25 Co 279/2025 - 1424

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Moravce a soudkyň JUDr. Miluše Krejzlíkové a Mgr. Miroslavy Lanžhotské ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] [název]., identifikační číslo [číslo] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1/ [jméno], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 2/ [jméno], narozená [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [jméno] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva a o vzájemném návrhu na určení vlastnického práva k odvolání 1/ žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. května 2025, č. j. 11 C 7/2015-1356, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Prvá žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 14 689 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem: - určil, že žalobce je vlastníkem pozemkových parcel č. [číslo], [číslo], vše v katastrálním území [název], obec [název], ohledně těchto podílů je v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], katastrální území [adresa], obec [adresa], zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce a 1/ a 2/ žalovaných (výrok pod bodem I. rozsudku okresního soudu); - zamítl žalobu, kterou se 1/ žalovaná domáhá určení, že 1/ žalovaná je vlastníkem pozemkových parcel č. [hodnota], [hodnota], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (bod II.); - prvé žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 100 299 Kč a separovanou náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (bod III.); - ve vztahu mezi žalobcem a 2/ žalovanou nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (bod IV.); - prvé žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 987,40 Kč (bod V.) a - druhé žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jičíně náklady řízení ve výši 987,40 Kč (bod VI.).

2. V odůvodnění svého rozsudku prvostupňový soud (dále také „okresní soud“ či „soud prvního stupně“) reprodukoval podstatné části procesních podání účastníků a připomněl výroky a části odůvodnění soudních rozhodnutí v této věci dosud vydaných (tj. svůj rozsudek ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2021-639, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695; rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 10. 2020, č. j. 25 Co 130/2020-735; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2021, č. j. 22 Cdo 994/2021-810; rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145, a usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 6. 10. 2023, č. j. 25 Co 130/2020-1171). Uvedl, že po posledním rozhodnutí odvolacího soudu zbývá rozhodnout o části žaloby, kterou se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem pozemkových parcel č. [hodnota] a [hodnota], vše v katastrálním území (dále jen „k. ú.“) [adresa], obec [adresa]. Jedná se o podíly, ohledně kterých je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce v rozsahu , oproti žalovaným, kdy každá ze žalovaných je zapsána jako duplicitní vlastnice podílu v rozsahu 1/4. Tyto podíly byly původně ve vlastnictví zůstavitelky [jméno FO] a byly projednávány v rámci dědického řízení, vedeného u Státního notářství v [město] - později u Okresního soudu v [město] pod sp. zn. D 982/74 - později pod sp. zn. 23 D 934/98. Předmětem řízení tak zůstal vzájemný návrh 1/ žalované (dále také „prvá žalovaná“ či „žalovaná 1/“), že je vlastnicí podílů ve výši na pozemkových parcelách č. [hodnota][Anonymizováno]a [hodnota], vše v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Ohledně dalšího podílu ve výši na pozemkových parcelách č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa] bylo již pravomocně rozhodnuto a určeno, že jejich vlastníkem je žalobce, a to výrokem I. rozsudku Okresního soudu v [město] ze dne 17. 1. 2020, č. j. 11 C 7/2021-639, doplněným rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 2. 2020, č. j. 11 C 7/2015-651, a doplňujícím usnesením ze dne 22. 7. 2020, č. j. 11 C 7/2015-695, který byl potvrzen a upřesněn výrokem I. rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948. Dále okresní soud podal přehled skutkových zjištění s uvedením důkazů, z nichž je čerpal. Vysvětlil současně neprovedení některých navrhovaných důkazů a citoval znění na posouzení věci rozhodných zákonných ustanovení.

3. Po skutkové stránce prvostupňový soud shrnul, že v katastru nemovitostí je u pozemků nyní označených jako pozemková parcela č. [hodnota] o výměře 1 190 m2 a pozemková parcela č. [hodnota] o výměře 4 682 m2, vše v k. ú. [adresa], zapsáno duplicitní vlastnictví. Jako vlastník celých pozemků je zapsán (uveden) žalobce (v rodinném vztahu k účastnicím řízení - syn 2/ žalované a synovec 1/ žalované). Ohledně podílu ve výši 1/2 na těchto pozemcích je duplicitně zapsáno vlastnictví každé ze žalovaných ve výši . Žalobce je zapsán jako vlastník na základě darovací smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřel se 2/ žalovanou (dále také „druhá žalovaná“ či „žalovaná 2/“) jako vlastnicí celých nemovitostí. Vlastnické právo žalovaných je zapsáno na základě usnesení Okresního soudu v [město] ze dne 20. 10. 2013, č. j. D 934/98-454, vydaného v dědickém řízení, týkajícím se pozůstalosti [jméno FO]. Původními vlastníky pozemků byli [jméno FO] a [jméno FO] - rodiče žalovaných. [jméno FO] (otec žalovaných a děd žalobce) zemřel a 2/ žalovaná se stala na základě dědického řízení zůstavitele [jméno FO] vlastnicí předmětných nemovitostí. Poté, co zemřela [jméno FO] (matka žalovaných a děd žalobce), bylo vedeno dědické řízení, týkající se její pozůstalosti. V rámci tohoto dědického řízení bylo Státním notářstvím v [město] vydáno dne 30. 8. 1982 rozhodnutí pod č. j. D 982/74-114, dle kterého pozůstalost, a tedy i nyní řešených nemovitostí a dalších nemovitostí zapsaných v k. ú. [adresa], nabyla 2/ žalovaná. Na dědickém rozhodnutí byla vyznačena doložka právní moci ke dni [datum]. Až do r. [datum] bylo dědické řízení v tomto stavu a nedocházelo v něm k dalším úkonům. Žalovaná 2/ se na základě vyznačené doložky právní moci ujala držby nyní řešených pozemků. Na základě toho byla v dobré víře ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí a byla oprávněnou držitelkou těchto pozemků. Druhá žalovaná se na základě vyznačené doložky právní moci důvodně domnívala, že o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem již bylo rozhodnuto. To v předchozích rozhodnutích ostatně konstatoval i Nejvyšší soud ČR (dále také „dovolací soud“) ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145. V tomto rozsudku dovolací soud uvedl – cit.: „Dobrou víru žalované 2/, že pozemky nabyla děděním, konstatoval dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci, a na tom není třeba nic měnit.“ Žalovaná 2/ darovala celé předmětné nemovitosti smlouvou ze dne [datum] svému synovi - žalobci. Dne [datum] podala 1/ žalovaná odvolání proti shora zmiňovanému rozhodnutí ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114. Dne 20. 3. 2008 bylo vydáno usnesení Okresního soudu v [město] pod č. j. D 934/989-454, kterým bylo rozhodnuto, že 1/ a 2/ žalované nabyly z dědictví po [jméno FO] každá předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí nabylo právní moci.

4. Okresní soud řešil, zda na straně 2/ žalované došlo v době od [datum] do roku [datum] k vydržení vlastnického práva podílu na předmětných nemovitostech, které původně patřily [jméno FO]. Uvedl, že na základě stejných skutečností bylo zapsáno duplicitní vlastnictví i u jiných nemovitostí, zapsaných v k. ú. [adresa]. Jednalo se o stavební parcelu, jejíž součástí je budova čp. [číslo], dále o pozemky u této budovy, pozemky, které mělo v roce [datum] v užívání [název] se sídlem [adresa], následně [název] (dále jen „[název]“). U těchto dalších nemovitostí bylo v tomto soudním řízení a v řízení vedeném u Okresního soudu v [město] pod sp. zn. 11 C 123/2006 již pravomocně rozhodnuto, že jejich výlučným vlastníkem je žalobce. K otázce, zdali se 2/ žalovaná ujala držby i nyní řešených pozemků, okresní soud připojil rozsáhlou citaci z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145. S ohledem na závěry dovolacího soudu bylo podle okresního soudu na 1/ žalované, aby vysvětlila a prokázala, proč se věci, týkající se držby žalované 2/ ke spoluvlastnickému podílu ve výši k pozemkům v současné době označeným jako pozemkové parcely č. [hodnota] a [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] - tj. tzv. k lesním pozemkům, neodehrály obvyklým způsobem.

5. První žalovanou přednesená tvrzení a argumentace nejsou podle okresního soudu takové povahy, aby bylo možno vyslovit závěr, že v dané - a i Nejvyšším soudem ČR popsané – situaci se věci neodehrály obvyklým (očekávaným) způsobem. Některé z těchto námitek 1/ žalovaná uplatňovala již dříve a na tyto námitky reagovaly Krajský soud v [adresa] a Nejvyšší soud ČR ve svých rozsudcích, vydaných v rámci předmětného řízení. Argument, že 1/ žalovaná měla dle ust. § 3 odst. 1 zákona č. 61/1977 Sb. oznámit změnu ve vlastnictví lesních pozemků orgánu státní správy lesního hospodářství, byl již uveden v rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948 (viz odstavec č. 41 odůvodnění tohoto rozsudku) - k vysvětlení, proč nedošlo k držbě předmětných lesních pozemků (jejich částí). Nejvyšší soud ČR se v rozsudku posledně zmíněném se závěry odvolacího soudu o neexistenci držby žalovanou 2/ neztotožnil a rozsudek v části, týkající se lesních pozemků, zrušil. Skutečnost, že 1/ žalované nebylo doručeno rozhodnutí Státního notářství v [město] ze dne 30. 8. 1982, č. j. [spisová značka] nemá vliv na držbu žalované 2/ k předmětným pozemkům. Druhá žalovaná mohla oprávněně vycházet z dědického rozhodnutí – ze skutečnosti, že na něm byla vyznačena právní moc. Toto uvedl i Nejvyšší soud ČR. Žalovaná 2/ nebyla povinna zkoumat doručování dědického rozhodnutí 1/ žalované a doručenku založenou ve spise. Nebylo prokázáno, že by k vrácení lesních pozemků došlo v roce [datum] poté, co 1/ žalovaná 2/ žalovanou seznámila s výpisem z evidence nemovitostí ze dne [datum]. S uvedenou námitkou se okresní soud v této věci zabýval již dříve. K tomu odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne [datum] - zejména na odst. 63, který citoval.

6. K tomu, zda žalovaná 2/ projevila vůli užívat předmětné pozemky, okresní soud uvedl, že v době do roku [datum] bylo s ohledem na společenské poměry jen obtížně představitelné, jak by 2/ žalovaná mohla projevit vůli, že chce pozemky užívat (v tehdejší době je s ohledem na politické poměry nemohla užívat) a že je majitelkou a držitelkou těchto pozemků. Odkázal dále na to, co je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR posledně uvedeném a v rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2020. Pozemky byly v užívání socialistické organizace (socialistických organizací) a 2/ žalovaná byla vyloučena z jejich držby, užívání. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků. Navíc, jak už bylo uvedeno v předchozích rozhodnutích, u pozemků, které mělo v užívání [název], tedy i pozemku dříve evidovaného jako [Anonymizováno] (dnes jde o část pozemku p. p. č. [číslo]), 2/ žalovaná projevovala svoji vůli jako člen zemědělského družstva. Po roce [Anonymizováno] se 2/ žalovaná s ohledem na změny ve společnosti a v právní úpravě začala chovat jako vlastník předmětných pozemků, požádala o jejich vydání a začala je pronajímat.

7. Dále okresní soud uvedl, že 1/ žalovaná začala u jednání dne 15. 8. 2024 tvrdit, že se bratr obou žalovaných [jméno FO] a 1/ a 2/ žalované dohodli, že žalovaná 2/ vyřídí vydání lesních pozemků. Podíly ve výši jedné poloviny se měly vrátit do dědictví po [jméno FO] a podíly ve výši jedné poloviny 2/ žalované. K této dohodě mělo dojít telefonicky v druhé polovině roku [Anonymizováno]. Prvá žalovaná následně doplnila, že nejdříve proběhla osobní schůzka mezi oběma žalovanými, a to dne [datum]. Při schůzce 2/ žalovanou seznámila s výpisem z evidence nemovitostí. Žalované se dohodly, že bude podaná žádost na vrácení lesů, když 2/ žalovaná je vlastníkem a druhá polovina je v nevypořádaném dědickém řízení. Vše měla vyřídit, vyžádat druhá žalovaná. Pak se vše stejně dohodlo telefonicky i s [jméno FO]. Tato tvrzení 2/ žalované však nebyla v řízení prokázána, přičemž uvedený závěr okresní soud zevrubně vysvětlil. Z provedeného dokazování podle něj vyplývá, že o vydání lesních pozemků požádala výlučně sama 2/ žalovaná. Skutečnost, zda [právnická osoba] věděly, či nevěděly o vlastnictví 2/ žalované k lesním pozemkům, není tím, co by zpochybnilo držbu žalované. To, že to případně [právnická osoba] nevěděly, nebylo vyvoláno prioritně jednáním žalované, ale postupem státního notářství. Dále k tomu okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR posledně uvedený, v jehož odůvodnění je uvedeno – cit.: „ … žalovaná 2) i organizace užívající sporné pozemky se na základě doložky právní moci důvodně domnívaly, resp. důvodně domnívat mohly, že o vlastnickém právu k pozemkům z pozůstalosti bylo již pravomocně rozhodnuto.“ K další části uplatněné argumentace okresní soud uvedl, že nabytí dědictví není synallagmatickým vztahem a nelze dovozovat, že by dědic nabyl vlastnictví k předmětu dědictví až v okamžiku, kdy vyplatí ostatním dědicům jejich vypořádací podíl. Žalovaná 2/ se snažila zaslat 1/ žalované její vypořádací podíl a jen díky tomu, že žalovaná 1/ si poukázanou finanční částku nevyzvedla, nedošlo k vyplacení tohoto dědického podílu. Skutečnost, že 2/ žalovaná nesložila tento dědický podíl do úschovy, nezpochybňuje držbu k předmětným pozemkům.

8. Okresní soud shrnul, že 2/ žalovaná byla na základě právní moci vyznačené na rozhodnutí státního notářství ze dne 30. 8. 1982, č. j. D 982/74-114, oprávněna se domnívat (byla v dobré víře), že jí svědčí právní titul, na základě, kterého je vlastnicí daných pozemků a oprávněnou držitelkou těchto pozemků, a ujala se tímto držby předmětných pozemků. Jedná se přitom o pozemky nyní označené jako p. p. č. [hodnota] a p. p. č. [hodnota]. Dobrá víra trvala minimálně až do konce srpna roku [Anonymizováno], tj. do doby, kdy se 2/ žalovaná mohla dozvědět o tom, že 1/ žalovaná podala odvolání v rámci dědického řízení, týkajícího se pozůstalosti [jméno FO], a že podala žalobu ve věci sp. zn. 5 C 145/95. Pozemek p. p.č. [hodnota] byl vždy lesním pozemkem, byl dříve evidován jako pozemek [Anonymizováno] a měly jej v užívání [právnická osoba]. Část pozemku p. p. č. [číslo] byla dříve evidovaná jako p. p. č. [číslo] či [Anonymizováno] jednalo se vždy o lesní pozemek a měly jej v užívání [právnická osoba]. Část pozemku pozemková parcela č. [číslo] byla dříve evidována jako p. p. č. [číslo] a ještě předtím jako [Anonymizováno]. V některých dobách byla zapsána jako les a někdy jako louka. Mělo jej v užívání [název]. O tom svědčí nájemní smlouvy, které uzavřela 2/ žalovaná se Zemědělským obchodním družstvem [adresa] dne [datum], včetně dodatků ze dnů [datum] a [datum]. Uvedené závěry se vztahují na všechny nyní řešené pozemky bez ohledu na to, zdali pozemek dříve evidovaný jako pozemková parcela č. [hodnota] či [hodnota] byl či nebyl lesním pozemkem. Pokud by nebyl lesním pozemkem, dotýkaly by se ho závěry uvedené v rozhodnutích soudů vydaných již dříve v rámci tohoto řízení. U části pozemku p. p. č. [hodnota], dříve evidované jako [číslo] nebo část [Anonymizováno], okresní soud uvedl, že nemá důvod měnit nic na tom, co uvedl v rozsudku ze dne [datum], citoval jeho bod 65. a zopakoval, že vydržení je možné i ve vztahu mezi dědici v průběhu dědického řízení.

9. Okresní soud uzavřel, že 2/ žalovaná dle ust. § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč. zák.“), vydržela vlastnické právo k podílu na nemovitostech, které jsou předmětem tohoto řízení. Desetiletá vydržecí lhůta začala 2/ žalované plynout dne [datum], tj. v den, kdy byla na rozhodnutí státního notářství ze dne [datum] vyznačena právní moc, a uplynula dne [datum]. Na základě rozhodnutí Státního notářství v [město] ze dne [datum] č. j. D 1223/65-27, které se týkalo pozůstalosti po [jméno FO], byla 2/ žalovaná vlastníkem druhé poloviny těchto nemovitostí. Pokud je v roce [Anonymizováno] darovala žalobci, darovala je jako vlastnice celých nemovitostí a žalobce se na základě toho stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí. Soud proto žalobě žalobce ohledně těchto celých pozemků vyhověl (viz výrok I.).

10. Vzájemnou žalobu 1/ žalované, týkající se těchto pozemků, pak okresní soud zamítl. K otázce naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnictví prvostupňový soud poznamenal, že žalobce má ve smyslu ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na této žalobě s ohledem na duplicitu vlastnictví, zapsanou v katastru nemovitostí u nyní řešeného podílu (viz výrok II.).

11. Žalobce byl v řízení zcela úspěšný, okresní soud mu proto přiznal vůči 1/ žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 299 Kč. Nárok na náhradu nákladů vůči žalované 1/ soud přiznal ve výši , protože druhou polovinu by měla hradit žalobci druhá žalovaná, proti které žalobce také podal žalobu. Současně byl podán přesný výpočet výše náhrady v jednotlivých fázích řízení. Vysvětleno bylo rozhodnutí o separaci nákladů a o nákladech státu. Okresní soud k tomu dodal, že neshledal důvody pro aplikaci ust. 150 o. s. ř.; své úvahy v tomto směru podrobně vyložil (viz výroky III. až VI.).

12. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala 1/ žalovaná. Připomněla tvrzení, že dnem [datum] - úmrtím zůstavitelky [jméno FO] - vstoupilo do vlastnické držby k děděnému podílu () společenství všech dědiců, čímž se okresní soud bez vysvětlení nezabýval. Nezabýval se ani tvrzením ohledně zániku vlastnické držby všech dědiců. Nevypořádal se s námitkou, že vyznačení doložky právní moci na nepravomocné (tudíž nezákonné) rozhodnutí Státního notářství v [město] ze dne [datum], č. j. D 982/41-114, neznamenalo zánik dosavadní vlastnické držby společenství dědiců. Dílčí skutková zjištění okresního soudu o nabytí právní moci posledně uvedeného rozhodnutí jsou podle odvolatelky v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jestliže prvostupňový soud vyšel z právního názoru, že držba 2/ žalované jako jeden z předpokladů vydržení vznikla zejména v důsledku nezákonně vyznačené doložky právní moci, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Žádným způsobem se okresní soud nevypořádal s tvrzením odvolatelky, že jí rozhodnutí Státního notářství v [město] ze dne [datum] č. j. D 982/41-114, nebylo vůbec doručeno, k prokázání tohoto tvrzení nabídla i důkaz. Zopakovala, že z konkrétních faktů jednoznačně vyplývá od samého počátku absence žalobcem tvrzené dobré víry druhé žalované. Jelikož byla 2/ žalované rozhodnutím Státního notářství v [město] ze dne [datum] č. j. D 982/74-114, současně uložena povinnost vyrovnat (do tří dnů od právní moci) v penězích hodnotu za podíl „ustupujícím“ spoludědicům, tj. jednak odvolatelce a jednak bratrovi žalovaných, což vědomě nesplnila, nelze takové jednání posuzovat ve spojení s dobrou vírou. V takovém případě jsou úvahy o existenci dobré víry žalované 2/ objektivně zcela vyloučeny. Pokud by 2/ žalovaná měla skutečný zájem splnit dluhy vůči svým spoludědicům, pak by jistě jako každý jiný poctivě jednající dlužník, postupovala za využití tzv. kvalifikované notářské úschovy podle ust. § 66 notářského řádu, v tehdy platném znění. Postup, daným ustanovením upravený, odvolatelka zevrubně popsala. Zdůraznila nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu. Navrhla tudíž prvostupňový rozsudek změnit tak, že žaloba bude zamítnuta a vyhověno bude její vzájemné žalobě, event. navrhla rozsudek zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalobce s odvoláním 1/ žalované nesouhlasil a navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Prvá žalovaná podle něj opakuje stále tytéž argumenty, kterým nebylo soudy všech stupňů v předcházejícím průběhu řízení (včetně soudu dovolacího a soudu Ústavního) přisvědčeno. Jedná se například o argument, že dnem [datum] vstoupilo do vlastnické držby k děděnému podílu společenství všech dědiců, že vyznačení doložky právní moci na dědickém rozhodnutí z roku [Anonymizováno] neznamenalo zánik dosavadní vlastnické držby, že 1/ žalované nebylo doručeno dědické rozhodnutí z roku [Anonymizováno], atd. Soudy všech stupňů (včetně soudu Ústavního) se již v rámci tohoto řízení s uváděnými argumenty 1/ žalované zabývaly a nepřisvědčily jim. Nic nového odvolatelka neuvádí. Není pravdou, že se soud prvního stupně nevypořádal s některými jejími námitkami. Žalobce citoval judikaturu, týkající se náležitostí odůvodnění rozsudku. Není pravdivé tvrzení 1/ žalované, že 2/ žalovaná nezaplatila vypořádací podíl dle dědického rozhodnutí z roku 1982. Tato záležitost byla v řízení již také opakovaně řešena. Uváděné tvrzení navíc není pro otázku dobré víry [jméno] a pro otázku vydržení vůbec podstatné. Není rovněž pravdivé tvrzení, že dědictví se nabývá až zaplacením vypořádacího podílu. Toto z žádného právního předpisu nevyplývá. Naopak právními předpisy je stanoveno, že dědictví se nabývá na základě dědického rozhodnutí, a to zpětně k datu úmrtí zůstavitele. [jméno] (2/ žalovaná) uhradila vypořádací podíl svému bratru [jméno FO] již na základě rozhodnutí z roku [Anonymizováno], stejně tak učinila i ve vztahu ke své starší sestře [jméno FO] (1/ žalované). Není zde žádného logického důvodu, proč by postupovala u každého ze sourozenců jinak (tj. u [jméno FO] odlišně než u [Jméno žalované]). Vzhledem k tomu, že [jméno FO] částku přijal, 2/ žalovaná neměla důvod archivovat doklady. Není pravda, že [jméno FO] potvrdil, že mu vypořádací podíl na základě rozhodnutí z roku [Anonymizováno] nebyl uhrazen. Naopak v dědickém řízení potvrzoval uhrazení vypořádacího podílu.

14. Prvá žalovaná v replice k žalobcovu vyjádření považovala jeho argumentaci za chybnou. Opakovala tvrzení, přednes a argumentaci o vědomém nezaplacení vypořádacího dědického podílu druhou žalovanou, což má podle názoru odvolatelky za následek, že držba předmětných pozemků 2/ žalovanou nemůže být hodnocena jako držba dobrověrná. Vypořádací podíl přitom nebyl zaplacen ani [jméno FO], opačné tvrzení druhé žalované je lživé. V podání označeném jako Pokračování doplnění odůvodnění odvolání 1/ žalovaná znovu zopakovala dříve uvedené. Zdůraznila, že rozhodnutí Státního notářství v [město] ze dne [datum], č. j. D 982/74-114, jí nebylo nikdy doručeno; pokračovala tak její držba v dobré víře. Připomněla dále argumentaci ust. § 3 odst. 1 zák. č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění účinném do 23. 6. 1991, zmíněnou v rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 4. 2022, č. j. 25 Co 130/2020-948, když tato argumentace nebyla nijak vyvrácena v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 3688/2022-1145. Dále odvolatelka uvedla, že ani sám žalobce její dlouholetou držbu nezpochybňoval. Její vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu jedné čtvrtiny začal zpochybňovat až 12 let po nabytí právní moci nabývacího titulu odvolatelky a až [Anonymizováno] let po úmrtí zůstavitelky. Prvostupňový soud se nijak nezabýval skutečnostmi, svědčícími o držbě spoluvlastnického podílu 1/ žalovanou k lesním pozemkům, a i k pozemku p. č. [číslo], později rozdělenou na pozemky p. č. [číslo] a [číslo]. Odvolatelka zopakovala svůj odvolací návrh.

15. U odvolacího jednání 1/ žalovaná opětovně přednesla dřívější přednes. Prvá žalovaná brojila i proti rozhodnutí nákladovému. Část žalobcových nákladů měla za neúčelně vynaložené. Domáhala se aplikace ust. § 150 o. s. ř., popřípadě povolení splátek z důvodů přednesených již v prvostupňovém řízení - tedy pro svůj zhoršený zdravotní stav, vysoký věk a nemajetnost.

16. Žalobce u odvolacího jednání uvedl, že námitky odvolatelky se opakují a byly v dřívějších řízeních a v pravomocně skončené části tohoto řízení již posuzovány odvolacím soudem, soudem dovolacím i Ústavním soudem. Odvolatelka tak podle něj neuvádí nic nového. Pro použití ust. § 150 o. s. ř. nejsou podle žalobce dány důvody, když odvolatelka odmítla nabízené smírné vyřešení věci v podobě neuplatnění požadavku na náhradu nákladů oproti akceptaci meritorního rozhodnutí okresního soudu.

17. Druhá žalovaná souhlasila s argumentací žalobce.

18. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas a že se jedná o odvolání přípustné (ust. § 201, a contr. § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek okresního soudu, přezkoumal rovněž řízení jeho vydání předcházející, přihlížel přitom k možným vadám, ke kterým je povinen přihlížet (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), při jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání 1/ žalované není důvodné.

19. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Prvostupňový soud podle ust. § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o. s. ř. úplně a řádně zjistil skutkový stav, provedené důkazy hodnotil v souladu s ust. § 132 o. s. ř. a vyvodil z nich adekvátní právní závěry, respektoval přitom ust. § 226 o. s. ř. Na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí proto odvolací soud odkazuje a k odvolacím námitkám 1/ žalované jej pouze doplňuje způsobem níže uvedeným.

20. Podle ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) je nutno v této věci spornou otázku vydržení řešit podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (pod dříve již zavedenou zkratkou „obč. zák.“). Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona, ve znění novely č. 509/1991 Sb., i právní vztahy vzniklé před 1. 1. 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. 1. 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů (ust. § 868 obč. zák.). Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (ust. § 129 odst. 1 obč. zák., obdobně viz § 132a odst. 1 obč. zák., ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (ust. § 134 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (ust. § 130 odst. 1 obč. zák.).

21. Odvolací soud se předně zabýval námitkou 1/ žalované, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný. K tomu odvolací soud uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky účastníků či odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí; měřítkem je zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít ve svém odvolání odvolací důvody. I pokud tedy (hypoteticky řečeno) rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje v úplnosti všem požadavkům kladeným procesním předpisem (ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.) na jeho odůvodnění, není takové rozhodnutí nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 100/2013). V posuzované věci odůvodnění rozsudku okresního soudu vytvářelo více než dostatečnou oporu k tomu, aby 1/ žalovaná mohla v odvolání uplatnit odvolací důvody, vznést řadu odvolacích námitek a obsáhlou odvolací argumentaci, a již proto nelze tento rozsudek považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud připomíná, že z procesního předpisu nevyplývá povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře a vyvracení jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. (srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 68., nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3897/2016). Podstatné je, že okresní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a přiměřeně se vypořádal s argumentací účastníků řízení. Rozsah této povinnosti nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Požadavky, jež lze klást na soud, pokud jde o vypořádání námitek účastníků, se do značné míry odvíjejí od pregnantnosti a jasnosti formulace těchto námitek samotných. Rozhodně není možné se každým rozsáhlým podáním zabývat tak, že by soud reagoval na vše, co je v něm uvedeno (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1990/2018, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 18314). Odvolací soud proto neshledal důvod pro zrušení rozsudku okresního soudu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a pro vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení podle ust. § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

22. Jádrem podaného odvolaní je nesouhlas 1/ žalované se závěrem prvostupňového soudu o vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům 2/ žalovanou, když podle odvolatelky nemohla její sestra (2/ žalovaná) být v dobré víře. Tato část argumentace odvolatelky, jí uplatněná tvrzení a hodnocení k nim provedených důkazů nejsou odlišné od toho, čím se soudy (prvostupňový, odvolací, dovolací i Ústavní soud) již zabývaly ve vztahu k jiným nemovitostem, naposledy k tzv. polním pozemkům. Odvolací soud nemá žádný relevantní důvod dřívější závěry přezkoumávat, neboť odvolatelka nepřichází s ničím novým, omezuje se pouze na přednes dříve již uvedeného a na kritiku dřívějších soudních rozhodnutí. Okresní soud na tuto část argumentace 1/ žalované podle přesvědčení odvolacího soudu patřičně reagoval a jeho závěry podané odvolání nijak nezpochybňuje. Odlišnost oproti dřívějším řízením a oproti části tohoto řízení, která je již pravomocně skončena, spočívá v charakteru nyní projednávaných pozemků, které jsou pozemky tzv. lesními. Dovolací soud v jeho obou rozsudcích vydaných v této věci nevyloučil možnost vydržení lesních pozemků 2/ žalovanou. V posledně zmíněném rozsudku pak dovolací soud uvedl, že – cit.: „…jde o posouzení, zda tu byly okolnosti umožňující učinit závěr o držbě této žalované. Dovolatel (žalobce) odkazuje na listiny, které byly provedeny k důkazu v řízení před[Anonymizováno]okresním soudem (zápis ze dne [datum] sepsaný mezi [jméno] a [právnická osoba], o předání lesních pozemků, které se navracejí původním vlastníkům, a dopis [právnická osoba], ze dne [datum] adresovaný [jméno], který prokazuje, že [jméno] požádala jako výlučný vlastník dotčených lesních pozemků o jejich navrácení)“; dovolací soud poznamenal, že to vyplývá i ze skutkového zjištění soudu prvního stupně uvedeného pod bodem 50. odůvodnění jeho rozhodnutí. Má jít o důkazy toho, že vlastnictví 2/ žalované bylo uznáváno i organizací hospodařící s lesy (tím se implicitně poukazuje na to, že uvedená organizace byla detentorem, zastupujícím v držbě tuto žalovanou).

23. Odvolací soud k tomu dodává, že v rozsudku ze dne 14. 4. 2022 se ztotožnil se skutkovými závěry prvostupňového soudu, tedy i se závěry, týkajícími se lesních pozemků. Ty uváděl okresní soud v Nevyšším soudem ČR zmiňovaném bodu 50. odůvodnění rozsudku ze dne 17. 1. 2020, který zněl: „Pokud se týká pozemků p. p. č [hodnota] a [hodnota] v k. ú [adresa], tak ohledně těchto pozemků bylo prokázáno, že v roce [Anonymizováno] byly tyto pozemky vráceny 2/ žalované. O vrácení pozemků se jednalo minimálně od roku [Anonymizováno]. Toto bylo prokázáno zápisem o venkovním předání lesních pozemků z [datum] (viz č. l. 88 spisu pod sp. zn. 11 C 123/2006), dopisem [právnická osoba] 2/ žalované ze dne [datum] (viz č. l. 96 spisu pod sp. zn. 11 C 113/2006). Pokud se týká dopisu mysliveckého sdružení [název] z [datum] (viz č. l. 130 spisu pod sp. zn. 11 C 123/2006), tak z této listiny nevyplývají žádné skutečnosti důležité pro toto řízení.“ Na to okresní soud navázal hodnocením důkazů a právními závěry v bodech 64., 66. a 69. odůvodnění. V nich uvedl, že – cit.: „.. kromě pozemků p. p. č. [hodnota] a [hodnota] se 2/ žalovaná začala po jejich vydání dne [datum] chovat jako oprávněný držitel těchto nemovitostí a ujala se jejich oprávněné držby“, dále že – cit.: „… ohledně lesních pozemků p. p. č. [hodnota] a [hodnota] nebylo prokázáno, že by se žalovaná od roku [Anonymizováno] ujala oprávněné držby těch pozemků. Jak se vůči těmto pozemkům do roku [Anonymizováno] chovala, nebylo vůbec doloženo. Za této situace soud nemohl vzít za prokázané, že by do roku [Anonymizováno] ujala oprávněné držby a začala ji vykonávat.“, a konečně, že – cit.: „…Druhá žalovaná do roku [Anonymizováno] ani do doby, kdy uzavřela se žalobcem darovací smlouvu, nevydržela vlastnické právo k p. p. č. [hodnota] a [hodnota] v k.[Anonymizováno]ú. [adresa] (jde o podíl, který byl ve vlastnictví p. [jméno FO]). Druhá žalovaná se ujala oprávněné držby nejdříve v roce [Anonymizováno]. Od této doby neuplynula do roku [Anonymizováno], kdy 2/ žalovaná darovala i tento podíl žalobci, potřebná vydržecí doba 10 let. Jelikož žalovaná nebyla v době darování vlastnicí tohoto podílu, nemohla jeho vlastnictví ani platně převést na žalobce. Ani žalobce či 2/ žalovaná po uzavření darovací smlouvy toto vlastnické právo již nevydrželi, jelikož se dozvěděli o tom, že 1/ žalovanou bylo podáno odvolání proti rozhodnutí v dědickém řízení řešícím pozůstalost [jméno FO] a že žalovaná podala určovací žalobu ohledně těchto nemovitostí. Soud proto ohledně p. p. č. [hodnota] a [hodnota] v k.ú. [adresa] určil, že žalobce je vlastníkem podílu ve výši , který původně patřil p. [jméno FO] (viz doplňující rozsudek), a zamítl jeho žalobu ohledně podílů ve výši na těchto nemovitostech, které původně patřily p. [jméno FO]. Dále na základě vzájemné žaloby určil, že 1/ žalovaná je vlastníci 1/4 těchto pozemků, kterou sdělila v rámci dědického řízení po [jméno FO].“ 24. Ve světle rozhodnutí dovolacího soudu tak zmíněné skutkové a na ně navazující právní závěry okresního soudu, se kterými se odvolací soud v jeho posledně zmíněném rozsudku ztotožnil, nemohly obstát. Odvolací soud usnesením ze dne 6. 10. 2023, č. j. 25 Co 130/2020-1171, rozsudek okresního soudu ohledně lesních pozemků zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Okresnímu soudu bylo uloženo po eventuálním doplnění dokazování zvážit nejen význam pozemkové úpravy pro jeho rozhodnutí, ale ve světle rozhodnutí dovolacího soudu znovu posoudit možnost vydržení lesních pozemků (míněno podílu původně vlastněného [jméno FO]) druhou žalovanou; vodítkem mu měly být závěry dovolacího soudu shora reprodukované. To okresní soud učinil, správně uvedl, že v době do roku [Anonymizováno] bylo s ohledem na společenské poměry jen obtížně představitelné, jak 2/ žalovaná mohla projevit vůli, že chce pozemky jako vlastnice užívat (v tehdejší době je s ohledem na politické poměry nemohla užívat). Pozemky byly v užívání socialistické organizace a 2/ žalovaná byla vyloučena z jejich držby, užívání. Proto nebylo ani zapotřebí, aby nějakým způsobem projevovala vůli, že je vlastníkem těchto pozemků. Detentorem pozemků byla socialistická organizace hospodařící s lesy, zastupující v držbě 2/ žalovanou. Po roce [Anonymizováno] se druhá žalovaná s ohledem na změny ve společnosti a v právní úpravě začala chovat jako vlastník předmětných pozemků, požádala o jejich vydání a začala je pronajímat. První žalovaná nevyvrátila obvyklý běh událostí, tedy, že by v případě lesních pozemků měly být dány jiné skutkové okolnosti než v případě pozemků polních.

25. Odvolatelka dále brojila proti nákladovému rozhodnutí okresního soudu. Namítala neúčelnost části nákladů vynaložených žalobcem za právní zastoupení. K tomu odvolací soud uvádí, že posouzení, zda je náklad účelně vynaložený (ust. § 137 o. s. ř.), je výsledkem individualizované úvahy soudu, která odvisí od zvážení všech okolností případu, jakož i od postavení a poměrů účastníků (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ČR pod C 14563). Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. Důvodem, pro který soudy nepřiznávají právo na náhradu nákladů řízení, je zneužití práva účastníka nechat se zastoupit advokátem, nebo schopnost účastníka hájit své zájmy bez zastoupení advokátem, či neúčelnost části nákladů ve vztahu k předmětu řízení (typicky opakování dříve předneseného, přednes jdoucí mimo rámec daný předmětem řízení apod.). Odvolací soud u žádného z úkonů právní služby vykonaného žalobcovým advokátem neshledal z hlediska takto vymezených kritérií naplnění předpokladů pro jeho hodnocení jako úkonu nepotřebného, neúčelně vynaloženého.

26. Prvá žalovaná dále kritizovala nepoužití ust. § 150 o. s. ř. okresním soudem. K tomu odvolací soud uvádí, že při rozhodování o nákladech řízení se obecně uplatňuje zásada úspěchu ve věci samé (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury při úvaze o splnění podmínek pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení podle ust. § 150 o. s. ř. přihlíží soud k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, ale rovněž k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně a k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení předpokládá existenci okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 16843). Skutečnosti odvolatelkou uváděné nepředstavují v tomto konkrétním případě podle přesvědčení krajského soudu důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by mělo dojít k odepření náhradového práva žalobci užitím ust. § 150 o. s. ř. Dané ustanovení nelze vykládat tak, že je možno kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení, nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 305/2003). Jde o mimořádný procesní institut a takto je třeba s ním v soudní praxi zacházet. V posuzovaném případě okresní soud hodnotil všechny rozhodné okolnosti a jeho závěru o nenaplnění předpokladů pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. nelze nic vytknout, odpovídají judikatuře posledně zmíněné. Na žalobci pak nelze spravedlivě požadovat (i s ohledem na průběh řízení) ani to, aby byla platební povinnost 1/ žalované odložena stanovením delší lhůty plnění, či rozložena povolením splátek.

27. Odvolací soud z důvodů shora uvedených rozsudek okresního soudu podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil (viz výrok pod bodem I. rozsudku krajského soudu).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl úspěšný žalobce, který se ubránil odvolání 1/ žalované a kterému tak vzniklo právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení účelně vynaložených. Jednalo se o náklady za dva úkony právní služby po 5 620 Kč (ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměně advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen „AT“), k tomu náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 1 a 4 AT), to vše zvýšeno o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobce plátcem (ust. § 14a AT, § 137 o. s. ř.). Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení v celkové výši 14 689 Kč pak byla 1/ žalované uložena s místem plnění k rukám zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud neshledal ani ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení naplněné předpoklady pro - byť i jen částečné - odepření náhradového práva žalobci, či pro oddálení platební povinnosti stanovením delší lhůty k plnění nebo povolením splátek (viz výrok pod bodem II. rozsudku krajského soudu). Ve vztahu k 2/ žalované žalobce náhradu nákladů výslovně nepožadoval; ostatně zatížení 2/ žalované náhradovou povinností by vylučoval i její, po celou dobu trvání soudního řízení neměnně zaujímaný procesní postoj (viz výrok pod bodem III. rozsudku krajského soudu).

Poučení