako náklady za zastoupení žalované v řízení před soudem prvního stupně, a to v rozsahu účelně vynaložených úkonů právní služby.

20. Předmětem řízení učinil žalobce částku 2 024 821 Kč a dle rozhodnutí odvolacího soudu byl úspěšný jen ve výši 249 502 Kč. Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu 75 % nákladů (úspěch žalobce z 12,5 % a úspěch žalované z 87,5 %). Jde tedy, po zaokrouhlení o náhradu nákladů ve výši 215 025 Kč. V tomto smyslu tedy odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně dle § 224 odst. odst. 2 o. s. ř.

21. Předmětem odvolacího řízení ve věci samé bylo 417 028,50 Kč, a převážný úspěch měl žalobce, a to v rozsahu 60 %. Náleží mu proto dle pravidel § 142 odst. 2 o. s ř. náhrada nákladů řízení v rozsahu 20 %. Účelně vynaložené náklady žalobce v odvolacím řízení představuje odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 10 420 Kč, 2 paušální náhrady po 300 Kč a částka odpovídající dani z přidané hodnoty 4 502 Kč, tj. 25 940 Kč, a z toho 20 % po zaokrouhlení činí částku 5 190 Kč. Pokud jde o odvolání žalobce proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení účastníků, za tuto část odvolacího řízení nebyla přiznána náhrada nákladů žádnému z účastníků. Ke změně výroku o nákladech došlo zejména vzhledem ke změně rozhodnutí ve věci samé, a žalobce sice důvodně namítl neúčelnost některých účtovaných nákladů žalované, ale konkrétní částka nákladů přiznaných odvolacím soudem je vyšší, než jak se žalobce domáhal v odvolání. Z téhož důvodu nelze za tuto část řízení přiznat náklady ani žalované, a to ani částečně.

Poučení