11 Co 200/2025 - 252

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované], narozená dne [Datum narození žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 114 881,15 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. února 2025, č.j. 47 C 98/2024-226, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje; ve výroku II. se mění jen tak, že se zamítá žaloba co do úroku z prodlení 0,25 % ročně z částky 38 306 Kč od 18. 4. 2023 do 6. 11. 2024 a co do úroku z prodlení 3 % ročně z částky 19 490 Kč od 18. 4. 2023 do 14. 2. 2025, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 80 995,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 112 730,01 Kč, smluvní úroky ve výši 36 968,68 Kč, smluvní pokutu před zesplatněním úvěru ve výši 0,1 % p. d. v částce 2 151,14 Kč, úroky z prodlení před zesplatněním úvěru ve výši 14,75 % p. a. v částce 834,68 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 3 820 Kč, úroky z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 112 730,01 Kč ode dne 10. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 57 796 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 4. 2023 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit ČR - Obvodnímu soudu pro [adresa] náhradu nákladů ve výši 974 Kč (výrok III.) a nepřiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala částky 112 730,01 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 2 151,14 Kč z titulu uzavřené smlouvy o úvěru; žalovaná se vzájemným návrhem domáhala nejprve vrácení částky 38 306 Kč s příslušenstvím, při jednání dne 13. 2. 2025, kdy strany prohlásily nesporným, že žalovaná uhradila celkem 207 796 Kč (namísto 188 306 Kč), návrh rozšířila o dalších 19 490 Kč s příslušenstvím, a domáhala se tak zaplacení částky 57 796 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 4. 2023 do zaplacení.

3. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 18. 2. 2020 uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru a žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit v 60 pravidelných měsíčních splátkách a zároveň zaplatit úrok ve výši 45 % ročně, tj. celková výše úroku činila 229 140 Kč. Celkem měla žalovaná žalobkyni uhradit 379 140 Kč. Žalovaná žalobkyni uhradila celkem 207 796 Kč, což bylo mezi stranami nesporné. Žalovaná peněžní prostředky ve výši 125 769 Kč použila na dluh z podnikání vůči společnosti [právnická osoba]., částku ve výši 15 417 Kč použila na dluh z podnikání vůči společnosti [právnická osoba] a zbytek pro osobní spotřebu. Následně dne 24. 2. 2020, dne 25. 2. 2020 a dne 3. 3. 2020 vybrala celkem 68 500 Kč v hotovosti.

4. Po právní stránce posoudil věc dle § 2395 o. z., když mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru ze dne 18. 2. 2020, na jejíž základě byla žalované poskytnuta částka 150 000 Kč a žalovaná měla vrátit celkem 379 140 Kč, kterou měla splatit v 60 měsíčních splátkách. Úroková sazba byla sjednána na 45 % ročně. Tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., když je zřejmé, že úrok 45 % ročně je v rozporu s dobrými mravy, jen na úrocích měla uhradit 229 140 Kč, což jsou peněžní prostředky, které značně překračují zapůjčenou jistinu víc jak 1,5 násobně. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015. Nepřisvědčil tvrzení žalované, že byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. [spisová značka]), když z důkazů vyplynulo, že poskytnuté prostředky použila žalovaná především na podnikatelský dluh vůči společnosti [právnická osoba]. ve výši 125 769 Kč, dále dluh u své matky a společnosti [právnická osoba] ve výši 15 417 Kč. Nevzal za prokázané tvrzení žalované, že prostředky vrácené matce žalované byly použity k rekonstrukci chaty. Zohlednil, že žalovaná úvěr čerpala, aby mohla uhradit své dluhy, přičemž by jí bankovní instituce nepůjčily z důvodu jejích jiných závazků. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná má dosud mnoho nesplacených závazků vůči bankovním i nebankovním institucím. Neztotožnil se s tvrzením žalobkyně, že by žalovaná jako živnostník podnikající od devadesátých let byla v rovnocenném postavení. Nad rámec uvedeného vyslovil pochybnosti o řádném prověření úvěruschopnosti žalované, když žalobkyně vyšla jen z čestného prohlášení žalované, jehož obsah neměla ničím podložen, a výpisy z veřejných databází nepovažoval za dostatečné. Neaplikoval § 577 o. z., neboť smlouva o úvěru je jako celek závislá právě na ujednání o výši úrokové sazby. Nárok žalobkyně posoudil jako bezdůvodné obohacení, kdy žalovaná se měla obohatit tím, že získala majetkový prospěch bez právního důvodu dle § 2991 odst. 2 o. z. ve výši 150 000 Kč. Žalovaná však žalobkyni již celou částku vrátila, k rukám žalobkyně uhradila 207 796 Kč. Uzavřel, že za dané situace se žalobkyně na žalované bezdůvodně obohatila přijetím plnění ve výši 57 796 Kč bez právního důvodu dle § 2991 odst. 2 o. z. a přiznal žalované nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 57 796 Kč od 18. 4. 2023 do zaplacení dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když ke dni 17. 4. 2023 žalovaná uhradila žalobkyni nominální hodnotu úvěru, tedy 150 000 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř., důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v jednání žalované, která smlouvu o úvěru uzavřela dobrovolně, s vědomím povinnosti finanční prostředky vrátit včetně příslušenství. O doměření soudního poplatku za vzájemný návrh žalované rozhodl dle § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. ve spojení s § 6a odst. 3 cit. zákona.

5. Proti rozsudku (vyjma výroku III.) podala odvolání žalobkyně. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy. Vytýká soudu prvního stupně, že opomenul další východiska, která žalovaná ani netvrdila, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 samotná výše úroků nebude mezi podnikateli bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy dle § 588 o. z., poukázala i na rozhodnutí odvolacího soudu č.j. [spisová značka]. Korektiv dobrých mravů může být aplikován toliko v případě, že silnější smluvní strana zneužije svou kvalitu odborníka či využívá závislosti slabší strany, takové zneužití žalovaná ani netvrdila, postavení slabší smluvní strany jí nesvědčí, neboť podniká od roku 1993. Nesouhlasí ani s počátkem data přisouzení úroku z prodlení 17. 4. 2023, žalovaná totiž 150 000 Kč přeplatila až v následujících měsících, ten by mohl počít běžet nejdříve dnem následujícím po výzvě žalované k vydání bezdůvodného obohacení.

6. Žalovaná podala odvolání proti výroku IV. rozsudku, nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř., uhradila částku přesahující jistinu úvěru; neobstojí argumentace založená na dluhové pasti a lehkomyslném zadlužování, žalovaná byla v tíživé životní i podnikatelské situaci. V daném případě soud odměňuje nemravné jednání žalobkyně. Odkázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu stran aplikace § 150 o. s. ř. Závěr o nákladech řízení považuje za nepřezkoumatelný a nepřiměřený. Navrhla, aby jí byla přiznána částka 62 713 Kč za 6 úkonů právní služby a soudní poplatek.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že sjednávala smlouvu jako fyzická osoba podnikatel, nicméně finanční prostředky použila pro osobní spotřebu a úhradu dluhu vůči matce, nájem, nákupy. Dne 19. 2. 2020 vrátila matce částku 120 000 Kč z pokladny provozovny, částku měla původně vložit na bankovní účet [právnická osoba]., pocházely z provozování terminálu, místo vkladu v hotovosti provedla bezhotovostní transakci z prostředků načerpaného úvěru a původní hotovost použila k úhradě části dluhu vůči matce. Zaplatila 207 796 Kč oproti zapůjčeným 150 000 Kč, jednala v tíživé životní i podnikatelské situaci, dlužnicí nebyla úmyslně, nýbrž z objektivních příčin. Situace je příkladem adhezního kontraktu s nepřiměřenými podmínkami, kde je slabší strana oprávněna se bránit; není v podnikatelském postavení, nebrala si úvěr za účelem úvěry dále poskytovat. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 či 33 Odo 526/2001, uvedla, že průměrná sazba úvěrů poskytnutých bankami činila 4,36 %.

8. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně k výzvě upřesnila, že odvolání nesměřuje proti výroku III. (o doplatku soudního poplatku). Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o úvěru ze dne 18.8.2020, z níž zjistil, že úvěr byl poskytnut jako bezúčelový podnikateli v rámci jeho podnikatelské činnosti ve výši 150 00 Kč na dobu 60 měsíců při roční úrokové sazbě 45 % (celková výše úroku 229 140 Kč) a celková dlužná částka splatná klientem činí 379 140 Kč, absentuje údaj o RPSN, v čl. 5.2. strany sjednaly, že v případě prodlení klienta je žalobkyně oprávněna zasílat upozornění formou SMS zpráv, zpráv emailem, dopisem (korespondenční upomínka) či telefonátem, čímž vznikají náklady a za takovou činnost bude požadovat poplatek ve výši stanovené ve Splátkovém kalendáři, zároveň, že po celou dobu prodlení se splatností jakékoli splátky, bude účtován úrok z prodlení z dlužné částky ve výši stanovené ve Splátkovém kalendáři. Ten je nedílnou součástí smlouvy. Odvolací soud dále doplnil dokazování Splátkovým kalendářem, z něhož vyplynula nejen výše 60 splátek, ale též výše poplatků v případě prodlení, tedy zákonný úrok z prodlení, smluvní pokuta ve výši 0,10 % denně z dlužné jistiny, poplatek za upomínku SMS 20 Kč, mailem 15 Kč a telefonicky 50 Kč, poplatek za předání vymáhací agentuře 400 Kč, předžalobní upomínka 500 Kč, poplatek za vymáhaní jakékoli části dlužné částky externí agenturou 7 % z dlužné částky. Z časové řady [název] na portálu [www] odvolací soud zjistil, že u úvěrů dle statistiky úrokových sazeb - nové obchody - úvěry, nefinanční podniky činila v únoru 2020 výše úrokové sazby 4,29 %, v kategorii domácnosti pak 8,05 %.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek v mezích odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným a odvolání žalované opodstatněným, byť nikoli ve výši požadovaných nákladů řízení.

10. Soudu prvního stupně lze vytknout, že neprovedl dokazování nedílnou součástí smlouvy, tedy splátkovým kalendářem, což odvolací soud napravil a po takto doplněném dokazování vyšel ze svých skutkových zjištění, jakož i skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce soud prvního stupně věc správně posoudil dle § 2991 odst. 2 o. z. V poměrech souzené věci soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nevystupovala jako spotřebitel, neboť nejenže text úvěrové smlouvy užívá pojem podnikatel, jímž žalovaná byla, nýbrž i to, že finanční prostředky použila na úhradu dluhů z podnikání. Toto skutkové zjištění žalovaná spolehlivě nevyvrátila, na poučení dle § 118a o. s. ř. v reakci navrhla výslech své matky, avšak ani ta nepotvrdila, že by žalovaná načerpané finanční prostředky využila výlučně pro osobní spotřebu. Ostatně sama žalovaná ve vyjádření ze dne 3. 12. 2024 (str. 2 bod 6) připustila, že finanční prostředky použila jak na osobní spotřebu, tak i na podnikání. Odvolací soud proto přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná nevystupovala jako spotřebitel.

11. Odvolací soud považuje za potřebné rozvinout argumentaci soudu prvního stupně stran neplatnosti smlouvy dle § 588 o. z., neboť ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že obsah ujednání ve smlouvě se zjevně příčí dobrým mravům. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná vystupovala v souzené věci jako podnikatel, nicméně byla v postavení slabší strany ve smyslu § 433 o. z. Nedůvodně žalobkyně v odvolání namítala, že tomu tak není, s poukazem na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka], kterým odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení za účelem, aby se soud prvního stupně zabýval tím, proč si žalovaný sjednal úvěr u žalobkyně, přičemž nemá být ani přehlédnuto, že žalovaný je podnikatelem v oboru poskytování a zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Tím se uvedená věc zcela odlišuje od zde projednávané věci, když z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná provozovala [místo], nezaměřovala se sama na poskytování spotřebitelských úvěrů. Nicméně z výše uvedené kauzy projednávané u Městského soudu v [adresa], jakož i dalších věcí zde vedených (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) je odvolacímu soudu z úřední činnosti známo, že žalobkyně poskytuje úvěry fyzickým osobám - podnikatelům.

12. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 23 ICdo 56/2019 zdůraznil, že spotřebitelem může být nejen fyzická osoba, ale i podnikatel (který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli.

13. Odvolací soud se dále zabýval způsobem, jakým byla uzavřena předmětná úvěrová smlouva. Způsob jejího uzavření pregnantně popsala v žalobě již sama žalobkyně, když uvedla, že žalovaná na příslušném webovém portálu vyplnila veškeré údaje (osobní i základní parametry), obdržela SMS, kterou odsouhlasila úplnost a pravdivost údajů, založila osobní účet na uvedených webových stránkách, převedla částku 1 Kč jako ověřovací platbu, zadala další SMS, kterou potvrdila, že souhlasí se zněním smlouvy a žádá o půjčku. Žalovaná nezpochybnila, že by smlouvu tímto způsobem neuzavřela, tedy že by snad žalobkyní použité prostředky neumožnily zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která jej učinila. Žalovaná postupovala přesně dle pokynů žalobkyně, vyplnila příslušný formulář, a dále postupovala dle pokynů žalobkyně, která jednostranně určila základní podmínky (výši úroku, pokut, poplatků, atd.), a žalovaná jako slabší strana neměla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Kontraktace mezi stranami tak naplnila znaky adhezní kontraktace dle § 1798 odst. 1 o. z. a protože je žalovaná jako adherující strana zároveň slabší stranou, je třeba úpravu smluv uzavíraných adhezním způsobem aplikovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2351/2021).

14. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí toliko na závěru, že výše smluvního úroku 45 % je jako nepřiměřená v rozporu s dobrými mravy. Opomněl však, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 vyplývá, že samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy dle § 588 odst. 2 o. z. Ani v případě, kdy jeden z podnikatelů je slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

15. S ohledem na výše uvedené se odvolací soud ztotožňuje s tím, že výše úroku 45 % přesahuje více než 10x úrok poskytovaný podnikatelům dle časové řady [název] řečeno kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě mnohonásobně převyšuje obvyklý standard, jenž poskytují bankovní instituce, a má tak zneužívající povahu ve vztahu k žalované jako podnikateli. Nelze ani argumentovat délkou sjednané splatnosti, když tato činila 60 měsíců (nešlo ani o krátkodobý úvěr, ani o úvěr v řádech desítek let).

16. Z výše uvedených důvodů odvolací soud přisvědčil, byť s jinou argumentací, závěru soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru je neplatná dle § 588 o. z., a proto žalobu jako nedůvodnou soud prvního stupně správně zamítl. Protože strany učinily nesporným, že žalovaná zaplatila 207 796 Kč, ačkoli jí žalobkyně poskytla 150 000 Kč, činí rozdíl částku 57 796 Kč, kterou žalovaná požadovala vzájemným návrhem vrátit z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z. jako plnění bez právního důvodu.

17. Odvolací soud přisvědčil žalobkyni toliko v námitce týkající se počátku prodlení. Argumentace žalované, a potažmo soudu prvního stupně, že splatnost nastala okamžikem zaplacení částky 150 000 Kč žalobkyni, není správná, nerozhodné je datum 18. 4. 2023. Protože jde o bezdůvodné obohacení, platí, že jeho splatnost je třeba vyvolat výzvou. Tu žalovaná před zahájením řízení neučinila a teprve v průběhu řízení uplatnila vzájemný návrh. Ten nebyl doručen žalobkyni před jednáním dne 5. 11. 2024 a teprve v průběhu tohoto jednání žalovaná učinila výzvu k vrácení částky 38 306 Kč s příslušenstvím. Následující den nastala splatnost dle § 1958 odst. 2 o. z. a následujícím dnem, tj. 7. 11. 2024 byla žalobkyně v prodlení s vrácením této částky (§ 1970 o. z.). Poté, co strany při jednání dne 13. 2. 2025 učinily nesporným, že žalovaná uhradila 207 796 Kč (namísto původně tvrzených 188 306 Kč), žalovaná rozšířila svůj vzájemný návrh o 19 490 Kč, tudíž splatnost nastala dne 14. 2. 2025 a od 15. 2. 2025 je žalobkyně v prodlení. O výši úroku z prodlení rozhodl odvolací soud dle § 1970 odst. 2 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. když k datu 7. 11. 2024 činila jeho výše 14,75 % ročně a k datu 15. 2. 2025 pak 12 % ročně. Ve zbytku vzájemný návrh stran příslušenství požadovaného žalovanou nebyl důvodný.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I., II. potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. a toliko v otázce počátku (a tím i výše) zákonného úroku z prodlení jej dle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil.

19. Výrok III. o zaplacení soudního poplatku ze vzájemného návrhu zůstal odvoláním nedotčen.

20. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné (s výjimkou nepatrné části vzájemného návrhu) žalované náklady právního zastoupení, když pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal žádné předpoklady. Ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje nepřiznat náhradu nákladů řízení účastníku, který by jinak měl na přiznání náhrady nákladů řízení právo; nemůže však založit právo na náhradu nákladů řízení protistrany. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud při tomto posuzování přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu, k postojům účastníků v průběhu řízení, apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci neměl úspěch, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013). O důvody hodné zvláštního zřetele se v souzené věci nejedná. Žalobkyně je podnikatelem v oboru poskytování úvěrů, judikatura stran nepřiměřenosti výše smluvních úroků, jakož i dalších poplatků, jí má být známa nejen v poměrech spotřebitelských úvěrů, ale též ve věci podnikatelů. S ohledem na celkovou koncepci smluvních ujednání, která tvořila právě žalobkyně, lze konstatovat, že usiluje o takovou aplikaci právních norem, v jejímž důsledku by se nemravnému jednání dostalo soudní ochrany. Žalovaná pak vystupovala jako slabší strana, byť úvěrovou smlouvu podepsala rovněž při podnikatelské činnosti, uplatnění vzájemného návrhu je pak pouhou reakcí na vrácení plnění z neplatné smlouvy, jakkoli odvolací soud považuje jednání žalované za neobezřetné.

21. Náklady řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny za 6 úkonů právní služby, nicméně je třeba vyjít z tarifní hodnoty v jednotlivých fázích řízení před soudem prvního stupně, kdy za 2 úkony (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 17. 10. 2014) náleží žalované odměna z tarifní hodnoty 114 881,15 Kč (112 730,01 Kč + smluvní pokuta 2 151,14 Kč), tedy ve výši 5 700 Kč, za 3 úkony právní služby (ústní jednání dne 5. 11. 2024, 9. 12. 2024 a doplnění vyjádření ze dne 10. 12. 2024) náleží žalované odměna ve výši 7 260 Kč z tarifní hodnoty 153 187,15 Kč (114 881,15 + 38 306) a za poslední ústní jednání náleží žalované odměna ve výši 8 020 Kč z tarifní hodnoty ve výši 172 677,15 Kč (jakožto součet žalobkyní uplatněné částky a žalovanou uplatněného celého vzájemného návrhu). Dále žalované náleží náhrada hotových výdajů 5x po 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024 a 1 x 450 Kč dle § 11 odst. 1 písm. g) za ústní jednání dne 13. 2. 2025, jakož i 21 % DPH ve výši 9 061,50 Kč, tedy náklady právního zastoupení 52 211,50 Kč, k nimž je třeba přičíst celý soudní poplatek za vzájemný návrh ve výši 2 890 Kč. Náklady řízení před soudem prvního stupně tak činí 55 101,50 Kč. V řízení odvolacím žalované náleží náhrada nákladů řízení za 2,5 úkonu právní služby (odvolání do výroku o nákladech řízení ve výši , vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu podle § 11 odst. 1 písm. g) a k), odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; dále jí náleží 3x náhrada hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhl.), dle § 137 odst. 3 o. s. ř. též 21% DPH ve výši 4 494 Kč, tj. celkem 25 894 Kč. Náklady řízení před soudy obou stupňů tak činí 80 995,50 Kč (55 101,50 + 25 894 Kč), které odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalované dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.; platební místo určil v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení