11 Co 115/2025 - 325

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 1 350 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2024, č. j. 43C 143/2023-303, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II. ohledně 1 200 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 22. 4. 2023 do zaplacení a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.); co do částky 1 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.); rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 47 592 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 342 611,50 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 400 000 Kč, které jí měly být způsobeny nezákonným trestním stíháním, jakož i náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením ve výši 100 000 Kč. K předmětu řízení soud uvedl, že usnesením ze dne 22. 4. 2024 bylo řízení co do částky 437 859 Kč částečně zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby v důsledku plnění žalované na náhradu nákladů obhajoby (v částce 287 859 Kč) a na náhradu nemajetkové újmy (v částce 150 000 Kč); při jednání soudu dne 2. 9. 2024 vzala žalobkyně žalobu dále částečně zpět co do zbývající části nároku na náhradu nákladů obhajoby (54 752,50 Kč s úrokem 15 % ročně od 22. 4. 2023 do 8. 3. 2024), v důsledku čehož soud řízení i v této části zastavil - předmětem řízení tak zůstal nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalobkyně ve výši 1 250 000 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením ve výši 100 000 Kč.

3. Soud provedl dokazování spisem Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a dalšími listinnými důkazy, výslechem žalobkyně, výslechem svědků [tituly před jménem] [jméno FO] ([rodina] žalobkyně) a [tituly před jménem] [jméno FO], a vyložil, jaké skutečnosti z provedených důkazů zjistil. Po skutkové stránce shledal, že trestní stíhání žalobkyně pro zločin porušení předpisů o pravidlech [Anonymizováno] podle § 248 odst. 1 písm. c), d), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku bylo zahájeno usnesením [orgán], [nazev], ze dne [datum], č. j. [číslo], které bylo žalobkyni téhož dne doručeno. Dne 3. 12. 2018 podalo [orgán] obžalobu. V závěrečné řeči dne 25. 4. 2022 státní zástupkyně uvedla, že v obžalobě není tvrzeno, a nevyplývá z žádného důkazu, že by uzavření obchodů společnosti [jméno FO] ohrozilo spotřebitele, že by ohrozilo zákazníky, nebo že by je bylo způsobilé ohrozit, resp. že by se jakkoliv dotklo jejich oprávněných zájmů. Zároveň nebylo prokázáno ani obžalobou tvrzeno, že by toto jednání poškodilo další soutěžitele na trhu. Není tak základní předpoklad pro posouzení jednání jako jednání ve smyslu nekalé soutěže; obžaloba zůstala hluchá k argumentům i k názoru Krajského soudu v [adresa] spočívajícím v tom, že nelze provést pouhý součet hodnot fakturace. Státní zástupkyně proto navrhla, aby obžalovaní byli zproštěni obžaloby. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 4. 2022, č. j. [spisová značka], byla žalobkyně zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Předsedkyně senátu v rámci ústního odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedla, že je především nutno přisvědčit argumentaci, že podaná obžaloba v době jejího zpracování neodrážela důkazní stav zdokumentovaný v přípravném řízení; nutno též akcentovat skutečnost, že orgány činné v trestním řízení, dozorovou státní zástupkyni nevyjímaje, nepostupovaly důsledně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou pochybnosti. Je naprosto evidentní, že orgány činné v trestním řízení shromažďovaly cíleně důkazy svědčící v neprospěch obou obžalovaných a opomněly povinnost shromažďovat i důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných. Důkazní materiál, který byl shromážděn v přípravném řízení, obsahoval celou řadu indicií, na základě nichž vyvstaly již tehdy důvodné pochybnosti o tom, že se oba obžalovaní dopustili trestného činu; při pozorném studiu důkazního materiálu je zřejmá neobjektivnost vedení celého vyšetřování ze strany [orgán], naprosto absentuje dozor státní zástupkyně. Dále soud shledal, že rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 29. 4. 2022 nabyl právní moci dne 4. 5. 2022 4. Po právní stránce posoudil soud věc dle § 1, § 3, § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a dospěl k následujícím závěrům. Trestní řízení vedené proti žalobkyni bylo pravomocně skončeno dne [datum] k tomuto dni je tedy třeba vztahovat vědomost žalobkyně o vzniku nemajetkové újmy z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu. Za situace, kdy žalobkyně uplatnila příslušný nárok na náhradu nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení až v tomto řízení, když jej poprvé specifikovala podáním ze dne 23. 8. 2023, přičemž jej neuplatnila ani v rámci předběžného projednání nároků (tuto skutečnost potvrdila svým podáním ze dne 3. 5. 2024), ani v žalobě, nezbylo nalézacímu soudu než přihlédnout k uplatněné námitce promlčení a žalobu ve vztahu k nároku žalobkyně na přiměřené zadostiučinění ve výši 100 000 Kč zamítnout, neboť tento nárok byl uplatněn až po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené ustanovením § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s ustanovením § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

5. Ohledně nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 1 250 000 Kč soud shledal existenci odpovědnostního titulu (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]), vznik nemajetkové újmy i příčinnou souvislost, přičemž vzal v úvahu, že žalovaná dne 8. 3. 2024 poskytla žalobkyni zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Dále soud uvedl, že posuzoval výlučně nemajetkovou újmu, která vznikla žalobkyni v přímé příčinné souvislosti s nezákonným usnesením o zahájení trestní stíhání, které bylo vydáno dne [datum]. Z tohoto důvodu neposuzoval odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout před uvedeným datem, případně v příčinné souvislosti s jinými rozhodnutími či skutečnostmi, zejména s žalobkyní tvrzenými domovními prohlídkami.

6. Soud shledal, že provedenými důkazy, zejména spisem Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] (dále též „trestní spis“), výslechem žalobkyně a svědka [tituly před jménem] [jméno FO], bylo v řízení prokázáno, že trestním řízením, které navazovalo na vydané nezákonné rozhodnutí, došlo k významnému zásahu do osobního a rodinného života žalobkyně; zásah do těchto sfér v důsledku řízení, které bylo vedeno na základě nezákonného rozhodnutí, trval 5 let a 2 měsíce. Žalobkyně, shodně s [rodina] [tituly před jménem] [jméno FO], uvedla, že měla strach z budoucnosti, měla strach, kdo by se postaral o jejich [věk] [rodina], pokud by byli oba odsouzeni nepodmíněně. Současně oba potvrdili, že v důsledku jejich trestního stíhání odložili plánování [číslo] potomka až do doby, kdy bylo pravděpodobné, že odsouzeni v trestním řízení nebudou, přičemž [číslo] [rodina] se jim narodila v [datum]. Jak vyplynulo z trestního spisu, předsedkyně senátu v rámci odůvodnění rozhodnutí uvedla, že je naprosto evidentní, že orgány činné v trestním řízení shromažďovaly cíleně důkazy svědčící v neprospěch obou obžalovaných opomněly, že citované procesní normy jim kladou za povinnost, aby shromažďovaly i důkazy svědčící ve prospěch obžalovaných. Při pozorném studiu důkazního materiálu, který byl shromážděn již v přípravném řízení, obsahoval dle předsedkyně senátu celou řadu indicií, na jejichž základě vyvstaly již tehdy důvodné pochybnosti o tom, že se oba obžalovaní tak, jak bylo koncipováno již usnesení o zahájení trestního stíhání a následně poté bez dalšího převzato do podané obžaloby, dopustili trestného činu. Dále soud shledal, že došlo i k částečnému zásahu do pracovní sféry, resp. podnikání, žalobkyně, kdy žalobkyně přestala být jednatelkou společnosti [právnická osoba] (později [právnická osoba]), přestože byla jejím společníkem, aby činnost uvedené společnosti nebyla spojována s jejím jménem. V řízení však nebylo prokázáno, že by po vydání nezákonného rozhodnutí ztratila dobrou pověst mezi obchodními partnery (sama v této souvislosti uvedla, že od roku 2017 od nich neodešel žádný zákazník). Zásah do zdravotní sféry žalobkyně, či významnější zásah do jejího společenského života, soud neshledal.

7. Soud provedl srovnání s rozhodnutími Městského soudu v [adresa] ve věcech sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Poté, kdy vyložil, jaká trestná činnost byla poškozeným v těchto věcech kladena za vinu, jaký trest jim hrozil, jaké byly dopady do jednotlivých sfér poškozených a jaké odškodnění jim bylo přiznáno (v podrobnostech v tomto směru odvolací soud odkazuje na pečlivé odůvodnění napadeného rozhodnutí), shledal, že zásahy do jednotlivých sfér žalobkyně byly významnější než ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „Věc 1“), avšak mírnější než ve věcech vedených pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „Věc 2“), sp. zn. [spisová značka] („Věc 3“) a sp. zn. [spisová značka] („Věc 4“), a uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za nezákonné trestní stíhání žalobkyně je částka 200 000 Kč, která odpovídá prokázaným zásahům do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobkyně, a nijak nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni na příslušný nárok již plnila částku 150 000 Kč, přiznal soud žalobkyni částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení.

8. Žalobkyně ve včasném odvolání do části výroku II. (když rozsah odvolání upřesnila při jednání odvolacího soudu - viz odstavec 10.) namítala, že soud prvního stupně nezohlednil, že k účelovému postupu orgánů činných v trestním řízení (např. v podobě spektakulárních domovních prohlídek v bydlišti a firmě žalobkyně) docházelo již od roku 2013, tedy před sdělením obvinění. Žalobkyně uvedla, že v tomto směru spatřuje porušení svých práv na soudní ochranu; k tomu podotkla, že „(…) tato problematika byla judikována např. nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2214/2024, v tom směru, že přes zjištění, že žalobkyně čelila po dobu více jak 5 let agresivnímu typu nezákonného trestního řízení a stíhání pouze v její neprospěch typický spíše pro totalitní režimy, nalézací soud přesto rozhodoval pouze na základě jakýchsi tabulek porovnání předchozích soudních rozhodnutí a z toho vypočítal zjevně nepřiměřenou celkovou výši nemajetkové újmy.“ Dále žalobkyně uvedla, že po zahájení trestního stíhání měla strach z budoucnosti, proto odložila plánování [číslo] potomka, což bylo příčinou následných zdravotních problémů; až po vynesení napadeného rozsudku bylo potvrzeno (lékařskou zprávou, kterou odvolacímu soudu předložila), že právě odložené těhotenství způsobilo následné onkologické onemocnění. Dále žalobkyně namítala, že z trestního spisu vyplývá, že způsob vedení trestního stíhání byl mimořádně excesivní; žalobkyně považuje rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný a nepřezkoumatelný, neboť se soud zabýval primárně a převážně údajně srovnatelnými případy odškodnění. Žalobkyně též uvedla, že nelze akceptovat stanovisko žalované v tom, že pokud byli současně trestně stíháni žalobkyně a její [rodina], že vzájemně sdílené útrapy s tímto trestním stíháním jsou menší, než kdyby je žalobkyně nesla sama. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku dle návrhu a náklady řízení.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, který při stanovení výše odškodnění přihlížel, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, též k výši odškodnění, které se dostalo poškozeným ve věcech obdobných, a provedenou komparaci přiléhavě odůvodnil. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a aby jí přiznal náklady odvolacího řízení.

10. Při jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobkyně na výzvu soudu, v jakém rozsahu je rozsudek soudu prvního stupně napadán - tj. zda odvolání směřuje i do (vyhovujícího) výroku I. a pokud jde o výrok II., zda odvolání směřuje jak do té části, kterou bylo rozhodnuto o požadavku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, tak do části, kterou byl, z důvodu promlčení, zamítnut požadavek na odškodnění nemajetkové újmy, která měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení – právní zástupce žalobkyně uvedl, že do výroku I. a do posledně zmíněné části výroku II., kterou bylo rozhodnuto o nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 100 000 Kč, odvolání nesměřuje.

11. Odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“) rozsudky Městského soudu v [adresa] ve Věcech 2 až 4 a doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) lékařskou zprávou ze dne 14. 4. 2025.

12. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 8. 12. 2021, č. j. [spisová značka] (Věc 2), se, vedle jiného, podává, že při stanovení výše odškodnění za nezákonné trestní stíhání bylo přihlédnuto též k tomu, že věc byla široce medializována, přičemž medializace byla částečně přičitatelná státu, jakož i k tomu, že poškozený trpěl stresem. Přihlédnuto bylo též k četným excesům ze strany orgánů činných v trestním řízení, jakož i k dezinterpretaci důkazů a k nerespektování závazného právního názoru, kterého se dopustil [funkce] senátu Městského soudu v [adresa].

13. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 25. 11. 2021, č. j. [spisová značka] (Věc 3), se, vedle jiného, podává, že při stanovení výše odškodnění za nezákonné trestní stíhání bylo přihlédnuto též k nestandardnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které v odůvodnění rozhodnutí o zahájení trestního stíhání poškozeného použily doslovné pasáže ze studentské práce jeho [rodina]. Přihlédnuto bylo též k tomu, že poškozený trpěl po dobu trestního stíhání značným stresem a nespavostí. Dále bylo zohledněno, že k rozsáhlé medializaci trestního stíhání, kterou byl poškozený dehonestován v celorepublikovém měřítku, přispěly orgány činné v trestním řízení.

14. Z rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 30. 11. 2022, č. j. [spisová značka] (Věc 4), se, vedle jiného, podává, že při stanovení výše odškodnění za nezákonné trestní stíhání bylo přihlédnuto též k tomu, že věc byla značně medializována, přičemž medializace byla částečně přičitatelná státu. Zohledněno bylo též, že [rodina] poškozené byl silně rozrušen z vystoupení poškozené v televizi (bezprostředně po zahájení trestního stíhání) a několik dnů poté zemřel. Přihlédnuto bylo rovněž k tomu, že v průběhu trestního stíhání došlo k manipulaci s protokoly z hlavních líčení (v neprospěch poškozené), za což byl následně i [funkce] senátu městského soudu kárně stíhán. Zohledněno bylo též, že se trestní stíhání negativně projevilo na zdravotním stavu žalobkyně, který se postupně zhoršoval (žalobkyně byla léčena až do ukončení trestního stíhání).

