11 Co 277/2021- 182

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení dědického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 4 C 29/2020-141 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 7 646,48 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení dědického práva (výrok I) a žalobci uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 28 979,50 Kč (výrok II) a státu částku 29 334,38 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku měl provedenými důkazy za prokázané, že zůstavitel (bratr žalobce) [jméno] [příjmení], zemř. [datum], pořídil dne 5. 8. 2019 formou notářského zápisu závěť, kterou ustanovil dědičkou svého majetku žalovanou (svojí sestřenici), a pro případ, že by nedědila, náhradní dědičkou její dceru [jméno] [příjmení]. Při projednání pozůstalosti žalobce napadl platnost závěti s tím, že ji zůstavitel učinil pod vlivem jeho špatného fyzického a duševního stavu. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], Okresní soud v Domažlicích odkázal žalobce, aby své právo uplatnil žalobou na určení svého dědického práva. Ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu [anonymizována čtyři slova] [obec] bylo zjištěno, že znalecký ústav neměl dostatečných medicínských, zdravotních a relevantních podkladů, aby při akceptaci faktu, že zůstavitel celoživotně trpěl schizotypální poruchou a byl extrémně infaustně somaticky nemocen, ke dni 5. 8. 2019 mohl uzavřít, že zůstavitel nebyl jednoznačně schopen plně rozpoznávat důsledky svého právního jednání, že nebyl schopen plnohodnotné anticipace a že jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly forenzně podstatně umenšeny. Kombinace závažného somatického stavu, onemocnění a schizotypální poruchy, jej ke dni 5. 8. 2019 činila zmanipulovatelným. V anamnéze posuzovaného je psychiatrická anamnéza. Nejednalo se o onemocnění, poruchu tzv. schizofrenního okruhu, ale spíše o dg. schizotypální poruchu (extrémní podivínství). Schizotypální porucha je mj. charakteristická i možnými psychotickými propady, kdy je kontakt s realitou narušen především ve smyslu narušeného myšlení, jak tomu bylo u posuzovaného v r. 1999, což nikterak nepredikuje psychotickou polohu (její objektivní existenci), poruchy v době inkriminované. Posuzovaný byl nejspíše celoživotně podivínem, který měl problémy se sociální adaptací, ale neznamená to, že by za své chování byl neodpovědný a postrádal tak schopnost plnohodnotně předpokládat dopady svého jednání, event. právních úkonů. Z psychiatrického hlediska se vymykal normě, byl dlouhodobě diagnostikovatelný jako tzv. schizotypální porucha, ale to nezakládá možnost nezpochybnitelného tvrzení, že v době inkriminované z psychiatrického hlediska ještě nemohl činit s rozvahou, disponujíc dostatečně kvalitní vůlí. Nedostatek absence vyhodnocení psychiatrem v době kolem data 5. 8. 2019 neumožňuje tvrdit, že na základě psychického stavu nebyl právního úkonu schopen. Soud prvého stupně posuzoval tvrzení žalobce, že zůstavitel nebyl s ohledem na svůj fyzický a duševní stav schopen samostatně právně jednat ve věci pořízení závěti, kdy provedené důkazy směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitele a vlivu tohoto zdravotního stavu na jeho rozpoznávací schopnosti ve vztahu k platnosti právního jednání (závěti) podle § 581 odst. 1 věta druhá o. z. Závěť byla sepsána notářským zápisem, což je veřejná listina ve smyslu § 567, § 568 odst. 2 o. z. Veřejná listina prokazující a zachycující projev vůle je platným právním jednáním, pokud není prokázán opak. Občanský zákoník je založen na preferenci autonomie vůle v dědickém právu, kdy závěť je vyjádřením vůle zůstavitele, jakým způsobem bude naloženo v případě smrti s jeho majetkem, která má být chráněna. Z § 4 a § 574 o. z. vyplývá zásada přednosti výkladu směřujícího k platnosti právního jednání. Ze zdravotních dokumentací, lékařských zpráv a závěrů znaleckého posudku nevyplývá, že by zůstavitel nebyl způsobilý sepsat závěť dne 5. 8. 2019 a že by jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly ovlivněny či sníženy. Soud dále na základě provedeného dokazování posuzoval, zda závěť nebyla učiněna v omylu či v důsledku manipulativního jednání žalované a zda nebyla sepisována v důsledku mylné informace, že žalobce je mrtvý. Výpověďmi svědků a účastníků řízení byly rozptýleny pochybnosti o tom, že by zůstavitel nevěděl o tom, že jeho bratr žije. Z provedených důkazů nevyplývá manipulativní jednání žalované ve vztahu k zůstaviteli, které by vedlo k sepisu závěti. Proto nepřichází v úvahu ani založení vůle zůstavitele na mylné pohnutce, týkající se smrti jeho bratra. Sám notář poučoval zůstavitele při pořízení závěti o této skutečnosti. Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že byl se svým bratrem do posledních dnů v kontaktu. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že na právní jednání zůstavitele, závěť z 5. 8. 2019, je nutno nahlížet jako na platné. Ani z jednoho důkazu nevyplynulo, že by zůstavitelem projevená vůle nebyla pravá a vážná, určitá a srozumitelná, že by k tomuto právnímu jednání nebyl způsobilý.

2. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že ze zdravotních dokumentací, lékařských zpráv a znaleckého posudku nevyplývá, že by zůstavitel nebyl způsobilý sepsat závěť dne 5. 8. 2019. Ustanovení § 581 věty druhé o. z. se týká i osob plně svéprávných, kterým nebyla svéprávnost omezena, které nebyly pro momentální duševní nedostatečnost schopny v konkrétním okamžiku právně jednat a nebyly tak schopny posoudit následky svého jednání. Duševní porucha je podle moderních medicínských názorů vymezena jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. V řízení se prokázalo, že zůstavitel při sepisu závěti nebyl schopen posoudit následky svého jednání z důvodu duševní poruchy, která mu zapříčinila neschopnost právně jednat. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že trpěl schizotypální poruchou, ke dni sepisu závěti extrémní, a proto byl i snadno zmanipulovatelný. Z provedeného dokazování vyplynulo, že si myslel v létě 2019, že jeho bratr zemřel. Na sepis závěti se zůstavitel dostavil s žalovanou, která dle jejího tvrzení byla přítomna i sepisu závěti. Rovněž mu předala data své dcery, aby byla uvedena v závěti. S ohledem na zdravotní a psychický stav zůstavitele je zcela vyloučeno, aby se o vlastní vůli dostavil k notáři a dokázal projevit svoji vůli v rozsahu, zachyceném v závěti. Soud dospěl k nesprávnému názoru, že nepřichází v úvahu založení vůle zůstavitele na mylné pohnutce ohledně smrti jeho bratra. Zůstavitel byl ve styku s bratrem i ke konci života, ale to neznamená, že v den sepisu závěti se nemohl domnívat, že bratr zemřel. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že zůstavitel byl podivín a měl psychické problémy, přesto dospěl k nesprávnému závěru, že je nutné nahlížet na jeho právní jednání dne 5. 8. 2019 jako na platné. Vůle zůstavitele při sepisu závěti nemohla být pravá, když byl pod vlivem žalované, které jej dovedla k notáři a poskytla mu údaje o dceři. Vážnost vůle zůstavitele byla narušena jeho psychickou poruchou znásobenou fatálním zdravotním stavem. Zůstavitel byl v době sepisu závěti invalida z důvodu dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu. Krátce před sepisem závěti, dne 19. 7. 2019 byl propuštěn z [nemocnice], kdy již měl generalizovaný tumor sigmatu, játra plná metastáz, tlusté střevo uzavřené tumorem. V odůvodnění rozsudku soud nehodnotil skutečnost jeho hospitalizace před sepisem závěti, pouze hospitalizaci před úmrtím. S ohledem na zdravotní stav zůstavitele, psychický i fyzický, je zřejmé, že byl v době sepisu závěti snadno zmanipulovatelný žalovanou, což koresponduje s dalšími provedenými důkazy, zejména výpovědí žalované, že jí nebylo známo, že zůstavitel je psychicky nemocný. Žalovaná věděla o tom, že si stále po někom vyžaduje pozornost a toto využila ve svůj prospěch. Jednání žalované je dále doloženo tím, že žalobci do dne úmrtí zůstavitele nesdělila, že zůstavitel učinil závěť v její prospěch. Rovněž pokud by si byl zůstavitel vědom své svobodné vůle při sepisu závěti, tak by s tímto seznámil bratra. Soud nebral zřetel na věrohodnost výpovědi svědkyně [příjmení], dcery žalované, která nepravdivě uvedla, že žalobce zná a viděla ho na pohřbu. Ve skutečnosti [jméno] [příjmení] pohřeb neměl, a tudíž se svědkyně nemohla setkat se žalobcem. Ohledně nákupů žalované uvedla, že obsahovaly mj. pleny. To svědčí o tom, že nákupy byly těsně před úmrtím [jméno] [příjmení], neboť v té době pouze potřeboval pleny. Celkově lze hodnotit výpověď dcery žalované jako účelovou, plnou nepravd, kdy jejím motivem je snaha pomoci matce a získat tak dědictví. Rovněž výpověď svědka [příjmení] [příjmení] nebyla soudem hodnocena objektivně, svědek čerpal při výpovědi pouze z písemných poznámek v notářském spise, ke způsobu sepisování závěti se vyjádřil pouze obecně a je samozřejmé, že tvrdil, že obvykle není nikdo přítomen tomuto úkonu. Zde se rozchází s výpovědí žalované, která uvedla, že poskytla notáři data své dcery a byla při čtení závěti. Tento rozpor je pochopitelný, protože svědek si nemůže s odstupem času pamatovat toto konkrétní jednání. Svědkyně [příjmení] podrobně popsala vztah mezi žalovanou, žalobcem a [jméno] [příjmení], všichni jsou v příbuzenském poměru. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že ačkoliv byla ve styku s žalovanou, nevěděla, že by navštěvovala [jméno] [příjmení] od roku 2018. V létě 2019 se v telefonickém kontaktu se žalovanou nabídla, že s ní půjde do jeho bytu. Žalovaná to odmítla. Svědkyně nabyla dojmu, že se jedná o první návštěvu žalované. Svědkyně potvrdila, že žalovaná si musela být dobře vědoma psychického stavu [jméno] [příjmení], neboť o jeho psychických problémech se mluvilo na setkáních příbuzných, které žalovaná navštěvovala. Svědkyně rovněž uvedla, že ji několikrát v minulosti kontaktoval [jméno] [příjmení] a žádal ji o pomoc, protože byl údajně někým sledován apod. Soud prvního stupě nehodnotil všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, ale pouze přihlédl k závěrům znaleckého posudku.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud provedl všechny navržené důkazy, měl k dispozici nejen výpovědi účastníků, ale i svědků a zejm. znalecký posudek s prakticky veškerou zdravotnickou dokumentací. Uvedl všechna ustanovení zákona k věci se vztahující, zaměřil se na podstatné skutečnosti pro rozhodnutí, odkázal na výsledky jednotlivých výpovědí a přesvědčivě zdůvodnil, proč zkoumaná závěť je platným právním jednáním. Odvolatel neuvedl důvod svého nesouhlasu s názorem soudu činěným ze závěrů znaleckého posudku, lékařských zpráv a zdravotní dokumentace. Tvrzení žalobce, že v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel při sepisu závěti nebyl schopen posoudit následky svého jednání z důvodu duševní poruchy, je nesprávné, neboť soud zhodnotil všechny provedené důkazy, z nichž nevyplynulo nic, co svědčilo názoru žalobce. Žalobce toto tvrzení nepodložil potřebnou argumentací. Jeho tvrzení, že ze znaleckého posudku vyplynulo, že zůstavitel trpěl schizotypální poruchou, je sice správné, ale přehlíží, že tato diagnóza dle znalců sama o sobě nic neznamená a že znalci neshledali k 5. 8. 2019 žádný medicínský důkaz, že by tato porucha měla jednoznačně psychotické kvality s narušením myšlení i vnímání zůstavitele. Znalci neuvedli, že porucha byla k tomuto dni extrémní, ale že posuzovaný byl extrémně závažně nemocen pro biologický aspekt. Tvrzení žalobce, že k tomuto datu byl zůstavitel zmanipulovatelný, je vytrženo z kontextu posudku a navíc je nesprávné, z posudku neplyne. Znalci zdůraznili, že neměli jediný podklad, že by u zůstavitele v době závěti byla schizotypální porucha takové kvality, že by jednal pod vlivem bludů. Údaj o tom, že v létě 2019 si zůstavitel myslil, že žalobce je po smrti, znalci brali v úvahu, neměl však s ohledem na nález znalců žádný význam a neovlivnil posudek. Tvrzení žalobce, že je vyloučeno, aby se zůstavitel s ohledem na svůj zdravotní a psychický stav o vlastní vůli dostavil k notáři a projevil svou vůli v závěti, není opodstatněné. Naopak z výpovědi žalované a zejm. svědka [příjmení] [příjmení] vyplynul opak. Popis jednání u notáře žalovanou nerozlišuje, v jakém okamžiku bylo jednání v kanceláři notáře a v jakém v předkanceláři a ani to nemá právní význam. Relevantní jsou údaje notáře jako svědka o tom, jak se zůstavitel projevoval, a jak komunikoval s notářem. Stanovisko Mgr. [příjmení] je souladné se znaleckým posudkem i zdravotnickou dokumentací. Žalobcem namítané psychické problémy zůstavitele a jeho podivínství, bez konkrétní argumentace, neopravňují k důvodnosti žalobcova tvrzení, že soud dospěl k nesprávnému závěru, shledal-li právní jednání zůstavitele jako platné. Psychické problémy zůstavitele, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem, nevylučují platnost závěti. Popírání svobodné a vážné vůle zůstavitele z důvodu údajného vlivu žalované proto, že ho dovedla k notáři a poskytla notáři údaje ke své dceři, jsou jen domněnkami žalobce, které nepodporuje žádný důkaz. Odkaz na invaliditu zůstavitele není relevantní, neboť je obecným tvrzením, které nemůže obstát s ohledem na závěry znaleckého posudku i zdravotnickou dokumentaci, na které soud odkazuje se závěrem, že z nich nevyplývá, že zůstavitel nebyl schopen učinit závěť 5. 8. 2019. Soud se stavem zůstavitele k tomuto datu zabýval. Znalci ve svém posudku zdůrazňují, že považují vyhodnocení psychiky zůstavitele ošetřujícími lékaři za důležité. Všichni ošetřující lékaři se v lékařských zprávách vždy vyjádřili, ať přede dnem sepsání závěti, nebo později, že zůstavitel byl plně při vědomí, plně orientován a vědom si závažnosti svého rozhodování sdělovaného lékařům. Žalobce stále jen opakuje svá subjektivní tvrzení a názory, které nejsou doloženy jediným důkazem. Rovněž nepodložené je tvrzení žalobce, že žalovaná údajně využila psychicky nemocného zůstavitele ve svůj prospěch. Irelevantní je, zda žalovaná sdělila žalobci, že zůstavitel učinil v její prospěch závěť, a že zůstavitel neseznámil žalobce s faktem závěti. Polemika žalobce o věrohodnosti svědkyně [příjmení] je rovněž zbytečná a nepravdivá. Podstatné je, že svou výpovědí jen potvrdila, že byla žalované nápomocná v pomoci zůstaviteli. Její výpověď ani nemohla na zjištěném skutkovém stavu nic změnit. Není pravda, že se svědek [příjmení] [příjmení] ve výpovědi vyjádřil obecně, naopak se vyjadřoval velmi konkrétně a jeho vyjádření korespondují ostatním důkazům, zejména zdravotnické dokumentaci o orientaci zůstavitele a znaleckému posudku. Rovněž výpověď svědkyně [příjmení] na věci nic změnit nemůže, neboť se zůstavitelem měla jen náhodné kontakty a v roce 2019 žádný kontakt. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud bral v úvahu všechny důkazy, kromě záznamů telefonických hovorů pro jejich nepřípustnost, proti čemuž odvolatel nebrojil. Soud provedl všechny navržené důkazy a v odůvodnění rozsudku vyložil, co bylo či nebylo prokázáno, o jaké důkazy svá zjištění opírá a jaká ustanovení zákona a proč aplikoval.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. V přezkoumávané věci lze předně konstatovat, že soud prvého stupně provedl účastníky navržené důkazy a jasně vyložil ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. V této souvislosti je však nutno konstatovat, že se soud prvého stupně dopustil pochybení, pokud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran tvrzených skutečností, z nichž mělo vyplývat, že předmětná závěť je neplatná, aniž předtím žalobce vyzval podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., a to jednak k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně skutečnosti, jakým konkrétním jednáním měla žalovaná vyvíjet tlak na zůstavitele [jméno] [příjmení] či ho zmanipulovat tak, že v důsledku tohoto jednání ji učinil dědičkou v závěti ze dne 5. 8. 2019, jednak k označení důkazů k prokázání sporné skutečnosti, že zůstavitel v době sepisu závěti jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným k tomuto právnímu jednání. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře totiž zdůrazňuje, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení ale neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a o. s. ř. zákon ukládá (jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř.) také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. (srov. rozsudek z 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1494/2018, a v něm uvedená rozhodnutí).

7. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ještě postupem podle § 118a odst. 1, 3 a § 213b odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k doplnění jeho tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání v uvedeném rozsahu. Podáním ze dne 11. 4. 2022 žalobce doplnil svá tvrzení tak, že žalovaná vyvíjela tlak na [jméno] [příjmení], a dále s ním manipulovala průběžně od doby jejich prvního setkání až po dobu sepisu závěti, tedy od léta 2018 až do dne 5. 8. 2019. Její jednání se zintenzivnilo po propuštění [jméno] [příjmení] z [příjmení] [anonymizována dvě slova] dne 19. 7. 2019, kdy byl propuštěn s diagnózou rakoviny jater ve velmi špatném zdravotním stavu, u něhož se nedalo očekávat zlepšení. Je proto zcela nemožné, že by sám o své vůli byl schopen dojít k notáři dne 5. 8. 2019 a učinit závěť bez manipulace ze strany žalované. O manipulaci s [jméno] [příjmení] značí i to, že žalovaná před nalézacím soudem tvrdila, že byl duševně zcela zdráv. [jméno] [příjmení] trpěl duševní poruchou – podivínstvím, což bylo možné rozpoznat z jeho chování. Dále je nepochybné, že každý, kdo vstoupil do jeho bytu, musel zjistit, že zde nemůže pobývat zcela psychicky zdravá osoba. Z přiložených fotografií, které pořídil žalobce, je patrné, v jakém stavu se byt nacházel a jakým způsobem [jméno] [příjmení] žil. O psychických problémech [jméno] [příjmení] jsou rovněž záznamy v [anonymizováno 6 slov] [obec], kam pravidelně docházel za účelem koupele. Manipulaci potvrzuje svědkyně [příjmení], které [jméno] [příjmení] sdělil, že jeho bratr zemřel, v době před učiněním závěti, kdy byla žalovaná v kontaktu s [jméno] [příjmení]. Je zřejmé, že žalovaná musela [jméno] [příjmení] podsunout informaci, že jeho bratr zemřel, aby jej dokázala přimět k sepsání závěti v jeho prospěch. Z psychologického vyšetření [jméno] [příjmení] ze dne 22. 12. 2011 vyplývá, že se jedná o nesociabilní osobnost s výraznými rysy schizoidně paranoidními, s úniky do fantazií, vyhýbavost před zátěží a chabou tolerancí k zátěži. Pokud se tedy [jméno] [příjmení] domníval, že jeho bratr je mrtvý, mohlo to zásadně ovlivnit jeho postoj k žalované, čehož si byla vědoma, neboť věděla, že [jméno] [příjmení] potřebuje mít pocit, že se o něj někdo stará a nyní když byla sama (bratr byl údajně mrtvý), bylo snadné jej manipulovat. Nelze rovněž opominout, že text závěti není zcela obvyklý, neboť je v ní stanovena i náhradní dědička, což nemohlo vyjít z vůle [jméno] [příjmení], ale musel mu tuto variantu někdo podsunout. Žalovaná sama soudu sdělila, že předala údaje o své dceři notáři, aby mohla být uvedena v závěti. [jméno] [příjmení] neměl k dispozici tato data a bez vlivu žalované by nebyl schopen učinit závěť. Trpěl psychickou poruchou po celou dobu svého života, která se postupně zhoršovala. K rapidnímu zhoršení stavu došlo v roce 2017 a na základě jeho onkologického onemocnění v roce 2019. Ze znaleckého posudku vyplývá, že [jméno] [příjmení] se dne 14. 8. 2019 dostavil spolu s žalovanou ke svému praktickému lékaři, který mu doporučil návrat do nemocnice. Je s podivem, že žalovaná neakceptovala názor praktického lékaře na vážný stav [jméno] [příjmení] a ponechala ho doma, ačkoliv si musela být vědoma závažnosti jeho zdravotního stavu. Na základě postupu [jméno] [příjmení] v [příjmení] [anonymizována dvě slova] dne 19. 7. 2019 a u praktického lékaře dne 14. 8. 2019 je nepochybné, že nemohl mít objektivní náhled na svůj zdravotní stav a jeho odmítnutí další léčby nebylo učiněno zodpovědným jednáním. Je otázkou jaký vliv měla žalovaná na toto jeho rozhodnutí.

8. Odvolací soud ještě doplnil dokazování důkazy předloženými žalobcem, kdy z fotografií bytu [jméno] [příjmení] a záznamů [anonymizováno 6 slov] [obec] zjistil, že v bytě [jméno] [příjmení] byl velký nepořádek, jeho domácnost byla zanedbaná (např. promočené matrace, plíseň, domácnost plná odpadků, zápach), dne 9. 5. 2018 při koupeli slovně napadl pečovatelku a byl vulgární, později se jeho chování zlepšilo, ale nesnesl, když mu někdo odporoval, trpěl bludy a různými představami.

9. Odvolací soud dále poukazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu k problematice neplatnosti právního úkonu podle předchozí právní úpravy v § 38 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinné do 31. 12. 2013, které jsou i nadále použitelné v případě aplikace obdobné právní úpravy v § 581 věty druhé o. z. Duševní poruchou je nejenom duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (např. jednorázový stav opilosti, drogové opojení, hypnóza atd.). Má-li být učiněn právní závěr, že právní úkon je podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný, musí být bez pochybností prokázáno (učiněno jistým v procesním smyslu), že předmětná osoba jednala v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která by ji činila k tomuto předmětnému právnímu úkonu neschopnou. Nikoliv tedy každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho absolutní neplatnosti, nýbrž pouze ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout. Neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu v době, kdy učinil právní úkon, nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. V řízení je tedy zapotřebí zjistit existenci duševní poruchy, a zda tato duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností si (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by tedy měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který ve spojitosti s dalšími důkazy by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli. Je vyloučeno učinit závěr o jednání osoby v duševní poruše na základě předpokladu takové situace, resp. za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci ve smyslu § 132 o. s. ř. (hodnocení důkazů) neumožňují v uvedeném směru učinit jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo možno aplikovat § 38 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek z 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015). Odvolací soud nemá důvodu odchýlit se v projednávané věci od uvedených závěrů.

10. Soud prvého stupně dospěl v dané věci ke správným skutkovým závěrům, že provedenými důkazy bylo sice prokázáno, že zůstavitel [jméno] [příjmení] trpěl schizotypální poruchou, tj. extrémním podivínstvím, avšak nebyla prokázána tvrzení žalobce, že zůstavitel v době sepisu závěti dne 5. 8. 2019 jednal v duševní poruše, která jej činila neschopným k tomuto právnímu jednání, ani že zůstavitel učinil závěť v důsledku manipulativního jednání či dokonce nátlaku ze strany žalované. Žalobce své důkazní břemeno k těmto sporným skutečnostem neunesl ani v průběhu odvolacího řízení poté, co na výzvu odvolacího soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. doplnil svá tvrzení a důkazy k jejich prokázání. Důkazy provedenými v odvolacím řízení se skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně nijak podstatně nezměnil. Odvolací soud proto nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru, jak jej učinil soud prvého stupně.

11. Duševní porucha, která by zůstavitele činila neschopným k pořízení závěti z důvodu, že nemohl posoudit následky svého úkonu nebo své jednání ovládnout, nebyla zjištěna především znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, vyhotoveným v této věci, přestože znalecký ústav měl k dispozici veškerou dostupnou zdravotní dokumentaci zůstavitele, jakož i spis v této věci. Znalci přitom ve svém posudku zvláště akcentovali skutečnost, že podle propouštěcí zprávy ze dne 19. 7. 2019, tedy v době cca dva týdny před sepisem závěti, byl zůstavitel plně při vědomí a orientován a vědom si závažnosti svého rozhodnutí (o odmítnutí léčby), kdy ošetřujícími lékaři nebyl shledán důvod k psychiatrické intervenci, jeho chování jim nebylo podezřelé, nebudilo dojem abnormálnosti. Při vědomí a orientován byl zůstavitel i podle propouštěcí zprávy ze dne 21. 11. 2019. Na duševní poruchu, která by zůstavitele činila neschopným k pořízení závěti, nelze proto ani usuzovat z pouhé skutečnosti, že zůstavitel v obou případech odmítl další léčbu a podepsal negativní revers. Rovněž svědek [příjmení] [příjmení], který jako notář se zůstavitelem sepisoval závěť, neměl žádné pochybnosti, že by zůstavitel nebyl orientován a nevěděl, co činí. Dále je nutno zdůraznit, že posouzení duševní poruchy je odbornou otázkou z oboru psychiatrie, a nelze proto na existenci duševní poruchy, pro kterou by zůstavitel nebyl schopen platně pořídit závěť, usuzovat pouze z laických názorů žalobce, svědkyně [příjmení] či pečovatelek [anonymizováno 6 slov] [obec] na projevy schizotypální poruchy u zůstavitele.

12. Provedenými důkazy nebylo prokázáno ani tvrzení žalobce o manipulativním jednání či nátlaku na zůstavitele ze strany žalované, pro které by vůle zůstavitele nebyla při sepisu závěti svobodná, byť znalecký ústav ve znaleckém posudku připustil, že zůstavitel byl s ohledem na kombinaci jeho závažného somatického onemocnění a schizotypální poruchy zmanipulovatelným. Na manipulativní jednání žalované nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že zůstavitel se měl v blíže nezjištěné době (podle svědkyně [příjmení] asi v létě 2018) domnívat, že jeho bratr (žalobce) zemřel, kdy nebylo prokázáno, že by mu tuto nesprávnou informaci sdělila žalovaná, ale především z výpovědi svědka [příjmení] [příjmení] lze mít za prokázané, že zůstavitel při sepisu závěti prohlásil, že nechce, aby dědil jeho bratr, musel si tedy být vědom, že žalobce v té době žil. Na manipulativní jednání žalované nelze usuzovat ani ze skutečností, že žalovaná doprovázela zůstavitele k notáři k sepisu závěti, že mu předala osobní údaje své dcery, případně byla i přítomna čtení závěti notářem, že vypověděla, že byl zůstavitel v pořádku, že žalovaná či zůstavitel žalobci do úmrtí zůstavitele nesdělili, že zůstavitel učinil závěť v její prospěch, že žalovaná neinformovala svědkyni [příjmení], že navštěvuje zůstavitele, a odmítla, aby s ní do jeho bytu šla i svědkyně.

13. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. To se však v přezkoumávané věci nestalo.

14. Soud prvého stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 4, § 551 až § 553 odst. 1, § 567, § 568 odst. 2, § 574, § 581 věty druhé a § 1494 o. z., a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též odkazuje. Soud prvého stupně přitom dospěl především ke správnému závěru, že za situace, kdy provedenými důkazy nebyly prokázány žalobcem tvrzené sporné skutečnosti, z nichž mělo vyplývat, že předmětná závěť je neplatná, je nutno na předmětnou závěť nahlížet jako na platné právní jednání zůstavitele.

15. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně souvisejících výroků o nákladech řízení, jejichž nesprávnost odvolatel ani nenamítal a kterými soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal zcela úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. obdobně. V odvolacím řízení byla žalovaná rovněž úspěšná, a proto jí odvolací soud přiznal vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 7 646,48 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za dva úkony právní služby podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vyjádření k odvolání a účast na jednání) v sazbě 2 500 Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrady cestovních výdajů ve výši 719,49 Kč za cestu osobním automobilem z [obec] do [obec] a zpět (při délce cesty 110 km, průměrné spotřebě nafty 4,1 l /100 km, sazbě základní náhrady 4,70 Kč/km a ceně nafty 44,90 Kč) a 21 % DPH.

Poučení