11 C 7/2015 - 1356

Rubrum

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Chrástem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 2) [jméno žalované], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o žalobě na určení existence vlastnického práva a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. [čísla], vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO], ohledně těchto podílů je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], katastrální území [adresa], zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce a žalovaných 1), 2).

II. Žaloba, kterou se žalovaná 1) domáhá určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemkových parcel č. [čísla], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], se zamítá.

III. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 100.299 Kč, a separovanou náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

IV. Žalobce a žalovaná 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalovaná 1) je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 987,40 Kč.

VI. Žalovaná 2) je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 987,40 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 7. 1. 2015 původně domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí: - stavebních parcel číslo [čísla]; pozemkových parcel číslo [čísla], vše v katastrálním území [adresa], obci [adresa].

2. K odůvodnění žaloby uvedl, že v katastru nemovitostí je k daným nemovitostem zapsáno duplicitní vlastnické právo. Žalobce je zapsán jako výlučný vlastník na základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1995, kterou uzavřel s žalovanou 2). Žalovaná 1) je zapsána jako podílový spoluvlastník se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální na všech shora uvedených nemovitostech, a to na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] č. D 934/1998 ze dne 20. 10. 2003. Žalovaná 2) je zapsána jako podílový spoluvlastník se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální na všech shora uvedených nemovitostech, a to na základě usnesení Okresního soudu v [adresa] č. D 934/1998 ze dne 20. 10. 2003.

3. Žalovaná 2) nabyla spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na předmětných nemovitostech v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno FO], nar. [datum] a to rozhodnutím Státního notářství v [adresa] dne 21. 11. 1966. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 12. 1966.

4. Druhá ideální polovina vlastnického podílu na předmětných nemovitostech byla předmětem dědické řízení zůstavitelky [jméno FO], nar. [datum], zemřelé [datum] vedeného u Státního notářství v [adresa]. V rámci tohoto dědického řízení bylo Státním notářstvím v [adresa] vydáno dne 30. 8. 1982 rozhodnutí č. j. D 982/74, kterým bylo dědictví po zůstavitelce [jméno FO], nar. [datum] vypořádáno tak, že žalovaná 2), mimo jiné nabyla další spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na předmětných nemovitostech. Na tomto rozhodnutí bylo Státním notářstvím v [adresa] vyznačeno datum nabytí jeho právní moci, a to 12. 10. 1982.

5. Dne 11. 9. 1995 podala žalovaná 1) odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74, které se týkalo pozůstalosti po [jméno FO]. Následně bylo v dědickém řízení vydáno usnesení Okresního soudu v [adresa], č. j. D 934/98-450 ze dne 13. 10. 2003 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 9. 2004 č. j. D 934/98-506 a opravného usnesení ze dne 13. 10. 2004 č. j. 23 D 964/98-515, kterým bylo rozhodnuto, že každá ze žalovaných nabyla ke dni smrti zůstavitelky, ke dni 22. 8. 1974 spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na předmětných nemovitostech.

6. Dle žalobce byla žalovaná 2) od 12. 10. 1982 v dobré víře, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Od této doby žalovaná 2) předmětné nemovitosti užívala jako vlastník a takto s ní jednaly i další subjekty. Žalovaná 2) měla vůli předmětné nemovitosti držet (animus possidenti) a tyto nemovitosti také fakticky ovládala (corpus possesionis). Ovládání nemusí spočívat jen ve fyzickém nakládání, ale také v tom, že osoba ovládající vstupuje do společenských vztahů ohledně těchto věcí.

7. Některé nemovitosti, byly v rozhodné době v užívání zemědělských družstvem či státní organizací, která užívala lesní pozemky dle z. č. 61/1977 Sb. I ohledně těchto nemovitostí byla žalovaná 2) oprávněným držitelem. Žalovaná 2) byla ze strany zemědělského družstva a [právnická osoba] a i třetích osob považována za výlučného vlastníka těchto nemovitostí a takto s ní bylo jednáno. Žalovaná 2) se v této souvislosti stala i členkou zemědělského družstva. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2676/2008 dle kterého platí, že držitelem pozemků v užívání zemědělského družstva byl i v době před rokem 1990 ten, kdo byl jejich vlastníkem, příp. ten, kdo vykonával tzv. vlastnickou držbu; zemědělské družstvo, které opíralo užívání pozemku o právo družstevního užívání, nemohlo být držitelem vlastnického práva. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 83/99, dle kterého se sdružením pozemků k hospodaření v jednotném zemědělském družstvu, se družstvo stalo detentorem sdružených pozemků, jejichž držitelem byl nadále ten, kdo je sdružil. Samotným sdružením pozemků do družstva nedošlo k přerušení běhu vydržecí lhůty. Žalobce také odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2302/2010.

8. Žalovaná 2) zaslala žalované 1) vypořádací podíl dle dědického rozhodnutí z 12. 10. 1982, po odečtení dluhů zůstavitelky, které za žalovanou 1) uhradila žalovaná 2). Žalovaná 1) si tuto částku nevyzvedla. Žalovaná nemohla předpokládat, že po třinácti letech bude připuštěno odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v [adresa] z 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74 a toto povede k vydání odlišného rozhodnutí o vypořádání dědictví. Odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74 žalovaná 1) podala až 11. 9. 1995. Až 31. 8. 1995 podala žalovaná 1) žalobu na určení neexistence vlastnického práva. Žalovaná 2) tak dle § 134 odst. 1 obč. zák. vydržela spoluvlastnický podíl o velikosti na předmětných nemovitostech, jehož oprávněnou držitelkou se stala na základě rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74, kterým bylo vypořádáno dědictví po zůstavitelce [jméno FO].

9. Žalovaná 2) dne 13. 11. 1995 darovala předmětné nemovitosti žalobci. Darovací smlouva byla sepsána formou notářského zápisu a byla schválena rozsudkem Okresního soudu v [adresa] z 15. 12. 1995, č. j. 16 Nc 101/95-10. Před darováním si žalovaná 2) nechala vypracovat znalecký posudek, ohledně předmětných nemovitostí. V té době byla žalovaná 2) zapsaná v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Rovněž v té době již uplynula doba nutná pro vydržení předmětných nemovitostí.

10. Žalobce kromě toho poukázal na to, že v době, kdy uzavíral darovací smlouvu s žalovanou 2), byli oba v dobré víře ve správnost údajů v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra by měla být chráněna. Žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR a uvedl, že i kdyby nedošlo k vydržení vlastnictví předmětných pozemků žalovanou 2), tak by žalobce dle této judikatury nabyl vlastnictví předmětných pozemků od žalované 2) jako od nevlastníka.

11. Žalovaná 1) se po celou dobu aktivně účastnila dědického řízení po [jméno FO], viz její podání v letech 1981 a 1982. Žalovaná 1) se pokusila dokonce předložit zfalšovanou závěť s tím, že jde o závěť p. [jméno FO]. Dále poukázal na dopisy p. [jméno FO], ze kterých dle něj vyplývá, že žalovaná 1) věděla o tom, jak dědické řízení v roce 1982 dopadlo.

12. Žalovaná 1) s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že je vlastnicí ideálního podílu ve výši na předmětných nemovitostech a to na základě rozhodnutí vydaných v dědickém řízení týkajícím se zůstavitelky [jméno FO] a to usnesení Krajského soudu v [adresa] z 31. 8. 2005, č. j. 17 Co 154/2004-528 ve spojení s usnesením Okresního soudu v [adresa], č. j. D 934/98-450 ze dne 13. 10. 2003 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 9. 2004 č. j. D 934/98-506 a opravného usnesení ze dne 13. 10. 2004 č. j. 23 D 964/98-515. Po celou dobu dědického řízení týkajícího se pozůstalosti po [jméno FO] až do vypořádání dědictví byli všichni dědici považování za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví a z právních úkonů týkajících se věcí spadajících do dědictví jsou zavázáni společně a nerozdílně. Na základě těchto rozhodnutí v dědickém řízení se i žalovaná 2) stala vlastnicí ideálního podílu ve výši na předmětných nemovitostech. Obě žalované jsou vlastnicemi od 22. 8. 1974. Výroky o vypořádání dědictví jsou závazné pro žalované a i pro soud.

13. Žalovaná 1) po celu dobu vykonávala oprávněnou a kvalifikovanou držbu předmětných nemovitostí. Žalovaná 1) platila domovní daň. Sousedy, státnímu orgány i JZD byla považována za vlastnici předmětných nemovitostí a takto s ní tyto subjekty i jednaly. Z toho vyplývá, že je vyloučeno vydržení žalovanou 2). Neexistuje žádný hmotněprávní důvod, proč by žalovaná 1) byla zbavena předmětného spoluvlastnického práva. Rozhodnutí o vypořádání dědictví z 12. 10. 1982 nemůže být považováno za domnělý titul. Nepravomocné rozhodnutí nebylo způsobilé založit změnu v právních vztazích.

14. Darovací smlouva, kterou měl nabýt vlastnictví žalobce je alespoň v rozsahu neplatná, protože žalovaná 2) převáděla více práv, než měla. Darovací smlouva byla uzavřena a vklad vlastnického práva na základě ní byl proveden v době, kdy stále probíhalo dědické řízení týkající se pozůstalosti [jméno FO], bez souhlasu dalších dědiců a soudu, proto je absolutně neplatná. Žalovaná 2) nemohla vlastnický podíl vydržet, protože vydržení před skončením dědického řízení je pojmově vyloučeno.

15. Žalovaná 1) doručila soudu vzájemnou žalobu, kterou se domáhala určení, že je vlastníkem ideálního spoluvlastnického podílu ve výši a to: st. p. č. [hodnota] jejíž součástí je stavba čp. [číslo]; pozemky stavebních parcelních čísel [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obci [jméno FO], zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], obec [jméno FO].

16. Kromě již shora uvedeného žalovaná 1) uvedla, že darovací smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 2) je absolutně neplatná. Vklad vlastnického práva žalobce byl na základě této darovací smlouvy povolen rozhodnutím katastrálního úřadu z 1. 4. 1997 s právními účinky od 19. 2. 1996. Žalovaná 2) převedla touto darovací smlouvou více práv než měla. Žalobce a žalovaná 2) byli 14. 4. 1996 informování o rozhodnutí katastrálního úřadu z 12. 4. 1996, kterým bylo rozhodnuto o přerušení vkladového řízení o vkladu vlastnického práva žalobce do doby skončení řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95. Dne 8. 2. 1996 byla zapsána u daných nemovitostí v katastru nemovitostí poznámka spornosti. Toto bylo zapsáno ještě před tím, než byl podán návrh na vklad vlastnického práva žalobce na základě darovací smlouvy, který byl podán 19. 2. 1996.

17. Žalovaná 1) tvrdila, že zápis vlastnického práva žalobce je zápisem zapsaným do katastru nemovitostí bez právního důvodu. Katastrální úřad totiž nevyčkal do pravomocného skončení řízení 5 C 145/95. Katastrální úřad posoudil oprávnění žalované 1) k uzavření darovací smlouvy na základě usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 4. 12. 1996, č. j. 17 Co 122/1996 na kterém byla nesprávně vyznačena právní moc dne 1. 2. 1997, přičemž následně došlo k opravě na 24. 10. 1997. Katastrální úřad posoudil oprávnění žalované 2) k uzavření darovací smlouvy nesprávně. Žalovaná 2) nebyla vlastníkem celých nemovitostí, a proto je nemohla darovat.

18. Žalovaná 2) byla žalovanou 1) v roce 1990 vyrozuměna o tom, že zápis vlastnického práva [jméno FO] je v souladu s právním stavem. Žalovaná 1) se starala o dědictví. Platila domovní daň. Žalovaná 2) se v roce 1990 až 1991 seznámila se skutečnostmi, které měly vyvolat pochyby o jejím tvrzeném vlastnictví k předmětným nemovitostem. Žalovaná 2) přesto odeslala na katastr nemovitostí opis listiny (dědického rozhodnutí) s vědomě nesprávným údajem o jeho právní moci.

19. Řízení o vzájemném návrhu, kterým se žalovaná 1) domáhala určení vlastnictví k podílu st. p. č. [hodnota] jehož součástí je stavba čp. [číslo] v k. ú. [adresa], obec [jméno FO], bylo usnesením Okresního soudu v Jičíně z 11. 5. 2016, č. j. 11 C 7/2015-147 zastaveno. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v [adresa] z 29. 7. 2016, č. j. 25 Co 240/2016-166.

20. Okresní soud v Jičíně vydal dne 17. 1. 2020 rozsudek č. j. 11 C 7/2021-639, který byl doplněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně z 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651.

21. Tento rozsudek ve znění doplňujícího rozsudku zněl: I. Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel číslo [čísla], pozemků p.p. číslo [čísla], vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO] a že žalobce je vlastníkem pozemků p. p. číslo [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO]. II. Určuje se, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemků p.p.č. [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO]. III. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že kromě vlastnictví 1/2 pozemků p.p.č. [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO], o němž bylo rozhodnuto ve výroku I. tohoto rozsudku, je vlastníkem další pozemků p.p.č. [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO], se zamítá. IV. Žaloba, kterou se žalovaná 1) domáhá určení, že žalovaná 1) je vlastníkem stavebních parcel číslo [čísla], pozemků p.p. číslo [čísla],vše v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO], se zamítá. V. Žalovaná 1) je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 61.095,34 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce VI. Žalobce a žalovaná 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. VII. Žalovaná 1) a žalovaná 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení. VIII. Žalobce je povinen nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 79 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IX. Žalovaná 1) je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. X. Žalovaná 2) je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 948 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

22. Krajský soud v [adresa] vydal dne 15. 10. 2020 rozsudek č. j. 25 Co 130/2020-735, kterým byl potvrzen výrok, dle kterého je žalobce výlučným vlastníkem nemovitostí: stavebních parcel číslo [čísla], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem i celých pozemkových parcel č. [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Vzájemný návrh žalované 1) na určení, že je vlastnicí pozemkových parcel č. [čísla] vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zamítl.

23. Rozsudek Krajského soudu v [adresa] z 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810.

24. V tomto rozsudku dovolací soud mimo jiné uvedl: „Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastnící měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemku mohlo být i symbolické (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004). Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci.“ 25. „V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné.

26. Dobrá víra žalované 2), že je vlastnicí sporných pozemků, se opírá o rozhodnutí Státního notářství ze dne 30. 8. 1982, sp. zn. D 982/74, s vyznačenou doložkou právní moci; soudy neučinily skutkové zjištění, že by do roku 1992, kdy uplynula vydržecí doba, byla se skutečným stavem věci seznámena. Dovolatelka sice tvrdí, že byla prokázána její spoluvlastnická držba, avšak po dobu, po kterou běžela vydržecí doba, soudy takové zjištění neučinily; užívání věci pak není „bez dalšího“ její držbou, zejména chybí-li zjevná a navenek projevená (byť i konkludentně) držební vůle (animus possidendi). O spoluvlastnickou držbu mohlo jít jen do doby vydání rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví v roce 1982; od té doby se užívání žalované 1) podle výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa], sp. zn. 11 C 123/2006, opíralo o souhlas žalované 2) a bylo odvozeno od její vlastnické držby (k tomu viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 181/2016). Proto již nemohlo jít o spoludržbu. To je ostatně patrné i z toho, že žalovaná 1) podle skutkových zjištění stav nastolený zmíněným rozhodnutím státního notářství respektovala až do roku 1995.“ 27. Krajský soud v [adresa] poté vydal dne 14. 4. 2022 rozsudek č. j. 25 Co 130/2020-948 ve znění: I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I. až VI. a VIII. až X., ve výrocích II. a III. doplňujícího rozsudku a ve výrocích II. a III. doplňujícího usnesení potvrzuje s tím upřesněním výroku I. rozsudku, že žalobce je výlučným vlastníkem stavebních parcel číslo [čísla] a pozemkových parcel číslo [čísla] a že žalobce je vlastníkem 1/2 pozemkových parcel číslo [čísla] – vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a s tím upřesněním výroku IV. rozsudku, že se zamítá žaloba, kterou se prvá žalovaná domáhá určení, že je vlastnicí 1/4 stavebních parcel číslo [čísla] a pozemkových parcel číslo [čísla] – vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. II. Ve výroku VII. se rozsudek okresního soudu zrušuje. III. Prvá žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.461 Kč a separovanou náhradu nákladů řízení ve výši 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce. IV. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

28. V tomto rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl: 29. „Odvolací soud pro úplnost připomíná, že JZD bylo zástupcem držitele sdružených pozemků, který nabyl vlastnictví k nim v době, kdy byly do družstva sdruženy; nabyvatel sdružených pozemků se chopil jejich držby symbolickým aktem – registrací smlouvy státním notářstvím (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8, roč. 2005 na str. 294). V posuzované věci se pak 2/ žalovaná držby polních pozemků chopila nikoliv registrací smlouvy, ale právní mocí rozhodnutí vydaného v dědickém řízení. Při posuzování dobré víry držitele v době po roce 1948 i později je třeba přihlédnout k tomu, že se ujal držby nemovitosti v době, kdy byla závažným způsobem narušena stabilita vlastnických vztahů, kdy nebyly uznávány některé tradiční principy soukromého práva, právní úprava vlastnických vztahů byla nepřehledná (týkaly se jí často i odvozené normy) a správní orgány (národní výbory) měly široká faktická i právní oprávnění zasahovat do vlastnických vztahů. V takovém případě nelze na držitele klást stejné nároky jako ve stabilizovaném právním státě, respektujícím tradiční a vžité principy občanského práva (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, publikovaný v Právních rozhledech č. 23, roč. 2009, str. 857).

30. Následně rozhodoval Nejvyšší soud ČR o podaných dovoláních a dne 25. 7. 2023 vydal rozsudek č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145 ve znění: Rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, se ve výroku pod bodem I, pokud jim byl byly potvrzeny výroky pod body II a III rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639, ve zněni doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usneseni Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2016-695, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v [adresa] k dalšímu řízení. II. Dovolaní žalované 1) se odmítá.

31. V tomto rozsudku dovolací soud mimo jiné uvedl:

32. K otázce zemědělských pozemků: 33. „Je též třeba vzít do úvahy to, že podle zjištěni v nalézacím řízeni se chovala žalovaná 2) vůči družstvu jako vlastnice v letech 1990 a 1991, tedy v době, kdy vydržecí doba ještě neuplynula. Naproti tomu žalovaná 1) v té době nevyvíjela ohledně pozemků žádnou aktivitu. Ačkoliv byla až do rozhodnuti státního notářství v roce 1982 v řízeni velmi aktivní (k jednáni se sice nedostavovala, zahrnovala však státní notářství řadou podáni, ne vždy srozumitelných), po tomto rozhodnuti se odmlčela až do roku 1995.

34. Za tohoto stavu není úvaha odvolacího soudu o držbě a vydrženi těchto pozemků žalovanou 2) zjevně nepřiměřena; pokud by žalovaná 1) byla spoludržitelkou pozemků i po rozhodnuti o vypořádáni dědictví, dala by v této době tuto okolnost nějak najevo; to nebylo zjištěno. Rozhodnuti odvolacího soudu tak není v rozporu s tím, co o držbě pozemků užívaných tzv. socialistickou organizaci uvedl dovolací soud v rozhodnutích uvedených výše a zejména v předchozím rozhodnuti v teto věci. Další rozhodnuti, na která dovolatelka odkazuje a která se týkají držby v „normálních“ poměrech, na tuto věc nedopadají.“ 35. K možnosti vydržení lesních pozemků dovolací soud uvedl, že jí v předchozím rozhodnutí nevyloučil. Uvedl, že se musí posoudit, zda-li tu byly okolnosti umožňující učinit závěr o držbě žalované 2). Poukázal na své předchozí rozhodnutí, kde uvedl: 36. „K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018), nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitosti v užíváni tzv. socialistické organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné.“ 37. Poté vydal Krajský soud v [adresa] dne 6. 10. 2023, usnesení č. j. 25 Co 130/2020-1171, kterým zrušil rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1 2020, č. j. 11 C 7/2015-639 ve výrocích II., III. a V. až X. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

38. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl: 39. „Dovolací soud v jeho obou rozsudcích vydaných v této věci nevyloučil možnost vydržení lesních pozemků 2/ žalovanou. V posledně zmíněném rozsudku pak dovolací soud uvedl, že jde o posouzení, zda tu byly okolnosti umožňující učinit závěr o držbě této žalované. Dovolatel (žalobce) odkazuje na listiny, které byly provedeny k důkazu v řízení před okresním soudem (zápis ze dne 22. 7. 1993 sepsaný mezi [jméno žalobkyně] a [právnická osoba]., o předání lesních pozemků, které se navracejí původním vlastníkům, a dopis [právnická osoba], lesní závod, ze dne 14. 3. 1991 adresovaný [jméno žalobkyně], který prokazuje, že paní [jméno žalobkyně] požádala jako výlučný vlastník dotčených lesních pozemků o jejich navrácení); dovolací soud poznamenal, že to vyplývá i ze skutkového zjištění soudu prvního stupně uvedeného pod bodem 50. odůvodnění jeho rozhodnutí. Dovolatel (žalobce) tvrdí, že jde o důkazy toho, že její vlastnictví bylo uznáváno i organizací hospodařící s lesy (tím se implicitně poukazuje na to, že uvedená organizace byla detentorem, zastupujícím v držbě tuto žalovanou). Tyto skutečnosti podle Nejvyššího soudu odvolací soud pominul.

40. Odvolací soud k tomu dodává, že v rozsudku ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, se ztotožnil se skutkovými závěry prvostupňového soudu, tedy i se závěry týkajícími se lesních pozemků. Ty uváděl okresní soud v nejvyšším soudem zmiňovaném bodu 50. odůvodnění, který zněl: „Pokud se týká pozemků p. p. č [čísla] v k. ú [adresa], tak ohledně těchto pozemků bylo prokázáno, že v roce 1993 byly tyto pozemky vráceny 2) žalované. O vrácení pozemků se jednalo minimálně od roku 1991. Toto bylo prokázáno zápisem o venkovním předání lesních pozemků z 22. 8. 1993 (viz č. l. 88 spisu pod sp. zn. 11 C 123/2006), dopisem [právnická osoba] 2) žalované ze dne 14. 3. 1991 (viz č. l. 96 spisu pod sp. zn. 11 C 113/2006). Pokud se týká dopisu mysliveckého sdružení Jahodnice z 10. 9. 1992 (viz č. l. 130 spisu pod sp. zn. 11 C 123/2006), tak z této listiny nevyplývají žádné skutečnosti důležité pro toto řízení.“ Na to okresní soud navázal hodnocením důkazů a právními závěry v bodech 64., 66. a 69. odůvodnění. V nich uvedl, že „… kromě pozemků p. p. č. [čísla] se 2) žalovaná začala po jejich vydání dne 12. 10. 1982 chovat jako oprávněný držitel těchto nemovitostí a ujala se jejich oprávněné držby“, dále že „… Ohledně lesních pozemků p.p.č. [čísla] nebylo prokázáno, že by se žalovaná od roku 1982 ujala oprávněné držby těch pozemků. Jak se vůči těmto pozemkům do roku 1991 chovala, nebylo vůbec doloženo. Za této situace soud nemohl vzít za prokázané, že by do roku 1991 ujala oprávněné držby a začala ji vykonávat.“, a konečně, že „…Druhá žalovaná do roku 1995 ani do doby, kdy uzavřela se žalobcem darovací smlouvu, nevydržela vlastnické právo k p.p.č[čísla] v k.ú. [adresa] (jde o podíl, který byl ve vlastnictví p. [jméno FO]). Druhá žalovaná se ujala oprávněné držby nejdříve v roce 1991. Od této doby neuplynula do roku 1995, kdy 2) žalovaná darovala i tento podíl žalobci, potřebná vydržecí doba 10 let. Jelikož žalovaná nebyla v době darování vlastnicí tohoto podílu, nemohla jeho vlastnictví ani platně převést na žalobce. Ani žalobce či 2) žalovaná po uzavření darovací smlouvy toto vlastnické právo již nevydrželi, jelikož se dozvěděli o tom, že 1) žalovanou bylo podáno odvolání proti rozhodnutí v dědickém řízení řešícím pozůstalost [jméno FO] a že žalovaná podala určovací žalobu ohledně těchto nemovitostí. Soud proto ohledně p.p.č. [čísla] v k.ú. [adresa] určil, že žalobce je vlastníkem podílu ve výši , který původně patřil p. [jméno FO] (viz doplňující rozsudek) a zamítl jeho žalobu ohledně podílů ve výši na těchto nemovitostech, které původně patřily p. [jméno FO]. Dále na základě vzájemné žaloby určil, že 1) žalovaná je vlastníci 1/4 těchto pozemků, kterou zdědila v rámci dědického řízení po [jméno FO].

41. Ve světle rozhodnutí dovolacího soudu tak zmíněné skutkové a na ně navazující právní závěry okresního soudu, se kterými se odvolací soud v jeho posledně zmíněném rozsudku ztotožnil, nemohou obstát.

42. Okresní soud v dalším řízení předně posoudí potřebu doplnění dokazování s ohledem na žalobcem nově (a přípustně) uplatněnou skutečnost – dotčení sporných pozemků pozemkovou úpravou. Po eventuálním doplnění dokazování pak zváží nejen význam pozemkové úpravy pro jeho rozhodnutí, ale ve světle rozhodnutí dovolacího soudu znovu posoudí možnost vydržení lesních pozemků (míněno podílu původně vlastněného [jméno FO]) druhou žalovanou; vodítkem mu budou závěry dovolacího soudu shora reprodukované.“ 43. Po posledním rozhodnutí odvolacího soudu zůstaly předmětem řízení, o kterém zbývá soudu rozhodnout část žaloby, kterou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemkových parcel č. [čísla] vše v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Jedná se o podíly ohledně kterých je katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce , oproti žalovaným, kdy každá s žalovaných je zapsána jako duplicitní vlastnice podílu 1/4. Jedná se o podíly, které byly původně ve vlastnictví zůstavitelky p. [jméno FO] a byly projednávána v rámci dědického řízení zůstavitelky [jméno FO], které bylo u Okresního soudu v Jičíně vedeno pod sp. zn. D 982/74, později bylo vedeno pod sp. zn. 23 D 934/98. Dále zůstal předmět řízení vzájemný návrh žalované 1), že je vlastnicí podílů ve výši na pozemkových parcelách č. [čísla] vše v k. ú. [adresa], obec [adresa].

44. Ohledně dalšího podílu ve výši na pozemkových parcelách č. [hodnota] v k. ú. [adresa] bylo již pravomocně rozhodnuto a určeno, že jejich vlastníkem je žalobce a to výrokem I. rozsudku Okresního soudu z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2021-639, doplněným rozsudek Okresního soudu v Jičíně z 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, který byl potvrzen a upřesněn výrokem I. rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948.

45. Z provedeného dokazování byly prokázány tyto skutečnosti.

46. V současné době je v katastru nemovitostí zapsáno, že žalobce je vlastníkem pozemků pozemková parcela č. [hodnota] o výměře 1.190 m2, pozemková parcela č. [číslo] o výměře 4.682 m2. Dále je ohledně podílu duplicitně zapsáno, že žalovaná 1) je vlastníkem těchto pozemků a žalovaná 2) je vlastníkem těchto pozemků. Toto bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [jméno FO] ve stavu ke dni 7. 4. 2025 (čl. 1301 spisu). Soud podotýká, že pro lepší orientaci se u některých důkazů snažil uvést číslo listu, na kterých lze tento důkaz dohledat. Protože v tomto řízení byly důkazy založeny nejenom v samotném spisu 11 C 7/2015, ale i v přílohových spisech, soud pak při uvádění čísla listu použil označení „č.l. * spisu“, pokud se jednalo o listinu založenou přímo ve spisu 11 C 7/2015. U ostatních důkazů založených v jiných spisech, pak uvedl spisovou značku tohoto spisu. U spisu týkajícího se dědictví po p. [jméno FO] použil sp. zn. 23 D 934/98.

47. Při revizi katastru v katastrálním území [adresa], obec [jméno FO] byly parcely původně vedené pod pozemková parcela č. [číslo] o výměře 3.039 m2, lesní pozemek, pozemková parcela č. [číslo] o výměře 1.643 m2, lesní pozemek sloučeny do pozemkové parcely č. [číslo], lesní pozemek, o výměře 4.682 m2, k tomu došlo 21. 6. 2021. Jako důvod ke sloučení bylo uvedeno, že bylo zjištěno, že pozemková parcela č. [číslo] je užívána jako jeden celek s pozemkovou parcelou č. [číslo] (vše druh lesní pozemek).

48. Dříve byla pozemková parcela č. [číslo] o výměře 1.643 m2 vedena jako součást pozemku PK [číslo], les o výměře 3067 m2. Ve výpisu z evidence nemovitostí LV č. [hodnota], obec [adresa] z 6. 3. 1980 je pozemek [číslo] zapsán jako les. Ve výpisu z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990, LV 593, obec [jméno FO] je pozemek [číslo] zapsán jako les. Ve výpisu z evidence nemovitostí z 21. 1. 1992 je pozemek PK [číslo] evidován jako louka. Původní parcela PK [číslo] byla zčásti lesní půdou a zčásti ornou půdou. Pozemková parcela č. [číslo] byla vytvořena z toho, co byla lesní půda a pozemková parcela č. [číslo] bylo vytvořeno z toho, co bylo ornou půdou.

49. Pozemková parcela č. [číslo], lesní pozemek o výměře 3.039 m2 byla dříve evidována jako původní parcela KN [číslo], les o výměře 3.039 m2.

50. Toto bylo prokázáno protokolem z 21. 6. 2021, [hodnota] o zjištěných změnách údajů katastru nemovitostí podle § 43 odst. 8 vyhl. č. 357/2013 Sb. (čl. 1190, 835 spisu), informacemi o průběhu řízení [hodnota], Katastrální úřad pro [adresa] kraj, Katastrální pracoviště [adresa] (čl. 1189 spisu), srovnávacím sestavením parcel z 7. 1. 2013 projekt [adresa] (čl. 226, 227, 283-284, 1192 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] ve stavu k 13. 12. 2021 (čl. 843 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] ve stavu k 13. 12. 2021 (čl. 924 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [jméno FO] ve stavu k 17. 1. 2024 (čl. 1193 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [jméno FO] ve stavu ke dni 9. 12. 2016 (čl. 181 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [jméno FO] ve stavu ke dni 1. 10. 2020 (čl. 699 spisu), výpisem z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990 LV č. [hodnota], obec [adresa] (čl. 134-135 spisu 11 C 123/2006), výpisem z evidence nemovitostí z 6. 8. 1980, LV č. [hodnota], obec [adresa] (čl. 64-65 spisu 23 D 934/98), výpisem z evidence nemovitostí LV 518 pro obec [adresa], k. ú. [adresa] (čl. 217 spisu). Skutečnosti týkající se revize katastru a sloučení pozemkové parcely č. [číslo] a pozemkové parcely č. [číslo] byly konstatovány i Krajským soudem v [adresa] v rozsudku z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, bod 21 odůvodnění.

51. Pozemková parcela č. [hodnota] o výměře 1.190 m2, lesní pozemek, v k. ú. [adresa], obec [adresa] nebyla v průběhu tohoto řízení dotčena změnou, revizí údajů katastru nemovitostí. Pozemková parcela č. [hodnota] byla dříve evidována jako původní parcela KN [číslo] o výměře 1.190 m2. Toto bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] ve stavu ke dni 17. 1. 2024 (čl. 1193 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] ve stavu ke dni 9. 12. 2016 (čl. 181 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] ve stavu ke dni 1. 10. 2020 (čl. 699 spisu), výpisem z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990 LV č. [hodnota], obec [adresa] (čl. 134-135 spisu 11 C 123/2006), srovnávacím sestavení parcel z 7. 1. 2013 (čl. 226, 227, 283-284 spisu).

52. Žalované jsou sestry. Žalobce je synem žalované 2). Rodiči žalovaných byli [jméno FO] a [jméno FO]. [jméno FO] zemřel [datum] a [jméno FO] zemřela [datum]. Kromě žalovaných měli [jméno FO] a [jméno FO] syna [jméno FO]. Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné a vyplývají z úmrtního listu p. [jméno FO] (viz spis vedený u Státního notářství v Jičíně pod sp. zn. D 982/74), úmrtního listu p. [jméno FO] (viz. spis vedený u Státního notářství v Jičíně pod sp. zn. D 1223/65).

53. Dědické řízení týkající se pozůstalosti po p. [jméno FO] bylo vedeno u Státního notářství v [adresa] pod sp. zn. D 1223/65. Žalovaná 2) nabyla na základě rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 21. 11. 1966 č. j. D 1223/65-27 v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno FO], spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení. Toto bylo prokázáno rozhodnutím Státního notářství v Jičíně ze dne 21. 11. 1966 č. j. D 1223/65-27 a nebylo o tom mezi účastníky sporu.

54. Pozůstalost po zemřelé [jméno FO] byla řešena v rámci dědického řízení vedeného u Státního notářství v [adresa], následně u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. D 982/74, později bylo vedeno pod sp. zn. 23 D 934/98. Tohoto dědického řízení se v době od jeho zahájení do 16. 2. 1982 aktivně účastnila žalovaná 1). S žalovanou 1) bylo sepsáno předběžné šetření, k čemuž žalovaná 1) předložila své vyjádření z 30. 9. 1974. Žalovaná 1) se účastnila jednání na státním notářství například 11. 4. 1975, 14. 3. 1980. Žalovaná 1) činila do tohoto dědického spisu mnohá podání například podání z 25. 3. 1975, 15. 7. 1975, 29. 3. 1980, 9. 7. 1981, 15. 7. 1981, 6. 2. 1982, 15. 2. 1982, dopisy doručené 22. 3. 1979, 3. 3. 1980, 12. 1. 1982.

55. Dne 19. 11. 1980 žalovaná 1) podala odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 31. 7. 1981 č j. D 982/74. Žalovaná 1) v rámci tohoto dědického řízení předložila závěť, o které bylo rozhodnuto v rámci řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 346/75. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] z 5. 7. 1978 bylo stanoveno, že závěť z 15. 7. 1974 nebyla psaná zůstavitelkou [jméno FO]. Tento rozsudek byl v této části potvrzen k odvolání žalované 1) rozsudkem Krajského soudu v [adresa] z 13. 12. 1978, č. j. 7 Co 450/76-242. Toto bylo prokázáno podáním žalované 1) označeným datem 30. 9. 1974 (čl. 7-10 spisu 23 D 934/98), podáními žalované 1) z 25. 3. 1975, 15. 7. 1975, 29. 3. 1980, 9. 7. 1981, 15. 7. 1981, 6. 2. 1982, 15. 2. 1982 (čl. 26, 45, 73, 89-90, 91, 103,104 spisu 23 D 934/98), protokoly sepsanými 11. 4. 1975, 14. 3. 1980 (čl. 32, 68-69 spisu 23 D 934/96), dopisy žalované 1) doručenými 22. 3. 1979, 3. 3. 1980, 12. 1. 1981 (čl. 51- 53, 66-67, 76 spisu 23 D 934/98), odvoláním žalované 1) doručeným 19. 11. 1980 (čl. 95-99 spisu 23 D 934/98), rozsudkem Okresního soudu v [adresa] z 5. 7. 1978, sp. zn. 5C 346/75-206, rozsudkem Krajského soudu v [adresa] z 13. 12. 1978, č. j. 7 Co 450/76-242.

56. Dne 30. 8. 1982 bylo Státním notářstvím v [adresa] vydáno rozhodnutí č. j. D 982/74-114, dle kterého bylo dědictví po [jméno FO] vypořádáno tak, že [jméno žalované], rozená [jméno FO], nar. [Datum narození advokátky B], tj. žalovaná 2), nabyla po zůstavitelce mj. spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení. Byly zde mimo jiné uvedeny polovina pozemků [čísla]. V rozhodnutí se uvádí, že pozemky jsou v užívání socialistické organizace. Žalovaná 2) měla dle tohoto rozhodnutí vyplatit žalované 1) vypořádací podíl ve výši 7.141 Kč a p. [jméno FO] ve výši 7.141 Kč. Rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 bylo zasíláno žalované 1) na adresu [adresa]. Jednalo se o adresu, kterou žalovaná 1) uváděla jako svojí adresu v předchozích podáních v dědickém řízení, viz například dopisy žalované 1) z 15. 2. 1982, 6. 2. 1982, 17. 11. 1982.

57. Na tomto rozhodnutí Státního notářství v [adresa] byla vyznačena právní moc, na které je uvedeno, že rozhodnutí je v právní moci od 12. 10. 1982. Právní moc byla vyznačena dne 11. 11. 1982. Žalovaná 2) zaslala tehdy státnímu notářství v Jičíně dne 3. 11. 1982 dotaz, kdy rozhodnutí z 30. 8. 1982 nabylo právní moci. Toto bylo prokázáno rozhodnutím Státního notářství v [adresa] z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 (viz čl. 35 spisu, čl. 7-8, 428-429, 454 spisu 11 C 123/2006, čl. 114 spisu 23 D 934/98), včetně listin týkajících se doručování, dopisem žalované 2) doručeným Státnímu notářství v [adresa] dne 3. 11. 1982 (čl. 117 spisu 23 D 934/98).

58. Dne 10. 1. 1984 poukázala žalovaná 2) žalované 1) složenkou částku 6.563 Kč. Žalovaná si tuto částku nepřevzala. Toto bylo prokázáno ústřižky složenky s razítkem 10. 1. 1984 (čl. 92-95 spisu 11 C 123/2006).

59. Z obsahu dědického spisu D 982/74 nevyplývá, že by žalovaná 1) po vydání rozhodnutí z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 činila až do září 1995 nějaké úkony v tomto dědickém řízení. Dne 11. 9. 1995 podala žalovaná odvolání proti rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. V odvolání žalovaná 1) bez dalšího vysvětlení uvedla, že jí rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 nebylo doručeno. Od polovinu roku 1995 začala žalovaná 1) opět aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení a činit zde mnohá podání. O odvolání žalované 1) doručeném soudu dne 11. 9. 1995 rozhodoval Krajský soud v [adresa], který vydal dne 4. 12. 1996 usnesení č. j. 17 Co 122/96-159, kterým bylo usnesení z 30. 8. 1982 potvrzeno ve změněném znění, byly opraveny nepřesnosti v označení vypořádávaného majetku. Odvolací soud nepovažoval odvolání žalované 1) za opožděné. Odvolací soud tehdy uvedl: „Krajský soud se nejprve musel vypořádat s otázkou, zda rozhodnutí bylo nebo nebylo odvolatelce doručeno do místa jejího trvalého bydliště. Vzhledem k tomu, že okresní soud již svými dotazy umožnil odvolatelce tvrdit, že od 21. 9. do 6. 10. 1992 se mohla zdržovat kromě bytu v [adresa] ulici ještě na čtyřech dalších místech, a vzhledem k značnému časovému odstupu od rozhodné doby, dospěl odvolací soud k závěru, že náhradní doručení nebylo provedeno (§ 47 o.s.ř.). Tím vlastně umožnil přezkum rozhodnutí státního notářství po čtrnácti letech od jeho vydání.“ Usnesením Nejvyššího soudu České republiky z 26. 8. 1998 č. j. 21 Cdo 408/98-255 bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] z 4. 12. 1996 č. j. 17Co 122/96-159 a rozhodnutí Státního notářství v [adresa] z 30. 8. 1982 č. j. D 982/74-114. Dne 20. 10. 2003 bylo vydáno Okresním soudem v [adresa] usnesení č. j. D 934/98-454 a dědictví po [jméno FO] bylo vypořádáno tak, že žalované 1) a 2) se mimo jiné každá stala vlastníkem ideální nemovitostí domu čp. [číslo] [adresa], st. parcel č. [čísla], pozemků č.p. [čísla], pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) č. [čísla] vše na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], k. ú. [adresa]. Odvolací řízení proti tomuto usnesení bylo zastaveno a toto usnesení nabylo právní moci dne 8. 11. 2003. Toto bylo prokázáno odvoláním žalované 1) doručeným do spisu D 982/74 dne 11. 9. 1995 (čl. 123 - 126 spisu 23 D 934/98), usnesením Krajského soudu v [adresa] z 4. 12. 1996 č. j. 17 Co 122/96-159 (čl. 32-34 spisu), usnesením Nejvyššího soudu České republiky z 26. 8. 1998 č. j. 21 Cdo 408/98-255 (čl. 22-31 spisu), usnesením Okresního soudu v [adresa] z 20. 10. 2003, č. j. D 934/98-454 (čl. 44-48 spisu), usnesením Krajského soudu v [adresa] z 31. 8. 2005, č. j. 17 Co 154/2004-528 (čl. 49-50 spisu).

60. Žalovaná 2) v tomto v dědickém řízení v roce 2003 – podání 3. 4. 2003, odvolání z 4. 11. 2003 poukazovala mimo jiné na institut vydržení a to, že nemovitosti vydržela. Toto bylo prokázáno dopisem žalované 1) z 3. 4. 2003 (čl. 555-556 spisu), odvoláním žalované 2) z 4. 11. 2003 proti usnesení Okresního soudu v Jičíně z 20. 10. 2003 (čl. 557- 559 spisu). V dopise z 13. 5. 2003 v rámci dědického řízení 23 D 934/2008 žalovaná 2) uvedla, že spoluužívání není možné a vedlo by k celoživotním nekonečným soudním sporům. (čl. 556 spisu).

61. Žalovaná 2) a žalobce zastoupený ustanoveným opatrovníkem [jméno FO] uzavřeli dne 13. 11. 1995 darovací smlouvou, kterou žalovaná 2) darovala žalobci celé nemovitosti v k. ú. [adresa], obec [adresa] a to: dům čp. [číslo], st. p. č. [hodnota], p. p. č. [čísla], parcely PK p. č. [čísla]. Uzavření této smlouvy nezletilým žalobcem, bylo schváleno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] z 15. 12. 1995, č. j. 16 Nc 101/95-10. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 2. 1996. Dne 19. 2. 1996 byl Katastrálnímu úřadu v [adresa] doručen návrh na vklad vlastnického práva žalobce dle této darovací smlouvy. Vkladové řízení, o vkladu vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem na základě darovací smlouvy uzavřené 13. 11. 1995 mezi žalobcem a žalovanou 2), bylo rozhodnutím Katastrálního úřadu [adresa] z 12. 4. 1996, V-12-279/96/1 přerušeno, kvůli řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95. Vklad vlastnického práva žalobce byl zapsán dne 1. 4. 1997 s právními účinky vkladu k 19. 2. 1996. Toto bylo prokázáno notářským zápisem sepsaným notářkou [tituly před jménem] [jméno FO] z 13. 11. 1995, sp. zn. N 152/95 včetně schvalovací doložky Okresního soudu v [adresa] z 3. 2. 1996 a razítka Katastrálního úřadu v [adresa] (čl. 6-11 spisu 11 C 123/2006, rozhodnutím Katastrálního úřadu [adresa] z 12. 4. 1996, č. j. [hodnota] (čl. 43 spisu).

62. Po vydání rozhodnutí Státního notářství v [adresa] z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74- 114 nebyly na základě tohoto rozhodnutí provedeny změny v evidenci nemovitostí. V evidenci nemovitostí byla stále jako vlastnice nemovitostí, které byly předmětem dědického řízení týkajícího se pozůstalosti p. [jméno FO], zapsána zemřelá p. [jméno FO]. Jako vlastnice další daných nemovitostí byla zapsána žalovaná 2). Dědické rozhodnutí – rozhodnutí Státního notářství v [adresa] z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74- 114 mělo dle § 102 odst. 1 z. č. 95/1963 Sb. zaslat orgánu geodézie státní notářství. V souvislosti s restitucemi pak žalovaná 2) začala řešit stav zápisu v evidenci nemovitostí či katastru nemovitostí. Ještě ve výpisu z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990 bylo uvedeno, že žalovaná 2) je vlastníkem jen nemovitostí dům čp. [číslo] , st. p. č. [hodnota], p. p. č. [hodnota], st. p. č. [hodnota], dále pozemků označených [čísla] vše v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Jako vlastnice druhé poloviny byla zapsána p. [jméno FO], nar. [datum]. Ve výpisu z katastru nemovitostí ve stavu k 21. 1. 1992 byla zapsána žalovaná 2) již jako výlučný vlastník těchto celých nemovitostí. Jako nabývací tituly byla uvedena rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 21. 11. 1966 D 1223/65 – 12/66 a z 30. 8. 1982, D 982/74 - 8/91. Zápis ve prospěch výlučného vlastnictví žalované 2) byl v katastru nemovitostí uveden i k 25. 8. 1994 a 15. 8. 1995. Toto bylo prokázáno výpisem z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990 LV č. [hodnota], obec [adresa] včetně faktury [právnická osoba] žalované 1) č. [hodnota] (čl. 133-135 spisu 11 C 123/2006), výpisem z evidence nemovitostí LV [číslo], pro obec [jméno FO], k. ú. [adresa] ve stavu ke dni 21. 1. 1992 (čl. 217 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV [číslo], pro obec [adresa], k. ú. [adresa] ve stavu ke dni 15. 8. 1995 (čl. 40-41 spisu), výpisem z katastru nemovitostí LV [číslo], pro obec [adresa], k. ú. [adresa] ve stavu ke dni 25. 8. 1994 (čl. 313-314 spisu 11 C 123/2006), výpovědí žalované 2) (čl. 421-423 spisu 11 C 123/2006).

63. Žalovaná 1) podala u Okresního soudu v [adresa] dne 31. 8. 1995 proti žalované 2) žalobu na určení vlastnického práva, mimo jiné k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení. Toto řízení bylo u Okresního soudu v [adresa] vedeno pod sp. zn. 5 C 145/95. V rámci tohoto řízení bylo dne 15. 3. 1999 připuštěno, aby na straně žalované přistoupil i [jméno FO]. Na katastrální úřad podala žalovaná 1) 1. 9. 1995 návrh na provedení poznámky v katastru nemovitostí o tomto soudním řízení. Poznámka o tomto soudním řízení byla do katastru nemovitostí vyznačena 8. 2. 1996. Kvůli žalobě ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95 bylo přerušeno řízení ve věci návrhu na vklad vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem dle darovací smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou 2) dne 13. 11. 1995. O přerušení bylo rozhodnuto rozhodnutím Katastrálního úřadu [adresa] z 12. 4. 1996, č. j. [hodnota]. Dne 4. 5. 2000 bylo přerušeno civilní řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95-145 a to do skončení dědického řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. D 934/98. Toto bylo prokázáno žalobou ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95, usnesením Okresního soudu v Jičíně z 15. 3. 1999 č. j. 5 C 145/95-81, dopisem žalobce ve věci vedené u Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5 C 145/95, z 25. 3. 1999 (čl. 308 spisu), návrhem žalované 1) na provedení poznámky dle § 10 odst. 2 z. č. 265/1992 Sb. s datem 29. 8. 1995 (čl. 36 spisu), potvrzením [právnická osoba] pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa] z 12. 11. 2013 včetně výkazu změn (čl. 398, 399 spisu 11 C 123/2006), rozhodnutím Katastrálního úřadu [adresa] z 12. 4. 1996, č. j. V-12-279/96/1 (čl. 43 spisu), usnesením Okresního soudu v [adresa] z 4. 5. 2000, č. j. 5 C 145/95-145.

64. Žalobce byl zapsán k 2. 5. 1997 jako vlastník nemovitostí: pozemku 36 a stavby [číslo], pozemku [čísla], parcely ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr [čísla], vše v obci [adresa], k. ú. [adresa]. Jako nabývací titul byla uvedena darovací smlouva z 13. 11. 1995. V tomto výpise z katastru nemovitostí se zmiňuje i žaloba o určení vlastnického vztahu k nemovitostem podaná u Okresního soudu v [adresa] dne 31. 8. 1995. Toto bylo prokázáno výpisem z katastru nemovitostí LV [číslo], pro obec [jméno FO], k. ú. [adresa] ve stavu ke dni 2. 5. 1997(čl. 165 spisu 11 C 123/2006).

65. Dne 22. 2. 2000 Katastrální úřad v [adresa] informoval zástupkyni žalované 1), že na základě usnesení Nejvyššího soudu ČR z 26. 8. 1992, č. j. 21 Cdo 408/98-255 byl proveden do katastru nemovitostí zápis duplicitního vlastnictví ohledně nemovitostí na LV č. [hodnota] pro obec [adresa], k. ú. [adresa] a jako vlastnice nemovitostí byla zapsána p. [jméno FO]. Toto bylo prokázáno dopisem Katastrálního úřadu v [adresa] zástupkyni žalované 1) z 22. 2. 2000 (čl. 53 spisu).

66. Okresní soud v [adresa] vydal dne 4. 9. 2014 rozsudek, č. j. 11 C 123/2006-542, kterým určil, že výlučným vlastníkem st. p. č. [hodnota] a budovy čp. [číslo] stojící na st. p. č. [hodnota], vše zapsáno na LV č. [hodnota], obec [adresa], k. ú. [adresa], je žalobce. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v [adresa] z 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653. Dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653 bylo usnesením Nejvyššího soudu v [adresa] z 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 181/2016-794 odmítnuto. Ústavní stížnost žalované 2) proti těmto rozhodnutím byla usnesením Ústavního soudu České republiky z 29. 11. 2016, č. j. IV. ÚS 3567/16 odmítnuta. Toto bylo prokázáno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] z 4. 9. 2014, č. j. 11 C 123/2006-542 (čl. 79-94 spisu), rozsudkem Krajského soudu v [adresa] z 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653 (čl. 95-102 spisu), usnesením Nejvyššího soudu v Jičíně z 3. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 181/2016-794 (čl. 173-174 spisu), usnesením Ústavního soudu České republiky z 29. 11. 2016, č. j. IV. ÚS 3567/16 (čl. 189 spisu).

67. Žalovaná 1) za rok 1978, 1985, 1990, 1991, 1992, zaplatila domovní daň za dům čp. [číslo], kterou vybíral evidoval Místní národní výbor ve [adresa], později Obecní úřad [adresa] poté Finanční úřad [adresa]. Toto bylo prokázáno dopisy Místního národního výboru ve [adresa] žalované 1) z roku 1978 (čl. 532), poštovními poukázkami složenkami o platbách žalované MNV či Obecnímu úřadu ve [adresa] za rok 1985, 1990, 1991, 1992, (čl. 534, 539 spisu), výměrou domovní daně na rok 1990 z 28. 4. 1990 včetně části obálky (čl. 538, 539). Dále byly předloženy ústřižky dalších složenek (čl. 539 spisu), ze kterých vyplývá, že žalovaná 1) zaslala Finančnímu úřadu [adresa] v roce 1994 částku 370 Kč a v roce 1995 částku 629 Kč, účel těchto plateb z ústřižků není zřejmý.

68. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná 2) byla i v 80. letech 20. století členkou JZD. Žalovaná 1) k tomu ale namítala (viz čl. 202) že žalovaná 2) byla členkou JZD už na základě dědictví po otci p. [jméno FO]. Kvůli tomu s ní bylo jednáno jako s členkou JZD a nikoliv na základě dědického řízení po [jméno FO].

69. Na zemědělských pozemcích v k. ú. [adresa], které patřily původně manželům [jméno FO] hospodařilo v 80. letech 20. století JZD [adresa], následně [právnická osoba] [adresa] a poté [právnická osoba]. Tyto pozemky byly vneseny manžely [jméno FO] do JZD v 50. letech 20. století. Tyto skutečnosti nebyly mezi účastníky sporné a byly prokázány zápisem o převzetí živého a mrtvého inventáře z 26. 2. 1954 (čl. 545 spisu), prohlášením [jméno FO] z 26. 4. 2017 (čl. 212 spisu), smlouvou o pronájmu pozemků č. [hodnota] uzavřenou 3. 11. 1993 mezi žalovanou 2) a Zemědělským obchodním družstvem [adresa] (čl. 218 spisu), výpisy z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]. (čl. 228-233 spisu), [právnická osoba] (čl. 234-236 spisu), [právnická osoba] v likvidaci (čl. 237-239 spisu).

70. Subjekty hospodařící na předmětných zemědělských pozemcích (to jest JZD [adresa], následně [právnická osoba] [adresa] a poté [právnická osoba]) od roku 1982 (30. 8. 1982) s žalovanou 2) jednaly jako s majitelkou celých pozemků včetně pozemku [číslo] o výměře 3.067 m2. Toto bylo prokázáno prohlášením [jméno FO] 11. 2. 2008 (čl. 97 spisu 11 C 123/2006) a dopisem společnosti [právnická osoba]. z 12. 1. 2000 (čl. 362 spisu D 934/98). K prokázání této skutečnosti bylo soudu také předloženo čestné prohlášení [jméno FO] z 26. 4. 2017 (čl. 212 spisu). Ten v tomto prohlášení mimo jiné uvedl, že Jednotné zemědělské družstvo [adresa] jednalo již od roku 1982 s žalovanou 2) na základě výsledků dědického řízení po zůstavitelce [jméno FO]. Jednali s ní jako s výlučnou vlastnicí. Výsledky dědického řízení byly Jednotnému zemědělskému družstvu [adresa] známy. Tento důkaz - prohlášení p. [jméno FO] však soud nemohl vzít jako dostatečný důkaz. Pochybnosti o prohlášení p. [jméno FO] totiž vyvolává skutečnost, že tento svědek byl slyšen již 28. 11. 2012 v rámci řízení 11 C 123/2006 (čl. 349 spisu 11 C 123/2006). Zde svědek ohledně povědomí o dědickém řízení po [jméno FO] vypovídal poměrně nejednoznačně a nejasně. Nejdříve uvedl, že mu není nic známo o výsledku dědického řízení po [jméno FO]. Dále uvedl, že z doslechu ví, že p. [jméno FO] odkázala nemovitosti žalované 2). Nakonec uvedl, že věděl, že nemovitosti byly odkázány žalované 2).

71. Na začátku 90. let se žalovaná 1) podílela na krocích souvisejících s faktickým návratem majetku a transformací zemědělského podniku. V rámci transformace ZD [adresa] jí byl započten vnos 8.0662 ha, ve výměře přibližně odpovídající nájmu celým pozemků, které tvořily pozůstalost po [jméno FO] a [jméno FO] a na kterých hospodařilo JZD. Toto bylo prokázáno stanovením výše majetkového podílu oprávněné osoby na majetku transformovaného ZD „[adresa]“ [adresa] z 30. 11. 1992 (čl. 222, 561 spisu), pozvánkou na 2. valnou hromadu v souvislosti s transformací ZD [adresa] se sídlem ve [adresa] konanou dne 6. 11. 1992 (čl. 223 spisu).

72. Žalovaná 2) uzavřela dne 3. 11. 1993 nájemní smlouvu, kterou pronajala jako vlastník Zemědělskému obchodnímu družstvu [adresa] mimo jiné pozemek [číslo], označený jako orná půda o výměře 3.067 m2. K nájemní smlouvě byly vypracovány dodatky z 5. 10. 1994 a z 15. 10. 1995, ve kterých se opět uvádí pronájem pozemku [číslo], označený jako orná půda o výměře 3.067 m2. Toto bylo prokázáno smlouvou o pronájmu pozemků č. 62 uzavřenou 3. 11. 1993 mezi žalovanou 2) a Zemědělským obchodním družstvem [adresa] (čl. 218 spisu), jejím dodatkem z 5. 10. 1994, č. 560 (čl. 219, 220), jejím dodatkem z 15. 10. 1995, č. 1067 (čl. 220, 221).

73. Z výpisů z obchodního rejstříku vyplývá, že [právnická osoba] v likvidaci, se původně v době od 19. 5. 1975 do 28. 3. 1991 nazývalo Jednotným zemědělským družstvem [adresa] se sídlem v [adresa], od 28. 3. 1991 do 10. 5. 1994 Zemědělským družstvem [adresa] se sídlem ve [adresa]. V tomto podniku působil [tituly před jménem] [jméno FO] jako člen představenstva a to v době od 16. 3. 1990 do 10. 5. 1994. Toto družstvo vzniklo sloučením mimo jiné JZD [název] se sídlem [adresa] a JZD [jméno FO]. Toto bylo prokázáno výpisem z obchodního rejstříku [právnická osoba] v likvidaci (čl. 237-239, 294-296 spisu).

74. P. [jméno FO] působil od roku 1967 v Jednotném zemědělském družstvu Svornost se sídlem [adresa] následně Jednotném zemědělském družstvu Kumburk,. Toto bylo prokázáno žádostí o provedení změn Jednotného zemědělského družstva Kumburk z 11. 5. 1978 (čl. 213 spisu), usnesením Okresního soudu v [adresa] z 13. 3. 1973, č. j. Dz 2139-43, přípisy Okresního soudu v [adresa] z 28. 6. 1967, č. j. Dz 2139-10, 7. 8. 1969, č. j. Dz 2139-15 (čl. 214 spisu), výpisem ze zápisu výroční schůze – členské schůze JZD [adresa] z 2. 2. 1971 (čl. 215 spisu), žádostí o zápis změn v představenstvu JZD [název] se sídlem v [adresa] z 19. 2. 1971 (čl. 215 spisu), oznámením JZD [název] se sídlem v [adresa] z 6. 3. 1973 (čl. 216 spisu), výpisem ze zápisu z přesvýroční členské schůze JZD [adresa] z 20. 2. 1973 (čl. 216 spisu), výpisem z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]. (čl. 228-235 spisu).

75. Žalovaná 1) zpochybňovala, že by s žalovanou 2) příslušné zemědělské podniky po roce 1982 a v první polovině 90. let 20. století jednaly jako s výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, které byly v užívání zemědělského družstva a byly součásti pozůstalostí po [jméno FO] a [jméno FO]. Žalované 1) se nepodařilo odpovídajícím způsobem zpochybnit výše uvedené důkazy prokazující vztahy žalované 2) s zemědělským družstvem v první polovině 90. let a v 80. letech (od roku 1982). Žalovaná 1) předložila soudu kopii dopisu ze dne 12. 9. 1991 (čl. 289, 520 spisu). V tomto dopise se uvádí, že [tituly před jménem] [jméno FO] svolává na 27. 9. 1991 informativní schůzku „všech vlastníků půdy- nečlenů ZD“. Dále je připojen dotazník. Tento dopis byl soud v předložen bez obálky. K tomuto dopisu byl žalovanou 1) předložen znalecký posudek vypracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] dne 19. 6. 2019 (čl. 563-572 spisu). Soud tuto listinu provedl k důkazu u jednání dne 25. 7. 2019, viz č. l. 573 spisu. Ve znalecké posudku znalec uvedl, že způsob vyhotovení, včetně dalších náležitostí plně odpovídá datovanému vyhotovení z roku 1991. Součástí tohoto znaleckého posudku je i příloha – „kopie zkoumaných listin“, ve které je i stránka, na které je jako adresát uvedena p. [jméno FO], [adresa] a je zde razítko od pošty a razítko zemědělského družstva [adresa]. Dále žalovaná 1) předložila dopis žalované s datem 20. 9. 1991, z jehož obsahu vyplývá, že žalovaná 1) zřejmě reaguje na dotazník uvedený v dopise z 12. 9. 1991. Tyto žalovanou předložené důkazy, nejsou dostatečnými důkazy, které by zpochybnily důkazy, svědčící o vztazích žalované 2) a příslušných zemědělských družstev v době do roku 1982 do roku 1995. Také neprokazují, že by příslušný zemědělský podnik jednal s žalovanou 1) jako s vlastníkem předmětného podílu na nemovitostech. Pokud se týká dopisu z 12. 9. 1991, je zcela zřejmé, že tento dopis nebyl určen žalované 1). Tento dopis byl určen nejspíše osobě označené jako [jméno FO], což by mohla býti buďto matka žalovaných anebo žalovaná 1) pod dívčím jménem. S ohledem na skutečnost, že žalovaná 2) se v roce 1991 jmenovala již jinak a matka žalovaných byla v té době mrtvá, vyvolává to značné pochybnosti o správnosti a hodnověrnosti tohoto dopisu. Na těchto závěrech nemůže nic měnit ani posudek [tituly před jménem] [jméno FO] z 19. 6. 2019, který se vyjadřoval ke stáří listiny a nemohl zkoumat a nezkoumal, komu byl dopis určen. Proto tento dopis ani ve spojení se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] z 19. 6. 2019 nelze použít jako dostatečný důkaz zpochybňující věrohodnost výše uvedených důkazů prokazujících tvrzení o vztazích žalované 2) a zemědělského družstva od roku 1982 do první poloviny 90. let minulého století. Navíc je otázka, jak se žalovaná 1) mohla k tomuto dopisu dostat a otevřít jej, aniž by porušila listovní tajemství, když tento dopis nebyl zcela zjevně určen její osobě. Pokud se týká dopisu žalované 1) z 20. 9. 1991 (čl. 289 spisu), který napsala žalovaná 1), je adresován blíže neurčenému předsedovi a v němž žalovaná 1) uvedla, že dědické řízení po p. [jméno FO] zatím neskončilo, k této listině soud uvádí, že se jedná o pouhou kopii, nebylo prokázáno, že tato listina je z roku 1991, a hlavně nebylo prokázáno, že byl doručen a určen Zemědělskému obchodnímu družstvu [adresa] či jinému odpovídajícímu zemědělskému podniku a že by s ním byla seznámena žalovaná 2). Žalovaná 1) dále předložila soudu k důkazu dopis z 2. 8. 1994 (čl. 290 spisu), kde je uvedeno, že jej sepsalo představenstvo [právnická osoba]. V tomto dopise se oznamují podmínky prodeje obilí a brambor členům, zaměstnancům či pronajímatelům družstva. Tento dopis není také důkazem svědčícím o tom, že by s žalovanou 1) jednalo v té době jako s majitelkou části pronajatých pozemků, protože z tohoto dopisu nelze nijak dovodit, že by byl určen žalované 1).

76. Žalovaná 1) předložila u jednání dne 12. 12. 2019 kopii dopisu označeného datem 13. 9. 1990 (čl. 590 spisu). Tento dopis je určen osobě označené jako [jméno FO]. Podepsala ho osoba označená jako [jméno FO]. V dopise se uvádí, že [jméno FO]. posílá adresátovi letošní výpis z geodézie, který o prázdninách ukazovala na [adresa]. Pisatelka uvádí, že je potřeba dědictví po mamce dokončit. Dále je zde na konci uvedeno, že pisatelka koupila jedno kosiště a adresátka ho má na půdě. Žalovaná 1) tvrdila, že se jedná o dopis z 13. 9. 1990, který zaslala žalované 2). To, že tento dopis byl doručen žalované 2), prokázáno nebylo. Pochybnosti o hodnověrnosti tohoto dopisu vyvolává i to, že byl předložen až po více jak 13 letech od zahájení prvního sporu týkajícího se duplicity vlastnictví k nemovitostem v [adresa]. Žalobce namítal, že se jedná jen o kopii.

77. Žalovaná 1) u jednání dne 12. 12. 2019 předložila i dopis s datem 18. 7. 1990 (čl. 591 spisu), který je určen osobě označené jako [jméno FO]. Pisatelka, [jméno FO], v něm mimo jiné prosí o koupi kosišťat. Dále předložila dopis s datem 15. 5. 1990 (čl. 592 spisu) od osoby [jméno FO] adresátce [jméno FO]. V tomto dopise je osoba [jméno FO] vyzývána k úhradě faktury za opravu čerpadla.

78. V roce 1993 byly pozemky p. p. č. [čísla] v k. ú [adresa], vráceny žalované 2). O vrácení pozemků se jednalo minimálně od roku 1991. Toto bylo prokázáno zápisem o venkovním předání lesních pozemků z 22. 8. 1993 (čl. 88 spisu 11 C 123/2006), dopisem [právnická osoba] žalované 2) z 14. 3. 1991 (čl. 96 spisu 11 C 113/2006). Pokud se týká dopisu myslivecké sdružení Jahodnice z 10. 9. 1992 (čl. 130 spisu 11 C 123/2006), tak z této listiny nevyplývají žádné skutečnosti důležité pro toto řízení.

79. V dopise z [právnická osoba] žalované 2) z 14. 3. 1991 [právnická osoba] informovaly žalovanou 2) k žádosti o vrácení lesa, že žádost musí obsahovat čísla parcel a katastrální území. Dále je potřeba předložit výpis z evidence nemovitostí, případně další doklady o vlastnických právech žalované 2) k pozemkům.

80. V zápise o venkovním předání lesních pozemků z 22. 8. 1993 je uvedeno, že se žalované 2) se jako vlastníkovi navrací pozemky p. p. č. [hodnota] o výměře 1.190 m2 a p. p. č. [číslo] o výměře 3.039 m2. Dále je zde odkaz na dopis LČR [adresa], č. j. [hodnota] z 21. 4. 1992.

81. Ani z jednoho z těchto dopisů nevyplývá, že by tyto lesní pozemky byly vráceny žalované 2) a i dalším subjektům anebo, že by žalovaná 2) vyřizovala vydání těchto pozemků nejenom pro svoji osobu.

82. V dopisech, podáních a výpovědích p. [jméno FO] zejména dopis z 28. 5. 1999 (čl. 299-303 spisu 23 D 934/98), dopis z 5. 10. 1999 (čl. 333- 335 spisu 23 D 934/98), dopis p. [jméno FO] z 4. 4. 2003 žalované 1) (čl. 467-470 spisu 11 C 123/2006), výpověď p [jméno FO] u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 10. 11. 1999 (čl. 345-360 spisu 23 D 934/98), dopis p. [jméno FO] žalované 2) z 20. 5. 2003 (čl. 518-519 spisu 11 C 123/2006), dopis z 21. 7. 2002 (čl. 320 spisu 23 D 934/98), výpověď p. [jméno FO] u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 17. 9. 2002 (čl. 343-347 spisu 23 D 934/98), dopis (čl. 126-129 spisu 11 C 123/2006), dopis p. [jméno FO] z 8. 6. 2000 (čl. 374 spisu 23 D 934/98), dopis p. [jméno FO] z 15. 5. 2002 (čl. 310 spisu 23 D 934/98), dopis p. [jméno FO] z 15. 8. 2003 (čl. 444 spisu 23 D 934/98) nebyly dohledány žádné důkazy svědčící o tom, že žalovaná 2) věděla nebo byla žalovanou 1) do roku 1995 informována, že by dědické řízení po p. [jméno FO] není skončeno a že žalovaná 2) není výlučným vlastníkem nyní řešených pozemků a nebyl dohledány žádné důkazy svědčící o tom, že došlo k dohodě mezi žalovanou 1), žalovanou 2) a p. [jméno FO], ve které by se dohodli, že žalovaná 2) zařídí vrácení lesních pozemků s tím, že bude vrácena přímo jí a druhá polovina bude vrácena do pozůstalosti po p. [jméno FO].

83. Soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který by zkoumal stáří a případnou manipulaci s pozvánkou na schůzi vlastníků z 27. 9. 1991, dopisu ZOD z 2. 8. 1994 a dopisu žalované 1) s datem 20. 9. 1991, jak navrhoval žalobce v podání z 7. 2. 2018 a výslechem [jméno FO]. Soud tyto důkazy považoval s ohledem na další provedené dokazování a právní hodnocení soudu za nadbytečné. Navíc ohledně pozvánky na schůzi dne 27. 9. 1991 byl žalovanou 1) předložen znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který soud přečetl jako důkaz u jednání dne 25. 7. 2019. S ohledem na to, co soud k tomuto posudku uvedl výše (viz bod 75 tohoto rozsudku), postačilo, že soud tuto listinu přečetl jako důkaz a již neslyšel [tituly před jménem] [jméno FO]. Toto ani nikdo nenavrhoval. Dále neprovedl důkazy výslechy svědků p. [jméno FO], p. [jméno FO], [jméno FO] a žalované 1), protože na jejich provedení nebylo trváno. U žalované 1) bylo sděleno, že žalovaná 1) na doporučení lékaře nebude vypovídat.

84. Dle § 134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. ve znění účinné od 1. 1. 1992 se oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

85. V katastru nemovitostí je u pozemků nyní označených jako pozemková parcela č. [hodnota] o výměře 1.190 m2 a pozemková parcela č. [číslo] o výměře 4.682 m2, vše v k. ú. [adresa] zapsáno duplicitní vlastnictví. Jako vlastník celých pozemků je zapsán žalobce. Ohledně podílu ve výši 1/2 na těchto pozemcích je duplicitně zapsáno vlastnictví každé z žalovaných ve výši . Žalobce je zapsán jako vlastník na základě darovací smlouvy z 13. 11. 1995, kterou uzavřel s žalovanou 2), jako vlastnicí celých nemovitostí. Vlastnické právo žalovaných je zapsáno na základě usnesení Okresního soudu v Jičíně z 20. 10. 2013, č. j. D 934/98-454 vydaného v dědickém řízení týkajícím se pozůstalosti p. [jméno FO], matky žalovaných.

86. Původním vlastníkem pozemků byli [jméno FO][Anonymizováno]a [jméno FO], rodiče žalovaných. P. [jméno FO] zemřel a žalovaná 2) se stala na základě dědického řízení zůstavitele [jméno FO] vlastnicí předmětných nemovitostí.

87. Poté, co zemřela p. [jméno FO], bylo vedeno dědické řízení týkající se její pozůstalosti. V rámci tohoto dědického řízení bylo Státním notářství v Jičíně vydáno dne 30. 8. 1982 rozhodnutí č. j. D 982/74-114, dle kterého pozůstalost a tedy i nyní řešených nemovitostí a dalších nemovitostí v k. ú. [adresa], nabyla žalovaná 2). Toto rozhodnutí bylo doručeno žalované 2). Žalované 1) bylo doručováno na adresu [adresa]. Na dědickém rozhodnutí byla vyznačena právní moc k 12. 10. 1982. Až do roku 1995 bylo dědické řízení v tomto stavu po vyznačení právní moci k 12. 10. 1982 a nedocházelo v něm k dalším úkonům. Žalovaná 2) se na základě vyznačené doložky právní moci ujala držby nyní řešených pozemků. Na základě toho byla v dobré víře o vlastnictví těchto nemovitostí a byla oprávněnou držitelkou těchto pozemků. Žalovaná 2) se na základě vyznačené doložky právní moci důvodně domnívala, mohla se domnívat, že o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem již bylo rozhodnuto. To v předchozích rozhodnutích konstatoval i Nejvyšší soud ČR v Brně v rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cd 3688/2022-1145, například na straně 8 a 10. V tomto rozsudku také uvedl: „Dobrou víru žalované 2), že pozemky nabyla děděním, konstatoval dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci, a na tom není třeba nic měnit.“ Dále soud odkazuje na bod 38, rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948.

88. Žalovaná 2) darovala celé předmětné nemovitosti smlouvou z dne 13. 11. 1995 žalobci. Až dne 11. 9. 1995 podala žalovaná 1) proto odvolání proti rozhodnutí 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Toto odvolání bylo posouzeno jako včasné. Došlo k vydání rozhodnutí Krajského soudu v [adresa], který rozhodnutí z roku 1982 potvrdil, v částečně změněné podobě, s tím, že zůstal zachovaný stav v tomto směru, že věci z pozůstalosti nabyla žalovaná 2). Toto rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí z roku 30. 8. 1982 bylo následně zrušeno Nejvyšším soudem ČR v dovolacím řízení. 20. 3. 2008 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v Jičíně č. j. D 934/989-454, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná 1) a žalované 2) nabyla z dědictví po [jméno FO] každá předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci.

89. Žalobce se ve shodě s žalovanou 2) dovolává, toho, že žalovaná 2) v době po 30. 8. 1982 do roku 1995 vydržela vlastnické právo k podílu na předmětných nemovitostech, které byly součástí pozůstalosti po [jméno FO], a proto byla oprávněna mu tyto nemovitosti celé darovat a žalobce je proto nyní vlastníkem předmětných nemovitostí.

90. Soud se proto zabýval otázkou, zda-li na straně žalované 2) došlo v době po 30. 8. 1982 do roku 1995 k vydržení vlastnického práva podílu na předmětných nemovitostech, které původně patřily [jméno FO].

91. Na základě stejných skutečností bylo zapsáno duplicitní vlastnictví i u jiných nemovitostí v k. ú. [adresa]. Jednalo se o stavební parcelu jejíž součástí je budova čp. 1, dále pozemky u této budovy, pozemky, které mělo v roce 1982 v užívání JZD. U těchto dalších nemovitostí bylo v tomto soudním řízení a v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 11 C 123/2006 již pravomocně rozhodnuto, že jejich výlučným vlastníkem je žalobce, protože žalovaná 2) podíl ve výši na těchto nemovitostech vydržela na základě rozhodnutí Státního notářství v Jičíně z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 a právní moci, která na něm byla vyznačena. Ohledně všech nemovitostí a to včetně nyní řešených pozemků bylo a je doloženo, že žalovaná 2) byla na základě právní moci vyznačené na rozhodnutí) v dobré víře ohledně vlastnictví všech nemovitostí a tyto závěry platí i pro nyní řešené zbylé pozemky (k tomu též bod 37 rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, strana 10, část „K aplikaci § 13 o. z.“ rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145. Otázkou, kterou zbývá vyřešit, je zda-li se žalovaná ujala i držby i nyní řešených pozemků. K tomu Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145 uvedl: 92. „ …žalovaná 2) i organizace užívající sporné pozemky se na základě doložky právní moci důvodně domnívaly, resp. důvodně domnívat mohly, že o vlastnickém právu k pozemkům z pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto.“ Nicméně v předchozím rozhodnuti v této věci dovolací soud uvedl: „V době rozhodováni odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1)zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnuti státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazováni o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně – tedy nikoliv pro specifické případy pozemků v užívání tzv. socialistických organizací – platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnuti uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věci hromadnou), je-li to možné“. „Dále: Žalovaná 1) až dne 11. 9. 1995 podala odvoláni proti uvedenému rozhodnuti Státního notářství v Jičíně a tvrdila vadné doručení; také začala aktivně vystupovat v rámci tohoto dědického řízení. Lze si stěží představit, že by osoba, která „má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péči a opatrností“ (§ 4 odst. 1 o. z. ve spojení s § 3030 o. z.) se takovou dobu nestarala o projednání dědictví a o jeho výsledek. I kdyby snad byla důvodná tvrzení, že tak nemohla učinit z politických důvodů (její vysoká aktivita v dědickém řízení do roku 1982 tomu však nenasvědčuje), pak je třeba poukázat na to, že v pasivitě setrvala i několik let po změně politických poměrů. V 80. letech minulého století byla členkou JZD, které pozemky užívalo, žalovaná 2). Žalovaná 2) pak opírala držbu o rozhodnutí státního notářství opatřené doložkou právní moci. Nebylo tak možno přehlédnout ani časovou prodlevu v jednání žalované 1).“ 93. Dále uvedl: 94. „Z rozsudku je zřejmé, kdy se žalovaná 2) ujala držby (bylo to okamžikem vyznačení doložky právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví, šlo o symbolické uchopení držby), za jakých okolností k uchopení držby došlo (bylo to po smrti její matky, jejíž dědičkou se podle původního rozhodnutí státního notářství stala), a věc držela prostřednictvím JZD, resp. jeho nástupců. Rozhodnutí státního notářství sice není samo o sobě uchopovacím aktem, ale šlo-li o pozemky sdružené v JZD, bylo možno držbu uchopit i symbolickým aktem (viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, též první rozsudek Nejvyššího soudu v této věci). Dobrou víru žalované 2), že pozemky nabyla děděním, konstatoval dovolací soud, již v předchozím rozhodnutí v této věci, a na tom není třeba nic měnit.“ 95. „Jasně uvedl, že držbu je třeba pro různé druhy pozemků tam uvedených posuzovat rozdílně, „společný závěr pro tyto různé druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře 2) žalované, že je nabyla děděním, nikoliv však již při posouzení otázky, zda a od kdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací. I ve světle rozhodnutí dovolacího soudu tak není důvod se odchylovat od závěrů, přijatých v daném řízení soudy všech stupňů a soudu Ústavního, a tedy revidovat právní závěry, týkající se možnosti vydržení v průběhu dědického řízení. Platí tedy, že v poměrech obč. zák. bylo možno věc držet a vydržet vlastnické právo i ve vztahu mezi dědici.“ 96. K vydržené lesních pozemků uvedl: „K posouzení, zda uběhla vydržecí doba, je podle judikatury, na kterou dovolatelka odkazuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018), nutné vždy zjistit, zda a kdy se držitel ujal držby. Jde-li o držbu nemovitostí v užívání tzv. socialistické organizace, pak je třeba přihlédnout ke zvláštnostem, vyvolaným povahou tohoto užívání. V tomto případě je věc komplikovaná tím, že v době rozhodování odvolacího soudu uplynulo od potvrzení nabytí dědictví žalované 2) téměř 40 let; její dědické právo začala žalovaná 1) zpochybňovat až 21 let po smrti zůstavitelky a 13 let po rozhodnutí státního notářství (když předtím předložila závěť, která byla shledána neplatnou, protože ji nepsala zůstavitelka); tím ovšem ztížila dokazování o nabytí držby. Tuto okolnost je třeba vzít do úvahy, a to ve prospěch držby žalované 2). I když obecně platí, že samotné rozhodnutí státního notářství o potvrzení nabytí dědictví nezakládá držbu pozemku, v případě, že od takového rozhodnutí uplynula již celá řada let, je na tom, kdo popírá, že věci se neudály obvyklým (očekávaným) způsobem, aby to prokázal (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Lze přitom očekávat, že při obvyklém běhu věci se dědic, kterému je nabytí dědictví potvrzeno, ujme držby pozůstalosti (která je věcí hromadnou), je-li to možné“.

97. S ohledem na tyto závěry bylo na žalované 1), aby vysvětlila a prokázala, proč se věci týkající se držby žalované 2) ke spoluvlastnického podílu ve výši k pozemkům v současné době označeným jako pozemkové parcely č. [čísla] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] neodehrály obvyklým způsobem.

98. Žalovaná 1) k tomu uvedla tyto důvody:

99. Žalovaná 2) nesplnila povinnost dle § 3 odst. 1 z. č. 61/1977 Sb. oznámit každou změnu ve správě – vlastnictví, v užívání lesních pozemků, orgánu státní správy lesního hospodářství. Kdyby tak učinila, musela by nahlédnout do výpisu z evidence nemovitostí a zjistila by, že není zapsána jako vlastník podílu po matce [jméno FO].

100. Žalovaná 2) měla poslat rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 příslušnému orgánu geodézie.

101. Žalované 1) nebylo doručeno rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114.

102. K vrácení lesních pozemků došlo v roce 1991 poté, co žalovaná 1) žalovanou 2) seznámila s výpisem z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990.

103. Žalovaná 2) nijak neprojevila vůli, že se stala výlučným vlastníkem dědictví po [jméno FO].

104. P. [jméno FO], žalovaná 1) a žalovaná 2) se dohodli, že žalovaná 2) vyřídí vydání lesních pozemků. Podíly ve výši jedné poloviny se měly vrátit do dědictví po [jméno FO] a podíly ve výši jedné poloviny žalované [právnická osoba] této dohodě mělo dojít v druhé polovině roku 1990, telefonicky. Žalovaná 2) následně doplnila, že nejdříve proběhla osobní schůzka mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) dne 2. 7. 1990. Při schůzce žalovanou 2) seznámila s výpisem z evidence nemovitostí. Žalované se dohodly, že bude podaná žádost na vrácení lesů, když žalovaná 2) je vlastníkem a druhá polovina je v nevypořádaném dědickém řízení. Vše měla vyřídit, vyžádat žalovaná 2). Pak[Anonymizováno]se vše stejně dohodlo telefonicky s p. [jméno FO].

105. Z důkazů nevyplývá, že by žalovaná 2) požádala o vrácení lesů jako výlučný vlastník.

106. Z důkazů nevyplývá, že by [právnická osoba] považovaly žalovanou 2) za výlučného vlastníka daných pozemků. Tato organizace o tom nevěděla. [právnická osoba] měly povinnost vést vlastní evidenci pozemků ve spolupráci s orgány geodézie. Žalovanou 2) proto nemohli považovat za vlastníka. To vyplývá z toho, že 14. 3. 1991 jí vyzývali k předložení výpisu z evidence nemovitostí.

107. V řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 5 C 145/95 žalobce ani žalovaná 2) netvrdili, že pozemky vydrželi. To začali tvrdit až na konci dědického řízení, asi v roce 2002.

108. Vyplacení dědického podílu bylo společně s nabytím vlastnictví nemovitostí synallagmatickým vztahem. Nabytí vlastnictví k nemovitostem bylo vzájemně provázané s vyplacením dědického podílu ostatním dědicům. Pokud žalovaná 2) nevyplatila ostatním dědicům dědický podíl, nemohla být v dobré víře o nabytí vlastnictví.

109. Protože součástí dědictví byl i dům, měla se žalovaná 1) přihlásit jako plátce daně. Toto žalovaná 1) neučinila. Kdyby tak žalovaná 1) postupovala, musela by si opatřit i výpis z evidence nemovitostí a zjistila by, že v evidenci nemovitostí není zapsána jako vlastník pozemků 110. Ani jedno z těchto tvrzení, které žalovaná 1) uvedla, nejsou skutečností, na základě které by bylo možné vyslovit závěr, že v dané, a i Nejvyšším soudem popsané situaci (viz citace uvedená výše) se věci neodehrály obvyklým (očekávaným) způsobem. Některé z těchto námitek žalovaná uplatňovala již dříve a na tyto námitky již reagovaly Krajský soud v [adresa] a Nejvyšší soud ČR v Brně ve svých rozsudcích vydaných v rámci tohoto řízení.

111. K některým namítaným skutečnostem soud dále uvádí. Argument, že žalovaná měla dle § 3 odst. 1 z. č. 61/1977 Sb. oznámit změnu ve vlastnictví lesních pozemků orgánu státní správy lesního hospodářství byl již uveden v rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, viz odstavec č. [hodnota] odůvodnění tohoto rozsudku, k vysvětlení proč u žalované 2) nedošlo k držbě předmětných lesních pozemků (jejich částí). Nejvyšší soud ČR v Brně se v rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, se závěry odvolacího soudu o neexistenci držby žalovanou 2) neztotožnil a rozsudek v části týkající se lesních pozemků zrušil.

112. Nebylo povinností žalované 2) zaslat rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 orgánu geodézie. Dědické rozhodnutí mělo geodézii dle § 102 odst. 1 z. č. 95/1963 Sb. zaslat státní notářství. Nebylo doloženo ani tvrzeno, že žalovaná 2) ovlivňovala postup státního notářství.

113. Skutečnost, že žalované 1) nebylo doručeno rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 nemá vliv na držbu žalované 2) k předmětným pozemkům. Žalovaná 2) mohla oprávněně vycházet z dědického rozhodnutí, skutečnosti, že na něm byla vyznačena právním moc. Toto uvedl i Nejvyšší soud ČR v Brně v rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, viz výše uvedené citace. Žalovaná 1) nebyla povinna zkoumat doručování dědického rozhodnutí žalované 1) a doručenku založenou ve spise. Ostatně sama žalovaná 1) doručení rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 až do roku 1995 nijak nezpochybňovala. Od roku 1982 až do roku 1995 v dědickém řízení žádné úkony, ačkoliv před 30. 8. 1982 učinila v dědickém řízení zůstavitelky [jméno FO] mnoho podání.

114. Nebylo prokázáno, že by k vrácení lesních pozemků došlo v roce 1991 poté, co žalovaná 1) žalovanou 2) seznámila s výpisem z evidence nemovitostí z 8. 1. 1990. S touto námitkou se soud v této věci zabýval již dříve. K tomu soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jičíně z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639 zejména na odstavec 63. Přičemž toto odůvodnění nemá ani s ohledem na rozhodnutí vyšších soudů vydaných v rámci tohoto řízení důvod měnit. V odstavci 63 daného rozsudku Okresního soudu v [adresa] bylo uvedeno: 115. „ 63. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná 2) dříve než po srpnu roku 1995 dozvěděla o tom, že dědické řízení po [jméno FO] není pravomocně skončeno a že není vlastnictví celých předmětných nemovitostí, které měla zdědit na základě rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 a rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 21. 11. 1966, č. j. D 1223/65-27, a že by tedy ztratila svou dobrou víru o vlastnictví těchto nemovitostí a oprávněnosti své držby. Žalovaná 1) tvrdila, že v roce 1990 sdělila žalované 2), že dědické řízení po jejich matce [jméno FO] není skončeno. O tomto měl svědčit výslech [tituly před jménem] [jméno FO]. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] vypověděl, (viz čl. 423 – 425 spisu 11 C 123/2006), že v roce 1990 se obě žalované setkaly v domě na [adresa]. Bavily se o tom, že je potřeba dořešit dědické řízení. Co konkrétně si říkaly, si nevybavil. Pochybnosti o výpovědi tohoto svědka vyvolává jeho vztah s žalovanou 1) a její dcerou, která žalovanou 1) zastupuje v tomto řízení jako její právní zástupkyně, jak již uvedl soud ve věci 11 C 123/2006. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] je manžel zástupkyně žalované 1) a zeť žalované 1). Dále o tomto sdělení měly svědčit dopisy označené daty 13. 9. 1990, 18. 7. 1990, 15. 5. 1990, které předložila žalovaná 1). Dopis s datem 13. 9. 1990 je určen osobě označené jako [jméno FO]. Podepsala ho osoba označená jako [jméno FO]. V dopise se uvádí, že [jméno FO]. posílá adresátovi letošní výpis z geodézie, který o prázdninách ukazovala na [adresa]. Pisatelka uvádí, že je potřeba dědictví po mamce dokončit. Dále je zde na konci uvedeno, že pisatelka koupila jedno kosiště a adresátka ho má na půdě. Žalovaná 1) tvrdila, že se jedná o dopis, který zaslala žalované 2). To, že tento dopis byl doručen žalované, prokázáno nebylo. Další dopis označený datem 18. 7. 1990 je určen osobě označené jako [jméno FO]. Pisatelka [jméno FO] v něm mimo jiné prosí o koupi kosišťat. Dále žalovaná 2) předložila dopis z 15. 5. 1990 (čl. 592) od osoby [jméno FO] adresátce [jméno FO]. V tomto dopise je osoba [jméno FO] vyzývána k úhradě faktury za opravu čerpadla. Ani tyto dopisy neprokazují skutečnost, že by žalovaná 2) byla informována žalovanou 1) v roce 1990 o tom, že dědického řízení není skončeno. Tuto informaci obsahuje jedině dopis s datem 13. 9. 1990. U tohoto dopisu, ale nebylo prokázáno, že by byl doručen žalované 2). Navíc věrohodnost této listiny zpochybňuje i to, že tento dopis byl předložen až v prosinci roku 2019, ačkoliv od roku 2006 se vedou řízení, týkající duplicity vlastnictví k usedlosti na [adresa]. Žalovaná 1) soudu přes výzvu předložila pouhou kopii. Z dalších dopisů z 18. 7. 1990 a 15. 5. 1990 žádnou skutečnost svědčící o tom, že by žalované 2) bylo žalovanou 1) sděleno, že dědické řízení není skončeno nevyplývá. Skutečnost, že žalovaná 2) věděla o tom, že dědické řízení po [jméno FO] není skončeno, nevyplývá ani z dopisu s datem 12. 9. 1991, ve kterém se uvádí, že [tituly před jménem] [jméno FO] svolává na 27. 9. 1991 informativní schůzku „všech vlastníků půdy- nečlenů ZD“. Na dopise je uvedena jako adresátka osoba označená jako [jméno FO], s adresou [adresa]. Tento dopis ze své povahy (viz připomínky uvedené shora) nemohl vyvolat pochybnosti žalované 2) o svém vlastnickém právu. Navíc tento dopis předložila žalovaná 1) a je tedy zřejmé, že se nedostal do dispozice žalované 2). Ztrátu dobré víry nemohla způsobit ani skutečnost, že žalovaná 2) nebyla do roku 1991 zapsaná v evidenci nemovitostí či katastru nemovitostí jako vlastnice podílu na daných nemovitostech, které měla zdědit po [jméno FO]. Toto není důvodem, proč by žalovaná 2) nemohla být v dobré víře o svém vlastnickém právu, navíc když se jednalo o dobu, kdy zápis v evidenci nemovitostí nebyl ani zákonodárcem vyžadován jako skutečnost nutná pro vlastnické právo. Sama žalovaná 2) toto hodnověrně vysvětila, tím, že měla za to, že zápis v evidenci nemovitostí měl zařídit notář (viz výpověď žalované 2) ve věci 11 C 123/2006 čl. 421-423. Zpochybnění dobré víry žalované o jejím vlastnickém právu nevyvolává ani skutečnost, že žalovaná 2) nehradila v letech 1985, 1990, 1991, 1992, případně 1978 daň za dům. Soud všechny tyto důkazy, které měla doložit ztrátu dobré víry žalované 2) a její povědomost o neskončení dědického řízení hodnotil i ve svém celku. Hlavní okolností, proč soud neuvěřil tomu, že žalovaná 1) informovala žalovanou 2) o tom, že dědické řízení není skončeno, je skutečnost, že k tomu mělo dojít v roce 1990. Žalovaná 1) přitom poté, co toto měla sdělit žalované 2) až do roku 1995 nečinila žádné další kroky v rámci dědického řízení po [jméno FO], kterými by se snažila zjistit, jak dědické řízení probíhá a zvrátit rozhodnutí státního notářství z 30. 8. 1982. Naopak z dědického spisu týkajícího se pozůstalosti po [jméno FO] vyplývá, že až do roku 1995 nečinila nic. První kroky učinila v srpnu 1995. Rovněž nemá soud informace o tom, že by do roku 1995 kvůli rozhodnutí státního notářství z roku 1982 vedla jiné soudní řízení či řízení u jiných orgánů. Pokud by se toto skutečně událo, tak jak tvrdí žalovaná 1), tak by každý normální občan začal činit kroky vůči příslušným orgánům či soudům. To žalovaná 1) nečinila. Nelze přitom přehlédnout, že žalovaná 1) až do roku 1982 vystupovala velice aktivně v rámci dědického řízení po [jméno FO] a od roku 1995 v této činnosti opět pokračovala. Žalovaná 1) má přitom dceru, zástupkyni žalované 1), které měla v dané době dokončené právnické vzdělaní viz výpověď [tituly před jménem] [jméno FO]. Proto soud neuvěřil, tomu, že žalovaná 1) v roce 1990 informovala žalovanou 2) o tom, že dědické řízení po [jméno FO] není skončeno a následně by nic dalšího až do roku 1995 nečinila. Naopak by připustila, aby žalovaná 2) byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice celých sporných nemovitostí, připustila, aby zemědělské družstvo uzavřelo jen s žalovanou 2) jako vlastnicí celých nemovitostí v roce 1993, 1994 nájemní smlouvy v předmětných pozemkům a připustila, aby lesní pozemky byly vydány pouze žalované 2). Oprávněnost dobré víry žalované 2) o jejím vlastnickém právu byla naopak utvrzena a prokazuje jí to, že v rámci transformace zemědělského družstva s žalovanou 2) bylo jednáno jako vlastnicí celých nemovitostí (viz potvrzení o jejím majetkovém podílu z 30. 11. 1992), že s ní byly opakovaně uzavřeny nájemní smlouvy na celé nemovitosti.“ 116. K otázce projevu vůle, že žalovaná 2) chce užívat předmětné pozemky nyní označené jako p. p. č. [čísla] soud uvádí, že v době do roku 1989, bylo s ohledem na společenské poměry jen obtížně představit, jak žalovaná 2) mohla projevit vůli, že chce pozemky užívat (v tehdejší době je s ohledem na politické poměry nemohla užívat) a že je majitelkou a držitelkou těchto pozemků. K tomu soud také odkazuje na to, co je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR v Brně z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145 a v rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-948. Pozemky byly u užívání socialistické organizace (socialistických organizací) a žalovaná 2) byla vyloučena z jejich držby, užívání. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků. Navíc, jak už bylo uvedeno v předchozích rozhodnutích, u pozemků, která mělo v užívání zemědělské družstvo, tedy i pozemek dříve evidovaný jako PK [číslo] (dnes jde o část pozemku p. p. č. [číslo]) žalovaná 2) projevovala svoji vůli jak člen zemědělského družstva. Po roce 1989 se žalovaná 2) s ohledem na změny ve společnosti a v právní úpravě, začala chovat jako vlastník předmětných pozemků, kdy, poté, co to bylo možné, požádala o jejich vydání a začala je pronajímat. 117. 6) Žalovaná 1) začala u jednání dne 15. 8. 2024 tvrdit, že p. [jméno FO], žalovaná 1) a žalovaná 2) se dohodli, že žalovaná 2) vyřídí vydání lesních pozemků. Podíly ve výši jedné poloviny se měly vrátit do dědictví po [jméno FO] a podíly ve výši jedné poloviny žalované [právnická osoba] této dohodě mělo dojít v druhé polovině roku 1990, telefonicky. Žalovaná 1) následně doplnila, že nejdříve proběhla osobní schůzka mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) dne 2. 7. 1990. Při schůzce žalovanou 2) seznámila s výpisem z evidence nemovitostí. Žalované se dohodly, že bude podaná žádost na vrácení lesů, když žalovaná 2) je vlastníkem a druhá polovina je v nevypořádaném dědickém řízení. Vše měla vyřídit, vyžádat žalovaná 2). Pak se vše stejně dohodlo telefonicky s p. [jméno FO].

118. Tato tvrzení žalované 2) nebyla prokázána. Žalovaná 1) prostřednictvím své právní zástupkyně k prokázání tohoto tvrzení navrhla výslech svědka [jméno FO], čestné prohlášení žalované 1) a případně její výslech. Od návrhu na výslech svědka p. [jméno FO] upustila a ohledně výpovědí žalované 1) nakonec uvedla že žalovaná 1) s ohledem na doporučení lékaře nebude vypovídat. Žalovaná 1) měla být slyšena u několika jednání, které by na základě žádostí strany žalobce nebo zástupkyně žalované 2) opakovaně odročeny. K výslechu dne 16. 5. 2025 se žalovaná 1) nedostavila kvůli onemocnění s tím, že lékařka nedoporučila její účast u jednání dne 16. 5. 2025. Zástupkyně žalobce přislíbila, že lékařskou zprávu o této skutečnosti soudu dodá, což dosud neučinila. Zástupkyně žalované 1) soudu dne 16. 5. 2025 pouze předložila čestné prohlášení žalované 1). V tomto čestném prohlášení žalovaná 1) uvedla, že se s žalovanou 2) sešly na [adresa] v červenci 1990. Žalované 2) ukázala výpis z evidence nemovitostí. Žalovaná 2) se nabídla, že vyřídí restituce lesních pozemků, které z poloviny patřily žalované 2) a z poloviny matce. Na podzim o tom telefonicky mluvila ještě s žalovanou 2) a [jméno FO]. Žalovaná 2) vydání lesů zařídila a převzala je i pro žalovanou 1) a p. [jméno FO]. Toto čestné prohlášení je psáno na počítači a je zde rukou uvedený podpis žalované 1). Takovéto čestné prohlášení nelze považovat za dostatečný důkaz prokazující, že mělo dojít k tvrzené dohodě, ani to, že žalovaná 2) byla žalovanou 1) informována, že dědické řízení po [jméno FO] není pravomocně skončeno a že žalovaná 2) není vlastnictví celých předmětných nemovitostí, které měla zdědit na základě rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Jedná se pouze o jinou formou podané tvrzení žalované 1). Tato tvrzení žalované 1) nevyplývá z žádného důkazu. Nevyplývá ani z dopisů, podání p. [jméno FO], ani jeho výslechů, které byly učiněny v rámci dědického řízení týkajícího se pozůstalosti p. [jméno FO], vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 23 D 934/98. Další vážné pochybnosti o hodnověrnosti tohoto tvrzení vyplývají z toho, že žalovaná 1) až do 15. 8. 2024 nikdy toto tvrzení o dohodě o zajištění vrácení lesních pozemků neuvedla, ačkoliv v řízení učinila velké množství podání a vyjádření a to ani v podání z 15. 3. 2022, které bylo také učiněno až po delší době sporů mezi účastníky řízení.

119. Z provedeného dokazování vyplývá, že o vydání lesních pozemků požádala výlučně sama žalovaná 2).

120. Skutečnost, zda-li [právnická osoba] věděli, či nevěděli o vlastnictví žalované 2) lesních pozemků, není tím, co by zpochybnilo držbu žalované, protože věci se neodehrály obvyklým způsobem. To, že to případně [právnická osoba] nevěděly, nebylo vyvoláno prioritně jednáním žalované, a žalovaná to aktivně nevyvolala, ale postupem státního notářství. Dále k tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR v Brně z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, v jehož odůvodnění je uvedeno: „ …; žalovaná 2) i organizace užívající sporné pozemky se na základě doložky právní moci důvodně domnívaly, resp. důvodně domnívat mohly, že o vlastnickém právu k pozemkům z pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto.“ 121. Nabytí dědictví není synallagmatickým vztahem a nelze dovozovat, že by dědic nabyl vlastnictví k předmětu dědictví až v okamžik, kdy vyplatí ostatním dědicům jejich vypořádací podíl. Žalovaná 2) se snažila zaslat žalované 1) její vypořádací podíl, a jen díky tomu, že žalovaná 1) si poukázanou finanční částku nevyzvedla, nedošlo k vyplacení tohoto dědického podílu. Skutečnost, že žalovaná 1) nesložila tento dědický podíl do úschovy také nezpochybňuje držbu k předmětným, protože by se věci neodehrály obvyklým způsobem.

122. S ohledem na shora uvedené a na to, co bylo uvedeno v předchozích rozhodnutích vydaných Krajským soudem v [adresa] a Nejvyšším soudem ČR v Brně v rámci tohoto řízení a řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 11 C 123/2006, soud shrnuje, že žalovaná 2) byla na základě právní moci vyznačené na rozhodnutí Státního notářství z 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, oprávněna se domnívat (byla v dobré víře), že jí svědčí právní titul, na základě, kterého je vlastnicí daných pozemků a oprávněnou držitelkou těchto pozemků a ujala se tímto držby těchto pozemků. Jedná se přitom o pozemky nyní označené jako p. p. č. [číslo] a p. p. č. [hodnota]. [adresa] víra trvala minimálně až do konce srpna roku 1995, tj. do doby, kdy se žalovaná 2) mohla dozvědět o tom, že žalovaná 1) podala odvolání v rámci dědického řízení týkajícího se pozůstalosti [jméno FO] a že podala žalobu na 5 C 145/95.

123. Pozemek pozemková parcela č. [hodnota], byl vždy lesním pozemkem a byla dříve evidován jako pozemek KN [číslo] a měly jej v užívání [právnická osoba]. Část pozemku p. p. č. [číslo] byla dříve evidovanou jako p. p. č. [číslo] či KN [číslo], jednalo se vždy o lesní pozemek a měly jej v užívání [právnická osoba].

124. Část pozemku pozemková parcela č. [číslo] byla dříve evidována jako p. p. č. [číslo] a ještě předtím jako KN [číslo]. V některých dobách byla zapsána jako les a někdy jako louka. Mělo jej v užívání JZD. O tom svědčí nájemní smlouvy, které uzavřela žalovaná 2) se Zemědělským obchodním družstvem [adresa] dne 3. 11. 1993 včetně dodatků z 5. 10. 1994 a 15. 10. 1995.

125. Výše uvedené závěry se vztahují na všechny nyní řešené pozemky bez ohledu na to, zda-li pozemek dříve evidovaný jako pozemková parcela č. [číslo] či KN [číslo] byl či nebyl lesním pozemkem. Pokud by nebyl lesním pozemkem, dotýkaly by se ho již závěry uvedené v rozhodnutích soudů vydaných již dříve v rámci tohoto řízení, zvláště rozsudek Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, rozsudek Nejvyššího soudu ČR v Brně z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145.

126. Jak již soud výše a i v dřívějším rozhodnutí uvedl, v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaná 2) dříve než po srpnu roku 1995 dozvěděla o tom, že dědické řízení po [jméno FO] není pravomocně skončeno a že není vlastnictví celých předmětných nemovitostí, které měla zdědit na základě rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114 a rozhodnutí Státního notářství v [adresa] ze dne 21. 11. 1966, č. j. D 1223/65-27, a že by tedy ztratila svou dobrou víru o vlastnictví těchto nemovitostí a oprávněnosti své držby. Nebylo prokázáno, že by při schůzce v roce 1990 nebo jindy byla žalovaná informována o tom, že dědické řízení po [jméno FO] nebylo skončeno a že žalovaná 2)není výlučnou vlastnicí předmětných pozemků.

127. U části pozemku p. p. č. [číslo] dříve evidovanou jako [číslo] nebo část PK [číslo] soud nemá také důvod měnit nic na tom, co uvedl v rozsudku z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-639. Zde také v bodě 65 uvedl: „U nemovitostí, které mělo v užívání JZD (byly sdruženy), v nynějším řízení jde o pozemek bylo prokázáno, že v rámci tehdejších možností a společenských poměrů se žalovaná po 30. 8. 1982 ujala oprávněné držby těchto celých nemovitostí, včetně podílu, který původně patřily [jméno FO]. Jak vyplynulo z dokazování žalovaná byla členkou družstva a v rámci tehdejších možností jako osoba, která v družstvu nebyla zaměstnaná, již po roce 1982 vystupovala vůči tehdejšímu JZD jako vlastnice celých sdružených pozemků (původně patřících [jméno FO] a [jméno FO]). Po roce 1989 začala žalovaná 2) ještě aktivněji působit v rámci transformace družstva a zemědělskému podniku, který tehdy hospodařil na daných pozemcích tyto pozemky pronajala. Soud také podotýká, že ve vztahu k těmto pozemkům, pozemku, nebylo hodnověrně zjištěno, že by v rozhodném období žalovaná 1) vystupovala vůči příslušnému JZD jako vlastnice podílu na těchto pozemcích a že by s ní tak příslušný zemědělský podnik jednal.“ 128. Dále soud odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jičíně z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-61: „Jak již uvedl Nejvyšší soud ČR v usnesení č. j. 22 Cdo 181/2016-794 vydržení i ve vztahu mezi dědici v průběhu dědického řízení je možné. „Otázka, zda lze takto vydržet i ve vztahu mezi dědici, je jen specifickým případem nabytí držby a nejde o otázku neřešenou; i v tomto případě lze nabýt oprávněné držby, jsou-li jinak splněny podmínky...V průběhu dědického řízení se jeden z dědiců může chopit oprávněné držby věci z pozůstalosti, je li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří (§130 odst. 1 obč. zák.). Také jestliže k ukončení dědického řízení nedošlo jen pro vadné doručení (či nedoručení) rozhodnutí, vyslovující vlastnické právo držitele, a na tomto rozhodnutí je vyznačena jeho právní moc, nelze oprávněnou držbu, opírající se o toto rozhodnutí, vyloučit.“ Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že pak může nastat situace, jako nastala v tomto případě, kdy si nakonec konkurují dva právní tituly z níž účastníci dovozují své vlastnické práva k daným nemovitostem (jednak darovací smlouva ve prospěch žalobce a předchozí vydržení vlastnického práva oproti tomu později vydané rozhodnutí v dědickém řízení po [jméno FO]). Samotné rozhodnutí vydané v dědickém řízení po [jméno FO], ještě neznamená, že by v průběhu tohoto dědického řízení nemohlo dojít jedním z dědiců k vydržení vlastnického práva k věci původně patřící do projednávaného dědictví. Přitom vypořádání v dědickém řízení se provádí ve stavu majetku ke dni úmrtí zůstavitele. Soud k tomu také odkazuje na to, co uvedl Krajský soud v [adresa] v rozsudku z 20. 8. 2015, č. j. 19 Co 91/2015-653 „Prvoinstanční soud však učinil správný právní závěr, že v případě nabytí výlučného vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech po zůstavitelce [jméno FO] se nejednalo o dispozici s dědictvím jedním z dědiců bez souhlasu soudu, ale o jinou právní skutečnost, jejímž důsledkem je nabytí vlastnického práva jedním z dědiců. Závěr prvoinstančního soudu o vydržení tohoto spoluvlastnického podílu žalovanou 2) ke dni 12. 10. 1992 pak není v logickém rozporu s obsahem konečného rozhodnutí o vypořádání dědictví z 13. 10. 2003, neboť toto rozhodnutí mělo pouze deklaratorní charakter, tzn. deklarovalo nabytí vlastnického práva k majetku zůstavitelky ke dni jejího úmrtí, tj. k 22. 8. 1974.“ 129. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že žalovaná 2) dle § 134 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 1992 vydržela vlastnické právo k podílu na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení. K vydržení došlo v době minimálně od 11. 11. 1982 do začátku roku 1995. 10 letá vydržecí lhůta začala žalované 2) plynout minimálně 11. 11. 1982, to jest v den, kdy byla na rozhodnutí z 30. 8. 1982 vyznačena právní moc a uplynula 11. 11. 1992. Na základě rozhodnutí Státního notářství v Jičíně ze dne 21. 11. 1966 č. j. D 1223/65-27, které se týkalo pozůstalosti po [jméno FO] byla žalovaná 2) vlastníkem druhé poloviny těchto nemovitostí. Pokud je v roce 1995 darovala žalobci, darovala je jako vlastnice celých nemovitostí a žalobce se na základě toho stal vlastníkem celých těchto nemovitostí. Soud proto žalobě žalobce ohledně těchto celých pozemků vyhověl (viz. výrok I.). Vzájemnou žalobu žalované 1) týkající se těchto pozemků soud zamítl (viz. výrok II.).

130. Podmínky vydržení soud posuzoval dle občanského zákoníku z. č. 40/1964 Sb. ve znění z. č. 509/1991 Sb., protože k vydržení došlo po 1. 1. 1992. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. 4. 1999 sp. zn. Cdon 1134/96, z 26. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2570/98, z 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98.

131. K otázce naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví soud uvádí, že žalobce má ve smyslu § 80 o.s.ř. právní zájem na této žalobě je právní zájem s ohledem na duplicitu vlastnictví zapsanou v katastru nemovitostí u nyní řešeného podílu.

132. Soud na závěr ještě jednou konstatuje, v rámci toto řízení bylo vydáno více rozsudků Krajského soudu v [adresa] a Nejvyššího soudu ČR v Brně a na tyto rozsudky a v nich uvedené závěry odkazuje.

133. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný. Soud proto přiznal žalobci dle § 142 odst. 3 vůči žalované 1) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100.299 Kč, tj. nákladů žalobce spojených s tímto řízením. Nárok na náhradu nákladů vůči žalované 1) soud přiznal ve výši , protože druhou polovinu by měla hradit žalobci žalovaná 2), proti, které žalobce také podal žalobu. Celkové náklady žalobce jsou ve výši 200.598 Kč a tvoří je náklady za řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku Okresního soudu v [adresa] z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-635 ve znění doplňující rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651 a doplňující usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, ve výši 122.190,68 Kč, náklady za řízení před Krajským soudem v [adresa] do vydání rozsudku z 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735 ve výši 19.580,50 Kč, náklady za řízení před Nejvyšším soudem ČR v Brně do vydání rozsudku z 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810 ve výši 4.114 Kč, náklady za řízení před Krajským soudem v [adresa] do vydání rozsudku z 14. 4. 2022, č.j. 25 Co 130/2020-948 ve výši 12.342 Kč, náklady za řízení před Nejvyšším soudem ČR v Brně do vydání rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145 ve výši 22.228 Kč, náklady za řízení před Okresním soudem v [adresa] do vydání rozsudku z 23. 5. 2025 ve výši 20.142,72 Kč 134. Náklady za řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku Okresního soudu v [adresa] z 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2015-635 ve znění doplňující rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651 a doplňující usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, ve výši 122.190,68 Kč spočívají v zaplaceném soudním poplatku 5.000 Kč za podání žaloby a nákladech za zastoupení advokátem 117.190,68 Kč. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 77.500 Kč za 25 úkonů právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1) převzetí a přípravu zastoupení, 2) podání žaloby, 3) písemné podání z 26. 8. 2015, 4) písemné podání z 5. 10. 2015, 5) písemné podání z 1. 7. 2016, 6 - 8) účast u jednání soudu dne 6. 4. 2017, které trvalo déle jak 4 hodiny, 9) písemné podání z 5. 5. 2017, 10) písemné podání z 18. 10. 2017, 11) písemné podání z 7. 2. 2018, 12 -13) účast u jednání soudu dne 15. 2. 2018, které trvalo déle jak 2 hodiny, 14) písemné podání z 2. 8. 2018, 15 -16) účast u jednání soudu dne 26. 9. 2018, které trvalo déle jak 2 hodiny, 17) účast u výslechu provedeného dožádaným soudem 16. 11. 2018, 18-19) účast u jednání soudu dne 13. 3. 2019, které trvalo déle jak 2 hodiny, 20-21) účast u jednání soudu dne 25. 7. 2019, které trvalo déle jak 2 hodiny, 22) účast u jednání soudu dne 16. 10. 2019, 23) účast u jednání soudu dne 12. 12. 2019, 24) písemné podání z 8. 1. 2020, 25) účast u jednání soudu dne 17. 1. 2020, 1.550 Kč za 1 úkon právní služby po 1.550 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, 11 odst., 2 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. za odvolání z 5. 1. 2016), 7.800 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 za 26 úkonů po 300 Kč, jízdné ve výši 5.601,80 Kč za cesty k jednáním soudu v [adresa] dne 6. 4. 2017- 518,70 Kč, 15. 2. 2018- 534,10 Kč, 26. 9. 2018, 13. 3. 2019- 561,20 Kč, 25. 7. 2019, 16. 10. 2019, 12. 12. 2019, 17. 1. 2020- 563,10 Kč a cestu k provedení výslechu dožádaným soudem v [adresa] dne 16. 11. 2018- 1.207 Kč (ujetá vzdálenost při jedné cestě k jednání do [adresa] a zpět 100 km, ujetá vzdálenost při jedné cestě k jednání do [adresa] a zpět 226 km, použité vozidlo [značka] s kombinovanou spotřebou 4,5 litru motorové nafty na 100 km, dle vyhl. č. 440/2016 Sb. je cena 1 litru motorové nafty v roce 2017 28,60 Kč a náhrada za 1 km jízdy 3,90 Kč, dle vyhl. č 463/2017 Sb. je cena 1 litru motorové nafty v roce 2018 29,80 Kč a náhrada za 1 km jízdy 4 Kč, dle vyhl. č. 333/2018 Sb. je cena 1 litru motorové nafty v roce 2019 33,60 Kč a náhrada za 1 km jízdy 4,10 Kč, dle vyhl. č. 358/2019 Sb. je cena 1 litru motorové nafty v roce 2020 31,80 Kč a náhrada za 1 km jízdy 4,20 Kč), náhrada za ztrátu času při cestách k jednáním soudu a zpět ve výši 4.400 Kč dle § 14 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 44 půlhodin po 100 Kč, DPH 20.338,88 Kč.

135. Náklady za řízení před Krajským soudem v [adresa] do vydání rozsudku z 15. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735 ve výši 19.580,50 Kč spočívají v zaplaceném soudním poplatku 5.000 Kč za podání odvolání a nákladech za zastoupení advokátem 14.580,50 Kč. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 9.300 Kč za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1) sepis odvolání, 2) písemné podání z 27.4.2020 – vyjádření k odvolání žalované 1), 3) účast u jednání odvolacího soudu dne 8. 10. 2022, 1.550 Kč za 1 úkon právní služby po 1.550 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, 11 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. za účast u vyhlášení rozsudku dne 15. 10. 2022), 1.200 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 za 4 úkony po 300 Kč, DPH 2.530,50 Kč.

136. Náklady za řízení před Nejvyšším soudem ČR v Brně do vydání rozsudku z 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810 ve výši 4.114 Kč spočívají v nákladech za zastoupení advokátem. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 3.100 Kč za 1 úkon právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1) písemné podání z 2. 3. 2021 vyjádření k dovolání žalované 1)), 300 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 za 1 úkony po 300 Kč, DPH 714 Kč.

137. Náklady za řízení před Krajským soudem v [adresa] do vydání rozsudku z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948 ve výši 12.342 Kč spočívají v nákladech za zastoupení advokátem. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 9.300 Kč za 3 úkony právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1) písemné podání z 20. 12. 2021 k rozhodnutí dovolacího soudu, 2) písemné podání z 30. 3. 2022, 3) účast jednání odvolacího soudu dne 14. 4. 2022), 900 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 za 3 úkony po 300 Kč, DPH 2.142 Kč.

138. Dále jsou součástí nákladů za tuto část řízení separované náklady řízení spojené s odvolacím jednáním konaným u Krajského soudu v [adresa] dne 17. 3. 2022 ve výši 4.114 Kč. Soud k tomu odkazuje na bod 47 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v [adresa] z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, kde bylo uvedeno: „Podle § 147 odst. 1 o. s. ř. (použitého podle § 211 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud o separaci nákladů řízení spojených s odvolacím jednáním konaným u Krajského soudu v [adresa] dne 17. 3. 2022. K tomuto jednání byli všichni účastníci i jejich zástupci řádně předvoláni. Omluvila se z něj 2/ žalovaná a její zástupce. K jednání se dostavil žalobcův zástupce a zástupkyně 1/ žalované, která předložila tři podání čítající mnoho stran textu; jedno z podání bylo nazvané „Návrh na připuštění změny“, sama zástupkyně tato podání označila za významná. Pokud za této situace zástupce žalované požádal o odročení jednání, aby se s těmito podáními mohl seznámit, pak mu odvolací soud musel vyhovět. Prvé žalované přitom nebránilo nic v tom, aby tato podání učinila dříve a ostatní strany se tak s nimi mohly seznámit a na jednání se připravit. Prvá žalovaná tak zavinila odročení odvolacího jednání a krajský soud jí proto uložil povinnost nahradit žalobci náklady s tímto jednáním vynaložené, o jejichž náhradu žalobcův zástupce výslovně žádal. Tyto náklady spočívají v odměně zástupce žalobce ve výši 3.100 Kč a v jedné paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč, to vše zvýšeno daň z přidané hodnoty; celkem tedy 4.114 Kč. Odvolací soud odkazuje stran výše na předchozí odstavec, v němž je vysvětlena i lhůta a místo plnění.“ 139. Náklady za řízení před Nejvyšším soudem ČR v Brně do vydání rozsudku z 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145 ve výši 22.228 Kč spočívají v soudním poplatku za podání dovolání 14.000 Kč a nákladech za zastoupení advokátem ve výši 8.228 Kč. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 6.200 Kč za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1) podání dovolání, 2) písemné podání z 7. 11. 2022 – vyjádření k dovolání žalované 1), 600 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 za 2 úkony po 300 Kč, DPH 1.428 Kč.

140. Náklady za řízení před soudem prvního stupně do vydání rozsudku Okresního soudu v [adresa] z 23. 5. 2025, ve výši 20.142,72 Kč spočívají v nákladech za zastoupení advokátem. Náklady advokáta tvoří jeho odměna ve výši 12.400 Kč za 4 úkony právní služby po 3.100 Kč (stanoveno dle § 7, 9 odst. 4 písm. b, vyhl. č. 177/1996 Sb. za úkony: 1-2) účast u jednání soudu dne 15. 8. 2024, které trvalo déle jak 2 hodiny, 3) písemné podání z 11. 9. 2024, 4) účast u jednání soudu dne 16. 5. 2025), 900 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 ve znění účinném do 31. 12. 2024 za 3 úkony po 300 Kč, 450 Kč paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 ve znění účinném do 1. 1. 2025 za 1 úkon po 450 Kč, jízdné ve výši 1.546,88 Kč za cesty k jednáním soudu v Jičíně dne 15. 8. 2024 - 773,42 Kč, 16. 5. 2025 – 803,46 Kč, (ujetá vzdálenost při jedné cestě k jednání do [adresa] a zpět 98 km, vozidlo použité dne 15. 8. 2024 [značka] s kombinovanou spotřebou 6 litru motorové nafty na 100 km, dle vyhl. č. 398/2023 Sb. je cena 1 litru motorové nafty v roce 2024 38,70 Kč a náhrada za 1 km jízdy 5,60 Kč, vozidlo použité dne 16. 5. 2025 [značka] s kombinovanou spotřebou 6,7 litru motorové nafty na 100 km, dle vyhl. č. 475/2024 Sb. je cena 1 litru benzinu Natural 95 v roce 2025 35,80 Kč a náhrada za 1 km jízdy 5,80 Kč), náhrada za ztrátu času při cestě k jednání dne 15. 8. 2024 ve výši 600 Kč dle § 14 vyhl. č 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2024 za 6 půlhodin po 100 Kč, náhrada za ztrátu času při cestě k jednání dne 16. 5. 2025 ve výši 750 Kč dle § 14 vyhl. č 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 za 6 půlhodin po 150 Kč, DPH 3.495,84 Kč.

141. Náhradu nákladů za písemné podání zástupce žalobce z 16. 5. 2025, soud žalobci nepřiznal, jelikož toto podání se ve spise nepodařilo dohledat.

142. Žalovaná 1) požádala, aby bylo ohledně nákladů řízení postupováno dle § 150 o.s.ř. a aby byly zmenšeny či odpuštěny náklady řízení, které má uhradit žalovaná 1) žalobci a případně aby byla stanovena delší lhůta k plnění. Soud v tomto případě nepovažoval za možné toto ustanovení použil. Řízení se vedlo delší dobu. Tomuto řízení předcházelo několik soudních sporů (například žaloba o určení vlastnictví k budově, žaloba o vyklizení této budovy), kde byla žalovaná neúspěšná. V tomto řízení byla i žalovaná 1) opakovaně vyzývána ke smírnému vyřešení věci. Žalovaná 1) ani po rozhodnutích dovolacího soudu v tomto řízení své postoje nezměnila a nedošlo i s ohledem na její přístup k uzavření smíru. Za této situace soud považoval za nemožné, po dlouholetém sporu, nepřiznat žalobci náklady řízení anebo je zmírnit. S odhledem na délku řízení, také nepovažoval za možné stanovit delší lhůtu k plnění. Jinak soud odkazuje na to, co uvedl, Krajský soud v [adresa] v rozsudku z 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, bod 48 odůvodnění: „Prvá žalovaná požádala o uplatnění zmírňovacího práva podle § 150 o. s. ř., anebo alespoň o možnost hradit náklady řízení ve splátkách v případě jejího procesního neúspěchu ve věci s tím, že je osobou pokročilého věku a nemá úspory. K aplikaci posledně zmíněného ustanovení je nutno přistupovat s vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné, a mohou je ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně připomněl závěr, vyslovený v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 401/06 ze dne 26. 10. 2006 (N196/43 SbNU 207), podle něhož „okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému“. Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným stanoviskem k aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupř. jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, s. 547). Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015). Skutečnosti, na základě kterých se 1/ žalovaná ucházela o odepření náhradového práva žalobci, tak samy o sobě nemohou být důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. či pro rozhodnutí o delší lhůtě k plnění, nebo pro povolení splátek dle § 160 odst. 1 o. s. ř.“ 143. Žalobci by příslušelo dle § 142 odst. 3 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení ve výši i vůči žalované 2). Žalobce se toto práva vzdal. Soud proto nepřiznal právo na náhradu řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) žádné z těchto stran.

144. V souvislosti s tímto řízením vznikly státu náklady ve výši 1.975 Kč. Proto má stát dle § 148 odst. 1 a dle úspěchu v řízení vůči každá z žalovaných právo na náhradu nákladů řízení 987,50 Kč (polovina z částky 1.975 Kč). Soud tento nárok státu pouze deklaroval, protože každá z žalovaných již tuto částku státu uhradila.