11 Co 216/2024 - 934

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [datum narození zainteresované osoby] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] oba [Adresa zainteresované osoby 1/0] oba zastoupení advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zainteresované osoby 1/1] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za niž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o 2 x 15 000 000 Kč k odvolání žalobců a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. dubna 2024, č. j. 23C 43/2019-885, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobců proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. mění jen tak, že se zamítá žaloba co do částek 82 732,20 Kč ve vztahu ke každému ze žalobců, jinak se v těchto výrocích potvrzuje; ve výrocích II. a IV. se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 682,90 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 227 516 Kč (výrok I.) a v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplatit částku 14 772 484 Kč, žalobu zamítl (výrok II.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku[Anonymizováno]227 516 Kč (výrok III.) a v části, ve které se žalobce domáhal zaplatit částku 14 772 484 Kč, žalobu zamítl (výrok IV.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 21 136 Kč (výrok V.) a žalobci částku ve výši 21 136 Kč (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobci domáhali zaplacení výše uvedených částek z titulu nemajetkové újmy, která jim byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 6 T 6/2006 a 6 T 12/2009 (dále též „posuzované řízení“).

3. K odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalobci uplatnili nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení trvajícího 13 let a 2 měsíce a pro každého ze žalobců požadovali zadostiučinění ve výši 15 000 000 Kč s tím, že dne 30. 5. 2005 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu, č. j. [spisová značka], pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 16. 6. 2005 a žalobci dne 17. 6. 2005; Trestní řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, č. j. 9 To 25/2018, kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu, jež zprostil žalobce obžaloby č. j. 2 KZV 24/2007, protože v žalobě označený skutek nebyl trestným činem. Řízení tak trvalo od 16. 6. 2005, resp. 17. 6. 2005, do 17. 8. 2018, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě.

4. Dále soud uvedl, že (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 15. 5. 2023 (č. j. 23C 43/2019-780), byla žaloba zamítnuta; k odvolání žalobců byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11Co 266/2023-814, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Soud reprodukoval závěry odvolacího soudu, v této souvislosti konstatoval, že při jednání konaném dne 12. 2. 2024 žalobci k výzvě soudu upřesnili navrhovaný žalobní petit, kdy uvedli, že žalobkyně požaduje po žalované uhradit částku 15 000 000 Kč a žalobce částku 15 000 000 Kč.

5. Ze spisu [Orgán veřejné moci], sp. zn. 6 T 6/2006 a 6 T 12/2009, soud (vedle jiného) zjistil, že usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 30. 5. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání žalobců z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 1 trestního zákona. Usnesení bylo žalobcům doručeno ve dnech 16. 6. 2005 a 17. 6. 2005. Dne 18. 10. 2006 byla podána obžaloba pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 písm. a) trestního zákona (skutek I) a pro porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (skutek II). Dne 31. 10. 2007 byl vyhlášen rozsudek (č. j. 6 T 6/2006-3245), kterým byli obžalovaní shledáni vinnými z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona a odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku; dále byli zproštěni viny z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku a trestného činu poškozování věřitele. Vrchní soud v Praze dne 18. 3. 2008 (rozsudkem č. j. 12 To 11/2008-3347) zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně jednak v odsuzující části (toliko ve výroku o trestu), jednak v celém zprošťujícím výroku a znovu rozhodl tak, že se obžalovaní odsuzují z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu v délce odnětí svobody jednoho roku s odkladem na dva roky; ve zbylé části byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008 (sp. zn. 5 Tdo 819/2008), byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, kromě části týkající se zrušení rozsudku prvního stupně. Dále byl zrušen v rozsahu odsuzujícího výroku rozsudek soudu prvního stupně, a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Dále soud podrobně popsal další průběh řízení, kdy byly opakovaně podávány obžaloby, které neobstály v rámci předběžného projednání, a věc tak byla opakovaně vracena státní zástupkyni k došetření. Následně soud uvedl, že dne 14. 12. 2017 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní uznáni vinnými ze zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, žalobci byli odsouzeni k odnětí svobody v délce trvání tří let s odkladem po dobu 4 let, trestu zákazu činnosti pod dobu 4 let, v rozsahu trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona byli obžalovaní zproštěni. Dne 17. 8. 2018 se konalo veřejné zasedání před odvolacím soudem. Zde byl vyhlášen rozsudek č. j. 9 To 25/2018-8705, že se napadaný rozsudek zrušuje v celé odsuzující části a znovu se rozhoduje tak, že žalobci jsou vinni z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a odsuzují se k peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto. Osvobozující výrok ohledně skutku II nabyl právní moci téhož dne.

6. Soud provedl dokazování dalšími listinnými důkazy a uvedl, jaká zjištění z nich učinil. Dále uvedl, že řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 5. 2005, které bylo žalobcům doručeno dne 16. 6. 2005, resp. dne 17. 6. 2022 (správně 17. 6. 2005). Ve vztahu ke skutku II (trestný čin dle § 126 odst. 1 trest. zákona), pro který byli žalobci zproštěni viny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, skončilo řízení právní mocí tohoto rozsudku dne 17. 8. 2018. Posuzované řízení tak trvalo celkem 13 let a 2 měsíce. Z přípisu žalobců ze dne 15. 2. 2019 soud zjistil, že žalobci téhož dne uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši odpovídající žalovaným částkám.

7. Po právní stránce posoudil soud věc dle § 1, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a uvedl, že i v intencích odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11Co 266/2023-814, došlo v posuzované věci k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které začalo doručením usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 30. 5. 2005, č. j. [spisová značka], dne 16. 6. 2005, resp. dne 17. 6. 2022 (správně 2005), a které skončilo ve vztahu ke skutku II dne 17. 8. 2018; řízení tak vůči oběma žalobcům trvalo 13 let a 2 měsíce, kdy tuto délku nelze považovat za přiměřenou, a to i s přihlédnutím k procesní a skutkové složitosti řízení. Dále soud, s odkazem na judikaturu ESLP a tuzemských soudů, shledal, že přiměřeným zadostiučiněním za 13 let a 2 měsíce trvající řízení je ve vztahu k oběma žalobcům částka 17 000 Kč za 1 rok trvání řízení (tj. 1 417 Kč za jeden měsíc), a to vzhledem k tomu, že délka řízení přesáhla 10 let, ale nepřesáhla 15 let, kterou lze považovat již za extrémní, přičemž za první dva roky náleží žalobcům částka poloviční. Základní částka přiměřeného zadostiučinění za 13 let a 2 měsíce trvající řízení tudíž činí 206 833 Kč.

8. Základní částku zadostiučinění soud následně modifikoval s ohledem na kritéria uvedená v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk, když shledal, že posuzované řízení bylo složité zejména po procesní a skutkové stránce, o čemž svědčí to, že právní kvalifikace stíhaných skutků se v průběhu trestního řízení měnila, docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky, ke sloučení věcí, opakovaně byly předkládány obžaloby, které byly vraceny k došetření státnímu zástupci. Hlavní líčení trvalo déle než 10 dnů, na jednáních došlo k výslechu celé řady svědků a několika znalců. Byla provedena celá řada listinných důkazů. Žalobci opakovaně využívali svých procesních práv a podávali veškeré trestním řádem předvídané opravné prostředky, stížnosti či námitky, což jim sice nelze klást k tíži, nicméně i tím docházelo k prodlužování doby mezi procesními úkony orgánů činných v trestním řízení, avšak měrou nikoli významnou. I přes to, že účastníci řízení mají plné právo využít všech svých procesních možností, je třeba soudu k vypořádání se s procesními kroky účastníků poskytnout přiměřeně dlouhý čas. O složitosti řízení také vypovídá objem spisu, který čítá 9498 listů. Vzhledem k uvedené složitosti řízení, jakož i počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc opakovaně projednávána ([Orgán veřejné moci], Vrchní soud v Praze, Nevyšší soud), snížil soud základní částku o 30%.

9. Postup orgánů činných v trestním řízení shledal soud plynulým, avšak neúměrně komplikovaným, když ve věci bylo postupně podáno pět obžalob, které byly opakovaně rušeny a vraceny státnímu zástupci k dořešení. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (k tomu soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30Cdo 1240/2013); s ohledem na nekoncentrovanost řízení však není toto promítnutí dostatečné – s ohledem na postup soudu ve věci, který nepochybně zatížil řízení co do délky, je třeba v tomto případě navýšit základní částku o 20%.

10. Dále soud uvedl, že žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli, a to ani negativně, ani pozitivně; žalobci v řízení podali celou řadu stížností, námitek podjatosti a žádostí o přezkum postupu policejního orgánu, jelikož se však jedná o procesní právo žalobců, nelze jim toto nijak přikládat k tíži; na základě tohoto kritéria tedy nedošlo k jakékoli modifikaci základní částky.

11. K významu řízení pro žalobce soud podotkl, že dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení u věcí trestních presumován; s ohledem na význam řízení pro žalobce proto navýšil základní částku o 20%.

12. Ohledně argumentace žalobců týkající se dopadu medializace případu na život žalobců soud uvedl, že žalobci se domáhají zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím. V řízení navíc nebylo prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily v tomto směru excesu, tzn. že by vydavatelům konkrétních médií poskytly neveřejné informace. Proto soud k této argumentaci žalobců při stanovení přiměřeného zadostiučinění nepřihlížel.

13. Žalobci ve včasném odvolání (do výroků I. a III. – při jednání odvolacího soudu upřesnili, že se odvolávají do rozsudku v celém rozsahu) namítali nepřezkoumatelnost rozsudku; v této souvislosti namítali, že soud prvního stupně neodlišil, co se z trestního spisu podává ke skutku I, resp. ke skutku II; proto soud nesprávně shledal posuzované řízení složité po procesní a skutkové stránce, když uvedl, že docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky – k tomuto postupu však docházelo toliko ohledně skutku I, nikoliv ohledně skutku II.; nad to ohledně skutku II bylo dokazování vedeno jen výslechem tří svědků. Dále žalobci namítali, že rozsudek není přezkoumatelný též proto, že soud prvního stupně neuvedl, proč jednotlivé korekce základní částky odškodění, ke kterým přistoupil, činí právě uvedený počet procent – např. 20% – a proč nečiní třeba 35%; rozsudek je dle žalobců nepřezkoumatelný též proto, že „závěr soudu o skutkovém stavu zůstal neznámý“, a proto, že soud neuvedl, které důkazy neprovedl a v čem spatřuje jejich nadbytečnost. Žalobci soudu prvního stupně též vytýkali, že jim nepřiznal úrok z prodlení. Proto žalobci navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

14. Žalovaná v odvolání (do výroků I., III., V. a VI) namítala, že soud prvního stupně přezkoumatelně nezohlednil skutečnost, že jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud, v podkladovém řízení dospěly k závěru, že Vrchní soud v Praze zcela přiměřeně a dostatečně vykompenzoval celkovou délku trestního řízení žalobcům svým rozhodnutím; dle závěrů konstantní judikatury přitom platí, že nelze poskytnout zadostiučinění dvakrát za totéž a že i kompenzace újmy v podkladovém řízení má satisfakční účinky. Pokud tedy soud stupně již přistoupil k závěru (dle žalované nesprávnému), že lze poskytnout kompenzaci samostatně za trestní řízení toliko ve vztahu k jednomu z více skutků, pro které bylo vedeno, bylo jeho povinností podrobně se věnovat tomu, zda a v jakém rozsahu byla již nemajetková újma žalobců z nepřiměřené délky celého trestního řízení kompenzována v podkladovém řízení – tato úvaha však v odvoláním napadeném rozsudku zcela absentuje, což je zásahem do práva žalované na spravedlivý proces. Žalovaná též soud prvního stupně vytýkala, že v rozporu s konstantní judikaturou nezohlednil, že odškodňovaná újma žalobcům vznikala nejen současně, ale tito i újmu sdíleli, neboť řízení bylo po celou dobu vedeno vůči oběma a tito jako manželé tak po celou dobu vedené trestní řízení vnímali společně. Nesprávný je též závěr o zvýšeném významu řízení pro žalobce, když nebylo zohledněno, že žalobci byli odsouzeni za skutek I, který byl po celou dobu z pohledu užité právní kvalifikace závažnější, a byli tak ohroženi vyšší trestní sazbou, přičemž ke změně právní kvalifikace došlo až v posledním rozhodnutí odvolacího soudu v roce 2018. Dále žalovaná namítala, že se zásadně poskytuje odškodnění nepřiměřené délky řízení jako celku a že nelze poskytnout odškodnění pro jeden z vícero skutků s tím, že by v této věci mělo být postupováno v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2988/2020. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodl tak, že se žaloba zamítá.

15. Žalobci ve vyjádření k odvolání žalované uvedli, že žalovaná nesprávně argumentuje rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1602/21, ze dne 30. 7. 2021, a Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 144/2019, ze dne 17. 12. 2020, neboť tato rozhodnutí se skutku II netýkala a uvedené soudy se ke skutku II nevyjadřovaly. Názor žalované, že ve věci lze analogicky uplatnit názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2988/2020 je zmatečný, neboť Nejvyšší soud zde vyjadřuje opačný názor, než k jakému směřuje námitka žalované.

16. Při jednání odvolacího soudu zástupci účastníků odkázali na svá písemná podání. Zástupce žalobců k dotazu odvolacího soudu uvedl, že odvoláním byl napaden rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Žalobkyně uvedla, že snížení odškodnění pro instanční složitost nebylo správné, neboť žalobci, pokud podali opravné prostředky, byli vždy úspěšní, zatímco státní zástupkyně nikoliv; žalobkyně též odkázala na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že v případě tzv. justičního pingpongu není na místě zohledňovat tzv. instanční složitost věci. Odvolací soud zopakoval dokazování (§ 213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 819/2008, usnesením [Orgán veřejné moci] (dále též „[Orgán veřejné moci]“, nebo „[Orgán veřejné moci]“) ze dne 19. 11. 2013, č. j. 6 T 12/2009-5786, usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též „VS v Praze“) ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 9 To 16/2014, rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne 14. 12. 2017, č. j. 6 T 12/2009-6988, a rozsudkem VS v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 5 To 25/2018, z nichž se podávají skutečnosti stručně reprodukované níže (v odstavcích 21 až 23); zástupci účastníků řízení se k provedeným důkazům nevyjádřili.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

18. Žalobci podali odvolání i do výroků I. a III., kterými soud prvního stupně uložil žalované, aby každému ze žalobců zaplatila částku 227 516 Kč. Podat odvolání však může jen ten, komu rozhodnutím nebylo vyhověno (event. mu byla způsobena újma na jeho právech) – za těchto předpokladů je dána subjektivní přípustnost odvolání. Vzhledem k tomu, že výroky I. a III. bylo žalobcům vyhověno (a žádná újma na jejich právech jim nevznikla), nezbylo odvolacímu soudu, než v tomto směru odvolání žalobců odmítnout [§ 218 písm. b) o. s. ř.].

19. Žalobci se domáhají zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení (trvajícího 13 let a 2 měsíce) vedeného před [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 6 T 6/2006, resp. sp. zn. 6 T 12/2009 (dále též „trestní řízení“ nebo „posuzované řízení“), když počátek řízení vymezili vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání (č. j. [spisová značka]) pro porušování povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2007) ve spolupachatelství (dále též „Skutek II“), s tím, že toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 16. 6. 2005 a žalobci dne 17. 6. 2005, a s tím, že trestní řízení pro tento trestný čin bylo pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018. V posuzovaném řízení nebylo žalobcům za vinu kladeno jen porušování povinnosti v řízení o konkursu (Skutek II), ale též zneužití informací v obchodním styku a poškozování věřitele (dále též „Skutek I“); zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ohledně Skutku I se však žalobci nedomáhali.

20. Odvolací soud předně považuje za vhodné stručně shrnout některé skutečnosti, které se podávají z trestního spisu.

21. První obžaloba ve věci byla podána dne 18. 10. 2006, ohledně Skutku I (resp., ve smyslu obžaloby, Skutku I/1, 2) a Skutku II. O této obžalobě rozhodl [Orgán veřejné moci] rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 T 6/2006, kterým obžalované shledal vinnými ohledně Skutku II a uložil jim tresty odnětí svobody v délce 6 měsíců, podmíněně odložené na dobu 1 roku. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení (k odvolání obou obžalovaných i státního zástupce) rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 12 To 11/2008, kterým odsuzující výrok (ohledně Skutku II) co do viny potvrdil, co do trestu jej zrušil a znovu rozhodl tak, že obžalovaným uložil tresty odnětí svobody v délce jednoho roku, podmíněně odložené na dobu 2 let, zprošťující výrok zrušil, a ohledně Skutku I/1, 2 věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. 5 Tdo 819/2008, zrušil odsuzující část rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i rozsudku [Orgán veřejné moci] a ohledně Skutku II věc vrátil k došetření.

