11 Co 191/2025 - 101

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupení advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [právnická osoba], IČ [IČO] sídlem [adresa] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 91 616 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. února 2025, č. j. 27 C 219/2024-37, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve znění, že žalovaný je povinen žalobcům plnit společně a nerozdílně.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 21 910,68 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 91 616 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 42 222 Kč (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali na žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 91 616 Kč příslušenstvím (za období od 7. 11. 2021 do 17. 4. 2023) s tím, že až do 17. 4. 2023 byli spoluvlastníky pozemku parc. č. [číslo], v kat. území [adresa] (dále též „předmětný pozemek“ nebo „Pozemek“).

3. Soud provedl dokazování listinnými důkazy a znaleckým posudkem ze dne 26. 6. 2024, č. [číslo] (dále též „znalecký posudek“) znalce [jméno FO] (dále též „znalec“). Vyšel ze zjištění, že žalobci nechali plochu části předmětného pozemku, na které je umístěna stavba, změřit k tomu oprávněnou osobou, přičemž výsledkem byla výměra 98 m2 (resp. 98,214 m2 před zaokrouhlením); Pozemek má výměru 545 m2, Stavba zabírá 18 % jeho výměry. Dále soud uvedl, že stavba na Pozemku je vodním dílem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb. (dále též „vodní zákon“, nebo „VZ“), na které se vztahuje § 59a VZ ve znění do 31. 7. 2024, podle kterého je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Žalobci se však zákonné náhrady podle § 59a VZ, ve znění do 31. 7. 2024, žalobou nedomáhají, ani se nedomáhají vydání bezdůvodného obohacení za užívání části předmětného pozemku, na které je umístěna stavba (která zabírá 18 % výměry Pozemku) – domáhají se vydání bezdůvodného obohacení za užívání zbývající části Pozemku (v rozsahu 82 % jeho rozlohy, na které se Stavba nenachází). Z uvedené právní úpravy plyne, že žalobci musí na předmětném pozemku za zákonnou náhradu, kterou od žalovaného ani neobdrželi, strpět umístění a užívání stavby ve vlastnictví žalovaného, avšak nejsou povinni strpět, že žalovaný namísto užívání jen samotné stavby o výměře 98 m2 užívá celý předmětný pozemek o výměře 545 m2, k čemuž jej § 59a VZ neopravňuje, neboť pro účely užívání stavby ve vlastnictví žalovaného není nutné užívat celý předmětný pozemek, když stavba netvoří jeden funkční celek s celým předmětným pozemkem. Legální služebnost dle § 59a VZ se vztahuje jen k samotné stavbě vodního díla, resp. k části pozemku pod ním, a maximálně i k části pozemku, která by tvořila s vodním dílem jeden funkční celek. Vzhledem k tomu, že k užívání předmětného pozemku v rozsahu mimo samotnou plochu stavby nemá žalovaný žádné oprávnění, jde v daném rozsahu o užívání bez právního důvodu, v jehož důsledku vzniká na straně žalovaného bezdůvodné obohacení podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb. (dále též „o. z.“), když žalovaný žalobcům za užívání jakékoliv části předmětného pozemku nic nezaplatil. Dále soud uvedl, že měl na zřeteli názor odvolacího soudu ve sporu, ve kterém se žalobci úspěšně domáhali vydání bezdůvodného obohacení za období od 7. 11. 2013 do 6. 11. 2015; žalobě bylo vyhověno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. [spisová značka].

4. K výši bezdůvodného obohacení soud uvedl, že vyšel ze znaleckého posudku [jméno FO] ze dne 26. 6. 2024, jenž obsahoval doložku znalce podle ustanovení § 127a o. s. ř. Soud shledal, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá výši ročního obvyklého nájemného v daném místě a čase z celého předmětného pozemku, přičemž bezdůvodné obohacení za užívání předmětného pozemku v rozsahu mimo samotnou plochu stavby odpovídá 82 % znalcem zjištěného obvyklého nájemného za celý předmětný pozemek. Proto soud žalobcům přiznal celkem částku 91 616 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení za 55 dnů v roce 2021 ve výši 9 267 Kč (61 500 Kč děleno 365 krát 55), dále bezdůvodné obohacení za rok 2022 ve výši 63 681 Kč a bezdůvodné obohacení za 107 dnů roku 2023 ve výši 18 668 Kč (63 681 děleno 365 krát 107).

5. K příslušenství pohledávky soud, s odkazem na ustanovení § 1970 o. z., uvedl, že žalobci se obrátili na žalovaného dopisem ze dne 9. 8. 2024 s výzvou k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku ve výše uvedeném období a ve shora uvedené výši, když výzva byla současně též tzv. předžalobní výzvou ve smyslu § 142a o. s. ř. Žalovaný na výzvu žalobců reagoval dopisem ze dne 20. 8. 2024, ve kterém platbu odmítl s důvody, pro které podal odvolání proti rozsudku ze dne 26. 4. 2024 v pořadí v pátém soudním sporu. Žalovaný obdržel výzvu k vydání bezdůvodného obohacení dne 9. 8. 2024. Posledním dnem sedmidenní lhůty, kterou žalobci ve výzvě stanovili pro úhradu dlužné částky, byl den 16. 8. 2024. Vzhledem k tomu, že žalovaný požadovanou částku ve lhůtě neuhradil, je od 17. 8. 2024 v prodlení. Žalobci tak vedle částky 91 616 Kč požadovali zaplacení zákonných úroků z prodlení z dlužné částky podle § 1970 obč. zák. od 17. 8. 2024 do zaplacení.

6. Žalovaný ve včasném odvolání namítal, že soudu prvního stupně předložil rozsáhlý důkazní materiál, z něhož je nesporné, že části pozemků č. [číslo] a [číslo], z nichž následně, po dalších změnách číslování, vznikl dnešní pozemek parc. č. [číslo], byly za účelem výstavby [místo] objektu v roce 1936 vyvlastněny na základě vodního zákona ve prospěch právního předchůdce žalované, nicméně soud prvního stupně předložené listiny jen zběžně prošel a návrh žalované na poskytnutí lhůty pro doložení dalších dokumentů dokládajících vyvlastnění zamítl, ačkoliv žalovaná namítla nedostatek aktivní legitimace žalobců. Dále žalovaný namítal, že byla-li by mu soudem prvního stupně poskytnuta lhůta pro doplnění tvrzení a důkazů, doložil by, že parcely [číslo] a [číslo] jsou totožné; v této souvislosti uvedl, že vývoj číslování parcel, které předložil, dle nových zjištění nezahrnuje všechny změny čísel a výměr pozemků, což žalovaný doloží k prokázání, že vyvlastnění částí pozemků je ztotožněno s parcelou č. [číslo]. Dále žalovaný namítal, že neužívá předmětný pozemek bez právního důvodu, neboť na pozemku je umístěna stavba vodního díla, k níž vázne zákonné věcné břemeno podle ust. § 59a vodního zákona; žalovaný se tak nemůže dopouštět vůči žalobcům užíváním předmětného pozemku bezdůvodného obohacení. Žalovaný též namítal, že závěr soudu prvního stupně o pronajímání pozemku třetí osobě za tržní nájemné je v rozporu s provedeným dokazováním a v rozporu s posledním usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 15. 1. 2025, č. j. [spisová značka]; i z tohoto důvodu neobstojí znalecký posudek předložený žalobci, dle něhož soud prvního stupně rozhodl. Za nesprávný pokládá závěr soudu prvního stupně (i obdobný závěr zdejšího soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]), že legální služebnost podle § 59a VZ se vztahuje jen k samotné stavbě vodního díla, resp. k části pozemku pod ním, a maximálně k části pozemku, který tvoří s vodním dílem jeden funkční celek, neboť takový závěr z ničeho nevyplývá. Dle žalovaného se žalobci fakticky (byť svůj nárok označují jako nárok z bezdůvodného obohacení) domáhají náhrady za věcné břemeno podle ust. § 59a vodního zákona, který je však promlčen. Žalovaný též namítá, že z ničeho nevyplývá postup, který zvolili žalobci, kdy oddělili část pozemku č. [číslo] bezprostředně pod stavbou [místo] objektu bez jakékoli další části pozemku pro přístup a plnění práv a povinností spojených se stavbou tohoto vodního díla. Z tohoto postupu, který je přenesen do napadeného rozsudku, vyplývá, že žalovaný má toliko právo užívat část pozemku pod stavbou vodovodní [místo], pokud však se bude chtít k této stavbě dostat, pak se již vstupem na předmětný pozemek dopouští bezdůvodného obohacení. Žalovaný též namítal, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval znaleckým posudkem předloženým žalobci, který žádným způsobem nezohledňuje existenci stavby [místo] objektu a nezbytnost jeho užívání žalovaným, s čímž se ztotožnil Městský soud v [adresa] v usnesení ze dne 15. 1. 2025, č.j. [spisová značka]. Dále namítal, že není zřejmé, jak mohl soud prvního stupně na jedné straně dojít k závěru, že žalovaný nepředložil listiny o vyvlastnění pozemků za účelem výstavby [místo] objektu, a na druhé straně z listin předložených žalovaným bezpečně dovozuje u pozemků č. [číslo] a [číslo] vyvlastnění a uhrazení náhrady [jméno FO]. Proto žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalovanému přizná náklady řízení před soudy obou stupňů, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobci ve vyjádření (ze dne 23. 5. 2025) k odvolání uvedli, že žalovaným namítané vyvlastnění nebylo dokončeno a završeno, když nebylo zapsáno do pozemkových knih; patrně ze stejných důvodů žalovaný nedoložil, že náhrada za vyvlastnění byla [jméno FO] (či jeho právním nástupcům) skutečně vyplacena. Žalovaný navíc tvrdí, že z jím předložených listin vyplývá vyvlastnění tehdejších pozemkových parcel č. kat. [číslo] a [číslo] – z předloženého srovnávacího sestavení parcel však vyplývá, že předmětný pozemek parc. č. [číslo] (KN) o rozloze 545 m2 vznikl v rozsahu 544 m2 (99,81 %) z původní parcely č. [číslo] (PK), a v rozsahu 1 m2 (0,19 %) z původní parcely č. [číslo] (PK); to, že by předmětný pozemek vycházel původně z parcely č. [číslo] (jak tvrdí žalovaný) v řízení prokázáno nebylo. I kdyby však k vyvlastnění v letech 1936 až 1938 skutečně účinně došlo, a pokud by se týkalo současné plochy Pozemku, bylo by třeba vyjít z toho, že žalobci při uzavření kupní smlouvy (14. 4. 1997) byli v postavení tzv. dobrověrného nabyvatele, který může takto řádně nabýt vlastnické právo k nemovitosti i od nevlastníka, k čemuž i za účinnosti tehdejší právní úpravy dospěla judikatura Ústavního a následně i Nejvyššího soudu (na kterou odkázali). Nejpozději nabyli vlastnictví k Pozemku (kdyby jej nezískali již na základě kupní smlouvy v roce 1997) po 10 letech od kupní smlouvy (ze dne 14. 4. 1997), a to na základě vydržení dle § 134 zákona č. 40/1964. Dále žalobci uvedli, že pokud by Stavba skutečně sloužila tomu účelu, jak jej tvrdí žalovaný, vztahoval by se na ni zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, a žalovaný by měl ve smyslu tohoto zákona dostatečný legální přístup ke Stavbě; obdobné právo přístupu k vodnímu dílu (vstup a vjezd v nezbytném rozsahu) přes sousední pozemky za účelem provozu a provádění údržby navíc jeho provozovateli svědčí i dle § 60 vodního zákona.

8. K otázce cenové regulace, kterou žalovaný argumentoval ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení v předcházejícím řízení, žalobci uvedli, že ve výměrech [orgán], které by mohly přicházet v úvahu (a které specifikovali), se stanoví maximální nájemné pouze pro „nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží zejména jako občanské vybavení pro veřejnou správu, soudy, státní zastupitelství, policii, vězeňskou službu, pro ochranu obyvatelstva, pro sport, školy, předškolní a školská zařízení, pro kulturu, pro zdravotnictví a sociální služby.“ K tomu se ve všech výměrech dodává, že „pro účely této položky se pozemkem sloužícím k podnikání nájemce rozumí i pozemek, z něhož se užívá k podnikání jen určitá část nebo který je zastavěn stavbou sloužící k podnikání.“ V případě předmětné nezastavěné části Pozemku není splněna ani podmínka, že by šlo o pozemek veřejné infrastruktury (jde o zatravněnou plochu), natož aby v této části sloužil k některému z vyjmenovaných účelů. Již jen z tohoto důvodu se na něj cenová regulace nevztahuje. Majetek žalobců je navíc neoprávněně užíván při podnikání žalovaného a třetích osob, když nejen samotnou svoji Stavbu, ale spolu s ní i celý Pozemek žalobců žalovaný za úplatu (nájemné) předal do správy, užívání a nájmu obchodní společnosti [právnická osoba]., která pak tento majetek dále poskytla do podnájmu a provozování společnosti [právnická osoba]., jejímž většinovým akcionářem (51%) byl v rozhodném období nadnárodní koncern [právnická osoba] Majetek žalobců je tedy žalovaným a jeho nájemcem a podnájemcem skutečně užíván k podnikání uvedených podnikatelů a cenová regulace se na takový případ i z tohoto dalšího důvodu vztahovat nemůže. Pokud je tedy podnájemcem a provozovatelem Stavby společnost [právnická osoba]., je nepochybně stejná společnost i faktickým uživatelem předmětné – nezastavěné části Pozemku okolo Stavby. Pro vyloučení použití cenové regulace navíc postačuje, když se k podnikání užívá jen určitá část pozemku nebo pokud je pozemek zastavěn stavbou sloužící k podnikání, což Pozemek splňuje. Proto žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Ve vyjádření ze dne 12. 9. 2025 žalobci uvedli, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 7. 7. 1936 bylo žalovanou předloženo pouze v prosté kopii jakéhosi opisu, a to navíc v neúplné podobě – bez její zásadní součásti – polohopisného plánu, pročež nelze zjistit, k jaké konkrétní části tehdejších pozemků mělo být vyvlastnění provedeno. Tato listina tak nemůže být důkazem, že došlo k údajnému vyvlastnění celého pozemku žalobců či alespoň jeho předmětné části (mimo stavbu ve vlastnictví žalované). Stejně tak i všechny ostatní žalovanou předložené listiny o údajném vyvlastnění byly předloženy v prostých kopiích, a naprostá většina z nich dokonce jen jako kopie jakéhosi opisu. Žalobci z těchto důvodů, jakož i z těch důvodů, které již uvedli v čl. II. svého vyjádření k odvolání ze dne 23. 5. 2025, popírají pravost a pravdivost všech žalovanou předložených listin o údajném vyvlastnění, které žalovaná jako přílohu „doplnění tvrzení žalované“ ze dne 6. 2. 2025 předložila při jednání před soudem prvního stupně. Dále uvedli, že pro žalovanou není toto popření nic nového, neboť totéž žalobci učinili (ve věci sp. zn. [spisová značka]) již dne 11. 7. 2025.

10. Dne 16. 9. 2025 žalobci předložili znalecký posudek č. [číslo] znalecké kanceláře [právnická osoba] ze dne 12. 9. 2025 s tím, že tak činí z opatrnosti, neboť tento posudek potvrzuje správnost znaleckého posudku znalce [jméno FO].

11. Při jednání odvolacího soudu 17. 9. 2025 odkázali zástupci účastníků řízení na svá písemná podání, jejichž stěžejní části stručně reprodukovali. Odvolací soud, s odkazem na § 118a odst. 1 o. s. ř., vyzval žalovaného k doplnění tvrzení ohledně toho, proč a v jakém rozsahu potřebuje žalovaný pro účely užívání stavby užívat i nezastavěnou část předmětného pozemku (dále též „Výzva 1“). Dále odvolací soud, s odkazem na § 118a odst. 3 o. s. ř., vyzval žalovaného k označení důkazů k prokázání skutečnosti, že v minulosti došlo k vyvlastnění pozemků, z nichž posléze vznikl předmětný pozemek, jakož i k prokázání toho, v jakém rozsahu bylo vyvlastnění provedeno (dále též „Výzva 2“); odvolací soud zároveň žalovaného poučil, že pokud výzvám nevyhoví, vystavuje se riziku neúspěchu ve věci.

12. K Výzvě 1 právní zástupkyně žalovaného uvedla, že Stavba byla postavena v roce 1936 a již v té době byla zaměřena část pozemku nezbytná pro užívání vodního díla a bylo vyprojektováno oplocení, přičemž zaměřena byla část pozemku nezbytná k ochraně vodního díla. K tomu zástupce žalobců uvedl, že tím, že předchůdkyně žalovaného pozemek oplotila, jednotný funkční celek nevytvořila, když z fotografií založených ve spisu je patrné, že mezi oplocením a stavbou je pouze zatravněná plocha; nadto z historických dokumentů, které žalovaný předložil, je patrné, že funkce oplocení měla být jen okrasná.

13. Ohledně Výzvy 2 požádala právní zástupkyně žalovaného o poskytnutí lhůty. Odvolací soud žádosti nevyhověl s tím, že již při jednání soudu prvního stupně (které se konalo dne 6. 2. 2025) požádal žalovaný o poskytnutí lhůty 60 dnů k předložení důkazů k prokázání tvrzení, že předmětný pozemek je tvořen pozemky, které byly v minulosti vyvlastněny; s ohledem na datum jednání odvolacího soudu měl žalovaný dostatečný prostor (násobně delší, než o který žádal) k tomu, aby avizované důkazy předložil, event. alespoň označil – pokud tak dosud neučinil, vedlo by poskytnutí žádané lhůty toliko k průtahu v řízení. Právní zástupkyně žalovaného poté uvedla, že k otázce vyvlastnění předložila celou řadu historických dokumentů, které, posuzovány ve vzájemné souvislosti, opodstatňují závěr, že právní předchůdci žalobců pozbyli vyvlastňovacím rozhodnutím vlastnictví pozemků, které nyní tvoří pozemek parc. č. [číslo]; v této souvislosti uvedla, že z údajů ve vložce knihovní č. [číslo] plyne, že pozemek [číslo] byl v roce 1942 sloučen s pozemkem [číslo]. Následně, na základě Výzvy 2, označila stejné důkazy, jaké označila již v podání ze dne 6. 2. 2025, s tím, že tyto důkazy jsou součástí spisu. K tomu právní zástupce žalobce odkázal na námitky, které již k těmto důkazům vznesl, přičemž zdůraznil, že u vyvlastňovacího výměru chybí jeho nejdůležitější část, totiž polohopisný plán.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání neshledal opodstatněným.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostačujícím rozsahu a dostatečně vyložil, z jakých důkazů vycházel a jaké závěry na jejich základě učinil; odvolací soud, který ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vychází, tudíž v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

16. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci, pokud shledal, že věcné břemeno ve smyslu § 59a VZ vázne toliko na té části Pozemku, na níž stojí Stavba. Správný je též závěr, že netvoří-li Stavba s nezastavěnou částí Pozemku jednotný funkční celek, nebrání žalobcům nic v tom, aby se náhrady za užívání této části domáhali z titulu bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu soud prvního stupně příhodně odkázal na závěry, které se podávají z předcházejících rozhodnutí soudů, učiněných ve věcech týchž účastníků řízení, byť ve vztahu k jiným obdobím, po které žalovaný Pozemek žalobců bez právního důvodu užíval. Soud prvního stupně však pochybil, pokud své závěry z části založil na úvaze, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení, že pro účely Stavby bylo třeba užívat celý Pozemek (srov. 8. odstavec napadeného rozhodnutí), aniž by žalovanému (postupem dle § 118a odst. 1 o. s. ř.) umožnil, aby svá tvrzení v tomto směru doplnil.

17. Právě zmíněné pochybení soudu prvního stupně napravil odvolací soud (viz odstavec 11.), žalovaný se však i po výzvě odvolacího soudu (Výzva 1) omezil na akcentování historie vzniku Stavby a jejího oplocení, k jehož účelu uvedl, že mělo (má) funkci ochrannou. Otázku, proč a v jakém rozsahu potřebuje žalovaný pro účely užívání Stavby užívat i nezastavěnou část Pozemku, žalovaný uspokojivě neosvětlil, když k rozsahu, v jakém potřebuje Pozemek užívat, se nevyjádřil vůbec, a k otázce potřeby užívání Pozemku argumentoval jen ochrannou funkcí oplocení. Co konkrétně by mělo být chráněno – když žalobci opodstatněně (jak se podává z fotografií Stavby a oplocení) namítají, že mezi oplocením a Stavbou se nachází jen zatravněná plocha (a nikoliv části zařízení) – není zřejmé a zřejmé není ani to, proč by, případně, k ochraně zařízení (která se nacházejí uvnitř Stavby) nepostačovala Stavba samotná (event. oplocení umístěné v bezprostřední blízkosti Stavby zabírající menší plochu Pozemku). Žalobcům je třeba přisvědčit též potud, pokud uvedli, že toliko vybudování oplocení kolem Stavby ještě ze Stavby a Pozemku nečiní jednotný funkční celek. Odvolací soud proto shledal, že soud prvního stupně správně uzavřel, že Stavba netvoří s Pozemkem jednotný funkční celek, neboť ani z tvrzení, která žalovaný předestřel na základě výzvy odvolacího soudu, se nepodává nic, co by správnost tohoto závěru zpochybnilo.

18. K otázce aktivní věcné legitimace žalobců – ve vztahu k žalovaným tvrzenému vyvlastnění Pozemku – soud prvního stupně (zejména) uvedl, že ze srovnávacího sestavení parcel zjistil, že předmětný pozemek (parc. č. [číslo]) o výměře 545 m2 vznikl v rozsahu 544 m2 z původní parcely č. [číslo] a v rozsahu 1 m2 z původní parcely č. [číslo], a konstatoval, že žádná ze žalovanou předložených listin se netýká předmětného pozemku (parc. č. [číslo]) ani původní parcely č. [číslo]; je v nich uvedena původní parcela č. [číslo], ze které předmětný pozemek vychází pouze v rozsahu 1 m2. Poučení ve smyslu § 118a odst. 3. o . s. ř. soud prvního stupně žalovanému neposkytl, byť vycházel z toho, že ohledně vyvlastnění pozemků, které nyní tvoří předmětný pozemek, žalovaný neunesl důkazní břemeno. Toto pochybení soudu prvního stupně odvolací soud napravil (viz odstavec 11.) Žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že mu neposkytl lhůtu pro předložení (dalších) důkazů k prokázání tvrzení, že předmětný pozemek je tvořen pozemky, které byly v minulosti vyvlastněny. Poté, kdy odvolací soud žalovaného Výzvou 2 (ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.) vyzval k označení důkazů k prokázání skutečnosti, že v minulosti došlo k vyvlastnění pozemků, z nichž posléze vznikl předmětný pozemek (žádosti o poskytnutí lhůty odvolací soud, z důvodů uvedených v odstavci 13., nevyhověl, dal však žalovanému prostor k tomu, aby důkazy označil při jednání), omezil se žalovaný na označení stejných důkazů, jaké označil již v podání ze dne 6. 2. 2025 (tj. před tím, než soud prvního stupně ve věci rozhodl), s tím, že všechny tyto důkazy jsou součástí spisu.

19. Tyto důkazy (které soud prvního stupně provedl a vyložil, jaké skutečnosti se z nich podávají) k prokázání tvrzení žalovaného, že Pozemek byl vyvlastněn právním předchůdcům žalobců (ve prospěch právního předchůdce žalovaného), však, z důvodů níže uvedených, nedostačují.

20. Ze spisu – z opisu rozhodnutí Okresního úřadu v [adresa] (dále též „Okresní úřad“) ze dne 7. 7. 1936, č. [číslo] (dále též „vyvlastňovací rozhodnutí“) – se podává, že Okresní úřad vydal vodoprávní nález, jehož výrok 3. obsahuje (vedle jiného) následující text: „a konečně vyvlastňuje podle paragr. 49 vodn. zákona potřebné části pozemků č. kat. [číslo] ve výměře 546.7 m2 a č. kat. [číslo] ve výměře 1.0 m2, uvedené přesně v připojeném a schváleném polohopisném plánu“. Polohopisný plán, který měl, jak je z právě uvedeného patrné, tvořit součást vyvlastňovacího rozhodnutí, však žalovaný nepředložil.

21. Žalovaný v odvolání uvedl, že „vývoj číslování parcel, které žalovaný předložil, dle nových zjištění nezahrnuje všechny změny čísel a výměr pozemků, což žalovaný doloží k prokázání, že vyvlastnění částí pozemků je ztotožněno s parcelou č. [číslo]“. Žalovaným zmíněným „vývojem číslování parcel“ je patrně míněno srovnávací sestavení parcel z 21. 12. 2023, které skutečně neskýtá oporu pro tvrzení žalovaného, že pozemek [číslo] (který měl být vyvlastněn výrokem 3. vyvlastňovacího rozhodnutí) a pozemek [číslo] který, dle srovnávacího sestavení parcel z 21. 12. 2023, tvoří převážnou většinu nynějšího pozemku parc. č. [číslo]) jsou totožnými pozemky, neboť nic takového se z tohoto dokumentu nepodává. Avizoval-li žalovaný v odvolání, že doloží „nová zjištění“, že srovnávací sestavení parcel z 21. 12. 2023 „nezahrnuje všechny změny čísel a výměr pozemků“, nelze než konstatovat, že takový důkaz žalovaný nepředložil ani neoznačil.

22. Soud prvního stupně s odkazem na srovnávací sestavení parcel z 21. 12. 2023 uvedl, že žádná ze žalovaným předložených (historických) listin, jejichž obsah reprodukoval, se netýká pozemku [číslo], který převážně (vyjma 1 m2 pozemku [číslo]) tvoří předmětný pozemek (č. [číslo]). Odvolací soud, se zřetelem k námitkám žalovaného, pokládá za žádoucí tento závěr doplnit.

23. Předně je zřejmé, že pozemek [číslo] není zmíněn v nejpodstatnější z předložených listin, totiž ve vyvlastňovacím rozhodnutí (dle kterého měla být vyvlastněna část pozemku kat. č. [číslo]); navíc nebylo toto rozhodnutí předloženo v úplné podobě – jeho zásadní část, polohopisný plán, chybí.

24. Žalovaný v odvolání uvedl, že byla-li by mu soudem prvního stupně poskytnuta lhůta pro doplnění důkazů, prokázal by, že pozemky [číslo] a [číslo] jsou totožné – důkaz k prokázání tohoto tvrzení žalovaný nepředložil (byť od jednání soudu prvního stupně do jednání odvolacího soudu uplynula doba násobně přesahující lhůtu, o jejíž poskytnutí žalovaný žádal soud prvního stupně), ani takový důkaz neoznačil. Pokud zástupkyně žalovaného při jednání odvolacího soudu poukázala na údaje v knihovní vložce č. [číslo] s tím, že z nich plyne, že pozemek [číslo] byl v roce 1942 sloučen s pozemkem [číslo], nekoresponduje tento poukaz s tvrzením žalovaného, že pozemky [číslo] a [číslo] jsou totožné. I kdyby tomu tak však bylo, odpověď na otázku, jaké konkrétní části pozemku [číslo] byly vyvlastňovacím rozhodnutím dotčeny, se z údajů obsažených v knihovní vložce č. [číslo], ani z jiných žalovaným předložených listin, nepodává. Odvolací soud proto uzavřel, že bez toho, aniž by byl předložen polohopisný plán, který tvořil součást vyvlastňovacího rozhodnutí, není možné posoudit, zda předmětem vyvlastňovacího rozhodnutí byla stejná (identická) část pozemku [číslo], jako je část, která nyní tvoří převážnou část pozemku parc. č. [číslo].

25. Vyvlastňovací rozhodnutí se týká též pozemku [číslo], který (jak se podává ze srovnávacího sestavení parcel z 21. 12. 2023) tvoří malou část (1 m2) nynějšího pozemku parc. č. [číslo]. Též ohledně tohoto pozemku platí, co již bylo uvedeno výše, totiž, že bez toho, aniž by byl předložen polohopisný plán, který tvořil součást vyvlastňovacího rozhodnutí, není možné posoudit, zda předmětem vyvlastňovacího rozhodnutí byla stejná (identická) část pozemku [číslo], jako je část, která nyní tvoří část pozemku parc. č. [číslo], když toliko skutečnost, že se shoduje údaj o výměře části pozemku [číslo], která měla být předmětem vyvlastnění, a údaj o výměře části pozemku [číslo], která tvoří nynější pozemek parc. č [číslo], k takovému závěru bez dalšího nedostačuje.

26. Právní zástupkyně žalovaného při jednání odvolacího soudu uvedla, že k otázce vyvlastnění předložila celou řadu historických dokumentů, které, posuzovány ve vzájemné souvislosti, opodstatňují závěr, že právní předchůdci žalobců pozbyli vyvlastňovacím rozhodnutím vlastnictví pozemků, které nyní tvoří pozemek parc. č. [číslo]. K této argumentaci je třeba uvést následující. Žalovaný předložil neúplné vyvlastňovací rozhodnutí, tj. rozhodnutí, v němž absentuje polohopisný plán, tedy ta jeho (zásadní) část, která by umožnila posoudit, zda vůbec, event. v jakém rozsahu, byly pozemky, které nyní tvoří pozemek parc. č. [číslo], vyvlastněním dotčeny. Další listinné důkazy, které žalovaný předložil, odpověď na tuto otázku nedávají, a jiné důkazy, jejichž předložení žalovaný v odvolání avizoval, předloženy či (alespoň) označeny – ani po výzvě odvolacího soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. – nebyly. Za této situace nelze než uzavřít, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že pozemky, které nyní tvoří předmětný pozemek (parc. č. [číslo]), byly právním předchůdcům žalobců vyvlastněny; v poměrech této věci je tedy třeba vycházet z údajů uvedených v katastru nemovitostí, dle kterých vlastnictví předmětného pozemku v rozhodném období (a tedy i aktivní věcná legitimace v tomto řízení) svědčilo žalobcům.

27. Pro úplnost je vhodné dodat, že s ohledem na shora uvedené nebylo třeba zabývat se otázkou, zda vyvlastňovací rozhodnutí (vydané na základě § 49 tehdy platného vodního zákona, tj. patrně zákona č. 71/1870 čes. z. z.) nabylo účinnosti vyplacením náhrady, resp. jejím složením do soudní úschovy (jak tvrdil žalovaný), či zda tomu tak nebylo (jak předestřeli žalobci).

28. K námitce žalovaného, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s jeho argumentací ohledně povahy uplatněného nároku, je třeba uvést následující. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně měl na zřeteli rozhodnutí ze dne 20. 1. 2017, č. j. [spisová značka], v němž zdejší soud (v obdobné věci týchž účastníků řízení) shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci jsou oprávněni domáhat se náhrady za užívání Pozemku žalovaným (v období od 7. 11. 2013 do 6. 11. 2015) z titulu bezdůvodného obohacení. Dále je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že soud prvního stupně měl na zřeteli též závěry Obvodního soudu pro [adresa] v obdobné věci (sp. zn. [spisová značka]) týchž účastníků řízení, v níž se žalobci z titulu bezdůvodného obohacení domáhali náhrady za užívání Pozemku žalovaným v období od 7. 11. 2019 do 6. 11. 2021. Jakkoliv toto rozhodnutí v instančním přezkumu neobstálo (podrobněji k tomu viz níže), co do posouzení povahy uplatněného nároku se odvolací soud (v usnesení č. j. [spisová značka]), ztotožnil se soudem prvního stupně, když (vedle jiného) uvedl: „Soud I. stupně však posoudil nárok žalobců za bezesmluvní užívání vodním dílem nezastavěné části jejich pozemku parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] o výměře 447 m2 žalovaným v období od 7. 11. 2019 do 6. 11. 2021 jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jak již bylo uvedeno výše, speciální nárok na náhradu poskytovanou vlastníku pozemku pro jeho zákonnou povinnost strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 ve smyslu § 59a vodního zákona potlačuje aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Uvedené však neznamená, že by vlastník pozemku, na jehož části je umístěno vodní dílo, byl povinen strpět omezení svého vlastnického práva vlastníkem vodního díla i ohledně takové části pozemku, která s vodním dílem netvoří jeden funkční celek. Není totiž obecně vyloučeno, aby věcné břemeno zatěžovalo jen část pozemku či jeho součást [k tomu srovnej např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 238, marg. č. 1]“.

29. Soud prvního stupně nepochybil, když z předchozích rozhodnutí v obdobných věcech vycházel. Ani odvolací soud neshledává důvody, pro něž by se měl od právě reprodukovaných závěrů, které již učinil ohledně povahy nároku týchž žalobců ve vztahu k témuž žalovanému (toliko pro jiné rozhodné období), v této věci odchýlit.

30. Je zřejmé, že v nyní posuzované věci žalobci za užívání té části Pozemku, na níž stojí Stavba, která má povahu vodního díla (§ 55 VZ) vybudovaného před 1. 1. 2002, jehož užívání jsou povinni strpět (§ 59a VZ), nepožadují ničeho, domáhají se však – z titulu bezdůvodného obohacení – náhrady za užívání té části Pozemku, na které Stavba nestojí. Žalovaný má za to, že tímto postupem žalobci obcházejí právní úpravu týkající se náhrady za věcné břemeno (ve smyslu 59a VZ ve znění účinném v rozhodném období), a domáhá se toho, aby na uplatněný nárok bylo nahlíženo jako náhradu za věcné břemeno (s tím, že tento nárok je promlčen). Odvolací soud dospěl v této věci ke shodnému závěru, jako v usnesení č. j. [spisová značka], totiž k závěru, že netvoří-li Stavba (která má povahu vodního díla ve smyslu § 55 VZ) s nezastavěnou částí Pozemku jednotný funkční celek, nebrání žalobcům nic v tom, aby se náhrady za užívání této části domáhali z titulu bezdůvodného obohacení. Lze jen dodat, že v postupu žalobců neshledává odvolací soud nic, v čem by bylo možné spatřovat obcházení zákona.

31. Namítá-li žalovaný, že z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný má toliko právo užívat část pozemku pod stavbou vodovodní [místo], pokud však se bude chtít k této stavbě dostat, pak se již vstupem na předmětný pozemek dopouští bezdůvodného obohacení, jde o námitku nepřiléhavou. Vedle toho, že napadené rozhodnutí práva žalovaného plynoucí z věcného břemene ve smyslu § 55 VZ nikterak neomezuje, míjí se tato argumentace s důvody, pro které je toto řízení vedeno, když se žalobci domáhají bezdůvodného obohacení nikoliv proto, že by žalovaný na Pozemek vstupoval, nýbrž proto, že jeho oplocením žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) žalobce z užívání Pozemku zcela vyloučil.

32. S ohledem na výše uvedené není případná ani námitka, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s tou částí obrany žalovaného, která vychází z jeho předpokladu, že žalobci uplatněný nárok je „fakticky“ nárokem na náhradu za věcné břemeno. Poukazuje-li žalovaný v této souvislosti na vývoj judikatury ve vztahu k povaze náhrady za věcné břemeno ve smyslu § 59a VZ, resp. na aktuální znění § 59a VZ, nelze než konstatovat, že argumentace žalovaného se v tomto ohledu míjí s „konstrukcí“ žaloby, z níž je zřejmé, že žalobci se náhrady za věcné břemeno nedomáhají; proto nebylo třeba se touto částí obrany žalovaného zabývat podrobněji.

33. Byť žalovaný se shora (v odstavci 28.) předestřenými závěry zdejšího soudu, které se podávají z usnesení č. j. [spisová značka], nesouhlasí, poukazuje na toto rozhodnutí potud, pokud jím bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno – takový poukaz však není, z důvodů dále vyložených, příhodný. Z usnesení č. j. [spisová značka] (které je odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo), plyne, že tam přezkoumávané rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 4. 2024, č. j. [spisová značka]) odvolací soud zrušil (1.) s tím, že se soud prvního stupně žádným způsobem nevypořádal s námitkami, které žalovaný vznesl ke znaleckému posudku [jméno FO] ze dne 10. 12. 2021, a (2.) s tím, že soud prvního stupně vyšel z nesprávného zjištění, že žalovaný předmětný pozemek pronajímá třetí osobě za tržní cenu, když taková skutečnost z provedeného dokazování nevyplývá.

34. K prvnímu důvodu, pro který byl rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 4. 2024, č. j. [spisová značka], zrušen, je třeba podotknout, že v nyní posuzované věci žalovaný žádné námitky proti znaleckému posudku v řízení před soudem prvního stupně nevznesl – soud se tudíž pochybení, které vedlo ke zrušení rozhodnutí ve věci sp. zn. [spisová značka] (nevypořádání námitek proti znaleckému posudku), dopustit nemohl.

35. Pokud žalovaný v odvolání namítá, že se soud prvního stupně v nyní posuzované věci znaleckým posudkem nezabýval, jde o námitku nepřípadnou, neboť ze spisu (protokolu o jednání soudu dne 6. 2. 2025) se podává, že důkaz znaleckým posudkem (ze dne 26. 6. 2024) byl proveden, přičemž byly sděleny (zejména) jméno zadavatele (kterým byl právní zástupce žalobců), obsah zadání znaleckého úkolu, metody, které znalec použil, a závěry, k nimž znalec dospěl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak soud prvního stupně dostatečně vyložil, jaké závěry na základě znaleckého posudku učinil, a jakým způsobem (na základě jakých aritmetických úkonů) stanovil výši bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že soud nepochybil ani ve vyčíslení výše obohacení, které žalovanému vzniklo užíváním pozemkům žalobců v rozhodném období bez právního důvodu, postačí v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

36. Směřuje-li výtka žalovaného též jiným směrem – čemuž by mohla nasvědčovat formulace, že v nyní přezkoumávané věci soud prvního stupně vycházel „ze znaleckého posudku, který žádným způsobem nezohledňuje existenci stavby [místo] objektu a nezbytnost jeho užívání žalovaným“ – jde rovněž o námitku nepřípadnou, neboť v řízení před soudem prvního stupně žalovaný takovou výhradu proti znaleckému posudku nevznesl – činí-li tak nyní, je jeho postup v rozporu se zásadou neúplné aplelace (§ 205a o. s. ř.); k této námitce tedy v odvolacím řízení přihlédnout nelze.

37. K druhému důvodu, pro který byl rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 4. 2024, č. j. [spisová značka], zrušen, je třeba uvést, že v nyní posuzované věci žalovaný proti výši bezdůvodného obohacení, jak je soud prvního stupně stanovil, nebrojí, a explicitně neargumentuje ani tvrzením, že by nájemné Pozemku mělo podléhat cenové regulaci. V tomto ohledu se žalovaný v této věci omezil jen na námitku, že soud prvního stupně měl nesprávně za to, že Pozemek byl pronajat třetí osobě za tržní nájemné. I kdyby byl právě uvedený závěr soudu prvního stupně nepřesný (nesprávný), nemění se tím nic na skutečnosti, že je-li předmětem smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. (a předmětem navazující podnájemní smlouvy uzavřené [právnická osoba]. a společností [právnická osoba].), nikoliv Pozemek, nýbrž toliko Stavba, cenová regulace se neuplatní, neboť, jak příhodně uvedli žalobci ve vyjádření k odvolání, ve smyslu příslušných cenových výměrů (na které správně odkázali) se pozemkem sloužícím k podnikání nájemce rozumí i pozemek, z něhož se užívá k podnikání jen určitá část nebo který je zastavěn stavbou sloužící k podnikání (v podrobnostech lze v tomto směru odkázat na přiléhavou argumentaci žalobců, odvolacím soudem v zestručněné podobě reprodukovanou v odstavci 8.).

38. Lze tedy uzavřít, že ani poukaz žalovaného na důvody, pro které v instančním přezkumu neobstál rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 26. 4. 2024, č. j. [spisová značka], není způsobilý zpochybnit věcnou správnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí.

39. Pro úplnost je žádoucí dodat, že byť žalobci před jednáním odvolacího soudu (z opatrnosti) předložili nový znalecký posudek k prokázání výše bezdůvodného obohacení (viz odstavec 10.), odvolací soud tento důkaz neprovedl a vyšel toliko z důkazů provedených soudem prvního stupně, kterými byl skutkový stav zjištěn v rozsahu pro rozhodnutí dostačujícím.

40. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, včetně nákladového výroku, potvrdil (§ 219 o. s. ř.) ve znění, že žalovaný je povinen žalobcům plnit společně a nerozdílně. Tato formulační korekce, která se týká jak výroku I., tak výroku II. napadeného rozhodnutí, zohledňuje, v souladu se zněním žalobního petitu, jak jej žalobci vymezili v žalobě, skutečnost, že (jak se podává ze spisu) Pozemek v rozhodném období patřil do společného jmění manželů, přičemž povinnosti a práva spojená se společným jměním manželů náleží oběma manželům (v této věci žalobcům) společně a nerozdílně (§ 713 odst. 2 o. z.).

41. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

42. Žalobcům vznikly náklady zastoupení advokátem stanovené podle § 6 odst. 1, § 7, § 8, § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále též „AT“) z tarifní hodnoty 91 616 Kč za 2 úkony právní služby po 8 604 Kč (4 780 Kč + 3 824 Kč ve smyslu § 12 odst. 4 AT), tj. za první vyjádření k odvolání a za účast při jednání odvolacího soudu dne 17. 9. 2025); 2 paušální náhrady výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 AT (2 x 450 Kč); dále náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy 21 910,68 Kč.

43. Náhrada za druhé vyjádření k odvolání nebyla přiznána, neboť ze spisu se nepodávají žádné skutečnosti, které by žalobcům bránily v tom, aby obsah druhého vyjádření učinili součástí vyjádření prvního – náklady druhého vyjádření k odvolání tudíž nelze pokládat za účelně vynaložené. Přípis, spolu s nímž žalobci předložili znalecký posudek znalecké kanceláře [právnická osoba], nemá, ve smyslu ustálené soudní praxe, povahu úkonu právní služby; náhrada nákladů vynaložených na vyhotovení tohoto posudku žalobcům nenáleží, když tohoto důkazu nebylo třeba, odvolací soud žalobce k jeho předložení nevyzval a dokazování tímto posudkem neprováděl.

Poučení