15. Ze zprávy zdravotnického zařízení [právnická osoba]. ze dne [datum] se podává, že žalobkyně je po extirpaci desmoidu břišní stěny 10/24; diagnostikován byl nádor, který může být asociován s přítomností familiární adenomatozní polypozy. Mezi další možné mechanismy vzniku patří trauma nebo chirurgický výkon, nejčastější spouštěč je zásah do břišní stěny například po císařském řezu, dále hormonální vlivy - desmoidy se častěji vyskytují u žen v reprodukčním věku, zejména při těhotenství v pozdějším věku.

16. Právní zástupce žalobkyně k dotazu soudu uvedl, že lékařská zpráva, která byla k důkazu čtena, byla předložena k prokázání skutečnosti, že zátěž, které byla žalobkyně trestním stíháním vystavena, byla částečným spouštěčem aktuálně špatného zdravotního stavu žalobkyně; náhradu škody na zdraví žalobkyně neuplatňuje, ale zhoršený zdravotní stav se projevil ve způsobu života žalobkyně, což nebylo soudem prvního stupně zohledněno. V závěrečném návrhu odkázal právní zástupce žalobkyně na písemné vyhotovení odvolání, jehož stěžejní argumenty stručně reprodukoval, přičemž zdůraznil, že hlavní nedostatek rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá v nezohlednění skutečnosti, že úkony trestního řízení se žalobkyně týkaly již od roku 2013. Žalovaná odkázala na písemné vyjádření k odvolání a dodala, že z komparace rozhodnutí zopakované odvolacím soudem je zřejmé, že i ve srovnávaných rozhodnutích došlo ke značným excesům v postupech orgánů činných v trestním řízení, přičemž srovnávané věci byly, na rozdíl od případu žalobkyně, rozsáhle medializovány.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

18. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud (ve spojení se shora uvedenými skutečnostmi zjištěnými částečným opakováním a doplněním dokazování) vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci a náležitě vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

19. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry soudu prvního stupně, jenž správně vyšel z toho, že trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, byla žalobkyni způsobena nemajetková újma, přičemž odpovědnost za tuto újmu nese, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., žalovaná. Na místě je poznamenat, že žalobkyni byla způsobena též majetková újma, nárok na její odškodnění však předmětem odvolacího řízení není. S ohledem na upřesnění mezí odvolání, které žalobkyně učinila při jednání odvolacího soudu, není předmětem odvolacího řízení ani požadavek žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy (ve výši 100 000 Kč), která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení.

20. Předmětem odvolacího řízení je tedy požadavek žalobkyně na odškodnění za nemajetkovou újmu (ve výši 1 200 000 Kč) způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Ze shora uvedeného je patrné, že žalobkyně se z tohoto titulu původně na žalované domáhala částky 1 400 000 Kč, ohledně částky 150 000 Kč však bylo řízení zastaveno (na základě částečného zpětvzetí žaloby, poté, kdy žalovaná odškodnění v této výši žalobkyni poskytla dobrovolně) a co částky 50 000 Kč soud prvního stupně žalobkyni vyhověl (odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku).

21. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při poskytování zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je při stanovení formy a výše zadostiučinění třeba vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012).

22. Právě uvedeným judikatorním požadavkům soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla, dostál; posoudil povahu trestní věci, délku trestního stíhání, jakož i dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, a své závěry též přiléhavě odůvodnil – též v tomto směru tedy lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout ani co do způsobu a rozsahu srovnání provedeného ke zjištění výše odškodnění, jehož se poškozeným dostalo v obdobných věcech. Se zřetelem k námitkám žalobkyně je třeba k odůvodnění napadeného rozhodnutí dodat následující.

23. Žalobkyně předně soudu prvního stupně vytýká nesprávné stanovení rozhodného období a domáhá se odškodnění za dobu od 23. 6. 2015 (jak se uvádí v doplnění vylíčení rozhodných skutečností ze dne 20. 9. 2024), resp. již od roku 2013 (jak se uvádí v odvolání), zejména s poukazem na to, že před zahájením trestního stíhání se uskutečnily domovní prohlídky v bydlišti a firmě žalobkyně.

24. Soudní praxe je ustálena v závěru, že okamžikem, od něhož se odvíjí počátek rozhodného období pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, je okamžik zahájení trestního stíhání - tj. okamžik sdělení obvinění. Zohlednění období, které tomuto okamžiku předchází, přichází v úvahu (dle níže zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21) jen za výjimečných okolností.

25. Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], ze dne 10. 2. 2021, část výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně, výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 21. 1. 2020, a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 1. 10. 2018. Ústavní soud dospěl k závěru, že v poměrech posuzované věci nebyl na místě „kategorický závěr obecných soudů, že jakékoli kroky orgánů činných v trestním řízení před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání se nemohly negativně projevit v osobní sféře stěžovatele a nemůže k nim být při posuzování odpovědnosti státu za vadný výkon veřejné moci přihlíženo.“ Ústavní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel již v průběhu nalézacího řízení tvrdil, že jeho [rodina] spáchala sebevraždu (čtyři dny před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného) přímo v důsledku zvyšování psychického tlaku v průběhu úkonů trestního řízení, při nichž [orgán] postupně konala otevřené i skryté pozorování domu a okolí stěžovatele, tedy mimo jiné i jeho [rodina], která měla být [orgán] naváděna, aby stěžovatele „udala“, a dospěl k závěru, že tato argumentace poškozeného měla být obecnými soudy posouzena (aniž by předjímal výsledek takového posouzení). Ústavní soud uvedl též, že „tímto rozhodnutím nedeklaruje, že jednotlivcům vzniká bez dalšího náhrada či přiměřené zadostiučinění za jakoukoliv újmu jim způsobenou postupem orgánů činných v trestním řízení nehledě na jeho fázi a výsledek (…) skutkové okolnosti případu stěžovatele jsou však natolik jedinečné (sebevražda [rodina] pouhé 4 dny před formálním zahájením trestního stíhání), že je byly soudy povinny zohlednit při svém procesním postupu - aby dostály požadavkům na spravedlivý proces“. Dále se v nálezu (bod 40.) uvádí: „Ústavní soud zdůrazňuje, že považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (judikatorně dovozeného) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních - výjimečných - okolností. Tento nález nekonstituuje univerzální právo každého jednotlivce domáhat se náhrady újmy proti státu jen proto, že vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a že se musel podrobit s tím souvisejícím „běžným“ úkonům orgánů činných v trestním řízení. V nyní projednávané věci ovšem shledal Ústavní soud takové mimořádné okolnosti (viz body 31., 32. a 39. tohoto nálezu), na základě kterých dospěl k závěru, že apriorní nezohlednění negativních následků v životě stěžovatele před zahájením trestního stíhání není ústavně konformní.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, dostupný, stejně jako další odkazované nálezy, na https://nalus.usoud.cz).

26. Ze shora (v předchozím odstavci) uvedeného je patrné, že od judikaturně ustáleného pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá až po zahájení trestního stíhání, se mohou soudy odchýlit jen při existenci výjimečných okolností. Ve věci posuzované Ústavním soudem byla takovou okolností zejména sebevražda [rodina] poškozeného krátce před zahájením trestního stíhání, přičemž poškozený tvrdil, že k sebevraždě došlo v přímé souvislosti s jednáním orgánů činných v trestním řízení v období, které zahájení trestního stíhání předcházelo.

27. V nyní posuzované věci se zcela nemístný postup orgánů činných v trestním řízení, k němuž mělo dojít ve věci posuzované Ústavním soudem - tj. nátlak na poškozeného a jeho rodinu projevující se otevřeným sledováním, či výzvou k „udání“ [rodina], který měl vést k sebevraždě [rodina] poškozeného - ze spisu nepodává a není ani tvrzen. Domáhá-li se žalobkyně zohlednění období, které předcházelo zahájení trestního stíhání, zejména s poukazem na (před zahájením trestního stíhání uskutečněné) domovní prohlídky, je na místě uzavřít, že v nyní posuzované věci nenastaly takové (výjimečné) okolnosti, které by (ve smyslu poukazovaného nálezu Ústavního soudu) umožňovaly odškodnit nemateriální újmu vzniklou před zahájením trestního stíhání.

28. Na právě uvedeném závěru nemůže nic změnit ani poukaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2241/2024, v němž se Ústavní soud nezabýval otázkou výjimečného „posunutí“ počátku rozhodného období pro odškodnění nemajetkové újmy (způsobené nezákonným trestním stíháním) před okamžik zahájení trestního stíhání. Poukazuje-li žalobkyně na tento nález též z jiných důvodů (byť tak činí v souvislosti s námitkou nesprávného posouzení rozhodného období), je třeba uvést následující. Reprodukuje-li žalobkyně část nálezu slovy „(…) přes zjištění, že žalobkyně čelila po dobu více jak 5 let agresivnímu typu nezákonného trestního řízení a stíhání pouze v její neprospěch typický spíše pro totalitní režimy, nalézací soud přesto rozhodoval pouze na základě jakýchsi tabulek porovnání předchozích soudních rozhodnutí a z toho vypočítal zjevně nepřiměřenou celkovou výši nemajetkové újmy (…)“, nelze přehlédnout, že žalobkyně dílem cituje, dílem parafrázuje, formulace, které Ústavní soud použil v rámci reprodukce námitek stěžovatelky - nejedná se tedy o vlastní závěry Ústavního soudu. Ze závěrů, které Ústavní soud v poukazovaném nálezu učinil, neplyne nic, co by zpochybňovalo postup soudu prvního stupně, kterým ve věci nyní posuzované věci dospěl ke stanovení výše odškodnění. Naopak, též Ústavní soud vycházel z ustálené praxe komparace výše odškodnění, kterého se poškozeným dostalo ve srovnatelných (obdobných) věcech, a obecným soudům, které v Ústavním soudem posuzované věci rozhodovaly, nevytýkal samotnou metodu (komparaci obdobných rozhodnutí), nýbrž závěry, k nimž při použití této metody došly (například se ztotožnil se stěžovatelkou, že „obecné soudy dostatečně nezohlednily bezprecedentní selhání orgánů činných v trestním řízení, ve kterém došlo k úmyslnému manipulování s protokoly ze strany trestního [funkce] v neprospěch obviněných, který za to byl i kárně odsouzen“ - viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2241/2024).

29. S ohledem na shora uvedené je na místě uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud - se zřetelem k okamžiku zahájení trestního stíhání, k němuž došlo sdělením obvinění (dne [datum]), a se zřetelem k datu právní moci rozsudku, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby (dne [datum]) - shledal, že délka nezákonného trestního stíhání ve věci nyní posuzované činila 5 let a 2 měsíce, a k okolnostem, které nastaly před zahájením trestního stíhání, nepřihlížel.

30. Odvolací soud nepominul, že žalobkyně i na jiném místě odvolání (v předposledním odstavci) reprodukovala závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2241/2024, aniž by na tento nález (na tomto místě) přímo poukázala. Uvedla-li žalobkyně, že „(…) zákon o odpovědnosti státu za škodu zavazuje stát absolutně, objektivně a je nezbytné, aby ten pochybením vzniklé škody nahradil v maximální možné míře. Stát se nemůže v tomto řízení zbavit odpovědnosti za postup OČTŘ, pokud se posléze ukáže, že se jednalo o účelový, diskriminující a chybný postup směřující pouze ke kriminalizaci konkrétní osoby a zasahující do jejích základních občanských práv. Soudy jsou tak povinné při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání vždy pečlivě zvažovat veškeré, mnohdy jedinečné, okolnosti případu (…)“, je třeba poznamenat, že odvolací soud, z důvodů dále vyložených, dospěl k závěru, že soud prvního stupně právě uvedeným požadavkům dostál, a excesivní postup orgánů činných v trestním řízení při stanovení výše odškodnění dostatečně zohlednil.

31. Při stanovení výše odškodnění vyšel soud prvního stupně, v souladu s ustálenou soudní praxí (viz odstavec 21.), jednak z rozhodnutí, na jehož základě poskytla žalovaná žalobkyni odškodnění (rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] - Věc 1), jednak z rozhodnutí, která nabídla (předložila) žalobkyně, tj. z rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn [spisová značka] (Věc 2), sp. zn. [spisová značka] (Věc 3) a sp. zn [spisová značka] (Věc 4). Poté, kdy vyložil, jaká trestná činnost byla poškozeným v těchto věcech kladena za vinu, jaký trest jim hrozil, jaké byly dopady do jednotlivých sfér života poškozených a jaké odškodnění jim bylo přiznáno, shledal, že zásahy do jednotlivých sfér žalobkyně byly významnější než ve Věci 1, nicméně mírnější než ve Věcech 2 až 4, a uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za nezákonné trestní stíhání žalobkyně je částka 200 000 Kč, která odpovídá prokázaným zásahům do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobkyně a nijak nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech.

32. V rámci srovnání nyní posuzované věci s Věcí 1 soud prvního stupně uvedl, že shodnými rysy s případem žalobkyně jsou jednak trestní sazba, kterou byla žalobkyně rovněž ohrožena, jednak zásahy do jednotlivých sfér žalobkyně, kdy i u žalobkyně došlo k významným zásahům do osobní, rodinné a pracovní sféry, a jednak v obdobném způsobu vedení přípravného řízení orgány činnými v trestním řízení. Trestní řízení bylo proti poškozenému vedeno sice déle, přičemž u něj došlo i ke ztrátě šance pokračovat v [funkce] činnosti, nicméně u žalobkyně došlo k významnějším zásahům do její osobní a rodinné sféry, kdy měla strach o výchovu své [věk] [rodina] pro případ jejího nepodmíněného odsouzení společně s [rodina], a odložila plánování [číslo] potomka.

33. Při srovnání nyní posuzované věci s Věcí 2 soud prvního stupně uvedl, že shodnými prvky jsou jednak hrozba vysokým trestem odnětí svobody, jednak zásahy do osobní sféry (byť typově odlišné); rozdíly spočívají v délce trestního stíhání, v rozsáhlé dehonestující medializaci kauzy poškozeného a v prokázaném zásadním zásahu do [činnost] života poškozeného. Odvolací soud pokládá za vhodné dodat, že ve Věci 2 bylo při stanovení výše odškodnění přihlédnuto též k zásahu do zdraví poškozeného (který trpěl stresem), a zohledněny byly též četné excesy ze strany orgánů činných v trestním řízení, jakož i dezinterpretace důkazů a nerespektování závazného právního názoru, kterého se dopustil [funkce] senátu Městského soudu v [adresa].

34. Při srovnání nyní posuzované věci s Věcí 3 soud prvního stupně uvedl, že shodnými rysy s případem žalobkyně jsou hrozba vysokým trestem odnětí svobody, hrozba náhrady škody a zásahy do osobní, rodinné a profesní sféry. Rozdílná je pak délka trestního stíhání, značná medializace kauzy poškozeného, který byl na rozdíl od žalobkyně osobou veřejně činnou, dopad trestního stíhání na [rodina] poškozeného, která se s problémy léčila, a dopad medializace i na [věk] [rodina] poškozeného. Odvolací soud pokládá za vhodné dodat, že ve Věci 3 bylo při stanovení výše odškodnění přihlédnuto též k nestandardnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, které v odůvodnění rozhodnutí o zahájení trestního stíhání poškozeného použily doslovné pasáže ze studentské práce jeho [rodina], a přihlédnuto bylo též k tomu, že poškozený trpěl po dobu trestního stíhání značným stresem a nespavostí.

35. Při srovnání nyní posuzované věci s Věcí 4 soud prvního stupně uvedl, že shodnými rysy s případem žalobkyně jsou jednak výše trestní sazby, jednak zásahy do profesní sféry a neobjektivní postup orgánů činných v trestním řízení; rozdíly spočívají v délce trestního stíhání, kdy poškozená byla stíhána déle než žalobkyně, dokonce byla dvakrát nepravomocně odsouzena, trestní stíhání se významným způsobem negativně projevilo na psychickém a fyzickém stavu poškozené, její kauza byla rozsáhlé medializována a byla ovlivněna její [funkce] kariéra. Odvolací soud pokládá za vhodné dodat, že ve Věci 4 spočíval excesivní způsob vedení trestního stíhání v tom, že v průběhu trestního stíhání došlo k manipulaci s protokoly z hlavních líčení (v neprospěch poškozené). Při stanovení výše odškodnění bylo zohledněno též to, že [rodina] poškozené byl silně rozrušen z vystoupení poškozené v televizi (bezprostředně po zahájení trestního stíhání) a několik dnů poté zemřel.

36. Žalobkyně v odvolání namítala, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil mimořádně excesivní způsob vedení trestního stíhání, ani to, že trestní stíhání mělo dopad též na její zdravotní stav.

37. Odvolací soud vzal tyto námitky v úvahu a dospěl k následujícím závěrům. Ze shora uvedeného je patrné, že k excesivnímu postupu orgánů činných v trestním řízení došlo ve všech srovnávaných věcech, přičemž ve Věci 2 a ve Věci 4 se jednalo o excesy vyšší intenzity než ve věci žalobkyně (když v nich došlo k manipulaci s protokoly o hlavním líčením v neprospěch poškozených). Ve Věcech 2, 3 a 4 bylo odškodnění přiznáno též se zřetelem k zásahům do zdraví poškozených, přičemž ve Věci 4 byl tento zásah velmi intenzivní. Ve všech srovnávaných věcech, včetně případu žalobkyně, byli poškození, kterým byla kladena za vinu obdobná trestná činnost, ohroženi stejnou trestní sazbou (2 až 8 let). Ve Věci 4 (kde trestní stíhání trvalo 7 let a 2 měsíce a poškozená byla, na rozdíl od ostatních srovnávaných věcí, dvakrát pravomocně odsouzena) a ve Věci 1 (kde trestní stíhání trvalo 6 let a 6 měsíců) trvalo trestní stíhání delší dobu, než ve věci žalobkyně; ve Věci 2 a ve Věci 3 bylo trestní stíhání sice kratší (4 roky a 4 měsíce) než ve věci žalobkyně (5 let a 2 měsíce), na rozdíl od případu žalobkyně však v obou těchto věcech došlo k rozsáhlé medializaci, která byla částečně přičitatelná orgánům činným v trestním řízení, a byla tudíž zohledněna při stanovení výše odškodnění; k rozsáhlé medializaci, která byla při stanovení výše odškodnění zohledněna, došlo též ve Věci 4, v níž bylo nad to zohledněno též úmrtí [rodina] poškozené, k němuž došlo v souvislosti se medializací trestního stíhání.

38. K lékařské zprávě, kterou bylo vedeno dokazování při jednání odvolacího soudu (dále jen „Lékařská zpráva“), je třeba předně poznamenat, že žalobkyně k dotazu odvolacího soudu uvedla, že náhrady škody na zdraví se nedomáhá. Tuto poznámku činí odvolací soud pro úplnost, aby bylo zřejmé, že takový nárok předmětem řízení není. Dále je na místě uvést, že zdravotní problémy, kterými by žalobkyně trpěla v průběhu trestního stíhání a v jeho důsledku, v žalobě (ani v doplnění vylíčení rozhodných skutečností ze dne 20. 9. 2024) tvrzeny nebyly. Právě zmíněné (tj. v průběhu trestního stíhání a v jeho důsledku se vyskytující) zdravotní problémy se nepodávají ani z Lékařské zprávy, z níž je patrné, že k odstranění nádoru došlo v říjnu 2024 (trestní řízení bylo pravomocně skončeno v květnu 2022); o eventuálních zdravotních obtížích v průběhu trestního stíhání se v lékařské zprávě nehovoří. Je tedy třeba uzavřít, že pokud žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že náležitě nezohlednil dopad trestního stíhání do jejího zdravotního stavu, činí tak nepřípadně.

39. Se zřetelem ke shora (v odstavcích 31. až 38.) uvedenému se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že (v celkovém souhrnu) k menším zásahům do sfér poškozeného než ve věci žalobkyně, došlo ve Věci 1, a naopak (v celkovém souhrnu) k větším zásahům do sfér poškozených došlo ve Věcech 2 až 4, přičemž ve věci posledně uvedené (tj. ve Věci 4) se jednalo o zásahy výrazně vyšší. Odvolací soud vzal v úvahu výši odškodnění, jehož se poškozeným dostalo ve srovnávaných věcech, a které činilo 150 000 Kč (ve Věci 1), 339 517 Kč (ve Věci 2), 300 00 Kč (ve Věci 3) a 500 000 Kč (ve Věci 4), a ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že v poměrech věci nyní posuzované, kdy došlo k zásahu do osobní, rodinné a pracovní sféry žalobkyně (v rozsahu soudem prvního stupně přiléhavě vymezeném), se zřetelem k excesivnímu postupu orgánů činných v trestním řízení a s přihlédnutím k výši odškodnění, kterého se dostalo poškozeným v obdobných věcech, je odpovídajícím odškodněním nemajetkové újmy (způsobené nezákonným trestním stíháním) odškodnění ve výši 200 000 Kč.

40. Ohrazuje-li se žalobkyně proti stanovisku žalované, že pokud byli žalobkyně a její [rodina] trestně stiháni společně, jsou jejich vzájemně sdílené útrapy menší, nelze než konstatovat, že soud prvního stupně (ani soud odvolací) z této úvahy nevycházel; ve vztahu k věcné správnosti rozhodnutí je tudíž tato námitka bez významu.

41. Přisvědčit nelze ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V soudní praxi je za nepřezkoumatelné pokládáno takové rozhodnutí, jehož odůvodnění neumožňuje účastníkům v odvolání náležitě užít odvolací důvody; právě uvedené znamená, že i tehdy, pokud rozhodnutí soudu plně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odůvodnění napadeného rozsudku žalobkyni v náležité formulaci odvolacích důvodů nebránilo, o čemž svědčí obsah odvolání - již proto není námitka nepřezkoumatelnosti případná. Nad to je na místě uvést, že soud prvního stupně řádně vyložil, jaká zjištění učinil, jak provedené důkazy hodnotil a jakými úvahami se po skutkové i právní stránce řídil; napadené rozhodnutí tedy požadavkům na odůvodnění plně dostálo.

42. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně správného výroku o nákladech řízení, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

43. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalované náleží dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. částka 900 Kč (3x 300 Kč za odvolání, přípravu na jednání a za účast při jednání odvolacího soudu).