6 C 449/2021 - 162

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Barochovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] o náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % p. a. od 1. 11. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 70 570,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Podáním ze dne 18. 11. 2021 se žalobkyně domáhala po [Anonymizováno] (dále jen žalovaná) náhrady nemajetkové újmy ve výši 126 000 Kč s příslušenstvím, která jí byla způsobena při výkonu veřejné moci rozhodnutími této organizační složky a nesprávným úředním postupem. Žalobkyně uvedla, že se v roce 2001 stala majitelkou slovně-grafické ochranné známky ve znění [Anonymizováno] s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, jež byla registrována dne 24. 4. 1985. Na návrh společnosti [právnická osoba]. (dále jen „[Anonymizováno]“) žalovaná prohlásila tuto ochrannou známku výrokem I. za neplatnou ex tunc podle § 32 odst. 1 a § 52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „ZOZ“), ve spojení s § 2 odst. 2 písm. b), c) zákona č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech, a výrokem II. za neplatnou ex tunc podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. i) ZOZ. K rozkladu žalobkyně předseda žalované potvrdil dne 17. 10. 2014 prvostupňové rozhodnutí, které nabylo právní moci dne 20. 10. 2014. Žalobkyně následně podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze, jež byla rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, zamítnuta. Z podnětu kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i obě rozhodnutí vydaná správními orgány zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalobkyně poukázala na to, že i přes jasný závazný pokyn Nejvyššího správního soudu nebylo správní řízení k datu žaloby pravomocně skončeno, neboť proti novému prvoinstančnímu rozhodnutí žalované vydanému dne 24. 5. 2021 podala společnost [Anonymizováno] odvolání. Žalobkyně závěrem doplnila, že již uplatnila rovněž nárok na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v rámci předchozí fáze řízení v období od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠ“), který byl projednáván u Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 448/2015. V aktuálně řešené věci je její nárok omezen pouze na přiměřené zadostiučinění za průtahy od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021, tj. celkem 77 měsíců, jehož výše byla žalobkyní vyčíslena na základě stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, na shora popsanou částku.

2. Přípisem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 6 C 449/2021-33, soud informoval [Anonymizováno], že ve světle § 6 odst. 4 OdpŠ bude s touto organizační složkou státu dále jednat jako s žalovanou ve věci, neboť řízení, k němuž se vztahuje nárok na přiměřené zadostiučinění, nelze posoudit jako jeden celek.

3. Usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 6 C 449/2021-44, poté soud na základě podání žalobkyně ze dne 17. 6. 2022 rozhodl o částečném zastavení řízení do částky 48 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 1. 11. 2021 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby.

4. Ve vztahu ke zbývající části žalobního nároku rozhodl zdejší soud rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 6 C 449/2021-106, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení (výrok I.), co do částky 7 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z této částky od 1. 11. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 51 401,15 Kč (výrok III.). Zdejší soud vyšel ze zjištění, že řízení vedené původní žalovanou a před správními soudy trvalo po dobu od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021, tj. 77 měsíců. Po právní stránce dovodil, že žalobkyně splnila podmínky pro domáhání se práva na přiměřené zadostiučinění jako kompenzace nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem u soudu, když tento nárok předem řádně uplatnila v souladu s § 14 odst. 1 a 3 OdpŠ, avšak ve lhůtě uvedené v § 15 odst. 2 OdpŠ nebyl uspokojen. Vzhledem k tomu, že soud nepodřadil řízení o vyslovení neplatnosti ochranné známky pod režim zakotvený v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), posuzoval v souladu s § 13 odst. 1 OdpŠ nárok žalobkyně na odškodnění ve světle průtahů při vydání jednotlivých dílčích rozhodnutí nad rámec přiměřené lhůty dle § 45 ZOZ. Po rekapitulaci podniknutých procesních kroků poté soud dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl s přihlédnutím k délce průtahů, významu řízení pro žalobkyni, jakož i jeho složitosti nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12 000 Kč ročně s výjimkou prvního roku řízení vedeného u Městského soudu v Praze, za nějž žalobkyni přiznal částku 6 000 Kč.

5. Proti výrokům I. a III. výše uvedeného rozsudku podala žalovaná dne 9. 8. 2023 odvolání, a to z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaná v první řadě namítla, že prvoinstanční soud jednal s nesprávnou organizační složkou v rozporu s § 6 odst. 3 OdpŠ, podle něhož je pro účel řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem zásadně příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, kde probíhalo správní řízení, a to za podmínky, že toto řízení tvořilo s navazujícím soudním řízení jeden celek. Podle názoru žalované byly podmínky uvedené v § 6 odst. 3 OdpŠ splněny a v pozici žalované tak měl v řízení vystupovat Úřad průmyslového vlastnictví jako ústřední orgán státní správy s působností v oblasti ochrany průmyslového vlastnictví podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy. Na podporu svých tvrzení žalovaná odkázala na usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 12 Co 361/2020-71, či usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 26 C 197/2021-15. Stran samotného nároku na přiměřené zadostiučinění žalovaná poukázala, že prvoinstanční soud se odchýlil od ustálené judikatury, když dovodil, že na nyní projednávanou věc nedopadá režim čl. 6 Úmluvy. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2022, č. j. 69 Co 47/2022-178, žalovaná upozornila na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, dle něhož již není na místě rozlišovat mezi řízeními o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení spadajícími pod čl. 6 Úmluvy a jinými řízeními, neboť rozhodujícím kritériem je pouze to, zda se předmět řízení týkal základního práva či svobody či nikoli. Za situace, kdy Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 35 Co 109/2021-295, potvrdil, že správní řízení o registraci ochranné známky je řízením o vlastnickém právu, je třeba dle názoru žalované postupovat podle § 13 ve spojení s § 31a OdpŠ a přiměřenou délku řízení posuzovat prizmatem čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Co se týká tvrzených průtahů v řízení, žalovaná kontrovala, že délka tohoto řízení plně odpovídá jak složitosti řízení, tak i objemu spisového materiálu. Úřad průmyslového vlastnictví není při vydání rozhodnutí v řízení o ochranných známkách vázán lhůtami uvedenými v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), nýbrž toliko obecnými principy formulovanými v § 6 odst. 1 s. ř. Ve světle skutečnosti, že žalobkyně a společnost [Anonymizováno] jsou významní konkurenti na trhu, kteří ve svých četných civilních a správních sporech využívají veškerých zákonný prostředků k dosažení svých zájmů, nelze dle žalované spatřovat v řízení před původní žalovanou jakékoli průtahy. K témuž závěru se žalovaná přiklání i ve vztahu k právně složitým řízením před správními soudy, kde je rovněž patrná výrazná procesní aktivita jednotlivých účastníků, jakož i zúčastněných osob, jež předložily množství nových důkazů a vyjádření. Za situace, kdy Městský soud v Praze kromě řízení vedeného pod sp. zn. 9 A 374/2014 projednává souběžně dva další spory týkající se stejné ochranné známky, není podle žalované přiznání relutární satisfakce na místě. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, aby bylo ve věci dále jednáno s Úřadem průmyslového vlastnictví na místě žalované, resp. aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady řízení.

6. Žalobkyně na výše popsané odvolání reagovala vyjádřením ze dne 24. 10. 2023 s tím, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný a precizně odůvodněný. Podle názoru žalobkyně se k otázce příslušnosti organizační složky státu vyjádřil soud I. stupně v bodu 7 odůvodnění svého rozsudku, když v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 20 Co 66/2022, dovodil, že řízení o nárocích k ochranné známce má veřejnoprávní povahu a z hlediska průtahů se tak nelze dovolávat nepřiměřenosti jeho celkové délky, ale pouze porušení povinnosti vydat jednotlivá rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k tomu, že na správní řízení a řízení před správními soudy nebylo možné nahlížet jako na jeden celek, soud podle žalobkyně správně dovodil pasivní legitimaci [Anonymizováno]. Co se týká samotné délky řízení, žalobkyně ve svém podání potvrdila, že společnost [Anonymizováno] podala k Úřadu průmyslového vlastnictví tři další podněty, na jejichž základě byla zahájena nová řízení. Podle žalobkyně je zcela pochopitelné, že se proti jakýmkoli právním krokům ze strany společnosti [Anonymizováno] jako svého přímého konkurenta, s nímž vede spory již 17 let, aktivně brání. Důvodem tohoto postupu je i nevhodná právní úprava v [Anonymizováno] jež umožňuje opakované návrhy na prohlášení neplatnosti ochranné známky. Daný stav však nemůže být žalobkyni dle jejího názoru přičítán k tíži, stejně jako dvě další řízení před Městským soudem v Praze, která byla zahájena výrazně později než řízení pod sp. zn. 9 A 374/2014 a nemohla tak mít na jeho celkovou délku vliv.

7. Z podnětu odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 1. 2024, č. j. 14 Co 321/2023-142, prvoinstanční rozsudek ve výrocích I. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc též vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem vysloveným v prvoinstančním rozsudku, že čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na správní řízení o soukromoprávním nároku či závazku dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, je toto právo zaručeno též v řízení, kde orgány veřejné správy rozhodují o základních právech a svobodách, a to i bez vazby na navazující soudní řízení. Odvolací soud zdůraznil, že při porušení tohoto práva vzniká nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny, přičemž je třeba zohlednit celkovou délku řízení, které ve svém souhrnu vedlo k realizaci daného základního práva. S těmito závěry se ztotožnil i velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020. Co se týká podstaty projednávaného sporu, odvolací soud poukázal na to, že řízení před žalovanou (Úřad průmyslového vlastnictví) a správními soudy se týkalo základního práva žalobkyně a jako takové bylo nezbytné ho posuzovat jako jeden celek. Vzhledem k dikci § 6 odst. 1, 3 OdpŠ proto uzavřel, že soud I. stupně měl v řízení jednat s Úřadem průmyslového vlastnictví jako příslušnou organizační složkou státu. Ve shora uvedených intencích tak soudu I. stupně uložil, aby v rámci dalšího řízení začal znovu jednat s původní žalovanou a aby v případě, že dospěje k závěru o jejím nesprávném úředním postupu, vzal při úvaze o formě a výši zadostiučinění v potaz též odškodnění, které bylo již žalobkyni přiznáno v řízení pod sp. zn. 11 C 448/2015 u Obvodního soudu pro [adresa].

8. Při vázanosti právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř. zdejší soud začal po vrácení spisového materiálu v řízení jednat s [Anonymizováno] jako žalovanou ve smyslu § 6 odst. 1, 3 OdpŠ, přičemž nepřistoupil k opětovnému provedení dokazování, jehož opakování účastníci nepožadovali. Žalovaná odkázala na předchozí vyjádření ve věci a zdůraznila, že řízení o ochranné známce není obecně spojeno se zvýšeným významem pro jejího vlastníka. Ve světle složitosti běžícího řízení a již poskytnutého peněžitého zadostiučinění poté uzavřela, že soud by měl striktně zohlednit vymezení nároku, který je předmětem žaloby, a zaměřit se výlučně na délku řízení před žalovanou, jež činila toliko 4 z celkových 77 měsíců.

9. Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 A 374/2014, ve věci žalobkyně proti žalované, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalované ze dne 17. 10. 2014, č. j. O53821/D30977/2014/ÚPV, ve věci rozkladu proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2014 o prohlášení ochranné známky žalobkyně za neplatnou, soud zjistil, že: - žaloba byla k Městskému soudu v Praze podána dne 17. 12. 2014; - první úkon ve věci byl učiněn dne 19. 12. 2014; - dne 22. 12. 2014 došlo soudu doplnění tvrzení žalobkyně k žádosti o přiznání odkladného účinku; - dne 6. 1. 2015 došlo soudu k jeho výzvě vyjádření žalované k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby; - usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2015, č. j. 9 A 374/2014-61, jež nabylo právní moci dne 26. 1. 2015, nebyl podané žalobě přiznán odkladný účinek; - dne 16. 1. 2015 byly učiněny úřední záznamy zaměstnanců soudu ohledně stavu jiných řízení; - dne 29. 1. 2015 došla soudu žádost žalobkyně o zaslání kopií listin, které byly připojeny k vyjádření žalované; - dne 2. 2. 2015 došlo soudu vyjádření žalované k podané žalobě; - dne 24. 2. 2015 byla žalobkyni odeslána výzva předsedkyně senátu k replice k vyjádření žalované; - dne 13. 3. 2015 a 1. 4. 2015 byla soudu na jeho výzvu doručena replika žalobkyně; - dne 8. 4. 2015 došlo soudu vyjádření zúčastněné osoby společnosti [Anonymizováno] k žalobě; - dne 14. 4. 2015 byl učiněn úkon soudu spočívající v zaslání vyjádření zúčastněné osoby žalobkyni na vědomí a sdělení, že z důvodu projednávání nepřednostních žalob z druhé poloviny roku 2011 nelze stanovit časový horizont projednání dané věci; - dne 25. 9. 2015 byl učiněn úřední záznam s tím, že z důvodu změny rozvrhu práce od 1. 7. 2015 byla věc převzata zpět do referátu [tituly před jménem] [Anonymizováno] s předáním spisu dne 24. 9. 2015; - dne 28. 11. 2017 bylo nařízeno jednání na termín 7. 3. 2018; - dne 9. 2. 2018 byl soudu v rámci podání zúčastněné osoby zaslán znalecký posudek; - dne 28. 2. 2018 bylo jednání nařízené na termín 7. 3. 2018 odročeno na den 25. 4. 2018 z důvodu poúrazového stavu předsedkyně senátu; - dne 28. 2. 2018 a 1. 3. 2018 došlo soudu podání žalobkyně, a to shrnutí správní žaloby; - dne 14. 3. 2018 došlo soudu podání žalobkyně s doplněním důkazů ze strany žalobkyně; - dne 22. 3. 2018 došla soudu žádost žalobkyně o odročení jednání nařízeného na termín 25. 4. 2018; - dne 29. 3. 2018 bylo jednání nařízené na den 25. 4. 2018 k žádosti žalobkyně odročeno na termín 6. 6. 2018; - dne 6. 6. 2018 proběhlo ve věci jednání; - dne 15. 6. 2018 byl vyhlášen rozsudek; - dne 16. 7. 2018 byla na žádost prodloužena lhůta k písemnému vyhotovení rozsudku do 7. 9. 2018; - dne 7. 9. 2018 byl účastníkům řízení zaslán rozsudek soudu ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, který nabyl právní moci dne 7. 9. 2018 a jímž soud zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu a že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; - dne 25. 9. 2018 došla soudu žádost Nejvyššího správního soudu o předložení spisu pod sp. zn. 9 A 374/2014 z důvodu podání kasační stížnosti žalobkyní, která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 21. 9. 2018; - dne 5. 10. 2018 obdržel Nejvyšší správní soud spis Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 A 374/2014; - dne 23. 11. 2020 byl vydán rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 312/2018-242, který nabyl právní moci téhož dne a jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, rozhodnutí předsedy žalované ze dne 17. 10. 2014, č. j. O-53821/D30977/2014 UPV, a rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2014, č. j. O-53821/626/2006/UPV, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení s tím, že samostatně rozhodl pouze o nákladech řízení.; - dne 10. 12. 2020 byl Městskému soudu v Praze vrácen spis pod sp. zn. 9 A 374/2014.

10. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, ve věci žalobkyně proti žalované, za účasti zúčastněné osoby na řízení společnosti [Anonymizováno], o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalované ze dne 17. 10. 2014, č. j. O-53821/D30977/2014/UPV, soud zjistil, že podaná správní žaloba byla zamítnuta, žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, stejně tak ani osobě zúčastněné na řízení.

11. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, ve věci žalobkyně proti žalované, za účasti zúčastněné osoby na řízení společnosti [Anonymizováno], o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalované ze dne 17. 10. 2014, č. j. O-53821/D30977/2014/UPV, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 9 A 374/2014-314, soud zjistil, že uvedeným rozsudkem byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, dále bylo zrušeno rozhodnutí předsedy žalované ze dne 17. 10. 2014, č. j. O-53821/D30977/2014/UPV, jakož i rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2014, a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení s tím, že bylo rozhodnuto též o nákladech řízení.

12. Z části spisu sp. zn. O-506093 žalované, soud zjistil, že: - dne 20. 11. 2020 bylo žalobkyni doručeno vyjádření žalované k podání zúčastněné osoby v řízení o kasační stížnosti; - dne 23. 11. 2020 byl žalované doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242; - dne 24. 11. 2020 byla žalované doručena žádost žalobkyně o vyznačení změny stavu ochranné známky; - dne 26. 11. 2020 byla zaměstnancem žalované zaslána žádost o úřední opravu, a to vyznačení změny stavu u ochranné známky žalobkyně ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242; - dne 27. 11. 2020 bylo vydáno osvědčení podle § 154 s. ř., adresované zástupci žalobkyně, s tím, že byla provedena změna u ochranné známky žalobkyně s ohledem na shora uvedená rozhodnutí; - dne 30. 11. 2020 bylo vydáno osvědčení podle § 154 s. ř., adresované zástupci žalobkyně, s tím, že byl u ochranné známky žalobkyně vyznačen její zástupce; - dne 1. 12. 2020 byla žalované doručena žádost zástupce žalobkyně o náhradu nákladů řízení přiznaných rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242; - dne 7. 12. 2020 byl žalobkyni doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242, s vyznačením doložky právní moci; - dne 10. 12. 2020 bylo žalované doručeno sdělení Nejvyššího správního soudu, že její správní spis byl předán dalšímu senátu k dalšímu řízení; - dne 17. 12. 2020 bylo žalované doručeno zástupcem společnosti [Anonymizováno] doplnění návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně s tím, že na tomto návrhu společnost [Anonymizováno] i nadále trvá; - dne 8. 1. 2021 byla žalované doručena zástupcem žalobkyně žádost o vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně; - dne 11. 1. 2021 žalovaná výzvou adresovanou zástupci žalobkyně vyzvala k zaplacení správního poplatku za žádost o výpis z rejstříku; - dne 15. 1. 2021 byl vydán výpis z rejstříku ochranných známek – ochranné známky žalobkyně; - usnesením žalované ze dne 27. 1. 2021, č. j. O-53821/D20119448/2020/ÚPV, bylo rozhodnuto o žádosti společnosti [Anonymizováno] ve věci doplnění návrhu na prohlášení ochranné známky žalobkyně za neplatnou tak, že žádosti o doplnění návrhu na prohlášení ochranné známky žalobkyně za neplatnou se ve smyslu § 41 odst. 8 s. ř. nevyhovuje; - dne 17. 2. 2021 bylo žalované doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 302/21, jímž byla odmítnuta ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti [Anonymizováno]; - dne 26. 2. 2021 byl zástupcem společnosti [Anonymizováno] doručen žalované rozklad proti rozhodnutí ze dne 27. 1. 2021, č. j. O-53821/D20119448/2020/UPV; - dne 1. 3. 2021 byla vyhotovena předkládací zpráva k podanému rozkladu; - dne 2. 3. 2021 byla žalované doručena zástupcem žalobkyně žádost o vydání rozhodnutí o návrhu a žádost o zaslání listin ze spisu; - dne 2. 3. 2021 bylo žalované doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021, č. j. 1 As 82/2019-87; - dne [právnická osoba]. 2021 bylo žalované zástupcem společnosti [Anonymizováno] doručeno druhé doplnění návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně včetně příloh; - dne 4. 3. 2021 je datováno vyjádření žalované k žádostem vlastníka ochranné známky adresované zástupci žalobkyně; - dne 10. 3. 2021 bylo žalované doručeno zástupcem společnosti [Anonymizováno] vyjádření ke sdělení ze dne 9. 3. 2021; - dne 11. 3. 2021 bylo žalované zástupcem společnosti [Anonymizováno] doručeno doplnění rozkladu proti usnesení žalované ze dne 27. 1. 2021, č. j. O-53821/ D20119448/2020/UPV; - dne 23. 3. 2021 bylo žalované doručeno usnesení ze dne 26. 2. 2021, č. j. 1 As 82/2019-87, včetně informace Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2021 o postoupení správního spisu zdejšímu soudu.

13. Z rozhodnutí žalované ze dne 24. 5. 2021, sp. zn. O-53821, soud zjistil, že tímto rozhodnutím byl zamítnut návrh společnosti ELTON na prohlášení ochranné známky žalobkyně za neplatnou.

14. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 11 C 448/2015 ve věci žalobkyně MPM-[právnická osoba]. proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, jehož předmětem bylo odškodnění za nepřiměřenou délku téhož řízení za období od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 soud zjistil, že rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2021, č. j. 11 C 448/2015-565, byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobkyni částku 111 530 Kč s příslušenstvím, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 33 470 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 20 Co 66/2022-606, byl rozsudek soudu I. stupně ve věci se sp. zn. 11 C 448/2015 ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 78 000 Kč s příslušenstvím potvrzen a dále byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 33 530 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta a soud uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení.

15. Z kopie předžalobní výzvy ze dne 27. 4. 2021 adresované žalované zástupcem žalobkyně, soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě nemajetkové újmy způsobené rozhodnutími žalované a správních soudů za nesprávný úřední postup při výkonu veřejné moci.

16. Z dopisu ze dne 25. 10. 2021, č. j. 2021/D21101291/603/ÚPV, adresovaného zástupci žalobkyně žalovanou, soud zjistil, že žalovaná odmítla žádost žalobkyně o náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci.

17. Z kopie sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 1. 2022, č. j. MSP-97/2022-ODSK-ODSK/4, soud zjistil, že podle úsudku Ministerstva spravedlnosti lze v posuzovaném řízení konstatovat průtahy, neboť toto řízení trvalo od prosince 2014 do listopadu 2020, tj. 5 let a 11 měsíců. Řízení bylo po skutkové i právní stránce složité, význam řízení pro žalobkyni byl však shledán jako zvýšený a stát byl označen jako zodpovědný za nemajetkovou újmu pro porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Výši této újmy Ministerstvo spravedlnosti vyčíslilo na částku 81 125 Kč.

18. Z kopie Osvědčení vydaného žalobkyni Sdružením pro oceňování kvality, s datem [právnická osoba]. 2018, soud zjistil, že toto osvědčení bylo vydáno za kvalitu výrobku náramkové hodinky [Anonymizováno].

19. Z kopie faktur č. 75/035, 75/036, 75/037, 75/038, 75/039, 75/040, 75/041, 78/28, vydaných žalobkyní, soud zjistil, že žalobkyně fakturovala za prodej hodinek [Anonymizováno].

20. Z listiny Informace pro zákazníky o prodeji falešných [Anonymizováno] na českém trhu ze dne 8. 3. 2018, soud zjistil, že společnost [Anonymizováno] informovala neurčitý okruh osob o tom, že jako jediná může používat na hodinkách označení [Anonymizováno], když žalobkyně se na tradiční historickou výrobu hodinek odvolává neoprávněně. Společnost [Anonymizováno] se distancovala od prodeje hodinek [Anonymizováno] ze strany žalobkyně a upozornila adresáty, že v případě zakoupení tohoto zboží mohou svou investici považovat za zmařenou a cítit se podvedeni.

21. Z kopie dopisu adresovaného [tituly před jménem] [jméno FO], advokátem, [Anonymizováno] [jméno FO]. ze dne 13. 2. 2014 ve věci Internetové prezentace a prodeje náramkových hodinek s označením [Anonymizováno], soud zjistil, že adresáti byli vyzváni k ukončení prezentace a prodeje hodinek s označením [Anonymizováno] s tím, že porušují autorská práva společnosti [Anonymizováno].

22. Z kopie faktury č. [hodnota] vystavené společností [Anonymizováno] ze dne 29. 12. 2014, s datem splatnosti dne 15. 1. 2015, soud zjistil, že žalobkyni byl vystaven daňový doklad znějící na částku 18 000 000 Kč za škodu a neoprávněný majetkový prospěch v souvislosti s neoprávněným užíváním autorského díla [Anonymizováno] v roce 2012.

23. Z kopie protokolu o zadržení zboží ze dne 12. 2. 2015, vyhotoveného Celním úřadem pro hl. město Prahu, zn. 24754/2015-510000-61, soud zjistil, že byly zadrženy hodinky [Anonymizováno] z důvodu podezření na porušení práv [podezřelý výraz] vlastnictví.

24. Z kopie protokolů o zadržení zboží vyhotovených Celním úřadem pro Jihomoravský kraj ze dne 12. 2. 2015, č. j. 25021-3/2015-530000-61, č. j. 25019-3/2015-530000-61 a č. j. 25018-3/2015-530000-61, soud zjistil, že byly zadrženy hodinky [Anonymizováno].

25. Z kopie protokolu o kontrole při výkonu dozoru v oblasti nakládání se zbožím na vnitrostátním trhu, vyhotoveného Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj ze dne 12. 2. 2015, č. j. 16533-3/2015-570000-61, soud zjistil, že kontrola žalobkyně byla uzavřena s tím, že nebyla zjištěna nabídka, prodej, výroba a skladování zboží, které by porušovaly práva vyplývající z práv duševního vlastnictví, konkrétně označení [Anonymizováno].

26. Z ostatních provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění či právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

27. Soud vyhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř. a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

28. Řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně bylo zahájeno žalovanou dne 4. 1. 2006. Navazující správní žaloba proti rozhodnutí předsedy žalované byla u Městského soudu v Praze podána dne 17. 12. 2014, přičemž rozsudek ve věci byl vydán dne 15. 6. 2018. Nejvyšší správní soud obdržel dne 21. 9. 2018 kasační stížnost, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, č. j. 2 As 312/2018-242. Téhož dne bylo předmětné rozhodnutí doručeno žalované, která dne 27. 11. 2020 vydala osvědčení o změně stavu ochranné známky žalobkyně. Dne 17. 12. 2020 obdržela žalovaná doplnění návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně, o němž rozhodla dne 17. 2. 2021. Poslední úkon během žalovaného období je datován ke dni 23. 3. 2021. Celková délka řízení před správními soudy spolu s řízením vedeným žalovanou po vrácení věci tak v rámci období od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021 činila 77 měsíců.

