11 C 448/2015-565

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Ladou Horákovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 145 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 111 530 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 1. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 33 470 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 1. 2015 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 84 627 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podanou žalobou dne 17. 6. 2015 domáhala po žalované zaplacení částky 145 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku porušení povinnosti Úřadu [název] [anonymizováno] (dále také jen„ Úřad“) vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí v řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky, které trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014. V žalobě tvrdila, že od roku 2001 byla majitelkou, mimo jiné, i ochranné známky slovně - grafické ve znění„ [název]“, č. spisu [číslo] (dále také jen„ napadená ochranná známka“). Dne 4. 1. 2006 podala společnost [právnická osoba] (dále také jen„ [právnická osoba]“) návrh na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky. Dne 12. 2. 2007 Úřad tento návrh zamítl. Po podání rozkladu ze strany navrhovatelky [název] dne 12. 3. 2007 zrušil předseda Úřadu až dne 8. 11. 2013 napadené rozhodnutí a věc vrátil orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Následně Úřad rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014 návrhu vyhověl a napadenou ochrannou známku prohlásil za neplatnou. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí poté předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 17. 10. 2014 zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí předsedy Úřadu nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Ačkoliv na základě uvedeného návrhu [číslo] ze dne 4. 1. 2006 bylo předmětné řízení sp. zn. [číslo] [číslo] o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky zahájeno před Úřadem již dne 22. 2. 2006, Úřad o něm rozhodl až dne 17. 10. 2014 (dále také jen„ kmenové řízení“). Délka řízení tak přesáhla 8 let, přičemž dle žalobkyně je tato doba nepřiměřená. Zejména období po doručení vyjádření navrhovatele [právnická osoba], tedy po datu od 30. 7. 2007, do vydání rozhodnutí předsedy Úřadu dne 8. 11.2013, označila žalobkyně za období spojené s nečinností Úřadu, kdy nebyl schopen jakýmkoliv způsobem rozhodnout či věc dříve uzavřít. Podáním ze dne 1. 12. 2014 žalobkyně uplatnila u Úřadu nárok na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem, který byl však odmítnut s odůvodněním, že kmenové řízení probíhalo plynule bez delších období nečinnosti. S tím žalobkyně, která svým jednáním nijak nezpůsobila jeho průtahy, vyslovila nesouhlas, neboť v řízení nastaly intervaly naprosté nečinnosti Úřadu. Dle přesvědčení žalobkyně nebyla skutková a právní složitost kmenového řízení značná a Úřad nebyl nucen vyčkat konečného rozhodnutí v jiném jeho řízení sp. [číslo] [číslo], kterým odůvodňoval časové prodlevy v kmenovém řízení sp. zn. O [číslo]. Kmenové řízení vedené před Úřadem mělo pro žalobkyni velký význam, neboť jím bránila své vlastnictví ochranné známky, na níž je založena její obchodní činnost, a na jejíž propagaci vynaložila nemalé prostředky. Nepřiměřená délka kmenového řízení, způsobená průtahy na straně Úřadu, způsobila žalobkyni rovněž pocit značné právní nejistoty, proto jí za explicitně požadovanou dobu od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 vznikl nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 145 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku.

2. Žalovaná neuznala žalobou uplatněný nárok a žalobu navrhla zamítnout s tím, že délka řízení byla ovlivněna specifičností řízení ve věcech ochranných známek, nutností vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci, mimořádnou složitostí těchto řízení a uplatňováním procesních práv účastníky řízení, zejména žalobkyní, která podávala velké množství různých replik, návrhů apod. V daném případě odpovídala délka správního řízení procesní a skutkové složitosti věci a doba od podání návrhu do vydání rozhodnutí ze dne 17. 10. 2014, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, nebyla nijak nepřiměřená. Zásadně bylo nutno vyčkat s rozhodnutím v kmenové řízení na konečné rozhodnutí ve věcně souvisejícím řízení o přihlášce ochranné známky sp. zn. O [číslo] ve znění„ [název]“ (dále také jen„ vedlejší řízení“), vůči níž podal [právnická osoba] námitky a která obě probíhala před Úřadem paralelně. Věcná souvislost kmenového a vedlejšího řízení, jež bylo zahájeno dne 21. 4. 2000, byla dána totožností předmětu řízení a souvislostí/totožností účastníků řízení, přičemž klíčové skutkové, právní i procesní otázky, jejichž vyřešení bylo nezbytné pro vydání rozhodnutí ve vedlejším řízení, byly totožné i s klíčovými otázkami, které bylo nutno vyřešit pro vydání rozhodnutí i v řízení kmenovém. Žalovaná poukázala na mimořádnou obtížnost těchto klíčových otázek, kdy věc ve vedlejším řízení byla nejprve dvakrát rozhodována ve dvou instancích v rámci správního řízení před Úřadem, dále po podání správní žaloby rozhodoval Městský soud v Praze celkem třikrát, po podání kasačních stížností rozhodoval Nejvyšší správní soud celkem dvakrát, a po skončení soudního správního řízení konečně vydal Úřad rozhodnutí ze dne 2. 9. 2013, jímž ve vedlejším řízení zamítl přihlášku ochranné známky sp. zn. O [číslo] ve znění„ [název]“. Dále poukázala na to, že řízení o ochranných známkách nelze přerušit. Dle žalované lze význam předmětu řízení pro žalobkyni považovat za standardní, neboť žalobkyně byla po celou dobu kmenového řízení majitelem napadené ochranné známky a tuto mohla užívat. Žalovaná uzavřela, že vzhledem k uvedeným konkrétním okolnostem kmenového řízení nejsou splněny zákonné podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou jeho nesprávným úředním postupem, zejména proto, že není splněna zákonná podmínka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy právní nárok žalobkyně na náhradu tvrzené nemajetkové újmy vůbec nevznikl.

3. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 11C 448/2015-337, soud žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Vyšel z nesporných skutečností a prokázaných zjištění, že žalobkyně byla od roku 2001 majitelkou mj. napadené ochranné známky s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, registrované Úřadem ode dne 24. 4. 1985; že kmenové řízení, jehož délka trvala osm let a devět měsíců, probíhalo před Úřadem a poté předsedou Úřadu (opakované rozkladové řízení); že Úřad v něm byl nečinným v obdobích od 30. 7. 2007 do 29. 5. 2008, od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013, kdy vyčkával vydání pravomocného rozhodnutí v dříve zahájeném vedlejším řízení, které probíhalo rovněž v dvouinstančním správním řízení před Úřadem (námitkové řízení a opakované rozkladové řízení) a dále před správními soudy, konkrétně třikrát před Městským soudem v Praze a dvakrát před Nejvyšším správním soudem, a v němž byly řešeny námitky [právnická osoba] proti přihlášce ochranné známky ve znění„ [název]“ a v jejich rámci zásadní otázky pro rozhodnutí v kmenovém řízení, zejména otázka aktivní legitimace [právnická osoba] (zda byla či nebyla právní nástupkyní státního podniku [právnická osoba] a zda vstoupila či nikoliv do práv k označení„ [název]“) a zda je předmětné označení„ [název]“ autorským dílem či nikoliv, případně, kdo je jeho autorem. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že délka kmenového řízení, v němž Úřad vyčkával s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí ve vedlejším souvisejícím řízení, odpovídala procesní a skutkové složitosti věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebyla nepřiměřená, a to vzhledem ke specifičnosti řízení ve věcech ochranných známek, nutnosti vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci a mimořádné složitosti že obou správních řízení. Po zjištění průběhu kmenového řízení (výčtem jednotlivých úkonů v jeho rámci) a přehledu položek a rozhodnutí vedlejšího řízení sp. z. O [číslo]) dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná ve smyslu ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ OdpŠk.“) ve spojení se zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále také jen„ OchrZn“), zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen„ správní řád“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“).

4. K odvolání žalobkyně, která dovozovala, že věc nebyla Úřadem projednána bez zbytečných průtahů podle § 6 odst. l správního řádu, Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 č. j. 20 Co 23/2017-370, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dovodil, že kmenové řízení nebylo vázáno zákonnými lhůtami ve smyslu ust. § 13 odst. l věta druhá OdpŠk, jelikož § 45 OchrZn stanoví v tomto směru výjimku z aplikace správního řádu. Za této situace je nutno zvažovat přiměřenost doby učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí ve smyslu věty třetí § 13 odst. l OdpŠk též s přihlédnutím k tomu, že na správní řízení obecně nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 344/2014 odvolací soud dále konstatoval, že zmíněné rozhodnutí na podkladě judikatury ESLP připouští aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy jen v případech správních řízení, dotýkajících se práva či závazku soukromoprávní povahy. V případě řízení o nárocích k ochranné známce, vycházejících výlučně z veřejnoprávního předpisu (zákona o ochranných známkách) se o nárok soukromoprávní povahy zjevně nejedná, tedy se neuplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v důsledku případné nepřiměřené délky řízení a takovou skutečnost by musela žalobkyně v řízení tvrdit i prokazovat. Odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě nelze shledat v postupu Úřadu nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. l věta třetí OdpŠk, neboť v kmenovém řízení bylo třeba vyčkat rozhodnutí ve vedlejším souvisejícím řízení.

