11 Co 211/2024 - 300

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o uzavření dohody o převodu náhradních pozemků o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 5. 2024, č. j. 17 C 125/2024-266 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem I potvrzuje. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků specifikovaných pod bodem I k uspokojení restitučního nároku nabyvatele ve výši 287 816,93 Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení v částce 443 618,28 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně nyní rozhodoval o zbytku nároku žalobce, kdy již dříve vydal částečný rozsudek ze dne 6. 3. 2023, č. j. 11 C 167/2018-609, kterým rovněž uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o převodu náhradních pozemků k uspokojení části jeho restitučního nároku ve výši 201 149,25 Kč s tím, že o zbytku nároku žalobce (tehdy požadavek na vydání pozemku p. č. 527/1 v k. ú. [adresa]) a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2024, č. j. 11 Co 136/2023-676, jako věcně správný. V této souvislosti odvolací soud dále doplňuje, že žalovaný podal dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva, konkrétně naplnění podmínek pro uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby prostřednictvím žaloby k nahrazení projevu vůle žalovaného při vydání náhradních pozemků mimo veřejné nabídky dle § 11a zákona o půdě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud pak usnesením ze dne 10. 7. 2024, č. j. 28 Cdo 1388/2024-793, dovolání odmítl, když dovodil, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzované věci nebyly naplněny, vytčené otázky byly řešeny v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a nebyly zjištěny důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky (liknavost, svévole atd.).

3. Soud prvního stupně vyhověl požadavku žalobce na uzavření dohody o převodu náhradních pozemků, a to pozemku parcelní číslo [hodnota] v k. ú. [adresa], obec [adresa], parcelní číslo [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa], parcelní číslo [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa] a parcelní číslo [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], obec [adresa]. Vycházel ze stejných skutkových zjištění učiněných na základě důkazů provedených již v souvislosti s vydáním částečného rozsudku a dospěl k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu zákona o půdě (a zákona č. 243/1992 Sb.), a to jako právní nástupce zemřelé oprávněné osoby [tituly před jménem] [jméno FO]. Poprvé bylo o nároku právní předchůdkyně žalobce rozhodnuto Okresním úřadem v Chomutově, Referátem okresního pozemkového úřadu dne 22. 2. 2001, sp. zn. 4/1228/2000/4/892/Ba, rozhodnutí nabylo právní moci 3. 4. 2001; předmětem řízení byly pozemky evidované v k. ú. [Anonymizováno], nově k. ú. [Anonymizováno] v rozsahu , v rozsahu nebylo určeno vlastnické právo pro překážky vydání v § 11 odst. 3 zákona o půdě; rozhodnutí vycházelo z nástupnictví po původních vlastnících, převodu majetku v době nesvobody podle přikazovacích rozhodnutí z 22. 4. 1942 a z nedokončení restitučního řízení podle z. č. 128/1946 Sb. Uvedené rozhodnutí nebylo základem práv, která byla uplatňována v tomto řízení. Další rozhodnutí již byla učiněna v rámci řízení podle části páté z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), protože správní orgán rozhodl dále o žádosti právní předchůdkyně žalobce na vydání pozemků (zejména) v k. ú. [adresa] negativně. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově z 29. 5. 2014, č. j. 20 C 110/2008-323, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13. 1. 2016, č. j. 12 Co 604/2014-422, se týkal žádosti právní předchůdkyně žalobce z 14. 8. 2000 a převodu pozemků na město [adresa] kupní smlouvou z 15. 12. 1942; ve výroku o vlastnickém právu žalobkyně ke konkrétním pozemkům nabyl rozsudek zčásti právní moci 27. 6. 2014, ve zbytku došlo rozhodnutím soudu druhého stupně ke změně tak, že se ohledně části pozemků konstatuje oprávněnost nároku, ale žaloba se zamítá, protože pozemky nelze vydat, totéž platilo pro změnu původně zamítavého rozsudku soudu prvního stupně, rozhodnutí soudu druhého stupně nabylo právní moci 29. 3. 2016. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově z 6. 2. 2018, č. j. 28 C 1/2012-548 výrokem I určil vlastnické právo žalobce, výroky II – IV byla žaloba zamítnuta, byť nárok žalobce byl uznán za oprávněný; rozsudek nabyl právní moci 5. 4. 2018. Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze 17. 4. 2018, č. j. 28 C 1/2012-656 výroky I – V nárok uznal jako oprávněný, žaloba však byla zamítnuta s ohledem na překážky ve vydání odňatých pozemků, rozsudek nabyl právní moci 10. 6. 2018. Rozhodnutí se týkalo pěti žalob (vedených pod sp. zn. 8 C 21/2011, 21 C 20/2011, 28 C 1/2012, 28 C 99/2012, 30 C 41/2012), které byly u soudu uplatněny 2011 a 2012 ohledně pěti rozhodnutí správního úřadu, že právní předchůdkyně žalobce není vlastníkem a že nesplňuje podmínky pro uznání oprávněnou osobou (šlo o důsledek posuzování kupní smlouvy z 15. 12. 1942). Konečně byl vydán rozsudek Okresního soudu v Chomutově z 5. 8. 2018, č. j. 28 C 1/2012-752 (právní moc 13. 12. 2018), jak vyplývalo ze zprávy Okresního soudu v Chomutově, a rozsudek z 15. 11. 2018, č. j. 28 C 1/2012-766, který nabyl právní moci. Byť znalecký posudek na hodnotu restitučního nároku (jeho jednotlivých částí) nebyl soudu předložen (s ohledem na nespornost celkové výše), tvrzení žalobce, že v době podání žaloby byla dospělá převážná část nároků žalobkyně, nebylo zpochybněno. Po prvním rozhodnutí Pozemkového úřadu v roce 2008 o oprávněnosti nároku právní předchůdkyně žalobce (nemovité věci v k. ú. [Anonymizováno]) došlo v dalších správních rozhodnutích k vyhodnocení nároků právní předchůdkyně žalobkyně jako neoprávněných (převážně k. ú. [adresa]). V souvislosti s vyřizováním nároku právní předchůdkyně žalobce i žalobce došlo k průtahům v řízení (což je zřejmé již z doby, která uplynula od podání žádosti o vydání do pravomocného rozhodnutí o nárocích).

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce měl ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o půdě nárok na vydání náhradních pozemků, přičemž minimální aktuální výše tohoto nároku ke dni vydání částečného rozhodnutí činila 495 768,37 Kč, ke dni konečného rozhodnutí soudu tímto rozhodnutím (po částečném uspokojení částečným rozsudkem) 294 619,12 Kč.

5. Mezi účastníky bylo sporné, zda žalovaná postupovala při uspokojování nároku žalobce (jeho právní předchůdkyně) liknavě, svévolně nebo diskriminačně. Žalobce předně s odkazem na výše uvedený postup správních orgánů a soudů namítal nepřiměřenou délku restitučních řízení. Dále žalovaný (jeho právní předchůdce) v řízeních podle části páté konal obstrukčně (zpomaloval postup řízení). Soud prvého stupně v této souvislosti dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalovaný (jeho právní předchůdce) odporoval statusu žalobce jako oprávněné osoby i poté, co byla tato otázka pravomocně vyřešena v jiném řízení. Žalovaný (jeho právní předchůdce) neposkytl žalobci součinnost při vyhotovení srovnávacího sestavení parcel a geometrických plánů v souvislosti s řízeními podle části páté o. s. ř. u Okresního soudu v Chomutově. Žalovaný (jeho právní předchůdce) neuhradil žalobci (jeho právní předchůdkyni) náklady na vyhotovení těchto listin (podkladů pro rozhodnutí soudu) a žalobce (jeho právní předchůdkyně) se musel (musela) jejich zaplacení domáhat pořadem práva. Další nároky žalobce (právní předchůdkyně žalobce) na náhradní pozemky, o kterých bylo rozhodnuto (pravomocně) 29. 3. 2016, byly oceněny 4. 1. 2017, a o kterých bylo rozhodnuto pravomocně 5. 4. 2018, 10. 6. 2018 a 13. 12. 2018, byly oceněny (zohledněny) až 1. 8. 2019 (tj. v průběhu řízení v této věci). Žalobce uplatnil (v červnu 2017 a dubnu 2018) své právo na náhradní pozemky ohledně devíti pozemků ve dvou kolech veřejných nabídek, úspěšný byl u dvou pozemků. Nabídka vhodných náhradních pozemků převyšovala poptávku (žalobce neuvedl žádné konkrétní výhrady ke kvalitě a kvantitě nabízených pozemků). Žalobce uplatnil v průběhu řízení v roce 2023 své nároky na poskytnutí náhradních pozemků ve třech výběrových řízení (ohledně třech pozemků) v Ústeckém kraji (neúspěšně) a dále se účastnil v témže roce výběrového řízení, které bylo zrušeno.