29. Podle čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Do uvedené kategorie mezinárodních smluv spadá rovněž Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou Česká a Slovenská Federativní Republika ratifikovala dne 18. 3. 1992 a která byla vyhlášena ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí publikovaném pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení uveřejněných pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb. m. s.

30. Podle čl. 6 odst. 1 věty prvé Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

31. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

32. Podle § 13 odst. 1 OdpŠ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

33. Podle § 31a odst. 1 OdpŠ bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se dle tohoto zákona i přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při určení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

34. Podle § 45 odst. 1 ZOZ nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o ověřování plných mocí pro neurčitý počet řízení, ověřování úředních razítek a podpisů na veřejných listinách vydaných orgány cizích států, přerušení řízení, lhůtách pro vydání rozhodnutí, ochraně proti nečinnosti, dále z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu ustanovení o složení rozkladové komise a možném způsobu ukončení řízení o rozkladu a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení rozhoduje Úřad v řízení zahájeném na návrh v rozsahu podání účastníků a na základě důkazů účastníky označených. Podle odstavce 3 téhož zákonného ustanovení je proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu přípustná žaloba proti rozhodnutí podle jiného právního předpisu.

35. Podle § 6 odst. 1 s. ř. správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, užije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co nejméně zatěžuje. Správní orgán opatřuje podklady přednostně s využitím úřední evidence, do níž má přístup. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis.

36. Podle § 8 odst. 1 s. ř. správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů či u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.

37. Soud se předně zabýval povahou správního řízení o neplatnosti ochranné známky a navazujícího řízení před správními soudy, které v intencích citovaného závazného právního názoru odvolacího soudu posoudil jako jediné řízení, v němž bylo rozhodováno o vlastnickém právu žalobkyně jako jednom ze základních práv a svobod ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Jak v tomto ohledu potvrdil ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, již Ústavní soud, i v řízeních vedených orgány veřejné správy o základních právech a svobodách je zásadně třeba dbát na ochranu práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení tohoto práva přitom nelze přezkoumávat pouze z hlediska délky řízení před správním orgánem, ale až do okamžiku konečného rozhodnutí ve věci, kdy je věc „projednávána“ ve smyslu výše citovaného ustanovení.

38. K uvedeným právním závěrům se ve svém recentním rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, přihlásil též velký senát občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že ve správních řízeních, jejichž předmětem je základní právo či svoboda, je v první řadě třeba zkoumat přiměřenost jeho délky v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to bez ohledu na to, zda na takové řízení navazoval soudní přezkum. V případě, že právo na projednání věci v přiměřené době, které svým obsahem koresponduje s právem zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny, bylo porušeno, svědčí dotčené osobě nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Při posouzení formy a výše této náhrady je přitom nezbytné přihlížet k celkové délce řízení před správními orgány a soudy, které až ve svém souhrnu vedlo k realizaci předmětného základního práva, a nikoli k dílčím průtahům při vydání jednotlivých rozhodnutí, jež by zakládala odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.

39. Soud se s ohledem na shora popsaná právní východiska vypořádal nejprve s otázkou, zda v rámci řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně, které bylo zahájeno dne 4. 1. 2006, došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠ ve formě porušení práva na projednání věci v přiměřené době ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Ačkoli lze přisvědčit odvolací námitce žalované, že § 45 odst. 1 ZOZ vylučuje použití lhůt pro vydání rozhodnutí stanovených ve správním řádu, je třeba odkázat na judikatorní závěry Ústavního soudu, dle nichž by ani dodržení těchto lhůt nemohlo být samo o sobě dostatečným podkladem pro závěr, že k porušení práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo, neboť toto ustanovení nepatří mezi práva, jichž se lze dovolávat toliko v mezích provádějících zákonů ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20). Jak naopak uvádí komentářová literatura, na nepřiměřenost délky konkrétního řízení lze usuzovat především z hlediska skutkové a právní složitosti věci, postupu státních orgánů, chování dotčeného účastníka řízení a významu věci pro tuto osobu (viz Pekařová, L. Komentář k čl. 38 In: Husseini, F. a kol. Listina základních práv a svobod: Komentář (Praha: C. H. Beck, 2021), dostupné v Beck-online).

40. Spisovým materiálem vedeným žalovanou bylo v nyní projednávané věci prokázáno, že řízení o návrhu na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobkyně započalo již v lednu 2006 a v rámci žalovaného období od 1. 11. 2014 do 31. 3. 2021 dále pokračovalo celkem 77 měsíců. Ačkoli nelze opomenout sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 26. 1. 2022, že problematika daného řízení se dotýkala skutkově i právně složitých otázek, kdy se žalovaná zabývala zápisnou způsobilostí ochranné známky mimo jiné i ve světle mezinárodněprávní úpravy v rámci Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, je třeba zdůraznit, že tato organizační složka státu je též úzce specializovaným úřadem, který by měl být s výše uvedenou problematikou velmi dobře obeznámen.

41. Co se poté týká vlivu složitosti věci na samotnou délku řízení před správními soudy, nelze než ve světle obsahu spisu Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 9 A 374/2014 poznamenat, že zde vzniklé průtahy nesouvisí primárně s okruhem otázek, s nimiž bylo nutné se vypořádat, nýbrž spíše nedostatečným personálním obsazením Městského soudu v Praze, jež se projevilo zejména v době od 14. 4. 2015 do 25. 4. 2018, kdy mělo po více než 40 měsících od podání správní žaloby proběhnout teprve první jednání ve věci. Obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k řízení vedenému před Nejvyšším správním soudem, jehož celkové zatížení vedlo k vydání rozhodnutí o kasační stížnosti po 23 měsících od obdržení spisu Městského soudu v Praze.

42. Jak je zřejmé z popsaného průběhu řízení, právě v postupu státních orgánů lze spatřovat příčiny průtahů, jimiž bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věcí v přiměřené době podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud se přitom neztotožňuje s námitkou žalované, že pochybení v rámci správního soudnictví jí nelze přičítat. Uvedený závěr by byl totiž v příkrém rozporu s východisky nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/2020, v němž Ústavní soud zdůraznil, že pro účel posouzení přiměřenosti délky řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny tvoří správní řízení s řízením před správními soudy jednotný celek.

43. Na závěru o porušení práva žalobkyně podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba setrvat i s přihlédnutím ke zbývajícím kritériím pro posouzení přiměřenosti délky řízení, a to chování žalobkyně v tomto řízení a jeho významu pro žalobkyni. Soud neshledal, že by ze strany žalující byla v řízení vyvíjena mimořádná procesní aktivita obstrukční povahy, která by přispěla k průtahům v řízení. Žalobkyně se nad rámec své žaloby omezila na podání doplnění k návrhu na přiznání odkladného účinku ze dne 22. 12. 2014, repliky k vyjádření původní žalované ze dne 13. 3. 2015 a 1. 4. 2015 na výzvu soudu, shrnutí žalobních tvrzení ze dne 28. 2. 2018 a 1. 3. 2018 a doplnění důkazů ze dne 14. 3. 2018. Ani následné podání kasační stížnosti nelze žalobkyni přičítat k tíži, neboť se jednalo o plně legitimní využití jejích procesních práv (viz rozsudek senátu Druhé sekce Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69), jež bylo nadto shledáno ze strany Nejvyššího správního soudu důvodným. Z hlediska ústních jednání soud poté nepřehlédl, že žalobkyně požádala Městský soud v Praze o odročení termínu ze dne 25. 4. 2018. Uvedená žádost byla nicméně zcela výjimečná a vedla k prodloužení řízení pouze o 42 dnů. Obdobné závěry lze následně učinit též ve vztahu k působení žalobkyně v rámci správního řízení před žalovanou po vrácení věci k novému projednání.

44. Postup žalobkyně plně koresponduje s významem, který přikládala předmětu vedeného řízení. Jak vyplynulo z obsahu spisových materiálů provedených k důkazu, žalobkyně byla po celé žalované období ve značné nejistotě ohledně svého vlastnictví ochranné známky, její zápisové způsobilosti, jakož i výsledku řízení, v jehož rámci byla nucena vynaložit na svou obranu velké úsilí. V řízení bylo nadto dopisy ze dne 8. 3. 2018 a 13. 2. 2014 prokázáno, že pověst žalobkyně v rozhodném období utrpěla, když ze strany společnosti [Anonymizováno] byla nařčena z neoprávněného užívání označení [Anonymizováno], přičemž toto obvinění bylo komunikováno jejím obchodním partnerům. Žalobkyně tak byla vedle obavy o zápisnou způsobilost ochranné známky taktéž vystavena nejistotě ohledně své další podnikatelské budoucnosti, pro kterou má ochrannou známku zapsanou.

45. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soud dospěl k závěru, že řízení o vyslovení neplatnosti ochranné známky žalobkyně bylo zatíženo nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠ, s nímž ust. § 31a odst. 1 OdpŠ spojuje vyvratitelnou domněnku vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). Za situace, kdy žalovaná tuto domněnku v řízení nevyvrátila (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/2011-2), se soud již dále zabýval toliko formou náhrady této újmy, resp. její výší.

46. Jak je patrné již z dikce ust. § 31a odst. 2 OdpŠ, přiznání přiměřeného zadostiučinění je krajním prostředkem kompenzace stavu nejistoty, do něhož byl účastník nepřiměřeně dlouhým řízením uveden, v případě, kdy tuto újmu nelze dostatečně nahradit konstatováním porušení práva tohoto účastníka. Při stanovení výše této peněžité náhrady je soud povinen přihlédnout ke kritériím v § 31a odst. 3 OdpŠ, jež kopírují výše vyjmenovaná hlediska pro posouzení přiměřené délky řízení.

47. Soud se ve světle intenzity zásahu do práva žalobkyně podle čl. 38 odst. 2 Listiny ztotožnil s jejím žalobním tvrzením, že prosté deklarování porušení dotčeného práva není adekvátním způsobem náhrady nemajetkové újmy, jež žalobkyni vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení. Stran samotné výše této náhrady soud poté přihlédl ke stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, dle něhož je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, ze které se při určení náhrady újmy vychází, pohybuje v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč ročně, a to s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy se tato částka snižuje na 7 500 Kč až 10 000 Kč za rok.

48. Soud při svém výpočtu vyšel z celkové délky řízení, které běželo od 4. 1. 2006 do 31. 3. 2021, tj. k datu tvořícímu horní mez žalovaného období. V souhrnu tato doba dosáhla hranice 15 let, 2 měsíců a 28 dnů, přičemž s přihlédnutím ke složitosti řízení, postupu státních orgánů, chování žalobkyně a významu projednávané věci (viz body 40-44 odůvodnění) soud vyhodnotil peněžitou náhradu ve výši 15 000 Kč za rok, resp. 7 500 Kč za první dva roky, jako přiměřenou utrpěné újmě. Nárok žalobkyně ve vztahu k celkové délce řízení tak dosáhl částky 213 667 Kč, jež byla dále korigována ve světle žalované doby průtahů v délce 77 měsíců, tj. 6 let a 5 měsíců, na částku 96 250 Kč. Takto vypočtená náhrada též zohledňuje peněžité zadostiučinění ve výši 78 000 Kč, jež již bylo žalobkyni přiznáno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 10. 2021, č. j. 11 C 448/2015-565, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 20 Co 66/2022-606, za předchozí fázi řízení v období od 22. 2. 2006 do 17. 10. 2014 a které tvoří součást celkové hodnoty nároku žalobkyně.

49. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětem žalobního nároku v nyní projednávané věci zůstávala toliko částka ve výši 71 000 Kč, soud žalobě vyhověl v plném rozsahu, včetně požadovaného příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení od 1. 11. 2021, kdy žalovaná oznámila žalobkyni, že odmítá její požadavek na odškodnění. Příslušenství pohledávky soud žalobkyni přiznal v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

50. Výrok III. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení plně úspěšnou (dosáhla satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit jí nemateriální újmu), byť jí nebylo přiznáno požadované plnění v plné výši (viz částečné zpětvzetí žaloby a co do částky 7 000 Kč s příslušenstvím zamítnutý nárok rozsudkem ze dne 19.5.2023 nenapadlý odvoláním) -viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 bodu 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč za 12 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, výzva k úhradě, žaloba, písemné podání ze dne 26. 1. 2022, 17. 3. 2023, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 17. 6. 2022, vyjádření k odvolání ze dne 24. 10. 2023, účast na jednání soudu dne 24. 10. 2022, 27. 1. 2023, 28. 4. 2023, 5. 1. 2024, 12. 4. 2024) ve výši 3 100 Kč za jeden úkon, tj. celkem 37 200 Kč. Soud se nepřiklonil k výpočtu sazby odměny advokáta podle § 7 ve spojení s § 8 odst. 1 a. t., jak ve svém vyúčtování navrhl právní zástupce žalobkyně, neboť shledal, že řízení o náhradě nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem se týká v širším slova smyslu kompenzace zásahu do osobnostních práv (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Spolu s odměnou poté soud přiznal podle § 13 odst. 4 a. t. i hotové výdaje advokáta spojené se shora citovanými 12 úkony právní služby v paušální výši 300 Kč za jeden úkon. Náklady řízení dále tvoří cestovné osobním automobilem za cestu ze sídla zástupce žalobkyně do sídla zdejšího soudu a zpět, resp. odvolacího soudu, v souvislosti s výše uvedenými ústními jednáními. Soud vyšel ze vzdálenosti ze sídla zástupce žalobkyně na adresu Obvodního soudu pro Prahu 6, která dle mapového portálu maps.google.cz činí 410 km za cestu tam i zpět, a adresu Městského soudu v Praze, jež dosahuje ve svém souhrnu 416 km. Technickým průkazem k vozidlu byla poté prokázána průměrná spotřeba paliva vozidla na 100 km ve výši 6,9/5,6/6,0 l. Sazba náhrady za 1 km jízdy činila podle § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, k datu ústního jednání ze dne 24. 10. 2022 částku 4,70 Kč, podle § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 467/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2023, k datu ústního jednání ze dne 27. 1. 2023 a 28. 4. 2023 částku 5,20 Kč a podle § 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2023 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad pro rok 2024, k datu ústního jednání ze dne 5. 1. 2024 a 12. 4. 2024 částku 5,60 Kč. Výše průměrné ceny za 1 litr motorové nafty dosahovala podle § 4 písm. c) shora citovaných vyhlášek k datu ústního jednání ze dne 24. 10. 2022 částky 47,10 Kč, k datu ústního jednání ze dne 27. 1. 2023 a 28. 4. 2023 částky 44,10 Kč a k datu ústního jednání ze dne 5. 1. 2024 a 12. 4. 2024 částky 38,70 Kč. V souhrnu tak cestovné dosáhlo částky ve výši 16 208,66 Kč, právní zástupce žalobkyně však požadoval toliko 15 202,50 Kč. Závěrem soud přiznal náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t. za 40 půlhodin strávených na shora popsaných cestách ze sídla zástupce žalobkyně ke zdejšímu, resp. odvolacímu soudu a zpět ve výši 4 000 Kč. V souladu s § 137 odst. 1, 3 o. s. ř. zvýšil soud odměnu za úkony právní služby a hotové výdaje advokáta o 21 % DPH v částce 8 568 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem této daně. Celkové náklady řízení tak činí přiznaných 70 570,50 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení na účet jejího právního zástupce.

Poučení