23 C 43/2019 - 885

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Luďkem Pilným ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] oba zastoupeni advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované osoby 1/1] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] za niž jedná [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení částky 2x 15 000 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 227 516 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně a) domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 14 772 484 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) částku 227 516 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žaloba se v části, ve které se žalobce b) domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 14 772 484 Kč, zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 21 136 Kč k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradu nákladů řízení částku ve výši 21 136 Kč k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno], advokáta, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou ze dne 15. 2. 2019 domáhali odškodnění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena v souvislosti s trestním řízením vedeným posléze u Krajského soudu v [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Žalobci uplatnili nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení trvajícího 13 let a 2 měsíce a pro každého ze žalobců požadovali zadostiučinění ve výši 15 000 000 Kč. Komisařem PČR bylo dne 30. 5. 2005 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu, č. j. [Anonymizováno], pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Usnesení bylo žalobkyni a) doručeno dne 16. 6. 2005 a žalobci b) dne 17. 6. 2005. Trestní řízení bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 17. 8. 2018, č. j. [spisová značka], kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu, jež zprostil žalobce obžaloby č. j. [spisová značka], protože v žalobě označený skutek nebyl trestným činem. Řízení tak trvalo od 16. 6. 2005, resp. 17. 6. 2005, do 17. 8. 2018, čímž došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě. Průběh řízení popsali žalobci tak, že dne 18. 10. 2006 podala státní zástupkyně na žalobce obžalobu č. j. [spisová značka], která byla projednávána Krajským soudem v [adresa] pod č. j. [spisová značka], za skutek II., trestný čin podle § 126 odst. 1 byli žalobci odsouzeni rozsudkem ze dne 31. 10. 2007, č. j. [spisová značka], k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Během hlavního líčení v roce 2007 byla tato trestní věc průběžně medializována v tisku velice zavádějícím způsobem a byly uveřejněny i fotografie žalobců. V odvolacím řízení u Vrchního soudu v [Anonymizováno] byli oba žalobci rozsudkem [spisová značka] ze dne 18. 3. 2008 odsouzeni za trestný čin dle § 126 odst. 1, přísnějším trestem odnětí svobody, a to na dobu 1 roku s odkladem na zkušební dobu 2 roky. Bezprostředním následkem způsobeným pravomocným odsouzením žalobců bylo to, že byli okamžitě zbaveni možnosti dále podnikat. V dovolacím řízení u Nejvyššího soudu v Brně byly oba odsuzující rozsudky zrušeny (krajského soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. [spisová značka], i Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 18. 3. 2008, č. j. [spisová značka]) a usnesením ze dne 6. 8. 2008, č. j. [spisová značka], byl trestný čin podle § 126 odst. 1 vrácen k došetření. Nejvyšší soud dal žalobcům za pravdu, když se vyjádřil tak, že ve skutkové větě pro skutek II. není formulován následek tvrzené trestné činnosti. Nejvyšší soud se v usnesení dále vyjádřil k povinnosti poskytnout správci účinnou součinnost, avšak státní zástupkyně ve věci poskytnutí či neposkytnutí správci konkurzní podstaty účinnou součinnost nikdy nezohlednila názor vyjádřený Nejvyšším soudem, že poskytnutím součinnosti by byli žalobci nuceni k sebeobviňování. Dne 28. 8. 2009 státní zástupkyně podala druhou obžalobu č. j. [spisová značka] ze dne 27. 8. 2009, ve které pro skutek II. rozšířila znění skutkové věty o následek, který měl být výsledkem trestného jednání žalobců. Návrh na předběžné projednání druhé obžaloby ze dne 27. 8. 2009 žalobci podali dne 28. 9. 2009, proto, že nebylo provedeno došetření požadované Nejvyšším soudem. Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne 28. 12. 2009, č. j. [spisová značka], vrátil druhou obžalobu k došetření a vyhověl tak návrhu poškozených. Státní zástupkyně podala proti vrácení věci k došetření odvolání ze dne 30. 3. 2010, kde namítla, že vrácení věci k došetření je nedůvodné. Vrchní soud v [Anonymizováno] v odvolacím řízení usnesením ze dne 11. 5. 2010, č. j. [spisová značka], potvrdil rozhodnutí soudu první instance a také vrátil věc k došetření, když konstatoval, že mj. nebyly splněny pokyny k došetření pro skutek II, k § 126 odst. 1, požadované Nejvyšším soudem v usnesení č. j. [spisová značka]. Dne 23. 9. 2011 státní zástupkyně podala třetí obžalobu ze dne 23. 9. 2011, č. j. [spisová značka], kde opět žalobce obžalovala pro skutek II kvalifikovaný podle § 126 odst. 1, za situace, kdy opět ani policie ani státní zástupkyně, v mezidobí neprovedla žádné došetření požadované Nejvyšším soudem pro skutek II, a navzdory tomu do třetí obžaloby přidala tvrzení, že žalobci dokonce hrubě ztěžovali výkon funkce správce konkurzní podstaty. Státní zástupkyně v rozporu s trestním řádem opakovaně podala obžalobu bez provedení nařízeného došetření a opětovně bez důkazů a vystavovala a zatěžovala žalobce psychickému stresujícímu tlaku, nutností poněkolikáté opakovaně stavět svoji obhajobu proti nepravdivým a nepodloženým tvrzením. Dne 25. 10. 2011 podali žalobci návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 23. 9. 2011, protože státní zástupkyně opět neprovedla došetření požadovaná v usneseních o vrácení věci k došetření. Krajským soudem v [adresa] byla usnesením ze dne 28. 12. 2011, č. j. [spisová značka], obžaloba vrácena k došetření, kdy soud opět konstatoval, že nebyla splněna došetření ke skutku II požadovaná Nejvyšším soudem. Odvolala se opět pouze státní zástupkyně odvoláním ze dne 13. 1. 2012, kdy opět opakovala nedůvodnost vrácení věci k došetření. Vrchní soud v [Anonymizováno][Anonymizováno]usnesením ze dne 16. 5. 2012, č. j. [spisová značka], v odvolacím řízení vrátil věc opětovně k došetření s tím, že pro skutek II konstatoval, že trvají pokyny uvedené v předchozích usneseních. Dne 29. 7. 2013 podala státní zástupkyně čtvrtou obžalobu ze dne 29. 7. 2013, č. j. [spisová značka], když v mezidobí opět neprovedla pro skutek II žádné došetření. Žalobci podali dne 29. 9. 2013 návrh na předběžné projednání obžaloby, protože opět, mimo jiné nebylo provedeno pro skutek II, došetření požadované Nejvyšším soudem. Krajský soud v [adresa] návrhu na předběžné projednání obžaloby vyhověl a vydal dne 19. 11. 2013 usnesení, kterým opětovně vrátil věc i pro skutek II k došetření. Opět se proti vrácení k došetření odvoláním ze dne 27. 1. 2014 odvolala pouze státní zástupkyně. Vrchní soud v [Anonymizováno] usnesením ze dne 18. 3. 2014 a ze dne 17. 6. 2017, č. j. [spisová značka], opět potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu o vrácení věci k došetření. Pátou obžalobu, č. j. [spisová značka], podala státní zástupkyně dne 1. 6. 2015 a opět i pro skutek II, navzdory tomu, že ani po vrácení věci k došetření, žádné došetření pro skutek II trestný čin podle § 126 odst. 1 neprovedla a nezohlednila žádný názor Nejvyššího soudu. Žalobci dne 15. 7. 2015 podali návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 1. 6. 2015, opět mimo jiné z důvodu, že nebylo provedeno došetření požadované Nejvyšším soudem. Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. [spisová značka], počtvrté rozhodl o vrácení páté obžaloby k došetření. Státní zástupkyně opět podala odvolání. V replice k odvolání státní zástupkyně žalobci vznesli námitku, jak dlouho bude státní zástupkyni tolerováno neprovádění došetření, s následným opětovným podáváním nepodložených obžalob, kdy je trestní řízení vůči poškozeným neúměrně prodlužováno tolerancí soudů vůči nečinnosti OČTŘ a důkazní stav pro skutek II zůstal „zakonzervován“ v roce 2006, bez zohlednění objektivně existujících skutečností. Vrchní soud v [Anonymizováno] usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. [spisová značka], následně zrušil usnesení krajského soudu a vrátil krajskému soudu věc s tím, že má znovu rozhodnout. Krajský soud v [adresa] dne 29. 4. 2016 opětovně rozhodl, s tím že ve věci páté obžaloby ze dne 1. 6. 2015 nařídil hlavní líčení [spisová značka] konané od 25. 7. 2016 do 14. 12. 2017. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. [spisová značka], zprostil žalobce obžaloby č. j. [spisová značka] ze dne 1. 6. 2015, pro skutek II, protože jednání žalobců nebylo trestným činem. Nový státní zástupce podal odvolání ze dne 2. 3. 2018, a žádal, aby byl zprošťující výrok pro skutek II zrušen a skutek II byl vyloučen k samostatnému projednávání. Odvolání projednal Vrchní soud v [Anonymizováno] na veřejném zasedání dne 15. 8. 2017 a dne 17. 8. 2018 vynesl rozsudek č. j. [spisová značka], kterým byl potvrzen rozsudek krajského soudu ze dne 14. 12. 2017, kterým byli žalobci zproštěni obžaloby ze dne 1. 6. 2015 pro skutek II, kvalifikovaný jako trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 tr. zákona, protože v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Proti odsuzující části rozsudku, pro skutky I/1-7, podali žalobci dne 14. 12. 2017 a 17. 12. 2017 dovolání. Státní zástupce dovolání, proti pravomocnému zprošťujícímu verdiktu, nepodal. Zprošťující výrok pro skutek II nabyl dne 17. 8. 2017 právní moci. Dle žalobců skutková složitost věci spočívající v množství věřitelů (ke dni 20. 6. 2005 byl v konkurzu pouze 1 věřitel), v množství dokladového důkazního materiálu (přihlášky všech 45-ti věřitelů byly obsahem konkurzního spisu nejpozději již od 9. 6. 2001), v nutnosti vyslechnout věřitele (výslechy všech věřitelů provedl komisař již v říjnu a listopadu 2005), v množství poškozených (žádní konkurzní věřitelé se nepřihlásili do trestního řízení), v množství stíhaných osob (pouze dva, a to žalobci, jako představenstvo úpadce [Anonymizováno]), nemůže být faktorem, který by ovlivňoval, nebo dokonce ospravedlňoval neúměrnou délku trestního řízení. Právní složitost posouzení jednání poškozených ve vztahu k porušení v řízení o konkurzu a vyrovnání podle § 126 odst. 1 tr. zák., vykazuje podle názoru žalobců nízkou složitost, neboť problematika tohoto paragrafu, a konkurzního řízení, a s tím související zaběhlosti a zakotvenosti právní úpravy a ustálenosti judikatury, byla v právním prostoru aplikována minimálně již od roku 1999, což se jeví jako dostatečná délka aplikace paragrafu na jednání pachatelů, aby bylo pro OČTŘ objektivně a právně správně posouditelné, zda jednání pachatelů je nutné postihnout podle § 126 odst.

1. Vysoká procesní složitost dané trestní věci způsobená státní zástupkyní a spočívající v podání pěti obžalob a navazujícím procesním úkonům, nemůže být přičítána k tíži žalobců, neboť žalobci neměli žádné procesní nástroje, jak ovlivnit kvalitu podaných obžalob tak, ani jak donutit státní zástupkyni, aby provedla došetření nařízená soudy v usneseních o vrácení věci k došetření tak, aby byla obžaloba projednatelná před soudem. Pasivita/nekonání žalobkyně projevující se v opakovaném podávání nepodložených obžalob bez provedeného došetření, způsobující neúměrné prodlužování trestního řízení, je prokazatelná. Trestním stíháním žalobců došlo ke zhoršení jejich společenského postavení, žalobci se nacházeli ve stresujících životních podmínkách, neboť byli stíháni jako manželé, rodina, žili v právní nejistotě dlouhá léta. Dobrá pověst žalobců v podnikatelském prostředí, ve kterém se pohybovali v [adresa] od roku 1992, byla natolik „pošramocena“, že nebylo myslitelné, aby se jakkoliv v této oblasti podnikání ve [Anonymizováno] kraji, po zrušení odsuzujícího rozsudku, etablovali. Žalobci cítí, že OČTŘ porušily jejich základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny tím, že se vůbec nezabývaly občanskoprávním rozměrem vytýkaného jednání.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 23. 1. 2020 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobci dne 15. 2. 2019 uplatnili nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 000 Kč pro každého z nich ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup spočívající v extrémně nepřiměřené délce shora uvedeného řízení. Žalovaná zdůraznila, že trestní řízení vůči žalobcům zatím nebylo ukončeno a ve věci měl ještě rozhodovat dovolací soud. Žalobci byli prozatím částečně pravomocně obžaloby zproštěni a částečně odsouzeni. Z důvodů posouzení formy a případné výše peněžitého odškodnění je dle žalované důležité, s jakým výsledkem posuzované trestní řízení skončí. Žalovaná dále poukázala na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR v tom směru, že sice je obecně nutno vycházet z předpokladu, že nepřiměřeně dlouhé řízení působí jeho účastníkům nemajetkovou újmu, avšak je vždy nutno zvažovat, zda v konkrétním případě nenastaly okolnosti, které tento předpoklad vyvracejí. Takovou okolností může být to, že náhrady nemajetkové újmy se domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinný, popřípadě mu byl i uložen trest, neboť takové řízení nemohlo v jeho osobnostní sféře vyvolat citelnou újmu. V takových případech představuje konstatování porušení práva poškozeného na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě zpravidla odpovídající a spravedlivé odškodnění. Žalovaná odkázala dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, z něhož se zcela jednoznačně podává, že v případě dosud neskončeného trestního řízení nemůže soud rozhodující v občanském soudním řízení zpravidla spravedlivě určit vhodnou formu nápravy. Žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta.

3. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2023, č. j. 23 C 43/2019-780, byla žaloba obou žalobců zamítnuta a byla jim uložena povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobců byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 266/2023-814, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když nevzal v potaz, že se žalobci domáhají odškodnění pouze za nepřiměřenou délku trestního stíhání vedeného pro skutek II (trestný čin dle § 126 odst. 1 trest. tr. zákona). Konstatoval-li soud I. stupně, že namítané řízení trvalo 16 let a 1 měsíc (a nikoliv žalobci uváděných 13 let a 2 měsíce), lze mít dle odvolacího soudu za to, že soud uplatněný nárok nesprávně posuzoval jako nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pro oba skutky specifikované v obžalobách - tedy jak pro skutek I (tj. skutek I/1,2, posléze rozšířený o body 3 až 7), tak pro skutek II. Odvolací soud rovněž uvedl, že žalobci nemohli být odškodněni za nepřiměřenou délku řízení ohledně skutku II formou zmírnění trestu, které se vztahovalo toliko ke skutku I (obžaloby pro skutek II byli zproštěni s tím, že se o trestný čin nejednalo). Odvolací soud rovněž uvedl, že délka řízení ohledně skutku II byla nepřiměřeně dlouhá, odpovědnost žalované za takto vzniklou nemajetkovou újmu je dána, neboť k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Odvolací soud v návaznosti na své závěry uložil soudu prvního stupně, aby se zřetelem k tomu, jak je vymezen nárok, jenž je předmětem řízení, posoudil výši odškodnění, které žalobcům náleží.

4. Na jednání konaném dne 12. 2. 2024 žalobci k výzvě soudu upřesnili navrhovaný žalobní petit, kdy uvedli, že žalobkyně a) požaduje po žalované uhradit částku 15 000 000 Kč a žalobce b) částku 15 000 000 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

5. Ke zjištěnému skutkovém stavu soud prvního stupně opětovně uvádí, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně a) i žalobce b) u žalované nárok uplatnili dne 15. 2. 2019 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 000 Kč pro každého z nich ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup spočívající v extrémně nepřiměřené délce řízení v souvislosti s trestním řízením vedeným posléze u Krajského soudu v [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka].

6. Soud prvního stupně dále rekapituluje, že na základě provedeného dokazování učinil následující skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

7. Ze spisu Krajského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], bylo zjištěno následující:

8. Usneseními PČR, správy [Anonymizováno] kraje, služby kriminální policie a vyšetřování [adresa] ze dne 16. 3. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných [tituly před jménem] [jméno FO] (dále v tomto odstavci rovněž jako „obviněný“ a „obžalovaný“), [Jméno zainteresované osoby 0/0] (dále v tomto odstavci rovněž jako „obviněná“ a „obžalovaná“), z trestných činů zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), 4 trestního zákona, porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 2 trestního zákona. Tato usnesení byla žalobcům doručena dne 5. 4. 2004. Proti usnesení podali žalobci stížnost, ta byla usnesením ze dne 22. 4. 2022 zamítnuta. Dne 25. 8. 2004 došlo k výslechu obviněných (žalobců). Opatřením ze dne 16. 7. 2004 byl přibrán znalec v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daně se lhůtou do 31. 8. 2004. Výslechy svědků se konaly ve dnech 10. 5. 2004, 11. 5. 2004, 24. 5. 2004, 25. 5. 2004, 26. 5. 2004, 27. 5. 2004, 1. 6. 2004, 3. 6. 2004, 10. 6. 2004, 16. 6. 2004, 23. 6. 2004, 29. 6. 2004, 13. 7. 2004, 14. 7. 2004, 4. 8. 2004. Na č. l. 962 je závěrečná zpráva o finančním šetření ve věci ze dne 15. 4. 2005. Dne 17. 5. 2005 podal obviněný návrh na vyloučení policejního komisaře kpt. [tituly před jménem] [jméno FO] z trestního řízení, usnesením ze dne 23. 5. 2005 byl tento zamítnut, dne 13. 6. 2005 byla podána stížnost proti usnesení, tato byla jako nedůvodná zamítnuta. Usnesením PČR, správy [Anonymizováno] kraje, služby kriminální policie a vyšetřování [adresa] ze dne 30. 5. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání žalobců z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 1 trestního zákona. Usnesení bylo žalobcům doručeno ve dnech 16. 6. 2005 a 17. 6. 2005. Žalobci podali proti usnesení dne 3. 6. 2005 stížnost. Tato byla zamítnuta. V měsících červenec 2005 až červen 2006 bylo učiněno několik pokusů o výslech obviněných. Na žádost obviněných došlo několikrát ke změně termínu výslechu. Dne 4. 8. 2005 se konaly výslechy svědků. Dne 20. 9. 2005 byla žalobci podána žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ve věci, na č. l. 1458 je založena odpověď ze dne 30. 9. 2005. Dne 20. 10. 2005 byla podána stížnost na postup policejního komisaře. Policejní komisař se vyjádřil ve dnech 27. 10. 2005 a 1. 11. 2005. Ve dnech 3. 10. 2005, 4. 10. 2005, 5. 10. 2005, 6. 10. 2005, 10. 10. 2005, 13. 10. 2005, 11. 10. 2005, 12. 10. 2005, 14. 10. 2005, 18. 10. 2005, 21. 10. 2005, 24. 10. 2005, 3. 11. 2005, 10. 11. 2005, 13. 2. 2006 byli vyslechnuti svědci. Dne 17. 2. 2006 obvinění navrhli provedení výslechů a důkazů v jejich prospěch. Dne 20. 2. 2006 byl opět podán návrh na vyloučení policejního komisaře. Tento návrh byl usnesením ze dne 10. 3. 2006 zamítnut. Dne 16. 5. 2006 byl podán podnět k přezkoumání postupu PČR obviněnými. Dne 11. 7. 2006 byla podána žádost o předvedení obviněných (žalobců). Předvedení bylo vykonáno dne 31. 7. 2006, kdy byly provedeny jejich výslechy. Dne 1. 8. 2006 byl podán návrh na vzetí do vazby. Dne 2. 8. 2006 byli žalobci vzati do vazby usnesením Okresního soudu v [adresa] z téhož dne. Dne 2. 8. 2006 byly provedeny výslechy obviněných. Usnesením ze dne 7. 8. 2006 byli obvinění propuštěni z vazby. Usnesením ze dne 21. 8. 2006 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti policejního komisaře. Dne 28. 8. 2006 byl podán návrh na podání obžaloby na obviněné ze spáchání trestných činů zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), 4 trestního zákona, porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 2 trestního zákona a porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 k § 126 odst. 2 trestního zákona. Usnesením Krajského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 12. 10. 2006 bylo zastaveno trestní stíhání žalobců pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 2 trestního zákona. Obžaloba byla podána dne 18. 10. 2006 pro trestné činy zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 1 písm. a) trestního zákona (skutek I), porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (skutek II). Obžaloba byla doručena dne 7. 11. 2006 oběma obviněným. Obvinění podali návrh na zrušení peněžité záruky. Toto bylo usnesením ze dne 23. 11. 2006 zamítnuto. Dne 11. 12. 2006 byla proti usnesení podána stížnost. Na č. l. 2332 je protokol o neveřejném zasedání ze dne 24. 1. 2007, kde byla stížnost zamítnuta. Ve dnech 5., 7. a 8. 3. 2007 se konalo hlavní líčení ve věci, dále ve dnech 3. až 6. 4. 2007, byli vyslechnuti svědci. Dne 28. 6. 2007 se konalo neveřejné zasedání, na kterém byl opětovný návrh na zrušení peněžité záruky znovu zamítnut. Ve dnech 28. až 30. 5. 2007 se konalo hlavní líčení, kde byli vyslýcháni svědci. Dále bylo pokračováno dne 13. 6. 2007. Dne 13. 7. 2007 byl na hlavním líčení proveden výslech znalce. Dne 7. 9. 2007 se konalo neveřejné zasedání, kde byl přijat písemný slib obžalovaných a byla změněna výše peněžité záruky. Dne 1. 8. 2007 se konalo hlavní líčení, kde bylo pokračováno ve výslechu znalce. Ve dnech 12. 9. 2007, 21. 9. 2007 byly čteny listinné důkazy. Dále bylo do spisu založeno usnesení PČR, správy [Anonymizováno] kraje, [adresa], II. odboru hospodářské kriminality SKPV, odloučeného pracoviště [adresa] ze dne 26. 4. 2007, kterým bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobcům pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona. Dne 22. 10. 2007 pokračovalo hlavní líčení, bylo skončeno dokazování. Na hlavním líčení dne 31. 10. 2007 byl vyhlášen rozsudek. Dne 14. 11. 2007 byla podána žádost o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 31. 10. 2007, č. j. [spisová značka], byli obžalovaní shledáni vinnými z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále byli zproštěni viny z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku a trestného činu poškozování věřitele. Písemné vyhotovení bylo rozesláno dne 11. 12. 2007. Dne 21. 12. 2007 podal státní zástupce odvolání, dne 28. 12. 2007 a 2. 1. 2008 podali odvolání obžalovaní. Vrchní soud v Praze o odvoláních rozhodl dne 18. 3. 2008 rozsudkem č. j. [spisová značka], kterým zrušil rozhodnutí soudu I. stupně v odsuzující části toliko ve výroku o trestu a v celém zprošťujícím výroku a znovu rozhodl tak, že se obžalovaní odsuzují z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu v délce odnětí svobody jednoho roku s odkladem na dva roky a ve zbylé části byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Odvolání obžalovaných bylo zamítnuto. Usneseními ze dne 1. 4. 2008 bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Dne 3. 6. 2008 a 4. 6. 2008 podali obžalovaní proti rozsudku Vrchního soudu v [Anonymizováno] dovolání, také podali ústavní stížnost. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. [spisová značka], byl rozsudek odvolacího soudu zrušen kromě části týkající se zrušení rozsudku I. stupně. Dále byl zrušen v rozsahu odsuzujícího výroku rozsudek soudu I. stupně, a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením ze dne 31. 12. 2008 byly zamítnuty návrhy na zrušení peněžité záruky. Dále bylo založeno do spisu usnesení PČR, správy [Anonymizováno] kraje, služby kriminální policie a vyšetřování [adresa] ze dne 20. 6. 2005, kterým bylo zahájeno trestní stíhání obviněných [tituly před jménem] [jméno FO], [Jméno zainteresované osoby 0/0] jakožto odpovědných zástupců a členů statutárního orgánu několika právnických osob z trestných činů zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, poškozování věřitele spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 256 odst. 1 písm. a), 4 trestního zákona, porušení povinnosti v řízení o konkurzu spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 126 odst. 2 trestního zákona. Toto usnesení bylo doručeno žalobcům dne 13. 7. 2005. Proti usnesení podali obvinění stížnost. Dále bylo zahájeno trestní stíhání proti [tituly před jménem] [jméno FO]. Usneseními ze dne 29. 8. 2005 byla tato zrušena a věc byla vrácena PČR. Usneseními ze dne 26. 4. 2007 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných [tituly před jménem] [jméno FO], [Jméno zainteresované osoby 0/0] jakožto odpovědných zástupců a členů statutárního orgánu několika právnických osob z trestných činů zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona. Stížnost proti usnesení byla následně dne 21. 6. 2007 zamítnuta. Usneseními ze dne 29. 4. 2008 a 27. 10. 2008 byla řízení spojena k společnému řízení. Dne 14. 10. 2008 byl vyslechnut svědek. Opatřením ze dne 11. 12. 2006 byl přibrán znalec z oboru ekonomie, odvětví ceny a odhady nemovitostí, se specializací stavby obytné, průmyslové, zemědělské, k vypracování znaleckého posudku. Tento byl vypracován dne 27. 3. 2007. Dne 6. 4. 2009 byl podán návrh na zrušení peněžité záruky a na vyloučení státní zástupkyně. Tyto návrhy byly zamítnuty dne 27. 4. 2009. Dne 5. 5. 2009 byl podán návrh na přezkoumání postupu policejního orgánu, byla vznesena námitka podjatosti policejního komisaře (opakovaně také dne 8. 6. 2009). Unesením ze dne 22. 5. 2009 bylo rozhodnuto, že policejní komisař není vyloučen. Dne 18. 5. 2009 byla vznesena námitka podjatosti senátu [Anonymizováno] Krajského soudu v [adresa]. Dne 19. 5. 2009 byli obvinění vyrozuměni o přezkumu tak, že nebyly zjištěny nedůvodné průtahy ani další pochybení v řízení. Dne 19. 6. 2009 byl vydán návrh na podání obžaloby. Usnesením ze dne 22. 6. 2009 bylo rozhodnuto o námitce podjatosti státní zástupkyně tak, že tato není vyloučena. Dne 27. 8. 2009 byla proti obviněným podána obžaloba pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 k § 128 odst. 2, 4 trestního zákona, zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek I), porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 1. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II), o tomto byli vyrozuměni dne 15. 9. 2009. Usnesením ze dne 25. 8. 2009 byla zrušena peněžitá záruka u obou žalobců. Obvinění podali návrh na předběžné projednání žaloby. Dne 28. 12. 2009 se konalo neveřejné zasedání, kde bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Následně bylo zažádáno o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení usnesení dne 26. 1. 2010 a 5. 2. 2010. Usnesení bylo doručeno v dubnu 2010. Státní zástupkyně podala proti usnesení stížnost. Ta byla dne 11. 5. 2010 zamítnuta. Dne 19. 4. 2011 byli obvinění obeznámeni se změnou právní kvalifikace. Dne 8. 8. 2011 se konal výslech obviněných. Ve dnech 2. 5. 2011, 4. 5. 2011, 23. 5. 2011 byly provedeny výslechy znalců. Ve dnech 20. 6. 2011, 15. 4. 2011 byly provedeny výslechy svědků. Byly doplněny listinné důkazy. Dne 13. 9. 2011 byl podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla podána dne 23. 9. 2011 pro spáchání zvlášť závažného trestného činu zneužívání informací a postavení v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 k § 255 odst. 2 trestního zákona (skutek I), a trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 1. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). Žalobci podali návrh na předběžné projednání žaloby, dne 22. 12. 2011 se konalo neveřejné zasedání, kde bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Státní zástupkyně podala proti usnesení stížnost. Ta byla dne 16. 5. 2012 zamítnuta. Usnesením ze dne 24. 9. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání obviněných pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Usnesení bylo obviněným doručeno dne 16. 10. 2012. Obvinění podali proti usnesení stížnost. Ta byla dne 31. 12. 2012 zamítnuta. Dne 5. 4. 2013 došlo k výslechu obviněných. Dne 6. 2. 2013 byl podán návrh na zastavení trestního stíhání obviněnými, byly podány námitky na policejní komisaře. Usnesením ze dne 12. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že státní zástupce není vyloučen z řízení. Dne 13. 2. 2013 bylo rozhodnuto, že žádný policejní komisař není vyloučen. Ve dnech 8. 2. 2013, 12. 2. 2013, 27. 2. 2013, 3. 4. 2013 byli vyslechnuti svědci. Na č. l. 5419 je úřední záznam o špatném zdravotním stavu znalce [jméno FO]. V návaznosti na to byl dne 27. 11. 2012 přibrán konzultant k poskytnutí odborné pomoci. Ve dnech 3. 5. 2013, 9. 5. 2013, 28. 5. 2013 byly konány výslechy znalců. Dne 19. 7. 2013 byl opětovně podán návrh na podání obžaloby. Obžaloba byla podána dne 29. 7. 2013, a to pro spáchání zvlášť závažného trestného činu zneužívání informací a postavení v obchodním styku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 k § 255 odst. 2 trestního zákona (skutek I), a trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 1. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). K předběžnému projednání obžaloby se konalo dne 19. 11. 2013 neveřejné zasedání, kde bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Následně bylo zažádáno o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení usnesení dne 17. 12. 2013. V únoru 2014 bylo rozesláno písemné vyhotovení. Státní zástupkyně podala proti usnesení stížnost. Usnesením vrchního soudu bylo z podnětu stížnosti státní zástupkyně napadené usnesení částečně zrušeno, částečně došlo k zastavení pro amnestii prezidenta, a to pouze v části skutků, kterými měli žalobci spáchat zvlášť závažný zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku. Do výroku o částečném zastavení řízení byla obviněnými podána stížnost s tím, že trvají na projednání věci. Stížnost byla dne 20. 5. 2014 zamítnuta. Stížnost proti výroku I. podala státní zástupkyně. Ta byla zamítnuta dne 17. 6. 2014. Ve dnech 2. 4. 2015, 3. 4. 2015, 7. 4. 2015, 13. 4. 2015, 15. 4. 2015, 20. 4. 2015, 21. 4. 2015 byly provedeny výslechy svědků. Opatřením ze dne 10. 10. 2014 byl přibrán soudní znalecký ústav z oboru ekonomika k podání znaleckého posudku. Dne 11. 5. 2015 byl podán opětovně návrh na podání obžaloby. Dne 1. 6. 2015 byla podána obžaloba pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku (skutek I) a trestný čin porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona (skutek II). Dne 4. 6. 2015 byli obvinění vyrozuměni o podání obžaloby. Usnesením vydaným na neveřejném zasedání dne 31. 8. 2015 bylo rozhodnuto, že věc se vrací státnímu zástupci dle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu k došetření. Ve dnech 29. 9. 2015, 26. 10. 2015 byly podány žádosti o prodloužení lhůty k vyhotovení usnesení. Toto bylo rozesláno v listopadu 2015. Státní zástupkyně podala proti usnesení stížnost. Usnesením ze dne 18. 2. 2016 bylo napadané rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k opětovnému jednání a rozhodnutí. Na dny 25. až 29. 7. 2016 bylo nařízeno hlavní líčení, kde byly přečteny svědecké výpovědi, vyslechnuta řada svědků. Dále bylo pokračováno ve dnech 17. a 18. 8. 2016, kde byly provedeny listinné důkazy včetně znaleckých posudků, byli vyslechnuti další svědci. V hlavním líčení bylo pokračováno ve dnech 4. 10. 2016 a 5. 10. 2016, byly čteny listinné důkazy. Ve dnech 19. 6. 2017 a 28. 8. 2017 byli přibráni opatřením znalci ke stvrzení závěrů již podaných znaleckých posudků za znalecký ústav. Ve dnech 2. 6. 2017 a 5. 6. 2017, 19. 6. 2017, 19. 7. 2017, 28. 8. 2017, 29. 8. 2017, 30. 8. 2017 bylo pokračováno v hlavním líčení, došlo k výslechu znalců. Hlavní líčení poté pokračovalo ve dnech 19. 10. 2017, 20. 10. 2017, 23. 11. 2017, 27. 11. 2017. Dne 14. 12. 2017 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní uznání vinnými ze zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, žalobci byli odsouzeni k odnětí svobody v délce trvání tří let s odkladem po dobu 4 let, trestu zákazu činnosti pod dobu 4 let, v rozsahu trestného činu porušování povinnosti v řízení o konkurzu podle § 126 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2007 ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona byli obžalovaní zproštěni. Dne 2. 1. 2008 byla podána žádost o prodloužení lhůty pro vyhotovení rozsudku, znovu také dne 30. 1. 2018. Rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 12. 2007, č. j. [spisová značka], byl rozeslán dne 27. 2. 2018. Státní zástupce podal proti rozsudku dne 2. 3. 2018 odvolání v neprospěch obžalovaných jednak do zprošťujícího výroku, jednak do délky trestu. Obžalovaní podali dne 8. 3. 2018 odvolání do odsuzujícího výroku. Dne 17. 8. 2018 se konalo veřejné zasedání před odvolacím soudem. Zde byl vyhlášen rozsudek, č. j. [spisová značka], že se napadaný rozsudek zrušuje v celé odsuzující části a znovu se rozhoduje tak, že žalobci jsou vinni z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a odsuzují se k peněžitému trestu ve výši 250 000 Kč. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto. Osvobozující výrok ohledně skutku II nabyl právní moci téhož dne.

9. Z přípisu žalobců ze dne 15. 2. 2019 adresovaného žalované soud zjistil, že žalobci u žalované uplatnili dne 15. 2. 2019 nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 15 000 000 Kč pro každého z nich ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, za nesprávný úřední postup spočívající v extrémně nepřiměřené délce řízení v souvislosti s trestním řízením vedeným posléze u Krajského soudu v [adresa], pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka].

10. Z přípisu [Anonymizováno] ze dne 16. 1. 2001 ve věci stanoviska k návrhu dohody o narovnání o bezúplatném převodu akcií a k návrhu závazného prohlášení adresovaného žalobcům a společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že pan [Anonymizováno] informoval žalobce o výhradách k návrhu Dohody o narovnání a bezúplatném převodu akcií a k návrhu Závazného prohlášení.

11. Z printscreenu z webové stránky [Anonymizováno] obsahujícího článek uveřejněný dne 5. 4. 2007 ve věci [Anonymizováno] na č.l. 537-538 a článek ze dne 17. 9. 2007 ve věci [Anonymizováno] na č.l. 539, článek ze dne 22. 10. 2007 ve věci [Anonymizováno] na č.l. 540 soud zjistil, že o trestním stíhání bylo vydáno několik článků v internetovém deníku [Anonymizováno] kde byla zveřejněna kromě jmen žalobců a popisu skutku, také fotografie žalobců. V článku je uvedeno, že žalobci veškerá obvinění odmítají a dále, že „trestní oznámení označují jako komplot organizované skupiny osob s cílem získat majetek těchto společností“.

12. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 5. 5. 2009 soud zjistil, že konkurz na majetek úpadce [Anonymizováno] byl zrušen. Současně schválil vyúčtování příjmů a výdajů konkurzní podstaty.

13. Z článku označeného jako „[Anonymizováno]“ obsaženého v [právnická osoba] dnes dne 12. 5. 2001 soud zjistil, že jmenovaný článek informoval o tom, že společnost [Anonymizováno] zkrachovala s tím, že návrh na konkurs podala společnost [právnická osoba].

14. Z usnesení Ústavního soudu [datum] soud zjistil, že Ústavní soud tímto usnesením odmítl ústavní stížnost žalobce b) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, č. j. [spisová značka], rozsudku Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. [spisová značka], a rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 14. 12. 2017, č. j. [spisová značka]. V souvislosti s námitkou týkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud podotkl, že obecné soudy uznaly argument nepřiměřené délky řízení, a proto byla tato skutečnost kompenzována zmírněním trestu. Rozhodnutím odvolacího soudu byl stěžovateli uložen peněžitý trest místo podmíněného trestu odnětí svobody. V případě, že se nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje zmírněním uloženého trestu, se pachateli, jenž byl uznán vinným, dostává dle Ústavního soudu jednoznačného benefitu za újmu způsobenou délkou řízení v podobě mírnějšího postihu [bod 25 nálezu [datum]].

15. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 1. 11. 2001 soud zjistil, že k návrhu věřitele [právnická osoba]., IČO [IČO], byl prohlášen na majetek dlužníka [právnická osoba]., IČO [IČO], konkurz.

16. Z usnesení Vrchního soudu v [Anonymizováno] č. j. [spisová značka] ze dne 11. 2. 2002 soud zjistil, že tímto bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 1. 11. 2001, č. j. [spisová značka], ve výroku o prohlášení konkursu na majetek společnosti [právnická osoba]. a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

17. Z usnesení Krajského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 22. 5. 2002 soud zjistil, že k návrhu věřitele [právnická osoba]., IČO [IČO], a [právnická osoba]., IČO [IČO], byl prohlášen na majetek dlužníka [právnická osoba]., IČO [IČO], konkurz.

18. Z usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne 21. 10. 2002 soud zjistil, že tímto bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 22. 5. 2002, č. j. [spisová značka], ve výroku o prohlášení konkursu na majetek společnosti [právnická osoba] a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

19. Ze stížnosti proti usnesení č. j. [Anonymizováno] ze dne 16. 3. 2004 datované dnem 8. 4. 2004 adresované Policii České republiky, Správě [Anonymizováno] kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování soud zjistil, že ve stížnosti je užité slovní spojení „komplot organizované skupiny osob“.

20. Z protokolu o hlavním líčení konaného Krajským soudem v [adresa] ve dnech 5.,7. až 8. 3. 2006 ve věci sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že u hlavního líčení nebyla přítomna veřejnost. Na tomto líčení byla čtena stížnost proti usnesení č. j. [Anonymizováno] ze dne 16. 3. 2004.

21. Z obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 18. 10. 2006 č. j. [spisová značka] soud zjistil, že na str. 5 odst. 2 řádek 5 uvedeno, že žalobci považují trestní řízení za „komplot organizované skupiny proti společnostem vlastněných obviněnými s cílem získat majetek těchto společností“.

22. Další navrhované důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť zjištěný skutkový stav měl již za dostatečně prokázaný.

23. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Řízení bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 30. 5. 2005, č. j. [Anonymizováno], které bylo žalobcům doručeno dne 16. 6. 2005, resp. dne 17. 6. 2022. Ve vztahu ke skutku II (trestný čin dle § 126 odst. 1 trest. tr. zákona), pro který byli žalobci zproštěni viny rozsudkem Vrchního soudu v [Anonymizováno] ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. [spisová značka], skončilo řízení právní mocí tohoto rozsudku dne 17. 8. 2018. Posuzované řízení tak trvalo celkem 13 let a 2 měsíce.

24. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

1. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) odpovídá stát za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

2. Podle § 5 OdpŠk odpovídá stát za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

3. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

4. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle odst. 2 předmětného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

5. Ve vztahu k právním závěrům nalézací soud opětovně poukazuje na skutečnost, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále "EÚLP"). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z ESLP na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Soud je toho názoru, že má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií stanovených judikaturou ESLP.

6. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená, naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.

7. V případě existence prvého z předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, tj. tvrzeného nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení spočívajícího v jeho nepřiměřené délce, má nalézací soud za to, a to i v intencích odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 266/2023-814, že tento je naplněn, neboť v naříkaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Nesprávný úřední postup v posuzovaném případě spočíval v celkově nepřiměřené délce posuzovaného řízení., které začalo doručením usnesením o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze dne 30. 5. 2005, č. j. [Anonymizováno], dne 16. 6. 2005, resp. dne 17. 6. 2022, a které skončilo ve vztahu ke skutku II dne 17. 8. 2018, jak je uvedeno v odst. 23. shora. Řízení tak vůči oběma žalobcům trvalo 13 let a 2 měsíce, kdy tuto délku nelze považovat za přiměřenou, a to i s přihlédnutím k procesní a skutkové složitosti řízení.

8. Jak poukázal nalézací soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 5. 2023, ustanovení § 31a odst. 2 zákona vymezuje jak formu, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a presumovanou újmou žalobců a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení.

9. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30% v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45% částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud vyjadřoval v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Z poslední doby se Nejvyšší soud k této otázce vyjádřil též v usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020. Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (viz NS sp. zn. 30 Cdo 3171/2018).

11. S přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům ESLP a Nejvyššího soudu má nalézací soud za to, že přiměřeným zadostiučiněním za 13 let a 2 měsíce trvající řízení je ve vztahu k oběma žalobcům částka 17 000 Kč za 1 rok trvání řízení (tj. 1 417 Kč za jeden měsíc), a to vzhledem k tomu, že délka řízení přesáhla 10 let, ale nepřesáhla 15 let, kterou lze považovat již za extrémní, přičemž za první dva roky náleží žalobců částka poloviční. Základní částka přiměřeného zadostiučinění za 13 let a 2 měsíce trvající řízení tudíž činí 206 833 Kč.

12. Základní částku zadostiučinění soud prvního stupně následně modifikoval s ohledem na kritéria uvedená v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk.

13. Posuzované řízení bylo složité zejména po procesní a skutkové stránce, o čemž svědčí to, že právní kvalifikace stíhaných skutků se v průběhu trestního řízení měnila, docházelo k opakovanému zahajování trestního stíhání pro různé dílčí útoky a skutky, ke sloučení věcí, opakovaně byly předkládány obžaloby, které byly vraceny k došetření státnímu zástupci. Hlavní líčení trvalo déle než 10 dní, na jednáních došlo k výslechu celé řady svědků a několika znalců. Byla provedena celá řada listinných důkazů. Žalobci opakovaně využívali svých procesních práv a podávali veškeré trestním řádem předvídané opravné prostředky, stížnosti či námitky, což jim samozřejmě nelze klást k tíži, nicméně i tím docházelo k prodlužování doby mezi procesními úkony orgánů činných v trestním řízení, nutno však dodat, že měrou nikoli významnou. I přes to, že účastníci řízení mají plné právo využít všech svých procesních možností, je třeba soudu k vypořádání se s procesními kroky účastníků poskytnout přiměřeně dlouhý čas. O složitosti řízení také vypovídá objem spisu, který čítá 9498 listů. Vzhledem k uvedené složitosti řízení, jakož i počtu stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc opakovaně projednávána (Krajský soud v [adresa], Vrchní soud v [Anonymizováno], Nevyšší soud), soud snížil základní částku o 30%.

14. Stran činnosti orgánů činných v trestním řízení lze postup považovat za plynulý, avšak neúměrně komplikovaný, když ve věci bylo postupně podáno pět obžalob, které byly opakovaně rušeny a vraceny státnímu zástupci k dořešení. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013). Dle názoru nalézacího soudu však s ohledem na nekoncentrovanost řízení není toto promítnutí dostatečné. S ohledem na postup soudu ve věci, který nepochybně zatížil řízení co do délky, je třeba v tomto případě navýšit základní částku o 20%.

15. Žalobci se na délce řízení nijak nepodíleli, a to ani negativně, ani pozitivně. Žalobci v řízení podali celou řadu stížností, námitek podjatosti a žádostí o přezkum postupu policejního orgánu, jelikož se však jedná o procesní právo žalobců, nelze jim toto nijak přikládat k tíži. Na základě tohoto kritéria tedy nedošlo k jakékoli modifikaci základní částky.

16. Dle ustálené judikatury je vyšší význam předmětu řízení presumován u věcí trestních, péče o nezletilé, pracovněprávních sporů, věcí osobního stavu aj. Nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu pro poškozeného, je pro něj význam předmětu řízení standardní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). V případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osoby obviněné, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jejich osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Soud tedy s ohledem na význam řízení pro žalobce navýšil základní částku o 20%.

17. Pokud jde o argumentaci žalobců stran dopadu medializace případu na život žalobců, a to uveřejněním informací ze strany vydavatelů médií, které nebyly dle žalobců veřejně dostupnými, poukazuje nalézací soud primárně na skutečnost, že žalobci se domáhají v řízení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení nikoli nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, např. usnesením o zahájení trestního stíhání. V řízení navíc nebylo ze strany žalobců jednoznačně prokázáno, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily v tomto směru excesu, tzn. že by vydavatelům konkrétních médií poskytly neveřejné informace. V neposlední řadě není nalézacímu soudu zřejmé, jaká konkrétní nemajetková újma, respektive k jakému zásahu do života žalobců mělo případně dojít zveřejněním jejich vlastního hodnocení účelu trestního řízení vedeného proti žalobcům. Ze shora uvedených důvodů nalézací soud k příslušné argumentaci žalobců při stanovení přiměřeného zadostiučinění nepřihlížel.

18. S ohledem na své závěry soud prvního stupně rekapituluje, že základní částku zadostiučinění za řízení dlouhé 13 let a 2 měsíce shledal ve výši 206 833 (12x 17 000 Kč + 2x 1 417 Kč), přičemž dále shledal důvody pro modifikaci této základní částky u obou žalobců shodně z důvodu složitosti řízení (snížení o 30%), podílu soudů na délce řízení (zvýšení o 20%), významu řízení pro žalobce (zvýšení o 20%). Oběma žalobcům tedy náleží na přiměřeném zadostučinění za presumovanou nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením částka ve výši 227 516 Kč. Z uvedených důvodů nalézací soud výroky I. a III. přiznal žalobcům částku ve výši 227 516 Kč, a výroky II. a IV. pak žalobu ve zbývající rozsahu zamítl.

19. O nákladech řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalobci byli úspěšní pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. V řízení vystupovali dva žalobci, kteří se domáhali zaplacení zadostiučinění za nemajetkové újmy – každý částky 15 000 000 Kč. Dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen „AT“) se považuje za tarifní hodnotu 50 000 Kč (NS sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Za každý úkon ve věci tak advokátovi dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 AT náleží odměna ve výši 3 100 Kč. Dle § 12 odst. 4 AT jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20%. Za každého ze žalobců činí tudíž odměna zástupce za jeden úkon částku 2 480 Kč, tj. 4 960 Kč za jeden společný úkon.

20. Žalobcům tak náleží náhrada v celkové výši 42 272 Kč, která je tvořena: - 2x zaplaceným soudním poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, tj. celkem 4 000 Kč, - mimosmluvní odměnou ve výši 24 800 Kč za společné úkony právní služby dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen „advokátního tarifu“ (převzetí a příprava zastoupení, podání odvolání, účast na soudním jednání před odvolacím soudem dne 22. 11. 2023, účast na soudním jednání u soudu I. stupně dne 12. 2. 2024 a dne 8. 4. 2024); - paušálem za náhradu hotových výdajů v celkové výši 1 500 Kč za pět úkonů právní služby, který byl přiznán ve výši 300 Kč za 1 úkon právní služby dle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu; - cestovným v celkové výši 4 129,67 Kč, přičemž soud při určení výše náhrady cestovného vycházel z ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 157 a 158 zákoníku práce, ve spojení s ustanovením § 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky, které soud přiznal za účast na jednání ve dnech 22. 11. 2023, 12. 2. 2024 a 8. 4. 2024, přičemž soud vycházel ze vzdálenosti trasy ze sídla zástupce ([adresa]) do místa jednání soudu (Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze – pracoviště Spálená), která je v délce 100 km (soud vycházel z informací dle serveru google maps: www.google.com/maps), tj. za 6 cest celkem 600 km, což při průměrné spotřebě pohonných hmot automobilu zástupce 3,8 l/100 km, činí náhradu za spotřebované pohonné hmoty s ohledem na základní náhradu dle zákoníku práce účinného ke dni provedeného úkonu (34,4 Kč za 1 km za rok 2023 a amortizace 5,2/1 km; 38,7 Kč za 1 km za rok 2024 a amortizace 5,6/1 km) náhradu v celkové výši 4 129,67 Kč (1 301,44 Kč za rok 2023 za cestu na jednání dne 22. 11. 2023 + 2 828,23 Kč za cesty na jednání ve dnech 12. 2. 2024 a 8. 4. 2024); - náhradou za promeškaný čas v celkové výši 1 200 Kč, kterou soud přiznal v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, kdy soud opět vycházeje z informací dle serveru google maps: www.google.com/maps, zástupci přiznal 12 půlhodiny za 6 cest, neboť jedna cesta má dle uvedeného serveru trvat 1 hodinu a 28 minut, přičemž právní zástupce žalobců ve vyúčtování požadoval náhradu pouze za 2 půlhodiny na cestu. - a náhradou za DPH ve výši 21% z mimosmluvní odměny zástupce, paušálu za náhradu hotových výdajů, cestovného a náhrady za promeškaný čas, když zástupce doložil, že je jejím plátcem, tj. 6 642,24 Kč.

21. Náhrada nákladů řízení byla výroky V. a VI. poměrně rozdělena, kdy soud každému ze žalobců přiřkl polovinu celkové náhrady nákladů řízení. Lhůta k plnění pro žalovanou podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá plnění ze státního rozpočtu. O povinnosti hradit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobců soud rozhodl podle § 149 o. s. ř.

Poučení