11 C 59/2025 - 41

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Trepkou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 427/16, 128 10 Praha 2 jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 99 117 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 99 117 Kč za dobu od 25. 6. 2024 do 24. 12. 2024, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 219 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 13 219 Kč od 27. 12. 2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 85 898 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částek 99 117 Kč od 25. 12. 2024 do 26. 12. 2024, 85 898 Kč od 27. 12. 2025 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 646,74 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 7. 4. 2025 domáhal na žalované zaplacení částky 18 375 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] [adresa] (dále jen „[soud A]“) pod sp. zn. 25 C 283/2021 (dále též jako „posuzované řízení“) a částky 80 742 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody v podobě částky zbytečně vynaložené na náhradu nákladů řízení protistrany v posuzovaném řízení.

2. Žalobce uvedl, že dne 30. 6. 2021 podal k [soud A] žalobu, kterou se vůči společnosti [společnost A], [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]. (dále jen „[společnost A]“) domáhal zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím z důvodu, že s [společnost A] uzavřel ústní smlouvu o dílo, týkající se stavebních prací na hotelu, dílo dokončil a předal, následně vystavil souhrnný fakturační doklad, který [společnost A] neuhradila. [společnost A] od počátku navrhovala žalobu zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace žalobce s tím, že tvrzenou pohledávku měl již téměř před třemi roky platně postoupit panu [jméno FO], který ji dále postoupil společnosti [společnost B] [právnická osoba] (dále jen „[společnost B]“). [společnost B] se následně svého nároku v totožné věci domáhala v řízení vedeném u [soud A] pod sp. zn. 5 C 513/2020. Ve věci tak byla ze strany [společnost A] vznesena námitka litispendence, spolu s návrhem na zastavení řízení. [soud A] rozhodl usnesením ze dne 20. 1. 2022 tak, že se řízení nezastavuje, když uzavřel, že „lze konstatovat, že ani neprobíhá jiné řízení o stejném nároku mezi týmiž účastníky ... Spor o podobnou pohledávku (není vyloučeno, že jde o pohledávku stejnou) je tak veden mezi jinými účastníky, což neumožňuje konstatovat, že jde o věc totožnou.“ K odvolání [společnost A] bylo toto usnesení potvrzeno usnesením [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] (dále jen „[soud B]“) ze dne 2. 3. 2022, když [soud B] mj. uvedl, že „shodný není ani předmět řízení, ani žalovaná částka a ani důvod, ze kterého sporná pohledávka vychází, když v jednom řízení je žalována nezaplacená faktura za provedené práce a v druhém za provedené práce a dodaný materiál.“ K dovolání [společnost A] Nejvyšší soud (dále jen „NS“) usnesením ze dne 20. 9. 2023 (tedy po více než roce a půl) zrušil usnesení [soud B] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. NS své rozhodnutí odůvodnil takto: „ (…)na základě pouhého poukazu odvolacího soudu na to, že v jednom řízení je požadována platba za „provedené práce“ a ve druhém za „provedené práce a dodaný materiál“, nelze bez dalšího uzavřít, že předmět řízení (a už v celém rozsahu i např. jen v určité části) není totožný. Ani skutečnost, že v pravomocně skončeném řízení byla požadována vyšší částka než v nyní projednávané věci, neodvodňuje závěr, že totožnost předmětu řízení nemůže být dána ... Odvolací soud v řešené věci uvedl, že řízení není vedeno ohledně týchž osob, jelikož osoba žalobce je v obou řízeních odlišná, přičemž žalobce není ani právním nástupcem společnosti [společnost B] [právnická osoba] Jak však plyne z výše uvedených závěrů, řízení se týká týchž osob i v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní předchůdci původních účastníků řízení.“ NS tak uzavřel, že právní posouzení [soud B] ohledně otázky totožnosti jak předmětu řízení, tak osob, bylo neúplné, a tudíž nesprávné. Usnesením [soud B] ze dne 18. 12. 2023 bylo následně usnesení [soud A] zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V návaznosti na to vydal [soud A] dne 19. 3. 2024 (tedy až po dalších třech měsících) usnesení, kdy v reakci na v něm obsaženou výzvu vzal žalobce dne 3. 4. 2024 žalobu v celém rozsahu zpět. Usnesením [soud A] ze dne 23. 4. 2024, které nabylo právní moci dne 16. 5. 2024, bylo řízení zastaveno a žalobci byla uložena povinnost zaplatit [společnost A] náklady řízení ve výši 137 826 Kč. Žalobce tak shrnul, že ačkoliv byla v řízení před soudem prvého stupně opakovaně ze strany [společnost A] vznesena námitka litispendence, obecné soudy vydaly v pořadí hned dvě nezákonná rozhodnutí, která byla následně zrušena až v návaznosti na rozhodnutí NS.

3. V důsledku takto vedeného řízení, které žalobce považoval za nepřiměřeně dlouhé a zatížené řadou dalších vad, vznikly žalobci nemajetková újma a škoda: nemajetková újma 4. Délku posuzovaného řízení, které trvalo téměř tři roky a v jeho průběhu se přitom nekonalo ani jedno ústní jednání před soudem, považoval žalobce za zcela nepřiměřenou okolnostem a složitostí případu. Celý spor se točil výhradně kolem relativně triviální právní otázky v podobě existence aktivní legitimace žalobce k podání žaloby a překážky litispendence. Tato záležitost nebyla natolik skutkově, resp. právně složitá, aby odůvodňovala délku trvání jejího řešení. Veškeré průtahy tak byly způsobeny výhradně důvody na straně orgánů soudní soustavy. Žalobce oproti tomu po celou dobu řízení vystupoval aktivně, včas reagoval na lhůty a poskytoval veškerou potřebnou součinnost. Otázka posouzení překážky litispendence se standardně řeší jako předběžná otázka a je povinností soudu ji zkoumat na samém počátku řízení. Není důvodu pro to, aby posouzení jedné z podmínek řízení trvalo 3 roky. Veškeré zainteresované soudy (zejm. soud prvého stupně) však nevydávaly rozhodnutí v přiměřených lhůtách, a to přesto, že k takovým prodlevám nebyl sebemenší důvod. V případě NS trvalo rozhodnutí ve věci dokonce 14 měsíců. Za vzniklou nemajetkovou újmu požadoval žalobce zadostiučinění v penězích, a to částkou 43 125 Kč. Při jejím určení žalobce vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, snížené na polovinu za první dva roky řízení, kterou navýšil o 40 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce, když předmětem posuzovaného řízení byla částka ve výši téměř 2 mil. Kč, která pro žalobce představovala prakticky většinu jeho ročního příjmu a byl na ní existenčně závislý. Současně žalobce žil po dobu téměř 3 let v nejistotě za situace, kdy sám musel z titulu závazku vůči subdodavatelům plnit – k tomu žalobce odkázal na související soudní spor s jedním z údajných subdodavatelů vedený před [Anonymizováno] soudem v [Anonymizováno] pod sp. zn. 107 C 7/2021. Dále žalobce základní částku navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů soudní soustavy, kdy soudy prvého a druhého stupně shodně vydaly nezákonná rozhodnutí, která byla následně zrušena NS. Celé řízení trvalo téměř tři roky, a to i navzdory tomu, že se skutkově, ani právně o příliš složitou věc nejednalo. Soudy všech stupňů soudní soustavy nicméně zjevně rezignovaly na rychlé a efektivní vedení řízení, což mělo za následek naprosto zásadní porušení práv žalobce. škoda 5. V posuzovaném řízení došlo k vydání hned dvou nezákonných rozhodnutí. Platí přitom, že pokud by již usnesením soudu prvého stupně bylo rozhodnuto v souladu se zákonem (tj. došlo k zastavení řízení), nevznikla by žalobci značná část nadbytečných nákladů řízení, kterou byl následně nucen uhradit [společnost A]. Veškeré úkony stran v řízení činěné po vydání usnesení soudu prvého stupně byly tedy činěny a hrazeny v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Žalobce má tak za to, že na jeho straně došlo k uhrazení náhrady nákladů řízení, které vznikly nadbytečně, v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem (průtahy a dvěma zrušenými rozhodnutími). Jedná se konkrétně o (i.) náklady spojené s právním zastoupením [společnost A] v celkové výši 76 472 Kč vč. DPH, tj. odměna a paušální náhrady za 4 úkony právní služby (podání odvolání ze dne 8. 2. 2022, podání dovolání ze dne 6. 5. 2022, sepis vyjádření ze dne 21. 7. 2022 a ze dne 10. 11. 2023), (ii.) soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč. Tyto nadbytečné náklady na právní služby, resp. nahrazení nákladů řízení by přitom nevznikly, pokud by soud prvého stupně byl schopen rozhodnout skutkově nikterak složitou věc již napoprvé. Žalobce tak požadoval poskytnout náhradu škody vzniklé mu v přímém důsledku vydání nezákonných rozhodnutí a nesprávného úředního postupu v celkové výši 80 742 Kč.

6. Požadavek na poskytnutí zadostiučinění a náhrady škody v uvedených výších žalobce uplatnil u žalované dne 24. 6. 2024. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 13. 12. 2024, kterým žalobci přiznala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 24 750 Kč. Při výpočtu žalovaná vycházela ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, kterou snížila s ohledem na procesní složitost projednávané věci (stupně soudní soustavy, na nichž řízení proběhlo) o 10 %. Tato namítaná „procesní složitost“ však dle žalobce nebyla nic jiného než neschopnost obecných soudů vydat včas věcně správné rozhodnutí, týkající se toliko otázky aktivní legitimace žalobce v posuzovaném řízení. Požadavek žalobce na zvýšení základní částky z důvodu zvýšeného významu předmětu posuzovaného řízení žalovaná odmítla se stručným odůvodněním, podle které se jednalo o typ řízení, jehož význam je pro žalobce standardní. S uvedenou argumentací žalobce se nijak nevypořádala. Požadavek na náhradu škody pak žalovaná v plném rozsahu odmítla. Argumentovala tím, že žalobci byla povinnost k náhradě nákladů protistrany uložena na základě pravomocného usnesení [soud A], a podle žalované se tak nejedná o škodu, na kterou by se vztahovala odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce podle žalované procesně zavinil zastavení posuzovaného řízení tím, že vzal svou žalobu zpět, a z toho důvodu mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Žalobce dle žalované též nevyužil všech možností, které mu k odvrácení hrozící škody poskytuje právní řád. K tomu žalobce namítl, že zastavit řízení v případě překážky litispendence je povinností soudu. Soud tak nebyl schopen učinit, ani po obdržení rozhodnutí NS. Bez ohledu na to, zda žalobce vzal či nevzal žalobu zpět, byl nucen následně tyto výdaje vynaložit. Pakliže by soud prvého stupně neprodleně po podání žaloby řízení v souladu se zákonem zastavil, výše specifikované náklady, které byl žalobce nucen protistraně zaplatit, by nevznikly.

7. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 99 117 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 6. 2024 do zaplacení.

8. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná potvrdila, že u ní žalobce uplatnil dne 24. 6. 2024 shora specifikované nároky na přiznání zadostiučinění a na náhradu škody. K projednání žádosti žalobce došlo dne 13. 12. 2025. Žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a poskytla žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 24 750 Kč. Pro poskytnutí náhrady škody nebyly dány zákonné podmínky, proto nebyla žalobci přiznána. K věci samé pak žalovaná po rekapitulaci průběhu posuzovaného řízení uvedla k jednotlivým nárokům: nemajetková újma 9. Posuzované řízení probíhalo po dobu 2 let a 10 měsíců na třech stupních soudní soustavy. V řízení došlo k prodlevě v dovolacím řízení, když délku dovolacího řízení nelze hodnotit jako přiměřenou ani s přihlédnutím ke specifikům dovolacího řízení. Žalovaná proto dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou a že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční. Vzhledem k délce řízení není žádný důvod vycházet z vyšší základní částky za jeden rok řízení. Tato základní částka pak byla snížena s ohledem na procesní složitost projednávané věci, tj. stupně soudní soustavy, na nichž řízení proběhlo, o 10 %. Žalovaná má za to, že není důvod k navýšení základní částky z důvodu postupu soudů během řízení. Došlo k ojedinělému průtahu, a to navíc u NS. K tomu žalovaná zdůraznila, že řízení vedené o mimořádných opravných prostředcích probíhá před soudními orgány s celostátní působností (NS a Ústavní soud), tj. před orgány povolanými zejména k řešení zásadních právních otázek a k ochraně ústavnosti, což s sebou bezesporu přináší i vyšší požadavky na časovou náročnost řízení, jež je před nimi vedeno. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Význam řízení pro žalobce zhodnotila žalovaná jako standardní. Jednalo se o žalobu o peněžité plnění vzniklé z podnikatelské činnosti žalobce. S tímto typem řízení není spojen presumovaný význam pro jejich účastníky. Význam řízení pro žalobce v žádném případě nelze odvíjet od výše žalované částky. Navíc žalobce podal žalobu ohledně pohledávky, kterou sám postoupil na jiný subjekt (žalovaná předpokládá, že jistě nikoli bezúplatně). Tvrzení o existenční závislosti na pohledávce, která žalobci podle všeho nenáležela, se žalované nejeví příliš smysluplné. Uváděný související spor s posouzením významu řízení nesouvisí. Žalobce dle žalované neuvádí žádná relevantní tvrzení, která by mohla vést k závěru o vyšším významu řízení pro jeho osobu. Žalovaná tak považuje zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci ve výši 24 750 Kč za zcela přiměřené a dostačující. škoda 10. Žalobci byla povinnost k náhradě nákladů protistrany uložena na základě pravomocného usnesení [soud A], nejedná se tak vůbec o škodu, kterou by bylo možné požadovat po státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejedná se o náklady, které by žalobci vznikly v souvislosti se změnou či zrušením nezákonného rozhodnutí nebo nápravou nesprávného úředního postupu. Žalobce zpětvzetím žaloby procesně zavinil zastavení řízení a z toho důvodu mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení protistrany. Navíc žalobce ani nevyužil všech možností daných mu právním řádem ČR k odvrácení hrozící škody. Tvrzení žalobce, že by náklady protistrany nevznikly, kdyby soud řízení ihned po podání žaloby zastavil, lze vztáhnout i na samotné podání žaloby. Pokud by žalobce neuplatnil u soudu pohledávku, která mu nenáležela, náklady protistrany by také nevznikly. Není tedy zřejmá souvislost mezi tvrzeným nárokem a platnou zákonnou úpravou. Nelze na jisto postavit existenci předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za požadovanou majetkovou újmu.

11. K oběma nárokům pak žalovaná namítla, že případný úrok z prodlení by mohl žalobci příslušet až ode dne 25. 12. 2024, nikoli ode dne uvedeného v žalobě, neboť až dne 24. 12. 2024 uplynula zákonná šestiměsíční lhůta pro případné mimosoudní uspokojení žalobcova peněžitého požadavku uplatněného u žalované dne 24. 6. 2024.

12. Žalobce v reakci na vyjádření žalované v podání došlém soudu dne 3. 6. 2025 změnil svůj požadavek na zaplacení úroku z prodlení tak, že tento požadoval až ode dne 25. 12. 2024 do zaplacení. V tomto rozsahu soud posoudil podání žalobce jako částečné zpětvzetí žaloby.

13. K obraně žalované pak žalobce v uvedeném podání na rámec argumentace uvedené již v podané žalobě namítl, že i při zohlednění specifik řízení před NS nelze v daném případě hovořit o přiměřené délce řízení. Podle veřejně dostupných statistik NS činila v roce 2023 průměrná doba rozhodování o dovolání ve věcech občanskoprávních a obchodních přibližně 140 dní. V daném případě to soudu trvalo déle než dvakrát tolik, aniž by existovaly jakékoliv okolnosti, které by takové zdržení ospravedlňovaly. Posuzovaná otázka se týkala aktivní legitimace žalobce v řízení, nejednalo se tak o nijak mimořádně právně či skutkově komplikovanou věc. Průtahy tak nebyly pouze důsledkem obecné časové náročnosti řízení, ale konkrétního pochybení v postupu soudních orgánů. Nelze je tak považovat za přirozený [rodné přijmení] složitosti a časové náročnosti řízení, ale za exces, který měl přímý dopad na délku řízení a tím i na újmu, kterou žalobce utrpěl. K požadavku na náhradu škody žalobce zdůraznil, že požaduje náhradu pouze těch nákladů řízení, které byly nadbytečně vynaloženy v přímém důsledku nezákonných rozhodnutí obecných soudů. Tím je podle žalobce naplněna jak příčinná souvislost, tak i podmínka účelnosti vynaložených nákladů ve smyslu § 31 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce též zdůraznil, že po účastníkovi řízení nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal nezákonný postup soudu a přizpůsoboval mu své procesní chování. Odpovědnost za vzniklou škodu tak nelze přenášet na žalobce, ale nese ji stát jako subjekt odpovědný za výkon soudní moci.

14. V dalším podání žalobce k významu předmětu posuzovaného řízení doplnil, že předmětem žaloby v posuzovaném řízení bylo zaplacení částky 1 800 000 Kč z titulu neuhrazených stavebních prací. Žalovaná částka za zakázku na stavební práce pro [společnost A] byla přitom finančně nejvýznamnější pro podnikání žalobce, jak vyplývá i z jeho daňových přiznání.

15. Při ústním jednání konaném dne 4. 7. 2025 pak žalobce doplnil, že k podání žaloby v posuzovaném řízení došlo z opatrnosti. Postoupení předmětné pohledávky si žalobce prováděl svépomocí, bez řádného právního zastoupení, a došlo tam pak ke zmatkům, kdy si žalobce nebyl jistý, jestli došlo k řádnému postoupení pohledávky či nedošlo, a proto se z opatrnosti rozhodl podat žalobu. Před jejím podáním rozhodly soudy na dvou stupních o tom, že aktivní legitimace žalobce nějakým způsobem trvá, žalobce nemohl mít zcela právní jistotu stran oprávněnosti svého nároku, a tak z opatrnosti, aby si i s ohledem na výši předmětné částky a její význam pro svou osobu byl bdělý ochrany svých práv, podal předmětnou žalobu. Danou otázku pak objasnil až NS. S ohledem na závěr NS a i po další proběhlé komunikaci s postoupenou stranou se pak žalobce rozhodl vzít svou žalobu zpět.

16. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:

17. Žalobou došlou [soud A] dne 30. 6. 2021 se žalobce domáhal vůči [společnost A] zaplacení částky 1 800 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 12. 10. 2018 do zaplacení, a to z důvodu neuhrazené části ceny díla. Žalobce uvedl, že pro [společnost A] realizoval na základě ústní smlouvy o dílo stavební práce na objektu „[Anonymizováno] [adresa]“ na adrese [adresa]. Po realizaci a předání díla žalobce vystavil souhrnný fakturační doklad č. [hodnota] na zbylou (po odečtení uhrazených záloh) část ceny díla ve výši 3 150 559 Kč, ze které [společnost A] zaplatila přímo dodavatelům žalobce částku 418 840 Kč, a po odečtu části ceny díla za nerealizované práce tak zbývá uhradit 2 610 886 Kč. V rámci nabídky smírného a rychlého vyřešení věci žalobce požadoval zaplacení jen částky 1 800 000 Kč. K výzvě soudu odeslané dne 12. 7. 2021 zaplatil žalobce dne 19. 7. 2021 soudní poplatek za žalobu. Dne 26. 7. 2021 byla [společnost A] zaslána žaloba s výzvou k vyjádření ve lhůtě 30 dnů. Vyjádření [společnost A] došlo soudu dne 20. 8. 2021. [společnost A] předně namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, který předmětnou pohledávku před téměř třemi lety, konkrétně dne 2. 11. 2018, postoupil [Anonymizováno]. [jméno FO], o čemž [společnost A] vyrozuměl přípisem z téhož dne a zaslal jí i přílohu č. [hodnota] předmětné smlouvy o postoupení, ve které je postupovaná pohledávka specifikována. Dále [společnost A] uvedla, že [Anonymizováno]. [jméno FO] měl předmětnou pohledávku dne 3. 5. 2019 postoupit [společnost B], o čemž [společnost A] vyrozuměl přípisem z téhož dne a stejně jako žalobce jí zaslal i přílohu č. [hodnota] předmětné smlouvy o postoupení, ve které je postupovaná pohledávka specifikována. [společnost B] se pak vůči [společnost A] domáhala zaplacení předmětné pohledávky v řízení vedeném nakonec u [soud A] pod sp. zn. 5 C 513/2020, ve kterém byla žaloba rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 zamítnuta, když [společnost B] svůj žalobní požadavek opírala jen o shora uvedenou fakturu a neprokázala právní titul uplatněného nároku. Dle informací z aplikace infoSoud mělo být proti rozsudku podáno odvolání, [společnost A] však v tomto ohledu dosud nebyla doručena žádná informace. [společnost A] tak vznesla námitku překážky věci rozhodnuté, eventuálně překážku věci zahájené, pokud uvedený rozsudek dosud není v právní moci. Dále pak [společnost A] vznášela věcné námitky, kdy popírala existenci jakéhokoliv dluhu a vznášela i námitku promlčení. K vyjádření [společnost A] přiložila mj. žalobcem podepsanou přílohu č. [hodnota] ke smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2018 a žalobcem podepsaný přípis z téhož dne, kterým [společnost A] vyrozumíval o postoupení pohledávky a povinnosti [společnost A] plnit [Anonymizováno]. [jméno FO]. Vyjádření bylo dne 27. 8. 2021 zasláno žalobci k vyjádření ve lhůtě 15 dnů. Dne 30. 9. 2021 bylo nařízeno ústní jednání na den 23. 11. 2021. Vyjádření žalobce došlo soudu dne 6. 10. 2021. Žalobce uvedl, že v odkazovaném řízení sp. zn. 5 C 513/2020 byla žaloba [společnost B] vůči [společnost A] zamítnuta, když soud dospěl k závěru, že k postoupení pohledávky na [společnost B] nedošlo. Aktivně legitimovaným je tedy žalobce. Překážka věci zahájené či rozhodnuté pak ve věci nemůže být dána, když se nejednalo o uplatnění stejného nároku mezi stejnými osobami. Spolu s vyjádřením zaslal žalobce žádost o odročení nařízeného jednání, odůvodněnou kolizí jeho právní zástupkyně. Jednání bylo odročeno na den 6. 1. 2022. [společnost A] v podání došlém soudu dne 27. 12. 2021 opětovně vznesla námitku překážky věci zahájené (řízení sp. zn. 5 C 513/2020 dosud není z důvodu podaného odvolání pravomocně skončeno) a navrhla, aby soud řízení zastavil. Namítla pak, že žalobce překroutil závěry prvostupňového rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 5 C 513/2020, kdy žaloba nebyla zamítnuta pro nepostoupení pohledávky, ale z důvodu neprokázání hmotněprávního základu uplatněného nároku. Pro případ, že by nařízené jednání nebylo zrušeno, žádala [společnost A] o jeho odročení z důvodu zdravotní indispozice jejího statutárního orgánu. Dne 4. 1. 2022 bylo ústní jednání k žádosti [společnost A] a za účelem rozhodnutí o námitce litispendence odročeno na den 22. 2. 2022. Usnesením ze dne 20. 1. 2022 soud rozhodl, že se řízení nezastavuje. Takto soud rozhodl, když dospěl k závěru, že se nejedná totožnou věc, když v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 uplatňuje vůči [společnost A] možná stejnou pohledávku jiná osoba a nikoliv žalobce. Dále soud uvedl, že se v řízení bude podrobně zabývat tím, zda žalobce předmětnou pohledávku postoupil, a pokud na rozdíl od rozsudku ve věci sp. zn. 5 C 513/2020, jehož odůvodněním, dle kterého nedošlo k platnému postoupení, není vázán, dospěje k závěru, že pohledávka platně postoupena byla, půjde o nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce. Usnesení bylo téhož dne vypraveno a současně bylo z důvodu vyčkání nabytí jeho právní moci zrušeno nařízené ústní jednání. Dne 8. 2. 2022 došlo soudu odvolání [společnost A]. Odvolání bylo dne 16. 2. 2022 zasláno žalobci a spis byl dne 17. 2. 2022 předložen [soud B], který napadené usnesení potvrdil usnesením ze dne 2. 3. 2022. Odvolací soud takto rozhodl, když se jednak ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že řízení nejsou vedena mezi stejnými osobami (žalobce není ani později žalujícím právním nástupcem dříve žalující [společnost B], na kterého by se dle judikatury hledělo jako na touž osobu), jednak dospěl k závěru, že se nejedná ani o stejný předmět řízení, když v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 se [společnost B] domáhá zaplacení částky 2 850 559 Kč s příslušenstvím za provedené práce a dodaný materiál v souvislosti s objektem hotelu Passage na adrese [právnická osoba]. z [adresa]. Na rozdíl od soudu prvého stupně vycházel odvolací soud z toho, že řízení sp. zn. 5 C 513/2020 bylo již pravomocně skončeno, a posuzoval tak existenci překážky věci rozhodnuté. Spis byl vrácen [soud A] dne 10. 3. 2022, usnesení [soud B] bylo dne 16. 3. 2022 vypraveno a dne 22. 3. 2022 nabylo právní moci. Dne 28. 2. 2022, tj. v době, kdy byl spis na [soud B], došlo [soud A] vyjádření žalobce k odvolání. Dne 29. 3. 2022 bylo nařízeno ústní jednání na den 23. 6. 2022. Dne 6. 5. 2022 došlo soudu dovolání [společnost A]. K výzvě soudu odeslané dne 12. 5. 2022 zaplatila [společnost A] dne 18. 5. 2022 soudní poplatek za dovolání. Dne 3. 6. 2022 bylo dovolání zasláno žalobci k vyjádření ve lhůtě 10 dnů a současně bylo z důvodu podaného dovolání zrušeno nařízené ústní jednání. Vyjádření žalobce došlo soudu dne 9. 6. 2022. Vyjádření bylo dne 1. 7. 2022 zasláno [společnost A] a spis byl dne 12. 7. 2022 předložen NS. Dne 22. 7. 2022 došlo soudu vyjádření [společnost A] k vyjádření žalobce, toto bylo dne 1. 8. 2022 předloženo NS. NS o dovolání rozhodl usnesením ze dne 20. 9. 2023, kterým zrušil usnesení [soud B] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. NS jednak vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně zabýval tím, zda se v obou řízeních jedná o stejný uplatněný nárok. Zejména však uvedl, že dříve judikovaný závěr, že o stejné osoby se jedná i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci účastníků dřívějšího řízení, lze obdobně vztáhnout i na situaci, kdy v pozdějším řízení vystupují právní předchůdci účastníků dřívějšího řízení. Otázka právního nástupnictví, tj. existence a platnost postoupení předmětné pohledávky žalobcem, pak musí být v posuzovaném řízení posouzena samostatně, když v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 byla řešena jen jako otázka předběžná, a soud tak z jejího vyřešení v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 nemůže vycházet. Posuzované řízení by pak při závěru o platnosti postoupení pohledávky mělo být zastaveno, přestože v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 byl učiněn závěr opačný a žaloba zde byla z tohoto důvodu zamítnuta. Spis byl vrácen [soud A] dne 19. 10. 2023, usnesení NS bylo dne 30. 10. 2023 vypraveno a dne 31. 10. 2023 nabylo právní moci. Dne 13. 11. 2023 došlo soudu vyjádření [společnost A], ve kterém argumentovala ve prospěch postoupení pohledávky (postupně) na [společnost B], opakovala, že v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 nebyla žaloba zamítnuta z důvodu nepostoupení pohledávky, ale z důvodu neprokázání hmotněprávního titulu, a namítala, že žaloba v posuzovaném řízení je účelovou snahou zhojit neúspěch [společnost B] v řízení sp. zn. 5 C 5123/2020. Dne 23. 11. 2023 byl spis předložen [soud B] k novému rozhodnutí o odvolání. [soud B] usnesením ze dne 18. 12. 2023 zrušil usnesení [soud A] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud takto rozhodl, když zjišťování, zda se v obou řízeních jedná o stejný předmět řízení a zda v obou řízeních vystupují stejní účastníci, popř. jejich právní nástupci/předchůdci, si vyžádá dokazování přesahující rámec odvolacího přezkumu. Spis byl vrácen [soud A] dne 28. 12. 2023, usnesení [soud B] bylo téhož dne vypraveno a dne 2. 1. 2024 nabylo právní moci. Spis byl následně s ohledem na skutečnost, že ve věci sp. zn. 5 C 513/2020 bylo [společnost B] při jednání konaném dne 25. 1. 2024 uloženo doplnit rozhodné skutečnosti ve vztahu k její aktivní legitimaci ve lhůtě 45 dnů, založen na lhůtu do 14. 3. 2024. Dne 21. 3. 2024 zaslal soud žalobci výzvu, aby ve lhůtě 15 dnů sdělil, zda na podané žalobě trvá, případně v jakém rozsahu, když soud obdržel z řízení sp. zn. 5 C 513/2020 informaci, že žaloba má být vzata zpět. V podání došlém soudu dne 3. 4. 2024 vzal žalobce svou žalobu bez udání důvodu v celém rozsahu zpět a navrhl, aby soud řízení zastavil. Zpětvzetí žaloby spolu s výzvou k vyčíslení případného požadavku na náhradu nákladů řízení bylo dne 9. 4. 2024 zasláno [společnost A]. [společnost A] v podání došlém soudu dne 15. 4. 2024 vyčíslila náklady řízení na částku 137 826 Kč. Usnesením ze dne 23. 4. 2024, vypraveným dne 24. 4. 2024, bylo řízení zastaveno a žalobci bylo uloženo zaplatit [společnost A] na náhradě nákladů řízení částku 137 826 Kč. Proti usnesení nebylo podáno odvolání a usnesení nabylo právní moci dne 16. 5. 2024 (zjištěno ze spisu [soud A] sp. zn. 25 C 283/2021).

18. Žalobce měl v roce 2018 zdanitelné příjmy pouze ze samostatné výdělečné činnosti, jeho základ daně činil 267 999 Kč (příjmy: 7 814 575 Kč, výdaje dle daňové evidence: 7 546 576 Kč) (zjištěno z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2018).

19. Žalobce měl v roce 2019 zdanitelné příjmy pouze ze samostatné výdělečné činnosti, jeho základ daně činil 272 502 Kč (příjmy: 1 691 659 Kč, výdaje dle daňové evidence: 1 419 157 Kč) (zjištěno z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2019).

20. Žalobce měl v roce 2020 zdanitelné příjmy pouze ze samostatné výdělečné činnosti, jeho základ daně činil 162 712 Kč (příjmy: 1 739 264 Kč, výdaje dle daňové evidence: 1 576 552 Kč) (zjištěno z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2020).

21. Žalobce měl v roce 2021 zdanitelné příjmy pouze ze samostatné výdělečné činnosti, jeho základ daně činil 168 631 Kč (příjmy: 858 949 Kč, výdaje dle daňové evidence: 890 953 Kč + část příjmů připadajících na spolupracující osobu: 501 589 Kč, část výdajů připadajících na spolupracující osobu: 300 954 Kč) (zjištěno z přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021).

22. Kumulovaná průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen činila v ČR za roky 2011 až 2024 celkem [hodnota] % (zjištěno ze sdělení [právnická osoba] – Výpisu ze statistického zjišťování ze dne 13. 1. 2025).

23. Žádostí ze dne 24. 6. 2024, došlou žalované téhož dne, uplatnil žalobce u žalované z důvodů následně uvedených v podané žalobě požadavky na zaplacení částky 42 125 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení a částky 80 742 Kč jako náhrady škody v podobě zbytečně vynaložených nákladů řízení, resp. jejich náhrady [společnost A]. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 13. 12. 2024, kterým z důvodů následně uvedených ve vyjádření k žalobě přiznala žalobci zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 24 750 Kč a požadavek na náhradu škody odmítla (zjištěno ze žádosti včetně dodejky, potvrzení o přijetí podání, stanoviska).

24. Takto zjištěný skutkový stav soud posoudil dle následujících ustanovení právních předpisů:

25. Dle § 96 odst. 1 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle § 96 odst. 2 o. s. ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

26. Dle § 96 odst. 3 o. s. ř., jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení. Ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání (§ 96 odst. 4 o. s. ř.).

27. V předmětné věci vzal žalobce svou žalobu částečně zpět dříve, než bylo zahájeno první jednání ve věci, proto soud, aniž by zjišťoval stanovisko žalované, rozhodl v souladu s § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

28. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

29. Dle §§ 14, 15 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

30. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu. zadostiučinění za nemajetkovou újmu 31. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

32. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

33. Posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 6. 2021 a skončilo právní mocí usnesení o zastavení řízení dne 16. 5. 2024. Řízení tedy trvalo celkem 2 roky a 10,5 měsíců, resp. 34,5 měsíců.

34. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že řízení nebylo po skutkové stránce nijak složité, když se neprovádělo žádné dokazování a soud posuzoval jen žalobní a obranná tvrzení a přiložené listiny, které porovnával s obsahem rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 5 C 513/2020 pro účely posouzení existence překážky věci zahájené, event. překážky věci rozhodnuté. Složitější či složité řízení mohlo být, když by byly zjišťovány jednak existence uplatněného nároku z titulu úhrady části ceny díla, jednak skutečnost, zda došlo k postoupení pohledávky, k této skutkové složitosti ale pro zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nedošlo. Složité řízení nebylo ani po stránce procesní, vyjma zapojení třech stupňů soudní soustavy do rozhodování. [soud A] rozhodoval ve věci existence překážky věci zahájené/rozhodnuté 1x, [soud B] rozhodoval 2x a NS rozhodoval 1x. Účastníkům řízení jistě nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu jak na zadministrování věci před předložením vyšší instanci (zaslání opravného prostředku k vyjádření, vybrání soudního poplatku apod.), tak na vlastní nastudování a projednání věci před orgánem vyšší instance, kterou nelze přičítat státu. Uvedené však neplatí pro první usnesení [soud B] a na něj navazující dovolací řízení u NS, když uvedené usnesení bylo zrušeno jednak pro nedostatečné zkoumání totožnosti předmětů posuzovaného řízení a řízení sp. zn. 5 C 513/2020, zejména však pro posouzení totožnosti účastníků posuzovaného řízení a řízení sp. zn. 5 C 513/2020 v rozporu s judikaturou NS. Tyto skutečnosti je naopak nutno přičíst k tíži státu v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci (viz dále). Po právní stránce nebylo posuzované řízení, třebaže se v něm rozhodovalo jen o existenci překážky věci zahájené/rozhodnuté, zcela jednoduché, když pro její posouzení bylo nutno zejména posoudit, zda žalobce je či není právním předchůdcem [společnost B], tj. zda došlo k platnému postoupení pohledávky. Nejednalo se tedy o prosté posouzení podmínky řízení, resp. překážky v řízení, které by bylo možné jednoduše učinit jen na podkladě obsahu spisu či soudu známých skutečností, ale v rámci tohoto posouzení bylo nutné zvažovat skutečnosti, které se standardně posuzují až v rámci řešení věci samé. V této souvislosti je nutno též zdůraznit, že NS soudům nižších stupňů nevytkl, že řízení měly pro překážku věci zahájené/rozhodnuté zastavit, ale uložil jim zabývat se celou řadou rozhodných skutečností, které měly na posouzení existence takové překážky vliv.

35. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudů), lze konstatovat, že v řízení před soudy prvého a druhého stupně nedocházelo k nedůvodným průtahům, řízení probíhalo plynule a úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených projednávané materii. Soudu prvého stupně však lze vyčíst určitou nekoncentrovanost při rozhodování o vznesené námitce litispendence, resp. věci rozhodnuté. Tato námitka byla ze strany [společnost A] vznesena dne 20. 8. 2021, soud o ní nerozhodl a nařídil ústní jednání na den 23. 11. 2021, které bylo následně k žádosti zástupkyně žalobce odročeno na den 6. 1. 2022, a teprve po opětovném vznesení námitky dne 27. 12. 2021 bylo jednání odročeno za účelem rozhodnutí o této námitce a o námitce pak bylo rozhodnuto dne 20. 1. 2022. O vznesené námitce tak bylo rozhodnuto až po 5 měsících, což v konečném důsledku způsobilo průtah v řízení v délce cca 2-3 měsíce. K průtahu pak došlo ve fázi řízení před NS, kterému byla věc předložena k rozhodnutí dne 12. 7. 2022 a rozhodnuto bylo až dne 20. 9. 2023, tj. za více než 14 měsíců. V této prodlevě je nutno i s přihlédnutím ke specifikům dovolacího řízení nutno spatřovat průtah cca 6 měsíců. K tíži státu je pak nutno přičíst též popsané vadné rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo k dovolání zrušeno.

36. Pokud jde o jednání žalobce, je nutno konstatovat, že tento svým postupem k délce posuzovaného řízení též dílčím způsobem přispěl, když ústní jednání nařízené na den 23. 11. 2021 bylo pro kolizi jeho právní zástupkyně odročeno na den 6. 1. 2022, tj. za 1,5 měsíce. Tato ojedinělá prodleva však jednak spadá do období nekoncentrovaného postupu soudu (viz předchozí bod odůvodnění), jednak není v kontextu celkové doby řízení nijak zvláště významná. Soud tak hodnotil přispění žalobce k délce řízení jako neutrální.

37. Konečně pokud jde o význam předmětu řízení pro poškozeného, tento soud hodnotil jako běžný. Předmětem řízení byl spor o zaplacení, a nejednalo se tak o řízení s typově zvýšeným významem řízení pro poškozeného, za která jsou judikaturou považována řízení ve věcech trestních, pracovních, osobního stavu, řízení opatrovnická atd. Žalobce sice předloženými daňovými přiznáními prokázal, že žalovaná částka 1,8 mil. Kč byla z hlediska jeho příjmů z podnikání (jako jediných zdanitelných příjmů) významná, soud však přihlédl i k celkové motivaci žalobce k vedení posuzovaného řízení a průběhu tohoto řízení. Žalobce uplatněnou pohledávku téměř tři roky před zahájením řízení postoupil [Anonymizováno]. [jméno FO] a posuzované řízení pak zahájil jen z opatrnosti, když v řízení sp. zn. 5 C 513/2020 vznikly pochybnosti o platnosti takového postoupení. Následně však, když se mělo prokazovat, že k postoupení nedošlo, a že tedy není dána překážka věci zahájené/rozhodnuté a žalobci svědčí aktivní legitimace, na další vedení řízení rezignoval a vzal svou žalobu bez udání důvodu zpět. Za takové situace nelze dle názoru soudu uzavřít, že by řízení mělo mít pro žalobce zvýšený význam.

38. Na základě všech popsaných hledisek, která lze (postup soudů) či nelze (složitost řízení) přičítat státu, dospěl soud k závěru, že dobu řízení v délce 2 let a 10,5 měsíců nelze i s ohledem na skutečnost, že v řízení byla řešena jen otázka překážky řízení, považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. To ostatně nebylo mezi účastníky ani sporným.

39. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Žádné skutečnosti, které by uvedenou domněnku měly vyvrátit, žalovaná v řízení neuvedla, naopak vznik újmy na straně žalobkyně uznávala a tuto (dle svého přesvědčení dostatečně) odčinila.

40. Soud pak má opět ve shodě s oběma účastníky za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty nejeví jako přiměřené a dostačující. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění soud vyšel ze stanoviska NS sp. zn. Cpjn 206/2010, kdy dle názoru soudu je možné vyjít při stanovení základní částky z částky na spodní hranici rozpětí uvedeného v odkazovaném stanovisku, když délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, ale nikoliv extrémní. Částky stanovené odkazovaným stanoviskem NS, tj. 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, resp. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení, však soud považuje za již neodpovídající poměrům v České republice. Soudu je známa judikatura NS a Ústavního soudu, dle které nemá inflace na výši (přiměřenost) poskytovaného zadostiučinění vliv, je však přesvědčen, že by předmětná otázka měla být posuzována jinak. Stanovisko NS bylo přijato před 14 lety, tj. za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o cenovou úroveň (došlo k nárůstu celkově přes 50 %), a částky v něm stanovené již neodpovídají současné ekonomické realitě, když v mezidobí došlo k výraznému snížení hodnoty peněz. Na změnu ekonomických poměrů tak musí reagovat i rozhodovací praxe v oblasti zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení tak, aby poskytovanému zadostiučinění byla zachována jeho satisfakční funkce. Nemajetkovou újmu jako zásah do nemateriální sféry života poškozeného nelze nahradit (nepřipadá do úvahy uvedení v předešlý stav, ani poskytnutí ekvivalentu v penězích), tuto újmu lze jen (nikdy dokonale) odčinit. Přiznané zadostiučinění má poškozenému poskytnout zdroj, aby si mohl pořídit něčeho penězi ocenitelného (a uhraditelného), co oproti vytrpěnému příkoří přinese do imateriální sféry jeho života určitou „dávku radosti“, způsobilé alespoň částečně odčinit utrpěnou újmu. Je-li pak při stejné vytrpěné újmě (odškodňovaná nemajetková újma z titulu nepřiměřené délky řízení je povahou a obsahem stejná jako v roce 2011) ona pořiditelná „dávka radosti“ v důsledku ekonomického vývoje společnosti oproti roku 2011 menší, ztrácí poskytované zadostiučiní svou satisfakční funkci a vytváří nedůvodné rozdíly mezi poškozenými z roku 2011 a z doby současné. Proto by měla výše přiznaného zadostiučinění vývoj ve společnosti reflektovat. Takový postup ostatně není soudní praxi, anebo i právní úpravě cizí, když i při odškodňování jiných újem jsou výše poskytovaných náhrad či zadostiučinění přizpůsobovány aktuální ekonomické situaci (viz např. mechanismy stanovení hodnoty bodu a výchozí rámcové částky v Metodice Nejvyššího soudu k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 o. z., anebo valorizace výší náhrad za ztrátu na výdělku či na služebním platu prováděné nařízeními vlády dle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 127 odst. 3 zákona o vojácích z povolání). Veden uvedenou úvahou tak soud považoval za odpovídající vycházet z rozmezí uvedeného v odkazovaném stanovisku navýšeného o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. S ohledem na závěr o možnosti vycházet z částky již nikoliv na spodní hranici tohoto rozpětí pak soud považoval za přiměřenou zjištěným okolnostem věci částku 22 500 Kč (15 000 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. částku 1 875 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na za první dva roky trvání řízení.

41. Uvedeným způsobem stanovenou základní částku zadostiučinění pak soud modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pro které lze základní částku zvýšit či snížit. Z hlediska popsané složitosti věci (právní složitost a stupně soudní soustavy) soud snížil základní částku o 10 %. K výraznější modifikaci z důvodu složitosti věci, byť tato byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, soud neprováděl, když tuto skutečnost lze jednak z části přičíst k tíži státu, jednak skutečnost, že každé řízení musí nějakou dobu trvat, je zohledňována i ve snížení zadostiučinění na za první dva roky trvání řízení. Popsaný postup orgánů státu v posuzovaném řízení se promítl již do závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení (byl to nejvýznamnější faktor), kdy se pak poskytuje zadostiučinění za celou dobu řízení, nikoliv jen za dobu průtahů. Soud pak má za to, že takové zohlednění je dostatečné, a žádnou další modifikaci základní částky z tohoto hlediska neprováděl. Stejně tak soud základní částku nijak nemodifikoval ani z hlediska přispění žalobce k délce řízení, ani z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce.

42. Soud tedy uzavřel, že by základní částka zadostiučinění měla být snížena o 10 %. Na základě takového závěru pak soud považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 37 696 Kč (po zaokrouhlení) vypočtený následovně: 34,5 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 875 Kč (modifikace na za první dva roky řízení) = 42 187,50 Kč x 0,9 (snížení o 10 %). Jelikož žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dosud obdržel jen částku 24 750 Kč, shledal soud jeho žalobu důvodnou do částky 13 219 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 5 156 Kč ji jako nedůvodnou zamítl. náhrada škody 43. Dle § 31 odst. 1 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

44. Dle § 31 odst. 2 OdpŠk náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

45. Z uplatněných žalobních tvrzení a provedeného dokazování vyplývá, že žalobce se jako náhrady škody nedomáhal náhrady nákladů vynaložených na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (náhrada takových nákladů by mu dle § 31 odst. 2 OdpŠk ani přiznána být nemohla, neboť požadavek na jejich náhradu mohl uplatnit přímo v posuzovaném řízení), ale domáhal se náhrady nákladů, které zbytečně vynaložil, resp. zbytečně je vynaložila [společnost A] a žalobce byl povinen jí je nahradit, v důsledku nesprávného úředního postupu či vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení. Požadavek na takovou náhradu škody však nelze v režimu OdpŠk, který je speciálním právním předpisem k o. z., uplatnit (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 3047/2013 či usnesení sp. zn. 30 Cdo 4357/2017).

46. Bez významu pak není ani skutečnost, že povinnost k náhradě nákladů posuzovaného řízení byla žalobci uložena z důvodu procesního zavinění zastavení řízení, když vzal svou žalobu bez udání důvodu zpět. Nelze pak přisvědčit tvrzení žalobce, že soud měl řízení zastavit, i kdyby žalobce zpětvzetí žaloby neučinil. Jak bylo uvedeno výše, posouzení existence překážky věci zahájené/rozhodnuté záviselo na posouzení řady sporných okolností, na což žalobce rezignoval a řízení ukončil, a otázka existence dané překážky tak vůbec nebyla postavena najisto. Konečně pak lze přisvědčit i námitce žalované, že se žalobce vůči usnesení ukládajícímu mu povinnost k náhradě nákladů řízení [společnost A] neodvolal, a nevyužil tak všech možností k odvrácení hrozící škody, třebaže lze v daném případě s ohledem na skutečnost, že žalobce zastavení posuzovaného řízení nesporně zavinil, pochybovat, že by se jednalo o efektivní prostředek obrany a podání odvolání by spíše jen přineslo žalobci povinnost nahradit [společnost A] náklady odvolacího řízení.

47. S ohledem na uvedené tak soud žalobu v požadavku na náhradu škody jako nedůvodnou zamítl.

48. Pokud jde o požadované příslušenství, žalovaná se nezaplacením předmětné částky do dne splatnosti dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku, kdy dle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li ústřední orgán náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura (viz stanovisko NS sp. zn. Cpjn 206/2010 a tam odkazovaná judikatura) na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu. Teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, kdy uplatněním je okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu škody (újmy) žalované. Žádost žalobce byla doručena žalované dne 24. 6. 2024 a lhůta 6 měsíců skončila dne 24. 12. 2024, což byl státní svátek (stejně jako dny 25. a 26. 12. 2024). Soud tak považoval požadavek na zaplacení úroku z prodlení za důvodný až ode dne 27. 12. 2024, od tohoto data žalobci právo na zaplacení úroku z prodlení přiznal a ve zbylém rozsahu žalobu v požadavku na zaplacení úroku z prodlení jako nedůvodnou zamítl.

49. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Předmětem řízení byly dva samostatné nároky, a to - nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tarifní hodnotou ve výši 13 219 Kč dle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu (přiznaná výše plnění), - nárok na náhradu škody s tarifní hodnotou ve výši 80 742 Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Stran nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze na žalobce s ohledem na výsledek řízení, kdy dosáhl satisfakce uložením povinnosti žalované poskytnout mu zadostiučinění za nemateriální újmu, ve smyslu zásad úspěchu ve věci pohlížet obdobně, jako by byl plně úspěšný, byť mu nebylo přiznáno jím požadované plnění v plné výši (viz např. usnesení NS sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Procesní úspěch žalobce tak představuje tarifní hodnota tohoto nároku, tj. přiznaná částka 13 219 Kč bez zohledňování toho, že žaloba byla v části požadavku na zadostiučinění zamítnuta. Procesní úspěch žalované pak představuje částka 80 742 Kč na náhradě škody, do které byla žaloba zamítnuta. Žalobce tak byl úspěšný do částky 13 219 Kč, tj. do 14,07 % předmětu řízení, do částky 80 742 Kč, tj. do 85,93 % předmětu řízení, byla úspěšná žalovaná, a žalovaná tak má právo na náhradu 71,86 % svých nákladů.

50. Žalované, která nebyla v řízení právně zastoupena, vznikly v řízení náklady v celkové výši 900 Kč (3x 300 Kč), která je tvořena paušální náhradou hotových výdajů za 3 úkony (sepis vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu konané dne 4. 7. 2025, účast na jednání soudu dne 4. 7. 2025), dle § 151 odst. 3 o. s. ř., § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud pak přiznal žalované náhradu 71,86 % těchto nákladů, tj. částku 646,74 Kč.

51. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu, která v řízení za žalovanou jedná, řídí. Stejná lhůta k plnění pak byla v zájmu zachování rovnosti stanovena i žalobci.

Poučení