11 Co 162/2024 - 185

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] o zaplacení částky 28 513,04 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever, č. j. 7 C 115/2021-109 ze dne 19. 2. 2024, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 7 C 115/2021-157 ze dne 7. 11. 2024 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobkyně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v části napadené odvoláním žalovaného, tj. ve výroku pod bodem I, mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 13 005 Kč s příslušenstvím.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 26 640 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [jméno FO].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 6 030 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [jméno FO][Anonymizováno]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku s příslušenstvím (výrok I), ohledně částky 15 508,04 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 38 371 Kč s příslušenstvím za užívání bytu v [adresa] žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu v období od [datum]. Po změně žaloby pak žalobkyně žádala po žalovaném ze stejného právního titulu zaplacení částky 28 513,04 Kč s příslušenstvím za dobu od [datum] a dále částky 6 489,18 Kč za dobu od [datum], celkem tedy 35 002,22 Kč s příslušenstvím. Pravomocným [spisová značka] bylo řízení částečně zastaveno co do jistiny ve výši 3 368,78 Kč, byl zamítnut návrh na změnu žaloby pro zaplacení částky 6 489,18 Kč s příslušenstvím a současně byla připuštěna změna žaloby tak, že předmětem řízení nadále bylo jen zaplacení jistiny 28 513,04 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 6. 5. 2021 do zaplacení, a to za užívání bytu žalovaným nad rámec jeho podílu v období od [datum]. Doplňujícím [spisová značka] pak byl doplněn výrok IV, jímž byla zamítnuta žaloba co do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 368,78 Kč od 6. 5. 2021 do zaplacení.

2. Rozsudek odůvodnil soud prvního stupně tím, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětného bytu a jejich podíly činí ideální u žalobkyně a ideální u žalovaného. Nárok posoudil soud prvního stupně jako náhradu za omezení vlastnického práva, nikoli jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť dle jeho názoru nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení uvedená v ust. § 2991 občanského zákoníku. Soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (R 17/2013), sp. zn. 2 Cdon 1313/97, sp. zn. 28 Cdo 725/2008,[Anonymizováno]sp. zn. 33 Odo 1583/2006, sp. zn. 33 Odo 103/2006, ze kterých dovodil, že náhrada za neužívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu se může dostat do „střetu“ s právem na rozdělení výtěžku, který společná věc produkuje (tedy i z titulu nájemního vztahu). Rozlišení konkrétního nároku se odvozuje od skutečnosti, zda dal s konkrétním užíváním (v dané situaci s nájmem) společné věci spoluvlastník souhlas, resp. zda došlo k dohodě mezi spoluvlastníky, či nikoliv. Pokud se totiž spoluvlastníci dohodnou na tom, že společná věc bude pronajata třetí osobě, náleží jim právo na rozdělení výtěžku podle velikosti spoluvlastnických podílu, nedohodnou-li se na jiném poměru. V takové situaci nevzniká nárok na náhradu spoluvlastníka za neužívání společné věci. Ten naopak vzniká v případě, že dohoda uzavřena není. Žalovaný jako vlastník nemovitosti rozhodl bez souhlasu žalobkyně o uzavření nájemní smlouvy bytu s třetími osobami, k čemuž byl s ohledem na svůj většinový podíl oprávněn. Nesouhlas přehlasovaného spoluvlastníka s uzavřením nájemní smlouvy sice nemá vliv na její platnost (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5379/2007), ovlivňuje ale charakter nároku druhého spoluvlastníka. Při neexistenci dohody je třeba upřednostnit nárok spoluvlastníka z omezení, či jeho vyloučení z užívání v rozsahu spoluvlastnického podílu, před rozdělením výtěžku z pronájmu věci. Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníkovi, kterou musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal. Soud prvního stupně tedy vycházel z ocenění užitku žalobkyně, kterého by bylo v rozhodném období dosaženo s ohledem na velikost jejího spoluvlastnického podílu. Žalobkyně byla omezena ve svém vlastnickém právu po dobu trvání nájemního vztahu, tedy od [datum], a náleží jí proto náhrada ve výši obvyklého nájemného. Ve zbývajícím období od v užívání nemovitostí bránila nějaká překážka ze strany žalovaného, což žalobkyně ani přes poučení soudu dle § 118a o. s. ř. neučinila, neunesla tedy břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Soud prvního stupně tak omezil vyčíslení náhrady jen na období do [datum][Anonymizováno]

3. Při úvaze o výši náhrady pak soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem [jméno FO], [Anonymizováno] a zjištěného obvyklého nájemného a s ohledem na skutkový závěr, že znalecký posudek nezohledňoval důsledně špatný stav bytu, který prokazatelně existoval v době dražby spoluvlastnického podílu žalobkyní, a dále s odkazem na výlučnou péči a údržbu bytu ze strany žalovaného, zjištěnou výši obvyklého nájemného soud prvního stupně korigoval úvahou podle § 136 o. s. ř. a snížil ji o 1/3. Dospěl tak k závěru, že žalobkyni vznikl nárok celkem na 42 007,50 Kč (namísto zjištěných 63 011,25 Kč) odvozených od násobku 9ti měsíců trvajícího nájemního vztahu a částky 9 245 Kč v roce [Anonymizováno], 12tinásobku částky 7 620 Kč v roce [Anonymizováno] a 9tinásobku částky 8 600 Kč v roce [Anonymizováno] odpovídající obvyklému nájemnému dle znaleckého posudku. Od takto zjištěné částky pak soud prvního stupně odečetl nákladů vynaložených žalovaným v celkové výši 116 009 Kč, které zjistil ze sdělení společnosti [právnická osoba], tedy částku 29 002,25 Kč. Současně neodečetl žalovaným tvrzené náklady vynaložené na opravy bytu a jeho údržbu, neboť nebyly řádně a konkrétně tvrzeny ani prokázány. Rozdíl mezi takto korigovaným obvyklým nájemným ve výši 42 007,25 Kč a podílem na vynaložených nákladech ve výši 29 002,25 Kč pak vypočetl soud prvního stupně na částku 13 005,25 Kč, kterou společně se zákonným úrokem z prodlení ode dne následujícího po podání žaloby až do zaplacení žalobkyni přiznal a ve zbytku žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, který byl v řízení úspěšný z 8,8 %, nárok na náhradu nákladů řízení v tomto poměru vůči žalobkyni, která byla převážně neúspěšná.

4. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobkyně i žalovaný. Doplňující rozsudek odvoláním napaden nebyl.

5. Žalobkyně podala blanketní odvolání proti rozsudku v celém jeho rozsahu. Na výzvu soudu žalobkyně doplnila odvolání jen o obecný argument nesprávného právního názoru a navrhla změnu rozsudku v tom smyslu, aby odvolací soud vyhověl celé žalobě a žalobkyni přiznal 28 513,04 Kč s příslušenstvím. Při jednání odvolacího soudu pak žalobkyně uvedla, že odvolání směřuje jen do jeho zamítavého výroku a do výroku o nákladech řízení.

6. Žalovaný podal včasné odvolání proti všem výrokům rozsudku, v němž namítl nesprávné skutkové závěry a právní hodnocení, a navrhl změnu rozsudku tak, že žaloba bude zcela zamítnuta. Při jednání odvolacího soudu pak jeho zástupce upřesnil, že odvolání směřuje jen do výroku I a III, nikoliv do zamítavého výroku. V odvolání žalovaný uvedl, že žalobkyně nepřinesla úplná skutková tvrzení o jednání žalovaného, nebylo tak jasně vymezeno konkrétní jednání, kterým měl žalovaný svévolně a jednostranně zamezit žalobkyni v užívání bytu. Tvrdil, že motivací žalobkyně bylo výlučně získat peníze, s žalovaným nejednala, nesnažila se o dohodu, nepožadovala od bytu klíče, nehledala vhodnějšího nájemce. Naopak to byl žalovaný, kdo informace o bytu žalobkyni aktivně poskytoval. Chování žalobkyně označil žalovaný za zneužívání vlastnictví a vytváření nátlaku na spoluvlastníka. Žalovaný namítal dále nesprávné právní posouzení soudem prvního stupně, kdy situace měla být podřazena pod prosté bezdůvodné obohacení, neboť nájemní smlouvu uzavřel žalovaný ještě v době, kdy žalobkyně nebyla vlastníkem podílu, tím se stala až nabytím právní moci příklepového usnesení, tedy až po uzavření nájemní smlouvy. Dle názoru žalovaného tak žalobkyni vzniká jen právo dle § 1118 občanského zákoníku na vyúčtování, a při něm je třeba vyjít ze skutečně utrženého a nikoliv obvyklého nájemného. Dále žalovaný namítl též nezbytnost užití korektivu dobrých mravů. Namítal také nesprávnost závěrů znaleckého posudku, který považoval za neobjektivní a nepoužitelný, neboť vyčíslení se vztahuje k době zpracování posudku a nikoli k době trvání nájemního vtahu. Posudek byl navíc zpracován bez součinnosti se žalovaným. Žalovaný rovněž považoval za nedostatečně dále skutečnost, že výši vynaložených nákladů na údržbu a opravy bytu prokázal. V odvolání brojil též proti vyčíslení nákladů řízení. K odvolání žalobkyně uvedl, že není dostatečně odůvodněno a je na místě jej odmítnout.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání účastníků i k obsahu spisu, vypořádal se s důkazy navrženými v nalézací fázi řízení, které nebyly provedeny ani zamítnuty, vyjasnil si stanovisko žalobkyně k užívání bytu po 1. 10. 2020 a dospěl k následujícím závěrům.

8. Odvolání žalobkyně neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 205 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť neobsahuje odvolací důvod (vymezení nesprávnosti napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu). Žalobkyně byla na tuto skutečnost upozorněna soudem prvního stupně [spisová značka], a byla vyzvána k odstranění vad odvolání. Odvolání bylo podáním ze dne [datum] sice doplněno o odvolací návrh, odvolací důvody však doplněny nebyly. Odvolací soud proto postupoval dle § 43 ve spojení s § 209 o. s. ř. a odvolání žalobkyně odmítl.

9. Odvolání žalovaného, které po upřesnění jeho zástupce při jednání odvolacího soudu směřuje do výroku I a III napadeného rozsudku, považuje odvolací soud za důvodné zejména s ohledem na nesprávné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně, který považuje též za základ své úvahy. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně byla spoluvlastníkem bytu v k. [adresa], a podíl o velikosti ideální nabyla příklepem v dražbě vedené exekutorem [jméno FO]). Až tímto okamžikem se žalobkyně stala podílovou spoluvlastnicí bytu. Žalovaný byl druhým spoluvlastníkem bytu a jeho podíl činil ideální . Spoluvlastníkem s takovým většinovým podílem byl žalovaný též ke dni [datum]. Nesporné bylo též, že se účastníci nedohodli na řešení vztahů spoluvlastníků, oba podali žalobu na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání, řízení byla vedena u [adresa] a s ohledem na překážku litispendence bylo později zahájené řízení zastaveno. Poté bylo rozhodnuto o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání rozdělením výtěžku dražby dle podílů účastníků, a to [spisová značka]. V předmětném období byt spravoval žalovaný, žalobkyně jej neužívala ani nespravovala, o jeho užívání ani aktivní výkon správy neprojevila zájem. Dne [datum], tedy před nabytím spoluvlastnictví žalobkyní, uzavřel žalovaný nájemní smlouvu s [právnická osoba], předmětem nájemního vztahu byl celý byt. Zda byl dán souhlas druhého spoluvlastníka, tedy předchůdce žalobkyně, nebylo tvrzeno ani prokázáno, nicméně na platnost nájemní smlouvy tato skutečnost vliv nemá. K tomu odvolací soud odkazuje na právní závěry soudu prvního stupně, se kterými se ohledně platnosti uzavřené nájemní smlouvy ztotožňuje. V období od [datum] trval nájemní vztah, byt byl uživateli vyklizen a žalovanému předán až v průběhu řízení vedeného u [adresa], jehož předmětem bylo vyklizení bytu po skončení nájemního vztahu (nájemní vztah skončil ke dni [datum]). Za dobu trvání nájemního vztahu bylo zaplaceno dle tvrzení žalovaného 127 500 Kč, toto tvrzení nebylo žalobkyní sporováno, výše zaplaceného nájemného koresponduje s výší nájemného uvedeného v nájemní smlouvě provedené k důkazu (4 000 Kč měsíčně) a dobou užívání bytu. Od [datum] byl byt prázdný, nebyl nikým užíván. Nespornost tohoto tvrzení žalovaného potvrdil zástupce žalobkyně při jednání odvolacího soudu. Žalovaný tvrdil, že byt nebylo možné pronajmout za vyšší nájemné, žalobkyně ani tuto skutečnost nesporovala. Žalobkyně opakovaně písemně vyzývala žalovaného, aby jí platil obvyklého nájemného, kterou vyčíslila na 2 500 Kč měsíčně. V dopisech zohledňovala též nezbytné náklady, odmítala se však aktivně zapojit do správy bytu. Žalovaný tento postup odmítal, namítal špatný stav bytu a navrhoval žalobkyni, aby zajistila lepšího nájemníka. Žalobkyně postupně předložila dva znalecké posudky na obvyklé nájemné. První posudek zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] ([datum] vyčíslil obvyklé nájemné na 10 000 Kč měsíčně, vstupní vyčíslení nevycházel ani soud prvního stupně. Druhý posudek zpracovaný [tituly před jménem] [jméno FO] ([datum]) vyčíslil obvyklé nájemné v období roku [Anonymizováno] na 9 245 Kč, v období roku [Anonymizováno] na 7 620 Kč a v období roku [Anonymizováno] na 8 600 Kč. Znalec neprováděl místní šetření, vyšel ze stavu bytu popsaného v posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který byl zpracován pro účely řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, který mu byl předložen žalobkyní. Tento posudek byl soudem prvního stupně přečten dne [datum] k důkazu, aniž by byl jako důkaz označen účastníky. Žalovaný za období od [datum] zaplatil správcovské organizaci [právnická osoba] částku 116 009 Kč a tuto skutečnost žalobkyně nesporovala.

10. Odvolací soud zamítl důkazní návrhy, se kterými se soud prvního stupně nijak nevypořádal. Konkrétně se jedná o důkazní návrh žalobkyně na provedení prohlídky bytu, neboť ta by v současné době nepřinesla nic nového, stav bytu by nebyl aktuální po více než pěti letech od období pro řízení rozhodujícího. Dále se jednalo o přečtení přípisu ze dne [datum] na č. l. 75 spisu, ten se však nevztahuje k období, které je předmětem řízení. Stejně tak odvolací soud zamítl i důkazní návrhy žalovaného, se kterými se soud prvního stupně nevypořádal a na kterých dle vyjádření zástupce žalovaného při jednání odvolacího soudu již ani žalovaný netrval, a to důkaz dopisem ze dne [datum], který nebyl ani doložen a důkaz doklady prokazujícími provedení oprav, které s ohledem na nedostatečná tvrzení žalovaného ani nemohly vést k prokázání jeho konkrétního tvrzení.

11. Pro právní úvahu odvolacího soudu je podstatné skutkové zjištění o tom, že žalobkyně se stala spoluvlastnicí bytu dne [datum], ani jeden z účastníků byt fakticky neužíval, v užívání však žalovaný žalobkyni nijak fakticky nebránil, užívání neznemožnil. Byt byl užíván třetími osobami na základě nájemní smlouvy ze dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [datum] a bez právního důvodu pak do [datum], kdy byl vyklizen a žalovanému předán. Za toto období žalovaný obdržel plnění ve výši 127 500 Kč, z něhož odpovídá částce 31 875 Kč. Dále byly prokázány výdaje spojené se správou bytu za stejné období, které vynaložil žalovaný ve výši 116 009 Kč, pak odpovídá částce 39 487,77 Kč. Rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného je tak záporný.

12. Podle ust. § 1122 odst. 1 občanského zákoníku podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

13. Podle ust. § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle ust. § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle ust. § 2999 odst. 1 občanského zákoníku, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

16. Odvolací soud vyšel při právním hodnocení věci z konstantní judikatury vyšších soudů navazující na právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 225/2023 z 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021 z 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022 z 15. 11. 2022 a sp. zn. 28 Cdo 552/2022 z 15. 3. 2022. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 225/2023 z 8. 3. 2023 lze odkázat na následující závěry: „… Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále „rozsudek velkého senátu“), dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení § 1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (nutnost rozlišit obě situace vyplývá ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li například existenci dohody o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu)… Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pevně ukotvena v konkluzi, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo – ať už technické uspořádání společné věci nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků – druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není přitom bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák., použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)…“. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 552/2022 ze dne 15. 3. 2022 lze odkázat na následující závěry: „… výše plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu se odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 2999 odst. 1 o. z.). Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného (srovnej rozsudky sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016) …“.

17. Na rozdíl od právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 je tak současná úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb. postavena na principu uvedeném v citovaném znění rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy že nadužívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez jiného ujednání či důvodu zakládá vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Právní důvod užívání je totiž omezen jen na podíl spoluvlastníka, ve zbytku pak žádný důvod užívání neexistuje. Pokud žalovaný uzavřel nájemní smlouvu ještě před nabytím vlastnického práva žalobkyní, pak její nesouhlas, či pouhá pasivita nemohla mít na platnost nájemní smlouvy žádný dopad. Zda byl dán souhlas druhého spoluvlastníka, v daném případě právního předchůdce žalobkyně, zjištěno nebylo, ani toto však na hodnocení platnosti nájemní smlouvy a případně faktické užívání bytu třetími osobami a právními dopady na výši bezdůvodného obohacení nemůže mít žádný vliv. Pro právní hodnocení dané věci je důležité, zda byl byt skutečně žalovaným či třetí osobou užíván, a pokud ano, jaký to přineslo užitek, a pokud ne, zda bylo žalobkyni v užívání bráněno. Žalovaný byt sám fakticky neužíval, byt byl v určitém období užíván třetími osobami z titulu nájemního vztahu od [datum] a následně bez právního důvodu do doby jeho vyklizení, tedy do [datum], po [datum] již byt nebyl užíván nikým, nebylo však žalobkyni v užívání nijak bráněno. Za dobu faktického užívání byla žalovanému zaplacena částka 127 500 Kč. Žalobkyně sama žádné aktivní kroky k získání vyšších příjmů neučinila, netvrdila ani neprokázala, že by bylo objektivně možné byt pronajmout za lepších podmínek a získat tak větší užitek, a sama o užívání zájem neprojevila. Nárok žalobkyně se tak odvozuje od skutečného prospěchu žalovaného a konkrétního spoluvlastnického podílu žalobkyně. Proto má žalobkyně nárok na zaplacení ze skutečně zaplacené částky, tedy na zaplacení částky 31 875 Kč dle § 2999 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud však žalovaný za stejnou dobu vynaložil výdaje 116 009 Kč, z nichž na podíl žalobkyně připadá částka 39 484,77 Kč, a jedná se o výdaje účelné, spojené se správou bytu a odvozené od správy celého domu, je třeba tento výdaj zohlednit. Žalobkyně sama ve své kalkulaci s těmito výdaji počítala a zohledňovala je, v řízení jejich případnou neúčelnost ani nenamítala. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 2999 odst. 1 občanského zákoníku nevzniklo, neboť rozdíl mezi příjmy a výdaji v předmětném období byl záporný.

18. Odvolací soud tedy ze shora uvedených důvodů postupoval dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek v části odvoláním žalovaného napadené, tedy ve výroku pod bodem I, změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 13 005 Kč s příslušenstvím zamítl.

19. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému byla tak přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Tyto náklady činí celkem 26 640 Kč a jsou tvořeny odměnou za zastoupení advokátem v celkové výši 23 940 Kč dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, a to za 8 úkonů právní služby po 2 660 Kč z tarifní hodnoty 38 371 Kč za dobu do 16. 2. 2024, kdy nabylo právní moci usnesení, kterým byla připuštěna změna žaloby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 28. 6. 2021, vyjádření ze dne 31. 1. 2022, vyjádření ze dne 22. 2. 2022 a vyjádření ze dne 10. 10. 2023 a 2. 1. 2024, dále za účast na jednání soudu ve dnech 15. 12. 2021, 13. 5. 2022 a 23. 8. 2023). Dále jsou náklady řízení žalovaného tvořeny náhradou hotových výdajů ve výši 2 700 Kč za 9 úkonů právní služby dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému tak byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady činí celkem 6 030 Kč a jsou tvořeny odměnou za zastoupení advokátem v celkové hodnoty 13 005 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení (výrok I napadeného rozsudku), konkrétně za sepis odvolání ve spojení s jeho doplněním ze dne 23. 4. 2024, sepis vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 27. 6. 2024 a za účast u jednání odvolacího soudu dne 28. 1. 2025. Dále jsou tyto náklady tvořeny náhradou hotových výdajů ve výši 1 050 Kč za 2 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 a. t. po 300 Kč a za 1 úkon po 450 Kč po 1. 1. 2025. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta, který žalovaného v řízení zastupoval.

Poučení