11 Co 169/2025 - 126

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Ivana Šindlera a Mgr. Aleny Chaloupkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 37 764 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 24. 3. 2025, č. j. 10 C 199/2024-75 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 8 597 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 37 764 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 27 695 Kč (výrok II).

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalobce uplatnil dva nároky. Předně žádal částku 27 764 Kč, kterou vynaložil na vypravení pohřbu [tituly před jménem] [jméno FO], a žalovanému jako jedinému závětnímu dědici po zůstavitelce vznikla povinnost náklady pohřbu žalobci nahradit. Druhý nárok (10 000 Kč) představuje částku zaplacenou žalobcem za právní služby, které měly být žalovanému poskytnuty v pozůstalostním řízení [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný namítl promlčení prvního nároku a pokud jde o nárok druhý, namítl, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda, z níž by pohledávka žalobce plynula, naopak odkázal na účastníky uzavřenou dohodu, kterou se žalobce zavázal, že bude-li mu zaplacena částka 673 549 Kč jako jeho povinný díl neopominutelného dědice, nebude již mít žalobce vůči žalovanému jakoukoli pohledávku. Vzhledem k tomu, žalovaný skutečně tuto částku na povinný díl žalobci dne 1. 8. 2023 zaplatil, nemůže mít vůči němu žalobce další nároky.

3. Soud prvního stupně dále v odůvodnění uvedl, že pozůstalostní řízení po [tituly před jménem] [jméno FO] bylo vedeno u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 12 D 191/2020, konečné usnesení č.j. 12 D 191/2020-394 ze dne 28. 3. 2023 nabylo právní moci 3. 5. 2023 a obsahuje údaj o zaplacených nákladech pohřbu žalobcem. Ohledně prvního nároku uplatněného žalobcem soud dospěl k závěru, že je promlčen. Odkázal při tom na judikaturu vyšších soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2864/2009, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, sp. zn. 26 Cdo 2660/2014, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015), odkázal na ust. § 643 odst. 1 občanského zákoníku a uzavřel, že se jedná o pohledávku z bezdůvodného obohacení, neboť náklady pohřbu zaplatila jiná osoba, než je ta, které bylo potvrzeno dědictví. V takovém případě promlčecí lhůta začne běžet první den po vynaložení takových nákladů a uplyne nejpozději šest měsíců po nabytí právní moci usnesení o pozůstalosti, resp. po potvrzení dědictví. Ke stavění promlčecí doby po dobu pozůstalostního řízení přitom nedochází, promlčecí doba se prodlužuje. Vzhledem k tomu, že poslední náklady spojené s pohřbem zůstavitelky byly žalobcem vynaloženy 4. 3. 2020, podle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku je posledním dnem tříleté promlčecí doby s ohledem na víkend 6. 3. 2023. Pozůstalostní řízení bylo skončeno pravomocně 3. 5. 2023, pokud se přičte 6 měsíců dle ust. § 643 odst. 1 občanského zákoníku, posledním dnem promlčecí doby je tedy 3. 11. 2023. Pokud byla žaloba podána u soudu až dne 13. 9. 2024, byla podána po uplynutí promlčecí doby, soud proto k námitce žalovaného dle ust. § 610 odst. 1 občanského zákoníku přihlédl. Je zcela nepodstatné, že žalobce byl v určité fázi pozůstalostního řízení potencionálním dědicem. Je nepodstatné i to, že jeho pohledávka byla zahrnuta do pasiv dědictví. Nejedná se současně o pravomocně přiznanou pohledávku, neboť usnesení, kterým se pozůstalostní řízení končí, není exekučním titulem, význam tohoto usnesení je jediný, a to určení dědice a potvrzení dědictví.

4. Ohledně druhého nároku pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno k svému tvrzení o ujednání účastníků, že žalobce za žalovaného z důvodu jeho finanční nouze uhradí právní služby poskytnuté [tituly před jménem] [jméno FO]. V řízení sice byla jako důkaz předložena plná moc a doklad o zaplacení částky 10 000 Kč dne 26. 10. 2022 advokátovi od [jméno FO] ([jméno FO]), není však zřejmé žádné ujednání mezi účastníky, ze kterého by bylo možné pohledávku žalobce odvodit. Žalobce původně v řízení tvrdil, že mezi účastníky existuje takové ujednání. Po poučení soudu prvního stupně dle § 118a o.s.ř. (2. 12. 2024) změnil svá tvrzení tak, že se jedná o plnění žalobce za žalovaného, a tedy bezdůvodné obohacení dle ust. § 2991 občanského zákoníku. Žalobce sám v řízení uvedl, že advokát [tituly před jménem] [jméno FO] odmítl s odkazem na advokátní mlčenlivost cokoli potvrdit. Proto navrhl, aby žalovaný zprostil advokáta povinnosti mlčenlivosti a pokud tak neučiní, aby došlo k přenesení důkazního břemene na žalovaného a k uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, k uložení vysvětlovací povinnosti žalovanému a přenesení důkazního břemene jen z důvodu důkazní nouze žalobce neshledal a přihlédl k tomu, že i v řízení uvedená tvrzení žalobce jsou v rozporu, když nejdříve odkazoval na ujednání účastníků a až následně tvrdil bezdůvodné obohacení jako právní důvod uplatněného nároku s tím, že bezdůvodné obohacení nemůže být jako titul za dané situace záchrannou brzdou. Žalobu proto soud prvního stupně zamítl.

5. Proti rozsudku podal včasné odvolání žalobce, který se domáhal jeho změny a plného vyhovění žalobě, anebo jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, neprovedl navržené důkazy, což je třeba považovat za vadu řízení vedoucí k nesprávnému rozhodnutí. S názorem soudu, že je pohledávka na náhradu jím vynaložených nákladů pohřbu promlčena, nesouhlasí. Ustanovení § 643 občanského zákoníku dle něj dopadá jen na dluhy zůstavitele, které přechází na dědice a nedopadá na práva a povinnosti, které sice s pozůstalostí souvisí, ale vznikají až po smrti zůstavitele a jsou přímým dluhem dědice. Náklady pohřbu byly vynaloženy žalobcem po smrti zůstavitelky a dluh vznikl až v okamžiku, kdy bylo zřejmé, kdo je dědicem po zůstavitelce. Je proto třeba aplikovat obecnou tříletou promlčecí lhůtu a počátek jejího běhu se odvozuje od okamžiku, kdy bylo najisto postaveno, kdo je dědicem, resp. od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, kdo takovým dědicem je. Nelze tedy aplikovat ust. § 643 občanského zákoníku, ale obecnou tříletou promlčecí lhůtu. Pokud se týká druhého jím uplatněného nároku na zaplacení částky 10 000 Kč, namítl, že nebylo provedeno dokazování v dostatečné míře. Na žalobce je kladen nepřiměřený požadavek, aby prokázal negativní skutečnost, že mu nebyly poskytnuty [tituly před jménem] [jméno FO] právní služby, což možné není. Odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 1144/2014). Zopakoval, že navrhuje, aby byl [tituly před jménem] [jméno FO] zproštěn povinnosti mlčenlivosti a vypověděl k tomu, že mu platil žalobce, avšak právní služby poskytoval pro žalovaného.

6. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že promlčení bylo soudem prvního stupně posouzeno v souladu s judikaturou vyšších soudů, odbornou literaturou i zněním občanského zákoníku. Promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno poprvé (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.21 Cdo 2864 /2009). I v poměrech současného znění občanského zákoníku lze uplatňovat pohledávku v době, kdy není dosud zcela znám dědic, resp. mu nebylo dědictví dosud potvrzeno, a to buď proti správci pozůstalosti anebo všem dědicům, a není-li jejich okruh znám, i proti neznámým dědicům. K uplatnění svého práva tedy mohl žalobce přistoupit neprodleně po vynaložení nákladů pohřbu. Žalobce si byl vědom toho, že zůstavitelka, jeho matka, pořídila závěť ve prospěch žalovaného, syna žalobce a vnuka zůstavitelky. V ostatním se shodl se soudem prvního stupně a jeho argumentaci zopakoval. Ohledně druhého nároku pak žalovaný uvedl, že zprostit povinnosti mlčenlivosti advokáta nemůže soud a dále že není pravdou, že by žalobce měl prokazovat negativní skutečnosti. Žalobce tvrdí, že něco zaplatil a má tak i důkazní břemeno k tomu vedoucí, to však neunesl.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobce, k vyjádření žalovaného i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud se předně zabýval informací žalobce, kterou sdělil již při jednání soudu prvního stupně dne 24. 3. 2025, tedy že na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Při ústním jednání dal žalobce soudu prvního stupně na zvážení, zda nepřipustit vstup insolvenčního správce do řízení jako vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně usnesením vyhlášeným při jednání téhož dne tento vstup nepřipustil s odůvodněním, že by měl insolvenční správce vystupovat namísto žalobce. Informaci o prohlášeném konkurzu zopakoval žalobce též v odvolání, byť jen jako důvod pro osvobození od soudního poplatku z odvolání. Odvolací soud po zahájení odvolacího řízení a postoupení spisu zjistil, že je stále vedeno insolvenční řízení pod sp. zn. KSPL 52 INS 8370/2020 u Krajského soudu v Plzni, úpadek žalobce byl zjištěn dne 31. 3. 2020 a usnesením č.j. KSPL 52 INS 8370/2020–B–83 ze dne 18. 2. 2025 došlo ke zrušení původně schváleného oddlužení a k prohlášení konkurzu na majetek žalobce. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 3. 2025. Tímto momentem přešlo dispoziční oprávnění k majetkové podstatě na insolvenčního správce a bylo třeba vyjasnit, kdo je účastníkem řízení a zda není řízení přerušeno. Odvolací soud postupoval dle ust. § 263 a § 264 insolvenčního zákona, vyrozuměl účastníky řízení, že s ohledem na prohlášení konkurzu na majetek žalobce došlo k přerušení tohoto řízení dnem 7. 3. 2025 a vyzval insolvenčního správce (společnost [právnická osoba]., IČ [IČO] se sídlem [adresa]), aby odvolacímu soudu sdělil, zda podává návrh na pokračování v řízení. Současně poučil účastníky, že dnem, kdy takový návrh dojde odvolacímu soudu, se insolvenční správce stává účastníkem řízení namísto dlužníka. Pro případ, že nebude insolvenčním správcem návrh na pokračování řízení podán, vyrozuměl současně účastníky řízení, že mohou tento návrh podat i oni a stanovil jim pro tento postup lhůtu. Insolvenční správce na výzvu nereagoval, žalobce však pokračování v řízení navrhl podáním ze dne 25. 7. 2025. Odvolací soud po zjištění, že pohledávky, které jsou předmětem řízení, nejsou ani zahrnuty do sepsané majetkové podstaty, usnesením č.j. 11 Co 169/2025-110 ze dne 12. 8. 2025, které nabylo právní moci dne 18. 8. 2025, v řízení pokračoval bez změny v účastnících řízení a napravil tak procesní pochybení soudu prvního stupně.

9. Ke skutkovému a právnímu závěru soudu prvního stupně odvolací soud dodává, že se s ním v zásadě až na drobné výjimky ztotožňuje. Žalobce uplatnil nárok ze dvou titulů. První z pohledávek představuje zaplacené náklady pohřbu zůstavitelky, která byla matkou žalobce a babičkou žalovaného a ve prospěch žalovaného pořídila závěť. V řízení bylo nesporné, že se žalobce nestal dědicem (spor o dědické právo byl vyřešen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 9. 2021, č.j. 9 C 216/2020-174, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2021). Náklady pohřbu nejsou skutečně dluhem zůstavitele, v tom se lze s argumentací žalobce ztotožnit, jedná se o dluh dědice, tedy žalovaného, který na něj nepřešel smrtí zůstavitelky. Usnesení vydané v pozůstalostním řízení (č.j. 12 D 191/2020-394 ze dne 28. 3. 2023) je rozhodnutím, které určuje obvyklou cenu aktiv a pasiv pozůstalosti, potvrzuje nabytí dědictví žalovanému, ukládá mu povinnost vyplatit povinný díl ve vyčíslené výši třem nepominutelným dědicům a určuje odměnu soudní komisařky. V odůvodnění usnesení je uvedeno, že žalobce v pozůstalostním řízení uplatnil pohledávku z titulu zaplacených nákladů pohřbu ve výši 27 764 Kč a tyto byly zařazeny do pasiv dědictví. Usnesení v pozůstalostním řízení nemá ve vztahu k této pohledávce charakter exekučního titulu, tato pohledávka žalobce je sice zahrnuta do pasiv dědictví, ale není obsažena ani v žádném z jeho výroků. Závaznost tohoto usnesení se omezuje jen na jeho účastníky. Argumentace soudu prvního stupně je v této části správná. Správná je i následná úvaha odkazující na judikaturu vyšších soudů. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2864/2009 ze dne 22. 12. 2011 povinnost dědice uhradit náklady zůstavitelova pohřbu vyplývá přímo z ust. § 470 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dnes již neúčinného, dále jen SOZ), a jedná se tedy o speciální zákonnou úpravu, která vylučuje použití obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Platila-li náklady zůstavitelova pohřbu osoba, která není dědicem zůstavitele, vznikl jí vůči dědicům nárok z jednostranného kontraktu na jejich zaplacení; délka promlčecí doby takového nároku vyplývá z ust. § 101 SOZ, tedy je tříletá a odvozuje se od vynaložení nákladů. Na povaze nároku nemění nic ani změna právní úpravy. V aktuálně účinném občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. je stejná povinnost dědice upravena v ust. § 1701 odst.

2. Nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení, nejedná se ani o dluh zůstavitele, ale přímo v zákoně upravený titul, kterým vzniká dědici dluh. Bezdůvodné obohacení má povahu subsidiární a přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze odvodit z jiného právního titulu (srov. též např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR poč. č. 43, sv. 40; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 18 Co 76/2006, publikovaný v časopise Soudní rozhledy pod č. 9, ročník 2007). Dle ust. § 629 odst. 1 občanského zákoníku je promlčecí doba tři roky a její počátek se odvozuje od okamžiku, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé (ust. § 619 odstavec 1). Takovým okamžikem dle citované judikatury, která je použitelná i v nové právní úpravě, je den vynaložení nákladů. Argumentace žalovaného, že pohledávku lze vymáhat i v době, kdy není ještě potvrzeno konkrétní osobě dědictví, je správná. V daném případě je takovým posledním dnem s ohledem na vícero plateb den 4. 3. 2020. Běh promlčecí doby se nestaví po dobu pozůstalostního řízení, a to ani tehdy, pokud existuje spor o dědické právo. Současně se nejedná o povinnost, která na dědice přechází smrtí zůstavitele a promlčecí lhůta se ani neprodlužuje o šest měsíců po potvrzení nabytí dědictví, ustanovení § 643 odst. 1 občanského zákoníku není pro tento případ použitelné. Žalobce mohl svoji pohledávku poprvé uplatnit 4. 3. 2020, promlčecí lhůta tak uplynula dnem 6. 3. 2023 s ohledem na víkend. Žaloba byla podána dne 13. 9. 2024, žalovaný promlčení namítl, soud prvního stupně s odkazem na ust. § 610 odst. 1 občanského zákoníku k námitce promlčení správně přihlédl, nemohl tedy žalobě ve vztahu k této pohledávce vyhovět, neboť nárok žalobce byl promlčen.

10. Pokud se týká pohledávky spočívající v zaplacené částce 10 000 Kč advokátu [tituly před jménem] [jméno FO], ohledně níž žalobce tvrdil, že se jedná o částku zaplacenou ve prospěch žalovaného za právní služby poskytované žalovanému tímto advokátem, není možné odhlédnout od změny v tvrzeních žalobce. Žalobce původně v řízení tvrdil, že mezi účastníky existuje ujednání (dohoda), následně hovořil o finanční výpomoci žalovanému a po poučení soudu prvního stupně dle § 118a o. s. ř. změnil svá tvrzení a uvedl, že se jedná o plnění žalobce za žalovaného bez důvodu, tedy z hlediska právního titulu o bezdůvodné obohacení. V civilním sporném řízení ovládaném projednací zásadou sice není potřeba, aby žalobce provedl též právní hodnocení svého nároku a podřadil jej pod konkrétní právní titul, skutkový popis však musí být jednoznačný a mění-li se v průběhu řízení, dopady určité nedůvěry a nevěrohodnosti v takovou změnu tvrzení nese konkrétní účastník. Tituly, které skutkově žalobce popisoval, se totiž vylučují. Pokud se jednalo o výpomoc či plnění na základě ujednání účastníků, nemůže se jednat o plnění bez právního důvodu.

11. Pokud by však odvolací soud vyšel z poslední uváděné varianty tvrzení žalobce, tedy skutečného zaplacení této částky při současné neexistenci právního důvodu pro toto plnění, shoduje se odvolací soud se soudem prvního stupně v tom, že o tomto svém tvrzení žalobce neunesl důkazní břemeno. Z pokladního dokladu ze dne 26. 10. 2022 je patrné, že „od [jméno FO] ([jméno FO])“ byla přijata advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] částka 10 000 Kč na právní služby. [Jméno žalovaného] udělil následně tomuto advokátovi plnou moc k zastupování v pozůstalostním řízení po zůstavitelce. Je tedy otázkou výkladu, kdo peníze skutečně advokátovi zaplatil. Bylo sice prokázáno, že právní služby od advokáta čerpal žalovaný (to nebylo ani mezi účastníky sporné), kdo konkrétně ale částku 10 000 Kč advokátovi zaplatil a z jakého důvodu, prokázáno není. Bylo tedy na žalobci, aby s ohledem na své poslední tvrzení a rozložení důkazního břemene při pohledávkách z bezdůvodného obohacení prokázal, že je on tím, kdo částku advokátovi uhradil, neboť žalobce nese břemeno důkazní k tvrzení, že tím, kdo zaplatil, byl on (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5299/2015). Pokud žalobce navrhoval k prokázání svých tvrzení výslech advokáta, nese důsledky, které plynou ze zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti, která advokáta zavazuje a která může být s výjimkou jiných zcela výjimečných zákonných důvodů prolomena výlučně zproštěním ze strany klienta, tedy žalovaného. Soud nemůže advokáta této povinnosti zprostit.

12. Odvolací soud se současně ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že nebyl dán důvod pro přenesení důkazního břemene. K tomu je třeba uvést, že v civilním řízení je sice tento postup možný, ale jen ve zcela výjimečných situacích, kdy jedna strana má objektivní důkazní nouzi s ohledem na své slabší postavení i ve společenských vztazích a sama se na této situaci nijak nepodílela. Obrácení důkazního břemene pak vyvažuje vzniklou nerovnost stran a slouží k zajištění efektivní soudní ochrany a spravedlivého procesu, neboť účastníkovi ve zjevné důkazní nevýhodě zajistí, že mu nebudou upírána jeho práva a tím předejde nespravedlnosti, když strana, která nesla odpovědnost za vznik situace, nese i odpovědnost za její prokázání. Judikatura Ústavního soudu ukládá povinnost zvážit důvody pro obrácení důkazního břemene, porušení takového postupu považuje za porušení práva na soudní ochranu, musí být ale současně důsledně naplněny podmínky objektivní a nezaviněné důkazní nouze. Mezi tyto podmínky se řadí situace, kdy jedna ze stran nemá reálnou možnost prokázat rozhodné skutečnosti a současně druhá strana porušila nějakou svoji zákonnou nebo smluvní povinnost, a tím důkazní nouzi způsobila. Tento postup se v soudní praxi vžil například v případě poškozeného pacienta, kdy podstatným důkazem je nesprávně vedená zdravotnická dokumentace ze strany lékaře. K obrácení důkazního břemene může dojít i v důsledku zaviněného zmaření důkazu druhým účastníkem (např. úmyslného zničení nebo ztráty důkazu). V takovém případě se přenesení důkazního břemene, v souladu s obecnou zásadou, podle níž nesmí nikdo těžit ze svého protiprávního jednání, stává jakousi sankcí za zmaření důkazu, která nastupuje extra legem. K obrácení důkazního břemene může dále dojít také v případech tzv. negativních skutečností. Negativní skutečnosti se sice obecně neprokazují, avšak v případě jejich pozitivního gramatického vyjádření může být důkazní břemeno rovněž přeneseno na protistranu. Jako příklad bývá uváděna situace předání a převzetí stavby (nemovité věci), kde žalobce tvrdí, že k předání staveniště nedošlo. Jeho tvrzení (jakožto negativní skutečnost) lze jen těžko fakticky něčím prokázat, proto je v takovém případě na řadě žalovaný, který musí být schopen jeho tvrzení určitým způsobem vyvrátit (např. předložením předávacího protokolu) tak, aby v daném směru důkazní břemeno unesl. V takových situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, může nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany. Vysvětlovací povinnost současně nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé.

13. Žalobce argumentuje tím, že v tomto řízení se dostal do situace, kdy je po něm požadováno prokazování negativní skutečnosti. To ale není pravdou. Žalobce měnil svá tvrzení od ujednání účastníků přes výpomoc až k zaplacení bez důvodu. Pokud by odvolací soud vyšel z poslední varianty, tíží jej břemeno tvrzení o tom, že zaplatil, toto tvrzení musí prokázat, nejedná se o negativní skutečnost. V dané situaci je problém jednak s tím, že tvrzení žalobce nejsou jednotná, vylučují se a tím se sama o sobě znevěrohodňují, a současně ani žalobce neprokázal, že to byl on, kdo zaplatil. Pokud pak byl u vystavení pokladního dokladu, jehož výklad je nejistý, nelze říci, že by se nepodílel na vzniku své důkazní nouze, neboť mohl a měl důsledně trvat na tom, aby dokument, který byl při zaplacení vystaven, byl jednoznačným a nepřipouštěl různý výklad. Pokud navrhne na podporu své varianty výkladu důkaz, jehož provedení naráží na povinnost mlčenlivosti a nelze jej proto provést, nelze za této situace obracet důkazní břemeno anebo ukládat vysvětlovací povinnost žalovanému, neboť podmínky pro tento postup nejsou naplněny. Odvolací soud je dále toho názoru, že soud prvního stupně provedl důkazy v potřebném rozsahu, neboť výslech advokáta za situace, kdy naráží na jeho povinnost mlčenlivosti, které jej žalovaný dle svého vyjádření nezprostí, provést nelze. Procesní pochybení soudu prvního stupně při dokazování tedy odvolací soud nezjistil. Jiné důkazy na podporu svého tvrzení žalobce nenavrhl.

14. Odvolací soud navíc nemůže odhlédnout od zbývajícího kontextu prokázaných skutečností. Mezi účastníky je rodinný vztah (žalobce – otec a žalovaný – syn), který zajisté ovlivnil i postup účastníků a jejich vystupování před advokátem. Nelze ani odhlédnout od prokázaných tvrzení žalovaného, že dle výroku usnesení vydaného v pozůstalostním řízení zaplatil žalobci jako nepominutelnému dědici zcela jeho pohledávku (povinný díl) a žalovaný prohlásil, že za situace, kdy k zaplacení dojde do 31. 7. 2023, nebude mít vůči žalovanému žádné další pohledávky. Byť k zaplacení došlo s prodlením jednoho dne, není toto zjištění zcela bez významu a celý tento kontext vede odvolací soud k pochybnostem o tom, že by skutečně v předmětném období nebylo mezi účastníky určité ujednání či soulad v postupu. Tyto okolnosti znevěrohodňují tvrzení žalobce o neexistenci právního důvodu pro plnění.

15. Byť se odvolací soud tedy s některými úvahami soudu prvního stupně zcela neztotožnil, v samotném výroku je rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné, proto jej postupem dle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému tak byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalovanému náleží náhrada nákladů v celkové částce 8 597 Kč skládající se z odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 2 620 Kč dle § 7 advokátního tarifu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) a g) za sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, tomu odpovídající dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, cestovné ve výši 1557 Kč za cestu z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět dne 30. 9. 2025 vozidlem reg. zn. [SPZ] s průměrnou spotřebou 6,1l/100 km při použití benzínu Natural 95 v ceně 35,80 Kč na 1 litr a sazby 5,8 Kč na 1 km, dále náhrada za promeškaný čas podle § 14 advokátního tarifu 900 Kč za 6 půlhodin cesty. Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. a místem plnění je zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení