11 Co 202/2024 - 293

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Zuzany Ihnátové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce C], narozená dne [Datum narození žalobce C], státní občanka [země] bytem [Adresa žalobce A] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o náhradu nemajetkové újmy a o náhradu za omezení vlastnického práva k odvolání všech účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2024, č. j. 12 C 157/2016-233 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje v napadené části ve výroku o věci samé, tj. v odstavcích IV., VI. a VIII., ohledně částek - 70.960 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, kterou je povinen žalovaný zaplatit a) žalobci, - 71.920 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, kterou je povinen žalovaný zaplatit b) žalobci a - 95.280 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění až do zaplacení, kterou je povinen žalovaný zaplatit c) žalobkyni.

II. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částek - 70.960 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit a) žalobci, - 71.920 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit b) žalobci a - 95.280 Kč, kterou je povinen žalovaný zaplatit c) žalobkyni a ohledně všech zbývajících úroků z prodlení, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žaloba se ve stejném rozsahu zamítá.

III. Na náhradě nákladů řízení jsou povinni zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a) žalobce částku 8. 564 Kč, b) žalobce částku 8.676 Kč a c) žalobkyně částku 8.267 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud řízení zastavil ohledně nároku každého ze žalobců v rozsahu tam specifikovaných úroků z prodlení. Žalovanému uložil povinnost zaplatit ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku - a) žalobci částku 141.920 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 17.740 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení a 8,05 % ročně z částky 124.180 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení, - b) žalobci částku 143.840 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 17.980 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení a 8,05 % ročně z částky 125.860 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení a - c) žalobkyni částku 190.560 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 23.820 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení a 8,05 % ročně z částky 166.740 Kč od 22. 5. 2016 do zaplacení. Žalobu o částku 100.00 Kč, kterou měl žalovaný plnit každému ze žalobců, okresní soud zamítl. Na náhradě nákladů prvostupňového řízení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům k rukám jejich advokátky ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku částky 15.412,86 Kč a) žalobci, 17.096,24 Kč b) žalobci a 32.066,77 Kč c) žalobkyni.

2. Proti rozsudku, a to proti jeho meritorním vyhovujícím výrokům (o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částky 141.920 Kč, 143.840 Kč a 190.500 Kč, a to včetně úroků z prodlení), podal žalovaný včasné odvolání. Okresnímu soudu vytýkal, že přehlédl některá jeho tvrzení, nevypořádal se důsledně s jeho argumenty a o věci rozhodl na podkladě vadných právních závěrů. Žalovaný neodpovídá za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., což ostatně plyne z odůvodnění rozsudků přijatých v obdobné věci stejných účastníků, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 342/2012. Nároky tam uplatněné byly vyhodnoceny jako nároky se základem v přímé aplikaci čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Námitky žalovaného v nyní probíhajícím řízení byly shrnuty v podání ze dne 21. 2. 2024 a překračují rozsah námitek v předchozím sporu. Novými skutečnostmi přednesenými na obranu žalovaného ve zmíněném podání se okresní soud vůbec nezabýval. Zejména ponechal bez povšimnutí, že pozemky parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa], dříve náležející a) a b) žalobcům, byly v celém rozsahu zastavitelné. Plánovaná stavba komunikace na těchto pozemcích neměla na jejich využití a na cenu žádný vliv. Žalobci a) a b) převedli oba pozemky na třetí osobu kupní smlouvou ze dne [datum] za kupní cenu [číslo] Kč/1 m, tedy za cenu vyšší, než jaká byla cena pozemků stanovena znaleckými posudky. Po prodeji byly na pozemcích zhotoveny rodinné domy. Nový vlastník pozemků nebyl záměrem územního plánu nijak omezen. Dům tedy mohli na pozemcích postavit již dříve oba žalobci, avšak ti o územní rozhodnutí nebo o stavební povolení za tím účelem nikdy nepožádali. Neprokázali, že měli v úmyslu stavbu na pozemcích realizovat. Vlastnické právo k pozemkům de facto nevykonávali. Zásah do jejich vlastnického práva popsaný v žalobě nepřekročil přípustnou míru a nebyl nelegitimní. Obava žalobců, že jsou ve svém vlastnickém právu omezeni, se ukázala být lichou. Platnost územně plánovací informace ze dne 4. 1. 2012 byla omezena na dobu 1 roku. Ani tento dokument výstavbu domů na části předmětných pozemků nevylučoval. Pokud by žalobci podnikli aktivní kroky ke získání stavebního povolení, zřejmě by uspěli. Pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] o výměře [číslo] m, měl být – dle tvrzení c) žalobkyně – plánovanou veřejně prospěšnou stavbou komunikace zasažen v rozsahu [číslo] m. Územní plán ovšem předpokládal zatížení pozemku plánovanou stavbou na ploše [číslo] m. Podle již závazné územní studie pořízené v 11/2023, resp. dle jejích upřesněných údajů, bude pozemek c) žalobkyně zasažen komunikací jen v rozsahu [číslo] m (tj. 33 %). Zatížená část pozemku parc. č. [hodnota] bude předmětem jednání o odkoupení a c) žalobkyně za ni obdrží adekvátní náhradu. Zbývající plochu pozemku lze zastavět. Vybudování komunikace zvýší hodnotu pozemku. Záměr předpokládaný v územním plánu je tak pro pozemek přínosem, nikoli zátěží. Stavební pozemek musí být totiž dopravně napojen na kapacitně vyhovující veřejně přístupnou pozemní komunikaci. Žalovaný není srozuměn se závěry vyjádřenými ve věci sp. zn. 21 C 342/2012 z důvodů vyjmenovaných v jeho podání ze dne 18. 4. 2024. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva žalobců záměrem územního plánu není dán ani co do základu. Závěry soudů v předchozí věci (o existenci nároku žalobců na náhradu za omezení jejich vlastnického práva k pozemkům) byly čistě hypotetické, přičemž následující praxe je vyvrátila. Žalobcům neměla být náhrada přiznána. S těmito námitkami se žalovaný domáhal změny rozsudku v napadené části, jde-li o meritum věci, tak, že žaloba každého ze žalobců bude rovněž v tomto rozsahu zamítnuta.

