11 Co 304/2025 - 64

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Adresa žalované] sídlem [Adresa žalované] o 99 117 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2025, č. j. 11 C 59/2025-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se zamítá žaloba co do částky 13 219 Kč s 12,75% úrokem z prodlení od 27.12.2024 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) zastavil řízení ohledně zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 99 117 Kč za dobu od 25. 6. 2024 do 24. 12. 2024 (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 219 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.); ohledně částky 85 898 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 646,74 Kč (výrok IV.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 18 375 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za[Anonymizováno]nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] (dále jen „OS [adresa]“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“) a částky 80 742 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která měla spočívat v částce vynaložené na náhradu nákladů řízení protistrany v posuzovaném řízení.

3. Soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce dne 24. 6. 2024 u žalované předběžně uplatnil nárok na náhradu škody a na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 13. 12. 2024, kterým žalobci přiznala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 24 750 Kč; požadavek na náhradu škody žalovaná v plném rozsahu odmítla.

4. K průběhu posuzovaného řízení soud (zejména) uvedl, že žalobou došlou OS [adresa] dne 30. 6. 2021 se žalobce domáhal vůči společnosti [právnická osoba]. (dále též „[právnická osoba]“) zaplacení částky 1 800 000 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazené části ceny díla. K námitce litispendence, kterou [právnická osoba] uplatnila, OS [adresa] usnesením ze dne 20. 1. 2022 rozhodl, že se řízení nezastavuje (dospěl k závěru, že se nejedná o totožnou věc, když v řízení sp. zn. [spisová značka] uplatňuje vůči [právnická osoba] snad stejnou pohledávku jiná osoba a nikoliv žalobce). Městský soud v [adresa] (dále též „městský soud“) usnesením ze dne 2. 3. 2022 rozhodnutí soudu prvního stupně (které bylo napadeno odvoláním [právnická osoba]), potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že řízení nejsou vedena mezi stejnými osobami. Dne 6. 5. 2022 podala [právnická osoba] dovolání; dne 17. 7. 2022 byl spis předložen Nejvyššímu soudu (dále též „NS“); dne 20. 9. 2023 NS o dovolání rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Spis byl vrácen OS [adresa] dne 19. 10. 2023, dne 23. 11. 2023 byl spis předložen městskému soudu k novému rozhodnutí o odvolání. Městský soud usnesením ze dne 18. 12. 2023 zrušil usnesení OS [adresa] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (s tím, že zjišťování, zda se v obou řízeních jedná o stejný předmět řízení a zda v obou řízeních vystupují stejní účastníci, popř. jejich právní nástupci/předchůdci, si vyžádá dokazování přesahující rámec odvolacího přezkumu). Spis byl vrácen OS [adresa] dne 28. 12. 2023, usnesení MS [adresa] bylo téhož dne vypraveno a dne 2. 1. 2024 nabylo právní moci. Spis byl následně s ohledem na skutečnost, že ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo žalobkyni dne 25. 1. 2024 uloženo doplnit rozhodné skutečnosti ve vztahu k její aktivní legitimaci ve lhůtě 45 dnů, založen na lhůtu do 14. 3. 2024. Dne 21. 3. 2024 zaslal soud žalobci výzvu, aby ve lhůtě 15 dnů sdělil, zda na podané žalobě trvá, případně v jakém rozsahu, když soud obdržel z řízení sp. zn. [spisová značka] informaci, že žaloba má být vzata zpět. Podáním, které soudu došlo dne 3. 4. 2024, vzal žalobce svou žalobu bez udání důvodu v celém rozsahu zpět. Usnesením ze dne 23. 4. 2024 bylo řízení zastaveno a žalobci bylo uloženo zaplatit [právnická osoba] na náhradu nákladů řízení částku 137 826 Kč; usnesení nabylo právní moci dne 16. 5. 2024.

5. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 5, § 13 až 16 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a shledal, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 6. 2021 a skončilo právní mocí usnesení o zastavení řízení dne 16. 5. 2024; trvalo tedy celkem 2 roky a 10,5 měsíce. Dále soud shledal, že po skutkové stránce nebylo posuzované nijak složité, když se neprovádělo dokazování a soud posuzoval jen žalobní a obranná tvrzení a přiložené listiny, které porovnával s obsahem rozsudku vydaného ve věci sp. zn. [spisová značka] pro účely posouzení existence překážky věci zahájené, event. překážky věci rozhodnuté. Složité řízení nebylo ani po stránce procesní, vyjma zapojení všech stupňů soudní soustavy obecných soudů do rozhodování. K tomu uvedl, že účastníkům řízení nelze upřít využití opravných prostředků k uplatňování či bránění jejich práv, každé podání opravného prostředku si však vyžádá určitou dobu, kterou nelze přičítat státu. Uvedené však neplatí pro první usnesení městského soudu a na něj navazující dovolací řízení u Nejvyššího soudu, když uvedené usnesení bylo zrušeno jednak pro nedostatečné zkoumání totožnosti předmětů posuzovaného řízení a řízení sp. zn. [spisová značka], zejména však pro posouzení totožnosti účastníků posuzovaného řízení a řízení sp. zn. [spisová značka] v rozporu s judikaturou NS; tyto skutečnosti je naopak nutno přičíst k tíži státu v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Dále soud uvedl, že po právní stránce nebylo posuzované řízení, třebaže se v něm rozhodovalo jen o existenci překážky věci zahájené, resp. rozhodnuté, zcela jednoduché, když pro její posouzení bylo nutno zejména posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky. Nejednalo se tedy o prosté posouzení podmínky řízení, resp. překážky v řízení, které by bylo možné jednoduše učinit jen na podkladě obsahu spisu či soudu známých skutečností, ale v rámci tohoto posouzení bylo nutné zvažovat skutečnosti, které se standardně posuzují až v rámci řešení věci samé. Dovolací soud soudům nižších stupňů nevytkl, že řízení měly pro překážku věci zahájené/rozhodnuté zastavit, ale uložil jim zabývat se celou řadou rozhodných skutečností, které měly na posouzení existence takové překážky vliv.

6. Ohledně postupu orgánů veřejné moci (soudů) soud konstatoval, že v řízení před soudy prvního a druhého stupně nedocházelo k nedůvodným průtahům, řízení probíhalo plynule a úkony byly činěny ve lhůtách přiměřených projednávané materii. Soudu prvního stupně však lze vyčíst určitou nekoncentrovanost při rozhodování o vznesené námitce litispendence, resp. věci rozhodnuté. Tato námitka byla ze strany [právnická osoba] vznesena dne 20. 8. 2021, soud o ní nerozhodl a nařídil ústní jednání na den 23. 11. 2021, které bylo následně k žádosti zástupkyně žalobce odročeno na den 6. 1. 2022, a teprve po opětovném vznesení námitky dne 27. 12. 2021 bylo jednání odročeno za účelem rozhodnutí o této námitce a o námitce pak bylo rozhodnuto dne 20. 1. 2022. O vznesené námitce tak bylo rozhodnuto až po 5 měsících, což v konečném důsledku způsobilo průtah v řízení v délce cca 2-3 měsíce. K průtahu pak došlo ve fázi řízení před NS, kterému byla věc předložena k rozhodnutí dne 12. 7. 2022 a rozhodnuto bylo až dne 20. 9. 2023, tj. za více než 14 měsíců. V této prodlevě je nutno i s přihlédnutím ke specifikům dovolacího řízení nutno spatřovat průtah cca 6 měsíců; k tíži státu je nutno přičíst též popsané vadné rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo k dovolání zrušeno.

7. Ve vztahu k jednání žalobce soud konstatoval, že tento svým postupem k délce posuzovaného řízení též dílčím způsobem přispěl, když ústní jednání nařízené na den 23. 11. 2021 bylo pro kolizi jeho právní zástupkyně odročeno na den 6. 1. 2022, tj. za 1,5 měsíce. Tato ojedinělá prodleva však jednak spadá do období nekoncentrovaného postupu soudu, jednak není v kontextu celkové doby řízení nijak zvláště významná. Soud tak hodnotil přispění žalobce k délce řízení jako neutrální. Význam předmětu řízení pro žalobce soud vyhodnotil jako běžný.

8. Na základě posouzení výše uvedených hledisek soud shledal, že dobu řízení v délce dvou let a deset a půl měsíce nelze považovat za dobu přiměřenou; došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, přičemž za nemajetkovou újmu, která nepřiměřenou délkou řízení žalobci vznikla, je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“), tam uvedené částky však považoval za již neodpovídající poměrům v České republice. K tomu (vedle jiného) uvedl, že Stanovisko bylo přijato před 14 lety, tj. za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o cenovou úroveň (došlo k nárůstu celkově přes 50 %). V této souvislosti konstatoval, že i při odškodňování jiných újem jsou výše poskytovaných náhrad či zadostiučinění přizpůsobovány aktuální ekonomické situaci (k tomu poukázal, vedle jiného na mechanismy stanovení hodnoty bodu a výchozí rámcové částky v metodice Nejvyššího soudu k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění dle § 2958 o. z.) Proto soud považoval za odpovídající vycházet z rozmezí uvedeného ve Stanovisku a navýšeného o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. Následně stanovil základní částku zadostiučinění, kterou modifikoval dle kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Z hlediska složitosti věci (právní a instanční) snížil základní částku o 10 %. Výraznější modifikaci z důvodu složitosti věci, byť tato byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, soud neprováděl s tím, že tuto skutečnost lze jednak z části přičíst k tíži státu, jednak skutečnost, že každé řízení musí nějakou dobu trvat, je zohledňována i ve snížení zadostiučinění na za první dva roky trvání řízení. K jiným modifikacím základní částky důvod neshledal a uzavřel, že žalobci náleží odškodnění ve výši 37 696 Kč; protože žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dosud obdržel částku 24 750 Kč, shledal soud jeho žalobu důvodnou do částky 13 219 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku (na zaplacení částky 5 156 Kč) ji jako nedůvodnou zamítl. Soud odůvodnil též tu část rozhodnutí, kterou rozhodl o požadavku žalobce na náhradu škody, reprodukce této části odůvodnění však není třeba, neboť v této části nebylo rozhodnutí napadeno, a nestalo se tak předmětem instančního přezkumu.

9. Žalovaná ve včasném odvolání (do výroků II. a IV.) namítala, že není důvod valorizovat obecně používané rozmezí základní částky s ohledem na inflaci a zvyšující se životní úroveň v porovnání s rokem vydání stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, a odkázala na judikaturu týkající se této otázky. Dále uvedla, že poskytnuté peněžité zadostiučinění nepředstavuje trest pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá žalobci kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházel ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny, inflaci, ekonomický růst, růst cen, mezd nebo platů nebo změnu jiných ekonomických ukazatelů. Proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že zamítne žalobu též co do částky 13 219 Kč s příslušenstvím a uloží žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že se zcela ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně uvedenou v 40. odstavci odůvodnění rozsudku. Dále uvedl, že žalovaná v odvolání odkazuje na řadu rozhodnutí vrcholných soudů, aniž by sama věcně polemizovala s argumentací soudu prvního stupně (týkající se potřeby valorizace odškodnění); žalovanou citovaná judikatura Nejvyššího soudu přitom obsahuje argumentaci, která není příliš přesvědčivá, když od vydání Stanoviska uplynulo více než 14 let a když se nevypořádává s neodůvodněnou nerovností jednotlivých poškozených a porušením jejich legitimního očekávání. Žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že obecné soudy mají možnost k případné zásadní změně ekonomických poměrů ve společnosti přihlédnout, a podotkl, že napadený rozsudek je s touto judikaturou Ústavního soudu zcela v souladu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

11. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobce a žalovaná odkázali na svá písemná podání. Žalovaná dodala, že v mezidobí od rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozhodnuto plenárním nálezem Ústavního soudu (sp. zn. [spisová značka]), jehož závěry ohledně valorizace odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení jsou jistě odvolacímu soudu známy. Právní zástupce žalobce uvedl, že v poukazovaném nálezu Ústavní soud shledal, že současná výše částek přiznávaných jako odškodnění uvedené újmy není nepřiměřeně nízká, zároveň však platí, že každý případ musí být posouzen individuálně, což v této věci soud prvního stupně učinil. Odvolací soud konstatoval, že není vázán tím, jak otázku existence nesprávného úředního postupu posoudila žalovaná, a dal účastníkům řízení prostor, aby v tomto směru (tj. co do existence či neexistence nesprávného úředního postupu) případně předestřeli svou argumentaci. Právní zástupce žalobce odkázal na vyjádření k odvolání, žalovaná uvedla, že byť žalobce odškodnila, je možné, že odpovědnostní titul neexistuje. K částečnému zopakování dokazování (viz následující odstavec) se účastníci nevyjádřili.

12. Odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.; dále jen „o. s. ř.“) usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, č. j. [spisová značka] (dále též „usnesení NS“), kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 2. 3. 2022, č. j. [spisová značka]. Z odůvodnění usnesení NS se podává, že Nejvyšší soud (vedle jiného) uvedl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Dále uvedl, že co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení. Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky již skončeného řízení (v tomto směru Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, kterou specifikoval). Dále Nejvyšší soud uvedl, že uvedený závěr lze obdobně vztáhnout i pro právní předchůdce (v tomto ohledu na žádnou judikaturu neodkázal), a konstatoval, že posouzení otázky totožnosti předmětu řízení v posuzované věci je rozporné s výše uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud se dostatečně nezabýval tím, zda v obou řízeních jde o tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem, jenž vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Právní posouzení odvolacího soudu je tak v tomto ohledu neúplné, tudíž nesprávné. Jestliže se tedy odvolací soud při posouzení otázky, zda je dána totožnost osob, nezabýval tím, zda žalobce není právním předchůdcem společnosti [právnická osoba], je jeho právní posouzení v tomto směru neúplné, a tudíž nesprávné, a závěr o tom, že překážka věci pravomocně rozhodnuté dána není, je předčasný.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

14. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází (když pouze zopakoval dokazování usnesením NS ze dne 20. 9. 2023), v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž pečlivě vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

15. Po právní stránce soud prvního stupně uplatněný nárok správně kvalifikoval; se závěrem, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, se však odvolací soud, z důvodů dále vyložených, neztotožnil.

16. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že posouzení přiměřenosti (či nepřiměřenosti) délky řízení se odvíjí od posouzení složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Soud prvního stupně správně shledal, že posuzované řízení trvalo dva roky a deset a půl měsíce, a tuto délku hodnotil se zřetelem k závěrům, které učinil po posouzení výše uvedených hledisek. S těmito závěry se odvolací soud ztotožnil jen z části, v rozsahu níže uvedeném.

17. Ohledně složitosti věci soud prvního stupně uvedl, že po skutkové stránce nebylo posuzované nijak složité, když se neprovádělo žádné dokazování a soud posuzoval jen žalobní a obranná tvrzení a přiložené listiny. Po právní stránce, byť se v posuzovaném řízení rozhodovalo jen o existenci překážky věci zahájené (resp. rozhodnuté), zcela jednoduché nebylo, neboť bylo nutno (zejména) posoudit, zda došlo k platnému postoupení pohledávky; nejednalo se tedy o prosté posouzení podmínky řízení, resp. překážky v řízení, které by bylo možné jednoduše učinit jen na podkladě obsahu spisu či soudu známých skutečností, ale v rámci tohoto posouzení bylo nutné zvažovat skutečnosti, které se obvykle posuzují až v rámci řešení věci samé. Odvolací soud, s ohledem na právě uvedené skutečnosti, na které soud prvního stupně příhodně poukázal, shledal, že po právní a skutkové stránce byla věc standardně složitá, zvýšená však byla složitost instanční, neboť v posuzovaném řízení bylo rozhodováno ve všech třech stupních soudní soustavy obecných soudů (soudy prvního stupně a druhého stupně rozhodovaly dvakrát, jednou rozhodoval Nejvyšší soud).

18. Ve vztahu k postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně přiléhavě uzavřel, že soudy prvního a druhého stupně postupovaly v řízení (s výjimkou průtahu v délce dva až tři měsíce, který vznikl v důsledku nesoustředěného postupu soudu prvního stupně – viz odstavec 6.) bez průtahů. Se závěrem, že k průtahu (v délce šesti měsíců) došlo v řízení před Nejvyšším soudem, se však odvolací soud neztotožnil. Předně je třeba podotknout, že Nevyšší soud rozhodoval meritorně (nejednalo se tedy o rutinní nemeritorní rozhodnutí, u něhož by, případně, bylo možné pokládat za přiměřenou dobu rozhodnutí dobu cca šesti měsíců); dále je třeba vzít v úvahu, že byť NS rozhodoval (meritorně) o procesní otázce (překážce věci zahájené, resp. rozhodnuté), nejednalo se o věc jednoduchou; na zřeteli je třeba mít též specifické postavení Nejvyššího soudu, jehož činnost zahrnuje jednak rozhodování jako soudu instančně nejvyššího (dovolacího), jednak další úkoly odvíjející se od pozice Nejvyššího soudu jako vrcholného orgánu soustavy obecných soudů. Na základě všech shora uvedených skutečností odvolací soud shledal, že trvalo-li v nyní posuzované věci řízení před Nejvyšším soudem 14 měsíců, nejednalo se o dobu nepřiměřenou; závěr, k němuž dospěl soud prvního stupně, že v tomto řízení došlo k průtahu (v délce šesti měsíců), na místě není.

19. K závěrům, které soud prvního stupně učinil ve vztahu k důvodům, pro které bylo v posuzovaném řízení zrušeno (usnesením NS ze dne 20. 9. 2023) rozhodnutí městského soudu (ze dne 2. 3. 2022) je třeba uvést následující. Soud prvního stupně příhodně uvedl, že dovolací soud soudům nižších stupňů nevytkl, že řízení měly pro překážku věci zahájené (resp. rozhodnuté) zastavit, ale uložil jim zabývat se celou řadou rozhodných skutečností, které měly na posouzení existence takové překážky vliv. Striktní závěr soudu prvního stupně, že městský soud rozhodl v rozporu s judikaturou NS, je však třeba upřesnit. Jak se podává z odůvodnění usnesení NS, reprodukovaného v odstavci 12., Nejvyšší soud sice shledal, že posouzení otázky totožnosti předmětu řízení, jak je v posuzovaném řízení učinil městský soud, bylo rozporné s ustálenými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozpornost však neshledal v tom, že by městský soud přehlédl ustálený závěr (v usnesení NS odkazované judikatury), že týchž osob se řízení týká i v případě, kdy v pozdějším řízení vystupují jejich právní nástupci, nýbrž v tom, že městský soud nevztáhl tento závěr i na právní předchůdce účastníků řízení. To, že je taková úvaha na místě, se explicitně z předchozí praxe dovolacího soudu nepodává, resp. odůvodnění usnesení NS na takovou praxi nepoukazuje – je tedy na místě vycházet z toho, že tuto úvahu učinil Nejvyšší soud právě v usnesení ze dne 20. 9. 2023.

20. Dále je žádoucí uvést, že z odůvodnění unesení NS ze dne 20. 9. 2023 je zřejmé, že usnesení městského soudu ze dne 2. 3. 2022 nebylo zrušeno pro nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu a zrušeno nebylo ani z části (natož výlučně) pro nepřezkoumatelnost nebo pro procesní vady – zrušení usnesení městského soudu ze dne 2. 3. 2022 tudíž není případem tzv. kvalifikované kasace, jak je tento pojem v soudní praxi chápán (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebo rozsudek ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009); prodleva v řízení vzniklá zrušením usnesení městského soudu ze dne 2. 3. 2022 tedy není přičitatelná žalované, jak by tomu bylo v případě, kdy by se o tzv. kvalifikovanou kasaci jednalo.

21. S ohledem na to, co bylo uvedeno v předchozích dvou odstavcích, odvolací soud uzavřel, že na zrušení rozhodnutí městského soudu ze dne 2. 3. 2022 usnesením NS ze dne 20. 9. 2022 je třeba pohlížet jako na nikoliv neobvyklý výsledek instančního přezkumu rozhodnutí, které nebylo v žádném ohledu excesivní, a týkalo se otázky ve všech aspektech předchozí judikaturou explicitně neřešené.

22. Ve vztahu k jednání žalobce (jako účastníka posuzovaného řízení) vzal soud prvního stupně v potaz skutečnosti uvedené v odstavci 7. a shledal, že se žalobce na délce posuzovaného řízení významně nepodílel; s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.

23. K významu posuzovaného řízení pro žalobce soud prvního stupně uvedl, že se nejednalo o řízení s typově zvýšeným významem řízení; dále vzal v úvahu, že žalobce uplatněnou pohledávku téměř tři roky před zahájením řízení postoupil jiné osobě a posuzované řízení zahájil jen z opatrnosti, když v řízení sp. zn. [spisová značka] vznikly pochybnosti o platnosti takového postoupení. Následně, když se mělo prokazovat, že k postoupení nedošlo, a že tedy není dána překážka věci zahájené/rozhodnuté a žalobci svědčí aktivní legitimace, na další vedení řízení rezignoval a vzal svou žalobu bez udání důvodu zpět. Proto soud prvního stupně neshledal význam řízení zvýšeným. K tomuto závěru odvolací soud dodává, že s ohledem na soudem prvního stupně příhodně zmíněné skutečnosti je třeba hodnotit význam řízení pro žalobce jako standardní.

24. Lze tedy shrnout, že posuzované řízení, jehož význam pro žalobce, který se na jeho délce významně nepodílel, byl standardní, vykazovalo po skutkové a právní stránce složitost standardní, zvýšená však byla jeho složitost instanční, když věc byla řešena ve všech stupních soustavy obecných soudů, přičemž všechny soudy postupovaly v řízení (s výjimkou ojedinělého průtahu v délce dvou až tří měsíců, k němuž došlo v řízení před soudem prvního stupně) plynule a bez průtahů a jejich rozhodovací činnost nebyla v žádném ohledu excesivní. Odvolací soud proto, se zřetelem ke shora (v odstavcích 17. až 23.) uvedeným skutečnostem, shledal, že posuzované řízení nebylo nepřiměně dlouhé – k nesprávnému úřednímu postupu, jenž by založil odpovědnost žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., tudíž nedošlo a žalobci nárok na odškodnění nemajetkové újmy nevznikl. Vhodné je dodat, že při posuzování otázky (ne)přiměřenosti délky řízení se nezkoumá, zda řízení proběhlo v nejkratší možné době, nýbrž to, zda doba jeho trvání byla přiměřená či nikoliv.

25. Vzhledem k tomu, že žalobci nárok na odškodnění nevznikl, není třeba zabývat se otázkou valorizace odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, k níž (až po rozhodnutí soudu prvního stupně) zaujal stanovisko Ústavní soud v nálezu sp. zn. [spisová značka] ze dne 29. 9. 2025, přičemž (vedle jiného) shledal, že „právo na to, aby se výše přiznávaných částek valorizovala tak, aby mechanicky zohlednila zvýšení životní úrovně a inflaci, nelze dovozovat ani kreativním výkladem ústavní zásady rovnosti“ a že „zadostiučinění za nemajetkovou újmu neodráží nutně hodnotu peněz v čase“.

26. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu v napadeném výroku II. změnil [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] tak, jak je uvedno výše.

27. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno, rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů (224 odst. 2 o. s. ř.).

28. S ohledem na plný úspěch v řízení má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení (142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.), které spočívají v paušální náhradě výdajů (§ 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) za 3 úkony v řízení před soudem prvního stupně (vyjádření k žalobě, příprava na jednání soudu a účast při jednání soudu dne 4. 7. 2025) a za 3 úkony v odvolacím řízení (odvolání, příprava na jednání soudu a účast při jednání odvolacího soudu), tj. celkem 1 800 Kč (6 x 300 Kč).

Poučení