11 C 92/2019-366
Citované zákony (10)
Rubrum
Okresní soud v Olomouci rozhodl samosoudkyní Mgr. Vandou Spáčilovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] takto:
Výrok
I. Žaloba o zaplacení částky [částka] se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta.
Odůvodnění
1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky [částka] jako náhrady škody za nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, když nárok na náhradu škody způsobené vydáním územního plánu zastupitelstvem obce, který nepodléhá režimu náhrady za území, se dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, posuzuje dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Uvedla, že je vlastníkem pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce]. Žalovaný přijal opatření obecné povahy (změnu č. I.A.2 Územního plánu [obec]), které nabylo účinnosti dne [datum] a učinilo pozemky ve vlastnictví žalobkyně součástí přestavbové plochy 28/140P vodní a vodohospodářské, určené pro poldr jako veřejně prospěšnou stavbu pro snižování ohrožení v území povodněmi, pro kterou lze práva k pozemkům a stavbám odejmout nebo omezit ve smyslu § 170 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Žalobkyně s předmětným rozhodnutím nesouhlasila a podala proti němu v zákonné lhůtě námitky, kterým však nebylo vyhověno s odůvodněním, že vymezení pozemků žalobkyně jako poldru je nezbytné pro ochranu okolních zastavěných pozemků, přičemž poldr nemůže být vymezen nikde jinde než na nemovitosti žalobkyně. Následně se žalobkyně obrátila na žalovaného se žádostí o náhradu škody za změnu v území z důvodu zrušení pozemků k zastavitelnosti a o náhradu škody, která jí byla způsobena omezením jejího vlastnického práva, jíž nebylo vyhověno. Uvedla, že územní plán je sice legitimním prostředkem k prosazení veřejného zájmu v jím regulovaném území, přičemž vlastníci dotčení územním plánováním jsou zásadně povinni strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, pouze však nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém z vlastníků bez dalšího spravedlivě požadovat. Jedná-li se o zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty svého vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníkovi adekvátní náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Vlastnické právo žalobkyně bylo prokazatelně omezeno ve větší míře, než po ní lze spravedlivě požadovat bez náhrady, když její nemovitosti byly vymezeny jako poldr a jediná možnost jejich využití aktuálně spočívá v omezeném provozování zemědělské činnosti. Nemovitosti se staly zastavitelnými vydáním územního plánu sídelního útvaru [obec], schváleného usnesením Zastupitelstva města Olomouce dne [datum], jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] 1999, která nebyla účinnosti dne [datum], přičemž pozemky se staly součástí plochy BV- bydlení obytné předměstské, tedy součástí zastavitelného území. Změnou XI ÚPnSÚ [obec], vydanou obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] která nabyla účinnosti [datum], došlo ke změně funkčního využití plochy, do níž spadají předmětné pozemky, na plochu SV- výroba, obchod, služby, bydlení. Územní plán obce Olomouc z r. 2014 zařadil pozemky do plochy smíšené obytné 28/002S, která je součástí koncepce zastavěného území. Ke zrušení zastavitelnosti pozemků došlo dne [datum], kdy nabylo účinnosti opatření obecné povahy [číslo] 2017. Dne [datum] bylo na předmětné pozemky vydáno územní rozhodnutí pro„ Autosalon a servis“. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o změně stavby před dokončením, dne [datum] bylo vydáno povolení ke stavbě vodních děl a dne [datum] byla podána žádost o vydání stavebního povolení na stavbu„ Dům italského nábytku“, řízení o níž stavební úřad zastavil [datum] pro zpětvzetí žádosti žalobkyní. Dne [datum] podala žalobkyně novou žádost o umístění stavby, přičemž řízení o této žádosti nebylo dosud pravomocně ukončeno. Žalobkyně je přesvědčena, že ve věci není aplikovatelná lhůta 5 let zakotvená v ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona, když není přípustné, aby zákon stanovoval povinnosti, ukládal sankce či omezoval práva retroaktivně. Předmětná lhůta byla do stavebního zákona vložena novelou [číslo] účinnou od 1. 1. 2013, a proto mohla uplynout nejdříve dne [datum]. Opačný přístup by zakládal nepřípustnou retroaktivitu a zásah do ústavních práv žalobkyně. [příjmení] [částka] představuje rozdíl mezi cenou pozemků před změnou územního plánu a po jeho změně.
2. Žalovaný se vyjádřil k podané žalobě tak, že tuto považuje za zcela nedůvodnou a navrhl její zamítnutí. Potvrdil, že žalobkyně je vlastníkem příslušných pozemků v k. ú. [část obce], které nabyla na základě kupní smlouvy z [datum] za kupní cenu [částka], že dne [datum] bylo na předmětné pozemky vydáno územní rozhodnutí pro„ Autosalon a servis“ a dne [datum] stavební povolení s platností na 2 roky do [datum]. Platnost stavebního povolení byla následně prodloužena do [datum]. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o změně stavby před dokončením z autosalonu na„ Dům italského nábytku“, které nabylo právní moci dne [datum] s tím, že bude-li se stavbou započato do 2 let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, nepozbude platnosti. Dne [datum] bylo vydáno povolení ke stavbě vodních děl (na základě územního rozhodnutí z r. 2004), avšak k realizaci stavby nedošlo, přestože předpokládaná doba výstavby dle stavebního povolení byla do [datum]. Na základě těchto skutečností zůstávalo v platnosti původní územní rozhodnutí, na jehož podkladě podala žalobkyně dne [datum] žádost o vydání stavebního povolení na stavbu„ Dům italského nábytku“. Dne [datum] však vzala žádost zpět a stavební úřad MMOl usnesením ze dne [datum] stavební řízení zastavil. Z důvodu zpětvzetí žádosti žalobkyní nebylo vydáno stavební povolení, a proto zpětně k datu [datum] pozbylo platnosti rovněž vydané územní rozhodnutí. Je sice pravdou, že následně žalobkyně podala novou žádost o vydání územního rozhodnutí na záměr prodloužení vodovodu, vodovodní a kanalizační přípojky na pozemcích p. [číslo] v k. ú. [část obce], podaná žádost však nesplňovala všechny náležitosti, a proto byla žalobkyně dne [datum] vyzvána k jejímu doplnění, k čemuž jí byla stanovena lhůta do [datum]. Na podkladě následně doručených žádostí byla žalobkyni opakovaně prodlužována lhůta k doplnění podkladů, a to až do [datum]. Žalobkyně však do tohoto data ani následně úřadu ničeho nedodala. Žalovaný dále potvrdil, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně se staly zastavitelnými vydáním územního plánu sídelního útvaru [obec], schváleného usnesením zastupitelstva města ze dne [datum], jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou [číslo] 1999, která nabyla účinnosti dne [datum]. Pozemky se staly součástí plochy BV- bydlení obytné předměstské, tedy součástí zastavitelného území. Změnou XI ÚPnSÚ [obec], vydanou obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] která nabyla účinnosti [datum], došlo ke změně funkčního využití plochy, do níž spadají předmětné pozemky, na plochu SV- výroba, obchod, služby, bydlení. Územní plán obce Olomouc z r. 2014 zařadil pozemky do plochy smíšené obytné 28/002S, která je součástí koncepce zastavěného území. Dne [datum] nabyla účinnosti změna č. I.A.2 Územního plánu [obec], na základě které je z větší části pozemek [parcelní číslo] a celý pozemek [parcelní číslo] součástí přestavbové plochy 28/140P vodní a vodohospodářské, určené pro poldr jako veřejně prospěšnou stavbu pro snižování ohrožení v území povodněmi. Žalobkyně byla upozorněna na plánovanou změnu situace v místě prostřednictvím územně plánovací informace z [datum]. V následujícím období podala žalobkyně žádost o poskytnutí náhrady za změnu v území, kterou projednalo zastupitelstvo obce dne [datum] a této nevyhovělo z důvodu absence naplnění podmínek dle § 102 odst. 2, 3 stavebního zákona. Žalobkyně jednak neprokázala vznik konkrétní majetkové újmy, zejména však ve věci již uplynula lhůta 5 let zakotvená v § 102 odst. 3 stavebního zákona. Tato lhůta se sice neuplatní tehdy, pokud v ní nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno, a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, územní rozhodnutí vydané pro pozemky žalobkyně v r. 2004 však pozbylo platnosti dnem [datum] a žádné jiné územní rozhodnutí pro ně následně již vydáno nebylo. Pozemky žalobkyně byly určeny k zastavění od [datum] do [datum], ke zrušení zastavitelnosti tedy došlo po uplynutí 18 let od nabytí účinnosti územního plánu, který zastavění pozemků umožnil, bez toho, aby v této době žalobkyně nebo její předchůdce pozemky zastavěl. Samotné žalobkyni bylo umožněno pozemky zastavět po dobu delší než 5 let. Ke dni změny pozemků ze zastavitelných na nezastavitelné pak neexistovalo žádné platné a účinné územní rozhodnutí ani územní souhlas ani veřejnoprávní smlouva pro stavbu, kterou bylo možno na pozemcích realizovat od r. 1999. Žalobkyně jako žadatelka o územní rozhodnutí zůstala v územním řízení od r. 2013 nečinná, na výzvu stavebního úřadu nereagovala a je tak její vinou, že žádné pravomocné rozhodnutí z doby před nabytím účinnosti územního plánu nemá. Dále žalovaný poukázal na to, že vyjma námitek proti změně územního plánu obce Olomouc žalobkyně proti této žádným způsobem nebrojila (správní žalobou). Nevyčerpala tedy všechny procesní prostředky, které měla v tomto ohledu k dispozici.
3. Zdejší soud již ve věci jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 C 92/2019-162, jímž žalobu zcela zamítl a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaného. Žaloba byla tímto v pořadí prvním rozsudkem zamítnuta pro absenci pasivní věcné legitimace žalovaného.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 69 Co 72/2020-196, rozhodnutí zdejšího soudu ve věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Krajský soud shledal žalobu ve shodě se soudem prvního stupně za nedůvodnou, avšak z jiných než okresním soudem deklarovaných důvodů. Uzavřel, že poškozené osobě je možno nahradit i újmu, která není nahraditelná podle § 102 stavebního zákona, a to podle ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., avšak pouze za situace, kdy žalobce bude spatřovat újmu v nezákonném územním plánu či nesprávném úředním postupu, který k vydání územního plánu vedl. O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nesprávný úřední postup žalovaného, případně jeho nezákonné rozhodnutí (§ 19 z. č. 82/1998 Sb.). Žalobkyně požaduje náhradu za omezení vlastnického práva spočívající v rozdílu mezi cenou stavebních pozemků, které nabyla, a cenou těchto pozemků, které se staly v důsledku změny územního plánu nezastavitelnými. Z takto vymezených tvrzení nelze odpovědnost žalovaného za škodu v režimu z. č. 82/1998 Sb. dovodit.
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3918/2020-223, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uzavřel, že ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je soud vázán žalobou, v níž je nárok charakterizován vylíčením rozhodných skutkových okolností. Právní kvalifikace nároku žalobcem pak pro soud naopak závazná není, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. V posuzované věci žalobkyně sice označila svou žalobu jako„ žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zák. č. 82/1998 Sb.“ a mimo jiné v ní uvedla, že postup žalovaného, který omezil její vlastnické právo bez poskytnutí náhrady, považuje za nesprávný úřední postup, současně se však dovolává čl. 11 odst. 4 Listiny a z žaloby je zřejmé, že zásah do svého vlastnického práva považuje za natolik intenzivní, že za něj náleží náhrada. Jestliže za této situace odvolací soud neshledal v postupu žalovaného nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 z. č. 82/1998 Sb., měl se zabývat tím, zda žalobkyní uplatněný nárok na peněžité plnění vymezený rozdílem cen pozemků lze posoudit i podle jiných ustanovení, konkrétně podle § 102 odst. 2 stavebního zákona, popř. i to, zda zásah do vlastnického práva žalobkyně nepřesáhl spravedlivou míru, kterou je žalobkyně bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty svého vlastnického práva schopna snášet, a zda jí tudíž nemá být zajištěna adekvátní náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
6. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci následně svým usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020, v pořadí první rozsudek zdejšího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že rozhodnutí je v posuzované věci založeno na otázce, zda (a případně za jakých podmínek) má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení pozemku k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po [datum] a je kvalifikováno rozdílem mezi obvyklou cenou pozemku za předpokladu, že pozemek se nachází v zastavitelné ploše, a obvyklou cenou pozemku za předpokladu, že se v zastavitelné ploše nenachází. Poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2909/2018, a dále rovněž na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/20, podle něhož úprava náhrady prokazatelných nákladů vyjádřená v § 102 stavebního zákona nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na základě aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. Toto ustanovení přitom nelze vykládat tak, že by zakládalo právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva, aniž by takové omezení bylo spojeno s právem na náhradu, ale je třeba jej vztáhnout na určité kvalifikované případy omezení. Z uvedeného vyplývá, že vlastník pozemku má právo na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení pozemku k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po [datum] a je kvantifikováno snížením ceny pozemku, za předpokladu, že toto omezení vyplývající ze změny územního plánu dosahuje intenzity přesahující míru spravedlnosti, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, je-li posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona. Z toho vyplývá, že pokud došlo ke zrušení pozemku k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží (nejsou-li splněny podmínky pro přiznání náhrady stanovené v § 102 odst. 3 větě druhé stavebního zákona). Uvedené ustanovení upravující lhůtu 5 let omezující právo vlastníka pozemku na náhradu v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění je účinné od 1. 1. 2013 (nabytí účinnosti zákona č. 350/2012 Sb.). V souvislosti s implementací výše uvedené lhůty 5 let neobsahují příslušné právní předpisy žádné intertemporální ustanovení, a proto je nutné s ohledem na principy legitimního očekávání a právní jistoty dovodit, že běh této lhůty mohl skončit nejdříve k [datum], a to i když okolnosti vztahující se k jejímu počátku nastaly víc než 5 let před [datum] jakožto dnem účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001). V projednávané věci byly pozemky žalobkyně včleněny do zastavitelné plochy na základě obecně závazné vyhlášky města Olomouce [číslo] 1999, která nabyla účinnosti [datum] a určení těchto pozemků k zastavění bylo zrušeno na základě změny územního plánu ke dni [datum]. Z uvedeného je zřejmé, že došlo ke zrušení pozemků žalobkyně k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu a proto žalobkyni jakožto vlastníkovi pozemku již jen z toho důvodu nenáleží náhrada spočívající v poklesu ceny pozemků ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. I přes toto konstatování následně krajský soud uvedl, že ve věci bude třeba dále uvážit, zda omezení vlastnického práva žalobkyně představuje tzv. kvalifikovaný případ (ve smyslu usnesení Ústavního soudu I. ÚS 202/2020) a zda lze žalobkyni přiznat právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny Okresní soud zamítl žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, proto se okolnostmi a zjišťováním, zda se v konkrétním případě jedná o tzv. kvalifikovaný případ, za který lze přiznat určitou kompenzaci, nezabýval, přitom bez posouzení a zohlednění existence a intenzity záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat nelze nárok žalobkyně posoudit. Intenzita dopadu omezení na vlastníka pozemku totiž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel užívat, kdy zákaz provádět určité změny vlastníka nemusí nijak omezit nebo se naopak může stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a jež pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (např. získal rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.), viz nález sp. zn. III. ÚS 950/17, usnesení I. ÚS 202/2020. Ve věci bude tedy namístě vyzvat žalobkyni, aby svá tvrzení doplnila včetně poučení (§ 118a odst. 2 o. s. ř.), a aby důkazy označila bez zbytečného odkladu včetně poučení (§ 118a odst. 3 o. s. ř.). Soud učinil po provedeném řízení následující skutková zjištění:
7. Ze shodných tvrzení účastníků a dále listinných podkladů – z kupní smlouvy ze dne [datum], z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] v k. ú. [část obce], z územního rozhodnutí č. 168/2003 ze dne [datum], z územního rozhodnutí č. 155/2004 ze dne [datum], ze stavebního povolení ze dne [datum], z rozhodnutí o prodloužení platnosti stavebního povolení ze dne [datum], z rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením ze dne [datum], z usnesení o zastavení stavebního řízení ze dne [datum] a z usnesení o prodloužení lhůty pro doplnění podkladů a dokladů ze dne [datum] – bylo zjištěno, že pozemky p. [číslo] v k. ú. [část obce], které žalobkyně nabyla do svého vlastnictví k datu [datum] (zakoupila za kupní cenu [částka]), se staly zastavitelnými vydáním územního plánu sídelního útvaru [obec], schváleného usnesením Zastupitelstva města Olomouce dne [datum], jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] 1999, která nebyla účinnosti dne [datum], přičemž pozemky se staly součástí plochy BV- bydlení obytné předměstské, tedy součástí zastavitelného území. Změnou XI ÚPnSÚ [obec], vydanou obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] která nabyla účinnosti [datum], došlo ke změně funkčního využití plochy, do níž spadají předmětné pozemky, na plochu SV- výroba, obchod, služby, bydlení. Územní plán obce Olomouc z r. 2014 zařadil pozemky do plochy smíšené obytné 28/002S, která byla rovněž součástí koncepce zastavěného území. Ke zrušení zastavitelnosti pozemků došlo dne [datum], kdy nabylo účinnosti opatření obecné povahy – změna územního plánu obce Olomouc [číslo] 2017. Dne [datum] bylo na předmětné pozemky vydáno územní rozhodnutí pro„ Autosalon a servis“, dne [datum] pak stavební povolení s platností na 2 roky do [datum]. Platnost stavebního povolení byla následně prodloužena do [datum]. Dne [datum] bylo vydáno rozhodnutí o změně stavby před dokončením z autosalonu na„ Dům italského nábytku“, toto nabylo právní moci dne [datum] s tím, že bude-li se stavbou započato do 2 let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, nepozbude platnosti. Dne [datum] bylo vydáno povolení ke stavbě vodních děl (na základě územního rozhodnutí z r. 2004), kdy k realizaci této stavby mělo dojít do [datum]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] byla podána žádost o vydání stavebního povolení na stavbu„ Dům italského nábytku“, řízení o níž stavební úřad zastavil [datum] pro zpětvzetí žádosti žalobkyní. Dne [datum] podala žalobkyně novou žádost o umístění stavby„ Dům italského nábytku, Prodloužení vodovodu, vodovodní a kanalizační přípojka“, přičemž řízení o této žádosti nebylo dosud pravomocně ukončeno. Z obsahu stavebního spisu je zřejmé, že posledním úkonem v tomto řízení bylo vydání usnesení stavebního úřadu o prodloužení lhůty žalobkyni pro doplnění podkladů a dokladů do [datum].
8. Z návrhu na výkup pozemků ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného, aby od ní odkoupil pozemky p. [číslo] v k. ú. [část obce] za cenu [částka] bez DPH. Uvedla, že v důsledku zahrnutí předmětných pozemků do přestavbové plochy 28/140P vodní a vodohospodářské došlo ke znehodnocení předmětných pozemků, zmaření všech žalobkyní vynaložených investic, jakož i k ukončení aktuálně vedených jednání s vážným zájemcem o koupi předmětných pozemků.
9. Z územně plánovací informace ze dne [datum] bylo zjištěno, že MMOl poskytl žalobkyni předběžnou informaci, podle níž jsou oba pozemky ve vlastnictví žalobkyně z hlediska Územního plánu [obec] v podobě účinné od 30. 9. 2014 součástí stabilizované plochy 20/002S smíšené obytné, pro kterou je v rámci podmínek prostorového uspořádání ploch stanovena maximální výška zástavby [číslo] m a kompaktní rostlý vesnický typ struktury zástavby. Žalobkyni bylo současně sděleno, že se uvedené pozemky nacházejí v problematickém území na malém vodním toku [anonymizováno], které v současnosti plní roli přirozeného podchycení povrchového odtoku z výše položeného povodí [anonymizováno]. Dle schválené a evidované územní studie Koncepce vodního hospodářství města Olomouce v daném území je v rámci protipovodňových opatření na [anonymizováno] umístěn poldr [ulice], který má chránit společně s dalšími opatřeními na toku [anonymizováno] níže položenou zástavbu ve [část obce] a [část obce] před povodňovými stavy zejména způsobenými přívalovými dešti. V současné době probíhá projednávání návrhu Změny [číslo] Územního plánu [obec], ve kterém je na pozemcích p. [číslo] vymezení protipovodňového opatření – poldru [ulice] navrhováno.
10. Z územně plánovací informace ze dne [datum] vč. dodejky bylo zjištěno, že MMOl žalobkyni sdělil, že z hlediska platného Územního plánu [obec] je z větší části pozemek [parcelní číslo] a celý pozemek [parcelní číslo] součástí přestavbové plochy 28/140P vodní a vodohospodářské, určené pro poldr jako veřejně prospěšnou stavbu pro snižování ohrožení v území povodněmi. Z územně plánovací informace dále plyne, že žalobkyně podala dne [datum] k souboru Změn č. I Územního plánu [obec] námitku ve znění:„ [právnická osoba] nesouhlasí s navrhovanou změnou územního plánu na pozemcích [parcelní číslo] a [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], které jsou ve vlastnictví společnosti, s tímto odůvodněním: Pozemky byly zakoupeny za účelem obytné výstavby, který současný ÚP umožňuje, bylo zadáno zpracování dokumentace pro bytovou výstavbu a společnost hodlá požádat o územní rozhodnutí. Navrhovanou změnou ÚP by byla znemožněna jakákoliv výstavba na tomto pozemku. Jeho původní využití by bylo zcela znemožněno a vznikla by tímto značná finanční újma, kterou bude společnost vyžadovat po Statutárním městu [obec]“. Žalobkyni byla územně plánovací informace doručena dne [datum].
11. Z rozhodnutí odboru koncepce a rozvoje MMOl ze dne [datum], odvolání žalobkyně ze dne [datum], rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne [datum], z výpisu z 3. zasedání zastupitelstva města Olomouce konaného dne [datum] a z vyrozumění žalobkyně ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně požádala žalovaného dne [datum] o poskytnutí náhrady za změnu v území podle § 102 stavebního zákona, a to z důvodu zrušení určení pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce] k zastavění. O této žádosti rozhodl nejprve odbor koncepce a rozvoje MMOl tak, že žádost zamítl pro nesplnění podmínek normovaných v § 102 odst. 2, 3 stavebního zákona. K odvolání žalobkyně následně Krajský úřad Olomouckého kraje předmětné rozhodnutí zrušil a prohlásil je za nicotné, neboť nebylo vydáno věcně příslušným správním orgánem, jímž mělo být v tomto případě zastupitelstvo obce. Zastupitelstvo města Olomouce následně na svém zasedání dne [datum] rozhodlo o nevyhovění žádosti žalobkyně, o čemž byla žalobkyně vč. podrobnějšího odůvodnění vyrozuměna přípisem odboru dopravy a územního rozvoje MMOl ze dne [datum].
12. Ze znaleckého posudku [číslo] 2017 (objednavatel žalovaný) bylo zjištěno, že jím byla určena obvyklá cena pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce] k datu [datum] ve výši [částka]. Ze znaleckého posudku [číslo] 2018 (objednavatel žalovaný) bylo zjištěno, že jím byla určena obvyklá cena pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce] k datu [datum] ve výši [částka]. Ze znaleckého posudku [číslo] 2018 (objednavatel žalobkyně) bylo zjištěno, že jím byla určena obvyklá cena pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce] k datu [datum], se zohledněním územního plánu platného ke dni [datum], ve výši [částka]. Z fotodokumentace přiložené k posudkům je zřejmé, že se jedná o zatravněné oplocené pozemky, na nichž nestojí žádná stavba. Ze znaleckého posudku ze dne [datum] (objednavatel žalobkyně) bylo zjištěno, že jím byla určena obvyklá cena pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce] k datu zhotovení ve výši [částka]. Stav pozemků se dle přiložené fotodokumentace v dané době významně nelišil (snad vyjma stavu vzrostlých travin a křovin) od stavu zachyceného na fotografiích přiložených k posudkům z let 2017, 2018. Soud učinil po provedeném řízení následující závěr o skutkovém stavu:
13. Žalobkyně se dne [datum] stala vlastníkem pozemků p. [číslo] v k. ú. [část obce], které zakoupila za kupní cenu [částka]. Předmětné pozemky se staly zastavitelnými vydáním územního plánu sídelního útvaru [obec], schváleného usnesením Zastupitelstva města Olomouce dne [datum], jehož závazná část byla vyhlášena obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] 1999, která nebyla účinnosti dne [datum], přičemž pozemky se staly součástí plochy BV- bydlení obytné předměstské. Změnou XI ÚPnSÚ [obec], vydanou obecně závaznou vyhláškou města Olomouce [číslo] která nabyla účinnosti [datum], došlo ke změně funkčního využití plochy, do níž spadají předmětné pozemky, na plochu SV- výroba, obchod, služby, bydlení. Územní plán obce Olomouc z r. 2014 zařadil pozemky do plochy smíšené obytné 28/002S, která byla rovněž součástí koncepce zastavěného území. Ke zrušení zastavitelnosti pozemků došlo dne [datum], kdy nabylo účinnosti opatření obecné povahy – změna územního plánu obce Olomouc [číslo] 2017. Dne [datum] bylo na předmětné pozemky právnímu předchůdci žalobkyně vydáno územní rozhodnutí pro„ Autosalon a servis“, dne [datum] pak stavební povolení s platností na 2 roky do [datum]. Platnost stavebního povolení byla následně prodloužena do [datum]. Dne [datum] bylo žalobkyni vydáno rozhodnutí o změně stavby před dokončením z autosalonu na„ Dům italského nábytku“, toto nabylo právní moci dne [datum] s tím, že bude-li se stavbou započato do 2 let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, nepozbude platnosti. Dne [datum] bylo vydáno povolení ke stavbě vodních děl (na základě územního rozhodnutí z r. 2004), které nabylo právní moci dne [datum], kdy k realizaci této stavby mělo dojít do [datum], avšak nedošlo. Dne [datum] byla podána žádost o vydání stavebního povolení na stavbu„ Dům italského nábytku“, řízení o níž stavební úřad zastavil dne [datum] (právní moc dne [datum]) pro zpětvzetí žádosti žalobkyní. Dne [datum] podala žalobkyně novou žádost o umístění stavby„ Dům italského nábytku, Prodloužení vodovodu, vodovodní a kanalizační přípojka“, přičemž řízení o této žádosti nebylo dosud pravomocně ukončeno, kdy posledním úkonem v řízení bylo vydání usnesení stavebního úřadu o prodloužení lhůty žalobkyni pro doplnění podkladů a dokladů do [datum]. V rámci územně plánovací informace ze dne [datum] byla žalobkyně žalovaným informována o tom, že pozemky v jejím vlastnictví nacházejí v problematickém území na malém vodním toku [anonymizováno] a v současnosti plní roli přirozeného podchycení povrchového odtoku z výše položeného povodí [anonymizováno]. Byla informována rovněž o tom, že aktuálně probíhá projednávání návrhu Změny [číslo] Územního plánu [obec], ve kterém je na pozemcích p. [číslo] navrhováno vymezení protipovodňového opatření – poldru [ulice]. Žalobkyně podala dne [datum] proti navrhované změně územního plánu námitky, v nichž uvedla, že pozemky zakoupila za účelem realizace obytné výstavby, že již bylo zadáno zpracování dokumentace pro bytovou výstavbu a žalobkyně hodlá požádat o územní rozhodnutí. Navrhovanou změnou územního plánu by byla jakákoliv výstavba na pozemcích znemožněna, v důsledku čehož by žalobkyně utrpěla značnou majetkovou újmu. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného, aby od ní pozemky p. [číslo] v k. ú. [část obce] odkoupil za cenu [částka] bez DPH. Uvedla, že v důsledku zahrnutí předmětných pozemků do přestavbové plochy 28/140P vodní a vodohospodářské došlo ke znehodnocení předmětných pozemků, zmaření všech žalobkyní vynaložených investic, jakož i k ukončení aktuálně vedených jednání s vážným zájemcem o koupi předmětných pozemků. Na pozemcích nebyla po celou dobu trvání jejich zastavitelnosti zrealizována žádná výstavba, až do roku 2017 2018 se jednalo o travnaté pozemky ohraničené plotem.
14. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
15. Podle § 102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen„ stavební zákon“) (1) [příjmení] pozemku nebo stavby, jehož práva k pozemku nebo stavbě byla územním opatřením o stavební uzávěře omezena a byla mu tím způsobena majetková újma, náleží náhrada. (2) [příjmení] pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku. Tato náhrada náleží též vlastníkovi pozemku nebo osobě, která byla před změnou nebo zrušením regulačního plánu anebo před změnou nebo zrušením územního rozhodnutí, územního souhlasu nebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí podle § 94 odst. 3 oprávněna vykonávat práva z nich vyplývající (dále jen„ oprávněný"), pokud uvedenou změnou nebo zrušením bylo zrušeno určení k zastavění a vznikla mu prokazatelná majetková újma. (3) Náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě a) nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo b) před uplynutím lhůty 5 let byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato veřejnoprávní smlouva je účinná.
