11 Co 53/2025 - 186

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená dne [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 80 150 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. října 2024, č. j. 27C 297/2023-158, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 42 500 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení (výrok I.); co do částky 37 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37 650 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení z částky 81 150 Kč za dobu od 21. 9. 2023 do 20. 3. 2023 žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 33 840 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně z titulu nezákonného trestního stíhání, které bylo zahájeno usnesením [orgán] orgánu ze dne 21. 6. 2022, č. j. [číslo], domáhala náhrady škody v podobě výdajů na obhajobu, nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a náhrady škody v podobě výdajů na psychologickou pomoc. Usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 10. 7. 2024, soud řízení zastavil co do částky 50 350 Kč s příslušenstvím na základě částečného zpětvzetí žaloby, když žalovaná uhradila žalobkyni na nemajetkovou újmu 25 000 Kč a na náhradu nákladů obhajoby 25 350 Kč. Mezi účastnicemi řízení bylo nesporné, že žalobkyně u žalované nárok uplatnila dne 20. 9. 2023.

3. Soud vyšel ze zjištění (ze spisu [orgán] sp. zn. [číslo], že usnesením [orgán] [orgán], [nazev], o zahájení trestního stíhání žalobkyně ze dne 21. 6. 2022, č. j. [číslo] které nabylo právní moci dne 12. 7. 2022, bylo žalobkyni sděleno obvinění pro spáchání přečinu zpronevěry dle ustanovení § 206 odst. 1, 3 tr. zák. Dne 6. 3. 2023 byla žalobkyně upozorněna na změnu právní kvalifikace a popis skutku dne 6. 3. 2023; věc byla nově posuzována jako zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák., upozornění si žalobkyně převzala dne 20. 3. 2023. Usnesením [nazev] ze dne 15. 6. 2023, č. j. [číslo], bylo trestní stíhání žalobkyně zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci; usnesení nabylo právní moci dne 20. 6. 2023. Soud provedl dokazování též výslechem žalobkyně (která, vedle jiného, uvedla, že po sdělení obvinění se u ní objevily sebevražedné myšlenky, které nikdy předtím neměla) a výslechy svědkyň [jméno FO] (sestry žalobkyně), [jméno FO] (dcery žalobkyně), [jméno FO] (kamarádky žalobkyně), [tituly před jménem] [jméno FO] (psycholožky žalobkyně), čestnými prohlášeními [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], a uvedl, jaká zjištění z těchto důkazů učinil.

4. Po právní stránce posoudil soud věc dle § 1 až 3, § 5, § 8, § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“) a dospěl k následujícím závěrům. Ohledně nároku na náhradu škody v podobě výdajů na obhajobu, které zůstaly předmětem řízení, soud uvedl, že dne 17. 4. 2023 se konala porada v čase od 17:00 hod. do 19:20 hod., nicméně dle advokátního tarifu (AT) žalobkyni náleží odměna pouze za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. c) AT bez ohledu na to, jak dlouho porada trvala; odměnu (včetně hotových výdajů) za 1 poradu již žalovaná žalobkyni přiznala dne 2. 6. 2023. Návrh na zastavení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2023 není úkonem ve věci samé [§ 11, odst. 1 písm. d) AT], když tímto jsou úkony směřující jednak přímo k meritu věci, ale zároveň úkony, které lze hodnotit jakožto nikoli jednoduché, což není případ tohoto návrhu na zastavení trestního řízení; tento úkon je tedy nutno posoudit jako návrh dle § 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 11 odst. 3 AT, za který náleží odškodnění ve výši odměny dle AT, které žalovaná žalobkyni poskytla. Ze shora uvedených důvodů soud již žalobkyni na náhradu nákladů obhajoby nepřiznal ničeho.

5. Ohledně nároku na náhradu výdajů za psychologickou pomoc měl soud za prokázané, že žalobkyně vynaložila na psychologickou intervenci 5 000 Kč a pojišťovna jí jako příspěvek na tyto služby poskytla 2 500 Kč. Žalobkyně vyhledala psychologa v průběhu trestního stíhání poté, kdy, jak svědci shodně uvedli, se u žalobkyně objevily sebevražedné myšlenky. Dle psycholožky [tituly před jménem] [jméno FO] žalobkyně do ordinace přišla ve špatném psychickém stavu a byla prováděna krizová terapie. Předmětem všech sezení bylo trestní stíhání, které v žalobkyni vyvolávalo úzkost, plačtivost a špatné myšlenky. Stav žalobkyně se ještě zhoršil po změně právní kvalifikace, kdežto po zastavení trestního stíhání se naopak výrazně zlepšil. Do doby trestního stíhání se u žalobkyně sebevražedné myšlenky neobjevily. Soud proto uzavřel, že výdaje na psychologa byly vynaloženy účelně v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobkyně, a žalobkyni částku 2 500 Kč přiznal.

6. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání soud uvedl, že žalobkyně byla (nevazebně) stíhána pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a od 3. 4. 2023 pro zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 tr. zákoníku, hrozil jí tedy nepodmíněný trest až 5 let odnětí svobody a od 3. 4. 2023 trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let; povaha věci s sebou nenese vyšší míru společenského odsouzení jako například trestné činy proti životu a zdraví či trestné činy v sexuální oblasti. Trestní stíhání žalobkyně trvalo necelý 1 rok, tj. přiměřenou dobu. Postup orgánů činných v trestním řízení byl však excesivní. [orgán] orgán přibral soudní znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO] k vypracování znaleckého posudku. V opatření jí byl mj. položena otázka, zda v opatření specifikované částky v jednotlivých dnech patřící společnosti [právnická osoba] byly zaúčtovány v účetnictví této společnosti a pokud ano, jakým způsobem byly tyto prostředky použity. V opatření byly částky v českých korunách. Znalkyně následně nezkoumala, zda jde o jinou měnu a nekontrolovala určené výběry podle bankovního výpisu. Pokud nezjistila zaúčtování výběru finančních částek v českých korunách, nezjišťovala ani, jakým způsobem byly finanční prostředky použity. Poté, co bylo znalkyni sděleno, že otázky v opatření byly zadány chybně (s tím, že se nejednalo o české koruny, ale o eura) provedla kontrolu výběrů a zjistila, že všechny sledované výběry z bankovního účtu společnosti byly zaúčtovány jako hotovostní platby společnosti. Po změně závěrů znalkyně bylo stíhání žalobkyně zastaveno. Pochybení [orgán] orgánu spočívalo v nepřesném zadání otázek pro znalecké zkoumání, v důsledku čehož došlo k prodloužení trestního stíhání žalobkyně a ke zvýšení újmy žalobkyně (zejm. s ohledem na změnu právní kvalifikace).

7. Ohledně dopadů trestního stíhání soud shledal, že žalobkyně trpěla nespavostí, byla ve špatném psychickém stavu a uvažovala o sebevraždě, což vyústilo až v návštěvy psycholožky, když nikdy předtím žalobkyně nemusela psychologa vyhledat a neměla sebevražedné myšlenky. Žalobkyně přestala v důsledku trestního stíhání chodit do společnosti, ačkoliv do té doby byla společenská. Soud nepřihlédl k tvrzeným dopadům, ke kterým mělo dojít před zahájením trestního stíhání v době prověřování, neboť tato fáze trestního řízení se nevede vůči konkrétní osobě a předcházela vydání nezákonného rozhodnutí. Soud přitom neshledal mimořádné důvody, pro které by mělo být k dopadům v době prověřování trestné činnosti přihlédnuto ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 13. 1. 2022. Následně soud uzavřel, že při zohlednění všech zjištěných skutečností je odpovídající „završující“ satisfakcí, jíž by se žalobkyni od žalované mělo dostat, částka 65 000 Kč. Konkrétní výši přisouzené částky odůvodňuje zejména povaha trestní věci, kdy žalobkyně byla ohrožena vysokou trestní sazbou odnětí svobody a hrozil jí nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestním stíháním bylo zasaženo do osobnostní sféry žalobkyně, zejm. jejího psychického stavu, a do pověsti a cti žalobkyně. Taktéž došlo k excesivnímu postupu orgánů činných v trestním řízení.

8. Soud provedl srovnání s výší odškodnění, které bylo přiznáno poškozenému ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „Věc 1“), kdy trestní stíhání poškozeného trvalo déle než u žalobkyně (cca 2 roky), přičemž bylo vedeno pro stejný trestný čin, poškozenému též hrozil trest odnětí svobody až 10 let, poškozený shodně jako žalobkyně nebyl stíhán vazebně, byl stíhán v souvislosti s výkonem svého povolání a přicházel v důsledku trestního stíhání o zakázky. Došlo k zásahu do jeho rodinného života, neboť trpěl psychickými problémy, špatně spal, byl nervózní, v čemž soud shledal podobnost s případem žalobkyně. Poškozený navíc přišel o některé přátele a došlo k omezení jeho sportovních aktivit s přáteli. Poškozenému ve Věci 1 bylo přiznáno zadostiučinění v penězích ve výši 60 000 Kč. Dále soud provedl srovnání s věcí vedenou u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dále též „Věc 2“), v níž trestní stíhání trvalo 531 dnů, tedy, stejně jako ve Věci 1, bylo delší než u žalobkyně, a bylo vedeno pro trestný čin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák., kdy poškozenému hrozil trest odnětí svobody na dobu 2 až 8 let (což byl vyšší trest, než trest hrozící v první části trestního stíhání žalobkyně, a naopak nižší, než v druhé části stíhání). Vazebně stíhán poškozený, stejně jako žalobkyně, nebyl. Poškozený měl obavy ohledně ukončení podnikatelské činnosti a s tím související obavy týkající se hledání nového zaměstnání, které by odpovídalo odpovídajícímu profesnímu zaměření a vzdělání; měl též obavy ohledně zrušení dlouhodobého trvalého pobytu v ČR. K zásahům do rodinného života nedošlo. Poškozený, stejně jako žalobkyně, trpěl nespavostí a k tomu vysokým krevním tlakem; zadostiučinění mu bylo přiznáno ve výši 34 000 Kč. Konečně soud provedl srovnání s věcí vedenou u OS pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „Věc 3“), kde trestní stíhání trvalo 1 rok a 8 měsíců, tedy déle než u žalobkyně, jednalo se o trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zák., poškozenému, která byl stíhán nevazebně, hrozil trest až na 10 let. Došlo k zásahu do jeho rodinného života, změnilo se výrazně jeho chování, trpěl depresemi a nadále užívá antidepresiva. Poškozený byl ve vyšším věku a došlo ke změně osobnosti a jeho chování. Uzavřel se do sebe, přestal komunikovat, navštěvovat své přátele a trpěl záchvaty vzteku. Ve Věci 3 bylo poškozenému přiznáno zadostiučinění 34 000 Kč.

9. K věci, kterou ke srovnání nabídla žalobkyně, tj. věci vedené Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. sp. zn. [spisová značka], soud uvedl, že poškozený byl, stejně jako žalobkyně, stíhán pro skutky, za které mu hrozila sazba 2 až 10 let odnětí svobody, trestní stíhání trvalo 1 rok, přičemž mu bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 270 000 Kč, soud se však neztotožnil se žalobkyní, že by tato věc byla ke srovnání vhodná. Podotkl, že poškozený byl trestně stíhán pro trestný čin pohlavní zneužití, což je výrazně závažnější a společností odsuzovaná trestná činnost. Poškozený, [funkce], byl zadržen, kauza byla medializována, což u žalobkyně nebylo. Na straně poškozeného byla prokázána nespavost, potíže s nalezením zaměstnání, byl zasažen jeho partnerský život, skončil u [funkce]; zásahy do osobní sféry poškozeného shledal soud výrazně závažnějšími než v případě žalobkyně.

10. Ve vztahu k požadovanému zákonnému úroku z prodlení soud uvedl, že okamžikem uplatnění nároku je doručení žádosti žalobkyně o náhradu újmy žalované, k čemuž došlo dne 20. 9. 2023. Lhůta 6 měsíců žalované uplynula dne 20. 3. 2024, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 21. 3. 2024; co do výše úroku z prodlení soud odkázal na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

11. Žalobkyně ve včasném odvolání (do výroku II.) namítala, že trestní stíhání představovalo velice citelný zásah do její osobní a majetkové sféry; po celou dobu trestního stíhání a jemu předcházejícího prověřování trpěla značným stresem a obavami o budoucnost, byla ohrožena její pověst poctivého a slušného člověka a schopnost fungovat v normálním životě; hrozilo jí naprosté zhroucení, kdy začala uvažovat o sebevraždě; jenom díky psychologické pomoci [tituly před jménem] [jméno FO] a podpoře svých blízkých od tohoto záměru upustila. Přestože má žalobkyně středoškolské vzdělání v oboru ekonomika nalézala se kvůli trestnímu stíhání v takovém psychickém rozpoložení, že se nemohla věnovat práci v oboru. Dále namítala, že soud prvního stupně učinil nesprávné závěry, když náležitě nezohlednil prokázané sebevražedné tendence žalobkyně. Soud měl přihlédnout k rozhodnutí, které ke srovnání navrhla, tj. k rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka]; v této věci poškozený byl jako [funkce] vycvičen, aby zvládal stresové situace. Předmětný rozsudek je zjevně v mnoha ohledech příhodný a měl být soudem zohledněn, neboť ač žalobkyni nebyla způsobena některá příkoří jako poškozenému [tituly před jménem] [právnická osoba]., [orgán] orgány mnoho let zkoušená žalobkyně se, na rozdíl od poškozeného [tituly před jménem] [právnická osoba]., ocitla ve vážném ohrožení života v podobě sebevražedných tendencí. Dále namítala, že soud prvního stupně měl vzhledem ke značně specifickým okolnostem případu žalobkyně mimořádné důvody, pro které mělo být k dopadům v době prověřování trestné činnosti přihlédnuto ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne 13. 1. 2022. Soud tak neučinil, i když žalobkyně uvedla, že již v souvislosti s prověřováním věci se z ní začal stávat „uzlíček nervů“, což potvrdili i někteří ve věci slyšení svědci, toto však soud nereflektoval. Proto žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 650 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 37 650 Kč od 21. 3. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 81 150 Kč od 21. 9. 2023 do 20. 3. 2024; navrhla též, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyní náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Žalovaná, která se z účasti při jednání odvolacího soudu omluvila, ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně věc po skutkové i právní stránce posoudil správně; žalobkyně v odvolání neuvádí takové argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozsudku. Navrhla, aby byl rozsudek jako věcně správný potvrzen.

13. Žalovaná se z jednání odvolacího soudu omluvila, o odročení jednání nežádala, bylo proto jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Právní zástupkyně žalobkyně, která se, spolu se žalobkyní, k jednání dostavila, odkázala na písemné vyhotovení odvolání a navrhla, aby odvolací soud rozhodl tak, jak v odvolání požadováno.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání žalobkyně neshledal opodstatněným.

15. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci a náležitě vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto v zájmu stručnosti na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

16. Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, byla žalobkyni způsobena dílem majetková újma, dílem újma nemajetková, přičemž odpovědnost za tyto újmy nese, ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., žalovaná, a ve vztahu k dílčím nárokům, které žalobkyně uplatnila, učinil poměrům této věci odpovídající závěry.

17. S ohledem na to, že proti důvodům, které vedly soud k zamítnutí žaloby co do částky 2 650 Kč (tato částka představuje část nákladů obhajoby), žalobkyně v odvolání konkrétně nebrojí (žádné námitky ohledně těchto důvodů neuvádí), postačí v tomto směru odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí (jak bylo reprodukováno v odstavci 4.), s nímž se odvolací soud ztotožňuje. Pro úplnost (resp. přehlednost) je na místě uvést, že z titulu náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby požadovala žalobkyně 28 000 Kč (ve vyúčtování nákladů obhajoby, které je založeno na č. l. 21 spisu, je uvedena částka 28 800 Kč; bylo však samozřejmě na žalobkyni, zda tyto náklady v tomto řízení uplatní zcela, či jen z části), přičemž se jí v průběhu řízení před soudem prvního stupně (dobrovolným plněním žalované) dostalo částky 25 350 Kč. Ohledně této částky, jakož i ohledně částky 25 000 Kč (představující odškodnění nemateriální újmy), kterou žalovaná žalobkyni též dobrovolně uhradila, byla žaloba vzata zpět a řízení bylo v této části (tj. co do částky 50 350 Kč s příslušenstvím) pravomocně zastaveno (usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. [spisová značka]). Na náhradě škody spočívající v úhradě (poloviny) nákladů psychoterapie požadovala žalobkyně částku 2 500 Kč, která jí byla napadeným rozsudkem přiznána. Vzhledem k tomu, že výrok I. nebyl odvoláním dotčen, byla předmětem odvolacího řízení částka 37 650 Kč s příslušenstvím, sestávající ze součtu částky 2 650 Kč s příslušenstvím (shora zmíněná část nákladů obhajoby) a částky 35 000 Kč s příslušenstvím. Ve vztahu k důvodům, pro které nebylo vyhověno žalobě co do částky 35 000 Kč (s příslušenstvím) - která představuje rozdíl mezi požadovaným odškodněním nemajetkové újmy (100 000 Kč) a zadostiučiněním, které soud prvního stupně shledal odpovídajícím v částce 65 000 Kč (v níž je zahrnuta částka 25 000 Kč, kterou dobrovolně uhradila žalovaná) - je žádoucí k odůvodnění napadeného rozhodnutí, se zřetelem k námitkám žalobkyně, uvést následující.

18. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při poskytování zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je při stanovení formy či výše zadostiučinění třeba vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012).

19. Právě uvedeným judikatorním požadavkům soud prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla, dostál; posoudil povahu trestní věci, délku trestního stíhání, jakož i dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, a své závěry též přiléhavě odůvodnil - též v tomto směru tedy lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout ani co do způsobu a rozsahu srovnání provedeného ke zjištění výše odškodnění, jehož se poškozeným dostalo v obdobných věcech.

20. Žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že ke komparaci nevyužil rozsudek Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], který ke srovnání nabídla (navrhla). K této námitce je třeba předně uvést, že zatímco ve Věcech 1 až 3, z nichž při komparaci soud prvního stupně vycházel, byly poškozené osoby trestně stíhány pro stejný trestný čin, jako žalobkyně (tj. pro zpronevěru), ve věci nabídnuté ke srovnání žalobkyní (dále též „žalobkyní poukazovaná věc“) byl poškozený stíhán pro trestný čin podstatně odlišný (pohlavní zneužívání). Již z tohoto důvodu je žalobkyní poukazovaná věc ke srovnání podstatně méně vhodná než Věci 1 až 3, z nichž vycházel soud prvního stupně. Přistoupil-li soud ve věci poukazované žalobkyní k odškodnění poškozeného za nemajetkovou újmu k peněžitému zadostiučinění v částce 270 000 Kč, je z odůvodnění rozhodnutí patrné, že tak učinil, když vzal v potaz zejména povahu trestní věci (v této souvislosti podotkl, že poškozenému bylo kladeno za vinu jednání, které je obecně považováno za odpudivé, zejména proto, že jeho objektem mělo být dítě), přičemž, vedle psychických a somatických problémů a zásahů do rodinného života poškozeného, měl na zřeteli způsob zadržení poškozeného (na pracovišti, mezi kolegy), délku zadržení, jakož i masivní medializaci věci. Posledně uvedené okolnosti (tj. způsob a délka zadržení a medializace věci) rovněž podstatně odlišují poukazovanou věc od případu žalobkyně, u níž k takovým zásahům nedošlo. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, když výši odškodnění, jehož se žalobkyni má dostat, stanovil se zřetelem k výši odškodnění, kterého se dostalo poškozeným ve Věcech 1 až 3, které jsou ke srovnání podstatně vhodnější než věc poukazovaná žalobkyní.

21. Žalobkyně soudu prvního stupně dále vytýká, že přiznané odškodnění dostatečně nezohledňuje intenzitu dopadů trestního stíhání na její psychiku, přičemž akcentuje zejména, že uvažovala o sebevraždě. K této námitce je vhodné uvést, že se zdravotními problémy se v důsledku trestního stíhání potýkali všichni poškození ve Věcech 1 až 3. Poškozený ve Věci 1 trpěl psychickými problémy, u poškozeného ve Věci 2 byla shledána nespavost a vysoký krevní tlak, poškozený ve Věci 3 trpěl depresemi (a užíval antidepresiva). Jsou-li další podstatné okolnosti (s výjimkou délky nevazebního trestního stíhání) ve srovnávaných věcech obdobné (stejná povaha trestní věci i trestní sazba, kterou byli poškození ohroženi) jako v případě žalobkyně, přičemž (s výjimkou poškozeného ve Věci 1) byla výše odškodnění poškozených podstatně nižší než výše odškodnění, jehož se dostalo žalobkyni, je na místě uzavřít, že intenzita dopadů trestního stíhání do psychického stavu žalobkyně našla výraz ve vyšším odškodnění žalobkyně (které činí 65 000 Kč), než odškodnění poškozeného ve Věci 1 (které činilo 60 000 Kč), a ve značně vyšším odškodnění žalobkyně než odškodnění poškozených ve Věci 2 a ve Věci 3 (v obou případech bylo přiznáno 34 000 Kč). Ze shora uvedených důvodů odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, shledal odškodnění nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla, částkou 65 000 Kč poměrům této věci odpovídajícím, přičemž takové odškodnění obstojí i ve srovnání s výší peněžité satisfakce, které se poškozeným dostalo soudními rozhodnutími ve věcech obdobných.

22. K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně při stanovení výše odškodnění nemajetkové újmy nepřihlédl - ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] - k dopadům, které na žalobkyni mělo prověřování trestné činnosti (k němuž docházelo od srpna 2018), a k poukazu na to, že žalobkyně byla trestně stíhána zejména kvůli absurdnímu pochybení [orgán] orgánů, které zaměnily měny (Euro za Kč), v nichž se (v rámci trestního stíhání prověřované) transakce uskutečnily, je třeba uvést následující.

23. Nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka], ze dne 10. 2. 2021, část výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu I. stupně, výroky II. a III. rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 21. 1. 2020, a výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] č. j. [spisová značka], ze dne 1. 10. 2018. Ústavní soud dospěl k závěru, že v poměrech posuzované věci nebyl na místě „kategorický závěr obecných soudů, že jakékoli kroky orgánů činných v trestním řízení před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání se nemohly negativně projevit v osobní sféře stěžovatele a nemůže k nim být při posuzování odpovědnosti státu za vadný výkon veřejné moci přihlíženo.“ Ústavní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel již v průběhu nalézacího řízení tvrdil, že jeho manželka spáchala sebevraždu (čtyři dny před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání poškozeného) přímo v důsledku zvyšování psychického tlaku v průběhu úkonů trestního řízení, při nichž [orgán] postupně konala otevřené i skryté pozorování domu a okolí stěžovatele, tedy mimo jiné i jeho manželky, která měla být [orgán] naváděna, aby stěžovatele „udala“, a dospěl k závěru, že tato argumentace poškozeného měla být obecnými soudy posouzena (aniž by předjímal výsledek takového posouzení). Ústavní soud uvedl též, že „tímto rozhodnutím nedeklaruje, že jednotlivcům vzniká bez dalšího náhrada či přiměřené zadostiučinění za jakoukoliv újmu jim způsobenou postupem orgánů činných v trestním řízení nehledě na jeho fázi a výsledek (…) skutkové okolnosti případu stěžovatele jsou však natolik jedinečné (sebevražda manželky pouhé 4 dny před formálním zahájením trestního stíhání), že je byly soudy povinny zohlednit při svém procesním postupu - aby dostály požadavkům na spravedlivý proces“. Dále se v nálezu (bod 40.) uvádí: „Ústavní soud zdůrazňuje, že považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (judikatorně dovozeného) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních – výjimečných – okolností. Tento nález nekonstituuje univerzální právo každého jednotlivce domáhat se náhrady újmy proti státu jen proto, že vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a že se musel podrobit s tím souvisejícím „běžným“ úkonům orgánů činných v trestním řízení. V nyní projednávané věci ovšem shledal Ústavní soud takové mimořádné okolnosti (viz body 31., 32. a 39. tohoto nálezu), na základě kterých dospěl k závěru, že apriorní nezohlednění negativních následků v životě stěžovatele před zahájením trestního stíhání není ústavně konformní.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, dostupný na https://nalus.usoud.cz).

24. Ze shora (v předchozím odstavci) uvedeného je patrné, že od judikatorně ustáleného pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá až po zahájení trestního stíhání, se mohou soudy odchýlit jen při existenci výjimečných okolností. Ve věci posuzované Ústavním soudem byla takovou okolností zejména sebevražda manželky poškozeného krátce před zahájením trestního stíhání, přičemž poškozený tvrdil, že k sebevraždě došlo v přímé souvislosti s jednáním orgánů činných v trestním řízení v období, které zahájení trestního stíhání předcházelo.

25. V nyní posuzované věci se nepatřičný postup orgánů činných v trestním řízení, k němuž mělo dojít v poukazované věci, tj. nátlak na poškozeného a jeho rodinu (projevující se otevřeným sledováním, či výzvou k „udání“ manžela), či jiný obdobně nemístný postup, ze spisu nepodává a není ani tvrzen. Pokud žalobkyně poukazuje na pochybení, kterého se orgány [orgán] dopustily záměnou měn, v nichž se měly uskutečnit prověřované transakce, je třeba podotknout, že se sice jednalo o pochybení (v jehož důsledku bylo proti žalobkyni vedeno cca jeden rok trestní stíhání), ze spisu se však nepodává (a žalobkyně to netvrdí), že by se jednalo o pochybení záměrné, vedené úmyslem žalobkyni poškodit. Žalobkyně se domáhá zohlednění období před zahájením trestního stíhání též s tím, že poté, kdy byla (v roce 2018) vyzvána k podání vysvětlení, byla hluboce fyzicky a psychicky otřesena, netvrdí však, že již od tohoto okamžiku měla sebevražedné myšlenky (ty se objevily, jak se podává z výslechu žalobkyně, až po sdělení obvinění). Tato okolnost (myšlenky na sebevraždu), i kdyby ji bylo možné pokládat za výjimečnou okolnost ve smyslu poukazovaného nálezu, tudíž nemůže opodstatnit zohlednění období předcházející zahájení trestního stíhání, neboť v tomto období nenastala, a žádné jiné výjimečné okolnosti se (jak již bylo řečeno), ze spisu ani z tvrzení žalobkyně nepodávají.

26. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, v poměrech nyní posuzované věci neshledal takové (výjimečné) okolnosti, které by (ve smyslu poukazovaného nálezu Ústavního soudu) umožňovaly odškodnit nemateriální újmu vzniklou před zahájením trestního stíhání.

27. Pro úplnost je vhodné dodat následující. Žalobkyně v odvolání, bez bližšího odůvodnění, citovala část odůvodnění rozsudku zdejšího soudu ze dne 21. 1. 2020, č. j. [spisová značka], která se týkala důvodů, pro které bylo poškozenému přiznáno odškodnění ve výši 130 000 Kč. Předně je vhodné poznamenat, že jde o rozsudek, který byl ve výroku o výši odškodnění zrušen poukazovaným nálezem Ústavního soudu. Žalobkyně část odůvodnění rozsudku č. j. [spisová značka] citovala patrně (snad) proto, že jsou v něm obsaženy úvahy (z nichž soud vycházel, když prováděl srovnání výše přiznaného odškodnění s odškodněním, jehož se poškozenému dostalo v jiné věci), ke kterým Ústavní soud vyslovil výhrady. V nyní posuzované věci, v níž jsou skutkové poměry jiné, provedl soud prvního stupně komparaci výše odškodnění, kterého se poškozeným dostalo v obdobných věcech, náležitě (viz výše). S ohledem na to, že žalobkyně důvody, pro které na rozsudek č. j. [spisová značka] odkázala, nerozvedla, není odvolacímu soud zřejmé, jak by odkaz na (zrušené) rozhodnutí v jiné (skutkově odlišné) věci mohl zpochybnit správnost závěrů soudu prvního stupně ve věci nyní posuzované.

28. Žalobkyně se domáhá změny napadeného výroku II. též potud, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do zákonného úroku z prodlení z částky 81 150 Kč za dobu od 21. 9. 2023 do 20. 3. 2024. Soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení od 21. 9. 2023, nýbrž až od 21. 3. 2024. Ze spisu se podává (a mezi účastnicemi řízení o tom nebylo sporu), že předběžné uplatnění nároku učinila žalobkyně podáním, které bylo žalované doručeno dne 20. 9. 2023. Následujícím dnem (21. 9. 2023) počala žalované běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk. Dále je ze spisu (z částečného zpětvzetí žaloby ze dne 12. 3. 2024) patrné, že částka 50 350 Kč (z toho 25 000 jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 25 350 Kč jako náhrada nákladů obhajoby) byla uhrazena před uplynutím zákonné šestiměsíční lhůty - ohledně této částky se žalovaná v prodlení neocitla (řízení ohledně této částky s příslušenstvím bylo zastaveno usnesením ze dne 18. 6. 2024, č. j. [spisová značka]); ohledně částky, která byla žalobkyni přiznána nad rámec dobrovolného plnění, se žalovaná v prodlení ocitla, jak správně shledal soud prvního stupně, až dne 21. 3. 2024. Lze tedy uzavřít, že zákonného úroku z prodlení z částky 81 150 Kč za dobu od 21. 9. 2023 do 20.3. 2024 se žalobkyně domáhá neopodstatněně - dílem (co do úroku z prodlení z částky 37 650 Kč) proto, že v této části byla žaloba podána nedůvodně, ve zbývající části proto, že v prodlení se žalovaná ocitla až dne 21. 3. 2024.

29. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně správného výroku o nákladech řízení, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované náklady řízení nevznikly.

Poučení