3. Žalobci ve vyjádření k odvolání navrhli, aby byl rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním žalovaného jako věcně správný potvrzen. Žalovaný právní závěry okresního soudu dezinterpretoval, pokud je redukoval na konkluzi, že žalovaný odpovídá za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že jednotlivé peněžní částky byly žalobcům přisouzeny za použití Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S aplikací příslušných ust. zákona č. 82/1998 Sb. okresní soud zamítl nárok každého ze žalobců na zaplacení částky 100.000 Kč - nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup. Rozsudek okresního soudu je přes stručné odůvodnění přezkoumatelný. Většina námitek žalovaného byla vyvrácena již v předchozím řízení vedeném mezi týmiž účastníky, soudy krajským, Nejvyšším a Ústavním. Jde-li o nově uplatněné argumenty, žalovaný pominul, že jeho zastupitelstvo vydalo s účinností od 30. 9. 2014 nový územní plán, v němž bylo umístění křižovatky plánované na pozemcích žalobců změněno, přičemž nový stav již výstavbě domů na pozemcích žalobců a) a b) a zčásti na pozemku žalobkyně c) nebrání. Žalováno bylo za dobu od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2014, tedy za účinnosti územního plánu z roku 1998. Retroaktivní pohled žalovaného na projednávanou věc je proto nepřípustný. Po datu 30. 9. 2014 nebylo již nutno dle nového územního plánu pozemky a) a b) žalobců pro účely výstavby křižovatky vyvlastňovat; žalobci a) a b) proto žádné další nároky proti žalovanému již neuplatnili. Územně plánovací informaci z roku 2012, jejíž platnost byla omezena na dobu 1 roku, předložili pouze jako podpůrný důkaz ke tvrzení, že rovněž orgány žalovaného považovaly tehdy pozemky žalobců za nezastavitelné, podléhající vyvlastnění. Obsahově shodná byla rovněž územně plánovací informace ze dne 2. 9. 2009. V období od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2014 bylo nutno (dle tehdy platného územního plánu) k výstavbě křižovatky zabrat (a vyvlastnit) z pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví c) žalobkyně plochu o výměře [číslo] m. K redukci této části na [číslo] m došlo teprve na podkladě nového územního plánu, tj. od 30. 9. 2014. Ze stejného důvodu nemá právní význam tvrzení žalovaného, že dle územní studie z roku 2024 je ke stavbě křižovatky určena ještě menší část pozemku c) žalobkyně.

4. Rovněž žalobci napadli rozsudek okresního soudu včasným odvoláním, jímž brojili pouze proti jeho nákladovým výrokům. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení za přiléhavého použití § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak míru procesního úspěchu každého žalobce určil nesprávně. Nerespektoval totiž závěry vyjádřené např. v usnesení NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 ze dne 20. 12. 2016, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 68/2018, a v usnesení sp. zn. 30 Cdo 4401/2016 ze dne 16. 5. 2017. Při objektivní kumulaci nároků má být o náhradě nákladů mezi účastníky rozhodnuto jediným výrokem. Za tarifní hodnotu se považuje dle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. součet tarifních hodnot spojených věcí. Tarifní hodnotou nároku na náhradu nemajetkové újmy je podle § 9 odst. 4 písm. a) cit. vyhl. částka 50.000 Kč. Pokud okresní soud stanovil tarifní hodnotu uvedeného nároku částkou 100.000 Kč, postupoval chybně. Při určení míry úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil rovněž nárok na peněžní plnění, je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků. S touto argumentací se žalobci domáhali změny napadených nákladových výroků tak, že žalovaný bude zavázán zaplatit na náhradě nákladů prvostupňového řízení částky 40.455,65 Kč a) žalobci, 44.183,99 Kč b) žalobci a 53.426,32 Kč c) žalobkyni.

5. Okresní soud se bezchybně vypořádal s problematikou mezinárodní pravomoci soudů a kolize hmotného práva. S jeho závěry vyloženými v odstavci 8. odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud bez výhrad souhlasil.

6. Rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející přezkoumal krajský soud v části dotčené odvoláním všech účastníků, tj. v odstavcích IV., VI., VIII. a v závislých výrocích v odstavcích X., XI. a XII., postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, jde-li o věc samu, že odvolání žalovaného je zčásti důvodné.

7. Krajský soud souhlasil se všemi právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavci 5. odůvodnění napadeného rozsudku. Tam uvedené skutečnosti plynou z provedených důkazů a odpovídají rovněž tomu, co je krajskému soudu známo z úřední činnosti, konkrétně z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 342/2012. Pro přehlednost lze zjištěné právně významné skutečnosti shrnout následovně:

8. Původním vlastníkem pozemků parc. č. [číslo] – zahrada, [číslo] – zahrada a [číslo] – zahrada v k. ú. [adresa] (dále také jen „pozemky“) byla obchodní společnost [právnická osoba], která je nabyla kupními smlouvami ze dne [datum] Společníkem jmenované právnické osoby byla c) žalobkyně a [jméno FO]. Společnost byla zrušena likvidací ke dni 23. 6. 2005. Kupní smlouvou ze dne [datum] převedla tato obchodní společnost zastoupená c) žalobkyní – likvidátorkou společnosti vlastnictví k pozemku parc. č. [číslo] na a) žalobce za cenu 547.000 Kč, k pozemku parc. č. [číslo][číslo] na b) žalobce za cenu 540.000 Kč a k pozemku parc. č. [hodnota] za cenu 1.400.000 Kč na c) žalobkyni. Žalobci a) a b) převedli vlastnictví ke svým pozemkům kupní smlouvou ze dne [datum], s právními účinky vkladu práva ke dni 19. 12. 2016, na společnost [právnická osoba]., a) žalobce za cenu 2.781.632 Kč a b) žalobce za cenu 2.819.264 Kč. Úřad města [adresa] jako stavební úřad udělil dne 29. 5. 1996 souhlas k trvalému odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu za účelem výstavby rodinných domů na označených pozemcích. Dne 29. 8. 1996 vydal stavební úřad na žádost původního vlastníka – společnosti [právnická osoba] územní rozhodnutí o umístění novostavby rodinných domků na stejných pozemcích. Změnou územního plánu žalovaného z roku 1998 provedenou dne 13. 12. 2001 bylo rozhodnuto, že plánovaná veřejně prospěšná stavba veřejné komunikace [adresa] se dotkne pozemků dříve ve vlastnictví obchodní společnosti [právnická osoba] parc. č. [číslo] K bezpodmínečné směně těchto pozemků za jiné, o kterou žalobci v letech 2008 a 2011 žalovaného požádali, nedošlo. Ani v době od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2014 nebyla stavba veřejné komunikace realizována. Žalobci netvrdili, že v posuzovaném období podnikli jakékoli kroky k realizaci stavby rodinných domů na svých pozemcích. Územní plán byl změněn s účinky od 30. 9. 2014. Žalobci vycházeli při vyčíslení nároku na náhradu škody za omezení vlastnického práva z obvyklé ceny pozemků ve výši [číslo] Kč/m2, kterou stanovil znalec [tituly před jménem] [jméno FO] jako cenu obvyklou v lokalitě [adresa] pro období roku 2012–2013 ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 21 C 342/2012. Jde o částku nižší, než jakou určil znalec [tituly před jménem] [jméno FO] v posudku č. [č. účtu] ze dne 20. 2. 2024, mimo jiné pro rok 2013 ([číslo] Kč/m), ke dni 31. 5. 2014 ([číslo] Kč/m) a ke dni 6. 12. 2014 ([číslo] Kč/m).

9. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům nelze kvalifikovat dle ust. zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

10. Podle čl. 11 odst. 1 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

11. Podle čl. 11 odst. 4 cit. Ústavního zákona vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

12. Ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 342/2012 uplatnili žalobci proti žalovanému nárok na náhradu za omezení vlastnického práva k pozemkům v důsledku územního plánu, podle něhož měla být na jejich pozemcích vybudována komunikace coby veřejně prospěšná stavba, a to za předcházející období 2009–2012. Nejvyšší soud ČR rozhodující v označené věci naposledy usnesením ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1244/2021, mimo jiné konstatoval: „Z judikatury dovolacího soudu reflektující premisy, z nichž vychází judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. V případě územního plánování je možné vyjít z toho, že územní plán stanoví toliko rámec pro využití území, nestanoví však přesný časový harmonogram, v němž musí dojít k realizaci v budoucnu územním plánem předpokládaného záměru. To se týká i staveb veřejně prospěšného charakteru, které mohou vést k vyvlastnění pozemků, na nichž mají být takové stavby realizovány. Na druhou stranu zanesení veřejně prospěšné stavby do územního plánu by mělo být pro stavebníka impulsem, aby začal svůj záměr v přiměřené časové době realizovat, případně aby od svého záměru upustil, neboť plánovaná existence veřejně prospěšné stavby zpravidla vede k omezení vlastnických oprávnění vlastníka dotčeného pozemku a staví jej také do nejistého postavení z hlediska realizace veřejně prospěšné stavby. Byť totiž vlastník pozemku musí omezení svého vlastnického práva v důsledku územním plánem předvídané veřejně prospěšné stavby na jeho pozemku přijmout, předpokládá, že k realizaci tohoto záměru dojde v přiměřené časové době a za omezení či vyvlastnění svého vlastnického práva obdrží adekvátní náhradu, a to zpravidla v podobě adekvátní finanční kompenzace nebo v podobě výměny pozemků dotčených veřejně prospěšnou stavbou za pozemky jiné. Pokud ovšem k realizaci dohody či vyvlastňovacího řízení v časově přiměřené době nedojde, stává se postavení vlastníka dlouhodobě nejistým, neboť jakákoli stavební činnost s ohledem na možnost vyvlastnění je rizikovou a také hodnota pozemků je v důsledku rizika vyvlastnění zpravidla nižší než u pozemků obdobného druhu a charakteru, u nichž vyvlastnění není předpokládáno. Dlouhodobý stav, kdy je vlastník pozemku omezen na svém vlastnickém právu bez jakékoli náhrady, může proto podle Nejvyššího soudu nabýt ústavněprávní roviny a s přihlédnutím k okolnostem individuálního případu vést k přiznání náhrady za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Je totiž zřejmé, že obecná využitelnost a realizace vlastnických práv k pozemku omezeného obsahem územního plánu je limitována oproti stavu, kdy by územní plán konkrétní záměr využití pozemku nestanovil. V této souvislosti je možné poukázat i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že dlouhodobá ztráta schopnosti vlastníka moci účinně vykonávat vlastnické právo ke svým pozemkům znamená de facto jejich vyvlastnění, byť formálně k vyvlastnění nikdy nedošlo. Za takové omezení vlastnického práva přitom podle Evropského soudu pro lidská práva přináleží vlastníkovi pozemku náhrada.“ Dovolací soud v cit. rozhodnutí dále konstatoval, že náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena úvahou soudu zohledňující všechny konkrétní okolnosti případu. Má se přihlédnout zejména k hodnotě pozemku obdobného druhu a charakteru a intenzitě omezení vlastnického práva, délce omezení vlastnického práva, postoji a přístupu stavebníka k omezení, okamžiku nabytí vlastnického práva stavebníkem a podobně.

