11 Co 280/2024 - 355

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo v právní věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], Vienna Insurance Group, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o [částka] Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. března 2024, č. j. 24C 268/2019-322, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje; ve výroku II. se mění jen tak, že výše nákladů řízení činí [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje; ve výroku III. se zrušuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně (dále též „soud“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení (výrok I.); dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Soud vyšel z následujících zjištění. Dne [datum] došlo k poškození vozidla žalobce tov. zn. BMW 530 D GT, RZ [SPZ], provozem vozidla Volkswagen Golf, RZ [SPZ], přičemž zavinění bylo stanoveno na straně řidiče vozidla Volkswagen Golf. Dne [datum] žalobce oznámil žalované poškození vozidla, žalovaná škodní událost zaregistrovala pod č. [hodnota]. Poškození vozidla bylo popsáno v zápisech o poškození motorového vozidla společností Global expert (mobilním technikem [jméno FO]), první prohlídka vozidla se uskutečnila [datum], druhá prohlídka se konala [datum]. V době nehody žalobce nevlastnil jiné vozidlo, které by mohl používat namísto poškozeného vozidla. Dne [datum] společnost [právnická osoba] jako pronajímatel pronajala žalobci náhradní vozidlo [jméno FO] ML 320 CDI, RZ [SPZ]; vozidlo bylo vráceno [datum], nájemné činilo [částka] bez DPH/den; nájem vozidla (za dobu 14 dnů) byl vyfakturován fakturou (daňovým dokladem č. [hodnota]) ze dne [datum] na částku [částka] včetně DPH ([částka] bez DPH), která byla uhrazena hotově téhož dne. Fakturou (daňovým dokladem č. [hodnota]) ze dne [datum] vyfakturovala společnost [právnická osoba] žalobci opravu předmětného poškozeného vozidla v celkové výši [částka] vč. DPH; žalobce fakturu uhradil dne [datum]. Z faktury (daňového dokladu č. [tel. číslo]) ze dne [datum], kterou vystavila společnost [právnická osoba] společnosti [právnická osoba], soud zjistil, že touto fakturou byly fakturovány dodané originální díly BMW potřebné pro opravu předmětného vozidla; společnost [právnická osoba] uhradila částku [částka]. Ze sdělovacího dopisu ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobci pojistné plnění v celkové výši [částka], přičemž za opravu poškozeného vozidla a jeho odtah poskytla částku [částka] vč. DPH, když z doložené faktury za opravu poškozeného vozidla odečetla [částka] z ceny fakturovaných dílů (z důvodu nemožnosti ověření kvality starších dílů použitých k opravě) s tím, že běžný cenový rozdíl mezi novým originálním dílem a dílem použitým je kolem 50%, a proto uvedené díly hradí v cenách odpovídajícím tomuto poměru; nárok na náhradní vozidlo nehradila s tím, že tento není dostatečně prokázán. Ze znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] č. [číslo], ze dne [datum] (dále též „znalecký posudek“), z doplňujícího znaleckého posudku a z výslechu znalce soud zjistil, že obvyklá cena poškozeného vozidla k datu [datum] (tj. těsně přes vznikem škodní události) činila [částka] vč. DPH, po dopravní nehodě byla v rozmezí [částka] Kč s DPH, když najít kupce na havarované auto je obtížnější a jeho prodej je především otázkou výše slevy oproti ceně opravy. Ohledně výše škody, která na vozidle vznikla, vycházel znalec z faktury za opravu. Obvyklá doba pro provedení opravy, s ohledem na potřebu demontáže poškozených dílů, práci klempírny, práci lakovny a nezbytných technologických prostojů (např. k vyschnutí laku), je 6 až 7 pracovních dnů (při potřebě 19,3 hodin práce), 8 pracovních dnů není extrémně nadsazených. Ve vztahu k výši nájemného za náhradní vozidlo znalec shledal, že odpovídala obvyklé ceně i „tabulkovým“ cenám pojišťovny.

3. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a § 2952 zákona č. 89/2012 Sb. Námitce absence aktivní věcné legitimace soud nepřisvědčil; uvedl, že žalobce vlastnické právo k poškozenému vozidlu nabyl dne [datum] na základě platné kupní smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřel se společností [právnická osoba], přičemž kupní cenu uhradil ve dvou hotovostních platbách (dne [datum] ve výši [částka] a dne [datum] ve výši [částka]). Dále soud shledal, že platně žalobce uzavřel (dne [datum]) též smlouvu se společností [právnická osoba] o nájmu náhradního vozidla. K podpisům na obou smlouvách soud uvedl, že jde o vlastní podpisy žalobce za obě smluvní strany; když se jednalo o jednočlenné společnosti zastoupené žalobcem jako jediným společníkem a jednatelem. Soud uzavřel, že podpisy na těchto smlouvách nemusely být (ve smyslu § 13 věta druhá zákona o obchodních korporacích) úředně ověřeny, neboť daňovým přiznáním, fakturami a zapsaným předmětem podnikání žalobce prokázal, že uzavírání takovýchto smluv bylo pro obě společnosti běžnou obchodní praxí v rámci běžného obchodního styku za obvyklých podmínek odpovídajících těmto smluvním typům.

4. Nutnost a účelnost nájmu náhradního vozidla měl soud za prokázanou s tím, že žalobce v době škodní události nedisponoval jiným (než poškozeným) vozidlem, které potřeboval pro obstarávání běžných potřeb svých a své rodiny. K námitce žalované, že žalobce mohl potřebu náhradního vozidla uspokojit bezplatně z vozového parku své společnosti, soud uvedl, že se jedná o zcela odlišný subjekt, který vlastní vozidla za účelem své podnikatelské činnosti, a není žádného důvodu, aby postupoval způsobem naznačeným žalovanou. Pokud jde o dobu nájmu a o výši denního nájemného, vyšel soud ze závěrů znaleckého posudku s tím, že doba nájmu náhradního vozidla (tedy doba opravy poškozeného vozidla) nebyla nijak neobvyklá, stejně tak i výše denního nájemného, šlo o cenu přiměřenou, když (navíc) výše denního nájemného odpovídala sazebníku žalované.

5. Dále soud uvedl, že znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] je rovněž podkladem pro závěr, že žalobce prokázal úhradu opravy vozidla, kterou znalec nepovažoval za nepřiměřenou. Společnost opravující vozidlo nákup dílů prokázala fakturou od dodavatele. I když byly použity originální díly, výslednou cenu vozidla nezhodnotily, resp. nedorovnaly tak, aby vozidlo mělo vyšší cenu než před dopravní nehodou. Dále soud uvedl, že žalovaná nesporuje rozsah poškození, ani cenu náhradních dílů; vyšla, shodně jako opravce, ze systému Audatex, pouze, oproti opravci, cenu dílů krátila ještě o 30% více, aniž by toto uspokojivě vysvětlila (uvedla jen, že vychází z obvyklé praxe), a (například) doložila, kde bylo lze obstarat za jí uváděnou cenu poškozené náhradní díly tak, aby vozidlo bylo uvedeno opravou do stavu před nehodou. Cena opravy poškozeného vozidla je přiměřená, odpovídající závěrům znalce. K argumentaci žalované ohledně 3. prohlídky vozidla, resp. k namítané nemožnosti vozidlo prodat před uplynutím lhůty k ukončení šetření pojistné události, soud uvedl, že pokud žalovaná, jako profesionál, o této 3. prohlídce uvažovala, měla na uvedenou možnost předem žalobce upozornit. Zákaz prodeje vozidla nevyplývá z žádného právního předpisu, žalobce s žalovanou není ve smluvním vztahu.

6. Žalobce ve včasném odvolání (pouze do výroku II.) argumentoval způsobem uvedeným níže (v odstavcích 30 až 33) a domáhal se přiznání nákladů právního zastoupení ve výši, kterou specifikoval před vydáním napadeného rozhodnutí.

7. Žalovaná ve včasném odvolání (do všech výroků) namítala (s odkazem na § 13 zákona o obchodních korporacích a judikaturu Nejvyššího soudu) nedostatek aktivní legitimace žalobce s tím, že kupní smlouva, kterou měl žalobce nabýt poškozené vozidlo („dále též Vozidlo“), je absolutně neplatná. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že se s jejím poukazem na nedodržení § 13 zákona o obchodních korporacích vypořádal jen ohledně kritéria „běžného obchodního styku“, kritérium „podmínek v něm obvyklých“ však blíže nezkoumal, byť z okolností, na které žalovaná poukazovala (koupě Vozidla způsobem znemožňujícím ověření data převodu účelovým rozdělením platby kupní ceny na dvě hotovostní platby a následný prodej do zahraničí, čímž byla znemožněna třetí prohlídka vozidla), plyne, že Vozidlo nebylo prodáno za podmínek v obchodním styku obvyklých. Dále žalovaná namítala, že stejným nedostatkem (absencí úředně ověřených podpisů), trpí též smlouva o nájmu náhradního vozidla, která v rozsudku zmíněna není. Žalovaná soudu prvního stupně vytýkala, že nevzal v potaz skutečnosti nasvědčující účelovému navýšení nároku na pojistné plnění (přinejmenším ohledně nároku na pronájem náhradního vozidla); v tomto směru poukazovala na skutečnost, že původním vlastníkem poškozeného vozidla byla společnost stoprocentně vlastněná žalobcem, přičemž žalobce si měl Vozidlo od této společnosti zakoupit čtyři dny před dopravní nehodou; podpisy na kupní smlouvě přitom nebyly úředně ověřeny a k úhradě kupní ceny došlo ve dvou hotovostních splátkách, aby nebylo možné zpětně dohledat datum skutečného poskytnutí peněžních prostředků (byť kupní smlouva předpokládala bezhotovostní úhradu kupní ceny); před skončením pojistného šetření bylo Vozidlo prodáno do zahraničí, čímž bylo znemožněno provést žalovanou požadovanou prohlídku Vozidla z hlediska kvality. Žalovaná též soudu prvního stupně vytýkala, že znalci při zadání znaleckého úkolu neuložil, aby stanovil obvyklou ceny opravy (což žalovaná navrhovala), a že v tomto směru (byť to soud avizoval) nepřistoupil k zadání dalšího znaleckého posudku. Proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá a žalobci se ukládá zaplatit žalované náklady řízení.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že byť žalovaná vytýká žalobci účelový postup a namítá absolutní neplatnost kupní smlouvy, v rámci šetření pojistné události tyto námitky nečinila a pojistné plnění žalobci vyplatila. Žalobce poukázal na závěry judikatury, z nichž plyne, že výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží; podotkl též, že nechal vozidlo opravit z použitých originálních náhradních dílů, čímž byla cena opravy nižší, přičemž požaduje jen tyto (nižší) náklady.

9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení považuje za správné, pokud jde o úkony ze dne [datum] a ze dne [datum]; k délce ústního jednání dne [datum] se žalovaná nevyjádřila s tím, že má k dispozici jen protokol o jednání.

10. Při jednání odvolacího soudu právní zástupci účastníků řízení odkázali na svá písemná podání. Právní zástupce žalobce dodal, že tvrzení o účelovém jednání žalobce není na místě; podotkl, že předmětem řízení je plnění z tzv. povinného ručení, nikoliv plnění z pojistné smlouvy mezi žalobcem a žalovanou, a zdůraznil, že s řidičem vozidla, který dopravní nehodu zavinil, se žalobce nezná.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že částečně opodstatněným je pouze odvolání žalobce.

12. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, zjistil soud prvního stupně v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž vyložil, jaké důkazy provedl a jaká zjištění z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

13. Po právní stránce soud správně shledal, že uplatněný nárok je nárokem ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., přiléhavě se vypořádal s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace a správně shledal opodstatněným jak nárok žalobce na úhradu zbývající části nákladů, které vynaložil na opravu poškozeného vozidla, tak nárok žalobce na úhradu nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla. K závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, je třeba, s přihlédnutím k námitkám žalované, dodat následující.

14. Ze shora reprodukovaného obsahu odvolání je zřejmé, že žalovaná namítá absolutní neplatnost smlouvy, kterou žalobce nabyl vlastnictví Vozidla (dále též „Smlouva“), a současně – s poukazem na tytéž okolnosti, pro které by měla být Smlouva absolutně neplatná – vytýká soudu prvního stupně, že nevzal v potaz skutečnosti nasvědčující účelovému navýšení nároku na pojistné plnění. Žalovaná tedy především namítá neplatnost Smlouvy (pro absenci úředně ověřených podpisů) a zároveň předestírá, že smlouva mohla být antedatována.

15. Dle ustanovení § 13 zákona č. 90/2012 Sb. (dále též „zákon o obchodních korporacích“, nebo „z. o. k.“) smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.

16. Žalobkyni lze přisvědčit potud, že z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], se podává, že nedodržení písemné formy s úředně ověřenými podpisy zpravidla (s výjimkami v tomto rozhodnutí specifikovanými) způsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na místě je dodat, že otázkou, kdy je smlouva uzavřena „v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých“ se v odkazovaném rozhodnutí Nejvyšší soud nezabýval. Z komentářové literatury plyne, že prvotním kritériem, které je v tomto směru třeba zkoumat, je skutečnost, zda posuzované právní jednání nevybočuje ze zapsaného předmětu podnikání společnosti; pokud je o jednání, které z předmětu podnikání nevybočuje, je třeba uvážit, zda vybočuje (z hlediska svého finančního rozměru) z obvykle uzavíraných smluv ve srovnání s jinými smlouvami, které společnost uzavírala v rozhodném období, resp. zda jde o zcela jedinečnou a neopakovatelnou transakci (srov. komentář k ustanovení § 13 z. o. k.; [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], in komentář kolektivu autorů k zákonu o obchodních korporacích dostupný v ASPI).

17. Ze spisu se podává, že se soud prvního stupně shora uvedenými hledisky zabýval, když provedl dokazování, vedle jiného, daňovým přiznáním a fakturami, které se týkaly nákupu, resp. prodeje jiných vozidel (v roce 2018) společností [právnická osoba] S ohledem na obsah těchto listinných důkazů odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že Smlouva byla uzavřena v rámci běžného obchodního styku, když nevybočovala ze zapsaného předmětu podnikání, od jiných uzavíraných smluv se podstatně nelišila finančním rozměrem a nepředstavovala ani jedinečnou a neopakovatelnou transakci.

18. Pokud žalovaná namítá, že Smlouva nebyla uzavřena za podmínek v běžném obchodní styku obvyklých, je třeba konstatovat, že hotovostní platby v běžném obchodním styku obvyklé jsou. Poukazuje-li žalovaná na to, že Smlouva byla uzavřena čtyři dny před nehodou, resp. na to, že Smlouva předpokládala bezhotovostní úhradu kupní ceny, žalovaná však „účelově rozdělila platbu“ do dvou plateb hotovostních, lze žalované přisvědčit jen potud, že o datu realizace bezhotovostní platby zpravidla nevznikají pochybnosti. V nyní posuzovaném případě však byla úhrada kupní ceny prokázána příjmovými doklady (z [datum] a [datum]), jejichž nevěrohodnost namítána nebyla a ze spisu se nepodává. Ve skutečnosti, že Smlouva byla uzavřena čtyři dny před škodní událostí, vybočení z podmínek v běžném styku obvyklých spatřovat nelze, když smluvní strany sotva mohly předpokládat, že ke škodní události (zaviněné třetí osobou) dojde. Namítá-li žalovaná, že následným prodejem do zahraničí byla znemožněna třetí prohlídka Vozidla, je patrné, že další osud Vozidla nesouvisí s okolnostmi uzavření Smlouvy – ani v této skutečnosti tedy nelze spatřovat překročení druhého kritéria ve smyslu § 13 věta druhá z. o. k. (pro úplnost je vhodné poznamenat, že na následný prodej Vozidla poukazovala žalovaná též s tím, že jí žalobce takto znemožnil ověřit, jaké náhradní díly byly při opravě použity – s touto argumentací se příhodně vypořádal soud prvního stupně; i s ohledem na to, že tato námitka nesměřuje k okolnostem uzavření Smlouvy, není třeba se jí blíže zabývat). Ze shora vyložených důvodů neshledal odvolací soud vybočení ani z druhého kritéria ve smyslu § 13 věta druhá z. o. k (uzavření smlouvy za podmínek v běžném styku obvyklých).

19. Namítá-li žalovaná, že stejným nedostatkem (absencí úředně ověřených podpisů), trpí též smlouva o nájmu náhradního vozidla, která v rozsudku zmíněna není, jde o námitku nepřípadnou; z odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména 29. odstavce) se podává, že se soud prvního stupně splněním podmínek ve smyslu ustanovení § 13 věta druhá z. o. k. zabýval i ve vztahu k této smlouvě, přičemž správně uzavřel, že absence úředně ověřených podpisů smlouvu o nájmu náhradního vozidla neplatnou nečiní.

20. Předestřela-li žalovaná s poukazem na výše (v odstavci 18) uvedené okolnosti (též) možnost, že Smlouva byla antedatována, nelze než konstatovat, že jakkoliv je pochopitelná obezřetnost žalované před výplatou pojistného plnění (které však, byť nikoliv v požadované výši, žalovaná dobrovolně, tj. před podáním žaloby, žalobci poskytla), nepostačují poukazované okolnosti k závěru, že k antedatování Smlouvy došlo. Jiné skutečnosti v tomto směru tvrzeny (natož prokázány) nebyly – soud prvního stupně tedy nepochybil, když argumentaci žalované ani v tomto ohledu nepřisvědčil.

21. Žalovaná též soudu prvního stupně vytýkala, že znalci (v rámci zadání znaleckého úkolu) neuložil, aby stanovil obvyklou ceny opravy (což žalovaná navrhovala), a že v tomto směru (byť to soud avizoval) nepřistoupil k zadání dalšího posudku. Jakkoliv bylo možné uložit znalci (též) stanovení obvyklé ceny opravy, neshledal odvolací soud, z důvodů níže vyložených, v opomenutí této otázky při zadání znaleckého úkolu pochybení, které by bylo na újmu dostatečnému zjištění skutečností, jichž bylo pro posouzení důvodnosti žaloby třeba.

22. Ze spisu se podává, že žalovaná nesporovala rozsah poškození vozidla, počet hodin vynaložených na opravu, ani cenu za hodinu práce; krácení pojistného plnění (ve vztahu k ceně opravy) odůvodnila jen tak, že jsou-li k opravě použity nikoliv nové (byť originální, resp. „značkové“) náhradní díly, je obvyklé vycházet z toho, že cena takových dílů představuje 50% ceny dílů nových. Tuto argumentaci, byť k tomu dostala prostor, nikterak nerozvedla, a omezila se na návrh na doplnění dokazování (dalším) znaleckým posudkem (ke stanovení obvyklé ceny opravy). Ze spisu se dále podává, že opravce zakoupil náhradní díly (potřebné k provedení opravy) od společnosti [právnická osoba], když tato společnost – s ohledem na to, že se jednalo o díly originální, ale nikoliv nové – poskytla opravci slevu 20% (oproti ceně nových originálních dílů). Dále se ze spisu podává, že znalec k předestřenému názoru žalované, že každý jednotlivý náhradní díl bylo možné koupit o 50% levněji, uvedl, že by to bylo možné, pokud by takový díl byl koupen na šrotišti. Byť znalci nebylo uloženo, aby stanovil obvyklou cenu opravy, podává se ze spisu, že znalec (při posouzení rozdílu mezi cenou Vozidla před dopravní nehodou a cenou po dopravní nehodě) z vyfakturované ceny opravy vycházel a nepřiměřenou ji neshledal.

23. V soudní praxi se prosazuje zásada maximální možné míry kompenzace (odškodnění) vzniklých majetkových újem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2221/07, nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1902/13, nebo nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 155/16) s tím, že smyslem a účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody by mělo být (reparací veškeré škody) dosažení stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž podle § 2969 odst. 1 o. z. kromě obvyklé ceny věci v době poškození musí být vzato v úvahu i to, co poškozený musí vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci; rozsah náhrady škody v penězích tak musí zohledňovat výši veškerých poškozeným vynaložených prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu.

24. Soudní praxe, s přihlédnutím k okolnostem, akceptuje provedení opravy novými originálními díly, neboť po poškozeném nelze požadovat, aby „např. objížděl vrakoviště a hledal náhradní díl stářím odpovídající dílu, který byl během nehody poškozen“ (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1902/13, dostupný, stejně jako výše uvedené nálezy, na https://nalus.usoud.cz).

25. V nyní posuzované věci byla oprava poškozeného vozidla provedena originálními (značkovými) díly, přičemž, s ohledem na to, že se nejednalo o díly nové, byla na ně prodejcem poskytnuta opravci sleva 20%. Opravce následně cenu opravy vyúčtoval žalobci fakturou, v níž cenu náhradních dílů o tuto slevu ponížil. Znalec se k názoru žalované, že každý jednotlivý díl bylo možné koupit o 50% levněji, vyjádřil tak, že by to bylo možné tehdy, byl-li by takový díl zakoupen na šrotišti. Takové opatřování náhradních dílů však (jak dovodila soudní praxe) nelze po poškozeném žádat. Pokud, s ohledem na shora uvedené, soud prvního stupně – když vzal v potaz zejména výši poskytnuté slevy na použité náhradní díly (20%), skutečnost, že žalovaná důvody, pro které by výše slevy měla činit 50%, uspokojivě nevysvětlila, jakož i to, že znalec (byť obvyklou cenu opravy nestanovil) neshledal vyfakturovanou cenu opravy nepřiměřenou – nevyhověl návrhu žalované na doplnění dokazování, nepochybil. Skutečnosti rozhodné pro posouzení účelnosti opravy a přiměřenosti její ceny byly zjištěny v dostačujícím rozsahu; důvod pro další znalecké zkoumání tudíž nebyl.

26. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně správně shledal žalobu důvodnou. Žalobci svědčí nárok na plnou úhradu nákladů, které na opravu poškozeného vozidla vynaložil (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. a § 2969 odst. 1 o. z.); ve vztahu ke zbývající části uplatněného nároku (náklady vynaložené na zapůjčení náhradního vozidla) namítala žalovaná jen absenci aktivní věcné legitimace – této námitce však odvolací soud, z důvodů již vyložených, nepřisvědčil. Ohledně závěrů o důvodnosti této části žaloby tudíž postačí, v zájmu stručnosti, odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž se odvolací soud ztotožnil.

27. Pro úplnost je třeba dodat, že soud prvního stupně správně přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení od [datum]. Ze spisu podává, že žalovaná ukončila šetření pojistné události dne [datum], zákonná patnáctidenní lhůta k výplatě plnění (§ 9 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.) tedy uplynula dnem [datum]; od [datum] je tudíž žalovaná v prodlení.

28. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí ve výroku I. jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

29. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky řízení (výrok II.) odůvodnil soud prvního stupně odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též „AT“). Uvedl, že tyto náklady jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši [částka], zaplacenou zálohou na znalecký posudek ve výši [částka], odměnou za 20 úkonů právní služby po [částka], když těmito úkony jsou: převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne [datum], sepis žaloby, písemná podání ve věci samé ze dnů [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], účast na jednání soudu ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] (pouze v rozsahu jednoho úkonu, když jednání trvalo od 9:00 hod. do 11:00 hod.) a účast na jednání [datum] a [datum]; dále žalobkyni přiznal paušální náhradu hotových výdajů (20x [částka]) a 21% DPH. Jako samostatné úkony právní služby neakceptoval podání ze dne [datum] a [datum] s tím, že šlo o specifikaci a doplnění žaloby k výzvě soudu, která měla být součástí již žaloby samé. Jako samostatný úkon dále neakceptoval podání ze dne [datum], neboť se jednalo o pouhé vyčíslení nákladů, nikoli o účelné podání ve věci samé.

30. Žalobce předně namítal nepřesnost odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že v rámci specifikace nákladů řízení neuplatňoval náhradu nákladů řízení za podání ze dne [datum] (tj. za podání, v němž tuto specifikaci učinil), soud však přesto uvedl, že tento (neuplatněný) požadavek neakceptuje. Tato námitka je případná, neboť ze spisu je patrné, že náhradu nákladů za toto podání žalobce skutečně nepožadoval; odvolací soud tímto konstatováním namítanou nepřesnost odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně koriguje (byť na správnost výroku II. vliv neměla).

31. Dále žalobce namítal, že mu náleží (soudem prvního stupně nepřiznaná) náhrada nákladů za podání ve věci samé ze dne [datum], když toto podání učinil na výzvu soudu, kterou soud požadoval podrobné rozvedení škody na Vozidle, byť žalobce v žalobě odkázal na přílohy (zápisy o poškození Vozidla), v nichž jsou veškerá zjištěná poškození uvedena, což je postup, který soudní praxe připouští. Odvolací soud přisvědčil žalobci, že za situace, kdy podání ze dne [datum] učinil k výzvě soudu (usnesení č. j. [spisová značka]), přičemž rozsah poškození žalobce v žalobě dostatečně (odkazem na přílohy žaloby – zápisy o poškození vozidla) specifikoval, nelze náklady právního zastoupení za tento úkon právní služby považovat za neúčelně vynaložené; náhrada nákladů za podání ve věci samé ze dne [datum] tudíž žalobci náleží.

32. Žalobce se dále domáhal (soudem prvního stupně nepřiznané) náhrady nákladů za podání ve věci samé ze dne [datum] s tím, že toto podání též učinil na výzvu soudu (usnesení č. j. [spisová značka]), kterou mu bylo uloženo doplnit tvrzení a důkazy k okolnostem (např. vlastnictví Vozidla), které vyvstaly až v návaznosti na procesní obranu žalované. Právě reprodukovaná argumentace žalobce, která odpovídá obsahu spisu, je případná; odvolací soud proto uzavřel, že ani náklady právního zastoupení za tento úkon právní služby nelze považovat za neúčelně vynaložené; náhrada nákladů za podání ve věci samé ze dne [datum] tudíž žalobci též náleží.

33. Požadavek žalobce, aby mu za účast při ústním jednání, které se konalo dne [datum], byla přiznána náhrada nikoliv ve výši jednoho, nýbrž dvou úkonů, neboť délka jednání měla přesáhnout dvě hodiny, však odvolací soud opodstatněným nehledal. Ze spisu – zvukového záznamu jednání ústního jednání dne [datum] (CD na č. l. 239 spisu) – se totiž podává, že délka jednání činila 1 hodinu 58 minut; soud prvního stupně proto správně přiznal žalobci za účast při tomto jednání odměnu ve výši jednoho úkonu právní služby.

34. Ohledně ostatních nákladů, které soud prvního stupně žalobci přiznal, odvolací soud žádná pochybení neshledal; žalobce ostatně jiná, než výše uvedená pochybení nenamítal (a neučinila tak ani žalovaná). Lze tedy uzavřít, že zcela úspěšnému žalobci v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady spočívající v úhradě soudního poplatku ([částka]) a v úhradě zálohy na znalecký posudek ([částka]); dále mu vznikly náklady právního zastoupení za 22 úkonů právní služby po [částka], tj. za 20 úkonů právní služby tak, jak je specifikoval soud prvního stupně (odvolací soud v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje), jakož i za podání ve věci samé ze dne [datum] a ze dne [datum]; dále paušální náhrada nákladů (22x [částka]) dle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.; celková výše nákladů, které žalobci v řízení před soudem prvního stupně vznikly, tak činí [částka] [[částka] + DPH].

35. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] jen tak, že korigoval výši částky, která žalobci náleží, jinak je jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř).

36. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Z obsahu spisu je zřejmé, že náklady znaleckého posudku činily [částka] a náklady dodatku ke znaleckému posudku činily [částka] (v součtu [částka]), vznik jiných nákladů státu se ze spisu nepodává; dále je z obsahu spisu zřejmé, že jak žalobce, tak žalovaná, uhradili zálohu na znalecký posudek (každý z nich ve výši [částka]). Za situace, kdy součet uhrazených záloh za znalecký posudek ([částka]) je vyšší než součet nákladů znalečného ([částka]), je vznik nákladů státu vyloučen; odvolací soud proto rozhodnutí obsažené ve výroku III., které nemělo být vydáno, zrušil.

37. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

38. Žalobci náleží náhrada nákladů odvolacího řízení za zastoupení advokátem stanovená dle § 6 odst. 1, § 7, § 8, § 11 odst. 1, 2 AT z tarifní hodnoty [částka] za 2,5 úkonu právní služby po [částka], tj. za odvolání proti nikoli meritornímu rozhodnutí, vyjádření k odvolání žalované a za účast při jednání odvolacího soudu; dále 3 paušální náhrady výdajů (3x [částka]) dle § 13 odst. 1 a 4 AT a náhrada za daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21%, v součtu tedy 17 847, [částka]

Poučení