22. Dne [datum] byla podána druhá obžaloba, o které bylo při jejím předběžném projednání rozhodnuto usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 18. 12. 2009 (č. j. 6 T 12/2009-4774), kterým byla věc (i ohledně Skutku II) vrácena státnímu zástupci k došetření; stížnosti státní zástupkyně proti usnesení [Orgán veřejné moci] o vrácení věci k došetření Vrchní soud v Praze nevyhověl. Dne 23. 9. 2011 byla podána třetí obžaloba, o které bylo při jejím předběžném projednání rozhodnuto usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 22. 12. 2011 (č. j. 6 T 12/2009-5210), kterým byla věc (i ohledně Skutku II) vrácena státnímu zástupci k došetření; stížnosti státní zástupkyně proti usnesení [Orgán veřejné moci] o vrácení věci k došetření Vrchní soud v Praze nevyhověl. Dne 29. 7. 2013 byla podána čtvrtá obžaloba, o které bylo při jejím předběžném projednání rozhodnuto usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 19. 11. 2013 (č. j. 6 T 12/2009-5786), kterým byla věc (i ohledně Skutku II) vrácena státnímu zástupci k došetření; stížnosti státní zástupkyně proti usnesení [Orgán veřejné moci] o vrácení věci k došetření Vrchní soud v Praze vyhověl jen ohledně Skutku I/1,2, nikoliv však ohledně Skutku I/3 až 7 a Skutku II); ve zbývajícím rozsahu tedy (fakticky) bylo usnesení [Orgán veřejné moci] o vrácení věci k došetření potvrzeno.

23. Dne 1. 6. 2015 byla podána pátá obžaloba. [Orgán veřejné moci] sice také rozhodl o vrácení věci k došetření, Vrchní soud v Praze však důvody pro tento postup neshledal a uložil [Orgán veřejné moci], aby ve věci jednal a rozhodl. Dne 14. 12. 2017 byl vyhlášen rozsudek [Orgán veřejné moci]; žalobci byli zproštěni obžaloby pro Skutek II, s tím, že tento skutek není trestným činem. Ohledně rozsahu dokazování se z odůvodnění rozsudku [Orgán veřejné moci] podává, že ke Skutku II bylo dokazování vedeno výslechem (toliko) tří svědků (správců konkursní podstaty [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a soudce [tituly před jménem] [jméno FO]). O odvolání žalobců a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. 9 To 25/2018, přičemž ve vztahu ke Skutku II rozhodl tak, že odvolání státního zástupce zamítl.

24. Soud prvního stupně v nyní posuzované věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2023. Odvolací soud v usnesení ze dne 22. 11. 2023 (č. j. 11Co 266/2023-814), kterým byl rozsudek ze dne 15. 5. 2023 zrušen, shledal, že soud prvního stupně uplatněný nárok správně posoudil jako nárok na náhradu nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené nepřiměřené délkou řízení a správně též uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť namítané řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. Dále odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když nevzal v potaz, že se žalobci domáhají odškodnění pouze za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného pro Skutek II. Odvolací soud shledal, že zmírnění trestu, k němuž Vrchní soud v Praze přikročil v rozsudku ze dne 17. 8. 2018 (sp. zn. 9 To 25/2018), se vztahovalo toliko ke Skutku I, ohledně něhož byla vina žalobců shledána; ohledně Skutku II se žalobcům tohoto benefitu nedostalo, když obžaloby pro Skutek II byli zproštěni s tím, že se o trestný čin nejednalo.

25. Dále odvolací soud v usnesení ze dne 22. 11. 2023 uvedl, že o tom, že délka řízení ohledně Skutku II byla nepřiměřeně dlouhá, nemůže být pochyb; odpovědnost žalované za takto vzniklou nemajetkovou újmu je dána, neboť k nesprávnému úřednímu postupu došlo – vzhledem k tomu, že se žalobcům odškodnění ani v trestním řízení, ani jinak (dobrovolným plněním žalované) nedostalo, bude na soudu prvního stupně, aby, se zřetelem k tomu, jak je vymezen nárok, jenž je předmětem řízení, posoudil výši odškodnění, které žalobcům náleží. V této souvislosti odvolací soud podotkl, že neobstojí (případná) úvaha, že benefit, kterého se žalobcům dostalo ohledně Skutku I (zmírnění trestu), je dostačujícím odškodněním i za nepřiměřenou délku řízení ohledně Skutku II. Odvolací soud dal též soudu prvního stupně pokyny k dalšímu postupu v řízení, které se týkaly odstranění dílčí vady žalobního petitu a (případného) doplnění dokazování.

26. Soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozhodnutí posoudil uplatněný nárok se zřetelem ke shora (v předchozích dvou odstavcích) uvedeným závěrům – na nichž odvolací soud nemá důvod cokoliv měnit – a řídil se pokyny k dalšímu postupu v řízení, když vedl žalobce k upřesnění žalobního petitu (k němuž došlo při ústním jednání dne 12. 2. 2024), a vyzval je k objasnění toho, jaké skutečnost mají být osvětleny (některými) listinnými důkazy, jejichž provedení žalobci navrhli (toto vysvětlení žalobci učinili při jednání dne 12. 2. 2024, kdy současně uvedli, na kterých z navržených důkazů již netrvají); v tomto směru nelze soudu prvního stupně ničeho vytknout.

27. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází (když pouze zopakoval dokazování rozhodnutími shora uvedenými), zjistil soud prvního stupně v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně (částečně reprodukované v odstavci 5) odkazuje. Správnou shledal odvolací soud též právní kvalifikaci uplatněného nároku, včetně závěru, že v poměrech této věci je třeba poskytnout zadostiučinění finanční.

28. Při úvaze o výši odškodnění nemajetkové újmy, která žalobcům vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Posuzované řízení ohledně Skutku II trvalo 13 let a dva měsíce, délka řízení byla tedy zjevně nepřiměřená. Soud prvního stupně stanovil základní výši odškodnění v částce 17 000 Kč/rok (za první dva roky v částce poloviční) v souladu s ustálenou judikaturou (zejména stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 – dále též „Stanovisko“); Nejvyšší soud vymezil rozpětí výše základního odškodnění intervalem od 15 000 Kč do 20 000 Kč za rok (za první 2 roky v poloviční výši) s tím, že na částku 15 000 Kč by mělo být nahlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20 000 Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi. Stanovil-li soud prvního stupně základní výši odškodnění přibližně v polovině uvedeného rozpětí – a nikoliv při jeho horní hranici – nepochybil, neboť délku posuzovaného řízení nelze považovat za extrémní, a jiné závažné okolnosti, které by opodstatňovaly přiznání částky vyšší, se ze spisu nepodávají; odvolací soud se proto v tomto směru, tj. co do stanovení základní částky odškodnění za 13 let a 2 měsíce ve výši 206 834 Kč [(8 500 x 2) + (17 000 x 11) + (1 417 x 2)], se soudem prvního stupně ztotožnil.

29. Ohledně posouzení jednotlivých kritérií individualizace vzniklé nemajetkové újmy, upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b)], jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c)], postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d)] a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e)] se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil jen z části, v rozsahu dále uvedeném.

30. V rámci kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] rozlišuje judikatura mezi složitostí skutkovou, hmotně-právní, procesně-právní a instanční. Shledal-li soud prvního stupně posuzované řízení složité po procesní a skutkové stránce s tím, že docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky, je třeba přisvědčit žalobcům, že k tomuto postupu docházelo toliko ohledně Skutku I, nikoliv ohledně Skutku II. Žalobci též přiléhavě namítají, že ohledně Skutku II bylo dokazování vedeno jen výslechem tří svědků (což je zřejmé z odůvodnění rozsudku [Orgán veřejné moci] ze dne 14. 12. 2017). Soud prvního stupně (na tomto místě nepříhodně) poukazoval na to, že byly opakovaně podávány obžaloby, které byly vraceny k došetření státnímu zástupci – opakované vracení věci k došetření je sice třeba zohlednit, nikoliv však v neprospěch žalobců (v rámci kritéria složitosti věci), nýbrž v jejich prospěch (v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci).

31. Odvolací soud proto skutkovou, hmotně právní a procesní složitost posoudil jako standardní (a tedy neodůvodňující korekci základní částky odškodnění). Ve shodě se soudem prvního stupně shledal odvolací soud zvýšenou složitost instanční. Ve věci dvakrát rozhodoval soud prvního stupně ([Orgán veřejné moci]), dvakrát rozhodoval soud odvolací (VS v Praze) a jednou soud dovolací. Pokud žalobci uvedli, že Nejvyšší soud rozhodoval jen ohledně Skutku I, přehlédli, že první rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 6. 8. 2008) se (na rozdíl od druhého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020) týkalo i skutku II (bylo rozhodnuto o vrácení věci k došetření). Instanční složitost je důvodem pro snížení základní částky proto, že – byť využití opravných prostředků nelze přičítat k tíži poškozeným (žalobcům) – je zřejmé, že projednání opravných prostředků a rozhodnutí o nich si nějaký čas vyžádá. Závěr o zvýšené instanční složitosti je opodstatněn tím, že v posuzovaném řízení rozhodoval i vrcholný orgán soustavy obecných soudů, tj. Nejvyšší soud. Je tedy na místě uzavřít, že v poměrech této věci odpovídajícím snížením základní částky odškodnění dle kritéria složitosti je snížení o 20% (za zvýšenou složitost instanční).

32. Namítala-li žalobkyně (při jednání odvolacího soudu) nesprávnost snížení odškodnění pro instanční složitost s poukazem na to, že žalobci, pokud podali opravné prostředky, byli vždy úspěšní, zatímco státní zástupkyně nikoliv, jde o námitku nepřiléhavou. Pro zohlednění kritéria instanční složitosti není podstatné, kdo byl v instančním přezkumu úspěšný a kdo nikoliv, nýbrž to, že k instančnímu přezkumu došlo (čímž se řízení prodloužilo z důvodů, které nejsou přičitatelné státu). Pokud tato námitka žalobkyně směřovala k opakovanému vracení věci k došetření (proti kterému státní zástupkyně převážně neúspěšně podávala stížnosti), jde sice o námitku případnou, nikoliv však v rámci kritéria složitosti věci, nýbrž v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci (v jehož rámci bylo k této skutečnosti přihlédnuto – viz níže). Přisvědčit nelze ani poukazu žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. justičního pingpongu, neboť k rušení (resp. změnám) rozhodnutí instančně nižších soudů soudy vyššími nedocházelo opakovaně (došlo k nim vždy pouze jednou). V této souvislosti je vhodné dodat, že nebylo-li důvodem rušení rozhodnutí nerespektování závazného právního názoru (či jiná závažná procesní pochybení), nýbrž odlišný právní názor týkající se odpovídající výše trestu (rozhodnutí VS v Praze ze dne 18. 3. 2008 ve vztahu k rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 3. 10. 2007), či odlišný právní názor ohledně naplnění materiální stránky trestného činu, resp. ohledně rozsahu dokazování, jehož je k posouzení této stránky třeba (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008 ve vztahu k rozhodnutí VS v Praze ze dne 18. 3. 2008 a ve vztahu k rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 3. 10. 2007) neopodstatňuje takový výsledek řízení o opravných prostředcích ani modifikaci základní částky odškodnění pro postup orgánu veřejné moci.

33. Ohledně kritéria dalšího, totiž podílu žalobců na délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, že pro korekci základní částky odškodnění nebyl v poměrech této věci důvod, když ze spisu se žádné skutečnosti, které by takový postup opodstatňovaly, nepodávají.

34. Ve vztahu k postupu orgánu veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] poukázal soud prvního stupně správně na opakované vracení věci státnímu zástupci k došetření. Ve věci bylo, ohledně obou skutků, podáno celkem pět obžalob, přičemž druhá, třetí a čtvrtá obžaloba v rámci předběžného projednání neobstály a věc byla vrácena (ohledně obou skutků) státní zástupkyni k došetření; soud prvního stupně proto správně shledal, že odpovídajícím zvýšením základní částky pro postup orgánu činného v trestním řízení (státní zástupkyně) je zvýšení základní částky odškodnění o 20%.

35. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že trestní řízení náleží (ve smyslu Stanoviska a ustálené soudní praxe) mezi řízení s typově zvýšeným významem, a proto navýšil základní částku odškodnění o 20%. Žalovaná namítala, že žalobci byli odsouzeni za Skutek I, který byl po celou dobu z pohledu užité právní kvalifikace závažnější, a byli tak ohroženi vyšší trestní sazbou, přičemž ke změně právní kvalifikace došlo až v posledním rozhodnutí odvolacího soudu v roce 2018 – proto nelze přistoupit k užití zvýšeného významu řízení.

36. Dle Stanoviska lze kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů podle předmětu řízení, u nichž je dán vyšší typový význam řízení pro poškozeného, který není třeba v řízení prokazovat, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Jedním z takových řízení je i trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka); toto však nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně.

37. Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že skutečnost, že je poškozený s posuzovaným trestním řízením souběžně stíhán, příp. již byl odsouzen, pro jinou, mnohem závažnější trestnou činnost, může v konkrétním případě značně ovlivnit význam posuzovaného trestního řízení pro poškozeného. Poškozený se totiž může s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu cítit mnohem více dotčen souběžným trestním stíháním či odsouzením, a posuzované (méně významné) trestní řízení pro něj tak nemusí mít stejný význam, jaký by mělo v případě, že by zde souběžné trestní řízení či odsouzení nebylo. Při posuzování významu trestního řízení pro poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk v případě poškozeného, který byl souběžně trestně stíhán či odsouzen za jiný trestný čin, tedy musí soud posuzovat každý případ individuálně podle jeho konkrétních okolností a zohlednit výši trestní sazby, kterou je v posuzovaném trestním řízení poškozený ohrožen ve vztahu k již uloženému či hrozícímu trestu v souběžném trestním řízení, závažnost trestného činu, pro který je stíhán, ve vztahu k závažnosti trestného činu, který byl předmětem souběžného trestního řízení, a časovou souvislost obou souběžně probíhajících trestních řízení (tj. po jakou dobu probíhala řízení souběžně, kdy došlo k odsouzení v souběžném řízení, které z řízení bylo zahájeno jako první atd.), dále musí zhodnotit, jak tyto okolnosti mohly ovlivnit míru úzkosti a nejistoty žalobce ohledně výsledku posuzovaného trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30Cdo 3331/2011, a rozsudek ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 30Cdo 998/2022, oba dostupné, stejně, jako níže odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).

38. V poměrech této věci je, se zřetelem ke shora odkazované judikatuře, třeba vzít v úvahu, že posuzované řízení bylo vedeno též ohledně Skutku I, kdy žalobcům bylo kladeno za vinu zneužívání informací v obchodním styku (ve smyslu § 128 odst. 2, 4 zákona č. 140/1961 Sb., dále též „tr. z.“) a poškozování věřitele [§ 256 odst. 1 písm. a) tr. z.], a byli tak ohroženi (v případě prvně jmenovaného, přísněji trestného činu) trestní sazbou pět až dvanáct let odnětí svobody (§ 128 odst. 4 tr. z.). Naproti tomu v případě Skutku II, kdy bylo žalobcům kladeno za vinu porušení povinností v řízení o konkursu (§ 126 odst. 1 tr. z.), byli žalobci ohroženi trestní sazbou šesti měsíců až tří let odnětí svobody. Dále je třeba mít na zřeteli, že posuzované řízení bylo po celou rozhodnou dobu vedeno ohledně obou skutků, přičemž ohledně obou skutků bylo pravomocně skončeno týmž rozhodnutím (rozhodnutím VS v Praze ze dne 17. 8. 2018). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že nejistota co do výsledku posuzovaného řízení musela na žalobce doléhat v podstatně větší míře ohledně (výrazně přísněji trestného) Skutku I; probíhalo-li posuzované řízení po celou rozhodnou dobu současně ohledně obou skutků, je, v poměrech této věci, třeba uzavřít, že význam posuzovaného řízení pro žalobce ohledně Skutku II nebyl (typově) zvýšený, nýbrž standardní; modifikace základní částky odškodnění dle kritéria významu řízení proto na místě není. Až potud tedy (ve směru shora předestřeném) přisvědčil odvolací soud žalované; pokud však její argumentace směřovala k tomu, že by význam řízení ohledně Skutku II měl být posouzen jako snížený, přisvědčit jí nelze – ohledně Skutku II byli žalobci ohroženi sazbou šesti měsíců až tří let odnětí svobody, což ve prospěch závěru o sníženém významu řízení rozhodně nesvědčí.

39. Namítala-li žalovaná, že soud prvního stupně pochybil, pokud nevzal v potaz, že žalovaní jsou manželé a újmu, která jim vznikla sdíleli, jde o námitku případnou. Sdílení újmy náleží mezi okolnosti, které je třeba, ve smyslu ustálené soudní praxe, při stanovení výše odškodnění zohlednit. Ze spisu se podává, že žalobci jsou manželé, posuzované řízení bylo po celou dobu vedeno proti oběma žalobcům, kteří v něm byli zastoupeni stejným advokátem, je tedy na místě závěr, že újmu sdíleli; odvolací soud proto shledal poměrům této věci odpovídajícím snížení základní částky odškodnění o 30%, když újma byla sdílena osobami velmi blízkými.

40. Lze tedy shrnout, že odvolací soud modifikoval základní částku odškodnění, která pro každého ze žalobců činí 206 834 Kč (viz odstavec 28), snížením o 20% pro instanční složitost věci, zvýšením o 20% pro postup orgánu veřejné moci a snížením o 30% pro sdílení újmy; tyto korekce v součtu znamenají snížení základní částky odškodnění o 30%, tj. na částku 144 783,80 Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal (výroky I. a III.) každému ze žalobců částku 227 516 Kč, změnil odvolací výroky I. a III. tak, že ohledně částek 82 732,20 (227 516 – 144 783,80) se žaloba zamítá.

41. Z výše uvedeného je patrné, kterým námitkám žalobců a žalované odvolací soud přisvědčil a kterým nikoliv. K těm námitkám účastníků řízení, o kterých dosud nebyla řeč, je třeba uvést následující.

42. Žalobci opakovaně, ve vztahu k řadě (v odvolání konkretizovaných) pasáží odůvodnění, namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. V soudní praxi je za nepřezkoumatelné pokládáno takové rozhodnutí, jehož odůvodnění neumožňuje účastníkům v odvolání náležitě užít odvolací důvody. Právě uvedené znamená, že i tehdy, pokud rozhodnutí soudu plně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odůvodnění napadeného rozsudku žalobcům v náležité formulaci odvolacích důvodů nebránilo, o čemž svědčí obsah odvolání – námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku tedy není případná.

43. Žalobcům lze přisvědčit jen potud, že soud prvního stupně modifikoval základní částku odškodnění pro složitost řízení bez toho, aniž by přesně odlišil, které skutečnosti – podávající se z trestního spisu – se týkají Skutku I, a které se týkají Skutku II; toto pochybení (které odvolací soud napravil) však napadené rozhodnutí (z důvodů uvedených v předchozím odstavci) nepřezkoumatelným nečiní.

44. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odůvodněná tím, „závěr soudu o skutkovém stavu zůstal neznámý“, resp. tím, že soud neuvedl, které důkazy neprovedl a v čem spatřuje jejich nadbytečnost, též případná není. K výše (v odstavci 42 uvedenému) lze dodat, že byť skutkový závěr mohl být formulován precizněji, je z odůvodnění rozhodnutí patrné, jaký skutkový stav soud prvního stupně zjistil, a jaké závěry na jeho základě učinil. Absence odůvodnění neprovedení některých důkazů je sice nedostatkem, ale nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezpůsobuje. Na místě je dodat, že ze spisu se nepodává (a žalobci netvrdí), že by z listinných důkazů, které žalobci předložili, a soud jimi dokazování nevedl, plynuly skutečnosti pro rozhodnutí ve věci podstatné.

45. Rozsudek není nepřezkoumatelný ani proto, že – jak namítají žalobci – soud prvního stupně neuvedl, proč jednotlivé korekce základní částky odškodění, ke kterým přistoupil, činí právě uvedený počet procent – např. 20 % – a proč nečiní třeba 35 %. Předně je třeba poznamenat, že v soudní praxi je obvyklé vyjadřovat modifikace základní částky odškodnění jako snížení o X%, či jako zvýšení o Y%. Tento (obvyklý) způsob odůvodnění však rozhodnutí nepřezkoumatelným nečiní – nepřezkoumatelnými by závěry soudu byly tehdy, pokud by soud neuvedl, k jakým konkrétním okolnostem přihlédl, a, bez dalšího, by odškodnění snížil (nebo zvýšil); takovými nedostatky však přezkoumávané rozhodnutí netrpí. Způsob odůvodnění, jehož se žalobci domáhají, si lze sotva představit – odškodňování nemajetkové újmy způsobné nepřiměřenou délkou řízení není matematickou úlohou řešitelnou tak, že se jednotlivé veličiny dosadí do „vzorce“, podle kterého se stanoví (vypočítá) výsledek. Pokud se žádný „vzorec“, dle kterého by soud mohl vypočítat procento snížení (či zvýšení) odškodnění, nepodává ani z právních předpisů ani z judikatury, nemůže se žalobcům požadovaného odůvodnění dostat.

46. Nepřípadně vytýkají žalobci soudu prvního stupně též to, že jim nepřiznal úrok z prodlení. Ze žaloby se podává, že žalobci přiznání úroků z prodlení nepožadovali; přiznání úroku z prodlení se žalobci nedomáhají ani petitem ve znění upřesněném při ústním jednání. Pokud žalobci tím, jak formulovali žalobní petit, neučinili nárok na zaplacení úroku z prodlení předmětem řízení, je jejich výtka nemístná, neboť rozhodnutím v občanském soudním řízení sporném nemůže být přiznáno více, než je požadováno.

47. Žalovaná namítala (vedle již uvedeného), že soud prvního stupně přezkoumatelně nezohlednil skutečnost, že jak Ústavní soud, tak Nejvyšší soud, v podkladovém řízení dospěly k závěru, že Vrchní soud v Praze zcela přiměřeně a dostatečně vykompenzoval celkovou délku trestního řízení žalobcům svým rozhodnutím Žalobci, v tomto směru přiléhavě, ve vyjádření k odvolání, namítají, že poukazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 1602/21, ze dne 30. 7. 2021) a Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tdo 144/2019, ze dne 17. 12. 2020) se týkala toliko Skutku I (a nikoliv Skutku II). Dále je třeba podotknout, že odvolací soud již v usnesení ze dne 22. 11. 2023 shledal, že zmírnění trestu, k němuž Vrchní soud v Praze přikročil v rozsudku ze dne 17. 8. 2018 (sp. zn. 9 To 25/2018), se vztahovalo toliko ke Skutku I, ohledně něhož byla vina žalobců shledána; ohledně Skutku II se žalobcům tohoto benefitu nedostalo, když obžaloby pro Skutek II byli zproštěni s tím, že se o trestný čin nejednalo. K tomuto závěru, na němž odvolací soud setrvává, lze jen dodat, že z povahy věci (logicky) plyne, že zmírněním trestu za Skutek I nemohli být žalobci odškodněni za nepřiměřenou délku řízení ohledně skutku, který trestným činem nebyl (Skutek II). Napadeným rozhodnutím proto nedošlo (a nemohlo dojít) k žalovanou namítanému „duplicitnímu odškodnění“ tvrzené újmy. Soud prvního stupně postupoval správně, když uplatněný nárok posoudil v souladu se závěrem odvolacího soudu; podrobnějšího odůvodnění (jehož absenci žalovaná vytýká) v tomto směru nebylo třeba – soud prvního stupně závěry odvolacího soudu podrobně reprodukoval a uvedl, že z nich vycházel. Proto – spatřovala-li žalovaná v absenci podrobného odůvodnění shora uvedeného závěru porušení jejího práva na spravedlivý proces – jde o námitku nepřípadnou.

48. K námitce žalované, že se zásadně poskytuje odškodnění nepřiměřené délky řízení jako celku a že nelze poskytnout odškodnění pro jeden z vícero skutků s tím, že by v této věci mělo být postupováno v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2988/2020, je třeba uvést následující. V odkazované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou litispendence za situace, kdy se žalobce ve dvou řízeních domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou spojoval s rozdílnými úseky posuzovaného exekučního řízení (v nichž shledával průtahy v řízení). Nejvyšší soud připomněl, že není vyloučeno uplatnit vedle sebe jak nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tak současně i nárok na zadostiučinění dílčího průtahu, byť v nich došlo v rámci téhož řízení, a dovoláním napadená rozhodnutí zrušil s tím, že ze žaloby se jednoznačně nepodává, zda žalobce po žalované požaduje zadostiučinění za celkovou nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, anebo zda požaduje zadostiučinění za ojedinělý průtah v posuzovaném řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30Cdo 2988/2020).

49. S ohledem na právě uvedené není odvolacímu soudu zřejmé, v jakém směru by odkazované rozhodnutí mělo být využito v této věci. Lze jen dodat, že odvolací soud zohlednil skutečnost, že posuzované řízení bylo současně vedeno jak ohledně Skutku I, tak ohledně Skutku II, při úvaze o významu řízení pro žalobce (viz odstavec 38) – v tomto směru odvolací soud žalované přisvědčil; zohlednění této skutečnosti jiným způsobem odvolací soud opodstatněným neshledal.

50. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.] jen tak, jak je uvedeno výše, jinak je jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

51. O nákladech řízení – vzhledem k tomu, že došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně – bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.

52. Dosáhne-li žalobce v řízení o odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk satisfakce, je tuto skutečnost třeba považovat za plný úspěch ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30Cdo 2707/2013).

53. Vzhledem k tomu, že náklady řízení před soudem prvního stupně byly stanoveny správně (ve výši 21 136 Kč pro každého ze žalobců), postačí v tomto směru odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

54. Žalobcům vznikly též náklady odvolacího řízení, které jejich právní zástupce při odvolacím jednání specifikoval jako náklady právního zastoupení za 3 úkony právní služby a 3 režijní paušály s tím, že ostatních nákladů se žalobci vzdávají. Každému ze žalobců tak na nákladech odvolacího řízení náleží náhrada nákladů za zastoupení advokátem stanovená podle § 6 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) AT za 3 úkony právní služby (3x 2 480 Kč), tj. za odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast na jednání soudu; dále 3 x polovina paušální náhrady výdajů (3x 150 Kč) dle § 13 odst. 1 a 4 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21% dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., celkem tedy 9 546,90 Kč.

55. Na nákladech řízení před soudy obou stupňů tak každému ze žalobců náleží 30 682,90 Kč (21 136 + 9 546,90).