5. Proti shora uvedenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 3645/2017-395, kterým rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nevztahuje-li se na kmenové řízení článek 6 odst. l Úmluvy, není na místě hodnotit celkovou délku řízení, ale posoudit, zda každé jednotlivé rozhodnutí v kmenovém řízení bylo vydáno v přiměřené lhůtě. K tomu je nezbytné opatřit si odpovídající skutková zjištění o jeho průběhu, která nelze nahrazovat opsáním spisového přehledu, jak to učinil soud I. stupně. Dále dovolací soud konstatoval, že byť zákon v případě řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky nedává možnost přerušit řízení do skončení řízení v jiné věci, ne vždy fakticky nastolený klid řízení, jsou-li jeho důvody účastníkům správního řízení zřejmé a byla-li jim dána možnost se k nim vyjádřit, musí nutně představovat průtahy v řízení (nedůvodnou nečinnost orgánu veřejné moci), které mohou být jednou z rozhodujících příčin nevydání konkrétního rozhodnutí (o návrhu či o rozkladu) v přiměřené lhůtě. Bude tomu zejména tam, kde rozhodnutí v řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou závisí na vyřešení otázky, kterou Úřad (předseda Úřadu) není oprávněn si sám vyřešit jako otázku předběžnou. Může tomu být ale i v případě, kdy je v jiném řízení meritorně řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v kmenovém řízení, a to tehdy, bude-li takové rozhodnutí ve vedlejším řízení (řešící pro kmenové řízení předběžnou otázku) pro Úřad (předsedu Úřadu) a účastníky hlavního řízení posléze závazné. Uvedené však platí pouze za předpokladu, že nelze očekávat, že by vyřešení konkrétní otázky jako předběžné přímo v kmenovém řízení umožnilo vydání dřívějšího rozhodnutí či s nižšími náklady řízení (zásada hospodárnosti řízení). Nelze-li takový závěr s jistotou učinit, je nutno na klid řízení s ohledem na úpravu obsaženou v § 45 odst. 1 OchrZn bez dalšího pohlížet jako na průtah v řízení. Bude-li ovšem možno učinit závěr, že faktický klid v kmenovém řízení byl v souladu s ust. § 6 odst. 1 a 2 a § 8 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 45 odst. 1 OchrZn, nebude možno na něj pohlížet jako na nedůvodnou činnost Úřadu či předsedy Úřadu (průtah v řízení), což znamená, že prodloužení kmenového řízení o tuto dobu nemá bez dalšího za následek, že konkrétní rozhodnutí (o návrhu či o rozkladu), kterému takový klid řízení předcházel, nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. K tomu je nutno si opatřit dostatečná zjištění nejen o průběhu, ale i předmětu vedlejšího řízení, a to ve vazbě na předběžnou otázku řešenou v kmenovém řízení, která měla být rozhodnutím ve vedlejším řízení vyřešena. Dovolací soud proto uložil odvolacímu soudu postupovat ve vztahu ke každému rozhodnutí vydanému v kmenovém řízení (tj. prvnímu a druhému rozhodnutí Úřadu o návrhu, jakož i prvnímu a druhému rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu) a samostatně posoudit, zda bylo vydáno v přiměřené lhůtě. Pokud by pak odvolací soud ve vztahu k byť i jen jednomu z vydaných rozhodnutí dospěl k závěru, že nebylo vydáno v přiměřené lhůtě, bude na místě zabývat se otázkou vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem V této souvislosti dovolací soud připomněl, že žalobkyně je povinna prokazovat vznik újmy a příčinnou souvislost mezi ní a nesprávným úředním postupem (průtahy), neboť se neuplatní ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení dle závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen„ Stanovisko“).

6. Po kasačním rozsudku dovolacího soudu zrušil odvolací soud usnesením ze dne 10. 12. 2019, č. j. 20 Co 23/2017-404, shora citovaný rozsudek zdejšího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že nejsou podmínky pro jeho potvrzení ani změnu, a to pro nedostatek skutkových zjištění k posouzení věci v intencích právního názoru dovolacího soudu. Uvedl, že zdejší soud se ve svém rozhodování nezaměřil na otázku přiměřenosti doby vydání jednotlivých rozhodnutí v kmenovém řízení s přihlédnutím k průběhu vedlejšího řízení a uložil mu v tomto směru doplnit skutková zjištění ze spisu kmenového řízení i řízení vedlejšího, což přesahuje rámec funkční příslušnosti odvolacího soudu, a jež jsou potřebná k právnímu posouzení věci v intencích závěrů dovolacího soudu. Dále zdejšímu soudu uložil poučit žalobkyni dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) o nutnosti prokázat vznik újmy a její příčinnou souvislost s tvrzeným nesprávným úředním postupem.

7. Po kasačních rozhodnutích a procesním poučení ve smyslu ust. § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), účastníci doplnili skutková tvrzení o nové skutečnosti, rozsáhle právně a skutkově argumentovali k podpoře svých odlišných stanovisek, polemizovali s právními názory protistrany a rovněž navrhli provedení dalších důkazů.

8. Žalobkyně takto doplnila, že několikaleté vyčkávání Úřadu v kmenovém řízení o prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky zapsané do rejstříku známek v roce 1985 na výsledek vedlejšího námitkového řízení o přihlášce známky podané v roce 2000 bylo zcela neopodstatněné, neboť nejpozději z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen„ NSS“) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], se Úřad dozvěděl, že předchozí správní řízení a rozhodnutí Úřadu ve vedlejším námitkovém řízení jsou vadná a nezákonná a vyžadují zásadní doplnění dokazování. Stav vedlejšího řízení tak nemohl odůvodnit skutečnou nečinnost Úřadu a dle žalobkyně nelze považovat vydání jednotlivých správních rozhodnutí v kmenovém řízení za vydání v přiměřené lhůtě, zejména za situace, kdy Úřad mohl v kmenovém řízení rozhodnout i v případě, že by v kmenovém řízení doplňoval dokazování. Žalobkyně dále akcentovala význam faktu, že přihláška ochranné známky ve vedlejším řízení byla podána o 16 let později než přihláška ochranné známky v kmenovém řízení, a důvody zápisné způsobilosti se posuzovaly k odlišnému rozhodnému datu a tedy dle rozdílných zákonných předpisů. Návrh na prohlášení neplatnosti známky byl v kmenovém řízení podán z důvodu rozporu s ust. § 2 zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách, účinném do 31. 12. 1988 (dále jen„ zákon č. 8/1952 Sb.“), a Úřad v něm prohlásil známku za neplatnou zejména z důvodu § 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., kdy posuzoval absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti ochranné napadené známky. V námitkovém řízení však bylo rozhodování o námitkách podaných dle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, účinném od 1. 10. 1995 do 31. 12. 2013 (dále jen„ zákon č. 137/1995 Sb.“), když v době rozhodování o podaných námitkách Úřad rozhodoval dle OchrZn a zkoumal tzv. relativní důvody zápisné nezpůsobilosti. Tedy ve vedlejším řízení se absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti vůbec neřešily, neboť přihláška ochranné známky byla zamítnuta z jiných důvodů. Následně žalobkyně doložila rozsudek NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který je zatím posledním soudním rozhodnutím ve věci vedené v kmenovém řízení. NSS tímto rozsudkem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], a dále druhé rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17. 10. 2014, jakož i prvoinstanční rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 4. 2014, jimiž byla napadená ochranná známka žalobkyně prohlášena za neplatnou s účinky ex tunc, a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení s tím, že návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky v kmenovém řízení sám Úřad nepřípustně rozšířil a dopustil se ve správním řízení závažných procesních pochybení, neboť zákon č. 8/1952 Sb. nestanovil dotčení autorských práv jako hmotněprávní důvod zápisné nezpůsobilosti. Napadenou ochrannou známku tak Úřad nemohl z tohoto důvodu prohlásit za neplatnou. Bezpředmětné proto bylo posouzení otázek autorství označení„ [název]“, aktivní legitimace k podání návrhu na prohlášení neplatnosti, udělení souhlasu autora, (ne) provedení důkazu zpochybňujících autorství a dotčení autorských práv uvedených v rozsudku Krajského soudu, napadeném rozhodnutí či v prvostupňovém rozhodnutí žalovaného. Dle NSS je tak Úřad v dalším řízení povinen zamítnout návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky. Dle žalobkyně z uvedeného zcela jednoznačně plyne, že Úřad v kmenovém řízení zásadně pochybil, rozhodl v něm nesprávně a protiprávně, a zcela zbytečně vyčkával na výsledek řízení ve vedlejším námitkovém řízení, zda předmětné logo je autorským dílem či nikoliv, případně kdo je jeho autor, zda měl přihlašovatel při podání přihlášky napadené známky souhlas autora atd. Žalobkyně se dále podrobně vyjádřila k jednotlivým obdobím nečinnosti Úřadu a jeho předsedy při vydávání jednotlivých rozhodnutí v kmenovém řízení, a akcentovala zjevně nedůvodnou činnost (průtahy v řízení) minimálně v délce 6,5 roků od prvního rozhodnutí Úřadu ze dne 12. 2. 2007 do rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 8. 11. 2013 o podaném rozkladu, kdy Úřad zcela zbytečně vyčkával na rozhodnutí ve vedlejším řízení, v němž nebyla meritorně řešena otázka, která by měla význam pro řízení kmenové. Rovněž zdůraznila, že účastníci kmenového řízení, tedy i ona, měli ve smyslu § 36 správního řádu právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu kmenového řízení až do vydání rozhodnutí, dále právo vyjádřit své stanovisko a před vydáním rozhodnutí jim měla být poskytnuta možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dle žalobkyně se tedy nelze podivovat nad procesní aktivitou účastníků správního řízení, kteří jsou navíc konkurenty na trhu s hodinářskými výrobky. Bylo právě úkolem a posláním Úřadu jakožto rozhodujícího správního orgánu ve vhodnou přiměřenou dobu po rozkladu a obdržení vyjádření k rozkladu závazně prohlásit, do kdy mohou účastníci činit své návrhy a tedy před vydání rozhodnutí ve věci jim dát rovněž možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a po obdržení stanovisek obou stran pak na základě obsahu spisu v přiměřené lhůtě rozhodnout. Tím by pak Úřad naplnil i zásadu hospodárnosti správního řízení, což však neučinil. Dále zdůraznila, že byť byl podán návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky, byla povinna známku řádně ve smyslu zákona o ochranných známkách užívat, neboť v opačném případě by svou známku vystavila riziku, že bude zrušena z důvodu neužívání (§ 14 a § 31 dle tehdejšího právního stavu). Proto ji užívala po celou dobu jejího zápisu, tedy pod touto známkou řádně nabízela výrobky na trhu, prodávala je, prezentovala v reklamě atd., což Úřad nesporoval. Rovněž celou dobu řízení svojí ochrannou známku bránila. Pokud by Úřad v kmenovém řízení vydal rozhodnutí v přiměřené lhůtě, nezdržoval je dlouhými obdobími nečinnosti a zcela bezdůvodně nevyčkával na rozhodnutí v jiné věci, která s kmenovým řízením neměla prakticky žádnou souvislost, nebyla by žalobkyně dlouhodobě vystavena zcela nepřiměřené právní nejistotě zejména ohledně zápisné způsobilosti napadené známky. Nedocházelo by k nejasnostem ohledně oprávněného užívání předmětné ochranné známky, nedocházelo by ke sporům týkajícím se možnosti prodeje zboží označeného předmětnou ochrannou známkou, žalobkyně by nebyla dlouhodobě osočována či podezřívána ani konkurencí ani svými odběrateli z prodeje zboží porušujícího práva k ochranné známce atd. Nepřiměřeně dlouhé kmenové řízení se zbytečnými průtahy tak pouze prohlubovalo a vnášelo do celého podnikání žalobkyně značnou nejistotu z časově zcela nepředvídavých kroků žalovaného, to vše v důsledku rizika možného prohlášení neplatnosti známky. Odběratelé žalobkyně byli v průběhu běžícího kmenového řízení opakovaně obtěžováni korespondencí [právnická osoba] a jejího právního zástupce, který využíval nejasné situace k vyhrožování odběratelům žalobkyně. Odběratelé tak mohli dospět k závěru, že jim žalobkyně dodala zboží, které porušuje práva z duševního vlastnictví, a tím může poškodit i odběratele samotné jako prodejce zboží. Odběratelé se tak opakovaně obraceli na žalobkyni, která byla nucena je opakovaně uklidňovat, přesvědčovat o oprávněnosti zápisu ochranné známky zapsané v rejstříku ochranných známek v té době déle než 20 let a spoléhat na Úřad, že rozhodne o podaném návrhu na prohlášení neplatnosti známky v souladu se zákonem bez průtahů. Důvěra odběratelů k žalobkyni a jejich ochota odebírat další zboží však samozřejmě odpovídajícím způsobem poklesla. Několik let trvající ataky [právnická osoba] a nejistota na straně žalobkyně a jejích odběratelů způsobená průtahy Úřadu, pak pochopitelně vyústila i k vážnému poškození dobré pověsti a jména žalobkyně. K dosažení alespoň částečné nápravy utrpěného zásahu do své dobré pověsti musela žalobkyně vynaložit značnou energii; je zřejmé, že škody na dobrém jménu žalobkyně se nikdy nezdařilo zcela kompenzovat. Je rovněž zřejmá příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem Úřadu a shora uvedenou nemajetkovou újmou, kterou žalobkyně utrpěla, neboť výlučně dlouhotrvající neschopnost Úřadu postavit práva k předmětné ochranné známce najisto vedla ke stavu naprosté právní nejistoty a poškození dobrého jména a pověsti žalobkyně. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že za způsobenou nemajetkovou újmu v důsledku dlouhodobé nedůvodné nečinnosti Úřadu (neakceptovatelných průtahů) jí za explicitně požadovanou dobu od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014, při využití Stanoviska, vznikl nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 145 000 Kč odpovídající částce 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok trvání kmenového řízení, snížené na polovinu za první dva roky řízení, popř. jí v téže výši vznikl nárok minimálně za zcela zjevně nečinné období předsedy Úřadu v délce 6,5 roků při vydání jeho rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013, odpovídající částce 20 000 Kč ročně za drobného navýšení této základní částky z důvodu mimořádných okolností případu v podobě zjevně nesprávného postupu Úřadu. Dle žalobkyně je při stanovení výše odškodnění nutno dále přihlédnout nejen k důvodům průtahů a nezákonnému rozhodnutí v kmenovém řízení o zneplatnění známky žalobkyně, jež bylo následně NSS zrušeno, ale též k výraznému poškození dobré pověsti žalobkyně a její dlouhodobé nejistotě, faktu, že Úřad dosud v kmenovém řízení o návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou ani nerozhodl, a k délce tohoto kompenzačního řízení. Jelikož byly průtahy způsobeny výlučně postupem Úřadu, neexistuje zde, dle názoru žalobkyně, žádný důvod pro případnou modifikaci odškodnění směrem dolů.

9. Žalovaná nadále s podanou žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Podrobně popsala fáze kmenového řízení, jež předcházela jednotlivým rozhodnutím Úřadu a jeho předsedy, včetně popisu úkonů, které v nich činili s tím, že dle jejího názoru se ani ohledně fáze řízení, která probíhala před předsedou Úřadu v období od 12. 3. 2007 (podání rozkladu) do 8. 11. 2013 ( (rozhodnutí o rozkladu) nedá tvrdit, že by Úřad v daném řízení nekonal. Délku ostatních fází správního řízení, kdy Úřad vydal v kmenovém řízení další tři rozhodnutí, označila za přiměřenou, neboť rozhodnutí byla vydána v řádu několika měsíců a k žádným průtahům nedošlo. Poukázala na to, že oba účastníci v kmenovém řízení probíhajícím od podání rozkladu dne 12. 3. 2017 vzájemně reagovali na svá podání četnými replikami, v níž opakovali svá rozdílná stanoviska na otázky aktivní legitimace navrhovatele, jeho právního nástupnictví do práv po národním podniku [právnická osoba], naplnění pojmových znaků autorského díla ke grafickému označení [název] tvořícímu předmět napadené ochranné známky a s tím související existenci autorských práv k dílu. Svou argumentaci dokládali nejrůznějšími listinnými důkazy, mj. i četnými soudními rozsudky vydanými v navzájem vedených řízeních. Úřad proto s ohledem na procesní aktivitu účastníků a také s ohledem na potřebu vyřešit související vedlejší řízení ve věci O [číslo] vydal rozhodnutí až po ukončení vedlejšího řízení. Žalovaná dále uvedla přehled rozsudků soudů a rozhodnutí Úřadu, které byly ve vedlejším řízení vydány v období od 12. 3. 2007 do 8. 11. 2013. Ve vedlejším řízení probíhalo soudní řízení ve fázi kasačního rozhodování Nejvyššího správního soudu NSS svým prvním rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], vyhověl kasační stížnosti a zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Návazně Městský soud (druhým) rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j. [spisová značka] zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 6. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podala [právnická osoba] kasační stížnost k NSS, ten svým druhým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] této kasační stížnosti vyhověl a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení. Po tomto druhém vrácení Městský soud v Praze (třetím) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 č. j. [spisová značka], zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 6. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 2. 9. 2013 vydal předseda Úřadu ve vedlejším řízení druhé rozhodnutí o rozkladu, kterým byla přihláška slovní grafické známky O [číslo] zamítnuta. Po jeho vydání pak došlo, bez průtahů, dne 8. 11. 2013 také k vydání prvního rozhodnutí předsedy Úřadu v kmenovém řízení. Žalovaná doplnila tvrzení k souvislosti kmenového a vedlejšího řízení a důvodům faktického klidu v kmenovém řízení v období od 12. 3. 2007 do 8. 11. 2013 (jakou otázku ve vedlejším řízení Úřad řešil, jež měla význam pro rozhodnutí v kmenovém řízení) s tím, že účastníkům kmenového řízení nesdělila důvody nastoleného klidu řízení, ovšem žalobkyni musely být známy s ohledem na stejné právní zastoupení v obou správních řízeních. V tomto směru tedy žalovaná tvrdila, že společným jmenovatelem pro kmenové i vedlejší řízení bylo slovní grafické označení [název], totožnost/souvislost účastníků obou správních řízení a totožnosti klíčových skutkových, právních a procesních otázek v obou řízeních. Vlastníkem ochranné známky [název], třídy [anonymizováno] a [anonymizováno], byla před žalobkyní [právnická osoba] [anonymizováno], převod nabyl účinnosti dne 23. 10. 2001, což znamená, že v době podání přihlášky ve vedlejším řízení (dne 21. 4. 2000 přihláška ochranné známky [název] pro třídy [anonymizována tři slova] a přihlašovatel [právnická osoba]) byla navíc ještě dána i shoda vlastníka a přihlašovatele. V kmenovém řízení byl [právnická osoba] navrhovatelem neplatnosti ochranné známky [název], třídy [číslo] a [číslo], ve vedlejším řízení byl tentýž subjekt namítajícím proti zápisu do rejstříku OZ. Spornou byla v obou řízeních aktivní legitimace [právnická osoba] jakožto navrhovatele v kmenovém řízení a namítajícího ve vedlejším řízení, tedy zda je [právnická osoba] právním nástupcem národního podniku [právnická osoba] a zda má právo k autorskému dílu [anonymizováno] - grafika [název], shodnému s ochrannou známkou (v kmenovém řízení) s přihlašovaným označením (ve vedlejším řízení), neboť grafická podoba vznikla jako zaměstnanecké dílo dnes již neexistujícího národního podniku [název]. Tedy dle žalované šlo u kmenového a vedlejšího řízení o shodné označení [název] jako ochrannou známku či jako přihlášku ochranné známku a proti tomu stojící právo k autorskému dílu na toto grafické ztvárnění vyplývající z konkretizované podnikové normy [právnická osoba]. Dále šlo v obou řízeních o stejnou osobu navrhovatele [právnická osoba] a prokázání jejího nástupnictví po národním podniku [právnická osoba]. Tudíž pokud by se prokázalo ve vedlejším řízení, že [právnická osoba] není právním nástupcem národního podniku [právnická osoba] a nemá právo k autorskému dílu grafickému ztvárnění [název], tedy by byl shledán nedostatek aktivní legitimace [název], byly by důvody takového závěru rozhodné i pro výsledek kmenového řízení z důvodu nedostatečné aktivní legitimace navrhovatele [právnická osoba]. Jinými slovy, výsledek sporu ve vedlejším řízení, dle žalované, jasně souvisel a mohl ovlivnit i celé kmenové řízení. V obou řízeních totiž [právnická osoba] jako oprávněná osoba k autorským právům označení [název] brojila proti přihlášce či zapsané ochranné známce ve výše uvedené slovní grafické podobě [název] Vedlejší řízení bylo zahájeno dříve, a to podáním námitek dne 29. 11. 2002, a tudíž se pak v kmenovém řízení zahájeném až pozdějším návrhem na prohlášení ochranné známky za neplatnou ze dne 4. 1. 2016 počkalo na vyřešení stejných klíčových sporných otázek, zda a na základě jakého titulu národnímu podniku [právnická osoba] svědčilo právo užívat označení [název], a zda vůbec z tohoto podniku mohlo přejít na jeho právní nástupce. Dle žalované není vůbec důležité, že v kmenovém řízení je jiný vlastník ochranné známky, než je přihlašovatel v řízení o námitkách o vedlejším řízení. Tady nejde totiž o ně, ale o [právnická osoba] a její aktivní legitimaci zahájit z pozice vlastníka práva k autorskému dílu - podnikové normě znázorňující grafiku [název], kroky jak proti ochranné známce [název] (vlastníkem žalobkyně), tak proti přihlášce ochranné známky [název] (přihlašovatel [právnická osoba]), či potencionálně proti komukoliv dalšímu, o kom by se tehdy domnívala, že porušuje průmyslovým právem její autorská práva. Dle žalované bylo jedině správné, že Úřad vyčkal v kmenovém pozdějším řízení na výsledek sporu o stejné legitimaci, neboť otázka aktivní legitimace [název] byla i předmětem rozhodnutí v kmenovém řízení. S ohledem na stejného právního zástupce žalobkyně a [právnická osoba] tak mohlo ze strany Úřadu dojít i ke snížení nákladů kmenového řízení. Dle žalované nebylo možné v souladu s § 45 odst. 1 OchrZn přerušit kmenové řízení dle správního řádu, neboť je to vyloučeno přímo tímto zákonným ustanovením. Faktický klid v kmenovém řízení v období od 12. 3. 2007 do 8. 11. 2013 tak byl v souladu se základními zásadami správního řízení dán plně nutností vyčkat vyřešení totožných právních otázek a rozhodnutí ve vedlejším řízení Žalovaná označila obě správní řízení za mimořádně složitá. Ve správním soudnictví ve věci souvisejícího řízení rozhodoval třikrát Městský soud v Praze a dvakrát Nejvyšší správní soud, což je situace, k níž dochází jen v naprosto výjimečných případech. Vydání rozhodnutí v kmenovém a vedlejším řízení předcházel po právní stránce složitý výklad právních norem z 50., 60. a 90. let, byly posuzovány doklady z 60. let, kdy bylo vytvořeno předmětné označení„ [název]“, o němž dodnes vedou obě zainteresované společnosti spory jak na úrovni známkoprávní, tak i občanskoprávní, a rovněž bylo hodnoceno komplikované období privatizace [právnická osoba], národní podnik v 90. letech minulého století. Dále poukázala na to, že předmětem tohoto kompenzačního soudního sporu nemohou být závěry správních soudů, které přezkoumávaly kmenové řízení. S ohledem na standardní význam řízení pro žalobkyni pak žalovaná akcentovala, že po celou dobu trvání kmenového řízení byla napadená ochranná známka platná a žalobkyni v jejím užívání, až do vydání druhého rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17. 10. 2014, nic nebránilo. Nemohla jí tak vzniknout žádná reálná škoda, kterou by měla žalovaná nahradit. K žalobkyní namítanému vzniku nemajetkové újmy se žalovaná nevyjádřila. Závěrem žalovaná uvedla, že v posuzovaném případě byla délka řízení ovlivněna specifičností řízení ve věcech ochranných známek, nutnosti vyčkat s rozhodnutím na rozhodnutí v souvisejícím řízení, mimořádnou složitostí (právní, skutkovou i procesní) obou těchto řízení, jakož i výrazným prodloužením délky řízení z důvodu uplatňovaných procesních práv účastníky řízení. Takzvaný faktický klid v kmenovém řízení v období od 12. 3. 2007 do 8. 11. 2013 byl v souladu se základními zásadami správního řízení dán plně nutností vyčkat vyřešení totožných právních otázek a rozhodnutí v souvisejícím řízení. Dle přesvědčení žalované tak nejsou splněny zákonné podmínky pro vznik objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, když není splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení povinností vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a když žalobkyně navíc měla až do 17. 10. 2014 platnou ochrannou známku, kterou mohla na trhu užívat.

10. Po skutkové stránce účastníci učinili nespornými, a to při jednání dne 25. 5. 2016, žalobní tvrzení uvedená v čl. II. a čl. III. bod 20. až 22. podané žaloby, a dále že Úřad byl v období od 30. 7. 2007 do 29. 5. 2008, dále od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013, nečinným, k čemuž Úřad doplnil, že v tomto období vyčkával na pravomocné rozhodnutí vydané ve vedlejším řízení. Dále bylo nesporným, že délka kmenového řízení činila 8 let a 9 měsíců. Takto tedy bylo po skutkové stránce mezi účastníky nesporným, že žalobkyně byla od roku 2001 majitelkou, mimo jiné, i ochranné známky slovně - grafické ve znění [název], č. spisu [číslo] (dále také jen„ napadená ochranná známka“), s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, registrované Úřadem ode dne 24. 4. 1985 (viz rovněž výpis přihlášky ochranné známky č. O [číslo]). Dne 4. 1. 2006 podala [právnická osoba] návrh na prohlášení neplatnosti ex tunc této ochranné známky žalobkyně, který byl rozhodnutím Úřadu ze dne 12. 2. 2007 zamítnut (viz rovněž návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky a rozhodnutí žalované sp. zn. O [číslo] ze dne [datum]). K rozkladu podanému [právnická osoba] dne 12. 3. 2007 zrušil předseda Úřadu dne 8. 11. 2013 napadené rozhodnutí a věc vrátil orgánu I. stupně k dalšímu řízení (viz rovněž rozklad [právnická osoba] ze dne [datum] a rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne [datum], sp. zn. O [číslo]). V návaznosti na vrácení věci bylo žalovaným úřadem vyhověno návrhu [právnická osoba], a to rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, proti němuž podala žalobkyně dne 9. 5. 2014 rozklad, jenž předseda Úřadu dne 17. 10. 2014 zamítl a potvrdil rozhodnutí I. stupně (viz rovněž rozhodnutí žalované sp. zn. O [číslo] ze dne [datum], věcné odůvodnění rozkladu žalobkyně a rozhodnutí předsedy Úřadu sp. zn. O [číslo] ze dne [datum]). Rozhodnutí předsedy Úřadu o prohlášení neplatnosti napadené známky nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Nesporným bylo i to, že žalobkyně z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout z nesprávného úředního postupu Úřadu, uplatnila dopisem ze dne 1. 12. 2014 nárok k předběžnému projednání, jemuž Úřad podáním ze dne 15. 5. 2015 nevyhověl (viz rovněž sdělení Úřadu ze dne [datum], které dále prokazuje, že žádost žalobkyně o odškodnění byla Úřadu postoupena dne [datum]). Při jednání dne [datum] účastníci učinili nesporným, že žalobkyně má přihlášeno několik dalších ochranných známek [název]. Při jednání dne [datum] účastníci učinili nesporným, že žalobkyně ochrannou známku [název] dlouhodobě užívá.

11. Provedeným dokazováním bylo po skutkové stránce prokázáno, a to z připojeného správního (kmenového) spisu č. O [číslo], že navrhovatel [název] podal dne 4. 1. 2006 návrh na prohlášení neplatnosti předmětné ochranné známky, a to pro výrobky a služby zařazené ve třídách [číslo] a [číslo], jejímž vlastníkem byla s účinností od 23. 10. 2001 žalobkyně jako právní nástupce [právnická osoba] [anonymizováno], na níž přešlo vlastnictví ke známce po právním předchůdci [název], koncernový podnik (viz cit. návrh ze dne [datum] pod [číslo] kmenového spisu). Navrhovatel [právnická osoba] jako důvod požadovaného zneplatnění známky označil její zápis v rozporu se zákony platnými v době zápisu ochranné známky do rejstříku (v rozporu s § 2 zákona č. 8/1952 Sb., jelikož její zápis odporoval obecnému zájmu a mezinárodní úmluvě), kdy tento rozpor měl spočívat v tom, že napadená ochranná známka byla zapsána bez souhlasu autora grafického zpracování označení„ [název]“, jímž byl dle jeho tvrzení zaměstnanec národního podniku [právnická osoba], [jméno] [příjmení]. Rozpor se zápisnou způsobilostí tedy navrhovatel [právnická osoba] spatřoval v užívání (zapsání) označení„ [název]“ bez souhlasu autora, z čehož dle něj vyplývá, že odporovalo i obecnému zájmu a mezinárodní úmluvě. Správní poplatek za podaný návrh zaplatil [právnická osoba] dne 22. 2. 2006 (viz úřední záznam Úřadu pod. [číslo] kmenového spisu)

12. Do doby vydání prvního rozhodnutí Úřadu ze dne 12. 2. 2007 v kmenovém řízení, zahájeném zaplacením správního poplatku dne 22. 2. 2006, Úřad učinil následující úkony. Dne 28. 2. 2006 vyhotovil usnesení obsahující výzvu k vyjádření k připojenému návrhu na prohlášení neplatnosti, kterou doručil právnímu zástupkyni žalobkyně dne 1. 3. 2006, jenž na ni reagoval podáním ze dne 14. 3. 2006 (viz cit. usnesení a vyjádření žalobkyně pod [číslo] kmenového spisu). Toto vyjádření žalobkyně zaslal navrhovateli [právnická osoba] k jeho žádosti ze dne 22. 5. 2006 až dne 9. 6. 2006 (viz cit. žádost [právnická osoba] a vyrozumění Úřadu zaslání vyjádření ze dne [datum] pod [číslo] kmenového spisu). Následně až do 10. 11. 2006 neučinil žádný úkon, 10. 11. 2006 zaslal navrhovateli [právnická osoba] výzvu k označení a doplnění důkazů s poskytnutou lhůtou do 10. 12. 2006 (viz cit. výzva pod [číslo] kmenového spisu), kterou navrhovatel splnil podáním ze dne 7. 12. 2006 (viz vyjádření navrhovatele pod [číslo] kmenového spisu). Poté Úřad dne 12. 2. 2007 rozhodl o návrhu na prohlášení neplatnosti, který zamítl podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) OchrZn (viz rozhodnutí ze dne [datum], zn. sp.: O [číslo], [číslo jednací], pod [číslo] kmenového spisu). O uvedeném návrhu tak Úřad v I. stupni poprvé rozhodl ve lhůtě bezmála jednoho roku od zahájení kmenového řízení, konkrétně ve lhůtě 11 měsíců a 18 dnů, přičemž po tuto dobu byl zcela nečinným minimálně po dobu bezmála půl roku, konkrétně v období od 15. 3. 2006 do 9. 6. 2006 a od 10. 6. 2006 do 9. 11. 2006.