13. Se závěrem okresního soudu, že žaloba, kterou žalobci uplatnili své nároky na náhradu za omezení vlastnického práva, je co do základu důvodná, je možno souhlasit vzhledem k citovaným závěrům judikatury NS ČR, jimiž byl krajský soud vázán. Posuzované období (od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2014) spadá totiž do doby účinnosti územního plánu z roku 1998, resp. jeho změny z roku 2001. Žalovaný v řízení před okresním soudem neprokázal, že v tomto období došlo ke změně územního plánu, tj. k menšímu omezení vlastnického práva žalobců k jejich pozemkům ve srovnání s dobou předchozí. Tvrzení žalovaného o změně územního plánu s účinky od 30. 9. 2014 nejsou právně významná, neboť v této věci soud vážil intenzitu omezení vlastnického práva pouze za dobu předcházející uvedenému datu. Jako okolnosti významné pro určení míry omezení vlastnického práva žalobců krajský soud hodnotil mimo jiné ty skutečnosti, k nimž přihlédl krajský soud již dříve, ve sporu opakovaně zmíněném (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2020, č. j. 56 Co 277/2013–927). S jejich zohledněním tehdy stanovil výši náhrady přiznané žalobcům jako 3 % z obecné ceny pozemku za každý rok, po které omezení vlastnického práva v tehdy posuzovaném období trvalo. Vyšel přitom z výměry [číslo] m pozemku parc. č. [číslo], [číslo] m pozemku parc. č. [číslo] a [číslo] m pozemku parc. č. [hodnota]. Právně irelevantní jsou tvrzení o menším rozsahu zasažení pozemku c) žalobkyně plynoucí z nového územního plánu účinného od 30. 9. 2014 či z upřesňující územní studie z 11/2023. Žalobci totiž žádali o náhradu za omezení vlastnického práva přede dnem 30. 9. 2014, resp. před datem 1. 10. 2014.

14. Relevantními okolnostmi pro určení výše náhrady je tedy především zjištění, že k datu nabytí pozemků do vlastnictví jednotlivými žalobci (v roce 2005) si tito museli být vědomi trvajícího omezení nabývaného vlastnického práva vyvolaného změnou územního plánu provedenou v roce 2001. Prodejem pozemků v roce 2016 se u žalobců a) a b) nepotvrdil jejich předpoklad, že obvyklá cena pozemků se v důsledku trvajícího omezení územním plánem výrazně sníží.

15. Nad rámec těchto skutečností krajský soud měl za podstatné zjištění, že v nyní posuzovaném období žalobci jako vlastníci nečinili za účelem případného výkonu vlastnického práva k pozemkům žádné konkrétní úkony. Vzhledem k zákonné úpravě a soudní praxi přitom nebylo možno a priori zcela vyloučit, že již v té době mohli předmět vlastnictví užívat nebo s ním nakládat bez omezení. Dle § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění zákona č. 303/2011 Sb., a dle judikaturních závěrů totiž mohl každý z nich jako účastník řízení o vydání územního rozhodnutí nebo stavebního povolení, který se svou žádostí u stavebního úřadu neuspěl, podat v této své záležitosti správní žalobu a současně navrhnout v příslušné části zrušení územního plánu. Ze žaloby v nyní probíhajícím řízení plyne, že žalobci byli osobami, které tvrdí, že jsou ve svých právech opatřením obecné povahy (územním plánem) zkráceni, tedy omezeni ve svém vlastnickém právu k pozemku. Podle § 101a odst. 1 cit. zák. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, podat ve správním soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým návrhem. Žalobci ovšem zůstali v tomto období zcela pasivní.

16. Jestliže účinky nového územního plánu nastaly ode dne 30. 9. 2014, lze dále vyjít z úvahy, že v posuzovaném období již žalovaný konal v oblasti územního plánování konkrétní úkony směřující k připravované změně územního plánu. O té mohli žalobci získat u žalovaného bližší informace, pokud by se o věc zajímali, a jejich újma plynoucí ze stavu nejistoty ohledně „osudu“ jejich vlastnického práva k pozemkům tím mohla být případně alespoň zčásti umenšena. Na rozdíl od doby minulé v době od 31. 5. 2013 do 30. 9. 2014 již žádnou aktivitu k realizaci vlastnického práva nevyvíjeli. Netvrdili např., že znovu požádali o směnu pozemků. Poté, kdy v roce 1996 vydané územní rozhodnutí pozbylo platnosti, tj. od roku 1998, nepožádali žalobci či jejich právní předchůdkyně o vydání nového územního rozhodnutí za účelem stavby rodinných domů. Jestliže žalobci a) a b) za další zhruba 2 roky od konce posuzovaného období své pozemky výhodně zpeněžili, lze také důvodně předpokládat, že tím částečně finančně kompenzovali omezení vlastnického práva k pozemkům za předcházející dobu vyvolané územním plánem žalovaného po jeho změně v roce 2001.

17. Vyjmenované skutečnosti vedly krajský soud k úvaze, že adekvátní náhradou za omezení vlastnického práva žalobců k pozemkům v rozhodné době je částka odpovídající 2,5 % z obvyklé ceny pozemků za každý rok posuzovaného období. Náhrada proto byla přiznána každému ze žalobců za jeden rok a čtyři měsíce ve výši 2,5 %, - a) žalobci z částky 2.838.400 Kč, tj. 70.960 Kč, - b) žalobci z částky 2.876.800 Kč, tj. 71.920 Kč a - c) žalobkyni z částky 3.811.200 Kč, tj. 95.280 Kč. Výše náhrady za omezení vlastnického práva má být v těchto případech založena na objektivních a rozumných důvodech. Mezi touto výší stanovenou soudem a způsobenou škodou je třeba zachovat vztah přiměřenosti, tedy respektovat princip proporcionality. Při zohlednění vyjmenovaných relevantních okolností je v posuzovaném období přiměřená náhrada v rozsahu 2,5 % z ceny toho kterého pozemku za každý rok trvání omezení vlastnického práva.

18. Krajský soud s těmito závěry rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. v odstavcích IV., VI. a VIII. výroku ohledně částek (s tam uvedenými úroky z prodlení) 70.960 Kč pro a) žalobce, 71.920 Kč pro b) žalobce a 95.280 Kč s přísl. pro c) žalobkyni jako věcně správný potvrdil.

19. Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částek 70.960 Kč pro a) žalobce, 71.920 Kč pro b) žalobce a 95.280 Kč pro c) žalobkyni a ohledně všech zbývajících úroků z prodlení krajský soud rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu ve stejném rozsahu zamítl.

20. Při rozhodování o úrocích z prodlení, které je žalovaný povinen jednotlivým žalobcům zaplatit, krajský soud přihlédl k tomu, že žalovaný se nedopustil porušení žádné konkrétní povinnosti. K plnění náhrady žalobcům byl zavázán v důsledku stavu, který nastal při dlouhodobé platnosti územního plánu, jehož záměry žalovaný po stejnou, tedy dlouhou dobu nerealizoval, čímž došlo k již neakceptovatelnému omezení vlastnického práva žalobců. Spory o náhradu za omezení vlastnického práva uvedeným způsobem jsou v soudní praxi zcela výjimečné. Ve věcech náhrad za toto omezení je konečná výše náhrady založena primárně na úvaze soudu zohledňující veškerá významná kritéria pro tu kterou konkrétní věc. Povinnost zaplatit náhradu za způsobenou škodu vzniká na základě soudního rozhodnutí, kterým je určena doba splnění. Teprve uplynutím takto stanovené lhůty dochází k prodlení dlužníka. Žalovaný byl proto zavázán zaplatit žalobcům zákonné úroky z prodlení za dobu ode dne následující po uplynutí lhůty k plnění do zaplacení částek přisouzených každému ze žalobců.

21. O náhradě nákladů prvostupňového řízení v poměru mezi jednotlivými žalobci na straně jedné a žalovaným na druhé straně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný v řízení částečně uspěl, a má právo na náhradu adekvátní části zaplacených nákladů. Tarifní hodnotou je částka 626.320 Kč, která je součtem tarifních hodnot všech žalovaných nároků (podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2024), tedy částek 3 x 50.000 Kč (dle § 9 odst. 4 písm. a) cit. vyhl.), 141.920 Kč, 143.840 Kč a 190.560 Kč. Z ní připadá na a) žalobce částka 191.920 Kč, tj. 30,6 %, na b) žalobce částka 193.840 Kč, tj. 31 %, a na c) žalobkyni částka 240.560 Kč, tj. 38,4 %.

22. Odměna advokáta žalovaného z tarifní hodnoty 626.320 Kč byla stanovena podle § 7 bodu 6. cit. vyhl. v částce 10.820 Kč/1 úkon právní služby. K účelným nákladům žalovaného náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření k žalobě ze dne 12. 10. 2016, včetně odporu proti platebnímu rozkazu, sepis podání ze dne 21. 2. 2024 a 18. 4. 2024, účast u jednání konaných ve dnech 22. 2. 2024, 18. 4. 2024, které trvalo déle než dvě hodiny, a 18. 6. 2024. Blanketní odpor žalovaného a jeho první vyjádření k žalobě byly honorovány jako jediný úkon právní služby. Žalovaný totiž učinil uvedené dva úkony formou samostatných písemností, ačkoli bylo možno spojit je do jediného podání. Pouze takový postup by byl účelný a hospodárný. Celkové náklady advokáta žalovaného činí 107.642 Kč a sestávají z odměny za 8 úkonů po 10.820 Kč, tj. 86.560 Kč, z paušálních náhrad za 8 stejných úkonů po 300 Kč, tj. 2.400 Kč, podle § 13 odst. 4 cit. vyhl., a z 21% DPH ze součtu obou uvedených položek, tedy z částky 88.960 Kč, která se rovná částce 18.682 Kč.

23. Z nákladů řízení žalovaného ve výši 107.642 Kč připadá na a) žalobce 30,6 %, tj. částka 32.938,50 Kč, na b) žalobce 31 %, tj. částka 33.369 Kč, a na c) žalobkyni 38,4 %, tj. částka 41.334,50 Kč. Jestliže a) žalobce uspěl pouze ohledně 70.960 Kč, tj. v 37 % předmětu řízení, jeho neúspěch ohledně 120.960 Kč (což je součet tarifní hodnoty sporu o náhradu nemajetkové újmy 50.000 Kč a o peněžní plnění 70.960 Kč) je neúspěchem v rozsahu 63 %. Výsledně proto platí 26 % z částky 32.938,50 Kč, což je po zaokrouhlení 8.564 Kč. Další ze žalobců, b) žalobce, uspěl ohledně částky 71.920 Kč, tj. 37 %, a jeho neúspěch ohledně částky 121.920 Kč (součet tarifní hodnoty 50.000 Kč a částky 71.920 Kč) je neúspěchem v rozsahu 63 %. Výsledně proto platí 26 % z částky 33.369 Kč, což je po zaokrouhlení 8.676 Kč. Stejnou úvahou byla stanovena povinnost k náhradě nákladů prvostupňového řízení c) žalobkyni. Ta uspěla ohledně částky 95.280 Kč, tj. 40 %, a její neúspěch ohledně částky 145.280 Kč (součet tarifní hodnoty 50.000 Kč a částky 95.280 Kč) odpovídá 60 % předmětu řízení. Výsledně platí 20 % z částky 41.334,50 Kč, což se rovná částce 8.267 Kč.

24. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Úspěch každého ze žalobců v poměru k úspěchu žalovaného byl v odvolacím řízení shodný. Každý ze žalobců obdrží na základě tohoto rozsudku 50 % z částky, která zůstala předmětem odvolacího řízení. Ve stejném rozsahu byla žaloba každého žalobce zamítnuta.

Poučení