11 Co 227/2023 - 239

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený obecným zmocněncem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] bytem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení dědického práva a o určení práva na povinný díl o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 10. 2023, č. j. 13 C 351/2020-203, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem II potvrzuje.

II. Ve výrocích pod body I, III, IV a V se napadený rozsudek zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že žalobce je dědicem ze závěti zůstavitelky [jméno FO], zemřelé [datum] (výrok I), zamítl žalobu na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl (výrok II), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III) a žalobci uložil zaplatit státu na nákladech řízení částku 20 029,25 Kč (výrok IV). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce a žalovaná jsou účastníky řízení o pozůstalosti po [jméno FO], je zde spor o dědické právo, kdy žalobce byl podle § 1672 o. z. odkázán na uplatnění dědického práva u soudu žalobou na určení, že je dědicem za závěti a že žalovaná není osobou s právem na povinný podíl. Písemná závěť zůstavitelky z 10. 6. 2019 byla učiněna v souladu s § 1532, § 1534 o. z. Listinu závěti sepsala svědkyně [jméno FO]. Z výpovědí svědků závěti a žalobce v dědickém řízení se podává, že závěť byla vlastnoručně podepsána zůstavitelkou před dvěma přítomnými svědky, před kterými výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, což vyplývá ze skutečnosti, že závěť byla přečtena, zůstavitelka měla vědomost o obsahu listiny, že obsahovala projev její vůle, a požádala svědky závěti o její podpis. Nedůvodnou je tak námitka žalované, že nebyly splněny zákonné předpoklady dle § 1534 o. z. Z provedených důkazů se podává, že zůstavitelka nebyla osobou se smyslovým postižením, která by nemohla číst nebo psát, tj. nedůvodnou je námitka žalované, že při sepisu závěti nebyly splněny zákonné předpoklady dle § 1535 o. z., neboť se v dané věci neaplikuje. Ze znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] se podává, že ke dni podpisu závěti 10. 6. 2019 zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou právně jednat ve smyslu § 581 o. z. Z výpovědí osob, přítomných podpisu závěti, se podává, že zůstavitelka v době podpisu komunikovala, byla si vědoma toho, jakou listinu podepisuje, požádala svědky závěti o její podpis. Závěr o neplatnosti právního jednání nezbytně předpokládá, aby bylo bezpečně zjištěno, že jeho subjekt nedokáže posoudit následky svého právního jednání nebo své právní jednání ovládnout, popř. obojí. Je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu neumožňují učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž lze aplikovat § 581 o. z. Má-li být učiněn právní závěr, že právní jednání je neplatné dle § 581 o. z., musí být bez pochybnosti prokázáno, že zůstavitelka jednala v duševní poruše alespoň přechodné, která by jí činila k tomuto právnímu jednání neschopnou. V dané věci nebyla zjištěna v rozhodné době existence duševní poruchy zůstavitelky, nebylo zjištěno, že by nedokázala posoudit následky svého jednání, své jednání ovládnout, tj. že by nebyla schopna závěť podepsat, pochopit její obsah. Zůstavitelka při podpisu závěti nejednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takto právně jednat. Závěť je platným právním jednáním. Pokud jde o nárok na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný podíl, z provedených důkazů se podává, že žalovaná jako dcera zůstavitelky je nepominutelným dědicem ve smyslu § 1642, § 1643 o. z. Obsahem závěti bylo rovněž vydědění žalované, kdy zde byly specifikovány dva důvody vydědění. Nápomoc při napadení žalobce není zákonným důvodem vydědění ve smyslu § 1646 odst. 1 o. z. Pokud jde o neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří, tento důvod vydědění dán není, neboť žalovaná v době, kdy zůstavitelka bydlela v bytě v [adresa], za ní pravidelně docházela, o matku zájem měla, telefonovala jí, nakupovala a vařila jí. Pokud došlo k neshodě mezi účastníky ohledně formy péče o matku v době zhoršení jejího zdravotního stavu na počátku roku 2019, kdy žalovaná z důvodu náročnosti péče tuto odmítla osobně vykonávat s tím, že by péči nezvládla (chtěla matku umístit do sanatoria), nelze v uvedeném spatřovat zákonný důvod pro vydědění, tj. neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi. Ve smyslu § 1650 o. z. je vydědění žalované v závěti neplatné, tj. žalovaná má právo na povinný díl. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4392/2017 lze v dané věci uvažovat o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl.

2. Proti rozsudku (krom výroku I) podal žalobce včasné odvolání, ve kterém nesouhlasil se závěrem soudu, že v případě nápomoci při napadení žalobce se nejedná o zákonný důvod vydědění ve smyslu § 1646 odst. 1 o. z., kdy lze toto jednání žalované podřadit pod důvod vydědění, že o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měla. Žalobce nesouhlasil ani se závěry soudu, že důvod vydědění žalované spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří dán není. Za situace, kdy zůstavitelka projevila přání, aby do ústavní péče nebyla umístěna, bylo povinností žalované toto přání respektovat. Pokud žalovaná přání zůstavitelky nerespektovala, je to nutno posoudit jako neposkytnutí potřebné pomoci v nemoci a ve stáří.

3. Rovněž žalovaná napadla rozsudek (krom výroku II) včasným odvoláním, ve kterém namítala, že soud prvého stupně nepřesně vyhodnotil procesní postavení účastníků a jejich důkazní povinnosti, když znevýhodnil žalovanou tím, že jí namísto žalobce uložil důkazní povinnost. Žalobce se domáhal svého práva na základě soukromé listiny, která je v jeho prospěch. V souladu s judikaturou a § 565 o. z. musí prokázat pravost a správnost této listiny žalobce. Soud prvého stupně však žalované určil prokazovat neplatnost závěti. Z provedených znaleckých posudků nebyla vyvrácena ani potvrzena pochybnost o schopnosti zůstavitelky pochopit smysl listiny, projevit vůli v ní obsaženou a podepsat ji. V návrhu ze dne 27. 3. 219 je žádáno o zvýšení příspěvku o péči z důvodu absolutní ztráty rozumových schopností, a v záznamu ze sociálního šetření ze dne 18. 4. 2019 se uvádí, že slyší špatně, musí se mluvit pomalu, snaží se odezírat, nic si nepamatuje, bývá zmatená, nedá se s ní domluvit, nedává smysl, co říká, neví své jméno. S ohledem na faktické prokázané stavy zůstavitelky, kdy opakovaně nebyla orientována a nebyla schopna pochopit smysl závěti ani projevit svou vůli, bylo na žalobci, aby svá tvrzení prokázal. V řízení bylo navíc prokázáno, že závěť byla sepsána manželkou žalobce podle vůle žalobce nikoli zůstavitelky a jiného dne než byla podepisována svědky. V řízení nebylo prokázáno, že by závěť podepsala zůstavitelka ani, že se jednalo o její poslední vůli. Žalovaná zpochybnila podpis zůstavitelky. Stejně tak nebylo prokázáno, že zůstavitelka v okamžiku údajného podpisu listinu pochopila, vyjádřila v ní svou vlastní vůli a podepsala ji. V souladu s § 1534 o. z. musí zůstavitel závěť vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Tato skutečnost nebyla žalobcem prokázána, když svědek závěti [jméno FO] pouze sdělil, že když vyšli do pokoje, kde byla zůstavitelka, tak ona se měla zeptat, zda to chtějí podepsat, a oni listinu podepsali. Svědek se pouze domníval, že zůstavitelka věděla, co podepisují. Druhý svědek [jméno FO] v rámci tohoto řízení nebyl vyslechnut z důvodu odvolání jeho svědectví ze strany žalobce. Nebylo prokázáno, že by se závěť četla nebo byla podepsána zůstavitelkou. Nebyla dodržena zákonem stanovená forma závěti a postup při jejím sepisu.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení podle § 212 a násl. o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce proti výroku II je nedůvodné a ohledně dalších výroků napadeného rozsudku zatím nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení či změnu.

5. Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli.

6. Podle ustanovení § 1539 odst. 1 o. z. svědci se zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Svědek se podepíše na listinu obsahující závěť; k podpisu zpravidla připojí doložku poukazující na jeho vlastnost jako svědka a údaje, podle nichž ho lze zjistit.

7. Podle ustanovení § 1672 o. z., uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.

8. Podle ustanovení § 1673 odst. 2 věty prvé o. z., uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem.

9. Podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.

10. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu výrok usnesení podle § 170 odst. 1 z. ř. s. musí obsahovat údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 o. z. – v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo - žalobní petit buď o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to, zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). Ustanovení § 1673 odst. 2 o. z., ve spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z. ř. s., se vztahuje pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1 o. z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli. Pokud by mu bylo uloženo domáhat se určení jeho postavení jako nepominutelného dědice s právem na výplatu povinného dílu, bylo by nezbytné, aby na takovém určení prokázal svůj naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. (protože by takovou žalobu na základě výše uvedeného nebylo možné považovat za žalobu na určení dědického práva ve smyslu § 170 odst. 1 z. ř. s.). Podle ustanovení § 113 z. ř. s. se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu. V části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelných dědiců je tak zajištěno samotným ustanovením § 113 z. ř. s., na žalobě na určení, že účastník je „nepominutelným dědicem“, by nebyl dán naléhavý právní zájem (srov. rozsudek z 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, a usnesení z 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3755/2017).

11. Z obsahu spisu v přezkoumávané věci vyplývá, že u soudu prvého stupně je pod sp. zn. 30 D 1188/2019 vedeno řízení o pozůstalosti po zůstavitelce [jméno FO], zemřelé dne [datum], žalobce a žalovaná jsou dědici zůstavitelky ze zákona (v první třídě dědiců), přičemž zůstavitelka měla dne 10. 6. 2019 před svědky [jméno FO] a [jméno FO] pořídit závěť, předem sepsanou svědkyní [jméno FO], ve které měla jako jediného dědice povolat žalobce a současně vydědit žalovanou. Žalovaná popřela pravost a platnost závěti. Usnesením ze dne 14. 9. 2020, č. j. 30 D 1188/2019-56, bylo žalobci uloženo, aby ve lhůtě 2 měsíců od právní moci usnesení (1. 10. 2020) podal u soudu proti žalované žalobu na určení, že je dědicem zůstavitelky ze závěti a žalovaná není osobou s právem na povinný díl. Žalobce takovou žalobu podal u soudu prvého stupně dne 12. 11. 2020, tedy ve stanovené lhůtě.

12. Spor účastníků o dědické právo v řízení o pozůstalosti spočíval v tom, že žalovaná zpochybnila pravost a platnost závěti zůstavitelky ze dne 10. 6. 2019, od níž odvozuje své dědické právo žalobce a kterou byla žalovaná současně vyděděna. Vzhledem k tomu, že spor účastníků o dědické právo závisí na zjištění sporných skutečností, tj. zda allografní závěť byla podepsána zůstavitelkou, zda zůstavitelka před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevila, že listina obsahuje její poslední vůli, a zda zůstavitelka byla osobou se smyslovým postižením a nemohla číst nebo psát, soud v řízení o pozůstalosti správně podle § 170 odst. 1 z. ř. s. odkázal žalobce, jehož dědické právo se jeví jako slabší, neboť ho odvozuje od závěti sepsané ve formě soukromé listiny a zpochybněné co do pravosti, k podání žaloby na určení, že je dědicem ze závěti, avšak v rozporu se shora uvedenými judikatorními závěry ho současně nesprávně odkázal k podání žaloby na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl. Žaloba tak v části, pokud se jí žalobce domáhal tohoto určení, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 z. ř. s. proto, že nejde o spor o dědické právo, nýbrž o spor o právo na povinný díl. Ustanovení § 1650 o. z. stanoví, že v případě neplatnosti vydědění má nepominutelný dědic toliko právo na povinný díl, tedy na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. S ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu tak lze dospět k závěru, že ani v případě prokázání neplatnosti vydědění pro neexistenci zákonných důvodů by se žalovaná nestala dědičkou zůstavitelky, nýbrž pouze věřitelkou dědice s právem na výplatu povinného dílu. Spor o existenci pohledávky žalované na vyplacení povinného podílu proto není sporem o dědické právo. Jelikož žaloba v této části nesplňovala požadavky § 170 z. ř. s., byl žalobce povinen ve smyslu § 80 o. s. ř. prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce však netvrdil, natož prokázal, že by prostřednictvím podané žaloby s uvedeným petitem byl eliminován stav ohrožení práva, nebo právní nejistoty v právním vztahu, navíc v souladu s uvedenými judikatorními závěry je nutno dospět k závěru, že na určení, že žalovaná není osobou s právem na povinný díl, ani nemůže být dán naléhavý právní zájem. Žalobce tak nemohl být s žalobou v této části úspěšný. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

13. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je allografní závěť sepsaná podle § 1534 o. z. platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Podmínkou platnosti allografní závěti není to, aby byla sepsána v přítomnosti svědků závěti, jejím pisatelem může být „kdokoliv“. Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. Ze znění § 1534 o. z. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku § 1534 o. z. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popř. též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně). Taktéž je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba, přičemž právní teorie i soudní praxe dovozuje, že úkolem svědků allografní závěti je potvrdit totožnost zůstavitele jako osoby, která závěť pořídila. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli. Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo jim zůstavitel musí před zahájením právního jednání svoji totožnost řádně prokázat, např. svým občanským průkazem či pasem, a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována. Jestliže svědek závěti není schopen potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba a že pořizovatel před ním a dalším svědkem výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, listina nesplňuje formální náležitosti závěti uvedené v § 1534 a § 1539 odst. 1 o. z., a tudíž je neplatná (srov. např. rozsudky ze 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, z 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, a z 10. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 4117/2019, a usnesení z 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3098/2011, a z 4. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3356/2023).

14. Odvolací soud se v přezkoumávané věci neztotožnil se závěry soudu prvého stupně, pokud vyhovění žalobě na určení, že žalobce je dědicem ze závěti, odůvodnil tím, že z provedených důkazů „se podává“, že předmětná závěť byla vlastnoručně podepsána zůstavitelkou, a to před dvěma současně přítomnými svědky, že zůstavitelka před přítomnými svědky výslovně prohlásila, že listina (závěť) obsahuje její poslední vůli, kdy uvedené vyplývá ze skutečnosti, že závěť byla přečtena, zůstavitelka měla vědomost o obsahu listiny a požádala svědky závěti o její podpis, že byly splněny zákonné předpoklady podle § 1534 o. z. a předmětná závěť je platným právním jednáním zůstavitelky.

15. Odvolací soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že soud prvého stupně ve vztahu k uvedeným závěrům rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu k prokázání rozhodných skutečností, kdy z dosud provedených důkazů nelze mít za prokázané, že byly naplněny uvedené formální předpoklady pro platnost allografní závěti, požadované zákonem. Z výpovědí svědků závěti, vyslechnutých soudem prvého stupně (jen svědek [jméno FO]) a soudem v řízení o pozůstalosti, především vyplývají rozpory mezi jejich výpověďmi. Zatímco svědek [jméno FO] popsal pořízení závěti tak, že závěť byla přečtena žalobcem, zůstavitelka se vším souhlasila a poté ona i svědci závěť podepsali, svědek [jméno FO] průběh pořízení závěti popsal odlišně, a to tak, že poté, co po příchodu k zůstavitelce tuto pozdravili, ona se jich ptala, jestli „to chtějí podepsat“ a oni poté listinu podepsali. Svědkové závěti vypovídali velmi neurčitě, přičemž jim podle § 126 o. s. ř. nebyly kladeny doplňující dotazy k podrobnému zjištění průběhu pořízení závěti, především k tomu, co při tom konkrétně uváděla zůstavitelka. Rovněž výpověď žalobce v řízení o pozůstalosti s výpověďmi svědků závěti zcela nekoresponduje, když vypověděl, že závěť přečetl před zůstavitelkou a svědky, každý si to ještě jednou přečetl a podepsali to. Svědek [jméno FO] navíc vypověděl, že se se zůstavitelkou vůbec neznal, přičemž neuvedl, zda a jak mu byla prokázána totožnost zůstavitelky a soudní komisařkou ani soudem prvého stupně na tuto rozhodnou skutečnost nebyl vůbec dotázán.

16. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008).

17. Pokud jde o hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků závěti, je třeba závěry soudu prvého stupně zatím považovat za nedostatečně odůvodněné a nepřesvědčivé, učiněné na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, kdy se soud především vůbec nezabýval uvedenými rozpory mezi výpověďmi svědků. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak z tohoto pohledu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

18. Soudu prvého stupně je dále nutno vytknout, že nepostupoval podle § 118a o. s. ř., když žalobce nevyzval k doplnění tvrzení všech rozhodných skutečností a označení důkazů k jejich prokázání. Poučení podle tohoto ustanovení slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Řízení v této věci je řízením sporným, které je ovládáno zásadou projednací; ta spočívá v tom, že tvrzení všech skutečností významných pro rozhodnutí věci a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Účastník má tedy povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Následky spojené s jejich nesplněním v podobě věcně nepříznivého rozhodnutí nese účastník, který, ač poučen soudem, tyto povinnosti v potřebném rozsahu nesplnil a neunesl tak břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně sporné skutečnosti. Obecně přitom platí, že důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které jsou z hlediska možného právního posouzení významné, leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Nejvyšší soud v této souvislosti formuloval právní názor, že důkazní břemeno při zpochybnění pravosti a pravdivosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny zatěžuje v uvedeném rozsahu toho, kdo z takové listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky, tedy závětí povolaného dědice (srov. rozsudek z 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021).

19. Odvolací soud se rovněž neztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, pokud na splnění formální náležitosti allografní závěti, že zůstavitelka před přítomnými svědky výslovně prohlásila, že listina obsahuje její poslední vůli, usuzoval pouze (bez dalšího) ze skutečnosti, že poté, co závěť byla přečtena, zůstavitelka požádala svědky závěti o její podpis (resp. se jich zeptala, jestli „to chtějí podepsat“, jak vyplynulo z výpovědi svědka [jméno FO]).

20. Pokud jde o námitku žalované ve vztahu k obsahu návrhu o zvýšení příspěvku o péči ze dne 27. 3. 2019 a záznamu ze sociálního šetření ze dne 18. 4. 2019, obsažených ve spisu kontaktního pracoviště Úřadu práce ČR Karlovy Vary, odvolací soud se nemohl zabývat otázkou případných skutkových zjištění z těchto listin, neboť tyto listiny k důkazu provedeny nebyly, soud prvého stupně z nich proto ani nečinil žádná skutková zjištění, přičemž ze spisu není ani zřejmé, zda vůbec byly navrženy k důkazu, když při jednání dne 21. 10. 2021 žalovaná navrhla důkaz „vyžádáním spisu OSSZ Karlovy Vary ohledně příspěvku na péči na paní [jméno FO], jehož součástí by měl být i posudek vyhotovený [tituly před jménem] [jméno FO]“.

21. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I, III, IV a V zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvého stupně účastníkům, zejména žalobci, kterého tíží důkazní břemeno ohledně pořízení pravé a platné závěti, umožní uplatnit důkazy k prokázání sporných rozhodných skutečností, a to po splnění poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř., vyjde-li potřeba takového poučení při jednání najevo. Bez tohoto poučení by soud nemohl své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno. Poté ve věci znovu rozhodne na základě skutkových tvrzení účastníků a provedených důkazů a rozsudek řádně odůvodní v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. tak, aby byl přezkoumatelný. Přihlédne přitom k ustálené judikatuře k dané problematice. Vypořádá se též s dalšími námitkami v odvolání.

Poučení