11 CO 167/2022 - 274

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] 2) [jméno] [příjmení] [příjmení], narozená dne [datum] oba bytem [adresa] oba zastoupení advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 26 C 154/2020 - 224, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje; ve výroku II. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby [adresa], která je součástí pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Hostivař, obec Praha ([list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], obec Praha, pro pozemek; [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] obec Praha, pro stavbu [adresa]) (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že po uzavření smlouvy o stavebním právu ze dne 26./ [datum] Magistrát hl. m. Prahy vydal dne [datum] povolení stavby pro Družstvo pro postavení úřednických a dělnických domků, zapsanému společenstvu s ručením obmezeným v [část obce] na pozemku parc. [číslo]. Dne [datum] Magistrát hl. m. Prahy povolil [jméno] [příjmení] dnem [datum] užívat rodinný dům postavený na parc. [číslo]. Dne [datum] Magistrát hl. m. Prahy přidělil k žádosti [jméno] [příjmení] domu číslo popisné 523. Smlouvou postupní z [datum] Družstvo pro postavení úřednických a dělnických domků, zapsanému společenstvu s ručením obmezeným v [část obce] za souhlasu Země [obec] zastoupené dle § 54 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n. převedlo na členy manžele [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] každému 1/2 stavební právo na parc. [číslo] s domem [adresa] a parc. [číslo] (parc. [číslo] byla k [datum] rozdělena parc. [číslo] s domem a zbytek parc. [číslo]). Dne [datum] zemřela [jméno] [příjmení] a v rámci pozůstalostního řízení bylo vypořádáno stavební právo v rozsahu, které jí příslušelo ke dni úmrtí tak, že přešlo na manžela [příjmení] [příjmení], nezletilého [jméno] [příjmení], nezletilou [jméno] [příjmení] Kupní smlouvou z [datum] [příjmení] [příjmení] starší, [příjmení] [příjmení] mladší převedli za souhlasu Odboru výstavby ONV v [obec a číslo] dle § 1 zákona [číslo] [jméno] [příjmení] (ročník 1926) a [jméno] [příjmení] ([jméno] [příjmení], provdaná [ulice], ročník 1928) svoje ideální podíly práva stavby k pozemkům parc. [číslo] s domem [adresa], parc. [číslo] (parcelní čísla uvedená po přečíslování parcel, ke kterému došlo v roce 1944). Darovací smlouvou z [datum] [jméno] [příjmení], ročník 1926, a [jméno] [příjmení], ročník 1928, darovali [jméno] [příjmení], ročník 1956 (žalovanému), spoluvlastnické podíly na rodinném domě [adresa], který stojí na cizím pozemku parc. [číslo] ke kterému, jakož i k pozemku parc. [číslo] je zřízeno právo stavby na dobu do [datum] Darovací smlouvou z [datum] [jméno] [příjmení], ročník 1956 (žalovaný), daroval manželce [jméno] [příjmení] [příjmení] (žalovaná), 1/2 domu [adresa] postaveného právem stavby na pozemcích parc. [číslo] parc. [číslo] (všechny osoby z nabývacích titulů jednoznačně věděly, že se jedná o převod stavebního práva; že se jednalo o převod stavebního práva, vyplývalo i ze zápisů v PK vložka [číslo]; související vložka PK [číslo]; katastr nemovitostí list vlastnictví [číslo]). Před sjednanou dobou trvání stavebního práva 80 let, tj. před [datum], žalovaní [datum] podali u Magistrátu hl. m. Prahy žádost o převod pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] následně strany komunikovaly. K [datum] byl jako vlastník pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] zapsán Čs. stát – Národní výbor hl. m. [obec]. Oznámení o přechodu vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb. žalobce učinil dne [datum]. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdci platili pachtovné do roku 1985 (dopis ze dne [datum]).

3. Po právní stránce žalobu zamítl pro nedostatek věcné aktivní legitimace. Dovodil, že ke zrušení stavebního práva nemohlo dojít pouze na základě listin s daty [datum] a [datum], musela by k tomu přistoupit smlouva, v níž by se strany dohodly na zániku, proto smlouva zanikla uplynutím sjednané doby 80 let trvání, dnem [datum] [adresa] byl vystavěn z titulu stavebního práva na pozemku, který stavebníkovi nepatřil, a to s vědomím obsahu smlouvy, o existenci stavebního práva věděli žalovaní i všichni jejich právní předchůdci. Dovodil, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny prvé dvě podmínky dle § 1 odst. 1, avšak nebyla splněna třetí podmínka, řádný výkon práva hospodaření, neboť žalobce (jeho právní předchůdce) nerušil žalované v užívání pozemků v souladu se smlouvou, avšak vybíral pachtovné jen do roku 1985, od té doby vybíráno nebylo, žádné jiné úkony faktického hospodaření netvrdil ani neprokázal. Vlastnické právo k pozemku parc. [číslo] na žalobce nepřešlo dle zák. č. 172/1991 Sb. Ohledně vydržení vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] žalobce tvrdil, že držbu vykonával prostřednictvím žalovaných (předchůdců) a držby se chopil dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. [datum], od té doby byl v dobré víře a měl tzv. holé vlastnictví; v době od [datum] do [datum] resp. do [datum] (podání návrhu na katastr nemovitostí), do [datum] (zánik smlouvy o stavebním právu uplynutím sjednané doby) žalobce netvrdil, ani neprokázal, že by s pozemkem hospodařil, že by se choval jako vlastník. Soud I. stupně proto uzavřel, že se k datu [datum] držby pozemku parc. [číslo] nechopil, neboť samotné ohlášení dle zákona č. 172/1991 Sb. není uchopením držby, žalobce si až do [datum] nebyl vědom, že by byl vlastníkem pozemku, navíc žalovaný již dopisem ze dne [datum] požádal žalobce o nápravu ve vztahu k zápisu vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] i [číslo]. Žalobce proto vlastnické právo nevydržel ani na základě řádného vydržení podle § 130 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 3028 odst. 1, 2 o.z., ani mimořádného vydržení dle § 1095 o.z. ve spojení s § 3066 o.z. Vycházeje z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2599/16, IV. ÚS 185/96 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2922/2008 aplikoval § 353 a násl. Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem z 1. 6. [číslo], [číslo] Sb. z. s., který byl v době vybudování stavby [adresa] platný a účinný. Obecně platná zásada„ superficies solo cedit“ zakotvená v Obecném zákoníku občanském (stavba nebyla samostatnou věcí, stavba byla součástí pozemku a vlastníkem stavby byl vlastník pozemku), neplatila však bezvýjimečně. Pokud stavebník stavěl na cizím pozemku, musel mít k tomuto pozemku věcné právo, a to tzv. právo stavby. Tímto zákonem byl zvláštní předpis, a to zákon [číslo] ř. z., který byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby (zákon č. 88/1947 Sb. je stále součástí českého právního řádu; nebyl zrušen). Podle zákona z [datum], [číslo] ř. z., o právu stavby, mohl být pozemek zatížen věcným zcizitelným a děditelným právem mít stavbu na povrchu nebo pod povrchem půdy, a toto právo mohlo být založeno pouze na určitých pozemcích (§ 2) a vzniklo, jakmile bylo knihovně zapsáno jako břemeno pozemku (§ 5). Právo stavby nemohlo být zřízeno na méně než 30 let a ne více než na 80 let (§ 3). Právo stavby bylo věcí nemovitou, stavba na základě stavebního práva nabytá nebo zřízená byla příslušenstvím stavebního práva, stavebnímu oprávněnci příslušela ke stavbě práva vlastníka a co do pozemku, pokud nebylo ve smlouvě o právu stavebním ustanoveno něco jiného, práva poživatelova (§ 6) Zaniklo-li právo stavby, připadla stavba vlastníku pozemku (§ 9). Výmaz stavebního práva mohl být povolen před uplynutím času, na které bylo zřízeno s tím omezením, že právní účinek vzhledem k zástavním a jiným věcným právům nastával teprve po jejich výmazu (§ 8). Ten, kdo stavbu postavil, byl pouze oprávněným ke stavbě a příslušela mu„ práva vlastníka“ na dobu vymezenou ve smlouvě a po uplynutí doby práva stavby se stavba stávala vlastnictvím vlastníka pozemku (připadla vlastníku pozemku). Právo stavby bylo právem věcným, a to zcizitelným a děditelným. Zřízeno mohlo být pouze jako právo dočasné a považovalo se za věc nemovitou. Stavba nebyla věcí samostatnou, podle zákona [číslo] ř. z. byla příslušenstvím práva stavby a podle zákona č. 88/1947 Sb. byla součástí práva stavby. Po zániku práva stavby připadla stavba vlastníku pozemku. Podle ustanovení § 562 zákona č. 141/1950 Sb. se ustanoveními tohoto zákona řídí, pokud není dále ustanoveno jinak, i právní poměry vzniklé před [datum]; do tohoto dne se tyto právní poměry řídí právem dřívějším. Podle ustanovení § 564 zákona č. 141/1950 Sb. právní poměry týkající se práva stavby, založené před [datum], zůstávají nedotčeny a jen na ně lze napříště užít ustanovení zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby. Podle § 854 zákona č. 40/1964 Sb. se řídí ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před [datum] pokud tímto zákonem nebylo stanoveno jinak; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před [datum], se však posuzují podle dosavadních předpisů. Dle § 3054 zákona č. 89/2012 Sb. stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba. Soud neprovedl důkazní návrh vyžádáním listin ze sbírky listin katastrálního úřadu, finančního úřadu, archivu, když není povinností soudu důkazy za žalobce zajišťovat (bylo v moci žalobce, aby důkazy obstaral sám). O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, navrhl rozsudek změnit a žalobě vyhovět. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o nedostatku věcné aktivní legitimace, za nesprávné právní posouzení věci považuje otázku řádného výkonu práva hospodaření. Z důvodu nerušeného výkonu práva totiž žalobci nezbylo než hospodařit s pozemky prostřednictvím žalovaných a jejich právních předchůdců, žalobce sám nějaké úkony hospodaření s pozemky činit ani nemohl. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 36 Co 241/2021 - 188 a 36 Co 249/2021 ve skutkově obdobných věcech, v nichž odvolací soud potvrdil žalobcův názor, že pro přechod příslušných pozemků byly splněny podmínky dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 99/2003, 29 Cdo 962/99 a 28 Cdo 817/2006). K třetí podmínce žalobce tvrdí, že mu dle platné smlouvy nenáleželo k pozemkům ani právo užívací ani požívací (zákon č. 88/1947 Sb.), odkázal na rozsudek Nejvyššího sodu sp. zn. 28 Cdo 1922/2008. Mohl-li žalobce s pozemky hospodařit pouze v právním smyslu, nebyl dosud vypořádán argument, že mu nemůže být vytýkáno hospodaření v rozporu s péčí řádného hospodáře k datu [datum], když nevymohl k tomuto datu pachtovné, což představovalo pouze promlčitelnou pohledávku, avšak žalobce mohl začít vystupovat jako vlastník pozemků až po tomto datu. Vytýká soudu I. stupně, že nebyl poučen k tomu, aby prokázal výběr pachtovného konkrétně k datu [datum]. Soud I. stupně měl vzít v potaz realizovatelné možnosti žalobce ohledně faktického hospodaření. Požadavek na úhradu symbolického pachtovného mohl být žalobcem vnímán jako necitlivý požadavek a tedy z nevyužití tohoto nevýznamného oprávnění nelze dovozovat žádný zásadní závěr. Vytýká soudu I. stupně, že se nedostatečně zabýval otázkou vydržení a mimořádného vydržení. Žalobce měl z důvodu smlouvou zřízeného práva stavby pouze holé vlastnictví do [datum], soud nesprávně dovodil, že i v takovém případě za trvajícího smluvního vztahu je nutné prokázat akt chopení se držby, žalovaným jako detentorům a poživatelům pozemků náleželo jak právo užívací tak požívací dle § 11 zákona č. 88/1947 Sb. Dále vytýká soudu I. stupně, že řádně neposoudil dobrou víru žalobce, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4210/2017.

5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání navrhli napadený rozsudek potvrdit. Vyvraceli odvolací námitky žalobce, mají za to, že žalobce není aktivně legitimován, zopakovali svoji dosavadní argumentaci, že pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky, žalobce netvrdil ani neprokázal po poučení dle § 118a o. s. ř. existenci práva hospodaření (žalobce nevyžadoval hrazení ročního pachtovného, nevyužil práva stavební činži každých 10 let o 10 % navýšit, neprohlásil, že stavební právo zaniklo), když je třeba všechny podmínky pro přechod vlastnictví dle zák. č. 172/1991 Sb. splnit kumulativně. Nepřiléhavým shledávají odkaz na oponentní rozhodnutí vydaná Městským soudem ve věci 36 Co 241/2021, odkázali na rozhodnutí opačná sp. zn. 54 Co 188/2021 a zejména sp. zn. 18 Co 279/2021, v němž bylo konstatováno, že ust. § 4 odst. 1 písm. a) zák. č. 172/1991 Sb. byl vyjádřen zřetelný úmysl zákonodárce ohledně pozemků zastavěných rodinnými domky (vzhledem k účelové vázanosti institutu k výstavbě budov v osobním vlastnictví fyzických osob za účelem uspokojování bytové potřeby), směřovat k zachování vlastnického práva státu ve prospěch fyzických osob, které zřídili stavbu na pozemku ve vlastnictví státu na základě titulů opravňujících je ke zřízení stavby na cizím pozemku. Žalobce nemovitosti nevydržel, vydržecí doba mohla započít žalobci nejdříve od [datum] (doručením výzvy ze dne [datum]). Žalovaní vznesli námitku promlčení.

6. Žalobce se v podání ze dne [datum] vyjádřil k rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 18 Co 279/2021, dále sp. zn. 36 Co 249/2021 a 70 Co 55/2022, v němž bylo konstatováno, že právo osobního užívání nelze klást naroveň právu stavby, a dále, že vybírání pachtovného nepředstavovalo v podstatě žádnou výhodu.

7. Žalovaní v podání ze dne [datum] poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 889/2022, jímž bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku sp. zn. 18 Co 279/2021.

8. V podání ze dne [datum] žalobce polemizuje s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jenž se věcně nezabýval argumentací.

9. Odvolací soud následně přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud vychází, a věc posoudil správně i po právní stránce. Soud I. stupně správně zjistil, že parcely [číslo] a [číslo] v k. ú. [část obce] vznikly na základě přečíslování parcel st. 624 a [číslo], správně zjistil genezi právních předchůdců žalovaných a dospěl ke správnému závěru, že právo stavby zaniklo uplynutím stanovené doby 80 let, tj. dne [datum] Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobci nesvědčí věcná aktivní legitimace, když podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo k přechodu nemovitosti z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce pro nesplnění třetí podmínky faktického hospodaření a nedošlo ani k vydržení.

11. Již v předchozím zrušujícím usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 11 Co 165/2021 - 172, odvolací soud potvrdil závěr soudu I. stupně, že ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. se jednalo o majetek, který ke dni [datum] náležel České republice, a že ke dni [datum] měl k tomuto majetku právo hospodaření právní předchůdce žalobce Národní výbor hl. m. [obec], a uložil soudu I. stupně, aby zkoumal naplnění třetí podmínky dle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. týkající se faktického hospodaření ke dni účinnosti zákona, tj. [datum]. Za tím účelem soud I. stupně žalobce poučil dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak žalobce setrval na dosavadních tvrzeních a dosavadní argumentaci, žádná další relevantní tvrzení neuplatnil, za tohoto stavu není ani prostor pro další dokazování (chybějící skutková tvrzení nelze nahrazovat důkazy).

12. Pojem„ hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem„ správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb., tedy že je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a proto se preferuje skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, [číslo] str. 461, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 962/99, nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).

13. V poměrech souzené věci předmětný pozemek jak ke dni [datum], tak i [datum], fakticky užívali žalovaní (resp. jejich právní předchůdci), a to na základě práva stavby vzniklého ve smyslu zákona [číslo] ř.z., které k rozhodnému datu trvalo (až do [datum]). Žalobce s předmětným pozemkem fakticky nikterak nehospodařil, nevyužíval jej k plnění svých úkolů, nepečoval o něj, nevybíral ani nevymáhal sjednané pachtovné podle č.l. 13 smlouvy ze dne [datum] ve spojení s čl. 2 smlouvy postupní ze dne [datum]. Žalovaní, resp. jejich právní předchůdci platili pachtovné jen do roku 1985, jak vyplynulo z dopisu ze dne [datum] (žádost o převod pozemků). Žalobce nevyužil možnost zvýšit stavební činži každých 10 let o 10 % v souladu s č.l. 13 smlouvy ze dne [datum], v rozhodné době neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo. Jen samotné nerušení výkonu stavebního práva pro výkon práva hospodaření nepostačuje; judikatura, na niž žalobce odkazuje, není po souzenou věc přiléhavá, neboť s pozemkem nebylo hospodařeno prostřednictvím organizace, resp. osob, jimž by na základě svého hlavního práva hospodaření žalobce zřídil odvozený právní titul k užívání v podobě dočasného užívání pozemku. Pro závěr o faktickém hospodaření nepostačí, že zápis v evidenci nemovitostí ke spornému pozemku byl ve prospěch žalobce proveden na základě ohlášení ze dne [datum] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1573/2010).

14. Odvolací soud, vědom si rozdílných názorů zdejších odvolacích senátů na přechod vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb. v obdobných věcech, poukazuje na závěry uvedené v rozsudku ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 279/2021, s nimiž se zcela ztotožňuje, a proti němuž bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 889/2022, v něm Nejvyšší soud v bodu 5. uvedl - vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že v rozhodné době žalobce s předmětným pozemkem fakticky nikterak nehospodařil, nepečoval a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] (nevymáhal dojednanou stavební činži a neprojevoval ani vůli nabýt následně ke stavbě umístěné na dotčeném pozemku v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby vlastnické právo), správně odvolací soud uzavřel, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva ze státu na obec (vzdor zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí realizovanému na základě ohlášení přechodu vlastnického práva dle zákona dle zákona č. 172/1991 Sb. podaného katastrálnímu úřadu až [datum]), nebyly naplněny pro nedostatek fakticity obecního hospodaření s ním (§ 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb.), a nikterak se neodchýlil od judikatury citované v bodu 4. [příjmení] závěr zaujal odvolací soud ve věci vedené pod sp. zn. 54 Co 194/2022. Opačný názor ohledně splnění třetí podmínky pro přechod vlastnického práva zaujal odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 55/2022-316, a v rozhodnutích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 241/2021 - 188, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 249/2021 - 238 (dovolání žalobce proti rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 249/2021 - 238, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Cdo 1377/2022 - 268, avšak dovolacímu přezkumu byl podroben pouze závěr nalézacích soudů o existenci dobré víry žalované a jejího manžela). Ani v jednom z rozhodnutí, jimiž žalobce poukazuje na svoji dílčí argumentaci ohledně naplnění třetí podmínky, zejména v otázce nevybírání pachtovného, nedošlo k určení vlastnického práva žalobce ke stavbě; usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 55/2022 - 316, došlo ke zrušení prvostupňového rozsudku s pokynem, aby se soud zabýval zejména otázkou vydržení vlastnického práva žalovaných k pozemku i stavbě. V rozsudcích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 249/2021 - 238, a ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 36 Co 241/2021 - 188, dospěl senát 36 Co k závěru, že žalobce je sice k podání žaloby aktivně legitimován, vlastnické právo ke stavbě však svědčí žalovaným, kteří je nabyli vydržením.

15. Argumentoval-li žalobce, hospodařením Národního výboru hl. m. [obec] formou„ dočasného přenechání do užívání zřízením práva stavby“, tedy institutu, jehož znakem je užívání za úplatu, je tato skutečnost vyloučena tím, že ze strany Národního výboru hl. m. [obec] bylo sice respektováno právo stavby, avšak protiplnění (pachtovné) nebylo po roce 1985 požadováno, natož vymáháno. Námitku žalobce, že pachtovné bylo v pouze symbolické výši, a proto nemohlo představovat adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k předmětným pozemkům, a jeho nevybírání tak nemohlo znamenat nesplnění třetí podmínky, nýbrž jen nevymáhání promlčitelné pohledávky, považuje odvolací soud za nedůvodnou, stejně jako argument, že výběr pachtovného nebylo možno ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. realizovat, neboť bylo nutno jej nejprve projednat v orgánech žalobce. Důvod, proč žalobce ke dni [datum] pachtovné nevybíral, zjevně nebyl ten, že by k tomu dni nebylo vymáhání této pohledávky projednáno, neboť k vymáhání dlužného pachtovného (a to ani prostřednictvím pouhé výzvy k zaplacení) žalobce nepřistoupil ani v následujícím období. Přede dnem [datum] pak pachtovné nevybíral ani předchůdce žalobce, jak vyplynulo z dopisu žalovaných ze dne [datum] o odkoupení pozemku. Soud I. stupně proto nepochybil, nepoučil-li žalobce, aby prokázal výběr pachtovného konkrétně k datu [datum]. Zjednodušeně řečeno důvodem absence faktického hospodaření byla nevědomost žalobce o existenci předmětných pozemků v rozhodném období, když ve věci aktivně reagoval až k žádostem žalovaných (i ostatních sousedů), kteří v letech [rok] - [rok] žádali o převod pozemku. Argumentace, že žalobci zbylo pouze holé vlastnictví, neobstojí právě proto, že vlastníku pozemku svědčila různá oprávnění: např. právo vybírat pachtovné, zvýšit stavební činži, tato oprávnění však fakticky nevyužíval. Na základě shora uvedeného odvolací soud konstatuje, že na žalobce vlastnické právo k pozemku na základě zákona č. 172/1991 Sb. nepřešlo.

16. Nedůvodně vytýká odvolatel soudu I. stupně, že se nezabýval otázkou vydržení a mimořádného vydržení. Soud I. stupně přezkoumatelným způsobem vysvětlil, k jakým závěrům ohledně vydržení dospěl, a otázku vyřešil na základě zjištěného skutkového stavu v souladu s ustálenými závěry soudní praxe. Věc je třeba posoudit podle § 129 odst. 1 a násl. zákona č. 40/1964 Sb (dále jen „obč. zák.“), neboť k vydržení práva mělo dojít v době jeho účinnosti, srov. § 3028 odst. 1, 2 o.z. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 2595/2008. Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů - vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické ovládání věci (corpus possessionis). Držitelem pozemku je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (např. jako jeho nájemce). Žalobce ani netvrdil, natož aby prokázal, že se držby pozemku vůbec chopil. Žalobce věc fakticky neovládal (ani prostřednictvím žalovaných), a až do [datum] vůbec neprojevil vůli s pozemkem nakládat. Zjištění okamžiku, že žalobce podal katastrálnímu úřadu návrh na zápis svého vlastnického práva k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí s odkazem na § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., není pro posouzení okamžiku nabytí držby pozemku rozhodující (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 1897/2015). Nadto není odvolacímu soudu zřejmé, proč se zápisu svého vlastnického práva nedomáhal již v 90. létech, vycházeje ze zásady, že právo svědčí bdělým, a učinil tak až v reakci na žádosti žalovaného o odkoupení pozemku. Zákon [číslo] Sb. nepředpokládal přechod majetku na obce automaticky, presumoval určitou aktivitu zúčastněných subjektů, aby byly zákonem dotčené právní vztahy vyjasněny co nejdříve v rozumné době a aby přitom neutrpěla právní jistota relevantních subjektů práva. V souzeném případě nemohlo dojít k vydržení práva žalobcem, který se držby ani nechopil.

17. Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že nevykonával-li fakticky Národní výbor hl. m. [obec] ani žalobce obsah práva hospodaření ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy, výběr stavebního platu –„ pachtovného“, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či do nájmu, je správný jak závěr soudu I. stupně, že k naplnění třetí podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nedošlo a vlastnictví k předmětným pozemkům na žalobce ze státu nepřešlo, jakož i závěr, že na žalobce nepřešlo vlastnictví ke stavbě [adresa] na pozemku parc. [číslo] k. ú. [část obce], po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby a ani v důsledku vydržení či mimořádného vydržení.

18. Odvolací soud z výše uvedených důvodů výrok I. rozsudku jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., když žalobce nemá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku.

19. O nákladech řízení před soudem I. stupně odvolací soud rozhodl dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jejich výši změnil, když se neztotožnil se soudem I. stupně s přiznáním náhrady nákladů za úkon ze dne [datum], který nebyl proveden, a na rozdíl od soudu I. stupně nepovažuje za správné určení výše odměny právní zástupkyně při zastupování 2 osob, a tudíž ani výpočet náhrady nákladů řízení. Odvolací soud souhlasí, že žalovaným přísluší náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení, jejichž výše byla určena jako součet odměny advokáta, zastupujícího 2 osoby, za 14,5 úkonu právní služby (za úkony před soudem I. stupně příprava a převzetí zastoupení, vyjádření žalovaných ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] a [datum], účast u jednání soudu dne [datum], u odvolacího soudu za odvolání žalovaných, vyjádření k odvolání, ze dne [datum], [datum] a [datum], ústní jednání u odvolacího soudu dne [datum], a dále po zrušení rozsudku soudu I. stupně za vyjádření žalovaných ze dne [datum], ze dne [datum], ústní jednání dne [datum] a vyhlášení rozsudku ve výši dne [datum]) v sazbě [částka] (80 % z [částka]) za jeden úkon (§ 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5, § 12 odst. 4 a dále § 11 odst. 1 písm. a), d) g) k) a odst. 2 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhl. ve výši [částka] za jeden úkon, náhrady za DPH v sazbě 21 % ve výši [částka], celkem [částka]. Spolu s částkou [částka] za soudní poplatek za odvolání proti původnímu rozsudku činí náklady řízení [částka].

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšní žalovaní mají vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výše byla určena jako součet odměny advokáta, zastupujícího 2 osoby, za 3 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, vyjádření ze dne [datum] a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) v sazbě [částka] za jeden úkon (§ 9 odst. 4 písm. b), § 7 bod 5, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), dále 3 náhrady hotových výdajů [částka] za jeden úkon podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., náhrady za DPH v sazbě 21 % ve výši [částka], celkem [částka].

Poučení