11 Co 236/2024 - 392

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci žalobce: Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátkou JUDr. Kateřinou Preiningerovou sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o [částka] Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. dubna 2024, č.j. 20C 191/2018-350, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaném u náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.) a státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 2%, která bude stanovena v samostatném usnesení (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě podané dne [datum], kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která měla vzniknout porušením povinností žalovaného při výkonu advokacie nepodáním dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka], ze dne [datum], jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] (dále jen „původní řízení“). Proti rozsudku byla podána ústavní stížnost ze dne [datum], která byla odmítnuta usnesením ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2395/15, pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků. Výše částky sestává z 1) nákladů konkursního řízení vedeného na majetek žalobce spočívající v odměně správce konkursní podstaty a výdajů z konkursní podstaty ve výši [částka] v rámci konkursního řízení vedeného Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (z toho [částka] jako odměna správce konkursní podstaty a [částka] jako výdaje spojené se správou podstaty), 2) z částky [částka] představující skutečnou výší újmy způsobenou státním podnikem v letech 1991-1996 podle znaleckého posudku a uznanou v řízení vedeném před Krajským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze sp. zn. [spisová značka], jímž byl zamítavý rozsudek potvrzen co do žalované částky, 3) z náhrady nákladů v původním řízení ve výši [částka] pro [tituly před jménem] [jméno FO], správce konkursní podstaty žalobce, jakožto 3. žalovaného v původním řízení, 4) z nepřiznané nemajetkové újmy vymáhané podle znaleckého posudku ve výši [částka].

3. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (proti 1. České republice – Ministerstvo zemědělství, 2. Státnímu statku Bílý kostel, státní podnik v likvidaci, 3. [tituly před jménem] [jméno FO], správci konkursní podstaty žalobce, 4. České republice – Státní pozemkový úřad, o zaplacení [částka] jako náhrady škody a nemajetkové újmy sestávající ze škody ve výši [částka] jako ztrátového hospodaření na základě znaleckého posudku, škody ve výši [částka], která mu měla vzniknout prohlášením konkursu na jeho majetek a jeho zpeněžením, škody ve výši [částka] jako pohledávky finančního úřadu v Liberci na vrácení poskytnuté dotace a daňové pohledávky z období 1991-1996 a nemajetkové újmy ve výši [částka], jež mu měla vzniknout v důsledku toho, že musel nést veškeré nepříznivé následky tohoto řízení. Žalobce byl v období 1991-1996 ve vztahu vůči předchůdci 2. žalovaného oprávněn užívat majetek za úplatu na základě nájemní smlouvy, podle níž bude některý z kusů dobytka vydán restituentovi. Smluvní vztah skončil privatizací dne [datum], kdy žalobce kupní smlouvou nabyl část podniku od 4. žalované a žádal od 2. žalovaného náhradu za vícenáklady spojené se zvířaty. Na majetek žalobce byl dne [datum] prohlášen konkurs, jehož byl 3. žalovaný správcem a konkurs byl skončen a zrušen usnesením konkursního soudu dne [datum], č.j. [spisová značka]. Obvodní soud pro [adresa] zamítl žalobu žalobce o zaplacení [částka] s příslušenstvím a přiznal [tituly před jménem] [jméno FO] právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Odvolací soud v rozsudku č.j. [spisová značka], ze dne [datum], rozsudek potvrdil a přiznal [tituly před jménem] [jméno FO] právo na náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Soudy uzavřely, že ve vztahu k 1. žalované nevyšlo najevo, že by mu dala závazný příslib, zda a do kdy bude privatizace, ani slib o vyplacení finanční náhrady; nárok žalobce nelze posoudit ani jako případný nesprávný úřední postup, zrušení nezákonného rozhodnutí nebylo ani tvrzeno; ve vztahu k 2. žalovanému posoudil smlouvu jako platnou, když tato byla stranami dodržována, byl sepsán dodatek a žalovaný neměl důvod platit náhradu vícenákladů s péčí o pronajatá zvířata. Dospěl k závěru, že stát ani statek neporušily povinnost předcházet škodám dle § 415 ani jinou povinnost dle § 420 obč. zák. a ani se nedopustily neoprávněného zásahu dle § 13 obč. zák.; ve vztahu k 3. žalovanému dovodil, že nepodání ústavní stížnosti není porušením povinností, z něhož by vznikl nárok na náhradu škody ani nemajetkové újmy a nebyla porušena povinnost ani dle § 415 a § 420 obč. zák.; ve vztahu k 4. žalované uzavření privatizační smlouvy ani podání návrhu na prohlášení konkursu není porušením povinnosti a nemůže být shledáno jako nesprávný úřední postup, zrušení nezákonného rozhodnutí nebylo tvrzeno, nebyla porušena povinnost dle § 415 a § 420 obč. zák. a nedošlo k žádnému neoprávněnému zásahu. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne [datum]. I přes poučení o možnosti podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců žalovaný za žalobce podal rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2395/15. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla její nepřípustnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které žalobci zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

4. Po právní stránce posoudil nárok dle § 16 a § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. a uzavřel, že nárok žalobce je promlčen dle § 619 a násl. o.z., neboť informaci o tom, že žalobce může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu, obdržel dne [datum], lhůta pro podání dovolání uplynula [datum], promlčecí lhůta ve smyslu § 629 o.z. ve spojení s § 619 a § 620 odst. 1 o.z. skončila žalobci dnem [datum]. Doručil-li žalobce žalobu soudu až dne [datum], učinil tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Nerozhodnou shledal okolnost, že se žalobce dozvěděl o odmítnutí ústavní stížnosti později než [datum], když rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu. Za okolnost rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty považoval samotné opomenutí podat dovolání. Nad rámec toho dospěl k závěru, že žaloba by nebyla důvodná, i kdyby ji podal žalobce včas, ústavní stížnost i po případném vyčerpání všech opravných prostředků byla zjevně neopodstatněná. Dospěl sice k závěru, že žalovaný porušil své povinnosti při výkonu advokacie ve smyslu § 16 zákona o advokacii, když žalobce nepoučil o povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti, v důsledku čehož ani nepodal dovolání. Obsah odůvodnění ústavní stížnosti přitom převážně převzal od žalobce a navíc uvedl zjevně nesprávné tvrzení, že žalobci nedává právní řád instanční ani jakoukoli jinou možnost k napadení uvedených rozsudků, přestože věděl, že tomu tak není. Dovodil absenci příčinné souvislosti mezi pochybením žalovaného a vznikem škody. Tvrzená škoda spočívající v nákladech konkursního řízení [částka] nemohla vzniknout opomenutím podat ústavní stížnost, když nárok nebyl vůbec předmětem původního řízení a nebyl by ani projednáván. Ohledně zbytku tvrzené škody by byla ústavní stížnost proti případnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nepřihlédl k argumentaci ohledně porušení ústavních práv a svobod obsažené ve vyjádření v tomto řízení, která nebyla součástí podané ústavní stížnosti; v ní žalobce toliko na str. 5-9 uvádí skutková tvrzení, aniž konkretizuje, k jakému porušení subjektivních základních práv a svobod žalobce mělo dojít, a Ústavní soud by stížnost nemohl v rovině podústavního práva přezkoumat. Žalobcem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces uvedený v odstavci 32 ústavní stížnosti je natolik strohý a nekonkrétní, že by Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. I kdyby ve vztahu příslibu rychlé/včasné privatizace věc trpěla „mimořádně nápadným nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu“, nic by to neměnilo na skutečnosti, že by se tato vada vztahovala toliko ve vztahu k 1. žalované, přičemž soudy obou stupňů ve vztahu k ní zamítly žalobu pro promlčení. Žalovaných 2), 3) a 4) se uvedená vada vůbec netýká. Do sféry smluvní volnosti rovněž nebylo zasaženo, když příslib rychlé/včasné privatizace nebyl do nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a 2. žalovaným začleněn a v jiném smluvním vztahu žalobce nebyl. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř., důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání a navrhl jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasí s posouzením otázky promlčení, kdy škoda mu vznikla až na základě právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti. Absentuje odůvodnění ve vztahu k rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Vytýká soudu prvního stupně, že se nevypořádal se všemi důkazy, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, dále že se dopustil souhrnného zjištění a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním (nesprávný považuje závěr ohledně nároku [částka], když rozhodnutí, jímž byl prohlášen konkurs žalobce č.j. [spisová značka] dokládá, že nárok ohledně nákladů konkursního řízení předmětem původního řízení byl; nevypořádal relevantní důkazy např. nájemní smlouvu ze dne [datum], sdělení Ministerstva zemědělství ze dne [datum]). Žalobce v době plynutí dovolací lhůty o existenci relevantních okolností s vysokou pravděpodobností nevěděl a vědět nemohl, neboť na základě doporučení dvou advokátů mohl důvodně předpokládat, že ústavního přezkumu kauzy dosáhne; soud prvního stupně klade na žalobce jako právního laika přehnané požadavky na rozpoznání nesprávného procesního postupu. Nesprávně soud prvního stupně posoudil otázku úspěchu ústavní stížnosti, jakož i otázku příčinné souvislosti. Pokud by žalobce neobdržel chybné doporučení o dalším postupu, došlo by k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti a celé kauzy. Namítá, že mělo být přistoupeno k aplikaci § 150 o. s. ř.

6. Ve vyjádření k odvolání žalovaný navrhl napadený rozsudek potvrdit. Uvedl, že základem ústavní stížnosti je stručnost, věcnost, přehlednost a odkaz na relevantní judikaturu. Namítá-li žalobce, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho argumentací a důkazy, pomíjí, že správně soud prvního stupně přistoupil k přezkumu, jako by rozhodoval Ústavní soud o stížnosti nikoli v podobě, kterou žalobce doplnil a rozšířil o argumentaci v tomto řízení. Soud prvního stupně se neměl ani nemohl z pohledu ústavní stížnosti zabývat všemi důkazy v ústavní stížnosti uvedenými. O předběžné otázce spočívající v neúspěšnosti ústavní stížnosti rozhodl soud prvního stupně správně. K dobrým mravům zmínil jednání, které vyplynulo z výslechu [tituly před jménem] Kunz, kdy žalobce přesvědčoval žalovaného, aby své pochybení nárokoval u pojišťovny s tím, že si pojistné plnění účastníci rozdělí; připomněl, že zastupoval žalobce bez nároku na odměnu. Ztotožnil se s tím, že lhůta pro podání žaloby uplynula dne [datum], nárok je promlčen, ostatně jako dospěly soudy v předchozích řízeních k závěru o promlčení nároku, nezkoumaly výši škody, když dovodily, že subjekty, které žalobce žaloval, nenesou za tvrzenou škodu odpovědnost. I v případě škody vzniklé v důsledku konkursního řízení nebyl nárok po právu. Ohledně nákladů řízení uvedl, že si žalobce musel být vědom faktu o tom, že v případě neúspěchu jej stíhá povinnost náklady řízení zaplatit.

7. Ve vyjádření ze dne [datum] žalobce zopakoval dosavadní argumentaci, zejména znovu zdůraznil, že podstata problému posouzení v původním řízení byla bagatelizace slibu Ministerstva zemědělství. Obecné soudy se ústavněprávně souladným způsobem nevypořádaly s argumentací, že žalobce měl legitimní očekávání o privatizaci a legitimní očekávání, že po ukončení nájmu dojde k odškodnění nákladů vynaložených na náklady spojené s pronajatým majetkem vydávaným v rámci restitucí. Znovu namítl, že soudy různě řešily neplatnost nájemní smlouvy. Zopakoval, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Vytýká soudu prvního stupně, že nesprávně odvíjí počátek promlčecí doby od objektivní skutečnosti a o subjektivní nic nezmiňuje. Byly doloženy důkazy, že nárok vztahující se k nákladům konkursního řízení byl předmětem původního řízení a částka [částka] byla uplatněna i v původním řízení.

8. K výzvě odvolacího soudu při jednání dne [datum], aby žalobce tvrdil, kdy bylo doručeno žalobci usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2395/15, žalobce uvedl, že k tomu mohlo dojít až po [datum]. Žalovaný neučinil tuto skutečnost nespornou.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Nedůvodná je námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění vyplývá, že se soud prvního stupně řídil § 169 odst. 1 a 4 ve spojení s § 157 odst. 2 o. s. ř., a lze dovodit na základě jakých skutkových a právních závěrů v dané věci rozhodl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Odvolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně, což nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl nikterak na újmu uplatnění jeho práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] či ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil řádně skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází. Soud prvního stupně nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 16 a § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. Odvolací soud se neztotožňuje pouze s posouzením otázky promlčení, v důsledku toho nastala absence skutkového zjištění, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu.

12. Lze přisvědčit žalobci, že soud prvního stupně nesprávně odvíjel počátek promlčecí doby od doručení rozsudku Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka], k čemuž došlo dne [datum] v 14:21 h, kdy jej svědkyně [tituly před jménem] Kunz (dříve Duchoňová) zaslala žalobci, jak vyplývá z emailu (příloha č.[hodnota] a 79). Poté (aniž by byl zjištěn konkrétní datum – č.l. 265) se konala schůzka, jejíž průběh podrobně popsala svědkyně [tituly před jménem] Kunz a jejíž existenci žalobce potvrdil mj. při ústním jednání konaném dne [datum], kterou popsal tak, že žalovaný a [tituly před jménem] Kunz diskutovali před žalobcem o tom, zda musí nebo nemusí být podáno dovolání (č.l. 311 a č.l. 265). Pro počátek promlčecí doby dle § 619 o.z. ve spojení s § 620 odst. 1 o.z. je významné, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] (v tom se odvolací soud ztotožňuje s argumentací žalobce), žaloba byla soudu podána [datum]. Žalobce ani k výzvě odvolacího soudu tuto skutečnost netvrdil, natož prokazoval, přestože od tohoto okamžiku odvíjí vznik tvrzené škody. V souzené věci tak zatím nelze spolehlivě přijmout závěr o promlčení tvrzeného nároku.

13. Odvolací soud nezaložil své potvrzující rozhodnutí na promlčení (při absenci zjištění právně významných skutečností totiž nelze přijmout jednoznačný závěr o promlčení tvrzeného nároku), ztotožnil se však se závěry soudu prvního stupně o tom, že i kdyby žalobce podal žalobu včas (před uplynutím promlčecí lhůty), nebyla by přesto důvodná. Správný je závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce by v řízení před ústavním soudem (dále jen „hypotetický spor“) nebyl úspěšný ani v případě, kdyby tato nebyla nepřípustná z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, neboť by byla i tak zjevně neopodstatněná, jak bude rozvedeno níže.

14. Za nedůvodnou považuje odvolací soud námitku týkající se souhrnného skutkového zjištění, když soud prvního stupně pečlivě rozepsal, jaká konkrétní zjištění učinil z jednotlivých pro věc relevantních listinných důkazů (body 4.-14. odůvodnění) a výslechu svědkyně i žalobce jakožto účastníka řízení. Soud prvního stupně předestřel, jak hodnotil důkazy, vysvětlil, v čem neuvěřil slyšené svědkyni a proč. Nedůvodně žalobce vytýká soudu prvního stupně, že nehodnotil každý provedený důkaz, když z bodu 17. odůvodnění je patrný závěr, že z dalších provedených důkazů nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje, když pro spor relevantní důkazy a z nich zjištěné skutečnosti jsou v bodech 4. - 14. odůvodnění výstižně popsány a též zhodnoceny (v bodu 17. odůvodnění). Přestože obecně platí, že soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl, soud prvního stupně provedl k důkazu listiny předložené žalobcem (včetně např. usnesení vlády, zápisy z jednání z devadesátých let, atd.), žalobce měl možnost se k takto provedenému dokazování vyjádřit, což neučinil, jak vyplývá z protokolů o jednání; i odvolací soud považuje zbývající listinné důkazy (myšleno neuvedené v bodech 4. - 14. odůvodnění) pro posouzení věci za irelevantní v poměrech souzené věci. Vytýká-li žalobce soudu prvního stupně, že nepopsal, jaká skutková zjištění učinil z nájemní smlouvy ze dne [datum], nejedná se o vadu řízení, když soud prvního stupně vycházel z rozsudků v původním řízení, jejichž obsahem skutková zjištění nájemní smlouvy jsou (str. 4 třetí odstavec rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka]). Pokud jde o dopis Ministerstva zemědělství ze dne [datum] (příloha č. [hodnota], resp. 19), jeho obsah žalobce podrobně reprodukoval ve své účastnické výpovědi (č.l. 246). Poukazoval-li v průběhu řízení žalobce na rozdílnost právního posouzení předběžné otázky platnosti nájemní smlouvy v několika soudních řízeních (před Krajským soudem v [adresa] sp. zn. [spisová značka] a Okresním soudem v Liberci ve věci sp. zn. [spisová značka]), tento závěr sice vyplývá z citovaných rozhodnutí, pro souzenou věc je toliko zásadní, jakým způsobem se s platností nájemní smlouvy v rámci předběžné otázky vypořádaly soudy v původním řízení, tj. shledaly ji platnou (str. 6 poslední odstavec rozsudku č.j. [spisová značka]). Zjednodušeně řečeno, přestože žalobce tvrdošíjně setrvává na svém stanovisku, že předmětem tohoto řízení by měl být přezkum veškerého jednání státu, státního statku, atd. v devadesátých letech, pomíjí, že předmětem tohoto řízení může být pouze případná odpovědnost advokáta za škodu, která měla dle žalobních tvrzení vzniknout pochybením žalovaného spočívajícím v nepodání dovolání v konkrétním řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

15. Namítá-li žalobce nesprávnost skutkových zjištění ohledně předmětu původního řízení, neshledává odvolací soud tuto námitku opodstatněnou. Odvolací soud považuje za nutné zrekapitulovat, že žalobce se v původním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] domáhal částky [částka] jakožto nemajetkové újmy ve výši [částka] (podle znaleckého posudku Proscon) a dále náhrady škody sestávající jednak z pohledávky finančního úřadu [částka], jednak částky [částka], která představovala majetek, jenž byl zpeněžen v konkursu sp. zn. [spisová značka], jednak částky [částka]. Přestože žalovaný namítal v podání ze dne [datum] (č.l. 272), že předmětem původního řízení nebyl nárok ve výši [částka] (náhrada nákladů řízení 3. žalovaného, jež byla žalobci uložena k zaplacení podle rozsudku č.j. [spisová značka] a [spisová značka]) s odkazem žalobce na přílohu č. [hodnota] a 53 (ve výši [částka] a [částka], jejichž součet však činí [částka]), lze přisvědčit žalobci, že tento nárok souvisí s původním řízením. V případě hypotetického úspěchu žalobce ve sporu (myšleno po kasaci rozhodnutí Ústavním soudem a dalším řízení před obecnými soudy) by totiž bylo možno uvažovat o vzniku škody. V případě tvrzeného nároku [částka] sestávajícího z odměny správce konkursní podstaty ve výši [částka] a výdajů spojených s její správou ve výši [částka], lze sice přisvědčit žalobci, že v původním řízení v žalobě ze dne [datum] v bodu II. 3. odstavec sice zmínil, že byl zpeněžen veškerý majetek ve výši [částka] mil. a věřitelé byli uspokojeni z 80%, s tím, že „náklady konkursního řízení činily téměř [částka] mil. Kč“, následně však po výzvě soudu k odstranění vad tohoto podání a podáním ze dne [datum] ve spojení s podáním ze dne [datum] specifikoval tento nárok tak, že byl zpeněžen jeho veškerý majetek v hodnotě [částka], jehož se domáhal. S tímto nárokem ve výši [částka] se Městský soud v Praze v rozsudku č.j. [spisová značka] vypořádal ve vztahu k absenci příčinné souvislosti všech žalovaných a nad rámec uvedl, že o zpeněžení majetku v konkursní podstatě nelze uvažovat jako o škodě, když zpeněžením se pouze změnila forma majetku a tvrzené zpeněžení nevypovídá nic o případném zmenšení majetkového stavu žalobce (str. 8 druhý odstavec). S tímto závěrem pak odvolací soud plně souhlasí. Pokud jde o nárok ve výši [částka] (jenž žalobce uplatnil dle závěrů znaleckého posudku č. 411/12/2002 Doc. [tituly před jménem] Vráblíkové, [tituly za jménem] jakožto tvrzenou škodu vzniklou ztrátovým hospodařením žalobce po dobu trvání nájemní smlouvy), žalobce v tomto řízení při jednání soudu prvního stupně dne [datum] vysvětlil, že částka [částka] představuje nepřiznané náklady na vydaný majetek v letech 1991- 1996, jenž byl uplatněn v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] proti státnímu statku a Ministerstvu zemědělství, v němž krajský soud dospěl k závěru, že žalovaní neporušili žádný závazek nebo jinou právní povinnost a žalobu v této části zamítl, Vrchní soud v Praze tento závěr jako věcně správný potvrdil a rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. V původním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] byl tento nárok uplatněn v rozsahu [částka] a soudy se s ním vypořádaly tak, že je nárok promlčen (rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] str. 8 poslední odstavec) s tím, že se o této škodě žalobce dozvěděl nejpozději ke dni skončení nájmu tj. [datum], a odkázaly na řízení vedené u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. [spisová značka], proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1324/07 (dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], jak se podává z citovaného usnesení Ústavního soudu).

16. Přestože soud prvního stupně zamítl nárok z důvodu promlčení, zabýval se v souzené věci i argumentací, zda by byla ústavní stížnost úspěšná navzdory absenci mimořádného opravného prostředku, a dospěl ke správným závěrům, které náležitě vyargumentoval a na které odvolací soud pro stručnost odkazuje a doplňuje následující. I kdyby byl býval Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost z formálních důvodů, ale projednal by ji věcně, zabýval se odvolací soud otázkou, zda by rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] obstál v případě přezkumu jeho věcné správnosti Nejvyšším soudem a posléze též Ústavním soudem, a dospěl ke kladnému závěru. Městský soud v Praze přesvědčivě odůvodnil, proč zamítavý rozsudek potvrdil a správnosti jeho závěrů nelze ničeho vytknout a pro stručnost na ně lze odkázat. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem o platnosti nájemní smlouvy (str. 6 poslední odstavec rozsudku), podle níž účastníci po řadu let postupovali a dokonce k ní uzavřeli dodatek. Odvolací soud přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, že stát nedal žalobci závazný příslib o tom, že bude žalobcem pronajatý majetek privatizován do 1 roku, ani slib o vyplacení finanční náhrady v konkrétní výši. Ostatně to nebylo objektivně ani možné, neboť privatizace státního majetku závisela na řadě okolností, zejména pak byl postup privatizace ovlivňován uplatňováním restitučních nároků, jak ostatně podrobně popsal žalobce ve své účastnické výpovědi, uvedl-li, že v době podpisu nájemní smlouvy mu bylo známo, že měl vydat 17 ks dobytka (které vydal v červnu 1992) a nakonec vydal přes 700 ks skotu, od některých restituentů následně odkoupil 320 krav. Subjektivní přesvědčení žalobce o závazném příslibu státu zůstává pouze v rovině jeho subjektivního vnímání, avšak z objektivního hlediska mu přisvědčit nelze a z žádného žalobcem předloženého důkazu ani nevyplývá. Z žalobcem předložených listin vyplývá toliko složitost privatizace provázená mnoha problémy, které vyvstaly v jejím průběhu, mj. i s vícenáklady vzniklými nájemcům pronajatého majetku v souvislosti s jeho vydáváním oprávněným osobám s tím, že jejich odškodnění bude zrealizováno po privatizaci. Nešlo nicméně o žádný konkrétní slib státu poskytnout žalobci finanční náhradu v konkrétní výši, ta totiž opět závisela na průběhu (i délce restitucí). Otázku vypořádání restitučních nároků považoval Ústavní soud ve své judikatuře vždy za primární. Zcela přiléhavě Městský soud v Praze neshledal ve vztahu k 1. žalované, tedy státu zastoupenému Ministerstvem zemědělství, ani nesprávný úřední postup dle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Žalobce ani netvrdil, natož prokazoval, vydání nezákonného rozhodnutí, které by bylo zrušeno. Rozhodnutí o prohlášení konkursu nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, když nebylo pro nezákonnost zrušeno; konkurs na žalobcův majetek byl prohlášen usnesením ze dne [datum] a byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení, kdy došlo k uspokojení pohledávek věřitelů z 80%. K prohlášení konkursu v roce 2003 (tedy 7 let po privatizaci) došlo proto, že žalobce neplnil své smluvní ani zákonné povinnosti, např. neodváděl sociální a [podezřelý výraz] pojištění za své zaměstnance, apod. Ve vztahu k žalovanému státu obstojí rovněž závěr Městského soudu v Praze o tom, že k žádnému porušení povinnosti, v jehož důsledku by byla vznikla tvrzená škoda dle § 420 a § 415 obč. zák., nedošlo a ztrátové hospodaření žalobce nelze vnímat jako důsledek jednání státu. Odvolací soud konstatuje, že o části nároku ve výši [částka] již bylo pravomocně vůči ČR – Ministerstvu zemědělství a státnímu statku rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum]. Nelze učinit ani závěr o odpovědnosti Státního pozemkového úřadu za žalobcem tvrzenou škodu a nemajetkovou újmu, když nelze shledat odpovědnost za podání návrhu na konkurs, neboť toto rozhodnutí nebylo zrušeno pro nezákonnost, úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu vůči žalobci a poskytoval-li náhradu jiným zemědělcům, není zde příčinná souvislost k tvrzené škodě podle § 415 a 420 obč. zák., neboť nebyla porušena žádná jeho povinnost. Ve vztahu ke správci konkursní podstaty správně Městský soud v Praze konstatoval, že nepodání ústavní stížnosti nebylo porušením jeho povinností, z něhož by byl býval žalobci vznikl nárok na náhradu škody dle § 415 ani 420 obč. zák. Dovolání ve věci sp. zn. [spisová značka] bylo odmítnuto v roce 2007, tedy v době, kdy již byl prohlášen konkurs na základě ztrátového hospodaření žalobce a nepodáním ústavní stížnosti nemohl správce konkursní podstaty přivodit žalobci ztrátu v letech 1991 – 1996 a ani prohlášení konkursu, v jehož rámci byl zpeněžen celý žalobcův majetek. Pokud jde o státní statek, jak již odvolací soud konstatoval výše, co do částky [částka] je nutno vycházet z pravomocného rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], státní statek neporušil povinnost, když uzavření nájemní smlouvy ani vydávání zvířat nelze považovat za porušení povinnosti, z něhož by vznikla žalobci tvrzená škoda dle § 415 a § 420 obč. zák. Za ztráty v hospodaření v letech 1991-1996 i přes poskytnuté dotace v řádu cca [částka] nelze činit odpovědným žádný ze žalovaných subjektů. Žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu ve výši [částka] nelze dovodit vůči žádnému z žalovaných ani z § 13 obč. zák., když žádný neoprávněný zásah nebyl ze strany státu ani státního statku, natož správce konkursní podstaty, učiněn a nemajetkovou škodu nelze dovodit ani ze zákona č. 82/1998 Sb., když nesprávný úřední postup nebyl shledán a žalobce ani netvrdil existenci nezákonného rozhodnutí, jež by bylo zrušeno. Nelze dospět k závěru, že by věc trpěla nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, jak namítal žalobce v ústavní stížnosti vypracované žalovaným. Rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] by byl obstál v rovině jednoduchého práva, a protože nebyla zjištěna žádná jiná pochybení, obstál by i v rovině ústavního práva. Sama ústavní stížnost zprvu sice vyjmenovává tvrzená porušení ústavních práv, následuje líčení událostí, od nichž žalobce odvozuje výši tvrzené škody, ale bez konkrétní specifikace, v čem konkrétně žalobce spatřuje porušení ústavních práv. Poukazuje-li žalobce na svá legitimní očekávání, lze konstatovat, že mohl mít legitimní očekávání maximálně v tom, že dojde k privatizaci, že na základě s ním uzavřené nájemní smlouvy v roce 1991 a jen za splnění dalších podmínek bude jednáno právě s ním o prodeji majetku, k čemuž v roce 1996 došlo. Rozhodně nemohl mít legitimní očekávání, že k privatizaci dojde do 1 roku, když tato skutečnost závisela na mnoha faktorech, zejména ukončení restitucí (nadto by se porušení ústavních práv mohl domáhat výlučně jen na žalovaném státu a nikoli ostatních žalovaných), a náklady spojené s pronajatým majetkem vydávaným v rámci restitucí mu byly soudně přiznány a též vyplaceny. Nelze přehlédnout, že ve vztahu k 1. žalované Městský soud v Praze žalobu zamítl co do částky [částka] pro promlčení, tento názor odvolací soud zcela sdílí. Tvrzený příslib privatizace do 1 roku, jak tvrdí žalobce, nebyl do nájemní smlouvy uzavřené mezi ním a státním statkem vůbec zakomponován.

17. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která poukázal žalobce nepovažuje odvolací soud za přiléhavá, skutkově řeší zcela odlišné věci, nález sp. zn. III. ÚS 3900/12 se vyjadřuje k interpretaci neplatného právního úkonu; nález ve věci sp. z. I. ÚS 1653/17 se váže k porušení principu autonomie vůle stran; věc sp. zn. I. ÚS 2472/13 řeší skutkově poměry týkající se smlouvy o dílo o čističce odpadních vod; nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2216/09 se vyjadřuje k platnosti kupní smlouvy a privatizaci, avšak nedopadá na souzenou věc; rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 437/03 se vyjadřuje k opomenutým důkazům, váže se k restituci, ale nedopadá na souzenou věc; ve věci sp. zn. III. ÚS 85/95 Ústavní soud řešil otázku týkající se likvidace státního podniku; ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 byla řešena otázka týkající se zrušení rozhodnutí vydaného dopravním inspektorátem; ve věci I. ÚS 1052/10 Ústavní soud rozhodoval o smlouvě o dílo a ani rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3042/11 skutkově nedopadá na souzenou věc, neboť se zabývá úvěrem. Závěry přijaté v uvedených rozhodnutích nejsou způsobilé zvrátit důvody, pro které odvolací soud shora uzavřel, že žalobce i v případě věcného posouzení Ústavním soudem nemohl mít s ústavní stížností úspěch.

18. Soud prvního stupně vycházel z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu naznačené v bodu 29. odůvodnění rozsudku týkající se odpovědnosti advokátů za škodu a správně shledal porušení povinnosti žalovaného při výkonu advokacie ve smyslu § 16 zák. č. 85/1996 Sb., když ten jako advokát žalobce řádně a důsledně nepoučil o povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti; v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že dovolání není ve věci přípustné, ačkoli rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] obsahoval náležité poučení. Soud prvního stupně nepochybil ani v závěru, že ústavní stížnost by byla i po vyčerpání všech opravných prostředků zjevně neopodstatněná. Pochybením žalovaného tak nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená škoda, která by byla v příčinné souvislosti s jeho neúspěchem v původním řízení. Žalobcem zvolený odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] není přiléhavý pro skutkovou rozdílnost věci, neboť advokát podal žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru až po uplynutí lhůty. Nepřiléhavý je i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], v němž Nejvyšší soud řešil odpovědnost advokátky, která doporučila klientovi uzavřít neplatnou kupní smlouvu.

19. K námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o souzenou věc z důvodu absence relevantních skutkových zjištění ohledně doručení usnesení Ústavního soudu žalobci, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezaložil svůj závěr na promlčení, a proto není nezbytné vypořádávat argumentaci odvolatele týkající se dobrých mravů. Pokud jde o názor soudů v původním řízení o promlčení nároku co do nároku na zpeněžení majetku, nezabýval se Městský soud v Praze promlčením, neboť uzavřel, že nárok není dán vůbec; ohledně částky [částka] shledal nárok promlčeným a tento závěr považuje odvolací soud za správný. Nelze přehlédnout, že žalobce se nároku tvrzené škody, která mu měla vzniknout ztrátovým hospodařením po dobu trvání nájemní smlouvy mj. domáhal žalobou došlou Krajskému soudu v [adresa] dne [datum], nejpozději tehdy musely být žalobci známy všechny rozhodné okolnosti pro uplatnění škody, žalobu v původním řízení podal až dne [datum], tedy námitka promlčení vznesená všemi žalovanými byla uplatněna důvodně. Neobstojí argumentace odvolatele o námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy. Je sice pravdou, že námitka promlčení může být za určitých okolností shledána rozpornou s dobrými mravy, avšak jen ve zcela výjimečných případech, zejména tehdy, pokud by její uplatnění bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O takovou situaci se však v souzené věci nejedná. Rozhodnutí Ústavního soudu, na něž odkazuje žalobce, považuje odvolací soud za nepřípadná z důvodu skutkově odlišných věcí, ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 byl předmětem prodej nemovitosti v roce 1947 za smluvní cenu zajištěnou zástavním právem; ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04 se nárok týkal prodeje nemovitostí; ve věci sp. zn. Pl. ÚS 34/09 bylo skutkově rozhodováno o platnosti úvěrové smlouvy, jíž byl zajištěn úvěr z úvěrové smlouvy.

20. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. a akcesorických výrocích potvrdil jako věcně správný dle § 219 o. s. ř.

21. K nákladům řízení a aplikaci § 150 o. s. ř. Obecně platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Žalovaný vyslovil své nesouhlasné stanovisko s aplikací dle § 150 o. s. ř. a odvolací soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele. Záleželo totiž na svobodné volbě žalobce, zda svůj nárok, který se ukázal jako neexistující, uplatní či nikoli. Je třeba přihlížet k postojům účastníků v průběhu řízení a též k okolnostem, které vedly žalobce k uplatnění tvrzeného nároku u soudu, kdy základ jeho nároku odvíjí od jím tvrzené „nespravedlnosti“, která se měla odehrát již v 90. letech a jejíhož odstranění se dodnes domáhá po různých subjektech; nelze nezmínit, že žalovaný jej v původním řízení zastupoval zdarma, jak vyplynulo i z výpovědi slyšené svědkyně. Z pouhého faktu, že žalobce byl v řízení osvobozen z 98% od placení soudního poplatku, nelze dovozovat, že by zde byl prostor pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který se bránil žalobě požadující zaplacení velmi vysoké částky. Po zohlednění všech těchto okolností dospěl odvolací soud k závěru, že § 150 o.s.ř. není na místě aplikovat, správně soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto odvolací soud i akcesorický výrok o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř. Výsledku sporu rovněž odpovídá rozhodnutí o nákladech řízení státu.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení sestávající z nákladů na zastoupení dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění za dva úkony – vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu po [částka], 2 paušální náhrady po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. částka [částka], kterou s ohledem na ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud přiznal k rukám právní zástupkyně žalovaného a lhůtu k plnění stanovil v souladu ust. § 160 odst.1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení