20 C 191/2018 - 350

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Nikolou Daňkem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o náhradu újmy ve výši 61 327 207 Kč takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení 61 327 207 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 623 040 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně.

III. Žalobce je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 2 %, přičemž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2018 po žalovaném domáhá zaplacení 61 327 207 Kč jako náhrady škody, která měla vzniknout jeho porušením povinností při výkonu advokacie, a to tím, že žalovaný jako advokát zastupující žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „původní řízení“) nepodal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2015, č. j. [spisová značka] (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“). Proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný podal rovnou ústavní stížnost ze dne 4. 8. 2015 (dále jen „ústavní stížnost“), kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 8. 2015, sp. zn. [Anonymizováno] (dále jen „usnesení Ústavního soudu“). Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla její nepřípustnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které žalobci zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného a vzniklou škodou žalobce spatřuje v tom, že kdyby žalovaný podal dovolání, Ústavní soud by ústavní stížnost věcně projednal a zrušil by tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2014, č. j. [spisová značka] (dále „rozsudek soudu prvního stupně“), kterým byla žaloba o zaplacení 97 731 541 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jakož i rozsudek soudu prvního stupně potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Podle žalobce škoda sestává - z nákladů konkurzního řízení vedeného na majetek žalobce spočívající v odměně správce konkurzní podstaty a výdajů z konkursní podstaty ve výši 11 608 887 Kč v rámci konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], - z rozdílu mezi skutečnou výší újmy způsobenou státním podnikem v letech 1991-1996 podle znaleckého posudku a uznanou v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem a v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze ve výši 13 714 148 Kč, - z náhrady nákladů původním řízení ve výši 391 172 Kč [právnická osoba], správce konkursní podstaty žalobce, jakožto žalovaného 3. v původním řízení a - z nepřiznané nemajetkové újmy vymáhané v původním řízení podle znaleckého posudku ve výši 35 613 000 Kč (žalobce se v tomto řízení tudíž nedomáhá nemajetkové újmy způsobené porušením povinností žalovaného). Žalobce je přesvědčen, že „při řádném výkonu advokacie ze strany žalovaného by se domohl předmětné kauzy ze strany Ústavního soudu ČR a dosáhl by nápravy spočívající v tom, že Ústavní soud ČR by konstatoval porušení základních práv a svobod žalobce, což by právní postavení žalobce nepochybně zásadně změnilo a žalobce by se domohl částek požadovaných žalobou, které byly žalovaným vymáhány v původním řízení, anebo jsou přímým důsledkem toho, že v souvislosti s původním řízení nedošlo k zásahu Ústavního soudu ČR“. Žalobce, uváděje, že bylo zasaženo do jeho lidských práv a svobod, v rámci řízení rovněž odkázal na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu.

2. Žalovaný popřel, že by porušil nějakou svou povinnost při výkonu advokacie. Žalobce nedal žalovanému pokyn k podání dovolání, nevybavil jej k jeho podání plnou mocí, naopak trval na podání jím zpracované ústavní stížnosti, kterou by bez povinného zastoupení advokátem podat nemohl. I kdyby však dovolání podal, za standardního běhu věcí, by stejně nemohl být žalobce v původním řízení procesně úspěšný. Žalovaný tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti, neboť se mu nepodařilo prokázat, že pokud by bylo dovolání v jeho věci podáno a věc by napadla před Ústavní soud, tak že by Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti rozhodl jednak tak, že žalobce byl zásadním způsobem dotčen na svých základních právech a v jejím důsledku by došlo ke zrušení všech rozhodnutí v původním řízení avšak dále, že by soudy nižších stupňů rozhodly odlišně, tedy v plný prospěch žalobce. Podle žalovaného by soud v tomto řízení měl za případnou škodu považovat výhradně nároky žalobce vznesené v původním řízení, a to, zda by při správném postupu žalovaného byl žalobce tyto nároky schopen opětovně (poté, co by mu k soudnímu přezkumu umožnil cestu Ústavní soud) prosadit. Žalovaný tedy uvádí, že žaloba je co do částky 11 608 887 Kč a 391 172 Kč nedůvodná, neboť nebyly předmětem původního řízení. Co do částky 13 174 148 Kč je podle žalovaného žaloba rovněž nedůvodná, když se soudy nižších stupňů opakovaně vyjádřily tak, že předmětná částka je promlčena. Žalovaný rovněž vznesl námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, když žalobce rozsudek odvolacího soudu obdržel 4. 6. 2015 a lhůta pro podání odvolání plynula dne 4. 8. 2015. Podal-li žalobce žalobu až dne 22. 8. 2018, učinil tak po uplynutí 3leté promlčecí lhůty.

3. Soud vzal za svá skutková zjištění následující shodná tvrzení účastníků, a to že v původním řízení žalovaný žalobci s ohledem na majetkovou situaci poskytl právní služby bez nároku na odměnu i úhradu hotových výdajů.

4. Ze spisu vedeném Obvodním soudem pro Prahu 1 pod zn. [spisová značka] soud zjistil, že žalobce v tomto řízení zastoupený žalovaným zažaloval společně a nerozdílně 1) Českou republiku – Ministerstvo zemědělství, 2) [Anonymizováno], [Anonymizováno], 3) [právnická osoba], správce konkursní podstaty žalobce, a 4) Českou republiku – Státní pozemkový úřad o zaplacení 97 731 541 Kč jako náhrady škody a nemajetkové újmy sestávající z škody ve výši 23 796 330 Kč jako ztrátového hospodaření na základě znaleckého posudku, škody ve výši 35 822 211,69 Kč, která mu měla vzniknout prohlášením konkursu na jeho majetek, škody ve výši 2 500 000 Kč jako pohledávka finančního úřadu v Liberci na vrácení poskytnuté dotace a částečně daňové pohledávky z období 1991-1996 a nemajetkové újmy ve výši 35 613 000 Kč, jež mu měla vzniknout v důsledku toho, že musel nést veškeré nepříznivé následky tohoto řízení.

5. Dále z rozsudku soudu prvního stupně soud zjistil, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, přičemž soud prvního stupně přiznal žalovanému 3) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 252 212,40 Kč. Z odůvodnění se podává, že žalovaní 1), 3) a 4) vznesli v průběhu původního řízení námitku promlčení. Na základě provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce byl v období 1991 – 1996 ve vztahu vůči právnímu předchůdci žalovaného 2), v rámci něhož byl žalobce oprávněn užívat majetek (hovězí skot) právního předchůdce žalovaného 2), a to za úplatu. V této souvislosti oba účastníci podepsali písemnou smlouvu označenou jako nájemní, v níž se řešilo skončení nájmu tím, že některý z pronajatých kusů dobytka bude státním statkem vydán oprávněné osobě (restituentovi). V průběhu nájmu pak skutečně k vydání většího množství zvířat takto došlo, fyzicky tato zvířata vydával oprávněným osobám žalobce podle pokynů žalovaného 2). Tento smluvní vztah skončil okamžikem privatizace, kdy 31. 7. 1996 žalobce kupní smlouvou nabyl příslušnou část podniku (bývalé hospodářství [adresa]) od [právnická osoba]. Následně pak žalobce žádal od dřívějšího pronajímatele (státního statku) náhradu za vícenáklady spojené se zvířaty vydanými restituentům, a to ve výši 5 216 477 Kč. Po započtení vzájemné pohledávky státního podniku pak žalobce nadále žádal částku 4 936 727,10 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 1999, č. j. [spisová značka]. Podle tohoto rozsudku následně státní podnik žalobci plnil, a to v celém rozsahu (včetně příslušenství) ještě před prohlášení konkursu na majetek žalobce. Špatná finanční situace žalobce však přesto vedla k tomu, že k návrhu [právnická osoba] byl zjištěn úpadek žalobce, na jehož majetek byl ke dni 28. 3. 2003 prohlášen konkurs. V průběhu konkursu se pak správcem konkursní podstaty stal žalovaný 3), [jméno FO], a to k 11. 1. 2007. Proti rozhodnutí dovolacího soudu v řízení vedeném v prvním stupni Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] ve věci o zaplacení 13 714 148 Kč [žaloba byla podána žalobcem proti žalovaným 1) a 2)] žalovaný 3) nepodal ústavní stížnost (stížnost podaná samotným žalobcem byla odmítnuta jakožto podaná neoprávněnou osobou). Konkurs byl skončen s tím, že příjmy konkursní podstaty činily 35 822 211,69 Kč. V rozvrhu byly jednotlivé pohledávky věřitelů II. třídy uspokojeny do výše 79,717899125 %. Po splnění rozvrhového usnesení byl konkurs zrušen usnesením konkursního soudu ze dne 10. 2. 2009, č. j. [spisová značka]. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož byl nárok ve vztahu žalovanému 1) a 4) promlčen, neboť tvrzená škoda (záporný hospodářský výsledek za roky 1991-1996) musela být žalobci známa nejpozději na konci roku 1996. Nadto soud neshledal u žalovaných 1) a 4) ani odpovědnost za škodu. Ve vztahu k žalovanému 2) měl soud prvního stupně za to, že závazek z nájemní smlouvy ve znění jejího dodatku uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) byl v celém rozsahu splněn. V tomto rozsahu byla navíc věc pravomocně vyřešena již v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 2. 1999, č. j. [spisová značka]. Soud prvního stupně neshledal ani jiné protiprávní jednání žalovaného 2). Povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím sice splnil zjevně opožděně, nicméně z tohoto důvodu musel zaplatit i úroky z prodlení. Toto porušení tak nemohlo přivodit následek, že žalobci vznikla v období od 1. 7. 1991 do 31. 7. 1996 ztráta z chovu dobytka (záporného hospodářského výsledku). Důsledkem opožděné úhrady dluhu nebylo ani konkursní řízení na majetek dlužníka. Soud prvního stupně ani neshledal odpovědnost žalovaného 2) v tom rozsahu, v němž se žalobce domáhá náhrady za pohledávku Finančního úřadu v Liberci. Co se týče žalovaného 3) tak soud prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož „nelze bez dalšího přijmout závěr, že by nepodaná ústavní stížnost byla (mohla být) důvodná“.

6. Z rozsudku odvolacího soudu bylo zjištěno, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému 3) přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 168 172 Kč. Rozsudek odvolacího soudu má doložku právní moci se dnem 8. 6. 2015. Odvolací soud účastníky rovněž poučil, že proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud navíc uzavřel, že „v řízení nevyšlo najevo, že by Česká republika zastoupena Ministerstvem zemědělství dala žalobci závazný příslib o tom, zda a případně do kdy bude provedena (zrealizována) privatizace jím pronajatého majetku ani slib o vyplacení finanční náhrady v souvislosti s péči o majetek vydávaný následně oprávněným osobám. Takový slib v zásadě ani nemohl být objektivně dán, neboť předpokládaný průběh a výsledek privatizace závisel na mnoha okolnostech či podmínkách, jejichž splnění nemohlo být předem známo. V této souvislosti je třeba uvést, že počátkem 90. let byly činěny kroky k privatizaci státního majetku a v té souvislosti také k privatizaci existujících státních statků. Tato privatizace byla složitým procesem (složité schvalovací řízení až po vlastní realizaci), v jehož průběhu musela být řešena celá řada problémů a otázek dosud nikdy neřešených. Postup privatizace byl ovlivňován také uplatňováním restitučních nároků. Že privatizace nebyla jednoduchý proces a byla provázena mnoha problémy, které v průběhu vyvstávaly, prokazují listiny předložené žalobcem (viz interpelace ministra [Anonymizováno], dopisy Ministerstva zemědělství, případně dopisy ministra [tituly před jménem] [jméno FO]). Z těchto listin vyplývá, že průběhem doby v letech 1993 – 1994 vyvstal mimo jiné problém s tzv. vícenáklady vzniklými nájemcům pronajatého majetku v souvislosti s vydáváním tohoto majetku oprávněným osobám. V té době byly hledány způsoby řešení tohoto problému, přičemž bylo nalezeno řešení (viz dopis [tituly před jménem] [jméno FO] z Ministerstva zemědělství ze dne 6. 12. 1994), že odškodnění bude zrealizováno po privatizaci, nájemci budou odškodněni ve výši vzniklých nákladů na vydávaný majetek za dobu od vzniku nájmu do jeho ukončení, přičemž od těchto nákladů budou odečteny neuhrazené závazky nájemců za státním statkem, přičemž podmínkou přiznání odškodnění je setrvání v nájemním vztahu do doby privatizace a dodržení podmínek stanovených v nájemní smlouvě. Tento dopis však nelze považovat za písemný závazek (slib) žalované 1) poskytnout žalobci konkrétní finanční náhradu, jak žalobce nepřípadně dovozuje (viz poukaz na ‚písemný slib‘ v doplnění žaloby). Lze tak uzavřít, že v době před uzavřením nájemní smlouvy, resp. do provedení privatizace majetku žalobce, nebyl dán ze strany žalované 1) závazný příslib provedení privatizace do 1 roku ani závazný příslib náhrady za tzv. vícenáklady. Pro úplnost lze dodat, že Ministerstvo zemědělství privatizaci konkrétního zemědělského majetku v určité době ani výplatu případné náhrady nemohlo ani závazně slibovat, neboť konkrétní privatizační projekty schvalovalo tehdejší Ministerstvo pro správu národního majetku, vlastní privatizaci realizoval Fond národního majetku a uvažované finanční náhrady měly vyplácet nájemcům státní statky (byť podle zásad schválených Ministerstvem zemědělství v roce 1997, jak vyplývá z dodatku k nájemní smlouvě ze dne 12. 8. 1997). Na tomto místě lze jen dodat, že v době uzavření nájemní smlouvy (na počátku 90 let) bylo zřejmě všeobecně očekáváno (a to pravděpodobně i ze strany pracovníků Ministerstva zemědělství), že se rozběhne privatizace zemědělského majetku. Nicméně takovéto obecné očekávání nelze považovat za závazný slib státu, že žalobce bude v určité době privatizovat konkrétní majetek, nebo že mu bude vyplácena konkrétní náhrada za majetek vydávaný oprávněným osobám. Ze strany žalované 1) tak nedošlo k namítanému nedodržení závazného slibu rychlé privatizace ani k nedodržení slibu poskytnutí finanční náhrady, nelze proto shledat případný nesprávný úřední postup podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Jde-li o žalobcem tvrzené neposkytnutí informací o náhradách vyplácených údajně jiným zemědělcům ze strany Ministerstva zemědělství, potom tato skutečnost, i kdyby byla v řízení prokázána, nemohla být důvodem pro vznik tvrzené škody a nemajetkové újmy, tak jak je tato škoda a újma žalobcem skutkově vylíčena, takže zde není vztah příčinné souvislosti. Konečně je třeba dodat, že rozhodnutí o prohlášení konkurzu nelze považovat za nezákonné rozhodnutí, neboť nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by bylo pro nezákonnost zrušeno. Ve vztahu k žalované 1) tak lze uzavřít, že na její straně není dán žádný důvod, pro který by bylo možno jí uložit povinnost zaplatit žalobci tvrzenou škodu, resp. nemajetkovou újmu. Ze strany žalované 1) nelze učinit závěr o nesprávném úředním postupu, o vydání nezákonného rozhodnutí ani závěr o porušení obecné prevenční povinnosti, resp. o porušení jiné povinnosti [§ 420 a 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)]. Tvrzení žalobce o totálním selhání státu, o tom, že stát nedostál povinnosti jednat tak, aby aktivně poskytoval ochranu práv jednotlivcům, apod. zůstala v rovině obecných proklamací a uplatněný nárok z nich rozhodně dovodit nelze. Nárok žalobce nelze dovodit ani z ustanovení § 13 obč. zák., neboť tvrzená nemajetková újma vzniklá v důsledku prohlášeni a provádění konkurzu (postižení pověsti žalobce, ztráta dosavadního bydlení, nízký příjem) nevznikla v důsledku neoprávněného zásahu žalované 2) do osobnostních práv žalobce, když takový neoprávněný zásah nebyl učiněn“. Ve vztahu k žalovanému 2) odvolací soud uvedl, že „pokud jde o nájemní smlouvu ze dne 21. 6. 1991, nemá odvolací soud důvod tuto posuzovat jako neplatnou. Odvolacímu soudu je známo, že soud v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem sp. zn. [spisová značka] shledal smlouvu neplatnou pro nedostatek obligatorních náležitostí, zatímco soud v řízení před Okresním soudem v Liberci sp. zn. [spisová značka] shledal nájemní smlouvu platnou. Odvolací soud zastává názor, že smlouva byla uzavřena oběma stranami v době nově vznikajících vztahů (soukromé hospodařeni rolníků), kdy právní řád nebyl zcela na tyto nově vznikající vztahy připraven. Smlouva byla po celou dobu své účinnosti oběma stranami dodržována, dokonce k ní byl 12. 8. 1997 uzavřen dodatek. Obsah smlouvy, tj. práva a povinnosti obou stran jsou vymezeny jednoznačně a dostatečně určitě tak, aby bylo zřejmé, co bylo dojednáno. Odvolací soud vzhledem k zásadě, že je třeba upřednostnit takový výklad právního jednání, aby je bylo lze posoudit za platné než za neplatné, shledává nájemní smlouvu ze dne 21. 6. 1991 za platný právní úkon (v souladu se závěrem soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]). Z uvedené nájemní smlouvy mimo jiné vyplývala povinnost žalobce jako nájemce pečovat o pronajatá hospodářská zvířata na vlastní náklad (čl. II a čl. III). V čl. XVIII bylo ujednáno, že nájem zaniká v rozsahu vydaného majetku, uplatní-li na pronajatý majetek nárok jiná osoba v rámci restitucí. V dodatku k nájemní smlouvě ze dne 12. 8. 2007 bylo dojednáno, že v případě skončení nájmu, pokud nájemce splní podmínku řádného vyúčtování a dokladování nákladů krmných dnů vynaložených na ošetřování zvířat vydaných dle zák. č. 229/1991 Sb. a splnění požadavků Ministerstva zemědělství uvedených v zásadách ze dne 2. 4. 1997, žalovaný 2) tyto náklady nájemci uhradí. V řízení vyšlo najevo, že žalobce proti žalovanému 2) tuto náhradu uplatnil dne 29. 1. 1998 v řízení sp. zn. [spisová značka] a pravomocným rozsudkem mu byla přisouzena částka 4 936 727,10 Kč s 26% úrokem z prodlení od 24. 9. 1997 do zaplacení. Ve vztahu k žalovanému 2) je třeba uvést, že žalovaný 2) neměl z důvodu uzavřené smlouvy o nájmu v době trvání nájmu povinnost žalobci platit náhradu za tzv. vícenáklady vzniklé péčí o pronajatá zvířata následně vydaná oprávněným osobám, neboť v nájemní smlouvě bylo ujednáno, že nájemce je povinen se o pronajatá zvířata starat na vlastní náklady. Uzavření nájemní smlouvy s žalovaným 2) ani vydávání zvířat oprávněným osobám tak nemůže být považováno za porušení nějaké povinnosti, pro které žalobci mohla vzniknout tvrzená škoda, resp. nemajetková újma. Tvrzené prohlášení nájemní smlouvy za neplatnou pak z důvodu nedostatku příčinné souvislosti nemohlo být důvodem vzniku tvrzené škody. Lze jen dodat, že žalovaný 2) měl právo uplatňovat v uvedených řízení jako svou procesní obranu i námitku neplatnosti nájemní smlouvy, nicméně samo toto uplatnění je zcela bez vlivu na majetkové poměry žalobce. Uzavření nájemní smlouvy, resp. její prohlášení za neplatnou ani vydávání majetku oprávněným osobám žalobcem na místo povinné žalovaného 2), nelze považovat za porušení nějaké povinnosti žalovaného 2), z něhož by vznikl žalobci nárok na náhradu škody (§ 420 obč. zák.), resp. na náhradu nemajetkové újmy (§ 13 obč. zák.). Uvedeným jednáním žalovaný 2) neporušil ani svou povinnost předcházet škodám ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., ani se nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák. K tvrzené pozdní úhradě vysouzené částky odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dodává, že v prodlení se žalovaný 2) ocitl dne 24. 9. 1997, úhrada jistiny byla provedena v roce 2000, resp. příslušenství v roce 2002, přičemž v řízení z žádného důkazu nelze učinit závěr, že právě uvedené prodlení s touto konkrétní platbou způsobilo žalobci tvrzenou škodu“. Ve vztahu k žalovanému 3) soud uvedl, že „především nelze učinit závěr, že bylo povinností žalovaného 3) uplatnit ještě další mimořádný prostředek, a to ústavní stížnost. Nepodání ústavní stížnosti tak nelze považovat za porušení povinnosti správce konkurzní podstaty jednat s péčí řádného hospodáře (jak žalobce namítá). Nelze přehlédnout, že žalovaný 3) byl v tomto sporu zastoupen advokátem a další řízení by mělo nepochybně vliv na zvýšení nákladů konkursu. Dále nelze učinit závěr, že by byl žalovaný 3) s podanou ústavní stížností úspěšný, a následně že by byl úspěšný v řízení o věci samé, tj. že by se podařilo vysoudit žalovanou částku 13 714 148 Kč. Je tak pouze v rovině hypotézy, že podání ústavní stížnosti mohlo nějak ovlivnit majetkové poměry žalobce. V tomto směru je významné, že podání ústavní stížnosti a případný pozitivní vliv na majetkové poměry žalobce přicházelo v úvahu nejdříve po 30. lednu 2007 (kdy bylo odmítnuto dovolání), kdy už došlo k tvrzené ztrátě na jeho hospodaření v letech 1991 až 1996 a kdy už došlo k prohlášení konkursu na jeho osobu. Lze uzavřít, že nepodání ústavní stížnosti není porušením povinnosti žalovaného 3), z něhož by vznikl žalobci nárok na náhradu škody (§ 420 obč. zák.), resp. na náhradu nemajetkové újmy (§ 13 obč. zák.). Uvedeným jednáním žalovaný 3) neporušil svou povinnost předcházet škodám ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák., ani se nedopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák“. Pro úplnost odvolací soud dodal, že tvrzené zpeněžení majetku v konkurzní podstatě nelze považovat za škodu vzniklou žalobci, neboť uvedeným zpeněžením se pouze změnila forma majetku žalobce. Konečně ve vztahu k žalované 4) odvolací soud konstatoval, že „uzavření privatizační smlouvy (smlouva o prodeji majetku) ani podání návrhu na prohlášení konkurzu na žalobce není porušením žádné povinnosti žalované 4), nemůže být shledáno ani jako nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 82/1998 Sb. Ze strany žalované 4) nelze učinit závěr o porušení obecné prevenční povinnosti, resp. o porušení jiné povinnosti (§ 420 a § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) Nárok žalobce nelze dovodit ani z ustanovení § 13 obč. zák., neboť' tvrzená nemajetková újma vzniklá v důsledku prohlášení a provádění konkurzu (postižení pověsti žalobce, ztráta dosavadního bydlení, nízký příjem) nevznikla v důsledku neoprávněného zásahu žalované 4) do osobnostních práv žalobce, když takový neoprávněný zásah nebyl učiněn“.

7. Z ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2015 soud zjistil, že ji za žalobce podal žalovaný. Samotný text ústavní stížnosti začíná až na straně 4, a to vymezením předmětu ústavní stížnosti, jejž žalobce spatřoval v porušení práva na ochranu dobré pověsti a jména, práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, zákonného soudce a soudní ochranu, práva vlastnit majetek a práva podnikat. Na straně 4 žalobce rovněž vymezil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. K otázce vyčerpání procesních prostředků žalobce uvedl, že „dovolání není ve věci přípustné. Stěžovateli nedává právní řád instanční ani jakoukoli jinou možnost k napadení uvedených rozsudků“. Na stranách 5 – 9 žalobce rozsáhle uvádí jeho skutková tvrzení. K rozsudku odvolacího soudu se žalobce vyjadřuje toliko v odstavci 28 ve vztahu odůvodnění odvolacího soudu k žalovanému 3). V čem spočívá zásah do ústavou zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces, žalobce rozvádí toliko v odstavci 32, v němž uvádí, že „je zcela zřejmé, že předložená věc trpí především mimořádně nápadným nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, ale i mezi skutkovými zjištěními soudu samého a jejich právním posouzením. Prvé představuje deformaci zjištění soudu ve zcela podstatném smyslu, v otázce, zda stát poskytl příslib rychlé/včasné privatizace a zda si fakticky počínal tak, že Stěžovatel oprávněně nabyl dojmu včasné privatizace; rozporné rozhodování o právním nájemním – vztahu účastníků. Druhé představuje formalistický průlom do sféry smluvní volnosti, zásady pacta sunt servanda a ve svém důsledku rozhodnutí s významným deficitem spravedlnosti ve smyslu shora citovaných rozhodnutí, zejména Ústavního soudu“.

8. Z usnesení Ústavního soudu soud zjistil, že Ústavní soud ústavní stížnost žalobce odmítl s odůvodněním, že dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu nebylo stěžovatelem podáno, a tudíž žalobce nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tak podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále též jen „zákon o ÚS“), nepřípustná. Ústavní soud se zabýval i naplněním podmínek § 75 odst. 2 zákona o ÚS, avšak splnění žádné z nich neshledal, když žalobce jejich existenci ani netvrdil. Usnesení Ústavního soudu bylo vydáno dne 21. 8. 2015.

9. Z e-mailu ze dne 4. 6. 2015 adresovaný od žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], soud zjistil, že žalobce obdržel rozsudek odvolacího soudu v tento den a že „připraví dokumenty“.

10. Z e-mailu ze dne 13. 7. 2015 adresovaný od žalobce [tituly před jménem] Ivě [jméno FO], soud zjistil, že žalobce před podáním ústavní stížnosti zpracoval svou vlastní verzi, kterou v tomto e-mailu zaslal [tituly před jménem] Ivě [jméno FO].

11. Z e-mailu ze dne 6. 8. 2015 adresovaný od žalobce [tituly před jménem] Ivě [jméno FO], soud zjistil, že žalobce udělil plnou moc žalovanému k podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu.

12. Z přípisu Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2015 soud zjistil, že Ústavní soud obdržel návrh na zahájení řízení žalovaného dne 5. 8. 2015.

13. Z e-mailu ze dne 7. 8. 2017 adresovaného od žalobce žalovanému soud zjistil, že žalobce upozornil žalovaného na jeho pochybení, když nepodal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a požádal žalovaného o řešení situace. Žalobce rovněž potvrdil, že ho advokátní kancelář žalovaného zastupovala prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce nevěděl, kdy bylo usnesení Ústavního soudu doručeno žalovanému jako jeho zástupci.

14. Z e-mailu ze dne 22. 8. 2017 adresovaného od žalovaného žalobci soud zjistil, že žalovaný důvody jak skutkové, tak právní v ústavní stížnosti „akceptoval“.

15. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že po vydání rozsudku odvolacího soudu proběhla schůzka v kanceláři žalovaného za jeho přítomnosti a přítomnosti [tituly před jménem] Ivě [jméno FO] a žalobce, na které oba advokáti dospěli k závěru, podle něhož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nemusí být podáno.

16. Ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] soud zjistil, že žalobce si přál, aby jeho věc projednal Ústavní soud.

17. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené dokazování postačilo k získání dostatečných zjištění o skutkovém stavu. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastnici řízení. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů, jakož i z účastnické výpovědi žalobce. Soud naopak neuvěřil výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] v části, v níž tvrdila, že to byl žalobce, kdo požadoval, aby dovolání nebylo podáno a z toho důvodu měl žalovaný odůvodnit podání ústavní stížnosti bez vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 zákona o ÚS, když tato výpověď je v rozporu s listinným důkazem, a to s ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2015. Kdyby žalovaný měl za to, že jsou podmínky podle § 75 zákona o ÚS naplněny, jistě by to napsal přímo do ústavní stížnosti a tyto podmínky by řádně specifikoval a doložil podklady. Ostatně i Ústavní soud konstatoval, že naplnění podmínek podle § 75 odst. 2 zákona o ÚS neshledal, když žalobce jejich existenci ani netvrdil. Soud tak výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uvěřil v tom rozsahu, ve kterém uvedla, že si žalobce přál, aby jeho věc projednal Ústavní soud, neboť to ostatně potvrdil i zástupce žalobce na jednání soudu konaném dne 4. 4. 2024.

18. Na základě shodných tvrzení účastníků a výše uvedených důkazů a po jejich zhodnocení soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalovaný jako advokát zastupoval žalobce v původním řízení, ve kterém soud prvního stupně zamítl žalobu žalobce o zaplacení 97 731 541 Kč s příslušenstvím (k jednotlivým nárokům viz bod 4. tohoto rozsudku) a přiznal [právnická osoba] právo na náhradu nákladů řízení ve výši 252 212,40 Kč (viz odůvodnění soudu prvního stupně pod bodem 5 tohoto rozsudku). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal [právnická osoba] právo na náhradu nákladů řízení ve výši 168 172 Kč (viz odůvodnění odvolacího soudu pod bodem 6 tohoto rozsudku). Žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu nepodal dovolání, přestože obsahovalo poučení o možnosti podat dovolání do 2 měsíců od jeho doručení. Rozsudek odvolacího soudu byl přímo žalobci doručen dne 4. 6. 2015. Žalovaný za žalobce podal rovnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením Ústavního soudu. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla její nepřípustnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které žalobci zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Usnesení Ústavního soudu bylo vydáno dne 21. 8. 2015.

19. Podle § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále též jen „zákon o advokacii“) advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit (odstavec 1). Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (odstavec 2).

20. Podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za újmu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za újmu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena.

21. Podle § 619 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).

22. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.

23. Podle § 629 o. z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

24. Podle § 2894 odst. 1 o. z. povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

25. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

26. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

27. Podle § 72 odst. 1) písm. a) zákona o ÚS ústavní stížnost jsou oprávněni podat a) fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen „zásah orgánu veřejné moci“) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (dále jen „ústavně zaručené základní právo nebo svoboda“).

28. Podle § 75 zákona o ÚS je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4) [odstavec 1]. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže a) stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo b) v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (odstavec 2).

29. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Advokát je povinen v mezích zákona, podzákonných norem a stavovských předpisů činit ve prospěch klienta vše, co považuje za prospěšné a účinné. Přitom je však limitován jednak pokyny klienta a dále právními předpisy. Musí vždy dbát o to, aby ve snaze klientovi pomoci, nepřekročil obecně závazný právní předpis nebo předpis stavovský. Tyto normy mají jednoznačně před pokynem klienta přednost. Nutným předpokladem pro uplatnění odpovědnosti advokáta za škodu je existence platného právního vztahu mezi účastníky, tj. na jedné straně vystupuje advokát, jako osoba poskytující právní služby, na druhé straně vztahu stojí klient, jako osoba, které jsou právní služby poskytovány. Právní otázka charakteru odpovědnosti advokáta vůči jeho klientovi za škodu způsobenou při poskytnutí právní služby byla opakovaně řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 423/2013, ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2844/2013, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2992/2007). A není tedy pochyb o tom, že jde o odpovědnost bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založenou na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska § 16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2768/2016). 2) Skutečnou škodou je i újma vzniklá snížením majetkového stavu klienta, který byl pro neúspěch v soudním sporu nucen zaplatit protistraně soudem uloženou částku. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 423/2013). 3) Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na § 619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu (srov. shodně PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 690–691). Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj předpokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti (srov. TÉGL a WEINHOLD. In: MELZER, F. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 949, 953) [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019].

30. V poměrech projednávané věci vyplývá, že informaci o tom, že žalobce může podat dovolání do 2 měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu, žalobce obdržel dne 4. 6. 2015. Následně byl žalovaným informován o tom, že dovolání podáno nebude. Lhůta pro podání dovolání uplynula 4. 8. 2015. K tomuto dni tak žalobce zjistil (nebo měl a mohl zjistit), která konkrétní osoba nesla odpovědnost za vzniklou škodu. Promlčecí lhůta ve smyslu § 629 o. z. ve spojení s § 619 a § 620 odst. 1 o. z. skončila žalobci dnem 4. 8. 2018. Doručil-li žalobce žalobu až dnem 22. 8. 2018, učinil tak až po marném uplynutí promlčecí lhůty. Okolnost, že se žalobce dozvěděl o odmítnutí ústavní stížnosti později než 4. 8. 2015, není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty rozhodná. Neplatí automaticky, že teprve dnem právní moci usnesení ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků a kdo za ni odpovídá. Rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu. Okolností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí lhůty je přitom samotné opomenutí podat dovolání. Získal-li žalobce vědomost o výši škody z rozsudku odvolacího soudu doručeného mu dne 4. 6. 2015 s tím, že věděl že uplynutím lhůty pro podání dovolání dne 4. 8. 2015 bude výše škody konečná, byl počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody stanoven tímto dnem.

31. Nad rámec výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba by nebyla důvodná, i kdyby ji podal žalobce včas. Žalobce tvrdil, že mu škoda vznikla tím, že žalovaný jako advokát nepodal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, v důsledku čehož přišel o možnost projednání věci před Ústavním soudem, který by rozsudky soudů obou stupňů zrušil, načež by soudy v původním řízení žalobě vyhověly.

32. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil své povinnosti při výkonu advokacie ve smyslu § 16 zákona o advokacii, když žalobce nepoučil o povinnosti vyčerpat všechny procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti, v důsledku čehož ani nepodal dovolání. Obsah odůvodnění ústavní stížnosti přitom převážně převzal od žalobce a navíc uvedl zjevně nesprávné tvrzení, že žalobci nedává právní řád instanční ani jakoukoli jinou možnost k napadení uvedených rozsudků, přestože věděl, že tomu tak není. Jelikož soud shledal pochybení žalovaného při výkonu advokacie, zabýval se tak splněním dalších předpokladů pro přiznání práva na náhradu škody, jimiž jsou vznik škody a příčinná souvislost mezi pochybení žalovaného a vznikem škody.

33. Pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu by musela být splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi okolností, že žalovaný nepodal dovolání, a vznikem škody, tedy tím, že žalobce nebyl úspěšný s uplatněním svého nároku v původním řízení a musel rovněž platit náhradu nákladů řízení. Závěr o příčinné souvislosti v uvedeném smyslu bylo možné učinit jen tehdy, jestliže nebýt uvedeného postupu žalovaného, mohl žalobce právo na zaplacení 60 936 035 Kč proti žalovaným v původním řízení úspěšně uplatnit a neplatil by tak ani náhradu nákladů řízení ve výši 391 172 Kč. Z hlediska vzniku škody přitom bylo třeba vyřešit jako předběžnou otázku, zda by byl žalobce v řízení před Ústavním řízení úspěšný, kdyby nebyla ústavní stížnost nepřípustná podle § 75 zákona o ÚS. Jen v rozsahu, v němž by mohl být žalobce úspěšný v znovu obživlém původním řízení, mohl by za škodu uplatněnou v této věci odpovídat žalovaný.

34. Předně soud uvádí, že žalobcem tvrzená škoda spočívající v nákladech konkurzního řízení vedeného na majetek žalobce spočívající v odměně správce konkurzní podstaty a výdajů z konkursní podstaty ve výši 11 608 887 Kč nemohla opomenutím podat ústavní stížnost vůbec vzniknout, když tento nárok nebyl vůbec předmětem původního řízení a v případném znovu obživlém původním řízení by ani nebyl projednáván.

35. Co se týče zbývajícího rozsahu, tak má soud za to, že by ústavní stížnost proti případnému rozhodnutí Nejvyššího soudu (za předpokladu, že by dovolací soud sám napadený rozsudek odvolacího soudu nezrušil), byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o ÚS, neboť by návrh ve shodném znění jako v ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2015 byl zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve svých rozhodnutích (za všechny např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14) opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky - dále jen „Ústava“). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

36. Soud uvádí, že obsah podané ústavní stížnosti je mu známa, když může vycházet přímo ze znění ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2015. Soud nemá za to, že by v případě podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána ústavní stížnost s jiným odůvodněním. Z tohoto důvodu soud nepřihlédl k argumentaci žalobce ohledně porušení jeho ústavních práv a svobod obsažené v jeho vyjádřeních v tomto řízení, neboť tato argumentace nebyla obsahem podané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce v ústavní stížnosti ze dne 4. 8. 2015 na stranách 5 – 9 uvádí toliko jeho skutková tvrzení, přičemž nekonkretizuje k jakému porušení subjektivních základních práv a svobod žalobce mělo v původním řízení před soudy obou stupňů dojít, nemohl by v tomto rozsahu Ústavní soud v rovině podústavního práva věc přezkoumat.

37. Žalobcem tvrzený zásah do ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces uvedený v odstavci 32 ústavní stížnosti, je natolik strohý a nekonkrétní, že by Ústavní soud musel posoudit ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Žalobce navíc opomíná, že rozhodnutí soudů obou stupňů bylo založeno na více závěrech a rozhodoval o více nárocích, přičemž každý z nich mohl být ve vztahu ke každému žalovanému uplatněn zcela samostatně. I kdyby ve vztahu příslibu rychlé/včasné privatizace věc trpěla „mimořádně nápadným nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu“, nic by to neměnilo na skutečnosti, že by se tato vada vztahovalo toliko ve vztahu k žalovanému 1) v původním řízení, přičemž soudy obou stupňů ve vztahu k žalovanému 1) žalobu zamítly především z důvodu, že byla žaloba promlčená. Tato vada by tudíž neměla ve vztahu k žalovanému 1) vliv na výsledek řízení. To samé platí i ve vztahu k žalovaným 2), 3) a 4), kterých se uvedená vada vůbec netýká. Do sféry smluvní volnosti (zásady pacta sunt servanda) rovněž nebylo zasaženo, když příslib rychlé/včasné privatizace nebyl do nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 2) začleněn a v jiném smluvním vztahu žalobce nebyl.

38. Protože by tedy i ústavní stížnost po případném vyčerpání všech procesních prostředků byla v daném případě neúspěšná, a to nikoliv z důvodu pochybení žalovaného nepodat dovolání, ale kvůli tomu, že ústavní stížnost by byla zjevně neopodstatněná, nelze dovodit, že by škoda, která žalobci měla vzniknout, byla způsobena opomenutím žalovaného advokáta. Soud tak uzavírá, že odpovědnost žalovaného za škodu proto nemohla být v této věci shledána, neboť pochybení žalovaného nebylo v příčinné souvislosti s neúspěchem žalobce v soudním sporu v původním řízení.

39. Soud pro úplnost dodává, že žalobce netvrdil, že by žalovaný porušil povinnost při výkonu advokacie tím, že by ústavní stížnost nevypracoval svědomitě a že by v ní v zájmu klienta neuplatnil vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Soud se tudíž touto otázkou nezabýval.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 623 040 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů žalovaného podle § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 600 Kč za 2 úkony (vyjádření ze dne 6. 8. 2020 a účast na jednání soudu dne 27. 1. 2021) a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 61 327 207 Kč (když nemajetková újma vymáhaná v původním řízení ve výši 35 613 000 Kč je v tomto řízení požadována jako skutečná škoda) sestávající z částky 68 860 Kč za každý z 9 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření ze dne 25. 10. 2021, účast na jednání soudu dne 22. 3. 2022, účast na jednání soudu dne 22. 6. 2022, účast na jednání soudu dne 27. 9. 2022, účast na jednání soudu dne 20. 4. 2023, závěrečný návrh ze dne 21. 7. 2023, účast na jednání soudu dne 27. 7. 2023 a účast na jednání soudu dne 4. 4. 2024) včetně 9 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.

41. Soud žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne 11. 3. 2021, neboť ho neshledal jako účelně vynaložený úkon k uplatňování jeho práv, když se k nesporným tvrzením mohl vyjádřit již na jednání soudu dne 27. 1. 2021 a další tvrzení obsažená v tomto vyjádření mohl uvést již v předchozím vyjádření ze dne 6. 8. 2020. Rovněž vyjádření ze dne 26. 10. 2022 soud neshledal jako účelně vynaložený úkon k uplatňování jeho práv, když tvrzení v něm obsažené mohl uvést v dřívějších vyjádření a když se u navrhování důkazů nejedná o úkon právní služby ani podle § 11 odst. 1 a. t., ani podle § 11 odst. 2 a. t. (viz obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 To 59/99, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004). Obdobně soud nepřiznal náhradu nákladů řízení ani za vyjádření ze dne 15. 7. 2020, 14. 12. 2020, 23. 2. 2021, 4. 1. 2022 a 31. 1. 2023.

42. Soud rovněž nepřiznal náhradu nákladů řízení podle a. t. za účast na jednání soudu dne 27. 1. 2021, nýbrž podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., když je soudu z úřední činnosti známo, že advokát [tituly před jménem] [jméno FO] zemřel. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou rozhodnutím konstitutivním a nárok na náhradu nákladů řízení vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 238/2007 ze dne 27. 9. 2007). Odvozená práva advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] na odměnu a úhradu hotových výdajů od žalovaného tak po ztrátě jeho právní subjektivity nemůžou vzniknout.

43. Soud neshledal důvod pro výjimečnou moderaci nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., neboť neshledal, že jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele. Soud přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalovaný v původním řízení žalobci s ohledem na majetkovou situaci poskytl právní služby bez nároku na odměnu a úhradu hotových výdajů. Tato skutečnost sice žalovaného nezbavila povinnosti jednat v souladu s § 16 zákona o advokacii, nicméně kdyby žalovaný žalobci v původním řízení nepomohl, do pozice žalovaného by se ani nedostal. Naopak žalobce si byl vědom, že žalovanému v řízení mohou vzniknout vysoké náklady, které v případě neúspěchu bude muset žalovanému nahradit, když byl obdobně povinen zaplatit náhradu nákladů řízení žalovaného 3) v původním řízení.

44. Soud rovněž uložil žalobci zaplatit státu náhradu nákladů řízení podle § 148 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu 2 %, když byl žalobce usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2020, č. j. 11 Co 132/2020-106, osvobozen od soudních poplatků ve výši 98 %.

Poučení