11 C 52/2018-324

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Markéty Fikoczkové a přísedících Mgr. Dariny Altmanové a Mgr. Ludmily Jiráskové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 902 433,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 406 303 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení původně částky 4 171 391 Kč s příslušenstvím s tím, že byla na základě pracovní smlouvy u žalované zaměstnána jako viceprezident oddělení lidí od 1. 9. 2007 na dobu neurčitou, dne 12. 11. 2004 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru s účinností k 31. 1. 2015, s výpovědí však nesouhlasila. Rozsudkem Nejvyššího soud ČR ze dne 12. 11. 2014 byla výpověď určena neplatnou. Žalobkyně sdělila žalovanému dne 13. 11. 2014, že s výpovědí nesouhlasí a domáhala se toho, aby ji žalovaný dále zaměstnával. Protože se tak nestalo, vznikl jí nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku a to od 1. 2. 2015 do pravomocného skončení řízení ve věci neplatnosti ukončení pracovního poměru. Průměrný hodinový výdělek žalobkyně k 1. 2. 2015 činil 2 181,69 Kč. Za období 1. 2. 2015 až 31. 12. 2015 jí tak vznikl nárok za únor 2015 za 160 hodin ve výši 349 070,40 Kč, březen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, duben 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, za květem 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, za červen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, červenec 2015 za 184 hodin 401 430,96 Kč, srpen 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, září 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, říjen 2015 za 176 hodin 383 977,44 Kč, listopad 2015 za 168 hodin 366 523,92 Kč, za prosinec 2015 za 184 hodin 401 430,96 Kč, celkem 4 171 391,28 Kč, se splatností jednotlivých částek vždy k datu výplatního termínu, tj. k 10. dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci v němž nárok na náhradu vznikl. Žalobkyně nesporovala, že jí na odstupném bylo vyplaceno celkem 1 138 320 Kč. Žalobkyně opakovaně oznamovala žalovanému, že je připravena k nástupu do zaměstnání. Její pracovní pozice byla i nadále obsazena jinou zaměstnankyní. Při jednání dne 6. 2. 2018 jí bylo sděleno, že žalovaný nemá zájem na jejím zaměstnání. Nárok na náhradu mzdy žalovaný považoval za nedůvodný s tím, že byl ochoten zaplatit maximálně 6 až 12 měsíců, a to v případě dohody o ukončení pracovního poměru. Dne 8. 2. 2018 žalovaný podal proti žalobkyni žalobu na vrácení odstupného. Protože jí žalovaný neumožnil nástup na původní pracovní pozici, zpochybňoval její nárok na náhradu mzdy a podal proti ní žalobu, rozhodla se žalobkyně ukončit pracovní poměr u žalovaného okamžitým zrušením z důvodu neumožnění nástupu do zaměstnání na původní pozici. Tento postup jí nemůže být dáván k tíži. Podnikatelskou činnost neprovozovala, byla pouze společníkem ve společnosti s ručením omezeným, což není výkon podnikatelské činnosti a příjmy z toho žádné neměla. V žalovaném období žádná pracovní pozice, jež by byla srovnatelná s pracovní pozicí u žalovaného, volná nebyla. Tedy měla skutečný zájem na nástupu na původní pozici, což plynulo i z jejích oznámení, že na dalším zaměstnání trvá. Naopak žalovaný nikdy žalobkyni k nástupu do práce nevyzval. Je bezvýznamné, že přestože oslovila personální agentury, následně nastoupila do jiného zaměstnání. Žalobkyně měla za to, že pokud by aktivně zaměstnání nehledala, mělo by to negativní vliv na náhradu škody. Stávající pozici HR Manager u svého zaměstnavatele nepovažuje za srovnatelnou s její původní pozicí u žalovaného, a to jak z pohledu příjmu (prosinec 2015 – původní příjem 2 181,69 Kč na hodinu u současného zaměstnavatele 534,09 Kč), tak z pohledu počtu zaměstnanců (žalovaný přes 2 tisíce zaměstnanců, [právnická osoba] [číslo] zaměstnanců) nebo počtu podřízených (u žalovaného měla přímo 33 podřízených zaměstnanců a stávajícího zaměstnavatele to bylo 5). Vedle hrubé složky příjmu měla dále ještě odměny, které průměrný výdělek na příjmu zvyšovaly na více než 400 000 Kč měsíčně hrubého, když přitom výdělek z posledních let byl ovlivněn rodičovskou dovolenou. V rozhodném období nebyla v pracovní neschopnosti, nepobírala příspěvek na ošetřování člena rodiny, ani u ní nebyla jiná překážka, pro kterou by nemohla konat práci, pro kterou by jí neměl nárok na náhradu mzdy vzniknout.

2. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta s tím, že žalobkyně neměla skutečný zájem se do zaměstnání vrátit, když toto sice u jednání dne 6. 2. 2018 tvrdila, ale dne 20. 2. 2018 podala okamžité zrušení pracovního poměru, čímž projevila vůli u žalovaného nadále nepracovat, a to v rozporu s ujednáním z 6. 2. 2018, že o dalších sporných otázkách budou dále jednat. Svůj zájem o nástup do zaměstnání tak pouze předstírala, jinak by se žalovanou i nadále jednala. Projev vůle žalobkyně nastoupit na původní místo je neplatný pro nedostatek vážnosti vůle. Žalobkyně navíc v rozhodné době provozovala podnikatelskou činnost, současně se mohla zapojit do práce v pracovním poměru. Vzhledem k tomu že se žalobkyně starala o nezletilé děti, musely na její straně nastat některé z překážek, pro něž jí nárok na náhradu mzdy nevznikl. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že nárok je dán, navrhuje žalovaný pro dobu přesahující prvých 6 měsíců s odkazem na § 69 odst. 2 zákoníku práce nepřiznání náhrady mzdy za toto další období s odůvodněním, že v tomto období provozovala s manželem restauraci a e-shop, byla společníkem společnosti [právnická osoba] Nelze uvěřit tvrzení žalobkyně, že by neměla žádné příjmy z e-shopu a restaurace. Od září 2015 byla zaměstnána u [právnická osoba] na vysoké manažerské pozici jako ředitelka lidských zdrojů, její příjem je srovnatelný s příjmem, který měla u žalovaného, mohla se také ucházet i o jiná místa se srovnatelnými pracovními podmínkami, a to včetně mzdových, i nadále mohla hledat zaměstnání prostřednictvím personálních agentur. Příjem u [právnická osoba] je tvořen nejen tvrzeným hrubým příjmem ale i dalšími benefity v podobě 13. a 14. platu, cestovného, stravného, spoření, naturální mzdy aj. V prosinci 2015 tak příjem žalobkyně činil 281 036 Kč, tedy blížil se příjmu u žalované. Žalobkyně nikdy nebyla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání úřadu práce, tedy musela mít jiné příjmy pro zajištění obživy své a rodiny. V rozhodném období také probíhala výběrová řízení u řady významných korporací na místo personálního vedoucího, jichž se mohla zúčastnit. Příjem žalobkyně u [právnická osoba] je tvořen nejen tvrzeným hrubým příjmem, ale i dalšími benefity v podobě 13. a 14. platu, cestovného, stravného, spoření, naturální mzdy aj. V prosinci 2015 tak příjem žalobkyně činil 281 036 Kč, tedy blížil se příjmu u žalované. Žalovaný má proto za to, že byly splněny předpoklady, aby žalobkyni nebyla přiznána náhrada za dobu přesahující 6 měsíců, tedy po 1. 8. 2015. Nedostatek vůle žalobkyně vrátit se na pracovní pozici u žalované také žalovaný spatřuje v tom, že již 5. 2. 2015 žalobkyně oslovila personální agentury s cílem nalézt si nové zaměstnání, tedy do zaměstnání u žalovaného se nevrátit. Nikde v oslovení neuvedla, že si hledá zaměstnání pouze na dobu vedení sporu se žalovanou ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Navíc po únoru 2015 si již zaměstnání nehledala, od září 2015 je zaměstnána u společnosti [právnická osoba] Žalobkyně nijak nevysvětlila, jak chtěla pracovní poměr rozvázat, aby se mohla do zaměstnání k žalovanému vrátit. Namísto toho, aby jednala se žalovaným o návratu do práce, rozvázala dne 20. 2. 2018 pracovní poměr. Při jednání 5. 2. 2018 byla žalobkyně upozorněna, že na své původní místo nemůže nastoupit, protože není volné. Žalobkyně své právo vykonávala šikanózním způsobem, kdy navíc ani neměla zájem se do zaměstnání vrátit, neboť i na sociálních sítích prezentovala, že její pracovní poměr u žalovaného skončil v září 2015, což je v rozporu s jejími tvrzeními o návratu do zaměstnání. V následné fázi řízení (po částečném zrušení rozsudku soudu 1. stupně a soudu odvolacího) žalovaný namítal, že žalovaná částka již byla zaplacena, a proto je na místě žalobu zamítnout z tohoto důvodu.

3. Rozsudkem ze dne 11. 6. 2019, č. j. 11 C 52/2018 – 147, zdejší soud žalobě vyhověl (původně se jednalo o částku ve výši 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301 Kč za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 a ve výši 8,05 % ročně z částky 4 171 391 od 10. 3. 2018 do zaplacení) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení.

4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 30 Co 315/2019-185, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 1 138 320 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 5 021 Kč; jinak se ohledně částky 3 033 071 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 859 280 Kč a s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje. Co do částky 1 138 320 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta z důvodu započtení provedeného dopisem žalobkyně ze dne 14. 2. 2018, neboť tuto částku žalovaný žalobkyni vyplatil coby odstupné, které však s ohledem na neplatnost výpovědi představuje bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, co do částky 1 138 320 Kč tak nárok žalobkyně na náhradu mzdy zanikl započtením.

5. K dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 21 Cdo 3338/2020-238, rozhodl tak, že se (výrok I.) dovolání žalované proti rozsudku městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1 130 637,60 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 503 326,24 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení, odmítá, a dále (výrok II.) se rozsudek městského soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. června 2019 č. j. 11 C 52/2018-147 v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení, a to se závazným právním názorem, že není správný názor soudu, že není potřeba provádět podrobnější dokazování k nabídce pracovní pozice ze strany [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] (a zabývat se návrhem žalovaného na přiměřené snížení náhrady mzdy z tohoto důvodu), byla-li nabídka této pracovní pozice učiněna žalobkyně ještě před uplynutím doby šesti měsíců z celkové doby, za niž by jí měla být poskytnuta náhrada mzdy (před 1. 8. 2015).

6. Soud provedl dokazování listinami, které navrhli a předložili účastníci řízení (§ 120 odst. 1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o. s. ř.“, ve spojení s ust. § 129 odst. 1 o. s. ř.) a dále provedl důkaz svědeckou výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] (§ 126 o. s. ř.), přičemž zamítl pro nadbytečnost návrh žalovaného na doplnění dokazování o výslech svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále o vyžádání [příjmení] description, to vše pro nadbytečnost, neboť ze svědecké výpovědi svědkyně [příjmení] jednoznačně vyplynulo, že se nejednalo ze strany [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] o nabídku, a dále ve vztahu k personálním agenturám [příjmení] & [právnická osoba] a [právnická osoba] nebylo v řízení zjištěno (ostatně toto nebylo ani žalovaným tvrzeno), že by z jejich strany byla vůbec žalobkyni jakákoli pracovní pozice nabídnuta.

7. Na základě provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

8. Dne 1. 9. 2007 žalobkyně nastoupila u žalovaného na pozici [příjmení] [jméno] oddělení lidí a komunikace na dobu neurčitou. Od 1. 7. 2008 činil její hrubý příjem 292 000 Kč měsíčně. V náplni činnosti měla mj. rozvíjení personální strategie, vedení obchodních partnerů, personálních služeb, školení. Čistá mzda bude zasílána bezhotovostním převodem na účet zaměstnance, nejpozději do 10. dne následujícího měsíce (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 1. 9. 2007 a mzdovým výměrem ze dne 1. 7. 2008 a profilem pracovní pozice z roku 2009).

9. V roce 2009 činil hrubý příjem žalobkyně 3 138 569 Kč, včetně bonusů se jednalo o částku 4 843 696 Kč. V roce 2010 činil celkový příjem 3 157 754 Kč hrubého, včetně bonusů se jednalo o částku 5 852 986 Kč. V roce 2011, za období leden až září, činil hrubý příjem žalobkyně 2 144 178 Kč, včetně bonusů se jednalo o částku 3 520 341 Kč (prokázáno mzdovým listem žalobkyně za rok 2009, 2010 a 2011, výpočtem daně a daňového zvýhodnění u daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za rok 2008, 2009 a 2010).

10. Generální ředitel žalovaného v květnu 2010 žalobkyni oznámil, že s účinností od 1. 7. 2010 bude její roční hrubá mzda činit 3 504 000 Kč. Výplata GSTIP za období 2009 byla vypočítána na základě obchodních úspěchů za účetní rok a jejího individuálního výkonu. Její celkový bonus dosáhl částky 2 118 600 Kč. Pro období 2010 byl stanoven její cílový bonus ve výši 50 % ze mzdy. Dlouhodobá odměna za rok 2010 se měla pohybovat v rozmezí 2 242 560 Kč až 3 366 840 Kč na základě umístění v talentové matici, ceně akcií společnosti a na výkonnosti cash flow (prokázáno zprávou květen 2010 pro žalobkyni).

11. Dne 12. 11. 2014 žalovaný doručil žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, na základě které měl pracovní poměr žalobkyně skončit 31. 1. 2015 (prokázáno nespornými tvrzeními účastníků).

12. Dne 13. 11. 2014 žalobkyně oznámila žalovanému, že s výpovědí z pracovního poměru nesouhlasí a trvá na dalším zaměstnání a přidělování práce v souladu s její pracovní smlouvou (prokázáno dopisem žalobkyně ze dne 13. 11. 2014). Dne 20. 11. 2014 žalovaný na dopis žalobkyně ze dne 13. 11. 2014 sdělil, že výpověď z pracovního poměru považuje za platnou (prokázáno dopisem žalované ze dne 20. 11. 2014). Dne 7. 1. 2015 žalobkyně žalovanému oznámila, že na neplatnosti výpovědi a přidělování práce dle pracovní smlouvy trvá. Nicméně vzhledem k tomu, že jí bylo známo, že její místo bylo obsazenou jinou pracovnicí, byla ochotna věc smírně vyřešit úhradou odstupného ve výši 18 měsíčních platů a tím, že pracovní poměr bude ukončen dohodou (prokázáno dopisem žalobkyně ze dne 7. 1. 2015 včetně e-mailu zástupci žalovaného, jehož přílohou byl i tento dopis).

13. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2016 byla určena výpověď z pracovního poměru žalobkyně ze dne 12. 11. 2014 za neplatnou. Po změně rozhodnutí odvolacím soudem Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně (prokázáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2014 čj. 8 C 203/2015-411, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2016, čj. 30 Co 482/2016-470, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2017 čj. 30 Co 482/2016-515 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2017, čj. 21 Cdo 4568/2017-519).

14. Dne 18. 1. 2018 zástupce žalobkyně vyzval zástupce žalovaného, v souvislosti s rozhodnutím soudů ohledně neplatnosti výpovědi i v souvislosti s tím, že pracovní místo žalobkyně je stále obsazené, ke schůzce stran za účelem projednání dalšího působení žalobkyně u žalovaného, když ta má zájem a je připravena do práce nastoupit, a dále za účelem vypořádání finančních nároků stran (prokázáno dopisem zástupce žalobkyně ze dne 18. 1. 2018).

15. Dne 13. 2. 2018 žalovaná vyzvala žalobkyni k vrácení vyplaceného odstupného ve výši 1 138 320 Kč včetně příslušenství od 11. 2. 2015 (prokázáno dopisem žalovaného ze dne 31. 1. 2018). Dne 15. 2. 2018 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celkem částky 13 666 106,16 Kč, jako náhrady mzdy za období únor 2015 až leden 2018, vzhledem k výzvě žalované na vrácení odstupného v částce 1 138 320 Kč se eventuálně domáhala náhrady mzdy snížené o tuto částku, tedy celkem 12 527 786,16 Kč na uvedený účet ve stanovené lhůtě. Výše byla stanovena na základě hodinového výdělku žalobkyně, jenž v lednu 2015 činil 2 181,69 Kč (prokázáno dopisem žalobkyně ze dne 13. 2. 2018 a fotokopii obálky, dopis ze dne 14. 2. 2018 a poštovní dodejku ze dne 15. 2. 2018, výplatní páska žalobkyně za leden 2015).

16. Dne 20. 2. 2018 žalobkyně se žalovaným okamžitě zrušila pracovní poměr s tím, že dne 6. 2. 2018 proběhlo jednání mezi zástupci účastníků, z nějž vyplynulo, že žalovaný nemá zájem na dalším pracovním působení žalobkyně. Současně byl zpochybněn nárok žalobkyně na náhradu mzdy. Protože na její nárok na náhradu mzdy jí nebylo plněno, ukončila pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (prokázáno dopisem žalobkyně ze dne 19. 2. 2018 a kopií obálky s razítkem podatelny žalované).

17. Dne 5. 2. 2015 žalobkyně kontaktovala [jméno] [příjmení] z [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] za účelem zjištění možností uplatnění se na trhu práce na pozici HRD. Nabídnutou pozici odmítla s tím, že v její kariéře by přijetí pozice znamenalo krok zpět, což zástupkyně [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] potvrdila (prokázáno e-mailovou korespondencí ze dne 5. 2. 2015, dne 9. 2. 2015, dne 15. 2. 2015).

18. Dne 5. 2. 2015 žalobkyně kontaktovala [příjmení] [anonymizována dvě slova] za účelem svého uplatnění na trhu práce na pozici HRD, po mateřské dovolené (prokázáno e-mailovou korespondenci ze dne 5. 2. 2015).

19. Dne 5. 2. 2015 žalobkyně kontaktovala [právnická osoba] [příjmení] [jméno] za účelem svého uplatnění na trhu práce na pozici HRD (prokázáno e-mailovou korespondenci ze dne 5. 2. 2015, 6. 2. 2015).

20. Dne 24. 7. 2015 byla žalobkyně pozvána na den 31. 7. 2015 na druhé kolo výběrového řízení ve [anonymizováno] na pozici [příjmení] of HRM (prokázáno e-mailem ze dne 24. 7. 2015 společnosti [právnická osoba]). Od 1. 2. 2016 se stal za vedení oddělení lidských zdrojů u [právnická osoba] odpovědný [jméno] [příjmení] po svém působení u [anonymizována tři slova] či [anonymizováno]. Do [anonymizováno] nastoupil po svém působení v [obec] [anonymizována dvě slova], kde byl na pozici vedoucího oddělení lidských zdrojů (prokázáno tiskovou zprávou [právnická osoba]).

21. Dne 1. 9. 2015 žalobkyně nastoupila u [právnická osoba] na dobu neurčitou od 1. 9. 2015 s měsíční hrubou mzdou 94 000 Kč na pozici HR manager. V náplni činnosti má mj. identifikaci strategie a koordinaci celkové filosofie společnosti ohledně náboru zaměstnanců, účast na veletrzích práce, role top managementu s obchodními partnery tak, aby podnikání prosperovalo, koordinace inzerce pracovních nabídek, rozvoj plánu hledání talentů, hodnocení zájemců o práci, budování a vymezování firemní politiky HR, postupů, směrnic atd., motivace, výběr, školení přímých podřízených k co nejlepším pracovním výkonům (prokázáno pracovní smlouvou ze dne 31. 8. 2015, přílohou A pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 2015 a mzdovým výměrem ze dne 31. 8. 2015). Příjem žalobkyně u [právnická osoba] v měsíci září 2015 činil 94 000 Kč hrubého při odpracovaných 176 hodinách. V říjnu 2015 činil příjem 107 497 Kč hrubého včetně benefitů při odpracovaných 176 hodinách. V listopadu 2015 činil příjem 102 525 Kč hrubého včetně benefitů při odpracovaných 168 hodinách. V prosinci 2015 činil příjem 147 595 Kč hrubého včetně 13. platu a benefitů, při odpracovaných 132 hodinách. 52 hodin celkem čerpala dovolenou (prokázáno výplatními páskami za měsíce září až prosinec 2015).

22. Peněžitou pomoc v mateřství žalobkyně pobírala od 20. 9. 2011 do 9. 5. 2012 v celkové výši 199 644 Kč (prokázáno zprávou ČSSZ ze dne 29. 11. 2018).

23. V období 1. 2. 2015 až 31. 12. 2015 žalobkyně nepobírala žádné dávky nemocenského pojištění (prokázáno zprávou ČSSZ ze dne 27. 2. 2019).

24. V období 1. 2. 2015 až 31. 8. 2015 žalobkyni nebyl vystaven žádný doklad o ošetřování člena rodiny, o žádný ani nežádala (prokázáno zprávou praktické lékařky nezletilých dětí žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 28. 2. 2019).

25. Žalobkyni od 3. 3. 2015 do 31. 8. 2015 nebyla vystavena pracovní neschopnost (prokázáno zprávou MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 1. 3. 2019).

26. Žalobkyně nikdy nebyla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání (prokázáno zprávou Úřadu práce ČR, Krajská pobočka v Příbrami ze dne 6. 3. 2019).

27. Žalobkyně je spolu s manželem společníkem ve společnosti [právnická osoba] a to od roku 2010. Jednatelem byl její manžel (prokázáno úplným výpisem z obchodního rejstříku vedeným Městským soudem v Praze ze dne 20. 6. 2018).

28. Dne 22. 6. 2021 se žalovaný obrátil na žalobkyni s výzvou k úhradě dlužné částky, celkem 2 807 369,92 Kč, neboť co do částky 2 873 054,14 Kč, která byla žalobkyni vyplacena, po částečném zrušení rozsudku I. stupně a rozsudku odvolacího v této věci odpadl titul, na jehož základě byla celková částka v této výši žalobkyni vyplacena, přičemž žalovaný započítává svůj nárok na náklady řízení ve výši 65 684,22 Kč z titulu náhrady nákladů řízení, které byly žalovanému proti žalobkyni přiznány v řízení vedeném Okresním soudem v Berouně ve věci sp. zn. 107 C 7/2018. Žalovaný vyzval žalobkyni k vrácení této částky do 3 dnů s tím, že pokud zaplaceno nebude, bude se domáhat také úroku z prodlení a náhrady nákladů spojených s vymáháním (prokázáno dopisem žalovaného ze dne 22. 6. 2021, čl. 259). Opětovně žalovaný vyzval žalobkyni dne 9. 8. 2021 k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 2 545 353,14 Kč s tím, že dosud žalobkyně uhradila pouze 262 016,78 Kč (prokázáno dopisem žalovaného ze dne 9. 8. 2021, čl. 264). Žalobkyně reagovala na tento dopis tak, že titulem pro úhradu částky 1 902 433,40 Kč s příslušenstvím je ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to náhrada mzdy za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015, s tím, že tento titul stále trvá (prokázáno reakcí na výzvu k úhradě dlužné částky ze dne 13. 8. 2021, čl. 312). Dopisem ze dne 24. 9. 2021 pak žalovaný sdělil žalobkyni, že i nadále nárok žalobkyně na náhradu mzdy neuznává a považuje platby provedené na základě Nejvyšším soudem ČR zrušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 za bezdůvodné obohacení na její straně (prokázáno dopisem žalovaného ze dne 24. 9. 2021, čl. 265).

29. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] soud zjistil, že byla zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení], kde zprostředkovávala uchazečům o zaměstnání informace. Na tuto konkrétní e-mailovou komunikaci s žalobkyní se nevzpomíná, nicméně není zcela vyloučeno, že by žalobkyně mohla nastoupit do zaměstnání i po půl roce, resp. pozice se obsazovaly v období od nástupu ihned až do půl roku. Pokud se jednalo o pozici pod HR, kdy by byla podřízena HR director, mzdy se zde pohybovaly od 100 tisíc až 500 tisíc Kč, avšak s ohledem na to, že si jméno žalobkyně nevybavuje, spíše se muselo jednat o nabídku 150 až 300 tisíc Kč měsíčně maximálně. Uvedený e-mail nebyl nabídkou zaměstnání, po této e-mailové komunikaci by následovalo minimálně ještě jedno kolo výběrového řízení, minimálně pohovor. Pokud se jednalo o HR, resp. manažerskou pozici, mohla by mít žalobkyně na nabízené pozici až 5 podřízených, ale určitě by se nejednalo o desítky nebo dokonce stovky podřízených.

30. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného od 1. 9. 2007 na pozici Vice Prezident oddělení lidí. Dne 12. 11. 2014 byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru, která byla určena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 14. 6. 2016, čj. 8 C 203/2015-411 (ve spojení s rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2016, čj. 30 Co 482/2016-470, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2017 čj. 30 Co 482/2016-515, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2017, čj. 21 Cdo 4568/2017-519) za neplatnou. Následně žalobkyně dne 20. 2. 2018 pracovní poměr ukončila okamžitým zrušením pracovního poměru. Žalobkyně trvala na dalším zaměstnání u žalovaného, což jí nebylo žalovaným umožněno. Žalobkyně se následně obracela na agenturní společnosti za účelem nalezení zaměstnání, avšak rovnocenná pozice jí nabídnuta nebyla. Dne 1. 9. 2015 nastoupila na pozici HR manager u [právnická osoba] s hrubou měsíční mzdou 94 000 Kč. Žalobkyně je od roku 2010 společníkem v [právnická osoba], v rozhodném období nebyla příjemkyní peněžité pomoci v mateřství, nepobírala žádné dávky nemocenského pojištění, nebyl jí vystaven žádný doklad o ošetřování člena rodiny, nebyla jí vystavena pracovní neschopnost. Žalobkyně nikdy nebyla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Žalobkyně žádá po žalovaném zaplacení náhrady mzdy přesahující prvých šest měsíců (ve vztahu k těmto prvým 6 měsícům bylo již v řízení pravomocně rozhodnuto) ode dne, kdy oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, tedy od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015, celkem 1 902 433,40 Kč, výši stanovila dle svého hodinového výdělku, který v lednu 2015 činil 2 181,69 Kč.

31. Za užití následujících ustanovení:

32. Podle ust. § 69 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „zák. práce“) dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

33. Podle ust. § 69 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

34. Po právní stránce soud věc posoudil podle shora uvedených ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná rovněž v části, v níž se žalobkyně domáhala náhrady mzdy za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015, jak bude dále uvedeno. Na základě provedeného dokazování bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnaná od 1. 9. 2007 na pozici [příjmení] [jméno] oddělení lidí a komunikace (smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou), počínaje 1. 7. 2008 činil hrubý měsíční příjem žalobkyně částku ve výši 292 000 Kč. Dne 12. 11. 2014 byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce, s níž žalobkyně nesouhlasila a trvala na svém dalším zaměstnávání, což následujícího dne, tedy bez zbytečného odkladu, žalovanému sdělila. Neplatnost výpovědi byla pravomocně určena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 8C 203/2015-411 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 4568/2017-519 (v právní moci dne 15. 1. 2018). Následně, dne 20. 2. 2018, žalobkyně okamžitě pracovní poměr zrušila, neboť jí byla nabídnuta žalovaným toliko pracovní pozice, s níž nesouhlasila a která neodpovídala původnímu pracovnímu zařazení, a dále její nárok na náhradu mzdy byl odmítnut.

35. Žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 4 171 391 Kč s úrokem z prodlení ve výši 864 301 Kč za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 a ve výši 8,05 % ročně z částky 4 171 391 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení. Z této částky již bylo pravomocně rozhodnuto co do částky 1 138 320 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z této částky od 10. 3. 2018 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 5 021 Kč (žaloba byla v této části pravomocně zamítnuta – výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 30 Co 315/2019-185) a rovněž bylo již pravomocně rozhodnuto co do částky 1 130 637,60 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 503 326,24 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 10. 3. 2018 do zaplacení (v této části bylo žalobě vyhověno – výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 30 Co 315/2019-185, ve spojení s výrokem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2021, č. j. 21 Cdo 3338/2020-238). Nadále tak zůstala předmětem řízení náhrada mzdy požadovaná za období přesahující prvých šest měsíců ode dne, kdy oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, tedy od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015, celkem ve výši 1 902 433,40 Kč s úrokem z prodlení za období od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 355 953,76 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 902 433,40 Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení.

36. V řízení již bylo pravomocně rozhodnuto, že za prvých šest měsíců ode dne, kdy oznámila zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (od 1. 2. 2015 do 31. 7. 2015) žalobkyni požadovaná náhrada mzdy náleží, neboť byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu mzdy (tedy neplatnost výpovědi a sdělení žalobkyně ve smyslu ust. § 69 odst. 1 věta druhá zák. práce). Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, jehož právním názorem je soud vázán, bylo soudu prvého stupně uloženo zabývat se v dalším řízení tím, zda náhrada mzdy náleží žalobkyni rovněž za období přesahující těchto prvých šest měsíců, přičemž je potřeba se zabývat návrhem žalovaného na přiměřené snížení náhrady mzdy z důvodu pracovní nabídky učiněné ze strany agenturní [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení], neboť tato byla sice učiněna v průběhu prvých šesti měsíců, kdy má zaměstnanec právo na náhradu mzdy při splnění dvou shora uvedených podmínek, avšak nebylo v řízení zkoumáno, zda žalobkyně neměla možnost nastoupit do zaměstnání po uplynutí této doby.

37. Náhrada mzdy nebo platu, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, přestal přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou žalobkyni přísluší náhrada mzdy, tím, že by jí umožnil pokračovat v práci; neučinil-li tak, nemůže být proto ani v rozporu s dobrými mravy jednání žalobkyně spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce za dobu přesahující 6 měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2025/2020).

38. Žalovaný v řízení namítal, že jsou zde dány důvody pro snížení této přiměřené náhrady mzdy podle ust. § 69 odst. 1 zák. práce, které spatřoval zejména v tom, že si žalobkyně v dalším období nehledala dostatečně zaměstnání a následně zastávala pozici u [právnická osoba], která byla rovnocennou pozici u žalovaného. [příjmení] uvedené také namítal nedostatek vůle žalobkyně se do zaměstnání skutečně vrátit a také to, že zde navíc musely být překážky v práci, pro které by žalobkyni mzda vyplácena nebyla. S výjimkou tvrzení žalovaného o„ nabídce“ učiněné agenturní [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení] byly již v řízení veškeré námitky žalovaného ve vztahu k přiměřenému snížení náhrady mzdy podle ust. § 69 odst. 1 zák. práce řešeny v předchozím rozhodnutí soudu prvého stupně a tyto úvahy byly podrobeny přezkumu nadřízených soudů, soud však tyto pro přehlednost rekapituluje.

39. V prvé řadě nebyl v řízení shledán nedostatek vážnosti vůle žalobkyně vrátit se do zaměstnání, žalobkyně se na žalovaného obracela s tím, aby jí srovnatelnou pozici nalezl. Uvedené pak nelze usuzovat ani z toho, že žalobkyně následně okamžitě zrušila pracovní poměr, neboť takto učinila zcela pochopitelně poté, co jí nebyla nabídnuta žalovaným pozice srovnatelná s pozicí původní, navíc žalovaný trval na tom, že žalobkyni náhradu mzdy ani přes rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi nevyplatí. Stejně tak nebylo zjištěno, že by žalobkyně v tomto směru jakkoli postupovala šikanózně, popř. v rozporu s dobrými mravy.

40. Žalovaný dále namítal, že si žalobkyně nehledala zaměstnání, respektive si je hledala nedostatečně. V řízení bylo zjištěno, že se žalobkyně aktivně již od února 2015 obracela na agentury zprostředkovávající posty na vysokých pozicích v oblasti lidských zdrojů, avšak odpovídající uplatnění jí nabídnuto nebylo. Pokud jde o nabídky volných míst v segmentu managementu pro oblast lidských zdrojů, které doložil žalovaný, pak tyto nabídky byly z období od ledna 2016 a pozdějších, netýkaly se tedy rozhodného období. Pokud jde o angažmá u [právnická osoba], pak bylo v řízení zjištěno, že byť se žalobkyně 2. kola výběrového řízení účastnila, byl pro tuto pozici zvolen jiný kandidát a nástup do zaměstnání byl stanoven až v únoru 2016 (tedy až po rozhodném období). Ostatně, i pokud by existovaly vhodné pracovní pozice, o které se žalobkyně mohla ucházet (což platí i ve vztahu k výběrovému řízení vedenému [právnická osoba]), nezakládala by její neaktivita v tomto směru důvod pro snížení náhrady mzdy, neboť existenci takových pracovních míst nelze považovat za konkrétní možnost žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek.

41. Dále žalovaný namítal, že následná pracovní pozice, kterou žalobkyně zastávala u [právnická osoba], byla srovnatelnou s pozicí u žalovaného. Předně nelze v tom, že zaměstnanec uzavřel pracovní smlouvu s jiným zaměstnavatelem, spatřovat důvod, pro který by mu zaměstnavatel nebyl povinen poskytovat náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zák. práce, neboť nelze důvodně dovozovat, že by žalobkyně nebyla připravena či ochotna znovu nastoupit do práce u žalovaného, přestože si nesjednala nový pracovněprávní vztah na dobu určitou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014), samotná okolnost, že si žalobkyně nezajistila, aby mohla znovu nastoupit u původního zaměstnavatele, nic nevypovídá o tom, zda změnila svůj názor a netrvá na tom, že by ji žalovaný měl dále zaměstnávat (usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 411/2019). U společnosti [právnická osoba] byla žalobkyně zaměstnaná od 1. 9. 2015, žalobkyně vyvíjela tedy dostatečnou snahu za účelem zapojení se do práce a též se do pracovního procesu zapojila. Její pracovní činnost zde sice spočívala v obdobné náplni práce jako u žalovaného, tedy manažerská pozice v oblasti lidských zdrojů s místem výkonu práce v [obec], přesto se však o rovnocenné pozice nejednalo. Žalobkyně měla v [příjmení] [jméno] [příjmení] pouze 5 přímých podřízených, tedy několikanásobně méně než na pozici u žalovaného, a rovněž ani z hlediska příjmů žalobkyně se o rovnocenné pozice nejednalo. Příjem žalobkyně u žalovaného činil v roce 2011 částku 238 242 Kč a s bonusy dokonce 391 149 Kč, u [právnická osoba] pak v rozhodném období od září do prosince 2015 žalobkyně pobírala tarifní mzdu 94 000 Kč měsíčně a s benefity v průměru 112 904 Kč. S ohledem na kritéria výše mzdy a odpovědnosti žalobkyně z hlediska poštu podřízených nelze dospět k závěru o rovnocennosti těchto dvou pozic.

42. Pokud jde o námitku ve vztahu k podnikání, pak žalobkyně byla již od roku 2010 společníkem v s.r.o., nikoli však jednatelkou či jinak se podílející osobou na podnikání společnosti. I pokud by žalobkyně měla příjmy z této společnosti, pak by se jednalo o příjmy z vlastního majetku, nezávislé na tom, zda pro žalovaného vykonávala práci či nikoli. Nebyl pak ani shledán žádný důvod ke snížení náhrady z důvodu existence překážek v práci žalobkyně (např. pracovní neschopnost či mateřská a rodičovská dovolená), neboť žádné překážky v práci nebyly v řízení zjištěny (viz zprávy ČSSZ, ošetřujících lékařů a Úřadu práce ČR).

43. Přes vše shora uvedené soud uvádí, že pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, ani není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy nespojuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3493/2018). Po uplynutí 6měsíční doby ustupuje sankce satisfakční a sankční, za niž by měla být poskytnuta zaměstnanci náhrada mzdy a proti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tak především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak aspoň zčásti nahradit ušlý příjem, nebo si naopak vydělal tolik, že újmu neutrpěl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001).

44. Žalovaný měl za to, že touto rovnocennou možností zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele by mohla být pracovní pozice, která měla být nabídnuta žalobkyni agenturní [právnická osoba] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizováno] [role v řízení], neboť z e-mailové komunikace vedené žalobkyní s [jméno] [příjmení] v říjnu 2015 vyplynulo, že byl žalobkyni zaslán popis pozice, avšak žalobkyně na tento reagovala tak, že se pro ni jedná o„ krok zpět“. K této tvrzené„ nabídce“ byl v řízení navrhnut žalovaným pouze výslech svědkyně [jméno] [příjmení], z jejíž výpovědi však vyplynulo, že se v daném případě v prvé řadě vůbec nejednalo o pracovní nabídku (jednalo se pouze o zaslání informace k pozici, o kterou by se mohla ucházet), a pokud by žalobkyně o tuto pozici projevila zájem, musela by se účastnit minimálně jednoho dalšího kola výběrového řízení. Byť soud připouští, že svědkyně si konkrétně na žalobkyni a potažmo na předloženou e-mailovou komunikaci s ní nevzpomíná, bylo možné si dále z její výpovědi učinit závěr o tom, že pracovní pozice by ani nemohla být rovnocenná původní pozici, kterou žalobkyně zastávala u žalovaného, a to zejména s ohledem na podřízenost žalobkyně další osobě a odpovědnost žalobkyně z hlediska počtu podřízených (na pozici by mohla mít maximálně zhruba 5 podřízených, v žádném případě by se nejednalo o desítky přímých podřízených jako u pozice zastávané u žalovaného). Žalovaný navrhoval, aby byl tento popis pracovní pozice (Job description) vyžádán, avšak vyžádání tohoto důkazu soud považoval s ohledem na obsah výpovědi svědkyně jednak za nadbytečné, jednak byl tento návrh učiněn až po koncentraci řízení (při jednání konaném dne 23. 4. 2019). Žalovaný také dále navrhoval, aby byli vyslechnuti svědci [jméno] [příjmení] (za [příjmení] & [právnická osoba], [anonymizováno] & [anonymizována čtyři slova]) a [jméno] [příjmení] (za [právnická osoba]), nicméně k těmto svědkům (respektive agenturním společnostem, na které se měla dle tvrzení žalovaného žalobkyně obrátit) bylo v řízení žalovaným tvrzeno pouze to, že na tyto se žalobkyně obrátila, avšak již neuvedl, zda jí tyto společnosti vyhledaly vhodnou práci, resp. učinily nabídku, či nikoli, přičemž výslechem těchto osob nelze nahrazovat chybějící skutková tvrzení žalovaného. Důkazní povinnost a povinnost tvrzení stíhá v tomto směru zaměstnavatele, neboť zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3493/2018).

45. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud opětovně k závěru, že se žalobkyně nemohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných či dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce dle pracovní smlouvy u žalovaného, pokud by žalovaný splnil svou povinnost přidělovat žalobkyni sjednanou práci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1103/2003), neboť v rozhodném období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015 žalobkyni žádná relevantní nabídka učiněna nebyla, ostatně ani nebylo zjištěno, že by rovnocenné pracovní místo na trhu práce bylo nabízeno. Nebylo pak relevantním ani to, že žalobkyně neprokázala, jak by ukončila stávající pracovní poměr, aby mohla nastoupit zpět na své původní místo, neboť zákon zaměstnanci neukládá, pokud se rozhodne využít pracovní příležitosti, aby v rámci nástupu jakkoliv řešil otázku ukončení pracovního poměru v souvislosti s nástupem na původní pozici. Naopak je povinností zaměstnavatele, aby ještě před zahájením, nebo v době trvání soudního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru, oznámil, že mu v souladu s pracovní smlouvou bude opět přidělovat práci a že v případě, že skutečně zaměstnanec poté do práce nastoupí, tak i učiní (viz stanovisko Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, Cpjn 4/2004, ze dne 9. června 2004). Žalovaný pouze na základě výzvy žalobkyně k jednání oznámil, že místo je obsazené a že žalobkyni mohou nabídnout pouze, že si někde„ odsedí 8 hodin denně“ (toto žalovaný nesporoval). Soud s ohledem na vše shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně si zaměstnání aktivně hledala, a dokonce si také zaměstnání nalezla, avšak podmínky v tomto zaměstnání nebyly rovnocenné podmínkám u žalovaného. Skutečnost, že se žalobkyně do pracovního procesu zapojila, byť za nižší příjem, jí také ani nemůže být k tíži a snižovat z tohoto důvodu náhradu mzdy.

46. Žalovaný pak v neposlední řadě také namítal, že by žaloba měla být zamítnuta z toho důvodu, že již bylo ze strany žalovaného plněno, neboť byla částka v celém rozsahu zaplacena, toto žalobkyně nesporovala. V řízení bylo také zjištěno, že žalovaný se v červnu 2021 obrátil na žalobkyni s výzvou k úhradě dlužné částky ve výši 2 807 369,92 Kč, neboť po částečném zrušení rozsudku I. stupně a rozsudku odvolacího v této věci odpadl titul, na jehož základě byla celková částka v této výši žalobkyni vyplacena (žalovaný započítal také svůj nárok na náklady řízení ve výši 65 684,22 Kč z titulu náhrady nákladů řízení, které byly žalovanému proti žalobkyni přiznány v řízení vedeném Okresním soudem v Berouně ve věci sp. zn. 107 C 7/2018), opětovně se poté žalovaný obrátil na žalobkyni v srpnu 2021 a září 2021 s tím, že její nárok ani nyní neuznává a považuje platby provedené na základě Nejvyšším soudem ČR zrušeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2019 za bezdůvodné obohacení na její straně. V posuzované věci tak došlo k tomu, že žalovaný se domáhá vrácení zaplacené náhrady mzdy a současně má za to, že by měla být žaloba zamítnuta pro plnění z jeho strany. Žalovaný k tomuto odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/18, který se týkal návrhu na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř. Tento odstavec byl připojen do ust. § 96 o. s. ř. novelou č. 296/2017 Sb. účinnou od 30. 9. 2017, přičemž se týká situace, kdy dovolací soud v řízení o mimořádném opravném prostředku zruší již pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu nebo i soudu prvního stupně a již pravomocně skončené řízení tak "obživne", v takto obživlém řízení může vzít žalobce rovněž žalobu zpět. Zákonodárce zde uložil povinnost soudu rozhodnout v takovéto situaci tak, že případné zpětvzetí žalovaného není účinné, pokud důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí (např. právě zaplacení žalované částky na podkladě již zrušeného rozhodnutí). V takové situaci musí být spor dořešen a nelze jej ukončit zpětvzetím žaloby ze strany žalobce, kterému pro tu chvíli vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši zaplacené částky, čímž však není vyloučeno, že bude úspěšný znovu a povinností žalovaného bude znovu dluh zaplatit (srov. [příjmení], J. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer). Ve shora uvedeném nálezu, kdy byla posuzována situace, v níž došlo po zrušení rozsudku, na jehož základě bylo žalobci plněno, ke zpětvzetí žaloby, se Ústavní soud přiklonil k tomu, že po vrácení věci soudu nižšího stupně lze pokračovat v řízení bez ohledu na to, že žalovaný žalobci již plnil s tím, že může vycházet z již provedených důkazů a provede dále takové, jejichž potřeba vyplynula z kasačního rozhodnutí dovolacího soudu a poté znovu rozhodne. Ústavní soud v této situaci dále uvedl, že soud rozhodne stěží jinak, než že žalobu zamítne - buď proto, že se ukáže, že je žaloba nedůvodná, nebo proto, že dospěje opět k závěru, že žaloba důvodná byla, avšak žalovaný již plnil (o nákladech řízení má být přitom rozhodnuto podle úspěchu, kdy druhý případ je považován za úspěch žalobce). Posuzovaný případ se však od shora uvedeného odlišuje, neboť zde žalobkyně žalobu zpět po částečném zrušení rozsudku zpět nevzala, což je zcela pochopitelné s ohledem na opakované výzvy žalovaného, který se po ní od června 2021 domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout po částečném zrušené rozhodnutí v této věci. Soud se proto přiklonil k závěru, že i přesto, že žalovaný již žalobkyni plnil, nebylo by spravedlivé žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Žalobkyně žádným způsobem nastalou situaci nezavinila, přičemž v případě zamítnutí žaloby by byla vystavena situaci, kdy by nebylo postaveno na jisto, zda její nárok na náhradu mzdy za předmětné období zde je či není, popř. zda se žalovaný po ní nebude domáhat vydání bezdůvodného obohacení s příslušenstvím (jak avizuje ve svých výzvách k vrácení již zaplacené částky). Vydáním zamítavého rozhodnutí by tedy nedošlo k definitivnímu vyřešení tohoto sporu. Soud má tedy za to, že v posuzované věci je situace odlišná a nelze tedy žalobu pro (nedobrovolné) plnění ze strany žalovaného zamítnout.

47. S ohledem na vše shora uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, žádné důvody pro přiměřené snížení náhrady mzdy žalobkyně ve smyslu ust. § 69 zák. práce pro předmětné období shledány nebyly. Náhrada podle ust. § 69 odst. 1 zák. práce přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání (v posuzované věci od 1. 2. 2015), až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (v posuzované věci 20. 2. 2018), předmětem tohoto řízení zůstává náhrada mzdy za období od 1. 8. 2015 do 31. 12. 2015. Výše průměrného hrubého výdělku se zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek zpravidla za kalendářní čtvrtletí předcházející dni, v němž zaměstnanci vzniklo právo na náhradu mzdy a použije se pro celou dobu, za níž náhrada mzdy náleží (§ 352 až § 356 zák. práce). Průměrný hrubý hodinový výdělek žalobkyně v rozhodném období činil 2 181,69 Kč, což nebylo sporováno. Za období měsíce srpna 2015 se tak jednalo o částku 366 523,92 Kč (168 hodin), za září 2015 se jednalo o částku 383 977,44 Kč (176 hodin), za říjen 2015 o částku 383 977,44 Kč (176 hodin), za listopad 2015 o částku 366 523,92 Kč (168 hodin), za prosinec 401 430,96 Kč (184 hodin), celkem tedy 1 902 433,68 Kč, předmětem řízení však zůstala již jen částka 1 902 433,40 Kč. Soud proto s ohledem na vše shora uvedené částku v této výši žalobkyni přiznal (výrok I.). Soud přitom nestanovil lhůtu k plnění, neboť již plněno bylo.

48. O příslušenství soud rozhodl podle ust. § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s tím, že si žalobkyně a žalovaný sjednali, že mzda bude zasílána nejpozději do 10. dne následujícího měsíce, přičemž ujednání o splatnosti mzdy se vztahuje též na náhradu mzdy. Počínaje 11. dnem následujícího měsíce se tak žalovaný v každém jednotlivém případě ocitl v prodlení.

49. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy převážně úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů vzniklých v souvislosti se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 208 570 Kč a dále nákladů spojených se zastoupením advokátem, které jsou tvořeny: -) 10 úkony právní služby po 25 020 Kč v řízení před soudem prvého stupně, a to dle ust. § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“, a to písm. a) uvedeného ustanovení, převzetí a příprava zastoupení, písm. d) ust., návrh ve věci samé, výzva k plnění, podání ze dne 20. 7. 2018, ze dne 18. 4. 2019, ze dne 7. 6. 2019, písm. g) účast při jednání dne 13. 11. 2018, dne 5. 2. 2019, dne 23. 4. 2019, dne 11. 6. 2019), když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a dále 10 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky), celkem 253 200 Kč, včetně 21% náhrady za DPH celkem 306 372 Kč, -) 3 úkony právní služby po 25 020 Kč v řízení před soudem odvolacím (ust. § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky, vyjádření k odvolání, a písm. g) vyhlášky, 2x účast při jednání) a dále 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky), celkem 75 960 Kč, včetně 21% náhrady za DPH celkem 91 911 Kč, kdy byla žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení úspěšná ohledně částky 4 320 472 Kč (jistina 3 033 071 Kč, úrok z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 859 280 Kč a úrok z prodlení od 10. 3. 2018 do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve výši 428 120 Kč) z celkového předmětu řízení ve výši 5 624 487 Kč (jistina 4 171 391 Kč, úrok z prodlení za dobu od 11. 3. 2015 do 9. 3. 2018 ve výši 864 301 Kč a úrok z prodlení od 10. 3. 2018 do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ve výši 588 795 Kč). Žalobkyně tedy byla v řízení úspěšná z cca 77 %, a má tedy právo na náhradu 54 % shora uvedených nákladů řízení, tedy z částky 606 853 Kč se jedná o částku 327 701 Kč, v následující fázi řízení byla žalobkyně úspěšná zcela, kdy vynaložila následující náklady spojené se zastoupením advokátem: -) 4 úkony právní služby po 15 940 Kč v řízení dovolacím a následně před soudem prvého stupně, kdy předmětem řízení byla již pouze částka 1 902 433,40 Kč s příslušenstvím (ust. § 11 odst. 1 vyhlášky, a to písm. d) ust., vyjádření k dovolání ze dne 12. 12. 2020 a vyjádření ze dne 18. 10. 2021, písm. g) účast při jednání dne 19. 10. 2021, dne 15. 2. 2022), když jejich výše je dána ust. § 7 ve spojení s ust. § 8 odst. 1 této vyhlášky) a dále 4 náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 uvedené vyhlášky), celkem tedy 64 960 Kč, včetně 21% náhrady za DPH celkem 78 602 Kč, celkové náklady žalobkyně tak činí částku 406 303 Kč (zahrnující ve smyslu ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž 21% daň z přidané hodnoty z odměny advokáta a náhrady jeho hotových výdajů a výše zmíněný soudní poplatek – náhrada nákladů vynaložených na soudní poplatek byla přiznána rovněž v 54 %, neboť po skončení věci je celkový úspěch žalobkyně zcela shodný jako po předchozím rozhodnutí odvolacího soudu) byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.), na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).