11 Co 154/2025 - 286

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci: Žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. Bc. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] 01 [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] - [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částek 3 000 EUR a 17 000 EUR o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 4. 2025, č. j. 10 C 151/2023–257 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2 110 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 3 000 EUR a 17 000 EUR (výroky I a II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení v částce 2 700 Kč (výrok III). Státu právo na náhradu nákladů nepřiznal (výrok IV).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně shrnul základní skutkové okolnosti tak, že žalobce byl vzat dne 15. 4. 2019 do vazby a byl zařazen do [Anonymizováno] [adresa]. Při vstupní prohlídce mu bylo provedeno EKG vyšetření, při němž ošetřující lékař sice rozpoznal nestandardní křivku, ale neindikoval žádný speciální postup. Dne 20. 8. 2021 byl žalobce s bolestmi a tlakem na hrudi převezen do FN Hradec Králové a podrobil se operaci s diagnózou STEMI spodní stěny. Ve vypracovaném znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] [Anonymizováno], [tituly za jménem] bylo shrnuto, že v pořadí druhá příhoda byla způsobena z 50 % absencí diety, medikace a režimových opatření a z 50 % rizikovými faktory, a to užívání analgetik, návykových látek a kouření. Znalec dále uvedl, že infarkt je multifaktoriální záležitost, a kromě preventivní medikace hraje roli celá řada patofyziologických mechanismů a rizikových faktorů. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce uplatnil nároky z titulu škody vzniklé narušením zdraví, proto aplikoval ust. § 2910, § 2958, § 2956 a § 81 občanského zákoníku. Dále bylo aplikováno ust. § 2 odst. 1 písm. l) zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži ve spojení s ust. § 23 odst. 5 a 6 téhož zákona se závěrem, že pokud byla škoda způsobena zaměstnancem (lékařem) Vězeňské služby při plnění jeho úkolů stanovených zákonem, jedná se o škodu, za kterou odpovídá stát - Česká republika, zastoupená Ministerstvem spravedlnosti. Soud prvního stupně dovodil, že lékař jako zaměstnanec Vězeňské služby nepostupoval lege artis, pokud zaznamenal anomálii na EKG křivce a nekonzultoval tuto situaci s dalšími odborníky, neodeslal žalobce k dalším vyšetřením a nepředepsal medikaci. Pokud však bylo zjištěno, že je tento faktor jen z 50 % příčinou následného druhého infarktu, nemůže tak být převažující příčinou škodlivého následku. Dle judikatury vyšších soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 ze dne 9. 2. 2022 bod 15) totiž musí být pochybení lékaře příčinou převažující a současně musí být prokázána existence příčinné souvislosti mezi tímto pochybením s vysokou mírou pravděpodobnosti. Argumentace žalobce, že při poučení o režimových opatřeních, která by dodržoval, by se snížilo riziko jeho dalších zdravotních potíží, soud prvního stupně považoval za spekulativní, neboť ze zdravotnické dokumentace je patrné, že ani po druhém infarktu nejsou režimová opatření žalobcem dodržována. Uzavřel tedy, že nelze dovodit existenci převažující příčinné souvislosti mezi non lege artis postupem lékaře Vězeňské služby při nástupu žalobce do věznice a následkem v podobě druhého infarktu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, 25 Cdo 121/2023). Pokud pak byl uplatněn druhý nárok z titulu přiměřeného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobce, odkázal soud prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 a sp. zn. 25 Cdo 3332/2020) a dále na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 176/24 a uvedl, že žalobce se tohoto nároku, který má původ v ochraně osobnosti začal domáhat až po výslechu znalce a nastalé koncentraci řízení. Své problémy žalobce popsal tak, že trpěl bolestmi na hrudi, bušením srdce, dušností, slabostí, nedostatkem energie, depresemi, úzkostmi a strachem o život a myšlenkami na sebevraždu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4162/2017 může sice nárok v režimu ochrany osobnosti obstát i vedle nároku z titulu náhrady škody, ale není přípustné, aby se žalobce pokoušel nárok z titulu náhrady škody nahrazovat postupem z odlišného titulu ochrany osobnosti. Tyto právní tituly totiž nelze zaměňovat a nadužívat. Skutková tvrzení žalobce směřovala od počátku k uplatnění nároku z titulu náhrady škody na zdraví, tvrzení žalobce byla po celou dobu řízení shodná, nicméně na počátku řízení v žalobě konkrétní tvrzení o zásahu do osobnostních práv absentují. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 41/2017, kterého se žalobce dovolává, bylo revidováno rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 a nelze z něj žalobcem uváděné závěry dovodit. Soud prvního stupně se blíže nezabýval ani odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3067/13 vztahujícím se k tzv. teorií ztráty šancí s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4162/2017. Soud prvního stupně proto zamítl nároky uplatněné žalobcem z obou důvodů.

3. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, anebo změny a plného vyhovění žalobě. Uvedl, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, učinil nesprávná skutková zjištění a věc nesprávně právně posoudil. Namítal nesprávnost závěru, že postup lékaře non lege artis nebyl převažující, tedy více než 50 % příčinou následného druhého infarktu, neboť soud nepřihlédl k tomu, že v případě správného postupu by stejný lékař nepředepisoval žalobci nadále riziková analgetika ani návykové látky. Pokud by navíc žalobce dostal správná doporučení, mohl se jimi řídit a přestal by kouřit. Dále upozornil na závěry, které učinil soud prvního stupně ze zdravotních záznamů ze dne 28. 7. 2022, 20. 7. 2023 a 30. 11. 2023, tedy že žalobce nedodržuje ani po druhém infarktu režimová opatření, stále kouří, užívá analgetika a návykové látky, které označil za spekulaci, když i tyto léky byly předepsány stejným ošetřujícím lékařem Vězeňské služby. Je tedy dána příčinná souvislost nejen mezi nesprávným postupem při vstupní prohlídce ale i mezi tímto jednáním ošetřujícího lékaře Vězeňské služby, za které žalovaná odpovídá. Stejný lékař, který neodhadl první infarkt, neodeslal jej k vyšetření a nepředepsal mu medikaci, totiž také nedoporučil režimová opatření, a ještě mu navíc předepsal analgetika a další návykové látky (opiody). Pokud se tyto faktory sečtou, hrají roli v jeho následném infarktu ze 100 %. Dále žalobce namítl, že příčinná souvislost je právní otázka, kterou musí posuzovat soud a nikoliv znalec, byť základ vyjde ze znaleckého posudku jako důkazu. Soud prvního stupně se však touto argumentací žalobce nezabýval dostatečně a založil tak vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Dále žalobce namítal, že nebylo řádně zkoumáno ani bolestné, ačkoliv v řadě vyjádření uváděl, že bolestmi trpěl. Soud řešil jen příčinnou souvislost s druhým infarktem, a nikoliv bolest jako takovou, a to přesto, že znalec uvedl, že pocity popsané žalobcem odpovídají řádně neošetřenému infarktu. Tyto pocity byly prokazatelně v příčinné souvislosti s postupem lékaře non lege artis a měly být hodnoceny samostatně. Pokud se týká žalobcem namítaného zásahu do osobnostních práv, žalobce jednoznačně popsal při svém účastnickém výslechu i ve vyjádření ze dne 13. 2. 2025, že trpěl bolestmi na hrudi, bušením srdce, dušností, slabostí, nedostatkem energie, depresemi, úzkostmi a strachem o život, myšlenkami na sebevraždu, a odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/24. Soud prvního stupně se však s touto argumentací nevypořádal, byť je zásadní. Dále namítal, že při zásazích do práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků, postačí, že zásah byl způsobilý následky vyvolat. Pokud není poskytnuta péče na náležité úrovni a je tím snížena šance na uzdravení, jedná se o zásah do osobnostních práv, a to postačuje k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti. Již v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3067/13 Ústavní soud upravil tzv. doktrínu ztráty šancí, soud prvního stupně se s argumentací žalobce však dostatečně nevypořádal. Žalobce dále odkázal na čl. 3 Evropské úmluvy upravující zákaz nelidského zacházení ve výkonu trestu a vazby a uzavřel, že jeho argumentace nevedla k navýšení či nahrazení nároku na náhradu škody nárokem na ochranu osobnosti. Tento závěr soudu prvního stupně nemůže dle něj obstát vedle rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/24 a sp. zn. III. ÚS 3067/13. Na závěr vyjmenoval i projevy a následky neléčeného infarktu na mozek a nervový systém s tím, že má velkou část těchto problémů.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku a ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud nechal zpracovat znalecký posudek, neboť bylo třeba odpovědět na odbornou otázku zhodnocení postupu lékaře, znalce pak při jednání též vyslechl. Znalec připustil, že ke vzniku infarktu může přispět celá řada faktorů (kouření, životní styl, alkohol, drogy, medikace), jejichž působení je dlouhodobé a i poté, kdy jsou režimová opatření již dodržována, se může infarkt vyskytnout opakovaně. Není tedy správné, že žalobce poukazuje jen na období, kdy byl ve výkonu vazby, a izoluje toto období od předchozího životního stylu, za který žalovaná žádnou odpovědnost nést nemůže. Je prokázáno, že se při nástupu do vazby lékař dotazoval žalobce opakovaně na předchozí infarkt a žalobce toto negoval. Ze znaleckého posudku a výpovědi znalce je patrné, že nelze určit přesně dobu, kdy ke vzniku prvního infarktu došlo, ani v jaké intenzitě jej žalobce prodělal. Žalobce byl při nástupu do vazby silný kuřák, závislý na opiátech, analgetikách, THC, trpěl poruchami osobnosti s anamnestickými abúzemi alkoholu a psychotropních látek, v průběhu výkonu vazby se domáhal tramadolu, benzodiazepinů, užíval Tramal, Oxazepan, Hydromorfon, Oxycodon, Aulin. Tato léčiva mu byla ze strany lékaře odmítána, žalobce se však jejich předepsání stále domáhal. Žalobce tak opakovaně podával stížnosti na postup lékařů, které odůvodňoval stejnými příznaky a argumenty, které nyní uvádí v odůvodnění žaloby a specifikuje jako následky zanedbaného infarktu, a domáhal se stížnostmi předepisování léků. Stížnosti mu byly zamítány, postup lékařů byl přezkoumán a shledán v pořádku. Žalovaná odkázala ve vyjádření i na zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 9. 8. 2022, podle nichž ošetřující lékař správně hledal namísto návykových léků na žalobcem uváděné bolesti zad jiné, nenávykové varianty neopiodních analgetik či koanalgetik. Žalobce se obracel s argumentací opřenou o nedostatečnou zdravotní péčí i na Obvodní soud pro Prahu 2, u něhož byla vedena dvě řízení, a to pod sp. zn. 17 C 130/2000 a sp. zn. 17 C 1/2022, obě žaloby byly zamítnuty. Nárok uplatněný žalobou tak považuje žalovaná za nedůvodný.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce, k vyjádření žalované i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a odvolání žalobce není důvodné.