16. Podle § 93 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013, (1) Územní rozhodnutí o umístění stavby, změně využití území, změně vlivu užívání stavby na území a o dělení nebo scelování pozemků platí 2 roky ode dne nabytí právní moci, nestanoví-li stavební úřad v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 5 let. (4) Územní rozhodnutí nepozbývá platnosti, a) bylo-li na základě žádosti podané v době jeho platnosti vydáno pravomocné stavební povolení nebo jiné obdobné rozhodnutí podle tohoto zákona nebo zvláštních právních předpisů, nebo nabyl-li v době jeho platnosti právních účinků souhlas s provedením ohlášeného stavebního záměru, b) bylo-li v době jeho platnosti započato s využitím území pro stanovený účel v případech, kdy se povolovací rozhodnutí nebo jiný úkon nevydává, c) vzniklo-li na základě oznámení stavebního záměru posouzeného autorizovaným inspektorem podaného v době platnosti právo stavební záměr realizovat, nebo d) byla-li na základě návrhu veřejnoprávní smlouvy nahrazující stavební povolení podaného v době jeho platnosti uzavřena tato veřejnoprávní smlouva a tato veřejnoprávní smlouva nabyla účinnosti. (5) Územní rozhodnutí pozbývá platnosti též dnem, kdy stavební úřad obdržel sdělení žadatele, že upustil od záměru, ke kterému se rozhodnutí vztahuje; to neplatí, byla-li realizace záměru již zahájena.
17. Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 202/20, uzavřel, že úprava náhrady„ prokazatelných nákladů“ vyjádřená v § 102 stavebního zákona nezahrnuje kompenzaci za samotné snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití. Pokud má však zásah do vlastnického práva v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu takovou intenzitu, že omezení přesahuje míru spravedlnosti, je nutné uvažovat o přiznání náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, a to včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně. Ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny přitom nelze vykládat tak, že by zakládalo právo na náhradu za jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem. Zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu; nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny tak je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení.
18. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, uzavřel, že vlastník pozemku má právo na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku (zrušení určení pozemku k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo po [datum] a je kvantifikováno snížením ceny pozemku, za předpokladu, že toto omezení vyplývající ze změny územního plánu dosahuje intenzity přesahující míru spravedlnosti, a to na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, včetně ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně. Podle § 102 odst. 3 stavebního zákona náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila. Ustanovení o uplynutí lhůty 5 let se neuplatní, pokud v této lhůtě a) nabylo účinnosti rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu, pro kterou bylo zastavění uvedenou územně plánovací dokumentací určeno a toto rozhodnutí nebo souhlas je platné, nebo b) před uplynutím lhůty 5 let byla uzavřena veřejnoprávní smlouva nahrazující územní rozhodnutí a tato veřejnoprávní smlouva je účinná. Je-li tedy posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona. Z toho vyplývá, že pokud došlo ke zrušení pozemku k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží (nejsou-li splněny podmínky pro přiznání náhrady stanovené v § 102 odst. 3 větě druhé stavebního zákona). Uvedené ustanovení (§ 102 odst. 3 stavebního zákona) upravující lhůtu 5 let omezující právo vlastníka pozemku na náhradu v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění je účinné od 1. 1. 2013, a to na základě nabytí účinnosti zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony (v předchozí právní úpravě obdobná lhůta nebyla stanovena). V souvislosti se implementací výše uvedené lhůty 5 let neobsahují příslušné právní předpisy žádné intertemporální ustanovení, a proto je nutné s ohledem na principy legitimního očekávání a právní jistoty dovodit, že běh této lhůty mohl skončit nejdříve k [datum], a to i když okolnosti vztahující se k jejímu počátku nastaly víc než 5 let před [datum] jakožto dnem účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001).
19. Žalobkyně učinila předmětem řízení nárok na náhradu za omezení jejího vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemků (zrušení určení pozemků k zastavění) na základě změny územního plánu, jež nastalo k datu [datum] a je kvalifikováno rozdílem mezi obvyklou cenou pozemků za předpokladu, že se tyto nachází v zastavitelné ploše, a jejich obvyklou cenou za předpokladu, že se v zastavitelné ploše nenacházejí. V souladu se shora citovanými závěry ustálené judikatury lze tedy uzavřít – jak ostatně učinil již krajský soud – že v řízení není uplatňován požadavek na nahrazení konkrétních prokazatelných nákladů vynaložených na přípravu výstavby, nýbrž je požadována kompenzace za samotné snížení ceny pozemků v důsledku změny jejich funkčního využití, která je potenciálně odškodnitelná prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona.
20. V rámci posouzení oprávněnosti uplatněného nároku je v první řadě namístě uvést, že již krajský soud ve svém zrušovacím usnesení jednoznačně identifikoval – v návaznosti na shora citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – okolnost, která sama o sobě obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí podané žaloby, a to že ve věci již před podáním žaloby uplynula lhůta 5 let normovaná v § 102 odst. 3 stavebního zákona, v důsledku čehož nelze žalobkyni přiznat náhradu ani cestou přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Konkrétně v daném kontextu uvedl, že předmětné pozemky byly určeny k zastavění nepřetržitě v období od [datum] do [datum], tzn. ke zrušení zastavitelnosti došlo až po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti změny územního plánu, která na pozemcích realizaci staveb umožnila.
21. S tímto (závazným) právním názorem se okresní soud ztotožňuje a dále uvádí v daném směru následující. Pozemky žalobkyně byly včleněny do zastavitelné plochy na základě změny územního plánu obce Olomouc, která nabyla účinnosti dne [datum]. Fakticky proto lhůta 5 let normovaná ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona uplynula již k datu [datum], v uvedené době však ještě nebylo předmětné ustanovení součástí právního řádu, a proto z něho nebylo ještě možno dovozovat žádné následky. Jak však dovodil Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, v souvislosti s implementací předmětné lhůty 5 let neobsahují příslušné právní předpisy žádné intertemporální ustanovení, a proto je nutné dovozovat, že běh této lhůty mohl skončit nejdříve k [datum], a to i když okolnosti vztahující se k jejímu počátku nastaly víc než 5 let před [datum] jakožto dnem účinnosti zákona č. 350/2012 Sb. Z uvedeného plyne, že v nyní projednávané věci nelze odhlížet od skutečností, které nastaly před účinností novely stavebního zákona provedené zák. č. 350/2012 Sb., zejm. pak od toho, že zastavitelnost předmětných pozemků byla umožněna již od [datum]. Následně sice bylo pro předmětné pozemky dne [datum] vydáno územní rozhodnutí představující okolnost, pro niž se ustanovení o předmětné lhůtě 5 let neuplatní (viz § 102 odst. 3 věta druhá stavebního zákona), toto územní rozhodnutí však pozbylo platnosti k datu [datum]. Od tohoto data proto předmětná lhůta nadále běžela a následně nejpozději k datu [datum] uplynula (k pozbytí platnosti územního rozhodnutí lze podrobněji uvést: Dne [datum] bylo na předmětné pozemky právnímu předchůdci žalobkyně vydáno územní rozhodnutí pro„ Autosalon a servis“, které bylo následně průběžně udržováno v platnosti vydáváním dílčích stavebních povolení. [ulice] činnost ovšem nebyla na pozemcích nikdy realizována, v důsledku čehož postupně pozbyla všechna již vydaná stavební povolení platnosti a žádost o vydání dalšího stavebního povolení, podaná dne [datum], byla žalobkyní vzata zpět, což vedlo k pravomocnému zastavení stavebního řízení k datu [datum]. V důsledku toho došlo současně k pozbytí platnosti vydaného územního rozhodnutí z roku 2004, a to zpětně k datu [datum] (k tomu srov. závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 39 A 10/2020, podle nichž k zachování platnosti územního rozhodnutí sice postačí, je-li v době platnosti územního rozhodnutí podána žádost o stavební povolení, tato však musí být následně úspěšná – nedosáhne-li úspěchu, zanikne platnost územního rozhodnutí zpětně)).
22. To, že právě nastíněný důvod obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, je zcela zřejmé již z odůvodnění shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, v němž dovolací soud toto výslovně konstatoval, a dalšími důvody pro zamítnutí žaloby (spočívajícími zejm. v tom, že ve věci nebyly naplněny ani znaky tzv. kvalifikovaného omezení vlastnického práva) se zabýval toliko nad rámec tohoto základního důvodu. Krajský soud sice v nyní posuzované věci uložil zdejšímu soudu, aby se v dalším řízení blíže zabýval tím, zda se v případě žalobkyně jednalo o tzv. kvalifikovaný případ odůvodňující přiznání určité kompenzace, a aby za tím účelem poskytl žalobkyni odpovídající poučení dle § 118a odst. 2, 3 o. s. ř., s ohledem na právě řečené však dospěl okresní soud k závěru, že tento postup je zcela nadbytečným a nehospodárným v situaci, kdy žalobu je namístě zamítnout již pro uplynutí lhůty 5 let normované v ust. § 102 odst. 3 stavebního zákona, jak bylo shora podrobně rozebráno. Navíc pak shledal soud tento postup nadbytečným rovněž z dalších důvodů.
23. Z obsahu spisu se jednoznačně podává, že žalobkyně – byť označila svou žalobu jako žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. – si byla dobře vědoma toho, že jí nastíněný skutkový stav je možno posuzovat rovněž optikou přímé aplikace čl. 11 Listiny, když aplikovatelnost tohoto ustanovení ve svých podáních opakovaně uváděla, přizpůsobovala jí svá skutková tvrzení a rovněž označovala důkazy za účelem prokázání předpokladů pro přiznání náhrady dle uvedeného ustanovení (srov. již jen tvrzení obsažená v podané žalobě a k žalobě připojené důkazy). Skutkový stav tak, jak byl zjištěn provedeným dokazováním na podkladě důkazů označených před zákonnou koncentrací řízení, pak považuje zdejší soud za zcela dostatečný pro přijetí právního závěru, že se v případě žalobkyně o tzv. kvalifikovaný případ omezení vlastnického práva nejednalo. Soud proto i z těchto důvodů neshledal nutnost poskytnutí dalších výzev směřujících k bližšímu objasnění rozhodných skutkových okolností.
24. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně byly zastavitelné nepřetržitě od r. 1999 až do r. 2017, avšak žalobkyně ani její právní předchůdce zde po celou tuto dobu žádnou výstavbu nezrealizovali. Oba sice činili jisté administrativní úkony spočívající v podávání žádostí o vydání územních rozhodnutí či stavebních povolení, na podkladě získaných správních rozhodnutí však přesto nikdy s realizací výstavby nezapočali. Konkrétně žalobkyně vzala svou naposledy podanou žádost o vydání stavebního povolení v roce 2013 zpět, v důsledku čehož bylo stavební řízení zastaveno. Následně pak sice podala novou žádost o vydání územního rozhodnutí, od r. 2013 až dosud však již žádným způsobem nereagovala na výzvu stavebního úřadu k doplnění nezbytných podkladů, a zůstala tak v záležitosti plánované výstavby zcela pasivní.
25. Další okolnost, která byla soudem zohledněna, je ta, že žalobkyně po celou dobu řízení tvrdila, že měla v úmyslu postavit na pozemcích prodejnu s italským nábytkem, v rámci své námitky proti navrhovanému souboru změn územního plánu, kterou podala v lednu 2017, však najednou hovoří o záměru bytové výstavby a deklaruje svůj záměr požádat o vydání územního rozhodnutí v tomto směru. V dopise adresovaném žalovanému v listopadu 2017, v němž uplatnila nárok na náhradu škody v penězích, pak dále hovoří o tom, že v důsledku změny územního plánu byla zmařena její jednání s vážným zájemcem o koupi předmětných pozemků. Ze všech těchto okolností je zřejmé, že záměr žalobkyně zahájit na pozemcích výstavbu byl po celou dobu značně nekonkrétní, doznával v průběhu času významných změn a nebyl doprovázen žádnými konkrétními, na sebe plynule navazujícími kroky směřujícími k realizaci konkrétní výstavby. Jinými slovy – zůstával toliko v rovině určitých podnikatelských či jiných vizí žalobkyně. Pokud pak v listopadu 2017 žalobkyně uvedla, že vedla jednání o prodeji pozemků se třetí osobou jakožto vážným zájemcem, zůstává značně nejistým rovněž to, zda byl její záměr k realizaci výstavby v místě v dané době vůbec dán. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl soud k závěru, že nelze dovozovat existenci zásahu do vlastnických práv žalobkyně v intenzitě, která by odůvodňovala přiznání náhrady na základě přímé aplikace čl. 11 Listiny. Žalobkyně měla faktickou možnost využít pozemky k účelu výstavby po dobu 10 let, kdy byla jejich vlastníkem, avšak neučinila tak, a to de facto výhradně z důvodu své vlastní pasivity. Pokud pak měla v úmyslu pozemky prodat, mohla tak rovněž učinit v průběhu celých 10 let a tím své majetkové ztrátě náležitě předejít.
26. Soud vzal dále v potaz rovněž to, že žalovaný sledoval změnou funkčního využití pozemků veřejně prospěšný cíl spočívající ve snížení rizika povodní v problematické lokalitě, která byla v minulosti v tomto směru opakovaně zasahována. Pakliže byly pozemky žalobkyně po dobu téměř 20 let blokovány pro účel výstavby a tento účel nebyl nikdy naplněn, nelze žalovanému klást k tíži, že se rozhodl tyto využít k účelům celospolečensky prospěšnějším a že uvedeným způsobem zasáhl do vlastnických práv žalobkyně, která nabízeného potenciálu předmětných pozemků nikdy nevyužila. Současně je soud toho názoru, že předmětný zásah byl pro žalobkyni dostatečně předvídatelným, když daná oblast je svými problémy s povodněmi obecně známa. Žalovaný navíc poskytl žalobkyni v březnu 2017 územně plánovací informaci, v níž ji na aktuálně projednávaný návrh změny územního plánu výslovně upozornil. Je sice pravdou, že intenzita zásahu do vlastnictví žalobkyně je zvyšována tím, že se jedná o změnu trvalou, snižující hodnotu nemovitostí podstatným způsobem, to však ničeho nemění na tom, že žalobkyně mohla danému stavu předejít, pakliže by projevila dostatečnou aktivitu směřující k zahájení realizace výstavby, kdy v uvedeném ohledu disponovala štědrým časovým prostorem. Stejně tak pak neshledává soud ve věci porušení zásady rovnosti – lze předpokládat, že zcela obdobným způsobem, jako bylo postupováno vůči žalobkyni, by žalovaný postupoval rovněž vůči jiným osobám v témže postavení, pokud by k využití předmětných pozemků přistupovaly obdobným způsobem, jako žalobkyně. Uvádí-li žalobkyně, že mohl žalovaný pro tytéž účely využít i jiné sousední pozemky, přehlíží, že se tomu tak nestalo právě proto, že jejich vlastníci na nich na rozdíl od žalobkyně v souladu s předvídaným účelovým určením výstavbu zrealizovali, čímž takovému potenciálnímu zásahu předešli. Byť se pak jedná o spíše okrajový aspekt, vzal soud v úvahu rovněž tu skutečnost, že vyjma jediné námitky podané proti navrhovanému souboru změn územního plánu v lednu 2017 žalobkyně žádným způsobem proti tomuto územnímu plánu nebrojila, kdy např. nepodala návrh na zrušení opatření obecné povahy apod.
27. Pakliže žalobkyně doručila soudu dne [datum] podání, v němž rozsáhlým způsobem doplnila svá skutková tvrzení a označila důkazy k jejich prokázání, k těmto soud nepřihlédl, neboť byly uplatněny až po zákonné koncentraci řízení a nejednalo se ani o žádnou z výjimek z koncentrace normovaných v ust. § 118b odst. 2 o. s. ř. (poučení dle § 118a odst. 2, 3 nebylo žalobkyni soudem poskytnuto ze shora nastíněných důvodů). Pouze pro úplnost lze uvést, že je otázkou, zda by žalobkyní doplněná tvrzení vůbec mohla zvrátit závěr soudu o nedůvodnosti podané žaloby, když žalobkyně v nich výslovně uvedla, že byla nucena z důvodu své tíživé finanční situace přistoupit k prodeji předmětných pozemků, jakož i k prodeji bytu ve vlastnictví manželů [příjmení]. Za dané situace je otázkou, z jakých prostředků mínila žalobkyně financovat realizaci údajně plánované výstavby, když tato by jistě byla spojena s dalšími výdaji v řádech milionů Kč, které žalobkyně evidentně neměla k dispozici. Rovněž tato okolnost – jakkoli k tvrzením obsaženým v posledním podání žalobkyně nemohlo být přihlédnuto – by zřejmě podporovala závěr, podle něhož žalobkyně svůj podnikatelský záměr neměla v úmyslu, popř. ani objektivně nemohla v místě zrealizovat.
28. Ze všech shora popsaných důvodů dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je nedůvodná, a proto ji v plném rozsahu zamítl.
29. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, náleží jí proto náhrada nákladů řízení ve výši [částka] Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne [datum] uvedl:„ U statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.“ Rozhodování o náhradách v důsledku změny územního plánu nepředstavuje právní problematiku, která přímo nesouvisí s problematikou běžně řešenou (rozhodnutí vydaná Magistrátem města Olomouce, citovaná v tomto rozhodnutí, byla vydána vedoucími odboru bez právního zastoupení), nejedná se ani o problematiku značně specializovanou nebo velmi obtížnou. Dle názoru soudu je tak tomu i u statutárního města Olomouc, když toto v daném řízení sice mohlo služeb advokáta využít, lze mu však přiznat pouze náhradu nákladů účelně vynaložených. Za tyto lze považovat paušální náhradu za 5 úkonů učiněných před soudem I. stupně ve výši [částka] (písemné podání ze dne [datum], příprava účasti na jednání, účast u jednání soudu ve dnech [datum], [datum] a [datum] – každý úkon po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.), paušální náhradu za 4 úkony učiněné před odvolacím soudem ve výši [částka] (písemná podání ze dnů [datum], [datum], účast u jednání odvolacího soudu ve dnech [datum] a [datum]), a paušální náhradu za 1 úkon učiněný před dovolacím soudem ve výši [částka] (písemné podání ze dne [datum]). Správnost tohoto postupu v projednávané věci byla aprobována rovněž usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3181/20, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalovaného podaná proti nákladovým výrokům v pořadí prvního rozhodnutí krajského soudu. Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.