11 CO 100/2021-192

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zdeňky Jungvirtové a soudců Mgr. Jany Barcalové a Mgr. Tomáše Hodného v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce], zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizována dvě slova], [PSČ] [anonymizováno], zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 65 300 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 22. 1. 2021, č. j. 11 C 103/2015-152 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se: a) ve výroku I. potvrzuje, b) ve výroku II. mění potud, že výše nákladů řízení činí částku 44 997,90 Kč; jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11 272 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud (dále jen„ soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 65 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 22 800 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 42 500 Kč od 1. 1. 2014 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a v téže lhůtě zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 57 037,40 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl (v pořadí druhým rozsudkem) o žalobě, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 65 300 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2014 do zaplacení z titulu dlužného nájemného za užívání nebytového prostoru nacházejícího se v domě [adresa] v [anonymizováno] ulici v [obec] (dále jen„ nebytový prostor“), jehož je žalobce vlastníkem, a který žalovanému dne [datum] pronajal za měsíční nájemné ve výši 15 100 Kč od 1. 11. 2011 do 30. 4. 2012, ve výši 16 300 Kč od 1. 5. 2012 do 31. 12. 2012 a ve výši 17 500 Kč od 1. 1. 2013. Žalovaný neplatil nájemné v řádné výši a za dobu od července 2012 do 30. 6. 2013 představoval jeho dluh částku 65 300 Kč. Žalovaný se proti žalobě bránil tvrzením, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť neobsahuje konkrétní vymezení pronajatých prostor a není v ní uvedeno, kde konkrétně se pronajaté prostory nachází, dále že v ní není uveden předmět podnikání, a že pronajímané prostory nebyly v době podpisu smlouvy zkolaudovány k účelu, k němuž byly pronajímány. Namítal, že se s žalobcem dohodl na hrazení nižšího nájemného ve výši 12 500 Kč měsíčně, neboť se mu v podnikání nedařilo s tím, že žalobce tuto částku akceptoval a nikdy jej nevyzýval k doplacení údajného dluhu. Po předchozí ústní komunikaci s žalobcem opustil předmět nájmu počátkem roku 2013. Celou dobu nájmu hradil zálohy na služby a nikdy nedostal žádné vyúčtování. Má za to, že na zálohách mu vznikl přeplatek, který v průběhu řízení konkretizoval na částku 10 500 Kč, kterou navrhl započítat na žalobou uplatněný nárok.

3. Soud prvního stupně učinil na základě provedeného dokazování skutková zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu neurčitou od 1. 11. 2012 (správně„ 1. 11. 2011“ - dále jen„ smlouva“). Ve smlouvě byla dohodnuta výše nájemného, záloh na energie a jejich splatnost, způsoby skončení smlouvy, práva a povinnosti smluvních stran a bylo smluveno, že veškeré změny smlouvy musí být učiněny písemnou formou. Následně, po zjištění že pronajaté prostory nejsou zcela vyhovující k zamýšlenému účelu, provedl žalovaný stavební úpravy a zajistil rekolaudaci prostor, aby odpovídaly provozování denní kavárny dle požadavků hygienické stanice. Žalovaný se pokusil s žalobcem na přelomu června a července 2012 dohodnout na snížení nájemného na částku 12 500 Kč, které by platil od července, což následně učinil, když od července 2012 do května 2013 platil nájemné ve výši 12 500 Kč měsíčně. Taková případná dohoda nebyla uzavřena ve formě dodatku ke stávající nájemní smlouvě. Žalovanému se podnikání nedařilo a rozhodl se pro ukončení činnosti v pronajatém objektu. Žalovaný se měl se žalobcem zhruba v dubnu 2013 pokusit dohodnout na skončení nájmu k měsíci květnu 2013, ale ani tato dohoda neměla písemnou podobu, kterou by obě strany akceptovaly. Následně v květnu 2013 měla být provozovna vyklizena a zřejmě ve druhé polovině června 2013 měl žalovaný žalobci předat klíče od vyklizeného prostoru. Soud prvního stupně za situace, kdy absentuje jakýkoli hmotně právní podklad pro ukončení nájemního vztahu, vycházel z tvrzení žalovaného, že klíče od provozovny předal žalobci v červnu 2013 s tím, že žalobce skončení nájemního vztahu k červnu 2013 akceptoval, jak vyplývá z jeho vyjádření. Po skončení nájemního vztahu žalobce zřejmě provedl konečné vyúčtování uhrazených záloh, což žalovaný neuznal za řádně provedené vyúčtování, ale správného vyúčtování se soudně nedomáhal.

4. Z hlediska právního posouzení vycházel soud prvního stupně z hmotného práva, které bylo platné a účinné v době smluvního vztahu, konkrétně aplikoval § 3, § 5 odst. 1 a § 10 zákona č. 116/1990 Sb., § 40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. a § 272 odst. 2 a § 358 zákona č. 513/1991 Sb. Dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena platně podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., neboť se jedná o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Uzavřel, že smlouva splňuje všechny zákonem předepsané náležitosti, když jednotlivé aspekty jsou zde dostatečným způsobem definovány a popsány, zejména ohledně identifikace předmětu nájmu, doby nájmu, účelu nájmu, výše a způsobu placení nájemného. Námitky žalovaného, ohledně neplatnosti smlouvy z důvodu její neurčitosti (nedostatečné specifikace nebytového prostoru ve smlouvě) a z důvodu následné nutnosti stavebních úprav, shledal nedůvodnými. Předmět nájmu je podle jeho názoru ve smlouvě určen dostatečným způsobem, a to i specifikací místností, jejich výměr a umístěním v budově. Namítanou neplatnost smlouvy pro její rozpor mezi stavebně technickým stavem nemovitosti a účelem, pro který byl prostor pronajat, soud prvního stupně neshledal. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2978/2012 a sp. zn. 26 Cdo 2392/2014. Z provedeného dokazování měl za prokázané, že žalovaný si nebytový prostor před podpisem smlouvy prohlédl a až následně zjišťoval u hygienické stanice předpoklady k povolení provozu kavárny, čímž si nepočínal dostatečně obezřetně. Tato skutečnost nemůže vést k neplatnosti uzavřené smlouvy. Naopak žalobce splnil svou předsmluvní povinnost, žalovaného se stavebně technickým stavem předmětu nájmu seznámil, přičemž s variantou případných úprav počítá nájemní smlouva v čl. VI. odst.

8. Soud prvního stupně neakceptoval námitku žalovaného ohledně existence dohod mezi ním a žalobcem o tom, že se od července 2012 snižuje nájemné z původně sjednané výše na částku 12 500 Kč a o skončení nájemního vztahu. S odkazem na § 272 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. a na smluvní ujednání vycházel z toho, že případné změny či dodatky smlouvy bylo možné provést pouze písemně. Žalovaný uzavření tvrzených dohod ani přes poučení soudu prvního stupně neprokázal. Naopak tvrdil, že k písemným dohodám mezi ním a žalobcem ohledně uvedených záležitostí nedošlo. Soud prvního stupně proto nevyhověl návrhu žalovaného a neprovedl výslechy svědkyň [jméno] [příjmení] (manželky žalobce) a [jméno] [příjmení], které měly vypovídat pouze k uzavření ústních dohod mezi účastníky o změně smlouvy a jejím ukončení. Připustil, že účastníci mohli zvažovat změny nájemní smlouvy, avšak kontraktační proces nebyl nikdy naplněn z důvodu absence zákonné podmínky písemné formy. Jednání žalovaného, kterým začal platit snížené nájemné a následně, bez platné dohody či výpovědi, pronajaté prostory opustil, posoudil soud prvního stupně jako jednání učiněná v rozporu s uzavřenou smlouvou. K zániku nájemního vztahu došlo podle jeho závěru ke dni 30. 6. 2013, a proto nárok žalobce na nájemné za měsíc červen 2013 shledal důvodným.

5. K žalovaným tvrzenému zápočtu případného přeplatku ve výši 10 500 Kč z nevypořádaných záloh na energie soud prvního stupně uvedl, že zápočet nebyl účinně proveden, neboť žalobce nikdy řádné vyúčtování záloh neprovedl a nemohlo tedy dojít ke splatnosti případného přeplatku. Takovou pohledávku proto posoudil jako nezpůsobilou k započtení proti již splatné pohledávce, která je předmětem řízení. Uvedl, že žalovaný měl možnost domáhat se provedení správného vyúčtování soudní cestou, což však neučinil a nemohla tedy nastat splatnost případného přeplatku na zaplacených zálohách oproti skutečně spotřebovaným energiím. Odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 312/2018 ze dne 15. 10. 2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit žalobci doplatek rozdílu mezi původně sjednaným měsíčním nájemným a skutečně zaplaceným nájemným za měsíce červenec 2012 až červen 2013, vyčísleným na částku 65 300 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení od 1. 1. 2014 do zaplacení.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a úspěšnému žalobci přisoudil náhradu nákladů řízení ve výši 57 037,40 Kč sestávající z odměny za 11 úkonů právní služby po 3 740 Kč (převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, účast při soudním jednání dne 17. 10. 2018, 27. 2. 2019, 3. 4. 2019, 23. 9. 2020, 13. 1. 2021 a písemná vyjádření ze dne 26. 2. 2019, 8. 1. 2021, 13. 1. 2021), 11 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč, 21% DPH ve výši 9 332,40 Kč a zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 265 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání žalovaný. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně o platnosti smlouvy. Uvedl, že při uzavření smlouvy vycházel z tvrzení žalobce, který byl vlastníkem prostoru, že prostor záměru žalovaného vyhovuje. Vytýkal soudu prvního stupně, že posoudil provedené stavební úpravy jako nijak zásadního charakteru, neboť nevyžadovaly větší investice, tedy toliko z hlediska finanční náročnosti, aniž se zabýval tím, jaké práce musely být typově provedeny a jak musel být prostor změněn. Přehlédl i to, že veškeré stavební práce prováděl žalovaný svépomocí a nezohlednil rozdíl v tom, k jakému účelu byly prostory zkolaudovány a k jakému pronajaty. Pouze formalisticky uzavřel, že pro nedostatek formy nemají ústně uzavřené dohody vliv na původní smlouvu, ačkoliv z chování stran po uzavření ústních dohod je zřejmé, že se jimi cítily být vázány. Odkázal na emailovou komunikaci mezi ním a žalobcem, z níž je zřejmé, že žalobce využil neexistence písemné smlouvy až v době, kdy byl nájemní vztah ukončen a začal se domáhat údajného nedoplatku na službách. Žalobce po celou dobu nájemního vztahu utvrzoval žalovaného, že ústní dohoda bude následně zachycena i v písemné podobě, což potvrdili i slyšení svědci. Nedošlo k tomu jen z důvodu nečinnosti žalobce. Setrval na výslechu manželky žalobce paní [příjmení]. Má za to, že chování žalobce naplňuje definici o zneužití práva, případně rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně měl podle jeho názoru aplikovat § 3 a § 8 nového občanského zákoníku. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06. Závěr soudu prvního stupně, že vyúčtování žalobce není řádné, neboť s ním žalovaný nesouhlasil, považuje žalovaný za nesrozumitelný a nedostatečně odůvodněný. Navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta.

8. Žalobce s odvoláním žalovaného nesouhlasil a navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považoval za věcně správný. Zopakoval, že tvrzení žalovaného, že nebyl upozorněn na to, že prostory jsou zkolaudovány jako prodej a servis jízdních kol nejsou pravdivá. Naopak před uzavřením nájemní smlouvy byl žalovaný srozuměn se skutečností, že bude nutné provést určité stavební úpravy a následnou rekolaudaci, na což byl následně upozorněn i v nájemní smlouvě. Rekolaudaci prostoru se zavázal provést sám na vlastní náklady a kompenzací mu bylo nižší počáteční nájemné. Za nepravdivá označil žalobce i tvrzení žalovaného o uzavření ústních dohod o snížení nájemného a ukončení nájemní smlouvy. Určitou dobu žalovanému toleroval placení nájemného jen 12 500 Kč měsíčně s tím, že se jedná pouze o přechodnou záležitost, než se provoz kavárny„ rozjede“, a že dlužné nájemné bude později doplaceno. Dále uvedl, že žalovaný pronajaté prostory svévolně opustil na přelomu května a června 2013, klíče hodil do schránky a nebyl ochoten věc dále řešit. Zopakoval, že jakékoli změny nájemní smlouvy bylo možno provést jen formou písemného dodatku, k čemuž nikdy nedošlo. Poukázal na to, že ačkoli účastníci mezi sebou běžně komunikovali formou e-mailů, neexistuje ani jeden e-mail, který by prokazoval tvrzení žalovaného o údajných urgencích ohledně dodání nebo podpisu dohody o snížení nájemného nebo dohody o ukončení nájemní smlouvy. Tvrzení žalovaného ohledně údajných přeplatků na službách ve výši 10 500 Kč považoval žalobce za obecná a nedostačující a odkázal na námitku promlčení, kterou ve vztahu k němu vznesl.

9. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen„ o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Při hodnocení odvoláním napadeného rozsudku nelze než konstatovat, že soud prvního stupně provedl ve věci řádným způsobem a v dostatečném rozsahu dokazování, na jehož podkladě učinil nezbytná skutková zjištění, která považuje odvolací soud za správná a při svém rozhodnutí z nich vycházel. Stejně tak odvolací soud souhlasí s právním posouzením věci a právními závěry, které soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku srozumitelným a přesvědčivým způsobem uvedl a rozvedl a pro stručnost na ně odvolací soud odkazuje.

11. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve spojení se zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obch. zák.“), neboť se jednalo o smluvní vztah mezi podnikatelskými subjekty (§ 261 odst. 1, § 369 odst. 1 obch. zák). Oba zákony byly účinné do 31. 12. 2013, tedy v době trvání posuzovaného nájemního vztahu. Za dobu od července 2012 do června 2013 vznikl žalovanému, jakožto nájemci, dluh na nájemném ve výši 65 300 Kč, protože za dobu od července 2012 do května 2013 platil žalobci, jakožto pronajímateli, nižší než sjednané nájemné, a to ve výši 12 500 Kč měsíčně (dle smlouvy měl platit nájemné ve výši 16 300 Kč měsíčně do prosince 2012 a od ledna 2013 ve výši 17 500 Kč měsíčně) a za měsíc červen 2013, kdy nájemní vztah ještě trval, nezaplatil na nájemném nic. Žalovanému tak vznikla povinnost dlužné nájemné rovnající se žalované částce žalobci doplatit (§ 7 zákona č. 116/1990 Sb.).

12. Odvolací námitky žalovaného shledal odvolací soud nedůvodnými, nezbavujícími žalovaného povinnosti dlužnou částku žalobci zaplatit. Tvrzení ohledně nutnosti provádění stavebních úprav zásadního charakteru po uzavření smlouvy, nemají žádný dopad na platnost posuzované smlouvy a sjednanou platební povinnost žalovaného. Z této smlouvy vyplývá možnost rekolaudace nebytového prostory dle způsobu využití (kavárna s denním provozem), a to na náklady žalovaného. Pro řízení o zaplacení dlužného nájemného není významné, jaké konkrétní práce žalovaný provedl a jak musel nebytový prostor pro provoz kavárny upravit. Námitky ohledně závaznosti ústně uzavřených smluv shledal odvolací soud rovněž nepřípadnými, když pro výsledek sporu není rozhodné, zda byly ústní smlouvy o snížení nájemného a ukončení nájmu uzavřeny, neboť i kdyby k jejich uzavření ústní formou došlo, jak tvrdí žalovaný, byly by neplatné pro nedodržení písemné formy (jednalo by se o relativní neplatnost ve smyslu § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), tedy právně nezávazné, neboť smlouva obsahuje ujednání, že jakékoli její změny či doplňky je třeba činit pouze písemnou formou. Relativní neplatnosti ústních smluv se žalobce, jakožto oprávněný subjekt, dovolal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 451/2013, ze dne 10. 2. 2015, jehož správnost potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1404/2019 ze dne 1. 7. 2019). Z tohoto důvodu byl shledán nadbytečným důkazní návrh žalovaného na výslech manželky žalobce paní [příjmení], a proto byl odvolacím soudem zamítnut. Pokud žalovaný namítal, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho důkazním návrhem na výslech manželky žalobce, tak se jedná rovněž o nedůvodnou námitku, neboť v odůvodnění rozsudku (na straně 7 nahoře) soud prvního stupně uvádí, proč tento důkazní návrh neprovedl. Jakékoli zneužití práva ze strany žalobce či rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 2 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebyl odvolacím soudem shledán.

13. Závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitky započtení částky 10 500 Kč na žalovanou částku považuje odvolací soud za přezkoumatelný, neboť důvody, které soud prvního stupně k takovému závěru vedly, jsou v odůvodnění rozsudku dostatečným a srozumitelným způsobem uvedeny. Odvolací soud souhlasí s tím, že částka 10 500 Kč je nezpůsobilá k započtení na žalovanou částku z důvodu, že za situace, kdy žalobce neprovedl řádné vyúčtování zaplacených záloh a žalovaný se řádného vyúčtování nedomáhal soudní cestou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018), nenastala splatnost tvrzené pohledávky žalovaného (§ 358 zákona č. 513/1991 Sb.).

14. Odvolací soud z vyložených důvodů dospěl, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru o důvodnosti žalobního nároku na zaplacení částky 65 300 Kč, a to včetně požadovaného příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení z této částky od 1. 1. 2014 do zaplacení. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., o věci samé, podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

15. Soud prvního stupně správně rozhodl výrokem II. o nákladech řízení podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a tyto náklady po právu přisoudil v řízení úspěšnému žalobci. Co se týče výše těchto nákladů, tak odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl při svém výpočtu k jiné částce, neboť snížil počet úkonů právní služby, za které žalobci náleží mimosmluvní odměna a náhrada hotových výdajů na devět, z čehož za jeden úkon přiznal odměnu v poloviční výši, a to za předžalobní upomínku, ve které absentuje právní rozbor a jedná se tak o jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“). Odvolací soud neuznal jako účelný úkon právní služby jednak vyjádření žalobce ze dne 8. 1. 2021, učiněné bez výzvy soudu prvního stupně, ve kterém zástupce žalobce v převážné míře opakuje shodné skutečnosti jako v předešlém podání ze dne 26. 2. 2019, a dále písemný závěrečný návrh ze dne 13. 1. 2021, k jehož přednesu byl zástupce žalobce vyzván při jednání konaném dne 13. 1. 2021 a nic mu nebránilo svůj závěrečný návrh přednést při tomto jednání ústně. Takto uměle navyšovaným nákladům řízení nelze podle názoru odvolacího soudu přiznat účelnost a důvodnost.

16. Žalobci tak za řízení před soudem prvního stupně náleží mimosmluvní odměna podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu za osm úkonů právní služby po 3 740 Kč, tj. částka 29 920 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žalobního návrhu, sepis vyjádření ze dne 26. 2. 2019 a účast na pěti jednáních) a za jeden úkon právní služby v poloviční výši 1 870 Kč (předžalobní upomínka), tj. odměna v celkové výši 31 790 Kč, dále devět režijních paušálů po 300 Kč, tj. částka 2 700 Kč (§ 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu), náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu odměny a hotových výdajů ve výši 7 242,90 Kč a náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 265 Kč Celkem se jedná o náklady řízení ve výši 44 997,90 Kč, které je žalovaný povinen žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., o nákladech řízení, změnil za analogického užití § 220 odst. l písm. a) o. s. ř. v rozsahu uvedeném ve výroku I. písm. b) tohoto rozsudku, tj. co do výše přiznané náhrady nákladů řízení. Jinak tento výrok co do základu nároku na náhradu nákladů řízení, lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a platebního místa (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že je přiznal taktéž procesně úspěšnému žalobci. Tyto náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou advokáta podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 3 740 Kč, tj. ve výši 7 480 Kč, dvěma režijními paušály po 300 Kč, tj. ve výši 600 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, náhradou jízdného k jednání před odvolacím soudem z [obec] do [obec] a zpět, tj. 120 km, [značka automobilu], [registrační značka], při průměrné spotřebě motorové nafty 6,3 l [číslo] km, při vyhláškové ceně této pohonné hmoty 36,10 Kč l (vyhl. č. 511/2021 Sb.), při paušální sazbě 4,70 Kč km v celkové výši 836 Kč, náhradou za promeškaný čas strávený cestou k odvolacímu jednání v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč, tj. ve výši 400 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu a náhradou za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ze součtu odměny a hotových výdajů ve výši 1 956 Kč Celkem tak náklady vynaložené žalobcem v odvolacím řízení představují částku 11 272 Kč, které mu je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce (§ 160 odst. 1 o. s. ř., § 149 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 211 o. s. ř.).