13. Po podání rozkladu navrhovatele [název] ze dne 7. 3. 2007, podaného u Úřadu dne 12. 3. 2007 (viz rozklad pod [číslo] kmenového spisu), a ustavení rozkladové komise protokolem ze dne 16. 3. 2007 (viz protokol pod [číslo] kmenového spisu) až do vydání prvního rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu dne 8. 11. 2013 učinil Úřad následující úkony. Dne 22. 3. 2007 zaslal rozklad právnímu zástupci žalobkyně k vyjádření s poskytnutou lhůtou do 30. 4. 2007, kterou na žádost žalobkyně prodloužil do 18. 6. 2007 (viz [číslo] až 68 kmenového spisu). Vyjádření žalobkyně k rozkladu, doručené Úřadu dne 11. 6. 2007, pak zaslal navrhovateli [název] k jeho žádosti ze dne 17. 7. 2007 dne 20. 7. 2007 (viz [číslo] až 72 kmenového spisu). V následujícím období se pak činnost Úřadu omezila na rozesílání vzájemných podání účastníků kmenového řízení, doručených Úřadu, kdy vyjádření navrhovatele ze dne 25. 7. 2007 bylo žalobkyni zasláno až dne 29. 5. 2008 (viz [číslo] kmenového spisu) a replika žalobkyně z 25. 6. 2008 nebyla navrhovateli zaslána ani k jeho žádosti ze dne 7. 11. 2008 (viz [číslo] až 78 kmenového spisu). Rovněž tak další vzájemná podání těchto účastníků ze dne 16. 1. 2009, 26. 1. 2009, 16. 2. 2009, 30. 3. 2009, 24. 4. 2009, 17. 6. 2009, 20. 8. 2009, 27. 8. 2009, 27. 9. 2011, 1. 3. 2012 či 9. 5. 2012 (viz [číslo] až 81, 84, 86, 89, 91, 100, 103, 104 a 109 kmenového spisu) jim Úřad buď nerozeslal vůbec anebo se zpožděním, popř. s jednoduchou výzvou k vyjádření (viz [číslo] kmenového spisu). Dne 7. 6. 2010 Úřad vyhotovil zprávu o průběhu řízení, kterou učinil součástí spisu (viz [číslo] kmenového spisu), podle jejíhož obsahu nelze vypracovat návrh rozhodnutí o rozkladu až do doby rozhodnutí ve vedlejším řízení, v němž je řešena právní posloupnost [právnická osoba] podstatná pro rozhodnutí v kmenovém řízení, a dále téhož dne požádal Městský soud v Praze o sdělení stavu řízení pod sp. zn. [spisová značka], řešící správní žalobu proti rozhodnutí vydanému ve vedlejším řízení (viz [číslo] kmenového spisu). O uvedeném nastolení faktického klidu v kmenovém řízení a jeho důvodech Úřad účastníky neinformoval. Obdobným způsobem jako shora, kdy pouze rozesílal, popř. ani nerozesílal vzájemná podání účastníků, Úřad postupoval i v následujícím období, kdy aktivní úkon v podobě jednoduché výzvy k vyjádření učinil až dne 28. 6. 2013 ([číslo] kmenového spisu) a poté dne 28. 8. 2013 zaslal účastníkům kmenového řízení oznámení o použití podkladů (viz [číslo] kmenového spisu). Dne 11. 9. 2013 vyhověl žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k vyjádření do 9. 10. 2013 (viz [číslo] kmenového spisu) a dne 11. 10. 2013 zaslal navrhovateli podání žalobkyně k vyjádření do 1. 11. 2013 (viz [číslo] kmenového spisu). Dne 8. 11. 2013 rozhodl předseda Úřadu o rozkladu navrhovatele, jemuž vyhověl a napadené prvoinstanční rozhodnutí Úřadu ze dne 12. 2. 2007, jímž byl návrh na zneplatnění ochranné známky žalobkyně zamítnut, zrušil a věc vrátil k dalšímu prvoinstančnímu řízení, přičemž toto rozhodnutí rozkladu nabylo právní moci dne 11. 11. 2013, kdy bylo doručeno účastníkům (viz [číslo] kmenového spisu). Toto první rozkladové rozhodnutí tak bylo vydáno ve lhůtě 6 let, 7 měsíců a 27 dnů, přičemž v něm předseda Úřadu, až na vydání samotného rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 a výzev k doplnění tvrzení a důkazů, neučinil jiný úkon, mimo rozesílání podání účastníkům, dotazu na Městský soud v Praze ke sdělení stavu soudního správního řízení ve věci rozhodované ve vedlejším řízení, prodloužení lhůt k vyjádření či umožnění nahlédnutí do spisu.

14. V období předcházejícím vydání nového (druhého) prvoinstančního rozhodnutí Úřad nejdříve k žádosti žalobkyně z 18. 3. 2014 o obnovu/prodloužení platnosti napadené ochranné známky vydal dne 1. 4. 2014 Osvědčení o obnově zápisu známky s účinností k 11. 9. 2014 (viz [číslo] kmenového spisu) a následně dne 7. 4. 2014 rozhodl o návrhu na neplatnost ochranné známky žalobkyně tak, že ji prohlásil za neplatnou s účinky ex tunc podle § 32 odst. 1 za použití § 52 odst. 1 OchrZn ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b) a c) zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech (tedy pro klamavost a rozpor s obecným zájmem či mezinárodní úmluvou nebo zvyklostí), a rovněž podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) OchrZn (tedy z důvodu dotčení autorských práv), prohlásil za neplatnou s účinky ex tunc (viz cit. rozhodnutí ze dne [datum], zn. sp.: O [číslo], č. j.: O [číslo] pod [číslo] kmenového spisu). Toto druhé prvoinstanční rozhodnutí tak bylo vydáno ve lhůtě necelých 5 měsíců.

15. O následném rozkladu žalobkyně ze dne 14. 4. 2014, doručenému Úřadu dne 9. 5. 2014 (viz [číslo] kmenového spisu), rozhodl předseda Úřadu dne 17. 10. 2014, tj. ve lhůtě 5 měsíců a 9 dnů, a to tak, že rozklad žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 4. 2014 potvrdil; rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 10. 2014 (viz rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne [datum], zn. sp.: O [číslo], č. j.: [spisová značka] [číslo] [spisová značka], pod [číslo] kmenového spisu).

16. K žalovaným Úřadem tvrzené věcné souvislosti vedlejšího řízení sp. zn. O [číslo] s kmenovým řízením sp. zn. O [číslo] v podobě žalovanou tvrzené totožnosti předmětu a totožnosti/souvislosti účastníků obou správních řízení bylo prokázáno, resp. účastníky bylo shodně tvrzeno, že se týkalo totožného slovního grafického provedení„ [název]“, které bylo v kmenovém řízení ochrannou známkou zapsanou do rejstříku již v roce 1985 (pro výrobky a služby třídy [anonymizováno] a [anonymizováno]) a napadenou dne 4. 1. 2006 návrhem [právnická osoba] na prohlášení její neplatnosti z důvodu dotčení jeho autorských práv, zatímco ve vedlejším řízení bylo předmětem přihlášky ochranné známky podané až v roce 2000 a zveřejněné v roce 2002 (pro výrobky a služby třídy [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno]), kterou tatáž [právnická osoba] napadla námitkami (viz rovněž Výsledky dotazu Rešerše OZ k řízení sp. zn. O [číslo]). Ke vzájemné souvislosti účastníků obou řízení bylo prokázáno, že žalobkyně jako vlastník napadené ochranné známky v kmenovém řízení je právním nástupcem přihlašovatele stejné ochranné známky ve vedlejším řízení ([právnická osoba] [anonymizováno]), a to na základě smlouvy o převodu ochranných známek, jenž nabyl účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek dne 23. 10. 2001 (viz výpis z rejstříku ochranných známek č. spisu [číslo], 2x Oznámení o převodu ochranné známky ze dne [datum] včetně žádosti o převod ochranné známky a Potvrzení o převodu ochranné známky ze dne [datum]; Výsledky dotazu Rešerše OZ k řízení sp. zn. O [číslo]), a dále, že navrhovatel prohlášení ochranné známky za neplatnou v kmenovém řízení ([právnická osoba]) je totožný s namítajícím v řízení o přihlášce stejné ochranné známky v souvisejícím řízení.

17. Konkrétně bylo k předmětu a stavu vedlejšího řízení prokázáno, a to z připojeného spisu zn. O [číslo] (dále také jen„ vedlejší spis“), že [právnická osoba] [anonymizováno] (právní předchůdce žalobkyně coby původní vlastník napadené ochranné známky v kmenovém řízení) podala ve vedlejším řízení dne 21. 4. 2000 přihlášku ochranné známky slovní grafické„ [název]“ pro výrobky a služby zařazené ve třídách [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], která byla zveřejněna dne 11. 9. 2002 (viz cit. přihláška pod [číslo] vedlejšího spisu). Dne 29. 11. 2002 podal [právnická osoba] proti zápisu této ochranné známky námitky odůvodněné jednak tím, že jako právní nástupce národního podniku [právnická osoba] je majitelem shodného označení, jež před podáním přihlášky získalo v ČR rozlišovací způsobilost pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, které poskytuje navrhovatel, a dále tím, že navrhovateli náleží práva ke grafické úpravě slova [název], jež je předmětem přihlášky, a tato práva mají původ k autorskému dílu, přičemž zápis shodného nebo zaměnitelného označení pro přihlašovatele by mohl zasáhnout do těchto práv navrhovatele k autorskému dílu (viz cit. námitky proti zápisu pod [číslo] vedlejšího spisu). Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2003 Úřad pro nedůvodnost zamítl námitky proti zápisu slovního grafického označení zn. sp. O [číslo] ve znění„ [název]“ do rejstříku ochranných známek, a to dle § 9 odst. 1 písm. c), f) a g) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (viz cit. rozhodnutí ze dne [datum], zn. O [číslo], č. j. 87444/2002 pod [číslo] vedlejšího spisu). Toto rozhodnutí Úřadu napadla [právnická osoba] rozkladem ze dne 12. 8. 2003 (viz rozklad pod [číslo] vedlejšího spisu), jemuž předseda Úřadu vyhověl rozhodnutím ze dne 3. 6. 2005 a přihlášku ochranné známky zn. sp. O [číslo] ve znění„ [název]“ v grafickém provedení na základě námitek uplatněných dle § 7 odst. 1 písm. g) a i) OchrZn zamítl (viz cit. rozhodnutí předsedy Úřadu zn. sp. O [číslo] pod [číslo] vedlejšího spisu, jež nabylo právní moci dne [datum]). Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala [právnická osoba] [anonymizováno] dne 19. 10. 2005 správní žalobu, která byla (prvním) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2006 zamítnuta (viz cit. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2006, č. j. [číslo jednací], s vyznačenou právní mocí dne [datum], pod [číslo] vedlejšího spisu). Tento rozsudek napadla [právnická osoba] [anonymizováno] dme 14. 3. 2007 kasační stížností (viz [číslo] vedlejšího spisu), jíž Nejvyšší správní soud (prvním) rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 vyhověl a napadený rozsudek zrušil pro nezákonnnost a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž akcentoval, že v průběhu vedlejšího řízení nabyl účinnosti nový zákon č. 441/2003 Sb. (OchrZn), který ve svém přechodném ustanovení § 52 odst. 2 stanoví, že pro řízení o přihláškách, která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije tento zákon, přičemž účinky procesních úkonů učiněných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona, a dále, že stěžejní námitkou kasační stížnosti je otázka aktivní legitimace namítajícího [právnická osoba] k podání námitek proti přihlášce OZ, tedy sukcese namítajícího [právnická osoba] do práv státního podniku [právnická osoba], kterou Úřad ve vedlejším řízení zkoumal nedostatečně; soudu pak uložil tuto otázku právního nástupnictví úplně zhodnotit stejně jako otázku meritorního posouzení přihlašovaného označení jako autorského díla, neboť charakter označení jako autorského díla má významný vliv na posouzení aktivní legitimace namítajícího k podání námitek proti přihlášce stěžovatele s tím, že by bylo zcela bezpředmětné prokazovat převod či přechod práv k dílu, které není dílem autorským (viz cit. rozsudek NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pod [číslo] vedlejšího spisu). Městský soud v Praze (druhým) rozsudkem ze dne 13. 10. 2010 zrušil žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 6. 2005, zčásti pro nezákonnost a zčásti pro vady řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž konstatoval, že neshledal legitimaci k podání námitek podle § 9 odst. 1 písm. g) a v tomto směru označil zrušené rozhodnutí předsedy Úřadu za nezákonné, že označení [název] není autorským dílem a tudíž doplnění skutkových zjištění k této otázce je nadbytečné, a Úřadu uložil v dalším řízení zabývat se tvrzeným právním nástupnictvím [právnická osoba] v souvislosti s řešením aktivní legitimace k podání námitek dle § 9 odst. 1 písm. c) (viz cit. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010, č. j. [číslo jednací] [číslo], pod [číslo] vedlejšího spisu). Proti tomuto rozsudku podal [právnická osoba] kasační stížnost, které NSS svým (druhým) rozsudkem ze dne [datum] vyhověl, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že spor o to, zda namítané označení [název] v slovně - grafickém provedení splňuje legální pojmové znaky díla ve smyslu autorského zákona, je nutno posuzovat dle právních předpisů platných a účinných ke dni vzniku předmětného označení, tj. dle autorského zákona č. 35/1965 Sb., a že předmětné grafické ztvárnění označení„ [název]“ lze zařadit mezi tzv. díla malé mince, a MS tedy vytkl nesprávné právní posouzení charakteru označení [název] jako autorského díla (viz cit. rozsudek NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], pod [číslo] vedlejšího spisu). Poté Městský soud v Praze (třetím) rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 zrušil pro nezákonnost a vady v řízení žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 3. 6. 2005 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby zkoumal aktivní legitimaci namítajícího [právnická osoba] k podání námitek a najisto postavil, zda a na základě jakého titulu svědčilo národnímu podniku [právnická osoba] právo užívat označení [název] a zda vůbec mohlo z tohoto podniku přejít toto právo na jeho právní nástupce, tj. na [právnická osoba] (viz cit. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] [číslo] pod [číslo] vedlejšího spisu). Následně proběhlo před Úřadem (druhé) řízení o rozkladu, které bylo ukončeno vydáním (druhého) rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 2. 9. 2013, č. j. [anonymizováno] [číslo] [spisová značka], jímž bylo změněno rozhodnutí Úřadu ze dne 14. 7. 2003 (o zamítnutí námitek) a přihláška ochranné známky sp. zn. O [číslo] ve znění„ [název]“ byla zamítnuta podle § 7 odst. 1 písm. g) a i) OchrZn; námitky podané dle § 7 odst. 1 písm. j) byly zamítnuty (viz cit. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne [datum], č. j. [číslo] [číslo] [spisová značka], jež nabylo právní moci dne [datum], pod [číslo] vedlejšího spisu). Na základě doplněného dokazování dospěl předseda Úřadu v tomto rozhodnutí k závěru, že namítající [právnická osoba] je univerzálním právním nástupcem podniku [právnická osoba] a je subjektem oprávněným užívat označení„ [název]“ v grafické podobě zachycené v podnikové normě [anonymizováno] jakožto zaměstnanecké autorské dílo vytvořené zaměstnancem [jméno] [příjmení], neboť toto právo na namítajícího v rámci právní posloupnosti po podniku [právnická osoba] přešlo; tudíž je aktivně legitimován k podání námitek dle § 7 odst. 1 písm. g) a i) OchrZn, které uplatnil důvodně. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala [právnická osoba] dne 13. 1. 2014 správní žalobu, v níž namítala, že označení„ [název]“ není autorským dílem. Tuto správní žalobu zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. [číslo jednací] (viz cit. rozsudek pod [číslo] vedlejšího spisu), přičemž kasační stížnost [právnická osoba] poté zamítl NSS rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. [číslo jednací] (viz cit. rozsudek pod [číslo] vedlejšího spisu) s tím, že žalobní námitky [právnická osoba] týkající se autorství [jméno] [příjmení] namísto [jméno] [příjmení] jsou pro jejich opožděnost nepřípustné a tudíž se jimi nelze ve vedlejším řízení zabývat. Proto uzavřel, že bylo prokázáno, že [právnická osoba] jakožto právní nástupce podniku [právnická osoba] je oprávněna užívat označení„ [název]“ v dotčené grafické podobě jakožto autorské dílo malé mince, pročež jsou její námitky proti přihlášce [právnická osoba] důvodné. Rozhodnutí předsedy Úřadu o zamítnutí přihlášky na základě námitek podle § 7 odst. 1 písm. g) a i) OchrZn tak v soudním přezkumu obstálo. Z výše uvedeného tak jednoznačně vyplývá mimořádná skutková i právní složitost vedlejšího řízení. To prokazuje i obsah rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení povinnosti vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí v řízení o přihlášce ochranné známky, s tím, že délka vedlejšího řízení, trvajícího po dobu téměř 8 let, a probíhajícího jednak před Úřadem a u předsedy Úřadu, a dále ve správním soudnictví, byla přiměřená složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci.

18. K žalovanou namítané totožnosti klíčových sporných otázek v obou správních řízení (otázka aktivní legitimace [právnická osoba] k zahájení obou správních řízení, tj. zda [právnická osoba] je či není právním nástupcem národního podniku [právnická osoba] a zda mu náleží práva ke grafickému označení„ [název]“, zda je toto označení autorským dílem a pokud ano, kdo je jeho autorem), jejichž vyřešení v dříve zahájeném vedlejším námitkovém řízení bylo výlučným důvodem, pro který Úřad nastolil faktický klid v kmenovém řízení, bylo prokázáno, a to z žalobkyní doloženého rozsudku NSS ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], že v kmenovém řízení zrušil NSS ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. [číslo jednací] (jímž byla zamítnuta správní žaloba žalobkyně), a shora cit. rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 17. 10. 2014 i prvoinstanční rozhodnutí Úřadu ze dne 7. 4. 2014 a věc se vrátil Úřadu k dalšímu řízení s tím, že zatímco ve vedlejším řízení byla opožděná žalobní námitka [právnická osoba] týkající se autorství [jméno] [příjmení] namísto [jméno] [příjmení] k označení„ [název]“ procesně nepřípustná, v kmenovém řízení byla uplatněna včas, nicméně s ohledem na to, že domáhal-li se navrhovatel [právnická osoba] ve svém návrhu prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky výlučně z důvodu dotčení autorských práv k označení„ [název]“ (jiné důvody zápisné nezpůsobilosti z jeho návrhu nelze dovodit), nebyl Úřad i jeho předseda ex offo oprávněn posoudit návrh na zneplatnění nad jeho rámec, aniž by o dalších důvodech (klamavosti a nedobré víře), které řešil, žalobkyni předem informoval. Nesprávné ex offo posuzování otázky zápisné způsobilosti z pohledu dalších obecných důvodů, jichž se navrhovatel [právnická osoba] v kmenovém řízení ani vzdáleně nedovolával, tak mělo za následek, že Úřad a jeho předseda podstatným způsobem porušili ustanovení o řízení, přičemž ani krajský soud se s tímto rozporem nevypořádal. NSS dále konstatoval, že důvody neplatnosti zápisu napadené ochranné známky se posuzují podle zákona platného v době jejího zápisu do rejstříku, kterým je v tomto případě zákon č. 8/1952 Sb., kdy za neplatnou nelze prohlásit ochrannou známku, která by sice byla zapsána v rozporu se zákonem č. 8/1952 Sb., avšak podmínky pro zápis podle OchrZn by splňovala. V daném případě zákon č. 8/1952 Sb. nestanovil dotčení autorských práv jako hmotněprávní důvod zápisné nezpůsobilosti a napadenou ochrannou známku tak nelze z tohoto důvodu za neplatnou prohlásit (relativní zápisnou nezpůsobilost ochranné známky z titulu ochrany autorských práv zakotvil vůbec poprvé v českém právním řádu teprve zákon č. 137/1995 Sb.). NSS uzavřel, že s ohledem na krajským soudem i správními orgány nesprávné posouzení zápisné nezpůsobilosti z důvodu dotčení autorských práv je bezpředmětné posouzení otázek autorství označení„ [právnická osoba]“, aktivní legitimace k podání návrhu na prohlášení neplatnosti, udělení souhlasu autora atd. Úřadu pak uložil v dalším řízení zamítnout návrh [právnická osoba] na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, podaný výlučně z důvodu dotčení autorských práv, neboť jde o návrh, pro jehož možný úspěch nalézt hmotněprávní podklad.

19. Výše uvedeným bylo tedy prokázáno, že důvody zápisné způsobilosti se v obou správních řízeních posuzovaly k jinému rozhodnému datu a tudíž dle rozdílných právních úprav, kdy v kmenovém řízení mělo být o návrhu na zneplatnění rozhodnuto podle zákona č. 8/1852 Sb., který však dotčení autorských práv jako hmotněprávní důvod zápisné nezpůsobilosti nepřipouštěl, v důsledku čehož je povinností Úřadu návrh v další fázi kmenového řízení zamítnout, zatímco v případě vedlejšího námitkového řízení se zápisná způsobilost posuzovala podle odlišné právní úpravy, zákona č. 137/1995 Sb., a přihláška ochranné známky (požadovaná pro jiné třídy) v něm byla zamítnuta z jiných důvodů.

20. Shora citovaná zjištění z kmenového a vedlejšího spisu ve spojení s uvedeným rozsudkem NSS, č. j. [spisová značka], tak vyvrací tvrzení žalované o totožnosti stěžejních sporných otázek v obou správních řízeních, resp. vyvrací její tvrzení o nutnosti řešit tyto otázky důležité pro vedlejší řízení i v kmenovém řízení, v němž Úřad do skončení vedlejšího řízení nastolil faktický klid výlučně z důvodu vyřešení těchto otázek (které Úřad nesprávně považoval za důležité i pro rozhodnutí v kmenovém řízení), neboť pro kmenové řízení bylo zcela bezpředmětné posouzení otázek autorství označení„ [název]“, aktivní legitimace [právnická osoba] k podání návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky, popř. udělení souhlasu autora.

21. K žalobkyní tvrzené nemajetkové újmě bylo prokázáno, že v průběhu žalobou vymezeného trvání kmenového řízení (do zneplatnění napadené ochranné známky rozhodnutím ze dne [datum]) byla žalobkyně osočována z neoprávněného užívání napadené ochranné známky a porušování autorského díla ze strany [právnická osoba] (viz korespondence [právnická osoba] ze dne [datum]), který oslovoval obchodní partnery žalobkyně, jež od ní odebírali výrobky pod napadenou značkou, upozorňoval je na neoprávněné užívání loga [název], vyzýval je k neprodlenému ukončení prezentace a prodeje těchto výrobků a k náhradě škody a bezdůvodného obohacení s tím, že v opačném případě bude věc řešit cestou práva, a to i trestního (viz emailová korespondence z [datum] a [datum], dopis [právnická osoba] ze dne [datum] adresovaný [obec] klenotnictví [název] [jméno], ze dne [datum] adresovaný [právnická osoba], ze dne [datum] adresovaný [právnická osoba], ze dne [datum] adresovaný [právnická osoba] [právnická osoba], ze dne [datum] adresovaný [právnická osoba] [jméno] [anonymizována tři slova], ze dne [datum] adresovaný [název] [jméno], a ze dne [datum] a [datum] adresovaný [právnická osoba]), na což byla žalobkyně nucena opakovaně reagovat, své obchodní partnery uklidňovat, přesvědčovat je o oprávněnosti zápisu napadené ochranné známky zapsané v rejstříku a obhajovat tak poškození svého dobrého jména a pověsti (viz korespondence právního zástupce žalobkyně ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]).

22. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění a právní závěry v projednávané věci. Další důkazní návrhy žalobkyně (návrhy na výslechy svědků) soud neprováděl, když dosud provedeným dokazováním již byly zjištěny skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. S ohledem na nesporné prohlášení účastníků o fakticitě užívání napadené ochranné známky bylo rovněž nadbytečné provádět další listinné důkazy žalobkyně (originály katalogů, časopisů a reklam, vztahujících se k jejím výrobkům pod značkou [název] atd.). Vzhledem k žalobou vymezené době trvání kmenového řízení (od [datum] do [datum]) pak soud z důvodu nerozhodnosti neprováděl k důkazu ani žalobkyní doložené rozhodnutí a protokoly Celní správy ČR z 12. 2. 2015, vztahující se k nemajetkové újmě, jež měla žalobkyni vznikat až za následující období.

23. Na základě nesporných prohlášení účastníků a provedeného dokazování lze tedy o skutkovém stavu věci učinit závěr, podle kterého Úřad o návrhu na prohlášení neplatnosti napadené ochranné známky žalobkyně, který u ní podala [právnická osoba] dne 4. 1. 2006 z důvodu namítaného dotčení autorských práv k označení„ [název]“ a za jehož podání zaplatila správní poplatek dne 22. 2. 2006, rozhodoval ve dvouinstančním kmenovém řízení, kdy první prvoinstanční rozhodnutí ze dne 12. 2. 2007 o zamítnutí námitek vydal ve lhůtě 11 měsíců a 18 dnů od zahájení kmenového řízení, přičemž po tuto dobu byl zcela nečinným minimálně po dobu bezmála půl roku; kasační rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 vydal předseda Úřadu ve lhůtě 6 let, 7 měsíců a 27 dnů od zahájení rozkladového řízení, a to z důvodu nastolení faktického klidu, o němž účastníky nevyrozuměl a v jehož průběhu dlouhodobě nedůvodně vyčkával (pročež učinil jen minimum úkonů směřujících k vyřízení věci) do doby vydání rozhodnutí v dříve zahájeném a mimořádně složitém vedlejším řízení, v němž však byly řešeny otázky nemající žádný, natož zásadní, význam pro rozhodnutí o návrhu na zneplatnění v kmenovém řízení (otázka autorství díla, aktivní legitimace [právnická osoba], udělení souhlasu autora); v navazujících dvou fázích kmenového řízení pak Úřad a jeho předseda vydali svá rozhodnutí ve lhůtě necelých 5 měsíců, resp. 6 měsíců, a to dne 7. 4. 2014 (nové prvoinstanční rozhodnutí Úřadu o prohlášení napadené ochranné známky žalobkyně za neplatnou) a 17. 10. 2014 (nové rozhodnutí předsedy Úřadu o zamítnutí rozkladu žalobkyně a potvrzení nového prvoinstanční rozhodnutí Úřadu). Po kasačním rozsudku NSS, č. j. [spisová značka], který navíc Úřadu explicitně uložil zamítnout návrh [právnická osoba] na prohlášení napadené ochranné známky v kmenovém řízení zamítnout, nebylo dosud v kmenovém řízení rozhodnuto. Po dobu trvání kmenového řízení žalobkyně napadenou ochrannou známku jako její vlastník užívala a rovněž jí v důsledku dlouhodobé nedůvodné nečinnosti Úřadu musela bránit, neboť byla nařčena z neoprávněného užívání této známky a porušování autorského díla ze strany [právnická osoba], který rovněž oslovoval řadu obchodních partnerů žalobkyně, kterým vytýkal neoprávněné užívání loga [název], vyzýval je k náhradě škody a k neprodlenému ukončení prezentace a prodeje těchto výrobků, a rovněž je upozorňoval i na trestněprávní následky. Tím došlo nejen k poškození dobré pověsti a jména žalobkyně, ale v důsledku dlouhodobé nečinnosti žalované byla žalobkyně vystavena především dlouhodobé právní nejistotě o zápisné způsobilosti její ochranné známky. Dopisem ze dne 1. 12. 2014, postoupeným Úřadu dne 8. 1. 2015, žalobkyně uplatnila nárok na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu u Úřadu, který jej podáním ze dne 15. 5. 2015 odmítl.

24. Podle ust. § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

25. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

26. Podle § 45 OchrZn, nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o ověřování plných mocí pro neurčitý počet řízení, o ověřování úředních razítek a podpisů na veřejných listinách vydaných orgány cizích států, o přerušení řízení, o lhůtách pro vydání rozhodnutí, o ochraně proti nečinnosti, dále z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu ustanovení o složení rozkladové komise a o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se (odstavec 1). V řízení zahájeném na návrh Úřad rozhoduje v rozsahu podání účastníků a na základě důkazů účastníky označených (odstavec 2). Proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu je přípustná žaloba proti rozhodnutí podle jiného právního předpisu (odstavec 3).

27. Podle § 6 správního řádu správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80 odstavec 1). Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje (odstavec 2).

28. Podle § 8 odst. 1 správního řádu správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.

29. Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba na náhradu nemajetkové újmy žalobkyně z titulu nevydání jednotlivých správních rozhodnutí (Úřadu o návrhu a předsedy Úřadu o rozkladu) v kmenovém řízení v přiměřené lhůtě je co do základu důvodná. Soud, vázán právními názory vyslovenými v kasačních rozhodnutích dovolacího a odvolacího soudu v této věci, hodnotil zjištěné skutečnosti podle § 1, § 2, § 5 písm. b), § 13 odst. 1 věty třetí a § 31a OdpŠk ve spojení s příslušnými ustanoveními OchrZn a správního řádu.

30. Soud předně konstatuje, že žalobkyně splnila prvořadou podmínku pro domáhání se práva u soudu na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem žalované, neboť dopisem ze dne 1. 12. 2014, postoupeným Úřadu dne 8. 1. 2015, uplatnila u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě ve smyslu ust. § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, přičemž žalovaná tento nárok v zákonné lhůtě šesti měsíců neuspokojila (viz § 15 odst. 2 téhož zákona), resp. jej podáním ze dne 15. 5. 2015 odmítla.

31. Jelikož se dle právního názoru odvolacího soudu, který nebyl předmětem dovolacího přezkumu a jímž je tedy soud v této věci vázán, na kmenové řízení nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, soud v intencích pokynů nadřízených soudů posuzoval, zda každé jednotlivé rozhodnutí v kmenovém řízení bylo vydáno ve lhůtě, kterou lze považovat za přiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠK ve spojení s § 45 odst. 1 OchrZn, a zda stát v důsledku takového nesprávného úředního postupu (nevydání byť jen jednoho z rozhodnutí v kmenovém řízení v přiměřené lhůtě) dle cit. § 13 odst 1 věta třetí OdpŠk odpovídá či nikoliv za nemajetkovou újmu žalobkyně ve smyslu § 31a téhož zákona, která jí v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla. V tomto směru se soud, rovněž dle závěrů nadřízených soudů, zabýval tím, zda charakter předběžné otázky v kmenovém řízení, jež měla být vyřešena rozhodnutím ve vedlejším řízení, mohl odůvodňovat fakticky nastolený klid kmenového řízení a tedy nečinnost žalované, tj. zda klid kmenového řízení byl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

32. V řízení bylo prokázáno, že první rozhodnutí ze dne 12. 2. 2007 o zamítnutí námitek Úřad vydal ve lhůtě 11 měsíců a 18 dnů od zahájení kmenového řízení (dle 34 odst. 1 OchrZn řízení zahájeno dne 22. 2. 2006 úhradou správního poplatku), přičemž po tuto dobu byl bez jakéhokoliv relevantního důvodu nečinným minimálně po dobu téměř půl roku; konkrétně v období od 15. 3. 2006 do 9. 6. 2006 a od 10. 6. 2006 do 9. 11. 2006. Vzhledem k délce doby této bezdůvodné nečinnosti Úřadu soud shledal jako přiměřenou lhůtu pro vydání prvního rozhodnutí Úřadu lhůtu 6 měsíců, během které mohlo být rozhodnutí vydáno nebýt uvedené nedůvodné nečinnosti Úřadu. Zbytek lhůty představující překročení zákonné (přiměřené) lhůty je průtah v řízení. Toto první rozhodnutí tak v důsledku nedůvodné nečinnosti žalované nebylo vydáno v přiměřené lhůtě a jedná se nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

33. Další rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 (kasační) vydal předseda Úřadu ve lhůtě 6 let, 7 měsíců a 27 dnů od zahájení rozkladového řízení, a to z důvodu nastolení faktického klidu v žalovanou uvedeném období od 12. 3. 2007 do 8. 11. 2013, o němž však účastníky ani neinformoval a nedal jim tak příležitost se k němu vyjádřit, a v jehož průběhu dlouhodobě zbytečně vyčkával (pročež učinil jen minimum úkonů směřujících k vyřízení věci) do doby vydání rozhodnutí v dříve zahájeném a mimořádně složitém vedlejším řízení, v němž však byly jako předběžné řešeny otázky nemající význam pro rozhodnutí v kmenovém řízení. Otázky autorství díla, aktivní legitimace [právnická osoba], udělení souhlasu autora, které byly posuzovány ve vedlejším námitkovém řízení, byly totiž pro kmenové řízení zcela bezpředmětné, neboť zápisná způsobilost ochranné známky napadené návrhem na prohlášení její neplatnosti v kmenovém řízení, se řídila, na rozdíl od vedlejšího řízení, jiným zákonem (zákonem č. 8/1952 Sb.), jenž navrhovatelem tvrzené dotčení autorských práv jako hmotněprávní důvod zápisné nezpůsobilosti nepřipouštěl, pročež měl být návrh v kmenovém řízení bez dalšího zamítnut. Ve vedlejším řízení o přihlášce téže ochranné známky - pro jiné třídy - se pak zápisná způsobilost řídila odlišným zákonem č. 137/1995 Sb. a výlučně pro toto vedlejší řízení bylo řešení uvedených předběžných otázek významné. Žalovaná tak v kmenovém řízení zcela zjevně nesprávně vyhodnotila, že otázky řešené ve vedlejším řízení jsou zcela nevýznamné pro řízení kmenové, a výlučně z tohoto důvodu nadbytečně vyčkávala na rozhodnutí ve vedlejším řízení. Za této situace je proto nutno na klid v kmenovém řízení, s ohledem na úpravu § 45 odst. 1 OchrZn, bez dalšího pohlížet jako na průtah v řízení, neboť nebyl nastolen v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 6 odst. 1 a 2 správního řádu), jakož ani i se zásadou vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmž právy nebo povinnostmi dotčené osoby (§ 8 odst. 1 správního řádu), nýbrž naopak. Jelikož každému rozhodnutí musí vždy předcházet nějaká doba přiměřená pro jeho vydání, soud v případě tohoto druhoinstančního rozhodnutí o rozkladu shledal přiměřenou lhůtu v délce dvou let. Zůstatek lhůty v délce 4 let, 7 měsíců a 27 dnů opět představuje překročení zákonné (přiměřené) lhůty. Toto druhé rozhodnutí tak v důsledku nedůvodné nečinnosti žalované rovněž nebylo vydáno v přiměřené lhůtě a opět se jedná o nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

34. V navazujících dvou fázích kmenového řízení pak Úřad a jeho předseda vydali svá rozhodnutí ve lhůtě necelých 5 měsíců, resp. 6 měsíců, a to dne 7. 4. 2014 (nové prvoinstanční rozhodnutí Úřadu o prohlášení napadené ochranné známky žalobkyně za neplatnou) a 17. 10. 2014 (nové rozhodnutí předsedy Úřadu o zamítnutí rozkladu žalobkyně a potvrzení nového prvoinstanční rozhodnutí Úřadu), které soud považuje za přiměřené.

35. Soud dále posuzoval, zda v důsledku shora zjištěného nesprávného úředního postupu, spočívajícího ve skončení předmětného správního řízení po nepřiměřeně dlouhé době jeho trvání, vznikla žalobkyni tvrzená nemajetková újma, která se v daném případě nepresumuje a za kterou stát ve smyslu § 1, § 2, § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk odpovídá. Bez ohledu na to, že žalobkyně po celou dobu trvání kmenového řízení mohla užívat a taky dle nesporného prohlášení účastníků užívala jako vlastník napadenou ochrannou známku, bylo současně prokázáno, že v důsledku dlouhodobé bezdůvodné nečinnosti žalované (zbytečných průtahů) musela tuto známku bránit, neboť byla nařčena z jejího neoprávněného užívání a porušování autorského díla ze strany [právnická osoba], který rovněž oslovoval řadu obchodních partnerů žalobkyně, jimž vytýkal neoprávněné užívání loga [název], vyzýval je k náhradě škody a k neprodlenému ukončení prezentace a prodeje těchto výrobků, atd. Tím došlo nejen k poškození dobré pověsti a jména žalobkyně, ale v důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu žalované byla žalobkyně vystavena především dlouhodobé právní nejistotě o zápisné způsobilosti její ochranné známky a obavám ohledně jejího dalšího podnikání založeného na této známce. Příčinná souvislost mezi vznikem nemajetkové újmy a nesprávným úředním postup žalované, spočívajícím ve vydání prvních dvou rozhodnutí v kmenovém řízení v nepřiměřené lhůtě, je tak dána.

36. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk tak žalobkyni vznikl za nemajetkovou újmu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva žalobkyně se nejeví jako dostačující zadostiučinění. Pro stanovení výše odškodnění vzniklé nemajetkové újmy žalobkyně soud analogicky aplikoval závěry Stanoviska o částkách pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, které vymezilo základní roční částku odškodnění v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, přičemž v této konkrétní věci soud vyšel ze střední hodnoty odpovídající základní roční sazbě 17 500 Kč (1 458 Kč měsíčně a 48 Kč denně), kterou shledal adekvátní, když přihlédl k délce a důvodům překročení zákonné (přiměřené) lhůty pro vydání prvních dvou rozhodnutí žalované v kmenovém řízení, jak je uvedeno již shora (neučinění žádných úkonů Úřadem ve lhůtě bezmála půl roku při vydání prvního rozhodnutí a zcela zbytečné a tudíž nedůvodné vyčkávání na rozhodnutí ve vedlejším řízení, které neposuzovalo žádné otázky významné pro kmenové řízení); dále k charakteru kmenového řízení, jehož složitost reálně spočívala pouze v řádném právním výkladu příslušných zákonů, a dalšímu postupu žalované během řízení, když nepřípustně rozšířila předmět kmenového řízení o hodnocení dalších důvodů zápisné nezpůsobilosti napadené ochranné známky nad rámec návrhu navrhovatele [název], který vymezil pouze důvod neplatnosti spočívající v dotčení autorských práv a tímto způsobem řízení zatížil; a dále k výsledku samotného kmenového řízení, v němž bude Úřad, který napadenou ochrannou známku nesprávně zneplatnil, povinen bez dalšího návrh na prohlášení její neplatnosti zamítnout. Důvody k další úpravě základní roční sazby, stanovené ve shora uvedené výši 17 500 Kč, již soud neshledal. Žalobkyně žádným způsobem nepřispěla ke složitosti kmenového řízení 37. Protože soud v případě prvního rozhodnutí ze dne 12. 2. 2007 soud dovodil přiměřenou lhůtu pro jeho vydání v délce půl roku, vznikl žalobkyni, opět při analogické využitelnosti závěrů Stanoviska, po tuto dobu prvních 6 měsíců nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši poloviční sazby, tj. 8 750 Kč ročně (729 Kč měsíčně), a po zbývající dobu 5 měsíců a 18 dnů ve výši 17 500 Kč, tj. 1 458 Kč měsíčně a 48 Kč denně, což činí částku 12 528 Kč. V případě druhého rozhodnutí ze dne 8. 11. 2013 soud dovodil přiměřenou lhůtu pro jeho vydání v délce dvou let a žalobkyni tak za dobu prvních dvou let vznikl nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši poloviční sazby, tj. 8 750 Kč, a po zbývající dobu v délce 4 let, 7 měsíců a 27 dnů, ve výši 17 500 Kč, tj. 1 458 Kč měsíčně a 48 Kč denně, což činí částku 99 002 Kč. Součet obou částek činí celkem 111 530 Kč.

38. Soud proto ve výroku I. tohoto rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku v souhrnné výši 111 530 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 20. 1. 2015 (§ 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění). Zůstatek žalobního nároku ve výši 337 470 Kč s příslušenstvím pak ve výroku II. rozsudku jako nedůvodný zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení účastníkovi, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V daném případě byla žalobkyně zcela úspěšnou co do základu věci, přičemž výše plnění závisela na úvaze soudu. Žalobkyně má tak právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Její náklady řízení tvoří odměna za její právní zastupování advokátem za 14 úkonů právní služby á 3100 Kč dle § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) a 14x režijní paušál á 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, písemná podání ve věci samé ze dne 25. 7. 2016, 12. 10. 2012, 29. 10. 2020, 25. 11. 2020 a 21. 9. 2021, odvolání ze dne 22. 12. 2016, dovolání ze dne 22. 5. 2017, 5x účast u jednání soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]); náhrada promeškaného času právního zástupce žalobkyně k soudním jednáním z [obec] do [obec] a zpět v požadované výši 4 000 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 AT (40 půlhodin á 100 Kč); náhrada cestovních výdajů právního zástupce žalobkyně v celkové výši 10 075 Kč při použití osobního motorového vozidla [značka automobilu] CC k jednání soudu v r. 2016 a osobního motorového vozidla [značka automobilu] [anonymizováno] ke třem jednáním soudu v r. 2020 a 2021 z [obec] do [obec] a zpět (každá z cest tam i zpět 410 km), a to u vozidla [anonymizováno] při průměrné spotřebě pohonných hmot 7,9 l/km, ceně za 1 litr benzinu Natural 95 ve výši 29,70 Kč dle § 4 písm. a) vyhlášky č. 385/2015 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 3,80 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky (tj. cestovné 2 520 Kč), a u vozidla [značka automobilu] při průměrné spotřebě pohonných hmot 6,2 l/km, ceně za 1 litr motorové nafty ve výši 31,80 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 358/2019 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,20 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky ke dvěma soudním jednáním v r. 2020 (tj. cestovné 2 x 2 530 Kč), a ceně za 1 litr motorové nafty ve výši 27,20 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb. a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy ve výši 4,40 Kč dle § 1 písm. b) téže vyhlášky k jednání soudu v r. 2021 (tj. cestovné 2 495 Kč); DPH 21% ve výši 12 952 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny) a zaplacený soudní poplatek za podané dovolání ve výši 10 000 Kč, tj. celkem náklady řízení ve výši 84 627 Kč (po zaokrouhlení). Podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

Poučení