11 C 467/2014-488

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Fikoczkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] insolvenční správce dlužníka [anonymizována čtyři slova], [IČO] sídlem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 104 430 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 125 139 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 98 542 Kč, k rukám zástupce žalobce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce, insolvenční dlužník dlužníka, se domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení za období 24 měsíců předcházejících podání žaloby (následně byla žaloba rozšířena pro období až do vyklizení garážového boxu, tedy dne 4. 10. 2018) s odůvodněním, že dlužník je vlastníkem nebytové garáže – garážový box [číslo] v budově [číslo] na pozemku parc. [číslo] (dále jen„ předmětná garáž“ nebo„ garážový box [číslo]“) který je součástí majetkové podstaty dlužníka, přičemž žalovaný užívá jednotku bez souhlasu dlužníka. Rozsudkem zdejším soudu č. j. 28 C 136/2009-24 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 303/2012-146, byla dlužníkovi uložena povinnost žalovanému jednotku vyklidit, to neučinil. Podle znaleckého posudku byla určena částka nájemného v místě a čase ve výši 1 770 Kč měsíčně, a to za období od 12. 11. 2012 do 4. 10. 2018. Údajná nájemní smlouva je neplatná, neboť bylo sjednáno nájemné v nulové výši, kupní smlouva uzavřena nebyla ve lhůtě dle smlouvy o smlouvě budoucí kupní, neboť jednotka byla kolaudována 30. 6. 1997, lhůta tak uplynula k 30. 3. 1998. Všechny ostatní námitky ostatní již byly vyřešeny v řízení o vyloučení jednotky z majetkové podstaty dlužníka (rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 196 Icm 258/2014-350 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 758/2015-480), kdy žaloba byla zamítnuta. Dne 12. 12. 2018 byla nemovitost vyklizena a předána oprávněnému a zpeněžena. Údajná nájemní smlouva je dle ustálené judikatury absolutně neplatná pro sjednání nulového nájmu, absurdní je také tvrzení o„ faktické koupi/vlastnictví“. Ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní vyplývá, že se budoucí prodávající zavazuje kupní smlouvu uzavřít výhradně za podmínek stanovených touto smlouvou, je tedy i výslovně ujednáno, že po uplynutí sjednaných a zákonných lhůt již budoucí prodávající není smlouvou vázán k uzavření kupní smlouvy. Pokud by k uzavření smlouvy nedošlo, má budoucí kupující právo od smlouvy odstoupit bez jakékoli sankce a v takovém případě mu bude zaplacená částka vrácena. Stavba, v níž se garáž nachází, byla zkolaudována 30. 6. 1997, žalovaný se ve sjednané lhůtě uzavření smlouvy nedomáhal, lhůta tak marně uplynula 30. 3. 1998, k tomuto dni také závazek prekludoval. Žalovaný zůstal nekontaktní a možnosti odstoupení od smlouvy (a vrácení zaplacené částky) nevyužil. Tato lhůta přitom uplynula dlouho předtím, než nastaly okolnosti popisované žalovaným. Podstatné je také to, že žaloba o vyloučení jednotky z podstaty byla zamítnuta (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 196 ICm 258/2014-350 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 103 VSPH 758/2015-480). Namítané úhrady za služby pak nejsou předmětem žaloby.

2. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta, neboť nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení, když na straně žalovaného existoval spravedlivý důvod pro užívání. Na začátku 90. let cizí státní příslušníci nemohli nabývat v České republice nemovitosti, proto toto dlužník obešel tak, že těmto doporučil si založit právnické osoby, které by mohly majetek koupit. V době, kdy dlužník uzavíral s kupujícími smlouvy o smlouvě budoucí kupní ještě garáže neexistovaly jako předmět právních vztahů. Proto bylo dohodnuto, že dlužník převezme kupní cenu a předá předmět do držby, teprve poté se uzavře realizační smlouva. Tyto závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní však naplněny nebyly. Dne 15. 5. 1996 uzavřel dlužník s žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí kupní, na jejímž základě došlo k úplatnému převodu garážového stání [číslo] za kupní cenu 173 200 Kč, dne 15. 5. 1996 zaplatil žalovaný dlužníkovi 155 000 Kč a pak 18 200 Kč, celkem 173 200 Kč (tedy plnou kupní cenu). Dne 27. 8. 1997 žalovaný převzal garáž do oprávněné držby – k okamžiku převzetí ještě právně neexistovala – zároveň bylo smluvně sjednáno bezúplatné užívání (nájemní smlouva byla uzavřena s nulovým nájemným). Tím, že žalovaný převzal garáž a zaplatil kupní cenu, došlo k uzavření a zrealizování řádné koupě. Lhůta k uzavření smlouvy kupní podle ust. § 50a odst. 2 obč. zák. pak ani není lhůtou prekluzivní, ale promlčecí, závazek dlužníka„ dofinalizovat“ již zrealizovanou koupi vyplývající ze shora uvedené smlouvy je závazkem stále platným. Dlužník neměl na developerskou výstavbu bytů, garáží a garážových stání dostatek finančních prostředků, proto na základě obdobných smluv získával od fyzických i právnických osob finanční prostředky, kterými byla výstavba bytů, garáží a dalších financována. Skutečnými investory výstavby bytových a nebytových jednotek byli kupující (včetně žalovaného), kteří takto výstavbu financovali. Dlužník zde byl pouze v roli realizátora stavby, která je ve vztahu k budovaným nemovitostem jen zhotovitelem, nikoli faktickým vlastníkem. Dlužník s žalovaným jednal jako s faktickým vlastníkem shora uvedeného majetku. Dlužník proti uvedenému stavu nepodnikl žádné právní ani jin kroky po dobu více než 11 let, po celou dobu jej dlužník ujišťoval, že jeho majetkové právo není ničím zpochybňováno. Po vložení prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí počal dlužník s přípravou na převody družstevních bytů, garáží ad., v průběhu tohoto však došlo k tomu, že byla na majetek dlužníka nařízena exekuce, dále v letech 2003 a 2004 bylo dlužníkovi třemi předběžnými opatřeními zakázáno nakládat s majetkem evidovaným na dlužníka, což trvalo až do ledna 2009, v únoru došlo k další exekuci, v dubnu 2009 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Žalovaný pak v souladu s uzavřenou smlouvou o správě od okamžiku převzetí hradí veškeré náklady spojené s jejím užíváním, nemůže tedy užívat majetek na úkor žalobce. Dne 18. 8. 1997 pak došlo k uzavření smlouvy nájemní, kdy bylo výslovně sjednáno bezúplatné užívání shora uvedeného majetku žalovaným, a to až do okamžiku vložení vlastnického práva ke garážovému stání do katastru nemovitostí. Náklady spojené s užíváním garáže žalovaný v plném rozsahu hradil, tedy nájemné v podstatě platil. Řízení o žalobě na vyklizení předmětné garáže pak bylo skončeno vyhověním rozsudkem pro zmeškání, kdy otázka vlastnického práva k předmětnému stání nebyla vůbec řešena (č. j. 28 C 136/2009-24), otázka vlastnického práva ke garážovému boxu bude vyřešena až v řízení o nahrazení projevu vůle (sp. zn. 11 C 188/2008). Navíc do majetkové podstaty dlužníka nepatří majetek, který nemůže sloužit k uspokojení věřitelů, pokud tedy došlo dlužníkem ke zcizení majetku, nepatří tento do majetkové podstaty dlužníka, jak je tomu v případě garáže. Dále úhrady, které se insolvenční správce domáhá, dlužník nikdy nepřijímal, tudíž se toto plnění nemohlo stát splatným ke zni zahájení insolvenčního řízení. Tato výslovná vůle dlužník a pak zavazuje také insolvenčního správce, proto se požadované plnění nestalo splatným v průběhu konkurzu. Série shora uvedených právních jednání založila legitimní užívací titul. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení co do plnění za období do 31. 12. 2013 a dále kompenzační námitku započtení oproti částce, kterou žalovaný zaplatil jako kupní cenu, tedy 173 200 Kč plus DPH.

3. Soud provedl dokazování všemi listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.), dále provedl důkaz znaleckým posudkem (§ 127 o. s. ř.).

4. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Dlužník jako budoucí prodávající a žalovaný jako budoucí kupující se dohodli, že uzavřou do 9 měsíců od právní moci rozhodnutí o kolaudaci stavby kupní smlouvu na jednotku – nebytový prostor, garážový box [číslo] situovaný v 1 PP garážového objektu v ul. [ulice] v [obec a číslo], sídliště [příjmení] [jméno], včetně příslušného podílu na společných částech garážového objektu a pozemku. V dohodě je výslovně uveden odkaz na § 289 a násl. obchodního zákoníku. Budoucí kupující se zavázal zaplatit na účet budoucího prodávajícího částku 155 000 Kč do 15 dnů od podpisu smlouvy a splátku 18 200 Kč před převzetím boxu. Budoucí kupující může od této smlouvy jednostranně odstoupit, zaplacená částka bude vrácena budoucím prodávajícím do 15 dnů od doručení písemného prohlášení budoucího kupujícího o odstoupení od smlouvy (prokázáno smlouvou o smlouvě budoucí kupní ze dne 15. 5. 1996, čl. 322). Žalovaný zaplatil dne 15. 5. 1996 žalobci částku 155 000 Kč (prokázáno ústřižkem na čl. 324) a dále dne 27. 8. 1997 částku 18 200 Kč (prokázáno ústřižkem na čl. 325).

6. Dne 28. 8. 1997 žalovaný převzal garážový box [číslo] (prokázáno protokolem o převzetí garážového boxu ze dne 28. 8. 1997, čl. 328).

7. Dne 28. 8. 1997 se dlužník dohodl s žalovaným, že žalovaný jakožto budoucí vlastník je povinen od doby účinnosti této smlouvy platit zálohy na zabezpečování správy, údržby a oprav společných částí nemovitosti ve výši 163 Kč měsíčně vždy do 15. dne běžného měsíce na účet správce (prokázáno smlouvou o správě společných částí objektu ze dne 28. 8. 1997, čl. 327).

8. Dne 28. 8. 1997 se dlužník a žalovaný dohodli, že dlužník přenechává žalovanému k užívání garážový box [číslo] v objektu Hromadných garáží, které jsou postaveny na pozemcích [číslo] k. ú. [část obce], ul. [ulice a číslo], sídliště [příjmení] [jméno]. Stavba byla kolaudována odborem výstavby Místního úřadu městské části [obec a číslo] dne 26. 6. 1997 kolaudačním rozhodnutím č. j. O [číslo], které je dnem 30. 6. 1997 v právní moci. Doba nájmu se sjednává na dobu určitou a počíná dnem podpisu této smlouvy. Nájem bude ukončení vložením vlastnického práva ke garážovému boxu a spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu [okres]. Vzhledem k charakteru právního vztahu je nájem bezúplatný (prokázáno nájemní smlouvou ze dne 18. 8. 1997, čl. 329).

9. Dne 11. 5. 1997 sdělil dlužník (paní [příjmení]) žalovanému, že na květen 97 byla objednána kolaudace garáží v [anonymizována dvě slova] podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní, podpis kupní smlouvy se předpokládá VII- IX/97. Dále sdělil žalovanému, že po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí bude písemně nebo telefonicky vyzván k převzetí garáží (prokázáno dopisem ze dne 11. 5. 1997, čl. 326).

10. Dne 19. 8. 1997 dlužník vyzval žalovaného, aby mu zavolal ve věci předání garáže v [anonymizována dvě slova] (prokázáno dopisem ze dne 19. 8. 1997, čl. 450).

11. V říjnu 1998 sdělil předseda dlužníka, JUDr. [jméno] [příjmení], vlastníkům, že neomezeně platí jejich vlastnická – dispoziční práva k bytu dle smlouvy o budoucí smlouvě a povinnost družstva založit vlastnictví do katastru nemovitostí. Podmínkou tohoto úkonu je dořešení vztahu k pozemkům s vlastníkem, kterým je Hl. m. Praha – MÚP (prokázáno dopisem z října 1998, čl. 330).

12. Dne 12. 5. 2008 podal žalovaný spolu s dalšími žalobci proti dlužníkovi žalobu na určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a to žalovaný ve vztahu ke garážovému boxu [číslo] (prokázáno žalobou na určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu na čl. 345).

13. Ke dni 12. 11. 2014 byl vlastníkem předmětné garáže dlužník (prokázáno informačním výpisem z katastru nemovitostí ze dne 12. 11. 2014, čl. 283).

14. Rozsudkem pro zmeškání zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2011, č. j. 28 C 136/2009-24, bylo žalovanému uloženo vyklidit předmětnou garáž do 15 dnů od právní moci rozsudku (prokázáno rozsudkem pro zmeškání zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2011, č. j. 28 C 136/2009-24, čl. 281). Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 19Co 303/2012-146, zde na čl. 104).

15. Žaloba, kterou podal žalovaný proti žalobci, o vyloučení majetku (garážový box [číslo] v budově [adresa] postavené na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce]) z majetkové podstaty dlužníka byla zamítnuta, rozsudek nabyl právní moci dne 30. 11. 2016 (prokázáno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 196 ICm 258/2014-350, zde na čl. 123, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 103 VSPH 758/2015-480, zde na čl. 290).

16. Žalobce vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 63 720 Kč za užívání předmětné garáže za uplynulých 36 měsíců při nájemném v místě a čase obvyklém 1 770 Kč, a to včetně předmětné garáže (prokázáno výzvou ze dne 19. 9. 2014, čl. 284).

17. Pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jednotky [číslo] bez právního důvodu ve výši 125 139 Kč za žalovaným byla sepsána do majetkové podstaty (prokázáno soupisem majetkové podstaty ze dne 18. 5. 2021, čl. 383).

18. Dne 27. 4. 2006 se žalovaný obrátil na dlužníka s tím, že dne 2. 3. 2006 jednatelka vyplnila formulář se žádostí převodu garážového boxu [číslo] do vlastnictví firmy, zároveň složila částku do pokladny dlužníka 3 000 Kč, dosud však neobdržela žádnou odpověď k této žádosti (prokázáno přípisem nazvaný Převod garážového boxu [číslo] ze dne 27. 4. 2006 včetně podacího lístku a příjmového pokladního dokladu, vše čl. 459).

19. Dne 23. 8. 2006 se žalovaný (prostřednictvím své zástupkyně) obrátil na dlužníka s tím, že dlužník již dávno obdržel kupní cenu, o kolaudaci žalovaného neinformoval, na opakované výzvy k vyřešení situace nereaguje, proto dlužníka tímto vyzývá, aby předložil do 4. 9. 2006 buď návrh kupní smlouvy o převodu nebytové jednotky – garážový box [číslo] – nebo vrátil částku 176 200 Kč žalovanému (prokázáno opakovanou výzvou ze dne 23. 8. 2006, čl. 457, a podacím lístkem ze dne 28. 6. 2006, čl. 458).

20. Dle znaleckého posudku činí cena obvyklého nájemného v místě a čase uzavřené garáže o velikosti 19 m2 v lokalitě [obec a číslo] částku 1 770 Kč za garáž měsíčně. Znalecký ústav pracoval s porovnávací metodou (prokázáno znaleckým posudkem ze dne 16. 1. 2013, čl. 285). Doplňujícím výslechem znalce odpovědného za vypracování znaleckého posudku, Ing. [jméno] [příjmení], soud zjistil, že znalec porovnával s danou garáží několik obdobných garáží, pracoval se 3 porovnávanými subjekty, z toho 1 se skládá z 11, takže celkem se 14 subjekty.

21. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

22. Dlužník a žalovaný si ujednali, že v budoucnu uzavřou smlouvu, kterou žalovaný nabude do svého vlastnictví garážový box [číslo] žalovaný za tento box zaplatí kupní cenu. Strany se zavázala tuto smlouvu uzavřít do 9 měsíců od kolaudace garážového boxu (toto nabylo právní moci dne 30. 6. 1997). Žalovaný dohodnutou částku zaplatil, zároveň žalovaný garážový box převzal a společně s dlužníkem si ujednali, že do doby uzavření této smlouvy bude žalovaný užívat garáž bezplatně. Zálohy na platby spojené s užíváním garážového boxu nadále hradil žalovaný. K uzavření smlouvy budoucí mezi účastníky nikdy nedošlo, žaloba, kterou se žalovaný domáhal vyloučení garáže z majetkové podstaty, byla zamítnuta. Žalobce se úspěšně domohl vyklizení předmětné garáže. Jelikož žalovaný garáž řádně nevyklidil (respektive vyklidil ji teprve dne 4. 10. 2018), požadoval po něm žalobce vydání bezdůvodného obohacení za užívání garáže ve výši 1 770 Kč měsíčně, a to celkem za období 24 měsíců předcházejících podání žaloby až do vyklizení garážového boxu.

23. Za užití následujících ustanovení:

24. Podle ust. § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

25. Podle ust. § 2991 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

26. Podle ust. § 289 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (dále jen„ obch. zák.“) se smlouvou o uzavření budoucí smlouvy zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem.

27. Po právní stránce soud věc posoudil podle shora citovaných ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, jak bude dále uvedeno. Žalobce se domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení podle ust. § 451 obč. zák. a podle § 2991 o. z. s tím, že žalovaný užíval garážový box [číslo] v období 24 měsíců předcházejících podání žaloby (bezdůvodné obohacení žádáno ve výši 42 480 Kč), kdy v průběhu řízení byla žaloba rozšířena o vydání bezdůvodného obohacení za období od 12. 11. 2014 do 12. 10. 2017 (ve výši 61 950 Kč) a dále za období od 13. 10. 2017 do 4. 10. 2018 (ve výši 20 709 Kč). Celkem se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 125 139 Kč.

28. K povaze smlouvy o smlouvě budoucí kupní:

29. Žalovaný v prvé řadě namítal, že mezi účastníky uzavřená smlouva o smlouvě budoucí je fakticky smlouvou kupní, neboť již došlo k zaplacení kupní ceny a garážový box byl žalovanému předán k užívání. Pokud však žalovaný tvrdí, že smlouva byla uzavřena konkludentně, nelze s tímto souhlasit, neboť uvedená smlouva by byla neplatná pro nedostatek formy. Nelze pak souhlasit ani s tím, že smlouva o smlouvě budoucí kupní je fakticky smlouvou kupní (respektive smlouvou inominátní s prvky smlouvy kupní); z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že smlouva kupní a smlouva o smlouvě budoucí jsou zcela odlišné smluvní typy s odlišnými náležitostmi a odlišným účelem. V posuzovaném případě, kdy smlouva odkazuje na ust. § 289 obch. zák., účastníci smlouvy jsou označení jako budoucí kupující a budoucí prodávající, byla zcela jednoznačně a bez pochybností uzavřena smlouva o smlouvě budoucí kupní podle ust. § 289 obch. zák., přičemž realizační smlouva (kupní) poté mezi účastníky nikdy uzavřena nebyla. Ostatně pokud by měla být smlouva o smlouvě budoucí kupní považována fakticky za smlouvu kupní, nedává žádného smyslu, proč by následně žalovaný uzavíral smlouvu„ nájemní“ týkající se shodného garážového boxu (k této smlouvě viz dále). Pokud pak dále žalovaný tvrdí, že zde došlo k jakémusi„ faktickému vlastnictví“, pak soud konstatuje, že platné právo takovýto termín nezná, smlouva kupní vzniká toliko uzavřením, nikoli zaplacením či předáním věci; ostatně toto bylo v minulosti Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 17. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1684/19, zástupci žalovaného v obdobné věci již také sděleno.

30. K ochraně legitimního očekávání majetku:

31. Žalovaný dále namítal, že je potřeba chránit jeho základní právo v podobě legitimního očekávání nabytí majetku, neboť toto právo tvoří hranici domáhání se ochrany vlastnictví účastníka, a pokud je tato hranice překročena, jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kdy dle Ústavního soudu se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou (v posuzovaném případě dlužníkovu) smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takovýto protiprávní stav udržuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 353/04). Smlouvou o smlouvě budoucí kupní si strany písemně shodly, že spolu za sjednaných podmínek v ujednané lhůtě uzavřou smlouvu budoucí (realizační smlouvu). Jestliže do dohodnuté doby realizační smlouva uzavřena není a povinný návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme či odmítne uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008). V zásadě platí, že v případě platnosti smlouvy o smlouvě budoucí kupní má budoucí kupující legitimní očekávání nabytí majetku, přičemž v případě neuzavření realizační smlouvy dochází k zásahu do jeho vlastnických práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 3571/10), je přitom věcí obecných soudů posoudit, zda tento eventuální zásah je odůvodněný, zda vychází ze zákonných parametrů a zda šetří podstatu a smysl tohoto práva. Aby však kontraktační povinnost nastala, musí strana smlouvy o smlouvě budoucí v souladu s jejím obsahem řádně vyzvat druhou stranu k uzavření smlouvy hlavní. Ten, kdo je povinen budoucí smlouvu uzavřít, sice může sám nepochybně vyvíjet iniciativu k uzavření takové smlouvy, ale bez aktivity strany oprávněné k tomu povinen není (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15). Soud proto s ohledem na shora uvedené žalovaného vyzval podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., aby doložil, zda a kdy vyzval dlužníka k uzavření smlouvy realizační dle ust. § 290 odst. 1 obch. zák. Žalovaný v řízení předložil dopis ze dne 27. 4. 2006 a ze dne 23. 8. 2006, oba dopisy (prvý dopis dle svého obsahu přitom nelze vykládat jako výzvu k uzavření smlouvy) však byly zaslány až několik let po uplynutí lhůty k uzavření smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Kolaudační rozhodnutí, na které smlouva o smlouvě budoucí kupní odkazuje, nabylo právní moci dne 30. 6. 1997, prekluzivní lhůta tak uplynula za 9 měsíců poté, tedy dne 30. 3. 1998, závazek smlouvu uzavřít zanikl podle ust. § 292 odst. 3 obch. zák. Shora uvedené koresponduje se zásadou vigilantibus iura skripta sunt – bdělým náležejí práva – jedná se o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, která subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musejí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna a nespoléhat se pouze na ochranitelskou ruku paternalistického státu (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08). Ze shora uvedeného plyne, že pokud žalovaný nechal marně uplynout veškeré lhůty v souvislosti s nabytím majetku, nemohlo mu svědčit legitimní očekávání nabytí majetku. Nebylo pak v řízení zjištěno, že by mezi dlužníkem a žalovaným probíhal jakýkoli spor o uzavření realizační smlouvy (respektive řízení vedené zdejším soudem pod sp. zn. 11 C 188/2008, v němž se žalovaný domáhal nahrazení projevu vůle dlužníka, bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ze strany [právnická osoba], což je soudu známo z úřední činnosti). Pokud pak žalovaný namítá, že v převodu garážového boxu evidovaného v majetku dlužníka zabránily okolnosti zcela mimo dispoziční sféru žalovaného, uvedené nyní nelze zohlednit, neboť žalovaný měl možnost svým právním jednáním zajistit, aby byla kupní smlouva uzavřena tak, jak předpokládala smlouva o smlouvě budoucí kupní. Pokud tak neučinil, nemůže se nyní dovolávat okolností stojících mimo sféru jejich jednání, pokud tyto navíc nastaly až po uplynutí lhůty, ve které sám měl učinit právní úkony, jež by vedly k zamýšlenému výsledku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1753/15, nebo také rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3191/2016-316). Soud pak také upozorňuje na to, že námitku ochrany legitimního očekávání žalovaný mohl a měl uplatnit v řízení o vyklizení nemovitosti, popř. nahrazení projevu vůle. To, že si žalovaný dostatečně nehájil svá práva klást k tíži žalobce nelze. Pokud pak žalovaný namítá, že lhůta k uzavření smlouvy kupní (realizační) není lhůtou prekluzivní, ale promlčecí, ani s tímto názorem souhlasit nelze. Jednak se v posuzované věci jedná o smlouvu uzavřenou v režimu obchodního zákoníku a nikoli podle § 50a obč. zák., jednak se v této věci nejedná o situaci, kdy by se žalovaný domáhal žalobou nahrazení projevu vůle dlužníka.

32. K„ nájemní“ smlouvě:

33. Žalovaný dále namítal, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva nájemní s nulovým nájemným. V řízení bylo prokázáno, že mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou byl žalovanému předán garážový box k bezplatnému užívání. Žalobce namítal, že smlouva nájemní, kterou je přenechána věc k bezplatnému užívání, je smlouvou absolutně neplatnou. K uvedené problematice žalobce i žalovaný předložili rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konkrétně 26 Cdo 2715/2010 (žalovaný), dle něhož žádný právní předpis nezakazuje účastníkům občanskoprávních vztahů uzavřít smlouvu, jejímž obsahem je přenechání bytu k dočasnému bezplatnému užívání, proto nelze dospět k závěru, že takto sjednaná smlouva (označená jako nájemní) je smlouvou odporující svým obsahem zákonu. Žalobce pak odkazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2233/2012, dle něhož odpovídá-li uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu nájemní smlouvě, je z toho důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, příp. jako smlouvu inominátní jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný smluvní typ, přičemž postrádá-li smlouva nájemní určitý definiční znak (úplatnost), je smlouvou neplatnou. V nálezu ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 3314/20, Ústavní soud konstatoval, že princip priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy vyplývající z čl. 2 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy se uplatní i při výkladu smluv nájemních, tedy i na nájemní smlouvy, a to bez ohledu na datum jejich uzavření. Na smlouvy uzavřené v režimu ust. § 686 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro něž bylo obligatorní náležitostí ujednání o výši nájemného či způsobu jeho určení, je tedy třeba hledět jako na platné, je-li s přihlédnutím k okolnostem uzavření nájemních smluv možný takový jejich výklad, který k závěru o splnění této náležitosti vede (v této věci byl původně učiněn závěr o neplatnosti pro absenci ujednání o nájemném či způsobu jeho určení, kdy Ústavním soudem bylo zpochybněno to, že závěr byl učiněn pouze na základě smlouvy samotné, aniž by byly zohledněny okolnosti jejího uzavření a aniž by byl upřednostněn výklad nájemní smlouvy postavený na bezrozpornosti vůle smluvních stran nezakládající neplatnost smlouvy).

34. V posuzované věci byla uzavřena smlouva označená jako„ nájemní“, a to v situaci, kdy mezi účastníky nebylo sporným to, že kupní cena za garážový box byla již zaplacena, box byl předán žalovanému k užívání a nebyly zde žádné pochybnosti o tom, že k převodu garážového boxu (resp. uzavření realizační smlouvy) dojde. Přesto však nelze dospět k závěru, že uzavřená„ nájemní“ smlouva je překážkou vydání bezdůvodného obohacení. V prvé řadě nelze učinit závěr, že by si snad dlužník a žalovaný sjednali (jakékoli) nájemné, které je náležitostí nájemní smlouvy, a to bez ohledu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3314/20, neboť v této zmíněné věci nájemné sjednáno bylo, pouze soudy v předchozím řízení učinily závěr takový, že toto nájemné bylo sjednáno neplatné. V posuzované věci je výslovně uvedeno, že je„ nájem“ sjednán bezplatný. Žalovaný pak také zcela opomíjí, že bezplatné užívání garážového boxu bylo sjednáno pouze na dobu určitou, do doby, než bude zapsáno vlastnické právo žalovaného do veřejného rejstříku, k čemuž však ale nikdy nedošlo. Výklad tohoto ujednání, který preferuje žalovaný, by vedl k absurdnímu závěru, že žalovanému svědčí právo bezplatného užívání garáže tzv. navždy, ačkoli nebyly splněny podmínky, které byly presumovány pro bezplatné užívání ve smlouvě„ nájemní“ – tedy kolaudace budovy a převedení garážového boxu do vlastnictví žalovaného. Ostatně i dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2715/2010 je významné to, jaký právní následek účastníci zamýšleli vyvolat. Pokud by bylo účelem se dohodnout na bezplatném užívání bez dalšího, nebylo by nutné vůbec vázat dobu„ nájmu“ (resp. bezplatného užívání) pouze na dobu určitou s tím, že tento bude skončen zápisem vlastnického práva žalovaného do veřejného rejstříku. Zároveň je potřeba přihlédnout k tomu, co bylo v řízení zjištěno, tedy že žalovanému právo legitimního očekávání nabytí majetku svědčit nemůže, neboť se uzavření smlouvy realizační v přiměřené lhůtě nedomáhal. To, že dlužník nikdy po žalovaném nežádal žádné plnění z titulu nájemného či vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním předmětného garážového boxu, neznamená, že se tohoto plnění nyní nemůže domáhat insolvenční správce, neboť toto bylo volbou dlužníka, která insolvenčního správce nijak nezavazuje. Není pak ve věci rozhodné ani to, že bylo smlouvou o správě dohodnuto, že budou služby spojené s užíváním boxu hrazeny žalovaným přímo správci objektu, neboť se jednalo o náklady spojené s užíváním garážového boxu, nikoli plnění za užívání jako takové, což jsou zcela rozdílná plnění.

35. I pokud by pak také soud dospěl k závěru o oprávněnosti užívání garáže s ohledem na smlouvu„ nájemní“, muselo by pak být mezníkem přinejmenším uložení povinnosti žalovanému garážový box vyklidit v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 28 C 136/2009, neboť v tomto řízení se žalovaný mohl a měl bránit, že bylo mezi dlužníkem a žalovaným sjednáno právo bezplatného užívání. Pokud tak žalovaný neučinil, nelze tuto jeho nečinnost obcházet v tomto řízení. Je pak zcela bez významu, že ve věci vedené pod sp. zn.. 28 C 136/2009 bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. V opačném případě by totiž byla nastolena situace, kdy žalobce sice disponuje pravomocným rozhodnutím, které žalovanému ukládá garážový box vyklidit, avšak žalovaný nemá povinnost mu cokoli za toto užívání bez jakéhokoli titulu platit, pokud tuto povinnost dobrovolně nesplní.

36. K námitce promlčení:

37. Žalovaný dále vznesl námitku promlčení ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení za období do 31. 12. 2013, která však rovněž není případná. Žaloba byla podána 12. 11. 2014 pro vydání bezdůvodného obohacení za období dvou let před jejím podáním (před rozšířením žaloby), právo na vydání bezdůvodného obohacení tak promlčeno dosud být nemohlo, a to s ohledem na ust. § 107 odst. 1 obč. zák., dle něhož se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

38. K vylučovací žalobě:

39. Pokud dále žalovaný namítal, že se v daném případě nejednalo o majetek, který fakticky vlastnil dlužník, popř. zda byly pohledávky v souvislosti s garáží sepsány žalobcem coby insolvenčním správcem oprávněně, soud uvádí, že garážový box [číslo] byl předmětem žaloby o vyloučení z majetkové podstaty dlužníka podané žalovaným (řízení vedené Městským soudem v Praze sp. zn. 196 ICm 258/2014), tato žaloba byla pravomocně zamítnuta, a proto důvodem, pro který se prosadí práva majetkové podstaty na úkor žalovaného je nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu (§ 225 odst. 3 insolvenčního zákona), kdy řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda má silnější právo k majetku (zde garážovému boxu) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) anebo vylučovatel - zde žalovaný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013). Pohledávka včetně rozšíření za období do 4. 1.0 2018, tedy vyklizení garážového boxu, přitom je součástí majetkové podstaty dlužníka, což bylo v řízení doloženo soupisem majetkové podstaty ze dne 18. 5. 2021.

40. Ke kompenzační námitce:

41. Žalovaný pak také v závěrečném návrhu vznesl kompenzační námitku, kdy započítává proti pohledávce žalobce pohledávku na vrácení kupní ceny za garážové stání, která byla dlužníkovi uhrazena na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní, která převyšuje žalovanou částku. K započtení však v daném případě dojít nemohlo. Ačkoli dle úpravy občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je za určitých okolností možné započíst také promlčenou pohledávku, a to podle § 1989 odst. 1 o. z., dle něhož promlčení pohledávky započtení nebrání, nastalo-li po době, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, v posuzované věci byla nicméně pohledávka žalovaného promlčena více než 10 let před tím, než pohledávka žalobce vůbec vznikla (pokud byla kupní cena uhrazena v květnu 1996, dvouletá promlčecí lhůta uplynula nejpozději v květnu 1998), nelze tak o možnosti započtení pohledávek vůbec hovořit.

42. Závěrem:

43. Jestliže pak konečně žalovaný namítal, že nelze pojmenovat právní vztah mezi účastníky jinak než„ koupí“ garážového boxu, pokud došlo k zaplacení kupní ceny a zároveň nedošlo k převodu jednotky, pak s tímto rovněž souhlasit nelze. Pokud smlouva kupní mezi účastníky nebyla uzavřena, měl se žalovaný domáhat po dlužníkovi vydání bezdůvodného obohacení ve výši uhrazené kupní ceny (ostatně v závěrečném návrhu uplatňuje kompenzační námitku), toto však nyní pro toto řízení již relevantní není. Nelze pak souhlasit ani s tím, že by jednání žalobce bylo v rozporu s dobrými mravy – jednak každý si musí střežit svá práva (vigilantibus iura skripta sunt), tedy bylo na žalovaném, aby se domáhal vydání bezdůvodného obohacení, jednak si žalovaný fakticky složenou kupní cenu prakticky tzv.„ odužíval“, neboť žalovaný užíval garáž bezplatně již od roku 1996 (s výjimkou úhrad za služby spojené s užíváním věci, tyto však předmětem řízení nebyly), avšak žalobce žádal o vydání bezdůvodného obohacení za užívání garáže až za období od listopadu 2012. Nelze také opomenout, že žalovaný se žalobou domáhal také vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty, s níž však rovněž úspěšný nebyl.

44. Nad rámec již shora konkrétně citované judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu soud konstatuje, že mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, na něž žalovaný odkazuje, se sice týkají obdobných sporů, resp. jedná se o spory mezi dlužníkem a dalšími osobami, které se ocitly v obdobné situaci jako žalovaný, nicméně závěry těchto rozhodnutí v posuzované věci v zásadě použít nelze. Např. důvodem zrušovacího rozhodnutí Ústavního soudu, které žalovaný považuje za zcela zásadní pro tuto věc, tedy sp. zn. I. ÚS 3571/2010, bylo to, že se soud vůbec nevypořádal se smlouvou o smlouvě budoucí (kdy tato otázka byla následně v mnoha jiných věcech vyřešena v neprospěch žalovaných, resp. tak, že se soudy s argumentací žalovaných neshodly), když přitom tímto rozhodnutím byly pouze stanoveny mantinely žalobcům, kteří hodlali docílit vyklizení nemovitostí toliko s poukazem na vlastnické právo k nim. Ústavní soud stanovil, že se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje, v rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu. Tím ovšem nebylo nikterak stanoveno, že by se osoby oprávněné ze smlouvy o smlouvě budoucí (účastníci žalob na straně žalované o vyklizení těchto nemovitostí a současně oprávnění uživatelé těchto nemovitostí) automaticky staly vlastníky takových nemovitostí, jak se stěžovatelé snažili ve své ústavní stížnosti neúspěšně dovodit (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1908/11). Pokud pak žalobce odkazoval na„ pro tuto věc zásadní“ závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3188/21, není zřejmé, jakým způsobem má být toto rozhodnutí podstatné pro posuzovanou věc, neboť řeší zcela odlišnou situaci. Z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je pak klíčové, aby soud v odůvodnění rozsudku vyložil, jaké úvahy jej vedly k jeho rozhodnutí, tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu z 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1561/08), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu z 19. 9. 2018, sp. zn. 29 NSCR 174/2016). Soud má za to, že proto není nezbytné se vyjadřovat podrobně ke každému jednotlivému rozhodnutí, na které žalovaný odkazuje.

45. K výši bezdůvodného obohacení:

46. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že žaloba byla podána důvodně, a proto jí vyhověl, přičemž co do výše soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku. Žalovaný sice namítal, že posudek není opatřen znaleckou doložkou podle § 127a o. s. ř., avšak nedostatek znaleckého posudku spočívající v absenci znalecké doložky je vadou, kterou lze odstranit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016). Vady posudku mohou být odstraněny např. doplňkem znaleckého posudku nebo také výslechem znalce. Vzhledem k tomu, že znalecký ústav již nefiguruje v seznamu zapsaných znaleckých ústavů, respektive již nedisponuje oprávněním k výkonu znalecké činnosti, proto nebylo možné vadu odstranit doplňkem posudku, avšak v daném případě bylo možné vyslechnout osobu odpovědnou za vypracování znaleckého posudku, tedy znalce Ing. [jméno] [příjmení], přičemž vada byla odstraněna v rámci poučení znalce před jeho výslechem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 248/06). Uvedený postup je přitom možný i tehdy, pokud znalecký ústav, který posudek podal, již oprávnění ke znalecké činnosti nemá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2717/2005). Znalec po poučení uvedl, že na svých závěrech, které byly vyjádřeny ve znaleckém posudku, trvá, proto soud nemá pochybnost o tom, že ze závěrů znaleckého posudku je možné vycházet. Ostatně žalovaný v tomto směru (k výši bezdůvodného obohacení) ani žádné námitky nevznesl, když pouze trval na tom, že není nutné se k tomuto vyjadřovat, neboť žalobu je na místě zamítnout. Obvyklé nájemné činí v posuzovaném případě 1 770 Kč měsíčně, proto za období od 11. 11. 2012 do 4. 10. 2018 se jedná celkem o částku 125 139 Kč.

47. S ohledem na vše shora uvedené soud dospěl k závěru, že je na místě žalobě vyhovět, když přitom o lhůtě plnění bylo rozhodnuto dle ust. § 160 o. s. ř. věta prvá, když nebyl shledán důvod pro stanovení lhůty delší.

48. O nákladech řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny: -) 6 úkonů právní služby po 2 820 Kč při tarifní hodnotě 42 480 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) ust., návrh ve věci samé a výzva k plnění, vyjádření ze dne 8. 10. 2015 (čl. 31), ze dne 23. 5. 2016 (čl. 80), vyjádření k odvolání ze dne 22. 5. 2017 (čl. 101), tedy celkem 16 920 Kč, -) 2 úkony právní služby po 5 300 Kč při tarifní hodnotě 104 430 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. d) změna žaloby ze dne 3. 11. 2017 (čl. 136), vyjádření ze dne 19. 12. 2017 (čl. 147), tedy celkem 10 600 Kč, -) 8 úkonů právní služby po 6 140 Kč při tarifní hodnotě 125 139 Kč (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. d) změna žaloby ze dne 23. 9. 2019 (čl. 227), vyjádření ze dne 19. 5. 2021 (čl. 367), vyjádření k námitce nedostatku místní příslušnosti ze dne 12. 8. 2021 (čl. 412), písm. g) účast při jednání dne 11. 12. 2019 (čl. 238), dne 6. 4. 2021 – přesahující 2 hodiny, tedy se jedná o 2x úkon (čl. 359), dne 13. 1. 2022 (čl. 452) a dne 24. 2. 2022, tedy celkem 49 120 Kč, když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky, přičemž ke každému úkonu právní služby náleží paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky), celkem tedy 4 800 Kč. Celkové náklady žalobce ve výši 98 542 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% náhradu za daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení