11 CO 301/2022 - 281

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o [částka] k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 237/2020 - 246, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že se zamítá žaloba co do částky [částka], jinak se v tomto výroku potvrzuje; ve výroku II. se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. [jméno] [příjmení]

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ohledně částky [částka] žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně (dále též„ soud“) rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka]. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] podal k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro [část Prahy] oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví, trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení z důvodu jednání strážníků městské policie, ke kterému došlo dne [datum] po odmítnutí ošetření žalobce v [nemocnice] na [jméno], když byl žalobce strážníky nejprve vyzván k opuštění nemocničních prostor a následně z budovy vyveden, poté byl strážníky bit, kopán, byla mu nasazena pouta, pak byl odtáhnut do služebního vozidla, kde útoky pokračovaly. Žalobce byl odvezen na Obvodní ředitelství policie [obec] I v ulici [ulice], kde byla ověřena jeho totožnost. Příslušníci Policie ČR odmítli sepsat jeho trestní oznámení na strážníky městské policie, až po několika hodinách mu poskytli psací potřeby, aby trestní oznámení sepsal sám. Šetření trestního oznámení bylo zahájeno Obvodním ředitelstvím Policie ČR [obec] I dne [datum], dne [datum] policejní orgán věc odložil. Obvodní státní zastupitelství pro (dále též„ OSZ“) stížnost žalobce usnesením z [datum] zamítlo. Dne [datum] proto žalobce podal podnět k výkonu dohledu nad OSZ adresovaný Městskému státnímu zastupitelství v [obec] (dále též„ MěstSZ“), které došlo ke stejnému závěru jako dva předešlé státní orgány, postup a jejich závěry shledalo správnými a zákonnými a vyrozuměním z [datum] podnět jako nedůvodný odložilo. Žalobce následně podal ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne [datum], jímž stížnosti vyhověl. Z titulu nesprávného úředního postupu, resp. vydání nezákonného rozhodnutí, žalobce požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu, spočívající zejména v zásahu do jeho důstojnosti (neboť získal dojem, že jako osoba bez domova nestojí orgánům činným v trestním řízení za to, aby jeho oznámení řádně prošetřily) a v narušení důvěry k bezpečnostním složkám, které při šetření trestního oznámení postupovaly liknavě, což nesl velmi úkorně. Výši požadovaného odškodnění stanovil s odkazem na obdobný případ řešený Evropským soudem pro lidská práva ([příjmení] proti České republice), v němž se žadateli za porušení práva na účinné vyšetřování a podezření ze špatného zacházení dostalo částky [částka].

3. Žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobce nárok dle zákona č. 82/1998 Sb. uplatnil dne [datum]. Soud měl za prokázané, že žalobce dne [datum] podal k OSZ pro [část Prahy] oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, když podle jeho tvrzení mu dne [datum] bylo odmítnuto ošetření v [nemocnice] na [jméno], poté byl strážníky městské policie neúspěšně vyzván k opuštění nemocničních prostor, následně vyvezen na kolečkovém křesle, poté mělo dojít k jeho fyzickému napadení ze strany strážníků, k nasazení pout a dovlečení do služebního vozidla, kde měly útoky pokračovat. Usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí] ([číslo jednací]) byla věc odložena a následná stížnost žalobce byla rozhodnutím OSZ ze dne [datum rozhodnutí] (č. j. ZN 1105 [číslo]) zamítnuta. Podnět k výkonu dohledu nad postupem OSZ dne [datum] MěstSZ jako nedůvodný odložilo (č. j. [číslo jednací]). Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1376/18 (dále též„ nález Ústavního soudu“), bylo rozhodnuto o zrušení usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie [obec] I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality z [datum], navazujícího usnesení OSZ pro [část Prahy] dne [datum] a vyrozumění MěstSZ ze dne [datum] s tím, že jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. O úkonech orgánů činných v trestním řízení, k nimž došlo po vydání nálezu Ústavního soudu, soud zjistil, že dne [datum] bylo zahájeno řízení pro přečin podle § 329 odst. 1 písm. a), následně byl zpracován znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a forenzní traumatologie ([datum]). Znalec dospěl k závěru, že žalobce utrpěl kožní oděrku čela, krevní podlitinu a pohmoždění hrudníku v místě pravého prsu, krevní podlitinu vnitřní strany levé paže, pohmoždění pravého stehna a pohmoždění obou zápěstí (stopy po poutání). Tato poranění vznikla tupým násilím malé až střední intenzity, např. údery, pády či jejich kombinací, zmáčknutím zápěstí pouty či levé paže silnějším uchopením. Důvodem hospitalizace nebyly úrazové změny, ale onemocnění pravého bérce růží, kterým poškozený trpí opakovaně, s úrazovými změnami nesouvisí. Poté byl proveden vyšetřovací pokus ([datum]) se závěrem, že prostorové podmínky ve vozidle s ohledem na tělesné konstituce zúčastněných osob s vyšší mírou možné pravděpodobnosti neumožňovaly strážníkovi [příjmení] opakovaně kopat kolenem do pravého stehna poškozeného (žalobce). Usnesením ze dne [datum rozhodnutí] ([číslo jednací]) bylo rozhodnuto o odložení trestní věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (osobami [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Stížnost žalobce proti usnesení o odložení věci byla usnesením OSZ ze dne [datum] zamítnuta.

5. Z výslechu žalobce soud zjistil, že pozbyl důvěry v orgány činné v trestní řízení, řízení před orgány Policie ČR mu vzalo spoustu času, neustále byl nucen je řešit, i aktuálně cítí následky fyzických zranění a taktéž psychicky je v nepohodě. Věcí se stále zabývá, opakovaně ji projednával se sociálními pracovnicemi. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že s ní žalobce hovořil o traumatické příhodě z roku 2016. Svědkyně popisovala žalobce před tímto incidentem jako člověka, který si stál pevně za svými názory a přesvědčením, uměl si jít za svými cíli. V roce 2015 byl jedním z mnoha klientů, osob bez domova, kteří s ní sdíleli nedobré zkušenosti s Policií České republiky a dalšími orgány činnými v trestním řízení. Následně se žalobcem v kontaktu nebyla, setkali se cca po šesti letech, kdy jí žalobce detailně vyprávěl příhodu z roku 2016. Tato příhoda dle svědkyně přispěla k trvalé změně v jeho chování, když zažitý pocit nespravedlnosti v žalobci zůstal. Aktuálně je žalobce okolím vnímán jako agresivní, ona jej však tak s ohledem na dřívější zkušenost nevnímá, změnu v jeho chování připisuje příhodě z roku 2016.

6. Ze zprávy o spolupráci vyhotovené [datum] [jméno] [příjmení], terapeutem, sociálním pracovníkem R-Mosty, z. s., soud zjistil, že žalobce byl klientem zapsaného spolku od [datum] do [datum], kdy byl dobrovolným spolupracujícím uživatelem psychosociálních služeb, sociálně právní poradny; hledal možnosti komunikačního řešení neshod v různých institucích a rozšíření svých dovedností při vyjednávání. Žalobce vykazuje velmi vysokou míru citlivosti pro spravedlnost, opakované neshody a nashromážděná frustrace z nespravedlivého řešení vedla k racionálnímu až příkrému komunikačnímu stylu v současnosti. Klient žádá o ochranu svých práv odpovědné nadřízené orgány, často však zažívá neúspěch, který nadále prohlubuje jeho frustraci z nedosažení spravedlnosti.

7. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc dle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“), přičemž odkázal na znění ustanovení, z nichž vycházel (§ 1 odst. 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a), s tím, že za odpovědnostní titul je třeba považovat nezákonné rozhodnutí, neboť postup [obec] ČR vyústil ve vydání rozhodnutí o odložení věci, na něž navazovalo rozhodnutí OSZ pro [část Prahy] přípis MěstSZ v [obec], přičemž všechna uvedená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena pro nezákonnost spočívající v porušení základního práva stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též„ Úmluva“). S procesní obranou žalované, která namítala, že nemajetková újma na straně žalobce nebyla prokázána, když samotné následné šetření Policie ČR lze vnímat jako poskytnutí náhrady nemajetkové újmy, se soud prvního stupně neztotožnil, neboť další postup orgánů činných v trestním řízení nemůže ospravedlnit původní vydání nezákonného rozhodnutí a újmu, která v příčinné souvislosti s ním žalobci vznikla. Soud uzavřel, že vydání nezákonných rozhodnutí prohloubila nedůvěru žalobce v činnost orgánů činných v trestním řízení, způsobila pocit nespravedlnosti a pocit nejistoty ohledně chování orgánů činných v trestním řízení vůči žalobci i v dalších případných kauzách, poškodilo do určité míry jeho čest, pověst a lidskou důstojnost, neboť byl znevěrohodňován pro svůj sociální status člověka bez domova. Při stanovení výše finančního zadostiučinění soud přihlédl k věci [příjmení] proti České republice řešené Evropským soudem pro lidská práva (stížnost [číslo]), v níž se stěžovateli v obdobné věci dostalo částky [částka] za situace, kdy bylo shledáno porušení jak hmotněprávní, tak procesní části článku 3 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že v souzené věci došlo k porušení jen procesní části článku 3 Úmluvy, shledal soud odpovídající výši odškodnění v částce poloviční.

8. Žalobce ve včasném odvolání namítal, že zadostiučinění mu mělo být přiznáno v požadované výši. Argumentoval tím, že vedle již odkazovaného případu [příjmení] proti České republice, na jehož základě byla mezi stěžovatelem a Českou republikou uzavřená dohoda o narovnání přiznávající finanční zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši [částka], lze přihlédnout k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též„ ESLP“) ve věci [příjmení] proti České republice, kde byla stěžovateli přiznána náhrada nemajetkové újmy dokonce ve výši [částka]. Dále žalobce namítal, že mělo být přihlédnuto ke změně cenové hladiny a eventuálně i k současné výši inflace. Průměrná mzda v době odkazovaných případů činila cca [částka], v prvním čtvrtletí tohoto roku však činila [částka], což představuje nárůst o více než 51%; za období od roku [rok] do května [rok] se inflací snížila hodnota české koruny o 32%. Obecné soudy mají přitom možnost zohlednit v jednotlivých případech určité ekonomické faktory, o čemž svědčí judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Dále žalobce namítal, že neshledání porušení hmotněprávní části práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nemělo být důvodem pro snížení finanční zadostiučinění, neboť to, že v jeho případě nebyly včas shromážděny podklady a důkazy k tomu, aby mohlo být shledáno porušení hmotněprávní části, zapříčinilo právě neúčinné vyšetřování. Dále namítal, že přístupem žalované k němu (když je osočován z nepoctivého úmyslu), dochází k prohlubování vzniklé újmy, což by mělo být též zohledněno; že přiznané odškodnění nereflektuje preventivně - sankční funkci náhrady újmy; že soud porušil právo na spravedlivý proces, když se nevypořádal ani s nutností preventivně - sankčního působení náhrady nemajetkové újmy, ani s poukazem žalobce na problematiku zvýšení průměrné mzdy a zvýšené cenové hladiny. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhoví, nebo aby jej zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení.

9. Žalovaná ve včasném odvolání namítala nepřípadnost srovnání s věcí [příjmení] proti České republice, neboť v uvedené věci bylo (na rozdíl od věci posuzované) shledáno porušení čl. 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části. Odlišnost dále spočívá v tom, že po rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne [datum]) bylo prověřování trestního oznámení žalobce doplněno znaleckým posudkem (k objektivizaci příčiny zjištěných poranění žalobce) a vyšetřovacím pokusem (k ověření prostorových možností napadení žalobce ve vozidle městské policie), přičemž bylo zjištěno, že skutkový děj se nemohl odehrát tak, jak žalobce uvádí, a bylo pravomocně rozhodnuto o odložení věci. Bylo tedy prokázáno, že žalobce podal smyšlené trestní oznámení. Žalovaná nesporuje, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, ale žalobce byl povinen vznik nemajetkové újmy nejen tvrdit, ale i prokázat, jelikož neúčinným vyšetřováním smyšleného trestního oznámení nemajetková újma sama o sobě nevzniká. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že ho žalovaná tvrzením o smyšleném trestním oznámení dehonestuje, a poukázal na skutečnost, že proti němu nebylo započato žádné trestní stíhání ve smyslu podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění; údajný nepoctivý úmysl nevedl ani k zahájení žádného přestupkového či občanskoprávního řízení. Dále odkázal na případ [jméno] proti Slovenské republice, v němž bylo přiznáno finanční zadostiučinění za porušení článku 3 Úmluvy toliko v jeho procesněprávní složce.

11. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že věří tomu, že se žalobce právními a soudními řízeními vedenými„ proti systému“ neustále zabývá, nicméně tento způsob přivýdělku by neměl požívat právní ochrany. Opětovně poukázala na to, že z doplněného šetření trestního oznámení vyplynulo, že se skutkový děj nemohl odehrát tak, jak žalobce uváděl. Jelikož si žalobce byl vědom nepravdivosti svých obvinění, nemohl nedostatky ve vyšetřování oprávněně vnímat jako nespravedlnost.

12. Při jednání odvolacího soudu zástupkyně žalobce poukázala na nový rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ze dne [datum]) ve věci [příjmení] proti České republice, jímž bylo za porušení práva na účinné vyšetřování případu, který se odehrál v roce [rok], přiznáno odškodnění v částce [částka], přičemž bylo shledáno porušení článku 3 Úmluvy jen v jeho procesní části. Dle žalobce tato skutečnost opodstatňuje též důvodnost jeho poukazu na potřebu zohlednit inflaci, když v případě [příjmení] bylo přiznáno [částka] [anonymizována dvě slova] a nyní [částka].

13. Žalovaná setrvala na důvodech uvedených v odvolání; dodala, že uplatnění smyšleného nároku je v rozporu s dobrými mravy.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je z části důvodné, odvolání žalobce důvodným neshledal.

15. Soud prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav a vyvodil z něj v zásadě správné právní závěry, když žalobcem uplatněný nárok posoudil jako nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že jsou dány všechny zákonné předpoklady (odpovědnostní titul, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi) zakládající odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím; odpovědnostním titulem jsou nezákonné rozhodnutí Policie ČR o odložení věci a navazující rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] Městského státního zastupitelství v [obec] zrušená nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1376/18. Soud prvního stupně - na základě odůvodnění nálezu Ústavního soudu, jenž konstatoval, že orgány činné v trestním řízení porušily požadavky nestrannosti, důkladnosti a dostatečnosti vyšetřování - správně uzavřel, že Ústavním soudem zrušenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo žalobce na účinné vyšetřování vyplývající z článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“).

16. K újmě, která žalobci vznikla, lze dodat, že (jak konstatoval Nejvyšší soud) Evropský soud pro lidská práva (dále též„ ESLP“) v případě porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ESLP obvykle presumuje, že neúčinným vyšetřováním vznikla stěžovatelům nemajetková újma (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 3509/2019 - 191, dostupný na [webová adresa]). V posuzované věci bylo (navíc) výslechem žalobce a svědkyně [příjmení] prokázáno, že neúčinné šetření trestního oznámení na strážníky městské policie vyvolalo v žalobci pocit nespravedlnosti a nedůvěry ve státní orgány. Přihlížet bylo třeba též ke skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení projevily (jak konstatoval Ústavní soud ve shora označeném nálezu) sklon bagatelizovat tvrzení žalobce, protože je osobou žijící na okraji společnosti.

17. Odvolací soud se proto ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit v penězích, když následné další šetření trestního oznámení žalobce (tj. šetření provedené po datu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu) nelze za reparaci nemajetkové újmy považovat; odlišně však odvolací soud posoudil výši zadostiučinění, jehož se žalobci mělo dostat.

18. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že v posuzovaném případě bylo možné poskytnout žalobci odškodnění jen za porušení procesní složky článku 3 Úmluvy, neboť nelidské, resp. ponižující, jednání ve vztahu k žalobci zjištěno nebylo.

19. Odvolací soud měl na zřeteli, že pro posouzení výše požadovaného odškodnění nabídl žalobce ke srovnání řízení vedená u ESLP, v nichž byla odškodňována nemajetková újma vzniklá stěžovatelům neúčinným vyšetřováním, přičemž v řízení před soudem prvního stupně odkazoval žalobce zejména na věc [příjmení] proti České republice (stížnost [číslo]), v níž bylo shledáno porušení jak v hmotněprávní, tak v procesní složce (části) článku 3 Úmluvy, a stěžovateli se (následnou dohodou stran) dostalo odškodnění v částce [částka]. Dále žalobce (byť spíše okrajově) poukázal na řízení ve věci [příjmení] proti České republice (stížnost [číslo]), kdy bylo rovněž shledáno porušení článku 3 Úmluvy jak v hmotněprávní, tak v procesní složce, přičemž výše odškodnění činila [částka]. Ve vyjádření k odvolání žalované poukázal žalobce na rozhodnutí ve věci [jméno] proti Slovensku (stížnost [číslo]), jímž bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ([částka]) za porušení jen procesní složky článku 3 Úmluvy. Při jednání odvolacího soudu poukázal žalobce na nedávné rozhodnutí ve věci [příjmení] proti České republice (stížnost [číslo]), jímž ESLP (dne [datum]) přiznal odškodnění ([částka]) za porušení jen procesní složky článku 3 Úmluvy.

20. Odkazy žalobce na rozhodnutí ve věcech stěžovatelů [příjmení] a [příjmení] ohledně výše odškodnění, kterého se jim dostalo, shledal odvolací soud nepřiléhavými zejména proto, že v obou případech bylo shledáno též narušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy. Obě rozhodnutí byla navíc vydána za situace, kdy ústavní stížnosti proti rozhodnutím vycházejícím z neúčinného vyšetřování byly Ústavním soudem odmítnuty. Ve věci stěžovatele [jméno] (proti Slovensku) a stěžovatelky [příjmení] (proti České republice) bylo sice shledáno narušení toliko procesní složky článku 3 Úmluvy, ale též za situace, kdy ústavní soud stížnost proti rozhodnutí vycházejícímu z neúčinného vyšetřování odmítly. V posuzované věci se však žalobce domohl rozhodnutí, jímž bylo shledáno porušení jeho práva na účinné vyšetřování, již před Ústavním soudem - je přitom zřejmé, že domáhat se práva před ESLP je pro stěžovatele podstatně náročnější zejména v rovině procesně právní. Ve vztahu k výši částek přiznávaných ESLP a částek přiznávaných vnitrostátními soudy je na místě poznamenat, že z judikatury ESLP plyne, že výše přiměřeného zadostiučinění přiznaného vnitrostátním soudem nemusí dosahovat takové výše, kterou by ve svém rozhodnutí přiznal ESLP, jestliže celková výše zadostiučinění nebude nepřiměřeně nízká (srov. stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010). [příjmení] závěr plyne též z další judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, dostupný na www. [webová adresa]).

21. Při úvaze o výši odškodnění vyšel odvolací soud z premisy, že narušení jen procesní složky článku 3 odůvodňuje přiznání odškodnění v nižší částce, než v případech, v nichž bylo shledáno narušení též složky hmotněprávní. Byť se tomuto předpokladu„ vymyká“ posledně odkazovaná věc stěžovatelky [příjmení] (věc stěžovatele [jméno] jej potvrzuje), pokládá odvolací soud za opodstatněné stanovit významně nižší odškodnění tehdy, je-li zohledňováno„ jen“ porušení práva na účinné vyšetřování, na rozdíl od případů, v nichž je poskytováno odškodnění též za nelidské, resp. ponižující, jednání státních orgánů. Dále bylo na místě přihlédnout ke skutečnosti, že v této věci (na rozdíl od všech věcí odkazovaných) závěr o neúčinnosti vyšetřování učinil již Ústavní soud, nikoliv až ESLP. Všechny výše uvedené skutečnosti vzal odvolací soud v potaz, uvážil, že újma žalobci vzniklá spočívala zejména v pocitu nespravedlnosti a ztrátě důvěry v orgány státu, a v poměrech souzené věci shledal přiměřeným zadostiučiněním finanční odškodnění v částce [částka] Odvolací soud přitom neopomenul skutečnost, že orgány činné v trestním řízení projevily (jak konstatoval Ústavní soud ve shora označeném nálezu) sklon bagatelizovat tvrzení žalobce, protože je osobou bez domova (resp., dle Ústavního soudu, osobou žijící na okraji společnosti). Ke zranitelnosti žalobce vzhledem k jeho sociálnímu postavení odvolací soud přihlédl, neboť nebýt této skutečnosti, bylo by na místě stanovit odškodnění v částce nižší.

22. Námitce žalobce, že neshledání porušení hmotněprávní části práva nebýt podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nemělo být důvodem pro snížení finanční zadostiučinění, neboť to, že v jeho případě nebyly včas shromážděny podklady a důkazy k tomu, aby mohlo být shledáno porušení hmotněprávní části, zapříčinilo právě neúčinné vyšetřování, odvolací soud nepřisvědčil. Ústavní soud shledal nedostatečnost provedeného dokazování zejména v absenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a v neprovedení vyšetřovacího pokusu (k ověření, zda prostor ve vozidla umožňoval vedení útoku na žalobce způsobem jím popsaným), ostatní důkazy opatřené v průběhu šetření trestního oznámení k dispozici měl, přesto závěr o narušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy neučinil. Lze jen dodat, že důkazy Ústavním soudem postrádané (a opatřené s velkým časovým odstupem od zákroku městské police proti žalobci), tj. znalecký posudek z oboru zdravotnictví a vyšetřovací pokus, ve prospěch závěru o tom, že útok strážníka na žalobce ve vozidle městské policie proběhl způsobem žalobcem popsaným, nevyzněly. Na základě závěrů znaleckého posudku nebylo sice možné vyloučit, že strážníci proti žalobci užili nedovoleného násilí, nikoliv však v intenzitě žalobcem tvrzené (srov. odstavec 4). Velký časový odstup provedení těchto důkazů od zákroku strážníků nebyl podstatný, neboť znalecký posudek vycházel z lékařských zpráv vyhotovených bezprostředně po zákroku městské policie proti žalobci a účelem vyšetřovacího pokusu nebylo zjištění stop případného násilí, nýbrž ověření, zda k němu mohlo dojít způsobem žalobcem uváděným.

23. Odvolací soud neshledal případnou ani námitku žalobce, že soud prvního stupně nezohlednil otázku růstu průměrné mzdy a inflace. Předně je třeba podotknout, že Ústavní soud a Nejvyšší soud se požadavky na„ valorizaci“ výše přiznávaného odškodnění zabývaly ve vztahu k výši odškodnění přiznávaného za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, přičemž opakovaně konstatovaly, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního odškodnění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud odpovídající životní úrovni v České republice (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3385/20, dostupné na [webová adresa], a tam odkazovanou judikaturu). Ve prospěch přidržení se uvedených judikaturních závěrů i v poměrech souzené věci hovoří (vedle skutečnosti, že se též jedná o odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk) skutečnost, že žalobcem v tomto řízení uplatněná argumentace se od argumentace uplatněné žalobci v odkazovaných věcech ve své podstatě neliší.

24. K námitce žalobce, že při stanovení výše odškodnění by měl být zohledněn přístup žalované k němu (když je osočován z nepoctivého úmyslu) a že tvrzením o smyšleném trestním oznámení jej žalovaná dehonestuje, je třeba předně podotknout, že tato tvrzení byla uplatněna v rámci procesní obrany. Přitom se nejednalo o argumentaci ničím nepodloženou, neboť se odvíjela od výsledků doplněného šetření trestního oznámení podaného žalobcem. Nelze sice přisvědčit žalované, pokud z odložení trestního oznámení žalobce po doplnění dokazování v intencích nálezu Ústavního soudu dovozovala, že trestní oznámení bylo smyšlené, nelze ale ani přehlédnout, že (jak již bylo uvedeno výše) důkazy Ústavním soudem postrádané (následně opatřený znalecký posudek a vyšetřovací pokus) nevyzněly ve prospěch závěru, že se nedovolené násilí, jehož se strážníci městské policie měli dopustit, uskutečnilo způsobem a v intenzitě žalobcem uváděné. Odvolací soud proto uzavřel, že zohlednění způsobu procesní obrany žalované nebylo při stanovení výše odškodnění na místě.

25. Odvolací soud neshledal případnou ani námitku žalobce, že výše odškodnění měla být taková, aby plnila funkce preventivně - sankčního působení náhrady nemajetkové újmy. Zákon [číslo] Sb. vychází z reparačního pojetí institutu odškodnění nemajetkové újmy, nikoliv z pojetí sankčního, resp. preventivně - sankčního. Odkazoval-li žalobce v tomto směru na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09, jde o odkaz nepřiléhavý, neboť preventivně - sankční působení výše odškodnění bylo v odkazovaném rozhodnutí shledáno žádoucím při náhradě nemajetkové újmy způsobené nepravdivým tvrzením uveřejněným v periodickém tisku a nikoli při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb.

26. Odvolání žalované shledal odvolací soud částečně důvodným, když přisvědčil námitce nepřiléhavosti odkazu na věc [příjmení] proti České republice pro účely stanovení odškodnění a výši odškodnění přiznaného soudem prvního stupně (i s přihlédnutím k této námitce) korigoval. Námitce žalované, že bylo prokázáno, že trestní oznámení podané žalobcem bylo smyšlené, odvolací soud nepřisvědčil, neboť z odložení věci po doplnění šetření lze učinit jen závěr uvedený shora (srov. odstavec 24). Na již vyložené závěry lze odkázat též ve vztahu k námitce žalované, že vznik újmy nebyl prokázán, kterou odvolací soud případnou neshledal (srov. odstavec 16).

27. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), jinak jej jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř).

28. O nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř.

29. Dle ustálené judikatury dosáhne-li žalobce v řízení o odškodnění nemajetkové újmy dle OdpŠk satisfakce, je tuto skutečnost třeba považovat za plný úspěch ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, dostupné na [webová adresa]). Při určení výše odměny za zastupování advokátem je v těchto řízeních třeba dle judikatury (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, dostupné na [webová adresa]) vycházet z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.

30. Za řízení před soudem prvního stupně žalobci náleží náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši [částka] a v nákladech právního zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) za 8 úkonů právní služby po [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení § 7 a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) AT (příprava převzetí věci, podání žaloby [datum], přípis ze dne [datum], účast na soudním jednání [datum], návrh na doplnění dokazování ze dne [datum], účast u soudního jednání [datum], závěrečný návrh ze dne [datum] a účast u soudního jednání [datum]); 8 režijních paušálů po [částka] dle § 13 odst. 4 AT; cestovné za 3 cesty ze sídla advokátky na jednání soudu (410 km [obec] - [obec] a zpět), a to na jednání soudu dne [datum] v částce [částka] dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. (při náhradě za použití vozidla 4,70 Kč/km, kombinované spotřebě 6 l [číslo] km a ceně pohonných hmot 37,10 Kč/litr) a v částce 2x [částka] za soudní jednání ve dnech 26. 5. a [datum] dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. (při ceně 44,50 Kč/litr benzínu); náhrada za promeškaný čas strávený cestou ze sídla advokátní kanceláře na soudní jednání a zpět za 24 půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 3 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21% dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy [částka].

31. Za řízení před odvolacím soudem žalobci náleží náklady řízení spočívající v nákladech právního zastoupení za 3 úkony právní služby po [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení § 7 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) AT (odvolání, vyjádření k odvolání žalované a účast u soudního jednání); 3 režijní paušály po [částka] dle § 13 odst. 4 AT; cestovné za 1 cestu ze sídla advokátky na jednání soudu v částce [částka] (414 km [obec] - [obec] a zpět, při náhradě za použití vozidla 4,70 Kč/km, kombinované spotřebě motorového vozidla 6 l [číslo] km a ceně pohonných hmot [částka] benzínu); náhrada za promeškaný čas strávený cestou ze sídla advokátní kanceláře na soudní jednání a zpět za 8 půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 3 AT a daň z přidané hodnoty ve výši 21% dle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř., v součtu tedy [částka].

32. Na nákladech řízení před soudy obou stupňů tak žalobci náleží celkem [částka].

33. Lhůtu k plnění stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem s ohledem na administrativní komplikace spojené s čerpáním prostředků ze státního rozpočtu.

Poučení