6. Odvolací soud předně odkazuje na skutkové závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje. Žalobce uplatnil svůj nárok ze dvou titulů. Pokud se týká žaloby z titulu odpovědnosti za újmu na zdraví, byla skutkově žalobcem vymezena tím, že byl při vstupní prohlídce vyšetřen, a byť byla zjištěna anomálie na křivce EKG, nebyl odeslán na specializované vyšetření a nebyly mu nasazeny léky. Po více než dvou letech pak prodělal druhý infarkt. Žalobce v žalobě dovozoval, že pokud by byl postup lékaře lege artis, dalo by se druhému infarktu předejít.

7. Takto skutkově vymezené okolnosti učinil žalobce předmětem řízení, byť doplňoval, že se cítil slabý, točila se mu hlava, byl dýchavičný apod.

8. Soud prvního stupně na takto skutkově vymezené okolnosti správně aplikoval ust. § 2910, § 2958 a § 2956 občanského zákoníku. Předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. § 2910 občanského zákoníku jsou následující: 1) protiprávní jednání, 2) vznik škody, tedy uplatněné bolestné i uplatněné přiměřené zadostiučinění, které představuje jinou újmu, 3) příčinná souvislost mezi škodným následkem a protiprávním jednáním i mezi protiprávním jednáním a vyčíslenou škodou a 4) zavinění.

9. Soud prvního stupně správně porušení povinnosti zaměstnance (lékaře) Vězeňské služby přičetl státu s odkazem na ust. § 23 odst. 5 zákona č. 555/1992 Sb. o vězeňské službě, neboť k jednání lékaře došlo při plnění úkolů činnosti lékaře Vězeňské služby. Ze znaleckého posudku, lékařských zpráv a dalších vyjádření lékařů vyplynulo, že došlo k protiprávnímu jednání (non lege artis) a nutno dodat, že i zaviněnému jednání (minimálně ve formě vědomé nedbalosti) lékaře Vězeňské služby, který svým jednání v pozici vězeňského lékaře způsobil, že nebyla žalobci poskytnuta lékařská péče na náležité odborné úrovni. Nebyla totiž stanovena správná diagnóza, žalobce nebyl odeslán k podrobnějšímu vyšetření a nebyla mu naordinována medikace. Ze strany lékaře tak došlo nepochybně k porušení zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách (viz § 4 odst. 5 a § 28 odst. 2 citovaného zákona).

10. Pokud se týká škodlivého následku, ten žalobce v žalobě i dalších podáních skutkově vztahoval k v pořadí druhému infarktu, nikoliv k potížím subjektivního charakteru, byť v žalobě také popisovaným. Příčinná souvislost, která byla předmětem dokazování, vyplynula ze skutkových okolností popsaných v žalobě, a byla též soudem zkoumána, se týkala jednání lékaře non lege artis při vstupním vyšetření jako příčiny a druhého infarktu jako škodlivého následku. Jiné okolnosti ve vzájemné příčině nebyly ve skutkových tvrzeních žalobce ve vzájemném poměru příčiny a následku v žalobě vymezeny a nebyly ani předmětem dokazování včetně znaleckého zkoumání.

11. Bylo na žalobci, jak jako pán sporu předmět řízení vymezil. Dle judikatury vyšších soudů musí být příčinná souvislost mezi neposkytnutím zdravotní péče na náležité odborné úrovni a následkem prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti a musí se jednat o převažující příčinu. Nestačí pouhá naděje na vyléčení či obecné konstatování 50% pravděpodobnosti vyléčení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1014/2020, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, sp. zn. 25 Cdo 164/2018, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, sp. zn. 25 Cdo 1014/2020 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20).

12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 176/24 vyslovil základní formulaci dotazu, na který by se měly soudy v podobných situacích ptát. V daném případě by tak měla znít otázka, kterou je třeba si zodpovědět takto: „Je vysoce pravděpodobné, že by při správném postupu lékaře spočívajícím v prvotním vyšetření žalobce, ke druhému infarktu nedošlo?“ A pokud by byla odpověď záporná, nelze dojít k závěru, že je příčinná souvislost dostatečně vysoká. Znalec ve zpracovaném posudku a následně při svém výslechu izoloval jednotlivé příčiny, které k infarktu vedou, a vedly též i ke druhému infarktu žalobce. Tyto příčiny pak rozdělil do dvou skupin. V první skupině podílející se z 50 % na škodlivém následku (infarktu) zahrnul absenci diety, medikace a režimových opatření. Tuto skupinu lze přičítat nesprávnému postupu lékaře při vstupním vyšetření. Ve druhé skupině pak uvedl, že z dalších 50 % za druhý infarkt mohou rizikové faktory, a to užívání analgetik, návykové látky, kouření apod. Tyto příčiny však svůj původ v nesprávném postupu lékaře při vstupním vyšetření mít nemohou. Genezi infarktu současně znalec označil za multifaktoriální záležitost, na kterou kromě preventivní medikace má vliv celá řada patofyziologických mechanismů a rizikových faktorů.

13. Na tomto místě je třeba se vrátit k žalobě a k tomu, jaké faktory byly v poměru příčiny a následku vymezeny v koncentrační lhůtě buď v žalobě nebo v tvrzeních doplněných žalobcem do skončení koncentrace. Jejich výčet pak nelze rozšiřovat v průběhu dalších fází řízení, včetně odvolacího, na jednání a faktory další, např. na následné předepisování analgetik, na nedostatečná doporučení k dodržování režimových opatření, byť by se i na těchto faktorech mohl podílet stejný lékař či zařízení. Jedná se totiž již o jiná, od vstupního vyšetření odlišná jednání a postupy lékaře, k nimž se dokazování ani původní skutkové vymezení a ani poučení soudu prvního stupně nevztahovalo. Žalobce jako pán sporu v koncentrační lhůtě určitým způsobem spor vymezil, následné posuny ve skutkových tvrzeních již nemůže soud zohledňovat. To však neznamená, že nemohou být předmětem jiného řízení. Vyhlášený rozsudek není ve vztahu k nim res iudicata.

14. Žalobce požadoval žalobou zaplacení bolestného a další nemajetkové újmy z titulu újmy na zdraví, nikoliv z titulu ochrany osobnosti. Není sice třeba, aby právně žalobce věc hodnotil, to je úlohou soudu, skutkově ji však vymezil jednoznačně. K takto vymezenému sporu se vztahovalo dokazování i poučení soudu. V situaci, kdy nebylo prokázáno naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu na zdraví a žalobce neunesl důkazní břemeno k těmto předpokladům se vztahující, nelze již nárok překvalifikovat na jiný titul (dotčení osobnosti dle § 81 občanského zákoníku) a skutková tvrzení měnit. Byť nárok opřený o tzv. teorii ztráty šancí může být uplatněn jak samostatně, tak vedle nároku z odpovědnosti za škodu a mohou obstát oba tituly i vedle sebe, musí být vždy dostatečně určitě a konkrétně specificky skutkově každý z nich vymezen.

15. Zástupce žalobce až po výslechu znalce, na třetím jednání, tedy až po nastalé koncentraci řízení, uvedl, že nárok žalobce je možné posoudit též z titulu dotčení jeho osobnosti ve smyslu § 81 a násl. občanského zákoníku, a uplatnil tak nárok na zaplacení jiné majetkové újmy s odkazem na žalobcem již v minulosti tvrzenou dušnost, bolest na hrudi, psychické problémy, kterými po nástupu do výkonu vazby měl žalobce trpět. Je pravdou, že judikatura vyšších soudů v rámci nároku za tzv. ztrátu šancí posouvá tyto nároky ve prospěch pacienta, v daném řízení je však podstatné, že z tohoto titulu nebyl nárok žalobce včas skutkově vymezen, neboť do doby, kdy nastala koncentrace řízní a ani poté nebyl řádně odlišen od původně uplatněného nároku na náhradu škody na zdraví a jinou majetkovou újmu z něj plynoucí. Pro nevčasnost a nedostatečná skutková tvrzení se jím soud prvního stupně tedy správně nezabýval.

16. K tomu nutno dodat, že problém nespočívá v právním podřazení pod jiné zákonné ustanovení, ale ve skutkovém vymezení, které nemůže být s ohledem na odlišnou povahu nároků zcela totožné s původně uplatněným nárokem na náhradu škody na zdraví a z něj plynoucí jiné majetkové újmy. Nárok z titulu narušení osobnostních práv a požadavek na přiměřené zadostiučinění podle § 2951 občanského zákoníku je možné sice odvozovat od neposkytnutí odborné péče na náležité úrovni bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví (tedy škodlivému následku), lze ho též uplatňovat vedle nároku z odpovědnosti za újmu na zdraví, jedná se však o specifický nárok, od újmy na zdraví odlišný, a skutkové vymezení tomu musí odpovídat. Je třeba totiž ve skutkových okolnostech dostatečně určitě popsat, v čem spočívá zásah do osobnostní sféry a jaké měl tento zásah následky. Judikatura vyšších soudů se již zabývala v rámci teorie ztráty šancí např. psychickými útrapami, vyvolanými vědomím nedostatečné či nesprávné péče, která by snížila hypotetickou šanci na příznivější výsledek (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3332/2020 nebo sp. zn. 25 Cdo 121/2023). Pokud pak v dané situaci stejné skutkové vymezení chtěl žalobce kvalifikovat po výslechu znalce a po koncentraci řízení jinak, pak takový postup připustit nelze (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1564/20 nebo Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a sp. zn. 25 Cdo 4162/2017).

17. Pokud se jedná o žalobcem v odvolání uvedenou argumentaci vztahující se k bolestnému za bolest, kterou průběžně trpěl (tedy nikoliv již v souvislosti s následným druhým infarktem), je potřeba zopakovat, že bolestné je jedním z peněžitých nároků plynoucích z odpovědnosti za škodu na zdraví.

18. Nárok na zaplacení bolestného v žalobě žalobce skutkově opřel o příčinu spočívající v jednání lékaře non lege artis při vstupním vyšetření a o následek v podobě druhého infarktu. K argumentaci, že žalobce již v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděl, že trpěl i v mezidobí bolestmi, je opět třeba připomenout, že skutkové vymezení okolností je třeba uchopit a popsat již v samotné žalobě či v zákonné koncentrační lhůtě. Bolesti totiž v tomto časovém rozmezí žalobce neuváděl jako izolovaný následek nesprávného vyšetření, ale jako subjektivní průvodní jev vedoucí až k následnému, v pořadí druhému, infarktu.

19. V odvolacím řízení však již nemůže docházet ke změnám skutkových tvrzení s výjimkami stanovenými ustanovením § 118b o. s. ř. ve spojení s ust. § 205a o. s. ř., tedy ani k posunu vnímání bolesti jako samotného následku, neboť ani k tomu nesměřovalo původní tvrzení, poučení soudu ani dokazování.

20. Odvolací soud tak ze shora uvedených důvodů považuje skutkové závěry i právní hodnocení soudu prvního stupně za správné a rozsudek soudu prvního stupně proto podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení a nákladů státu, které považuje rovněž za správné, když soud prvního stupně aplikoval správná zákonná ustanovení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované odvolací soud přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (písemné vyjádření k odvolání a účast ujednání odvolacího soudu). Dále pak požádala žalovaná náhradu cestovného ve výši 1510 Kč za cestu z [adresa] do [Anonymizováno] a zpět, celkem 190 km vozidlem [jméno FO] [jméno FO], RZ 5 [IBAN] se spotřebou 6 l benzínu Natural 95 na 100 km v ceně 35,80 Kč na 1 litr, tedy při celkové ceně včetně amortizace 7,9480 Kč za 1 km. Celkem je tak přiznána částka 2 110 Kč. Lhůta k plnění byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení