11 Co 291/2021- 763

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobců: ; a) [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] b) [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa], [země] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalovaným: ; 1. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o určení dědického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 2021, č. j. 13 C 97/2013 – 715 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaných společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum] a současně určení, že žalovaní dědici této zůstavitelky nejsou (výrok I) a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení v částce 62 984 Kč (výrok II). Dále žalobcům uložil povinnost nahradit státem placené náklady v plné výši, s tím že tato výše a splatnost bude určena samostatným usnesením (výrok III).

2. V odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že žalobcům se nepodařilo prokázat neplatnost závěti zůstavitelky, pořízené formou notářského zápisu. Žalobci namítali dva důvody neplatnosti závěti, a to nedostatek formy a nezpůsobilost zůstavitelky pořídit závěť. Tvrdili, že zůstavitelka byla v době sepisu notářského zápisu (závěti) prakticky slepá, nemohl si závěť sama přečíst a u jejího sepisu proto měli být přítomni dva svědci (§ 65 odst. 1, 2 notářského řádu). Dále tvrdili, že zůstavitelka v inkriminované době trpěla duševní poruchou, spojenou s jejím stářím, která vylučovala její plnou způsobilost k takovému právnímu úkonu. Soud prvního stupně provedl masivní dokazování zejména na základě návrhů žalobců. Pokud jde o výpovědi účastníků řízení a jejich příbuzných, konstatoval, že jsou ovlivněny jejich zájmem na věci samé a v tomto kontextu je také hodnotil. Kromě těchto zainteresovaných osob však měl soud k dispozici výpovědi svědků, kteří nebyli nijak se stranami spřízněni, a mohl si tak i v kontextu znaleckých posudků ve věci vypracovaných učinit ucelený názor na věc. Ve věci byly vypracovány dva znalecké posudky k odbornému posouzení zrakových schopností zůstavitelky. Druhý posudek byl vypracováván proto, že [anonymizováno] [příjmení] (první z ustanovených znalců) nebyl schopen ve své výpovědi vysvětlit, co konkrétního ho vedlo ke změně názoru prezentovaného v doplňku posudku. Pokud pak žalobci druhému posudku vyčítali stručnost, soud prvního stupně odkázal na výslech znalce a ust. § 127 odst. 1 o. s. ř., kdy znalec na otázky soudu odpověděl a své závěry logicky odůvodnil. Po zhodnocení všech důkazů, které soud prvního stupně provedl, dospěl k závěru, že nebylo třeba postupovat dle ust. § 476d občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 ve spojení s § 65 odst. 1 notářského řádu. Žalobci tedy neprokázali, že závěť trpí nedostatkem předepsané formy. Pokud jde o žalobci tvrzenou nezpůsobilost zůstavitelky pořídit závěť, soud prvního stupně opět po zhodnocení důkazů provedených k tomuto tvrzení žalobců dospěl k závěru, že ani toto tvrzení prokázáno nebylo. Uvedl, že v podstatě všichni slyšení (účastníci i zdravotnický personál) potvrdili, že pro zůstavitelku bylo postupem času čím dál tím složitější si obstarávat běžné záležitosti, což je pochopitelné vzhledem k jejímu věku, problémům s chůzí a zrakové indispozici, nicméně žádná ze skutečností uváděných žalobci nepotvrzovala, že by zůstavitelka trpěla jakoukoli psychickou poruchou. Přesvědčivě pak vyvrací psychiatrickou diagnózu obhájený posudek [anonymizováno] Ani podpis zůstavitelky na notářském zápisu netrpěl dle znalkyně žádným rozpadem písařských dovedností, který by se zcela jistě musel při takto fatálním zdravotním stavu projevit. Soud prvního stupně uzavřel, že zůstavitelka, která měla způsobilost k právním úkonům, projevila svoji poslední vůli formou notářského zápisu podle ust. § 476d odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tento úkon byl proveden v řádné formě, neboť zůstavitelka ho byla schopna přečíst s brýlemi bez dalších pomůcek. O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal plně úspěšným žalovaným. O povinnosti žalovaných zaplatit náklady státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání oba žalobci, kteří shodně uvedli, že soud prvního stupně nepřihlédl k jim tvrzeným skutečnostem či k jimi označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady, neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy, dospěl na základě nedostatečně provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

4. Žalobce a) vytýkal soudu, že neprovedl navrhovaný revizní znalecký posudek z oboru očního lékařství, neboť stále přetrvávají pochybnosti o schopnosti zůstavitelky přečíst závěť. Stejně tak měl dle jeho názoru soud provést revizní znalecký posudek týkající se posouzení psychického stavu zůstavitelky, neboť znalecký posudek, z něhož soud vycházel, považuje za nedostatečný. Z převážné části je pak obsahem odvolání žalobce a) jeho opakovaná polemika se závěry, které soud učinil z jednotlivých provedených důkazů. Žalobce a) se svým odvoláním domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení 5. Žalobkyně b) nadto vytýkala soudu prvního stupně, že napadený rozsudek neobsahuje řádné, logické a úplné odůvodnění, provedené dokazování označila za stále rozporné a nedostatečné. Polemizovala se závěry znaleckých posudků a z provedených důkazů činila opačné závěry, nežli soud prvního stupně. Vytýkala soudu, že neprovedl navržené důkazy, konkrétně revizní znalecké posudky z oboru očního lékařství a psychiatrie a šetření na místě. Má za to, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že zůstavitelka nebyla způsobilá k právním úkonům v době sepisu závěti, nebyla schopna řádně posoudit a ovládat své jednání. Bylo také prokázáno, že závěť nebyla sepsána v předepsané formě, když zůstavitelka nemohla v době jejího sepisu číst. Poukazovala rovněž na to, že předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně bylo žalobě vyhověno a toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno pouze z důvodu procesní vady, zapříčiněné chybným vydáním usnesení o podání žaloby. Má za to, že se od minulého dokazování nemohlo posouzení stavu zůstavitelky změnit tak rapidně, aby to mělo za následek neúspěch žalobců ve věci. Poukazovala i na to, že výsledek sporu byl zcela jednoznačně závislý na výsledcích znaleckých posudků, které jsou minimálně rozporné a jejichž výsledek nebylo možné očekávat. Jsou proto dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Žalobkyně b) se domáhala změny napadeného rozsudku tak, že bude určeno, že je dědičkou zůstavitelky, žalovaní nejsou dědici zůstavitelky a žalovaným bude uložena povinnost nahradit žalobkyni b) náklady řízení.

6. Žalovaní považovali napadený rozsudek za správný a navrhli jeho potvrzení. S výtkami žalovaných nesouhlasili a odkázali na rozsáhlé dokazování, jímž bylo prokázáno, že si zůstavitelka text závěti přečetla. Tento závěr plyne ze dvou znaleckých posudků a výslechů znalců ve spojení s ostatními provedenými důkazy. Opačné tvrzení je pouhou fabulací, nestojící na žádných důkazech a ani provádění případných dalších důkazů nemůže na tomto závěru nic změnit. Pokud jde o tvrzení, že zůstavitelka nebyla způsobilá závěť pořídit, byla k důkazu provedena veškerá dostupná zdravotní dokumentace i znalecký posudek, jimiž bylo tvrzení o demenci zůstavitelky vyloučeno.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k odvolání žalobců, k vyjádření žalovaných i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Žalovaní uplatnili odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud neshledal žádnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ostatně ani sama žalobkyně b), která tvrdila existenci tohoto odvolacího důvodu, žádnou takovou konkrétní vadu řízení nespecifikovala. Není tedy dán odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Existenci jiných odvolacích důvodů nebo vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud neshledal (ust. § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.).

9. Především je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy, jimiž zjistil skutkový stav v souladu s ust. § 120 o. s. ř., a to tak, jak byly účastníky (zejména žalobci) navrhovány. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci a mohl z něj vycházet i odvolací soud. Důkazy, které soud prvního stupně provedl, dle názoru odvolacího soudu správně zhodnotil a vyvodil z nich skutkový závěr, který je logickým zhodnocením provedených důkazů. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně mohl proto rozhodnout i odvolací soud, a protože skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl tedy dospět ani k jinému skutkovému závěru, odlišnému od skutkového závěru soudu prvního stupně. V této souvislosti je třeba též zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvního stupně bylo účastníkům dáno poučení podle ust. § 119a odst. 1 o. s. ř., a po tomto poučení nebyly navrhovány žádné další důkazy a nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti. Ani v řízení před odvolacím soudem nebyly účastníky žádné další důkazy navrhovány (za splnění podmínek ust. § 205a o. s. ř.) ani nebylo navrhováno opakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Rovněž je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně nelze považovat za zjevně nesprávné či nelogické a soud prvního stupně také při hodnocení důkazů žádný z provedených důkazů neopomněl. Pokud některé z žalobci navrhovaných důkazů neprovedl (revizní znalecké posudky a šetření na místě), o tomto svém procesním postupu řádně rozhodl (návrhy byly zamítnuty) a v odůvodnění napadeného rozsudku logicky zdůvodnil, proč tyto důkazy považoval za nadbytečné. Při úvaze, zda je dán odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., musí odvolací soud zvážit, nakolik je navržený a neprovedený důkaz pro zjištění rozhodných skutečností relevantní. Je podstatné, zda soud prvního stupně dokázal rozlišit potřebné důkazy k prokázání rozhodných skutečností ze strany účastníků od důkazů nepotřebných, tedy jinými slovy nadbytečných. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením žalobci navrhovaných dalších důkazů jako nadbytečných (revizní znalecké posudky a šetření na místě), neboť by nemohly nic změnit na skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně na základě již provedených důkazů. Žaloba totiž nebyla zamítnuta proto, že žalobci rozhodné právně významné skutečnosti neprokázali, ale proto, že v řízení bylo prokázáno, že tomu bylo jinak, než žalobci tvrdili. Z výše uvedených důvodů proto nejsou dány odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř.

10. Odvolací soud se poté zabýval tím, zda je dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b o. s. ř., a dospěl k závěru, že tomu tak není. Soud prvního stupně přihlížel ke všem skutečnostem tvrzeným žalobci a krom důkazů, jejichž provedení pro nadbytečnost zamítl, provedl rozsáhlé dokazování vesměs k návrhům žalobců. Na tomto místě odvolací soud poznamenává, že z obsahu spisu zaznamenal dokonce určité procesní zvýhodnění žalobců, kdy soud prvního stupně zaslal jejich zástupkyni kopie listin, které sám opatřil (viz. č. listu 292 spisu), současně s výzvou k návrhu dalších důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobci svá tvrzení o tom, že zůstavitelka nemohla číst a že nebyla způsobilá pořídit závěť z důvodu psychické nedostatečnosti, opírali převážně o své pochybnosti a spekulace (ostatně žádný z nich zůstavitelku v posledních letech před sepisem závěti neviděl, ani s ní nebyl v kontaktu). K prokázání svých tvrzení pak žalobci navrhli množství důkazů, které soud prvního stupně provedl. Pokaždé, když však jimi samotnými navržený a soudem provedený důkaz vyzněl v neprospěch tvrzení žalobců, vyjadřovali žalobci pouze nové pochybnosti, tentokrát o jimi navržených a soudem provedených důkazech, aniž by skutečnosti z těchto důkazů vyplývající, jakkoli relevantně vyvrátili.

11. Dále odvolací soud řešil, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, je nesprávné, a zda je tedy dán odvolací důvod podle ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Právní posouzení věci lze mít za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud má za to, že k takové situaci v přezkoumávané věci nedošlo, soud prvního stupně aplikoval správná ustanovení hmotného práva, a to jak občanského zákoníku, tak občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 a poté, kdy řádně zjistil skutkový stav, věc správně právně posoudil.

12. Odvolací soud v této věci již rozhodoval usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 11 Co 479/2015 – 190, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto usnesení konstatoval (a nyní je nucen opakovat), že před Okresním soudem Plzeň- město je pod spisovou značkou [spisová značka] projednáváno dědictví po zůstavitelce [jméno] [příjmení], zemřelé dne [datum], v němž bylo zjištěno, že zůstavitelka nezanechala dědice ze zákona a že zanechala závěť sepsanou formou notářského zápisu dne 3. 5. 2010 notářkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jíž povolala za dědice veškerého svého majetku rovným dílem oba žalované, a pokud by z jakéhokoli důvodu nedědili, rovným dílem jejich děti. Dále bylo zjištěno, že u Okresního soudu Plzeň-město byla uložena závěť psaná ručně a datovaná 15. 5. 1987, v níž zůstavitelka ustanovila dědici nemovitého majetku rovným dílem [jméno] [příjmení] (nyní [příjmení]) a [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] pak dědičkou veškerého ostatního zůstavitelčina majetku. Obmyšlení z dřívější závěti označili pozdější závěť zůstavitelky za absolutně neplatnou pro nedostatek formy a nezpůsobilost zůstavitelky pořídit pro případ smrti. Poté, kdy se soudní komisař [anonymizováno] [jméno] [příjmení] bezvýsledně pokusil o odstranění sporu mezi účastníky, bylo Okresním soudem Plzeň-město vydáno usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], jímž byli oba obmyšlení dřívější závětí odkázáni k podání žaloby na určení, že jsou dědici zůstavitelky ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení, a to proti žalovaným (obmyšleným pozdější závětí). Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 10. 2013. Žalobci pak dne 25. 10. 2013 ([jméno] [anonymizováno]) a dne 31. 10. 2013 ([jméno] [anonymizováno]) podali u soudu prvního stupně žaloby podle odkazu, v nichž shodně tvrdili, že závěť pořízená formou notářského zápisu dne 3. 5. 2010 je absolutně neplatná, neboť zůstavitelka nebyla v okamžiku jejího pořízení způsobilá k právním úkonům, trpěla duševní poruchou a závěť nemá formální náležitosti, neboť zůstavitelka v okamžiku jejího pořízení nemohla číst (neviděla) a při projevu její poslední vůle, předčítání a schválení obsahu závěti nebyli přítomni dva svědci (ust. § 65 odst. 1 notářského řádu). Oba takto uplatněné nároky pak soud prvního stupně spojil ke společnému řízení. Žalovaní se podaným žalobám bránili tvrzením, že zůstavitelka byla v okamžiku pořízení závěti duševně zdráva, mohla číst, i když na jedno oko neviděla, četla noviny a byla soběstačná.

13. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení vytkl soudu prvního stupně, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, zda se zabýval tím, jestli žalobní petit odpovídá ust. § 175k odst. 2 věta prvá o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého závisí-li rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. Mimo jiné odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR (zejména rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 940/2004), podle níž v případě, že usnesení, kterým byl účastník v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené § 175k odst. 2 o. s. ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil o náležitostech řádné žaloby ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. Protože tak soud prvního stupně neučinil, byla tato skutečnost jedním z důvodů pro zrušení jeho rozhodnutí. Dalším důvodem byla skutečnost, že žalobě bylo vyhověno s tím, že žalovaní neprokázali svá tvrzení, kterými se bránili podané žalobě, a že jimi dosud předložené důkazy nepostačují k tomu, aby byla jejich obrana úspěšná, tedy jsou zatím nedostatečné. Za této situace však měl soud prvního stupně žalobce poučit podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což sice učinil, avšak když žalovaní v reakci na toto poučení trvali na provedení důkazů tak, jak byly dosud navrženy, bylo provedení jakýchkoli dalších důkazů soudem zamítnuto a v odůvodnění předchozího rozsudku soud prvního stupně označil argumentaci žalovaných za nepřesvědčivou, aniž by uvedl, z jakého důvodu důkazy navrhované žalovanými k jejich obraně neprovedl.

14. Odvolací soud v zrušujícím usnesení rovněž vysvětlil význam ust. § 118a o. s. ř. a uvedl, že„ řešení otázky, zda osoba v době, kdy činila příslušný právní úkon, jednala v duševní poruše či byla jiným způsobem omezena (zde tvrzení, že nemohla číst), závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí. V těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům, aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby či jiného omezení mohly ovlivnit chování a jednání posuzované osoby. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech takové osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se posuzovaná osoba, zvláště není-li již naživu a nemůže se sama podrobit znaleckému zkoumání, chovala v každodenním životě, jak se starala o své potřeby, jak hospodařila s finančními prostředky, jak se případně projevovala a chovala v různých životních situacích apod. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu, musí mít náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Je tedy nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, jehož stav má být znalcem posuzován, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. [spisová značka], [spisová značka]). Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzován zdravotní stav posuzované osoby, případně zda právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinnosti, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v § 132 o. s. ř. - hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.“ 15. Soud prvního stupně v dalším řízení (při jednání dne 5. 9. 2016) poučil žalobce, že požadavkům ust. § 175k odst. 2 o. s. ř. by odpovídal žalobní petit na určení, kdo je dědicem zůstavitelky a na určení, kdo dědicem zůstavitelky není. Žalobci na toto poučení soudu reagovali změnou žalobního petitu a oba se shodně domáhali určení, že jsou dědici zůstavitelky [jméno] [příjmení] (petit I) a rovněž určení, že žalovaní dědici zůstavitelky nejsou (petit II). Přestože poučení soudu nelze považovat za správné a určení, že žalobci jsou dědici zůstavitelky, by neřešilo spor o dědické právo, tato vada řízení neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť žalobci se současně domáhali určení, že žalovaní nejsou dědici zůstavitelky a takové určení již spor o dědické právo řeší. Žalovaní se totiž mohli stát dědici zůstavitelky toliko na základě závěti sepsané notářským zápisem dne 3. 5. 2010, jejíž platnost posuzoval soud prvního stupně jako předběžnou otázku, žádný jiný dědický titul jim nesvědčil. Naopak žalobci, pokud by bylo vyhověno jejich požadavku na určení, že žalovaní nejsou dědici zůstavitelky, se nemuseli domáhat určení svého dědického práva žalobou, neboť by jim dědické právo svědčilo na základě předchozí závěti zůstavitelky z roku 1987, jejíž platnost žádný z nich v řízení před soudním komisařem nezpochybňoval. Lze tedy uzavřít, že i když výrok usnesení, jímž byli žalobci odkázáni k podání žaloby, neodpovídá ust. § 175k odst. 2 o. s. ř., tento nedostatek byl v řízení před soudem prvního stupně odstraněn tím, že se po poučení soudu (i když nesprávném), žalobci mimo jiné domáhali určení, že žalovaní nejsou dědici zůstavitelky. Na určení, že jsou žalobci dědici zůstavitelky, pak z výše uvedených důvodů nemohl být dán naléhavý právní zájem.

16. Podle ust. § 476d odst. 1 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.

17. Podle ust. § 65 odst. 1 a 2 zákona č. 358/1992 Sb. (notářský řád) ve znění účinném do 31. 12. 2013 je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni. Postup podle odstavce 1 není třeba, jestliže má tento účastník schopnost seznámit se s obsahem právního úkonu s pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek a je schopen se vlastnoručně podepsat.

18. Závěť pořízená ve formě notářského zápisu je veřejnou listinou, proto ten, kdo popírá právní úkon obsažený v notářském zápisu, musí u soudu prokázat opak. Notářský zápis o závěti poskytuje spolehlivý důkaz o osobě pořizovatele a o době jejího zřízení. V případě závěti pořízené ve formě notářského zápisu lze také předpokládat, že její obsah bude jednoznačný a nedojde k výkladovým problémům. Závěť sepsaná notářem tedy skýtá pro zůstavitele určité garance. Notář je nezávislý a nestranný, odpovídá za nesprávnosti, které by se mohly v textu závěti vyskytnout, eviduje závěť v Evidenci právních jednání pro případ smrti, což zajišťuje, aby závěť v řízení o pozůstalosti byla objevena a mohl být zjištěn její stav a obsah. Notář, který sepisuje veřejnou listinu o závěti, se přesvědčí, zda se projev poslední vůle děje s rozvahou, vážně a bez donucení, což má zajistit, aby závěť byla platná a aby se předešlo případným sporům. Je rovněž důležité, aby notářský zápis věrně reprodukoval vůli zůstavitele, aby ustanovení v závěti byla dostatečně určitá a neodporovala zákonu.

19. V přezkoumávané věci byla závěť zůstavitelky sepsána formou notářského zápisu, tedy veřejné listiny, u níž se předpokládá pravost a platnost, a pokud kdokoli tvrdí opak, musí jej prokázat. Žalobci tvrdili, že k dodržení stanovené formy bylo v případě zůstavitelky nutné, aby sepisu závěti byli přítomni dva svědci, neboť zůstavitelka nemohla číst. V řízení před soudem prvního stupně však bylo prokázáno, že dodržení speciální formy (přítomnosti dvou svědků) nebylo u zůstavitelky zapotřebí, neboť zůstavitelka nebyla nevidomá a i když prakticky neviděla na jedno oko, s brýlemi, které běžně používala, byla schopna text závěti, s nímž byla předtím rovněž seznámena notářkou sepisující závěť, přečíst. Na tomto závěru nemohou nic změnit žalobci opakovaně vyslovované pochybnosti o tom, zda měla v okamžiku sepisu závěti zůstavitelka nasazeny brýle, jaké bylo v daném místě a čase osvětlení, zda běžně četla noviny či nikoli apod. Podstatná je schopnost zůstavitelky text závěti přečíst a její prohlášení před sepisující notářkou, že tak skutečně učinila. Tato schopnost zůstavitelky byla prokázána řadou soudem provedených důkazů, včetně dvou znaleckých posudků z oboru očního lékařství.

20. Na tomto místě odvolací soud považuje za nutné poznamenat, že původně ustanovený znalec [příjmení] [příjmení] sice dospěl v dodatku svého znaleckého posudku k odlišnému závěru, nežli v posudku původním. Tato skutečnost je žalobci interpretována jako změna názoru znalce, přičemž tuto interpretaci převzal rovněž soud prvního stupně. Odvolací soud však takovou interpretaci považuje za nesprávnou, neboť [anonymizováno] [příjmení] nezměnil v dodatku svého posudku názor, ale pouze upřesnil své závěry vyjádřené v prvotním posudku, a to poté, kdy soud prvního stupně splnil pokyn odvolacího soudu a provedením důkazů poskytl znalci dostatek podkladů pro to, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Ostatně i následně soudem ustanovený znalec [příjmení] [příjmení] posléze potvrdil závěry, k nimž [anonymizováno] [příjmení] dospěl v dodatku znaleckého posudku. Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobců, že jsou zde odporující si znalecké posudky z oboru očního lékařství. Z tohoto důvodu je proto i nadbytečný žalobci navrhovaný revizní znalecký posudek.

21. Podle ust. § 38 odst. 1 a 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 je neplatný právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům a rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

22. Zákon zde vychází ze zásady, že člověk je schopen právně jednat tehdy, je-li k tomu mentálně způsobilý. Klade-li právní jednání požadavky přesahující jeho způsobilost, je třeba takovou osobu, ale i další účastníky chránit před možnými následky takového jednání. [příjmení] se těmto jednáním předcházelo, zákon stanoví určitá hlediska, podle kterých omezuje právo některých skupin osob činit právní jednání. Ze zákona patří do této skupiny osob nezletilí, z rozhodnutí soudu ne plně svéprávní, a osoby, které přechodně pozbyly způsobilosti pro duševní poruchu. V zásadě platí, že jednání toho, kdo k němu není způsobilý, je absolutně neplatné, neboť je sice projevem vůle, ale ta trpí zásadní vadou. V případě jednání v duševní poruše předpokládá shora citované ustanovení duševní (mentální) anomálii nebo přechodný stav duševní poruchy, přičemž její lékařská kvalifikace je irelevantní. Rozhodující není intenzita duševní odchylky, nýbrž narušení svobody při tvorbě vůle. Duševní poruchou se rozumí i přechodný stav způsobený např. poruchou vyvolanou v důsledku požití alkoholu, léků nebo drog. Je nerozhodné, zda se chráněná osoba ocitla ve stavu duševní poruchy v důsledku vlastního zavinění či nikoliv.

23. Duševní porucha se podle moderních medicínských názorů vymezuje jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a enviromentálních) faktorů. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat, v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Z hlediska tohoto chápání je duševní poruchou nejenom duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, jestliže měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3061/2012).

24. Je nesprávné zaujímat závěr o neplatnosti právního úkonu již nežijící osoby z důvodu, že tato osoba učinila právní úkon v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou, na základě pravděpodobnosti. Výsledek důkazní verifikace všech v úvahu přicházejících právně relevantních důkazních prostředků, resp. důkazů, které byly v řízení navrženy, případně které jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, musí z hlediska naplnění podmínek pro aplikaci § 38 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 představovat nikoliv možný či pravděpodobně možný skutkový stav, nýbrž musí bezpečně představovat zjištěný skutkový stav bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti, jejž bude (pro totožnost zjištěných skutečností na straně jedné a skutečností předvídaných v hypotéze daného ustanovení na straně druhé) podřaditelný pod uvedené hmotněprávní pravidlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1560/2011).

25. V přezkoumávané věci bylo důkazy provedenými soudem prvního stupně prokázáno, včetně závěrů znaleckého posudku, o jejichž správnosti a objektivitě odvolací soud nemá (shodně jako soud prvního stupně) pochybnosti, že zůstavitelka byla v okamžiku sepisu závěti způsobilá tento právní úkon učinit.

26. Odvolací soud považuje napadený rozsudek za správný, řádně a podrobně odůvodněný a na jeho odůvodnění v dalších podrobnostech odkazuje. Soud prvního stupně se vypořádal se všemi námitkami odvolatelů, které jsou v jejich odvoláních v podstatě jen opakovány. Odvolací soud by pak jen opakoval skutkové a právní závěry, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Nadto odvolací soud konstatuje, že obě odvolání jsou opět postavena za zpochybňování jednotlivých provedených důkazů, a na zpochybňování skutkových závěrů soudu prvního stupně, k nimž na základě provedených důkazů dospěl.

27. S odkazem na odůvodnění napadeného rozsudku jej proto odvolací soud potvrdil jako správný a v souladu se zákonem podle ust. § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o nákladech řízení mezi účastníky a ve výroku o nákladech placených státem. Soud prvního stupně i zde aplikoval správná ustanovení procesního předpisu a na odůvodnění těchto výroků lze rovněž odkázat, včetně výpočtu nákladů účelně vynaložených žalovanými.

28. Pokud pak žalovaná b) navrhovala aplikaci ust. § 150 o. s. ř., odvolací soud dospěl k závěru, že pro použití tohoto výjimečného zákonného ustanovení není důvod.

29. Podle procesního úspěchu ve věci má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení úspěšný účastník podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. V odůvodněných případech může soud použít ust. § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.

30. Žalobci v řízení o dědictví po zůstavitelce neuznali předloženou závěť za platnou, tvrdili, že notářský zápis nemá předepsanou formu a že zůstavitelka nebyla duševně způsobilá pořídit pro případ smrti. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak přišli s dalším tvrzením, že podpis zůstavitelky na notářském zápisu je zcela odlišný od jiných podpisů zůstavitelky, zpochybnili jeho pravost a navrhovali provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví (tento důkaz byl soudem proveden s jednoznačným závěrem, že podpis na závěti je pravým podpisem zůstavitelky). Žaloba na určení dědického práva pak byla podána na základě usnesení soudního komisaře, tato skutečnost však není při rozhodování o nákladech řízení relevantní, neboť jinak, nežli na základě odkazu na sporné řízení, nelze dědické právo vyřešit a určit tak okruh účastníků dědického řízení, pokud někteří z do úvahy přicházejících dědiců neuznají pořízení pro případ smrti za pravé či platné. Kdyby žalobci v dědickém řízení uznali závěť zůstavitele za platnou, nebyli by odkázáni k podání žaloby. Žalobci si však v řízení o určení dědického práva chtěli vyřešit své pochybnosti o platnosti závěti a museli si tedy být vědomi, že ve sporu nemusí být úspěšní. Charakter sporu nemůže být v tomto případě okolností zakládající důvod zvláštního zřetele hodný, pro který soud přistoupí k aplikaci výjimečného ustanovení § 150 o. s. ř. V okolnostech případu odvolací soud důvod pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení neshledal, neboť žalobci se obrátili na soud s žalobním požadavkem na určení dědického práva, k čemuž byli vyzváni rozhodnutím soudního komisaře poté, kdy neuznali za platnou závěť. Žalovaní pak byli nuceni se podané žalobě bránit a nelze jim vytýkat, že se nechali zastoupit v řízení advokátem. Žalovaní průběh řízení nikterak neprodlužovali ani neztěžovali. Naopak byli to žalobci, kteří po celou dobu řízení zpochybňovali provedené důkazy a trvali na svých stanoviscích přesto, že se průběh řízení vyvíjel pro ně nepříznivě. Důvod pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. pak nebyl shledán ani v poměrech žalobců, zejména žalobkyně b), která aplikaci tohoto ustanovení žádala. Ostatně ani sama žalobkyně b) netvrdila, že je u ní tento důvod dán. Po žalovaných v dané věci není na místě spravedlivě požadovat, aby náklady řízení, v němž byli plně úspěšní, nesli ze svého, a to ani částečně.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolatelé neměli v odvolacím řízení úspěch a žalovaným vznikly účelně vynaložené náklady v souvislosti se zastoupením advokátem. Tyto náklady představují za dva úkony právní služby (vyjádření k odvoláním a účast na jednání odvolacího soudu) po 2 500 Kč, dvě paušální náhrady po 300 Kč a 21% daně z přidané hodnoty v částce 1 176 Kč. Celkovou částku 6 776 Kč uložil odvolací soud zaplatit žalobcům společně a nerozdílně ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

32. Pro úplnost pak odvolací soud považuje z vhodné dodat, že nelze automaticky přikládat nižší důkazní sílu výpovědím účastníků jen z toho důvodu, že účastníci řízení mají rozdílný zájem na jeho výsledku. Výpověď účastníka řízení je jedním z důkazních prostředků a soud musí tento důkaz hodnotit v kontextu s jinými provedenými důkazy. Účastníci řízení jsou na jeho výsledku zainteresováni vždy, je proto třeba posoudit, zda jejich výpovědi korespondují s ostatními provedenými důkazy či nikoli. V přezkoumávané věci tomu tak bylo v případě žalovaných, jejichž účastnické výpovědi korespondovaly s ostatními, v řízení provedenými důkazy. Naopak je tomu u žalobců, kteří sami několik roků před sepisem závěti zůstavitelku neviděli a nebyli s ní v kontaktu, stejně jako svědkyně [příjmení], matka žalobkyně b). Odvolací soud však nepřistoupil k opakování důkazu výpověďmi účastníků, neboť s ohledem na dostatek jiných důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel a na jejichž základě rozhodl, toho nebylo zapotřebí.

Poučení