11 Co 48/2025 - 418

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Palkovské a soudkyň JUDr. Zuzany Ihnátové a JUDr. Evy Placzkové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] d) [jméno žalobce], narozená dne [datum narození] bytem [Adresa žalobce B] e) [Jméno žalobce C], narozená dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] f) [Jméno žalobce D], narozený dne [Datum narození žalobce D] bytem [adresa žalobce] všichni zastoupeni usazeným evropským advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [jméno advokáta] sídlem [adresa advokáta] o určení dědického práva k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 12. 2024, č. j. 41 C 37/2020-399 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I. a III. výroku potvrzuje s upřesněním v odstavci I. tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobci domáhají určení, že dědici po zůstaviteli [jméno FO], narozeném [datum narození], zemřelém [datum], jsou žalobci a) [Jméno žalobce A] v rozsahu dědického podílu z 3/18, b) [Jméno žalobce B] v rozsahu dědického podílu z 3/18, d) [jméno žalobce] v rozsahu dědického podílu z , e) [Jméno žalobce C] v rozsahu dědického podílu z 3/36 a f) [Jméno žalobce D] v rozsahu dědického podílu z 3/36, a to z holografní závěti zůstavitele ze dne [datum] sepsané v německém jazyce.

II. Rozsudek okresního soudu se v odstavci II. výroku mění takto: Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 31.228 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 12.440 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované.

Odůvodnění

1. Rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno FO], narozeném [datum narození], zemřelém [datum], a to žalobce a) [Jméno žalobce A] v rozsahu dědického podílu z 3/18, b) [Jméno žalobce B] v rozsahu dědického podílu z 3/18, d) [jméno žalobce] v rozsahu dědického podílu z , d) správně e) [Jméno žalobce C] v rozsahu dědického podílu z 3/36 a f) [Jméno žalobce D] v rozsahu dědického podílu z 3/36, a to z holografní závěti zůstavitele ze dne 14. 4. 2023 (správně 2003) sepsané v německém jazyce (odst. I. výroku). Dále zavázal žalobce zaplatit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 44.827,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (odst. II. výroku) a zavázal žalobce zaplatit státu společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 12.326 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku (odst. III. výroku).

2. Rozsudek napadli v celém rozsahu včasným odvoláním žalobci a domáhali se změny napadeného rozsudku a vyhovění žalobě, případně zrušení a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Žalobci v podaném odvolání především namítali, že závěr o skutkovém stavu ve věci je v rozporu s provedeným řízením, ale i s provedenými procesními úkony. Žalobci svým podáním ze dne 20. 6. 2024 doplnili, že žalobou napadají obě závěti z 6. 11. 2007 z důvodu uvedených v žalobě a následujících podáních. Okresní soud v odůvodnění rozsudku pod bodem 25. chybně uvedl, že platnost závěti ze dne 6. 11. 2007, kterou zůstavitel odkázal pro případ své smrti finanční prostředky a pohledávky svému bratrovi [jméno FO], že tato závěť zpochybněna nebyla. Klíčovou otázkou je objasnění, zda zůstavitel ovládal český jazyk v takové míře, aby v tomto jazyce mohl pořizovat závěť. Žalobci tvrdí, že nikoliv a navrhli k prokázání tohoto svého tvrzení důkazy, které soudem byly provedeny, přičemž se jednalo zejména o svědecké výpovědi osob, které nemohly mít na věci právní zájem. Oproti tomu žalovaná tvrdila opak a jako důkaz k jejímu tvrzení byla provedena pouze její účastnická výpověď a nad rámec této výslech dvou svědků, přičemž nezákonnost provedení těchto dvou svědeckých výpovědí k důkazu žalobci namítali již v předešlém řízení. Soud tyto námitky nerespektoval. Byli-li jako svědkové vyslechnuti [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho asistentka, měli povinnost zachovat mlčenlivost, a to i po smrti klienta. Ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je proto potřebný souhlas všech právních nástupců, žalobci však souhlas nedali pouze žalovaná. Soud prvního stupně tak měl vycházet podle pokynu odvolacího soudu ze závěru, že při hodnocení důkazu se povinnost mlčenlivosti advokáta vůči klientovi nevztahuje na situace, kdy vystupoval jako svědek závěti, avšak uvedené nelze vztáhnout na poskytování ostatních právních služeb, nebyl-li povinnosti mlčenlivosti zbaven. Okresní soud tak mohl přihlédnout pouze k výpovědi svědků týkající se sepisu závěti a nemohl tak učinit závěry o dobré znalosti českého jazyka zůstavitele. Naopak svědkyně [jméno FO], bývala družka zůstavitele, tři ošetřující lékaři a jedna zdravotní sestra, která zůstavitele ošetřovala v roce 2008, dosvědčili, že zůstavitel česky neuměl, pouze žalovaná tvrdila opak. Neobstojí proto závěr soudu, že je nepravděpodobné, že by zůstavitel dobrovolně podepsal koncept závěti, které nerozuměl. Navíc z připojených důkazů, a to rozhodnutí soudu předcházejících této věci, tj. v případě neplatnosti allografní závěti ze dne 19. 10. 2008 vyplývá, že [tituly před jménem] [jméno FO] právně zastupoval žalovanou v těchto řízeních. Jeho věrohodnost tak je výrazně oslabena. Dle žalobců hodnocení důkazů soudem prvého stupně neodpovídá postupu vyplývajícímu z ust. § 132 o. s. ř. Žalobci proto navrhují změnu rozsudku okresního soudu, a to tak, aby žalobě bylo vyhověno, případně, aby věc byla znovu vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí.

3. Žalovaná k podanému odvolání navrhovala potvrzení napadeného rozsudku v celém rozsahu. Žalovaná má za to, že se okresní soud vypořádal s námitkou žalobců, že nelze přihlížet k výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho asistentky jako svědků obou závětí, jsou-li vázáni povinností mlčenlivosti s odkazem na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 208/2023-373 ze dne 20. 2. 2024, v bodě 10. Správně proto uzavřel, že k výpovědím obou svědků učiněných v tomto řízení lze přihlížet. Soudy správně konstatovaly, že „tím, že zůstavitel povolal nějakou osobu jako svědka pořízení své poslední vůle, zjevně byl srozuměn s tím, aby tato osoba podávala právě o tomto pořízení svědectví“. Žalovaná má za to, že pokud osoba neztížená duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou k právnímu úkonu, činí takový právní úkon podle své pravé, vážné a svobodné vůle s vyloučením tísně a nápadně nevýhodných podmínek, je třeba takový právní úkon považovat za platný a vlastně se smířit s tím, jaké následky vyvolává, i když je učiněn v jazyce, o kterém se jiné osoby pouze domnívají, že jej osoba neovládá dostatečně dobře, aby mu sama porozuměla. V daném případě bylo navíc prokázáno, že zůstavitel nabyl nemovitý majetek na území ČR na základě kupní smlouvy ze dne [datum] napsané v českém jazyce. Lze tak dospět k logickému závěru, že nabyl-li majetek platně na základě smlouvy napsané v českém jazyce, čili českému jazyku rozuměl natolik dobře, že nabytí vlastnického práva zrealizoval, tak také platně tento majetek odkazoval dědicům, i když tak učinil prostřednictvím dvou závětí opět v jazyce českém. Žalovaná dále poukázala na listinu z 2. 11. 2007, a to písemnou přípravu zůstavitele vlastnoručně jím podepsanou, která byla podkladem obou závětí ze dne 6. 11. 2017. Je vyloučeno, aby za této situace textu napsanému v jazyce českém zůstavitel nerozuměl.

4. Odvolací soud po vyhodnocení včasnosti a přípustnosti odvolání přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 206 odst. 1, § 212 věta prvá a § 212a odst. 5 o. s. ř. se závěrem, že odvolání není důvodné.

5. Žalobci předmětnou žalobu podali v souladu s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 Co 917/2016–405, kterým byli odkázáni k podání žaloby proti žalované na určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno FO], narozenému [datum narození] a zemřelému dne [datum], naposledy bytem [adresa]. Odkaz na podání civilní žaloby byl v dědickém řízení zdůvodněn skutečností, že žalovanou byly předloženy dvě allografní závěti ze dne 6. 11. 2007, podle nichž jsou povoláni za dědice zůstavitele [Jméno žalované] a [jméno FO]. Takto posouzené dědické právo se jeví pravděpodobnější s ohledem na pozdější datum závětí, a proto byli žalobci, jež odvozovali své dědické právo z holografní závěti ze dne 14. 4. 2003 odkázáni k podání žaloby na určení dědického práva. Žalobci v předmětném řízení upřesnili, že zpochybňují platnost a autenticitu obou závětí ze dne 6. 11. 2007 z důvodu, že zůstavitel neovládal český jazyk v takové míře, aby mohl porozumět komplexnímu jazyku, odkazům na nemovitosti s údaji o jejich zápisu do katastru nemovitostí, bankovní účty a další majetkové hodnoty. Žalobní petit specifikovali tak, že se domáhali určení, že žalobci s uvedením příslušných podílů jsou dědici po zůstaviteli [jméno FO], a to z holografní závěti zůstavitele ze dne 14. 4. 2003 sepsané v německém jazyce.

6. Okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, z důkazů v řízení provedených učinil správná skutková zjištění obsažená v odůvodnění napadeného rozsudku pod body 7. - 23., na která odvolací soud odkazuje s následujícími výhradami vztahujícími se k dílčím skutkovým zjištěním pod body 11., 12. poslední věta obou bodů a bodu 15. odůvodnění rozsudku. Uváděl-li okresní soud, pod body 11. a 12., že svědkyně [jméno FO] jako pracovnice advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] byli žalovanou zbaveni mlčenlivosti, a proto mohli vypovídat před soudem jako svědkové o skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti se zastupováním zůstavitele, odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasí. Z ust. § 21 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii plyne, že povinnost advokáta zachovat mlčenlivost se vztahuje i na dobu po smrti klienta. Obdobná povinnost odvozená od povinnosti advokáta platí i pro jeho asistentku. Ke zproštění advokáta povinnosti mlčenlivosti je proto potřebný souhlas všech právních nástupců. Žalovaná není jediným v úvahu přicházejícím dědicem, sama proto nemůže advokáta povinnosti mlčenlivosti zbavit. Při výpovědi těchto svědků je proto třeba rozlišovat dvě roviny. První zahrnuje skutečnosti, které lze učinit z jejich výpovědi jako svědků závětí a druhá skutečnosti, které se dozvěděli v souvislosti se zastupováním zůstavitele. Žalobci jako v úvahu přicházející dědicové advokáta mlčenlivosti nezprostili, k jeho svědecké výpovědi a svědecké výpovědi asistentky, lze proto přihlížet pouze ve vztahu k jejich roli svědků závěti. Povinnost mlčenlivosti se nevztahuje na poskytnutí svědectví ohledně pořízení závěti zůstavitelem. Okolnosti, které se advokát dozvěděl v roli svědka závěti, zejména o tom, zda zůstavitel vlastní rukou podepsal listinu obsahující podle projevu zůstavitele jeho poslední vůli, nejsou skutečnostmi, o nichž se advokát dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, nedopadá proto na ně povinnost mlčenlivosti. Účelem právní úpravy o účasti svědků při podpisu závěti je vyloučit pochybnosti o tom, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele. Jestliže zůstavitel povolal advokáta jako svědka závěti, z podstaty věci plyne, že v tomto směru advokáta žádal o poskytnutí svědectví o tom, jaká je jeho poslední vůle. Tato okolnost proto nemůže spadat pod povinnost mlčenlivosti v souvislosti s poskytováním právních služeb. Tím, že zůstavitel povolal nějakou osobu jako svědka pořízení své poslední vůle, zjevně byl srozuměn s tím, aby tato osoba podávala právě o tomto pořízení svědectví. Svědkem závěti současně může být i osoba, která na žádost zůstavitele závěť sepisovala (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1986/2009).

7. Odvolací soud má za to, že lze vycházet ze zjištění učiněných ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] ve vztahu k jeho roli svědka u obou závětí z 6. 11. 2007. V tomto směru bylo zjištěno, že závěti byly podepisovány v nemocničním pokoji v [město] na žádost zůstavitele podle konceptu, podepsaného zůstavitelem. Zůstavitel si porovnal koncept se zněním obou závětí a na výslovný dotaz svědka sdělil, že závěť odpovídá jeho vůli, že je vše v pořádku a závěť podepsal. Svědek i zůstavitel v té souvislosti hovořili česky. Rovněž z výpovědi svědkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že obě závěti byly podepisovány v nemocničním pokoji v [město] na žádost zůstavitele p. [jméno FO]. Obsah závěti byl přečten, zůstavitel přikyvoval a na výslovný dotaz odpověděl, že závěť odpovídá jeho vůli, že si to tak přeje, že je vše v pořádku. K dalším částem výpovědi svědkyně [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] odvolací soud již nepřihlížel vzhledem k tomu, že jmenovaní nebyli zbaveni mlčenlivosti všemi v úvahu přicházejícími dědici. Výpověď advokáta soud neshledává nevěrohodnou pouze z toho důvodu, že advokát žalovanou zastupoval v jiném řízení, neboť je v souladu s dalšími v řízení provedenými důkazy. V té souvislosti lze mimo jiné poukázat na provedený znalecký posudek, kterým bylo prokázáno, že podpis na závěti z 6.11.2007, na základě níž dědí žalovaná, je s vysokou pravděpodobností podpisem zůstavitele.

8. Odvolací soud taktéž nesouhlasí se zjištěním, které učinil okresní soud pod bodem 15. odůvodnění rozsudku obsaženým v poslední větě, že v souvislosti s podaným dovoláním Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že znalost českého jazyka nebyla v případě zůstavitele dostačující k porozumění závěti z 19. 10. 2008. Především byla-li posuzována platnost závěti ze dne 19. 10. 2008, dělo se tak v jiném řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 170/2010, ve kterém okresní soud po rozsáhlém dokazování dospěl k závěru, že zůstavitelova znalost českého jazyka nebyla dostačující k porozumění textu závěti ze dne 19. 10. 2008. Závěr okresního soudu vycházel z tam provedených důkazů, z nichž okresní soud dovodil nedostatek jazykových znalostí zůstavitele v době pořízení závěti, jakož i další důvody formální neplatnosti závěti. Krajský soud v Ostravě v rozsudku č. j. 56 Co 119/2016–706 ze dne 11. 5. 2016 rozsudek okresního soudu potvrdil se specifikovaným upřesněním, přičemž souhlasil se závěrem, že závěť z 19. 10. 2008 je neplatná pro neznalost jazyka a dále vyslovil závěr, že neplatná byla také z důvodu, že volba svědků byla nahodilá a dále z důvodu absence výslovného projevu zůstavitele před dvěma současně přítomnými svědky. Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2016, č. j. 56 Co 119/2016–706 zamítl. Z hlediska dovoláním vymezených důvodů shledal významné řešení právní otázky, zda lze závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou pořídit v jiném než mateřském jazyce zůstavitele a zda výslovný projev o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví zákon. Dovolací soud v jím posuzovaném řízení nedospěl k závěru, že by znalost českého jazyka zůstavitele nebyla dostačující. Uvedl, že není a nemůže být rozhodující závěr soudu o tom, že zůstavitel jako německý státní občan žijící na území ČR neporozuměl závěti ze dne 19. 10. 2008 v důsledku neznalosti českého jazyka, pokud nebyla zohledněna ta okolnost, že závěť zůstavitele ze dne 19. 10. 2008 obsahuje i text v jeho mateřském jazyce. Souhlasil se závěrem, že zůstavitel jednoznačným, pochyby nevzbuzujícím způsobem nedal najevo, že jde o jeho poslední vůli, závěr o neplatnosti závěti z řečeného důvodu shledal správným. Z uvedeného plyne, že dovolací soud rozhodl na základě jiných právních závěrů než uváděných okresním soudem, dle nichž shledal rozhodnutí okresního a krajského soudu správným, nikoli na základě závěru o neplatnosti závěti v důsledku neznalosti českého jazyka.

9. Odvolací soud souhlasí se závěry o skutkovém stavu učiněnými okresním soudem na základě provedeného dokazování obsaženými pod bodem 25. odůvodnění napadeného rozsudku s upřesněním, že v dědickém řízení žalovaná předložila dvě allografní závěti datované dnem 6. 11. 2007, platnost obou závětí byla ostatními dědici zpochybněna.

10. Dále souhlasí se závěry okresního soudu obsaženými pod bodem 26. odůvodnění, že zůstavitel obsahu závěti z 6. 11. 2007 sepsané v českém jazyce rozuměl. Jestliže žil v České republice od roku 1992, od roku 2005 kdy navázal vztah s žalovanou, která nemluvila německy, se začal učit českému jazyku, dokázal hovořit lámanou češtinou, jestliže podle jím podepsaného konceptu závěti sepsaného v českém jazyce, před dvěma svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, lze dovodit, že obsahu závěti sepsané v českém jazyce rozuměl. Tento závěr lze vztáhnou na obě závěti z 6.11.2007, neboť okolnosti jejich pořízení byly naprosto shodné, jak co do zúčastněných osob, místa a času. Následný vývoj s tímto závěrem korespondoval, neboť v dalším roce v souvislosti s postupující chorobou zůstavitel sepsal novou závěť ze dne 19. 10. 2008, ve které odkázal veškerý majetek žalované, která o něj pečovala. Následná závěť obsahovala současně text v německém jazyce, byť z hlediska formálního nebyla shledána závěť platnou, zůstavitel nicméně v němčině projevil vůli, aby již veškerý majetek nabyla žalovaná. Nikoli nepodstatnou je další skutečnost a sice, že nemovitosti, které se staly předmětem dědění, zůstavitel nabyl na základě kupní smlouvy sepsané taktéž v českém jazyce. Za všech těchto okolností se jeví argumentace žalobců, že zůstavitel nerozuměl českému jazyku a nerozuměl tak obsahu závětí pořízených dne 6. 11. 2017, nepřiléhavá. Vypovídali-li ošetřující lékaři ([tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a zdravotní sestra [tituly před jménem] [jméno FO] v řízení pod sp. zn. 12 C 170/2010, ve kterém se posuzovalo porozumění textu závěti ze dne 19. 10. 2008), že zůstavitel česky nekomunikoval, jednalo se o období 9-10/2008 za situace, kdy zůstavitel již nebyl léčen pro základní onemocnění, ale jednalo se o symptomatickou léčbu, kdy pacient umíral. Je pochopitelné, že v takovém stavu neměl motivaci snažit se mluvit česky, byť lámaně, jestliže čeština nebyla jeho rodným jazykem.

11. Podle § 3069 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

12. Podle § 175k odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá dědické právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.

13. Podle § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinné do 31. 12. 2013 závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby, určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.

14. Podle § 476 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

15. Podle § 476 odst. 2 obč. zák. v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná.

16. Podle § 476b obč. zák. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat.

17. Zůstavitel [jméno FO] byl občanem [stát], v řízení byl přítomen mezinárodní prvek, okresní soud se proto správně zabýval mezinárodní příslušností soudu věc rozhodnout. Správně dovodil, že s ohledem na úmrtí zůstavitele dne 29. 10. 2008 je nutno aplikovat § 17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen ZMPS). Dále správně dovodil, že podle § 18 odst. 1 téhož zákona se způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i účinky vad vůle a jejího projevu řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době projevu vůle. Podle § 18 odst. 2 téhož zákona forma závěti se řídí právem státu, jehož příslušníkem byl zůstavitel v době, kdy závěť učinil; stačí však, vyhoví-li právu státu, na jehož území byla závěť učiněna. Ve smyslu § 45 odst. 1 ZMPS pravomoc soudů k projednání dědictví na území České republiky je dána.

18. Obě závěti ze dne 6. 11. 2007 byly pořízeny na území [stát] v Nemocnici v [město], postačí proto vyhovují-li požadavkům obsaženým v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013.

19. Žalobci byli v dědickém řízení usnesením ze dne 27. 9. 2019, č. j. 10 Co 917/2016–405 ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 odkázáni na podání žaloby na určení, že jsou dědici po zůstaviteli [jméno FO] s ohledem na pravidlo, že pozdější závěť nahrazuje závěť předcházející, dědické právo osob povolaných závětí ze dne 6. 11. 2007 je silnější, než dědické právo osob ze závěti předcházející, tj. ze dne 14. 4. 2003. Žalobci v souladu s usnesením vydaným v dědickém řízení podali žalobu, jíž se v předmětném řízení domáhají určení dědického práva odvozeného ze závěti ze dne 14. 4. 2003, zpochybňovali obě závěti ze dne 6. 11. 2007. Závěti datované dnem 6. 11. 2007, jimiž zůstavitel povolal k dědění jednak žalovanou [Jméno žalované] a dále bratra [jméno FO] z formálního hlediska vyhovují náležitostem allografní závěti dle § 476b obč. zák. Allografní závěť sepsaná podle ust. § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli a jestliže se svědci na závěť podepsali. Nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti tak, že se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem k tomu, že závěť podle ust. § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závětí slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. Ze znění ust. § 476b obč. zák. nelze důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky) například přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ust. § 476b obč. zák. odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, ze dne 9. 5. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2985/99 a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011).

20. Svědkové obou závětí ze dne 6. 11. 2007 byli advokát [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho asistentka [jméno FO]. Oba shodně potvrdili, že zůstavitel po sepisu závěti výslovně odpověděl ano, listina odpovídá jeho vůli. Ačkoli mateřským jazykem zůstavitele byla němčina, zůstavitel českým jazykem lámaně hovořil. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že zůstavitel věděl a porozuměl textu závětí v tom smyslu, co má dědit jeho bratr a co žalovaná, pro sepis závětí měl připraven vlastnoručně podepsaný koncept sepsaný v českém jazyce, z něhož bylo při sepisu závětí vycházeno. Podle obsahu závětí se rovněž choval, neboť po určitém čase se rozhodl sepsat další závěť v níž projevil vůli odkázat vše pouze žalované. Nelze pominout rovněž tu skutečnost, že nemovitosti, které má nabýt dle závěti žalovaná, byly nabyty na základě kupní smlouvy sepsané taktéž v českém jazyce. Obě závěti ze dne 6. 11. 2007 odpovídají požadavkům ust. § 476b obč. zák., jsou platnými právními úkony a ve smyslu § 480 odst. 1 o. z. ruší dříve pořízenou závěť ze dne 14. 4. 2003, z níž žalobci odvozují svůj dědický nárok. Okresní soud posuzoval platnost pouze jedné závěti ze dne 6. 11. 2007, ačkoli žalobci zpochybňovali obě závěti. Nicméně vzhledem k tomu, že obě závěti byly sepisovány ve stejný den na stejném místě za přítomnosti stejných svědků, právní závěry ve vztahu k platnosti závětí jsou u obou shodné.

21. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů napadený rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. v odst. I. výroku potvrdil s upřesněním data předchozí závěti sepsané v německém jazyce, od níž žalobci dovozovali své dědické právo, kdy se správně jedná o rok 2003, nikoli 2023 a dále s upřesněním v označení žalobců ve shodě se záhlavím rozsudku. Potvrzen byl současně správný nákladový výrok v odst. III.

22. Výrok v odst. II. byl podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změněn. Žalovaná byla ve věci procesně úspěšná, ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. jí přísluší náhrada nákladů řízení. Tyto náklady představují odměnu advokáta dle § 7 a § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby. Náhrada nákladů řízení náleží pouze za účelné náklady, a to za převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě ze dne 15. 4. 2021, účast u jednání soudu dne 20. 10. 2021, vyjádření z 8. 11. 2021, účast u jednání soudu dne 12. 5. 2022 a účast u jednání dne 20. 7. 2023, sepis vyjádření k odvolání ze dne 6. 10. 2023, účast u jednání krajského soudu dne 20. 2. 2024, účast u jednání okresního soudu dne 4. 12. 2024, tj. 9 x 3.100 Kč, tj. 27.900 Kč, 9 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 2.700 Kč. Dále náklady žalované představují cestovní výdaje ke krajskému soudu a zpět k jednání dne 20. 2. 2024 vozidlem se spotřebou 8 l benzinu Natural 95 na 100 km při vyhláškové ceně 38,20 Kč za litr a sazbě 5,60 Kč/kilometr a ujetých 49,4 km, tj. částku 427,60 Kč a náhradu za promeškaný čas dvě půlhodiny po 100 Kč, tj. 200 Kč, v součtu po zaokrouhlení se jedná o náhradu nákladů za řízení před soudem prvého stupně ve výši 31.228 Kč. Tuto částku byli žalobci zavázáni zaplatit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta žalované. Odměna advokátu nebyla přiznána za sepis vyjádření ze dne 18. 1. 2022 vzhledem k tomu, že se nejednalo o vyjádření ve věci samé, ale pouze písemně podané důkazní návrhy. Neúčelným nákladem odvolací soud shledal sepis závěrečného návrhu ze dne 19. 7. 2023 a 4. 12. 2024 a 20. 2. 2024, který byl ze strany žalované podáván, aniž by k sepisu závěrečného návrhu byla vyzývána. Závěrečný návrh mohl být učiněn u nařízeného jednání a byl-li podán zvláště v písemné podobě, odměnu za tyto úkony nelze žalované přiznat.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodováno podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalovaná, přísluší jí tak náhrada nákladu odvolacího řízení. Tato náhrada představuje odměnu za dva úkony právní služby spočívající ve vyjádření k podanému odvolání a účasti u odvolacího jednání dle § 9 odst. 4 písm. a) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 5.620 Kč za jeden úkon právní služby, za dva úkony se tak jedná o 11.240 Kč. Za tytéž úkony náleží paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky v témže znění, tj. 2 x 450 Kč = 900 Kč. Dále byla přiznána požadovaná náhrada za promeškaný čas strávený cestou z [adresa] a zpět 2 půlhodiny po 150 Kč. Na náhradě odvolacích nákladů byla žalované celkově přiznána částka 12.440 Kč, kterou jsou žalobci podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinni zaplatit k rukám advokáta žalované.

Poučení