69 CO 287/2022-400

Plný text

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka a soudkyň Mgr. Martiny Telcové a JUDr. Karly Musilové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o náhradu škody, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 11 C 92/2019-366,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o zaplacení částky 11.040.000 Kč (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 3.000 Kč ve lhůtě třídenní (výrok II.).

2. Rozhodnutí okresního soudu napadla včasným odvoláním žalobkyně, která považovala postup okresního soudu za nesprávný, který nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu uvedený v usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020-261, a to zejména, že soud prvého stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud prvého stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, dosud zjištěný skutkový stav neobstojí a konečně rozhodnutí soudu prvého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V předchozím rozhodnutí odvolací soud okresnímu soudu uložil, aby posoudil, zda nárok žalobkyně na náhradu škody představuje tzv. kvalifikovaný případ ve smyslu usnesení Ústavního soudu I. ÚS 202/2020 pro přiznání náhrady škody za zásah do vlastnického práva přímo na základě článku 11 odst. 4 Listiny. Současně odvolací soud uložil, aby žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů týkajících se znaku tzv. kvalifikovaného případu a aby žalobkyni za tímto účelem poskytl poučení dle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Soud prvého stupně však dospěl k názoru, že žalobu lze zamítnout již na základě samotného faktu, že uplynula pětiletá lhůta daná ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, což bylo pro soud prvého stupně dostatečným důvodem pro zamítnutí žaloby. Navzdory tomu se soud nad rámec primárního důvodu zamítnutí žaloby, jímž bylo uplynutí pětileté lhůty v odůvodnění svého rozsudku zabýval i posouzením existence znaku tzv. kvalifikovaného případu, kdy dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly tyto znaky naplněny, přitom nepovažoval za nutné poučit žalobce dle ustanovení § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. Další část odvolání žalobkyně představuje přehled komentářové literatury a judikatury k ustanovení § 226 odst. 1 o. s. ř., podle které platí, že bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvého stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, což dle odvolatelky v tomto případě dodrženo nebylo. Postup okresního soudu byl nesprávný a v rozporu s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř. Dále má žalobkyně za to, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.). Pokud jde o závěr soudu prvého stupně, že žalobu lze zamítnout již na základě skutečnosti, že v projednávané věci došlo k uplynutí lhůty pěti let, což je v přímém rozporu se závazným právním názorem odvolacího soudu, že nárok žalobkyně je třeba posoudit jako tzv. kvalifikovaný případ. Pokud jde o právní posouzení věci, stanoví článek 11 odst. 4 Listiny, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud jde o zásah spočívající ve zrušení zastavitelnosti pozemku na základě změny územního plánu, upravuje konkretizaci práva na jeho kompenzaci ustanovení § 102 odst. 2 stavebního zákona, přičemž do 31. 12. 2012 náležela peněžní náhrada spočívající v rozdílu mezi cenou stavebního pozemku sjednanou v kupní smlouvě a obvyklou cenou pozemku, který není určen k zastavení, stanovenou znaleckým posudkem, všem vlastníkům. Od 1. 1. 2013 zákon množinu případů pro poskytnutí náhrady značně zúžil, když zavedl časové omezení poskytnutí této náhrady lhůtou pěti let od určení pozemku k zastavění. V projednávaném případě došlo ke zrušení zastavitelnosti pozemku po uplynutí pěti let od umožnění jeho zastavitelnosti, přičemž s ohledem na právní názor NS ČR vyjádřený v usnesení sp. zn. 22 Cdo 1046/2020 se do doby plynutí této lhůty započítává i doba před 1. 1. 2013, avšak z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti práva skončí běh této lhůty v případech, kdy tato lhůta uplynula před účinností zákona č. 350/2012 Sb. (což nastalo i v projednávané věci), nejdříve dne 1. 1. 2013. Žalobkyni tedy lhůta pěti let uplynula dne 1. 1. 2013, kdy byla současně zavedena, přičemž k tomuto datu a po celou dobu běhu této lhůty žalobkyně disponovala pravomocným územním rozhodnutím. Jak vyplývá z důkazních prostředků provedených v řízení dne 17. 5. 2013 vzala žalobkyně zpět svou žádost o povolení stavby, aby podala novou žádost s novou projektovou dokumentací, což učinila obratem dne 28. 6. 2013 [ulice] žádost již nebyla žalovaným nikdy schválena, neboť byl pozemek žalobce závaznou územní studií určen pro výstavbu poldru v rámci protipovodňové ochrany. Vzhledem k výše uvedenému má žalobkyně za to, že v projednávaném případě nebyl naplněn smysl a účel zákonné úpravy restrikce náhrad za změnu v území, neboť s ohledem na skutkové okolnosti případu nelze dovodit zákonem předpokládanou pasivitu žalobkyně ve vztahu k získání územního rozhodnutí dle ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona. Žalobkyně má za to, že v daném případě nelze uplatnit ani počítání běhu lhůty tak, jak je uvedena v usnesení NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, které dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 týkající se běhu vydržecí lhůty. Logickým jádrem argumentace v rozsudcích Nejvyššího soudu týkajících se běhu lhůty pro vydržení je právní názor, že pokud zákon spojuje s určitou dobu trvající aktivitou pozitivní právní následky, respektive s určitou dobu trvající pasivitou negativní právní následky, není v rozporu se zásadou legitimního právního očekávání to, že se do této doby započítá i doba aktivity/pasivity, která uplynula předtím, než zákon s touto aktivitou/pasivitou spojil právní následky. Pasivní subjekt ztratí své vlastnické právo pouze, pokud uplyne celá vydržecí doba bez toho, aby vyvinul jakoukoliv aktivitu k uplatnění vlastnického práva, naproti tomu u ztráty práva na náhradu škody za změnu v území tak, jak je upravena v ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, ztratí subjekt právo na náhradu této škody uplynutím pětileté lhůty a nemá možnost vyvinutím aktivity k realizaci stavby běh této lhůty přetrhnout ani stavět. Žalobkyně ještě před nařízením jednání ve věci zaslala soudu prvého stupně vyjádření k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů ohledně znaku tzv. kvalifikovaného případu, včetně specifikace všech majetkových investic žalobce do stavebního pozemku, konkretizace právních kroků, které žalobce v souvislosti se zamýšleným stavebním záměrem činil a dopadu, které měl zásah žalovaného do osobní i majetkové sféry žalobkyně. Soud prvého stupně se s názorem odvolacího soudu neztotožnil, uvedl, že žaloba bude zamítnuta na základě uplynutí pětileté lhůty a další doplnění dokazování a tvrzení by nebylo hospodárné a k zaslanému doplnění tvrzení soud prvého stupně nepřihlédl, když uzavřel, že tyto skutečnosti byly uplatněny až po zákonné koncentraci řízení a poté žalobu zamítl. S ohledem na výše uvedené má žalobkyně za to, že bezdůvodným odchýlením se od závazného právního pokynu odvolacího soudu stran procesního postupu k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů, došlo k naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., když soud prvého stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem. Neposkytnutím poučení je řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tím, že soud prvého stupně omezil rozsah zjišťování skutkového stavu věci v rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu, neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností ve smyslu ustanovení § 205 2 písm. d) o. s. ř. Žalobkyně se domnívá, že soud prvého stupně při skutkovém posuzování případu nepostupoval v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., kdy nehodnotil veškeré důkazy a skutková tvrzení ve vzájemných souvislostech, ale vybral pouze některé, které vyložil v neprospěch žalobkyně a ilustroval v nich, proč žalobkyni žádná náhrada za vymezení poldru na jeho pozemku nenáleží. Důvodnost neposkytnutí náhrady spatřoval soud prvého stupně zejména ve skutečnosti, že žalobkyně se mohla zásahu do svého vlastnického práva vyhnout, pokud by na svém pozemku včas zrealizovala stavební činnost a zdůrazňoval, že žalobkyně podle ní nevyvinula ohledně realizace stavby dostatečnou aktivitu, která měla vést k realizaci stavby, čímž by žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody, ale vyhnula by se samotnému vzniku škody a zásahu do svého vlastnického práva. Argumentace soudu sledovala konstrukci ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, kde je pro poskytnutí náhrady požadováno splnění podmínky, která vylučuje samotný vznik škody. Na druhé straně soud kladně hodnotil, že žalovaný sice zasáhl do vlastnického práva žalobkyně, ale učinil tak ve veřejném zájmu. Žalobkyně má za to, že soud prvého stupně pochybil v logice svých úvah, když zaměnil předpoklady pro zákonnost zásahu žalovaného do vlastnictví žalobkyně za důvody legitimizující nepřiznání náhrady škody. Soud prvého stupně v odůvodnění zdůraznil pasivitu žalobkyně, její nedostatečně konkrétní stavební záměr a jeho změny v roce 2017, naopak vyzvedl žalovaným sledovaný veřejně prospěšný cíl, předvídatelnost zásahu a neshledal žádné porušení zásady rovnosti. K tíži žalobkyně přihlédl i ke skutečnosti, že proti změně územního plánu nebrojila návrhem na jeho zrušení a byť soud nepřihlédl k doplnění skutkových tvrzení žalobkyni naznačil, že pokud žalobkyní znehodnocení jejich pozemku kvůli vymezení poldru přivodilo takové finanční potíže, že přišla o tento pozemek a svůj byt, tím spíše by nebyla sto realizovat na pozemku výstavbu a tím méně by měla mít nárok na kompenzaci tohoto zásahu. Skutkové hodnocení případu provedené soudem prvého stupně dle názoru žalobkyně neodpovídá skutečnosti tak, jak se podává z provedených důkazních prostředků. Soud například dospěl k závěru, že důvodem pro nevydání územního rozhodnutí na žádost žalobkyně z 28. 6. 2013 byla pasivita žalobkyně ohledně doplnění nezbytných podkladů. Žalobkyně však nebyla při jejich obstarávání pasivní, ale nebylo pro ni objektivně možné tyto podklady získat, a to z důvodu určení pozemku k výstavbě poldru. Usnesením ze dne 17. 7. 2013 byla žalobkyně vyzvána [stát. instituce], odborem stavebním, oddělením územně správním, k doplnění žádosti na vydání územního rozhodnutí o vyjádření [stát. instituce], odboru životního prostředí jako příslušného vodoprávního úřadu, dne 12. 3. 2014 vydal [stát. instituce] závazné stanovisko, z něhož vyplývá, že s umístěním, povolením a realizací záměru v daném území z hlediska ochrany zájmů vodního hospodářství nesouhlasí. Proti tomuto závaznému stanovisku podala žalobkyně 19. 3. 2014 návrh na přezkum, na jehož základě [anonymizováno] úřad [územní celek], [anonymizována tři slova] a [anonymizováno] vydal dne 22. 4. 2014 rozhodnutí, kterým závazné stanovisko zrušil z důvodu, že musí vycházet z platné územní dokumentace a v roce 2014 platný územní plán s poldrem na pozemku žalobkyně nepočítá. Po zápisu územní studie do evidence územně plánovací činnosti je tato podkladem pro rozhodování v území (nezávazným, leč neopominutelným). Stavebník může v rámci územního řízení předložit lepší, případě srovnatelnou variantu řešení, která rozsahem odpovídá územní studii a je na stavebním úřadě, zda toto navržené řešení přijme a rozhoduje podle něj. Dne 22. 10. 2014 vydal [stát. instituce], odbor životního prostředí závazné stanovisko, kterým vrátil žalobci projektovou dokumentaci k přepracování tak, aby byla uvedena do souladu se závěry studií. Z výše popsané situace vyplývá, že pokud žalobkyně chtěla získat souhlasné závazné stanovisko vodoprávního úřadu, musela předložit projektovou dokumentaci, která by navrhovala lepší, případně srovnatelnou variantu řešení protipovodňové ochrany, než byla výstavba hrázděného poldru, což nebylo možné, jelikož žádná komerční stavba není s to zajistit lepší nebo srovnatelnou protipovodňovou ochranu, než studií plánovaný hrázděný poldr. Soud prvého stupně se nevypořádal s podstatnými znaky projednávaného případu, které z něj činí tzv. kvalifikovaný případ, a to zejména s vysokou majetkovou újmou, která žalobkyni znehodnocením pozemku skutečně vznikla, když pokles tržní hodnoty pozemku v daném případě zahrnuje kupní cenu pozemku, kterou žalobkyně skutečně zaplatila, přičemž pozemek také sloužil k zajištění závazku. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhovala změnu rozsudku soudu prvého stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

3. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání žalobkyně vyjádřil přesvědčení, že odvolání důvodné není. Okresní soud správně uzavřel s odvoláním na předcházejícímu usnesení Nejvyššího soudu ČR v dané věci pod sp. zn. 22 Cdo 1046/2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 69 Co 72/2020, že při posuzování otázky, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva v důsledku změny funkčního využití pozemku na základě změny územního plánu, které nastalo po 1. 1. 2013, kdy toto omezení dosahuje intenzity přesahující míru spravedlnosti, je možno poskytnout náhradu za toto omezení na základě přímé aplikace článku 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití ustanovení § 102 stavebního zákona. Je ovšem třeba vzít v potaz ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, dle kterého náhrada vlastníkovi nenáleží, pokud ke změně funkčního využití došlo po uplynutí pěti let od nabytí účinnosti územního plánu, který zastavitelnost pozemku umožnil a vlastník nemá pro provedení stavby určené územně plánovací dokumentací platné rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas pro stavbu nebo účinnou veřejnoprávní smlouvu nahrazující územní rozhodnutí. Zcela správně a v souladu s judikaturou a předchozími rozhodnutími pak soud uzavřel, že ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona dopadá i na danou věc s tím, že splněním zákonem předpokládané doby pěti let, v níž si měl vlastník zajistit zákonem předpokládané podklady pro provedení stavby, bude posuzováno i po dobu pěti let před 1. 1. 2013. V tomto svém právním názoru měl okresní soud oporu v zákonné úpravě předcházejících rozhodnutí v dané věci a rovněž judikatuře, která na daný případ dopadá. Pokud odvolatelka namítá, že okresní soud nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího, který uvedl že, žalobkyni nenáleží náhrada spočívající v poklesu ceny pozemku na základě přímé aplikace článku 11 odst. 4 Listiny za přímého užití § 102 stavebního zákona, pak s touto argumentací žalovaný nesouhlasí. Odvolací soud v předcházejícím rozhodnutí výslovně uvedl, že žalobkyni nenáleží náhrada spočívající v poklesu ceny pozemků na základě přímé aplikace a že je třeba zvážit onu možnost, že by šlo o tzv. kvalifikovaný případ. Bylo nicméně na posouzení okresního soudu, zda se na základě provedených důkazů a skutkových zjištění přikloní k tomu, že žalobkyni nepřísluší s ohledem na podmínky ustanovení § 102 odst. 2 a 3 stavebního zákona náhrada za zásah do vlastnického práva, nebo zda jde o výjimečně tzv. kvalifikovaný případ. Krajský soud věc vrátil soudu okresnímu dle názoru žalovaného správně z toho důvodu, že se takto vymezeným právním posouzením okresní soud v předcházejícím řízení vůbec nezabýval a bylo třeba, aby toto posouzení provedl soud první instance s ohledem na pravidla civilního procesu a práva účastníka. Dle žalovaného bylo právem okresního soudu, aby věc právně posoudil v mezích toho, jak to bylo vymezeno odvolacím soudem, což učinil. Zcela se ztotožnil s názorem odvolacího soudu o neexistenci nároku žalobkyně na náhradu na základě přímé aplikace článku 11 odst. 4 Listiny za použití ustanovení § 102 stavebního zákona a vyjádřil se rovněž k tomu, zda daný případ mohl být tzv. kvalifikovaným případem, a to se závěrem, že o takový případ se nejedná. Oba možné nároky správně posoudil a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud žalobkyně namítala, že stávající znění ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona požadující, aby vlastník disponoval pravomocným územním rozhodnutím, neodpovídá záměru zákonodárce ani smyslu a účelu novely stavebního zákona, pak je tato argumentace nerozhodná. Pokud žalobkyně dále namítá, že nelze na uplynutí pětileté lhůty předpokládané ustanovením stavebního zákona aplikovat právní názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak s tím rovněž nelze souhlasit. Žalovaný navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno.

4. Odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomuto úkonu oprávněnou a včas, proto krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, přezkoumal i řízení vydání tohoto rozsudku předcházející s důrazem na uplatněné odvolací důvody podle § 206 a § 212a o. s. ř. a po provedeném odvolacím řízení dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

5. V projednávané věci se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí okresního soudu, prvým rozhodnutím ze dne 4. 12. 2019, č. j. 11 C 92/2019-162 žalobu zamítl poté, co na straně žalovaného shledal nedostatek pasivní věcné legitimace. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 69 Co 72/2020-196 rozhodnutí okresního soudu potvrdil, avšak z jiných důvodů. Na rozdíl od soudu I. stupně měl za to, že pasivní legitimace žalovaného není vyloučena, dovodil, že prostřednictvím územního plánování může dojít k zásahům do vlastnického práva za účelem realizace veřejného zájmu na využití území obce a jeho rozvoje, proto při nutnosti respektování zásady stanovené v čl. 11 odst. 4 Listiny, podle níž nucené omezení vlastnického práva je možné pouze za náhradu, upravuje § 102 stavebního zákona speciální úpravu odškodnění takto dotčených vlastníků pozemků. Žalobkyně však nárok odškodnitelný podle tohoto ustanovení neuplatnila, neboť požadovala náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Uzavřel, že je sice možné nahradit i újmu, která není nahraditelná podle § 102 odst. 2 stavebního zákona v duchu závěru rozhodnutí NS ČR sp. zn. 25 Cdo 3444/2013, o takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nesprávný úřední postup žalovaného, popřípadě nezákonné rozhodnutí.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně dovolání a NS ČR rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 3918/2020-223 rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 8. 2020, č. j. 69 Co 72/2020-196 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodů, že v dané věci je třeba uvážit, zda žalobkyní uplatněný nárok na peněžité plnění vymezení rozdílem cen pozemku lze posoudit i podle jiných ustanovení, konkrétně posoudit, zda žalobkyni nebylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona, případně i to, zda zásah do vlastnického práva žalobkyně přesáhl spravedlivou míru a zda omezení vlastnického práva žalobkyně představuje tzv. kvalifikovaný případ (ve smyslu usnesení Ústavního soudu I. ÚS 202/2020) a zda lze žalobkyni přiznat právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.

7. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 7. 10. 2021, č. j. 69 Co 72/2020-261 rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení.V návaznosti na citované závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1046/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001) konstatoval, že v projednávané věci byly pozemky žalobkyně včleněny do zastavitelné plochy na základě obecně závazné vyhlášky [územní celek] [číslo] která nabyla účinnosti 24. 4. 1999 a určení těchto pozemků k zastavění bylo zrušeno na základě změny územního plánu ke dni 28. 9. 2017. Z uvedeného je zřejmé, že došlo ke zrušení pozemků žalobkyně k zastavění po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu a proto žalobkyni jakožto vlastníkovi pozemku již jen z toho důvodu nenáleží náhrada spočívající v poklesu ceny pozemků ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že okresní soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace a nezabýval se řádně okolnostmi a zjišťováním, zda se v konkrétním případě nejedná o tzv. kvalifikovaný případ, za který lze určitou kompenzaci přiznat, přitom bez posouzení a zohlednění existence a intenzity záměrů vlastníka pozemku stavbu na něm realizovat nelze nárok žalobkyně posoudit.

8. Poté, co byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, ještě dříve, než mohl okresní soud dle pokynů soudu odvolacího žalobkyni poučit dle § 118a o. s. ř., reagovala sama žalobkyně podáním ze dne 26. 4. 2022 na kasační usnesení odvolacího soudu a rozsáhlým způsobem doplnila svá skutková tvrzení a připojila důkazy k jejich prokázání. Za této situace pak okresní soud nepochybil, pokud žalobkyni dále nevyzýval k doplnění skutkových tvrzení a povinnosti důkazní, neboť tak učinila žalobkyně sama a další výzvy nebylo potřeba. Okresní soud však nepostupoval správně, pokud, jak uvádí v bodě 27 napadeného rozsudku, k doplnění skutkových tvrzení v tomto podání nepřihlédl, neboť podle jeho názoru byly uplatněny po zákonné koncentraci řízení a nejednalo se o žádnou výjimku normovanou v ust. § 118b odst. 2 o. s. ř. Takovýto závěr není správný, když v kasačním rozhodnutí bylo jasně krajským soudem uloženo, aby k poučení podle § 118a o. s. ř. přistoupil, z čehož je nepochybné, že tvrzení nemohou být nepřípustná, neboť je dána výjimka z koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. Okresní soud tímto postupem nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu ve smyslu § 226 odst. 1 o. s. ř. Okresnímu soudu nepřísluší, aby posuzoval zda má postupovat ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu. Tímto nesprávným postupem, v rozporu se závazným právním názorem soudu odvolacího, nemůže obstát ani jeho závěr, že žalobu bylo možno zamítnout již pro uplynutí lhůty 5 let normované v ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, aniž by posuzoval, zda omezení vlastnického práva žalobkyně nenaplňuje tzv. kvalifikovaný případ (ve smyslu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/2020) a zda lze nelze žalobkyni přiznat právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. 9. [příjmení] otázkou však je, zda takto nově doplněná skutková tvrzení by mohla po doplnění dokazování vést k závěru, že uplatněný nárok lze podřadit pod jiné hmotněprávní ustanovení, kterého se žalobkyně dovolávala, jak to vyplývá ze zrušujícího rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3918/2020, konkrétně zda žalobkyni bylo možné poskytnout náhradu podle § 102 odst. 2 stavebního zákona, případně i to, zda zásah do vlastnického práva žalobkyně přesáhl spravedlivou míru, kterou je žalobkyně bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty svého vlastnického práva schopna snášet, a zda jí má být zajištěna adekvátní náhrada ve shodě s článkem 11 odst. 4 Listiny (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016).

10. Na závěry zrušujícího rozhodnutí krajského soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 20. 4. 2022, v němž skutkově dovozovala principy tzv. kvalifikovaného případu pro zajištění adekvátní náhrady ve shodě s článkem 11 odst. 4 Listiny.

11. Žalobkyně vnímá citelnost zásahu do jejího vlastnického práva jako zřejmou a nepochybnou, když její nemovitost byla změnou územního plánu vymezena jako suchý poldr v rámci povodňové ochrany, výkon jejího vlastnického práva byl omezen v naprosto zásadní míře. Svou situaci přirovnala k „ Sonderopferstheorie“, ustálené v rakouské judikatuře, podle níž je zvláštní obětí„ vlastník, jemuž se podstatně zhorší majetková právní pozice na základě změny územního plánu, a to více než ostatním vlastníkům“. Pozemek žalobkyně je objektivně vhodný k výstavbě stejně tak, jako pozemky sousedních vlastníků, poldr by mohl být vybudován na kterémkoliv z ostatních pozemků, přesto pozemek žalobkyně byl vybrán, protože je nezastavěný a omezení je tak pro žalovaného snáze proveditelné. Žalobkyně je v rámci tohoto omezení v pozici tzv. zvláštní oběti, která musí snést naprosto zásadní omezení svého vlastnického práva. Pokud jde o konkrétní okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci a záměru žalobkyně na pozemku stavbu realizovat, žalobkyně považuje za relevantní následující skutečnosti. Pozemek zakoupila v roce 2007 za cenu 11.771.200 Kč, kupní cena odpovídala tržní hodnotě nemovitosti, byla financována hypotéčním úvěrem, na úrocích z úvěru na pořízení nemovitosti zaplatila žalobkyně za období od 1. 4. 2007 do 31. 12. 2016 částku 3.240.287 Kč. Záměrem žalobkyně bylo na pozemku realizovat stavbu prodejny nábytku, zrušením zastavitelnosti a omezení využitelnosti pozemku byla v rozporu se zamýšleným způsobem užívání pozemku žalobkyní. Žalobkyně byla v dobré víře, že stavební záměr bude moci realizovat, když pro obdobný stavební záměr bylo již žalovaným vydáno kladné územní rozhodnutí a stavební povolení pro [právnická osoba]. Po zakoupení pozemku žalobkyně začala podnikat kroky k realizaci stavby a vynaložila nemalé finanční prostředky na projektovou přípravu stavby, vyklizení pozemku a jeho přípravu a údržbu pro budoucí výstavbu. Žalobkyně konkretizuje, jaké konkrétní částky vynaložila za projekční a inženýrskou činnost, za vypracování projektové dokumentace pro stavební povolení, za vyklizení a vyčištění pozemku, za odstranění křovin a náletových dřevin, za přistavení kontejnerů na uložení odpadu, za terénní práce a autodopravu vozidlem [anonymizováno], za geodetické práce, za montáž plotu, za odvoz a uložení odpadu z pozemku, za uložení odpadu na skládku, za rekonstrukci oplocení, za projektovou dokumentaci k přípojce plynu, za odvoz a likvidaci betonových obrubníků, za sečení trávy na pozemku a za daň z nemovitosti. Žalobkyně má za to, že před změnou územního plánu projevila svůj úmysl stavět i v úředním styku, když opakovaně podávala žádosti směřující k realizaci stavebního záměru. Po zakoupení pozemku požádala o prodloužení stávajícího stavebního povolení a následně žádala o vydání rozhodnutí o změně stavby před dokončením, bylo vydáno povolení ke stavbě vodních děl, požádala o prodloužení stavebního povolení. Dne 13. 2. 2012 podala žalobkyně žádost o vydání stavebního povolení na stavbu [anonymizováno] italského nábytku, kterou následně vzala dne 17. 5. 2013 zpět, aniž by tušila, že zpětvzetím žádosti o vydání stavebního povolení může přijít o předtím vydané územní rozhodnutí. Dne 27. 6. 2013 žalobkyně podala žádost o vydání vyjádření ve věci záměru inženýrské sítě pro připojení stavby, dne 28. 6. 2013 podala žalobkyně novou žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby [anonymizováno] italského nábytku, Prodloužení vodovodu, vodovodní a kanalizační přípojka. Dne 25. 9. 2013 žalobkyně podala žádost na [stát. instituce] o uzavření plánovací smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy na stavbu prodloužení vodovodu a úpravy silničního příkopu a dne 27. 6. 2013 žalobkyně požádala [stát. instituce] o vyjádření k územnímu řízení pro akci [anonymizováno] italského nábytku. Proti nesouhlasnému stanovisku [anonymizováno] ze dne 12. 3. 2014 žalobkyně podala návrh na přezkum a nesouhlasné stanovisko bylo Krajským úřadem zrušeno. Dne 23. 2. 2017 podala žalobkyně žádost o vydání územně-plánovací informace, která byla vydána a potvrzovala možnost realizace stavebního záměru na pozemku při respektování maximální výšky stavby. Změna územního plánu měla do majetkové sféry žalobkyně zásadní dopad, aby žalobkyně dluh původně zajištěný zástavou splatila, musela prodat pozemek a za účelem úhrady dluhu ze zástavy byli nuceni majitelé společnosti prodat i svůj byt. V neposlední řadě se stres způsobený značnou majetkovou ztrátou projevil i na zdravotním stavu majitele společnosti pana [příjmení], kterému byla v důsledku zdravotních problémů přiznána invalidita II. stupně.

12. Okresní soud za samostatný důvod pro zamítnutí žaloby považoval to, že ve věci již před podáním žaloby uplynula lhůta 5 let normovaná v § 102 odst. 3 stavebního zákona, v důsledku čehož nelze žalobkyni přiznat náhradu ani cestou přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny Okresní soud se otázkou tzv. kvalifikovaného případ řádně nevypořádal (tento postup považoval za nadbytečný a nehospodárný) a pouze v bodě 27. odůvodnění rozsudku uvedl, že je otázkou, zda by žalobkyní doplněná tvrzení vůbec mohla zvrátit závěr soudu o nedůvodnosti podané žaloby, když žalobkyně v nich výslovně uvedla, že byla nucena z důvodu své tíživé finanční situace přistoupit k prodeji předmětných pozemků, jakož i k prodeji bytu ve vlastnictví manželů [příjmení]. Za dané situace, dle názoru okresního soudu zůstává otázkou, z jakých prostředků mínila žalobkyně financovat realizaci údajně plánované výstavby, když tato by jistě byla spojena s dalšími výdaji v řádech milionů Kč, které žalobkyně evidentně neměla k dispozici. Jakkoliv k tvrzením obsaženým v posledním podání žalobkyně nemohlo být přihlédnuto, zřejmě by podporovalo závěr, podle něhož žalobkyně svůj podnikatelský záměr neměla v úmyslu, popřípadě ani objektivně nemohla v místě zrealizovat.

13. Při posuzování, zda lze za snížení ceny pozemku v důsledku změny jeho funkčního využití přiznat určitou kompenzaci, resp. zda je jednotlivec nucen snášet nadměrné břemeno, je především nutné zohlednit legitimní očekávání vlastníka pozemku ohledně jeho konkrétního funkčního využití (například realizace výstavby). Jinými slovy je nutné v konkrétním případě zohlednit existenci a intenzitu záměru vlastníka pozemku stavbu na pozemku realizovat. Intenzita dopadu omezení na vlastníka pozemku, tudíž může být různá v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel využívat a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (například získal rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.). Tomu odpovídá i znění přiměřeně použitelného § 102 odst. 3 stavebního zákona (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/20). Je třeba proto v posuzované věci uvážit, zda omezení vlastnického práva žalobkyně představuje tzv. kvalifikovaný případ a zda lze žalobkyni přiznat právo na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.

14. Odvolací soud má po přezkumu obsahu spisu za to, že nejsou dány důvody k přiznání nároku žalobkyně prostřednictvím přímé aplikace článku 11 odst. 4 Listiny, protože nedošlo k zásahu do vlastnického práva žalobkyně, jež by přesahovalo„ spravedlivou míru“. Takový závěr odpovídá i žalobkyní odkazované teorii„ zvláštní oběti“, kterou je ten vlastník nemovité věci, kterému se – celkově posuzováno – podstatně zhorší majetkově právní pozice na základě změny územního plánu, a to více než ostatním vlastníkům. Zvláštní obětí není vlastník, jehož pozemek se na základě objektivně daných okolností nehodí k výstavbě, takže jeho zpětná vazba na pozemek nezastavitelný nestaví vlastníka do pozice poškozeného (srov. rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2291/2016). Žalovaný změnou funkčního využití pozemků sledoval veřejně prospěšný cíl spočívající ve snížení rizika povodní v problematické lokalitě, která byla v minulosti opakovaně povodněmi zasažena. Pokud byly pozemky žalobkyně po dobu téměř 20 let blokovány pro účel výstavby, který nikdy nebyl naplněn, nelze v postupu žalovaného dovodit odpovědnost za případné znehodnocení pozemku změnou územního plánu, neboť žalovaný postupoval v souladu se všemi zákonnými povinnostmi. Nelze shledat ve věci ani porušení zásady rovnosti, neboť lze předpokládat, že zcela obdobným způsobem, jak bylo postupováno vůči žalobkyni, by žalovaný postupoval vůči jiným osobám v témže postavení, pokud by k využití předmětných pozemků přistupovaly obdobným způsobem jako žalobkyně. Pokud žalobkyně argumentuje sousedními pozemky, které mohl žalovaný pro své závěry využít, pak se tak nestalo právě z toho důvodu, že jejich vlastníci na rozdíl od žalobkyně v souladu s předvídaným účelovým určením výstavbu v tak dlouhém časovém období zrealizovali.

15. Žalobkyně byla vlastnicí pozemku parc. [číslo] v k. ú. [část obce], který nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2007 za kupní cenu ve výši 11.771.200 Kč. Od kdy se staly předmětné pozemky zastavitelnými a kdy došlo ke zrušení zastavitelnosti pozemků (28. 9. 2017), jaká rozhodnutí byla vydána a jakým způsobem žalobkyně projevila svůj úmysl stavět v úředním styku, krajský soud pro stručnost odkazuje na podrobné odůvodnění bodu 13. rozsudku okresního soudu. Pro podstatu krajský soud zdůrazňuje, že předmětné pozemky byly určeny k zastavění nepřetržitě v období od 24. 4. 1999 do 28. 9. 2017, na pozemcích nebyla po celou dobu trvání jejich zastavitelnosti zrealizována žádná výstavba.

16. Žalobkyně jako žadatelka z roku 2013 o územním rozhodnutí pak zůstala v zahájeném řízení pasivní a od roku 2014, kdy obdržela výzvu stavebního úřadu k doplnění podkladů zůstala zcela nečinná. Na výzvu stavebního úřadu nereagovala, žádné pravomocné územní rozhodnutí z doby před změnou územního plánu neměla. K tíži žalobkyně je třeba přičíst i to, že nečinila náležité kroky k zajištění povolení pro realizaci stavby, jak to vyplývá ze správních spisů, kdy opakovaně byla žalobkyně vyzývána k doplnění podkladů v zahájeném územním řízení, ale skutečně relevantní kroky k ukončení řízení neučinila a nakonec před uplynutím lhůty předpokládané § 102 odst. 3 stavebního zákona vzala návrh na vydání územního rozhodnutí sama zpět a řízení tak bylo zastaveno. Konečně žalobkyně nemohla mít žádné legitimní očekávání k realizaci svých představ o výstavbě, jestliže mezi záměrem a změnou funkčního využití pozemků uplynulo zhruba 10 let, dokonce lze pochybovat o celkovém záměru konkrétní výstavby žalobkyně, která tvrdila, že měla v úmyslu na pozemcích stavět prodejnu s italským nábytkem, v námitkách proti navrhovanému souboru změn územního plánu hovoří o záměru bytové výstavby a deklaruje svůj zájem požádat v tomto směru o vydání územního rozhodnutí, v dopise, kterým uplatnila nárok na náhradu škody vůči žalovanému hovoří o tom, že v důsledku změny územního plánu byla zmařena její jednání s vážným zájemcem o koupi předmětných pozemků.

17. S ohledem na výše vymezená obecná východiska dospěl odvolací soud k závěru, že v nyní projednávaném případě nelze omezení vlastnického práva žalobkyně považovat za kvalifikované omezení užívání majetku, za které je nutno přiznat žalobkyni náhradu ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona Odvolací soud proto rozhodnutí okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, když správnost takového postupu v projednávané věci již byla aprobována usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2021, sp zn. II. ÚS 3181/20, kterou byla ústavní stížnost žalovaného podaná proti nákladovým výrokům odmítnuta se závěrem, že problematiku, která se stala předmětem tohoto sporu by si měli odborní zaměstnanci žalovaného umět obhájit.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 a ustanovení § 140 odst. 1 o. s. ř. a skutečností, že žalobkyně nebyla s odvoláním úspěšná a je tedy povinna zaplatit žalovanému vzniklé náklady odvolacího řízení, za tyto lze považovat jako účelně vynaložené paušální náhradu za 2 úkony učiněné v odvolacím řízení (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 300 Kč, celkem 600 Kč [obec] plnění náhrady nákladů odvolacího řízení určil krajský soud v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného s tím, že lhůtu k plnění určil třídenní v souvislosti s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro povolení delší lhůty splatnosti či splátek.