6. Překážky vydání jednotlivých pozemků žalovaným (ve vztahu k projednávaným pozemkům uvedeným ve výroku I rozsudku) nebyly namítány. Mezi účastníky bylo nesporné, že jde o pozemky, které jsou formálně součástí zemědělského půdního fondu (druh pozemku tomu odpovídá) a které mohou sloužit zemědělské výrobě.

7. Pokud jde o právní hodnocení, soud prvního stupně uzavřel, že podle § 2 odst. 2 z. č. 243/1992 Sb. oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. Podle § 6 odst. 2 z. č. 243/1992 Sb. oprávněná osoba má nárok na náhradu, která se poskytne podle zvláštního právního předpisu. Náhrady za nemovitosti, které nelze vydat, a postup při uplatňování náhrad stanoví zvláštní právní předpis.

8. V řízení vyšlo najevo, že žalobce je dědicem nároku na náhradu za odňaté a nevrácené pozemky dle § 6 odst. 2 z. č. 243/1992 Sb. za podmínek dle zákona o půdě, který mu příslušel jako nástupci [tituly před jménem] [jméno FO] (osoby oprávněné ve smyslu § 2 odst. 2 z. č. 243/1992 Sb.).

9. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

10. Pokud jde o splnění podmínek pro to, aby žalobce uplatnil svůj nárok na náhradní pozemky mimo režim § 11a zákona o půdě, tj. jinak než účastí na veřejné nabídce náhradních pozemků, soud prvního stupně se správně zabýval splněním těchto jednotlivých konkrétních podmínek, a sice podmínkou liknavosti, svévole či diskriminace, tak jak již byly vymezeny v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Správně připomněl, že samotná délka restitučního řízení nepostačuje pro závěr o liknavosti žalovaného. Žalobce uplatnil celkem pět aspektů pro zvolený procesní postup, a sice a) celková doba vyřizování restitučního nároku (rozděleného do řady řízení) v návaznosti na změnu posuzování oprávněnosti nároku žalobce (jeho právní předchůdkyně) oproti prvnímu rozhodnutí Pozemkového úřadu, b) nedostatečnou nabídku náhradních pozemků co do kvality i kvantity (a zejména též s ohledem na oblast zájmu žalobce), c) obstrukční postup žalované v řízení podle části páté po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3885/2013 ze dne 27. 2. 2014, d) obstrukční postup žalovaného, který spočíval v nedostatku úhrady nákladů na zhotovení geometrických plánů v souvislosti s nároky žalobkyně (uplatněnými v řízeních podle části páté o. s. ř.), e) obstrukční postup žalovaného, který spočíval v prodlevách při ocenění restitučního nároku žalobce. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou dostatečnosti aktivity žalobce před podáním žaloby, kdy zdůraznil zejména, že žalobce měl potvrzen restituční nárok v malém rozsahu (z celkového nároku) a v nízké částce. Protože nárok žalobce byl řadu let blokován ve vleklých a zbytečnými námitkami žalovaného ovlivňovaných řízeních, a protože se žalobce musel svých práv opakovaně domáhat u soudu a při oceňování nároku docházelo k průtahům, je podání žaloby logickým a ospravedlnitelným postupem k promptnímu uspokojení nároku žalobce. Žalobce byl aktivní i v průběhu soudního řízení (v roce 2023) a nelze mu vyčítat, že nereagoval na výzvu žalované k navýšení nabídky (oproti základní ceně náhradního pozemku). Žalobce učinil nabídku, kterou byl vázán, a jeho nabídka nebyla vyloučena jako neplatná. Nelze upřít určitou relevanci ani námitce žalobce, že s ohledem na délku restitučního řízení byl znevýhodněn zužující se nabídkou náhradních pozemků. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že došlo ke svévolnému jednání ze strany žalované, které výrazně ztížilo a zpomalilo postup při uspokojení nároku žalobce (jeho právní předchůdkyně), uvedené jednání ztěžovalo uplatnění nároku žalobce ve veřejných nabídkách náhradních pozemků, čímž zhoršovalo kvalitu uspokojení nároku žalobce. Za situace, kdy soud prvního stupně dovodil, že žalobce splnil podmínky pro uspokojení svého nároku mimo režim § 11a zákona o půdě, zabýval se otázkou, zda námitky žalovaného proti převoditelnosti jednotlivých požadovaných pozemků jsou namístě (tj. zda jde o pozemky, které by byly zařaditelné do veřejné nabídky). Tuto otázku vyhodnotil ve světle kritérií zakotvených v ust. § 11a zákona o půdě, když tato považoval za splněná, a současně přihlédl k tomu, že účastníci žádné překážky pro vydání neuváděli.

11. Pokud jde o rozhodnutí o nákladech řízení (výrok pod bodem II), soud prvního stupně vysvětlil, že v rozsudku rozhoduje o zbytku nároku žalobce, když došlo k vyloučení části nároku k samotnému projednání a v původním částečném rozsudku nebylo ještě o nákladech řízení rozhodnuto. Nyní proto rozhodl o všech nákladech řízení, s výjimkou řízení dovolacího. Vysvětlil, proč aplikoval závěr o plném úspěchu žalobce, který má nárok na náhradu nákladů všech těchto řízení. Následně vyčíslil jednotlivé úkony právní služby a další náklady řízení a celkovou částku 443 618,20 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů.

12. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Vytýká soudu prvního stupně nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci, má za to, že žalobce není aktivně legitimován k podání žaloby o nahrazení projevu vůle mimo pořad § 11a zákona o půdě, když na jeho straně nejsou splněny podmínky dovozované ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odmítá závěr o liknavosti či svévoli v postupu žalovaného, má za to, že délka restitučního řízení sama o sobě není známkou liknavosti, a uvedl, že až Nejvyšší soud na základě dovolání podaného právní předchůdkyní žalobce vyřešil podmínky pozbytí majetku podle zákona č. 243/1992 Sb. Neuhrazení nákladů na geometrický plán a srovnávací sestavení parcel nemělo žádný vliv na vydání pozemku žalobci ani nevedlo k prodlevám v příslušných řízeních. Soud prvního stupně vyhodnotil chybně jako známku liknavosti i skutečnost, že žalovaný nerespektoval rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané v návaznosti na řízení před Okresním soudem v Chomutově. Žalovaný opakovaně uváděl, že tento závazný právní názor Nejvyššího soudu respektuje, pouze argumentoval a vysvětloval, proč nemohl právní předchůdkyni žalobce za oprávněnou osobu uznat a proč je tedy třeba trvat na tom, že okresní pozemkový úřad tuto věc dříve správně posoudil, resp. postupoval správně. Pokud jde o lhůtu k ocenění restitučního nároku a tvrzení o její nepřiměřenosti, má odvolatel za to, že je třeba vzít v úvahu množství restitučních nároků, které evidoval a byl povinen ocenit. Pokud jde o aktivitu žalobce, bylo prokázáno, že se účastnil pouze osmi veřejných nabídek a úspěšný byl ve dvou případech. Nic mu nebránilo v tom, aby se účastnil většího počtu nabídek. V závěru svého odvolání pak setrval na stanovisku, že soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce chybně, z tohoto důvodu bylo podáno rovněž dovolání proti částečnému rozsudku odvolacího soudu, a proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, nebo aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalobce ve svém vyjádření k podanému odvolání setrval na závěru, že žalovaný postupoval v rámci restitučního řízení svévolně a liknavě, a tyto závěry jsou správné a podložené provedeným dokazováním. Žalovaný postupoval v dané věci po celou dobu tak, aby žalobci bránil v řádném uspokojení jeho restitučních nároků. Žalovaný nerespektoval názor Nejvyššího soudu o tom, že právní předchůdkyně žalobce je osobou oprávněnou, systematicky odmítal plnit své zákonné povinnosti, a to jak k náhradě nákladů spojených s geometrickými pracemi, tak ve vztahu k ocenění nároků, odmítal hradit náklady na zpracování srovnávacích sestavení parcel i geometrických plánů. Nabídka žalovaného v současné době není dostatečná, žalobce se několika nabídkových řízení účastnil, a přesto, že hodnotu pozemků „přeplácel“, byla míra uspokojení jeho nároku minimální. Žalobce tedy pro uspokojení svých nároků učinil maximum. Celý proces trvá v současnosti již podstatně déle než dvacet let. Představa žalovaného, že lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se po dvaceti letech sporů účastnil mnoha desítek či stovek nabídkových řízení, není správná ani legitimní a není z časového hlediska ani realizovatelná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.

14. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalovaného i k vyjádření žalobce a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

15. Především lze konstatovat, že odvolací soud mohl vycházet ze skutkového stavu, který zjistil soud prvního stupně podle § 120 o. s. ř. Po provedeném dokazování zejména v kontextu s předchozím rozhodnutím, v němž byl vynesen částečný rozsudek, který nabyl právní moci a byl podroben rovněž přezkumu v dovolacím řízení, lze dospět k závěru, že soud prvního stupně učinil správné jak dílčí skutkové závěry, tak i celkový skutkový závěr a své závěry řádně odůvodnil. Odvolací soud proto v podrobnostech odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, a to ať už k jednotlivým provedeným důkazům a právně významným skutečnostem, které z nich soud prvního stupně zjistil, tak k celkovému hodnocení skutkového stavu. Odvolací soud k jinému skutkovému závěru, než soud prvního stupně nedospěl, a proto z něj mohl vycházet. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně má oporu v provedeném dokazování, odvolací soud sám žádné důkazy neprováděl ani je neopakoval, neboť takový postup v odvolacím řízení nikdo nenavrhoval. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně nelze považovat za nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také žádný z podstatných důkazů neopomněl. Nad rámec toho pak odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se rovněž řádně vypořádal s opakujícími se námitkami žalovaného a ani opakovaná interpretace těchto argumentů žalovaným nemohla přivodit jiný závěr, než k němuž dospěl soud prvního stupně a následně i soud odvolací.

16. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval otázkou naplnění podmínek postupu mimo rámec ust. § 11a zákona o půdě, tedy zabýval se otázkou naplnění podmínky liknavosti či svévole žalovaného (a jeho předchůdce) při uspokojování restitučního nároku žalobce (jeho právní předchůdkyně), podrobně zmapoval předchozí aktivitu žalobce či jeho právní předchůdkyně při uspokojování restitučního nároku, popsal jednotlivá řízení, která předcházela uplatnění této žaloby, zjistil rovněž výsledky kroků, které žalobce či jeho právní předchůdkyně učinili k uspokojení restitučního nároku, včetně účasti ve veřejných nabídkách. Akcentoval pak zejména potíže žalobce či jeho právní předchůdkyně v souvislosti s opatřením geometrických plánů a srovnávacího sestavení parcel, v neposlední řadě rovněž v souvislosti s oceněním, resp. přeceněním restitučního nároku. Ve shodě s argumentací uvedenou ve vyjádření k odvolání pak odvolací soud přisvědčil názoru, že ačkoli samotná délka restitučního řízení sama o sobě nemusí znamenat oprávnění domáhat se restitučního nároku tímto typem žaloby, nelze odhlédnout od důsledků, které tato jistě nepřiměřená délka v uspokojení restitučních nároků sebou nese, mj. i v tom smyslu, že ačkoli se zdá být nabídka náhradních pozemků bohatá, nemusí se jednat zdaleka již o pozemky, které by svou povahou či kvalitou plnily funkci, kterou restituční předpisy spojují s poskytnutím náhrady. Za významný aspekt věci je nutno považovat nerespektování statusu oprávněné osoby po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR s odkazem na původní názor správního orgánu.

17. Soud prvního stupně použil také správnou právní normu, když vyhodnotil oprávněnost nároku žalobce na náhradní pozemky a v tomto smyslu lze rovněž odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně tam zejména podrobně řešil, zda v tomto případě u jednotlivých pozemků existují překážky pro jejich vydání, a to v kontextu s ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě, ve vazbě na § 11a zákona o půdě. Pokud jde o konkrétní pozemky, které nakonec byly zahrnuty do výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, žádné námitky nepřevoditelnosti v daném případě uplatněny nebyly.

18. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě soud prvního stupně vynesl věcně správný a zákonný rozsudek. Podmínky pro nahrazení projevu vůle žalovaného byly v této věci splněny. Z tohoto důvodu pak odvolací soud napadený rozsudek potvrdil ve výroku I podle § 219 o. s. ř.

19. Pokud jde o výrok o nákladech řízení, zde odvolací soud přikročil ke zrušení výroku pod bodem II a vrácení věci v tomto rozsahu k novému rozhodnutí. V daném případě došlo k poměrně komplikované procesní situaci, jak již bylo popsáno shora (částečný rozsudek a částečné vyloučení věci k samostatnému projednání), což ovšem nic nemění na tom, že je třeba rozhodnout o nákladech řízení jako celku, a to nyní, v rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř., vycházel z vyčíslení nákladů řízení žalobcem (vyjma nákladů dovolacího řízení) a ve výroku II uvedl částku, kterou však nelze přezkoumat. Judikatura v tomto typu řízení se ohledně nákladů řízení již také ustálila a vyplývá z ní, že za tarifní hodnotu je třeba považovat cenu skutečně vydaných pozemků, tedy těch, které se promítly do výrokové části rozsudku - do dohody o převodu náhradních pozemků (nehraje tedy roli, zda v průběhu řízení žalobce od vydání některých pozemků ustoupil, žalobu v tomto smyslu měnil, či naopak reagoval na to, že v řízení vyšlo najevo, že některé pozemky vydat nelze pro překážku stanovenou zákonem o půdě). Lze proto uzavřít, že okolnost, že okruh konkrétních pozemků k převodu požadovaných se v průběhu řízení změnil, není s ohledem na charakter daného řízení (§ 153 odst. 2 o. s. ř.) pro rozhodování o nákladech řízení určující. Žalobce je proto nutno považovat za stranu ve sporu úspěšnou a ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. mu náleží náhrada nákladů řízení. Pokud jde o způsob určení tarifní hodnoty lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 6064/2017, podle kterého: „Při stanovení výše mimosmluvní odměny zástupce žalobce je pak třeba vycházet z hodnoty vydávaných pozemků, přičemž s ohledem na částečné zastavení v průběhu řízení se konečná cena vydávaných pozemků uplatní jako punktum pro celé řízení.“ nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2022, sp. zn. 28 Cdo 719/2022, který taktéž konstatoval, že při určení náhrady nákladů řízení …. tarifní hodnotu předmětu řízení představuje znalecky zjištěná cena vydaných náhradních pozemků ….”.

20. V novém rozhodnutí proto soud prvního stupně vysvětlí postup, jakým bude stanovovat tarifní hodnotu pro výpočet úkonu právní služby, a to ve vazbě na jednotlivé fáze řízení před soudy obou stupňů i soudem dovolacím tak, aby konečná částka nákladů řízení byla přezkoumatelná.

Poučení