11 Co 71/2024 - 712

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyní: a) [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti částečnému rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 1. 2024, č. j. 11 C 377/2020-654 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvého stupně se v části výroku pod bodem I, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [jméno FO] [adresa], obec [adresa] (hodnota 124 660 Kč), zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Napadený rozsudek se v části výroku pod bodem I, kterou byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (hodnota 34 366,50 Kč a 2 646,50 Kč), označených takto v geometrickém plánu č. 645-9/2023 ze dne 27. 1. 2023, k němuž přidal souhlas Katastrální úřad pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary dne 1. 2. 2023 č. PGP113/2023403, mění tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá.

III. Ve zbývajícím rozsahu se výrok pod bodem I a dále výrok pod bodem II napadeného rozsudku mění takto: Soud nahrazuje projev vůle žalované uzavřít se žalobkyněmi tuto smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“): [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] Sídlo: [adresa], IČO: [IČO], DIČ: [Anonymizováno] (dále jen „převádějící“) a [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0], bytem [adresa], [jméno FO], [adresa] [jméno FO], a [tituly před jménem] [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], bytem [Anonymizováno]. [právnická osoba]. [adresa], [jméno FO], [adresa] [jméno FO], (dále jen „nabyvatelky“) u z a v í r a j í podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) smlouvu o převodu pozemku Čl.

I. Převádějící je příslušný hospodařit ve smyslu zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s pozemky ve vlastnictví státu, vedenými na listu vlastnictví [Anonymizováno] u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary. Převádějící převádí touto smlouvou do spoluvlastnictví nabyvatelek, a to ideální každé z nich, pozemek v katastrální území [adresa], obec [jméno FO], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v hodnotě 216 145,60 Kč. Čl. [jméno FO]. Nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě vznikl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 35 C 131/2017, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 29 Co 183/2020339. Z uvedeného nároku nabyvatelek bude touto smlouvou vypořádáno 216 145,60 Kč. Čl.

III. Převádějící převádí nabyvatelkám pozemky, uvedené v čl. I. této smlouvy, včetně součástí a příslušenství, se všemi právy a povinnostmi, a nabyvatelky je do svého vlastnictví přijímají, přičemž každá z nabyvatelek obdrží id. každého jednotlivého výše uvedeného pozemku. Čl.

IV. Správní poplatky se za podání návrhu na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy dle ustanovení § 21a odst. 1 zákona o půdě a ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, nevyměřují.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na nákladech řízení před soudem prvého stupně částku 335 081,31 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 85 328,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované povinnost uzavřít se žalobkyněmi dohodu o převodu náhradních pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [jméno FO] [adresa] a parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] k uspokojení jejich restitučního nároku ve výši 377 818,60 Kč (výrok I) a žalované uložil nahradit žalobkyním náklady řízení ve výši 133 243,20 Kč (výrok [jméno FO]). Rozsudek odůvodnil tím, že původní žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] byl jako dědic po zemřelé [jméno FO], původní vlastnici pozemků PK 197, 200 a 202 v k. ú. Zličín, které jí byly odňaté ve smyslu zákona o půdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, oprávněnou osobou. Z tohoto důvodu se podle § 11a zákona o půdě domáhal náhradních pozemků, avšak uspokojení svého restitučního nároku nedosáhl ani po více než 30 letech od jeho uplatnění, když ohledně zanedbatelné části pozemku PK 197 v k. ú. Zličín bylo žalovanou rozhodnuto teprve dne 20. 11. 2012 a do zbývajícího nároku až rozsudkem soudu ze dne 2. 3. 2020, z něhož teprve vyplynulo, že za nevydané pozemky PK 200 a 202 přísluší žalobci náhrada. Přes upozornění žalobce na stavební charakter odňatých pozemků i judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ocenila žalovaná nevydané pozemky PK 200 a 202 chybně jako pozemky zemědělské na 361 124,70 Kč, a na tomto setrvala v každém dosud vedeném řízení, přestože sama předkládala k důkazu znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který je oceňoval jako stavební. Pozemky PK 200 a 202 v k. ú. Zličín bylo třeba dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. ocenit jako pozemky stavební, při zařazení do hl. m. Praha za jednotkovou cenu 250 Kč/m2, když byly ještě před uzavřením trhové smlouvy z 21. 11. 1949, kterou je byla původní vlastnice nucena převést, výměrem KNV v Praze ze 14. 4. 1949 zahrnuty do stavebního obvodu pro stavbu opravárny strojů, a následně bezprostředně využity k výstavbě, za jejímž účelem byly vykoupeny. Byť s ohledem na dostatečnou výši restitučního nároku nebylo rozhodující, mají-li být aplikovány srážky z jednotkové ceny, soud uzavřel, že k aplikaci srážek z důvodu stavební nesrostlosti, absence přístupu po zpevněné komunikaci a možnosti napojení na veřejný vodovod, kanalizaci a rozvod elektřiny nebyl s ohledem na skutková zjištění důvod. Neměnný postoj žalované k ocenění pozemků vylučoval žalobce z možnosti domoci se uspokojení restitučního nároku prostřednictvím veřejných nabídek, v nichž by žalovaná rovněž nerespektovala ocenění odňatých pozemků jako stavebních. Účast na veřejných nabídkách jako předpoklad pro úspěšné uplatnění nároku prostřednictvím žaloby na nahrazení projevu vůle proto nelze podle judikatury Nejvyššího soudu po žalobci spravedlivě požadovat. Délku správního řízení i nerespektování judikatury při oceňování pozemků bylo možno posoudit jako liknavý a svévolný postoj žalované, proti němuž se lze podle judikatury Ústavního soudu bránit žalobou na nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o vydání konkrétního pozemku. Při rozhodování o tom, zda jsou pozemky způsobilé být vydány jako pozemky náhradní, soud vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu a hodnotil, zda převodu pozemků nebrání zákonné výluky dle § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. Pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] představují pouze přístupový pás k Chráněnému ložiskovému území [adresa], přičemž kupní smlouvou uzavřenou mezi žalobkyněmi a společností [právnická osoba]. si dosavadní nájemce pozemků zajistil přístup k ložiskovému území. Soud dospěl k závěru, že převažuje-li dle zákona o půdě nad zajištěním lesního či zemědělského využití pozemku požadavek na zmírnění majetkových křivd, je argumentace žalované, že tato dohoda je obcházením zákona o půdě a způsobu vypořádání restitučních nároků, irelevantní. Též námitku, že vydání pozemku brání jeho užívání třetí osobou, která jej potřebuje k zajištění své činnosti, v situaci, kdy přístup této třetí osoby je zajištěn kupní smlouvou, považoval soud za účelovou. Co se týče pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], soud vycházeje z platného územního plánu neshledal žádnou ze zákonných překážek pro jeho vydání. Mezi účastníky sporné ocenění pozemku jakožto pozemku zemědělského bylo přesvědčivě vysvětleno znalcem [tituly před jménem] [Anonymizováno]. Soud dospěl k závěru, že v obecné rovině sice platí požadavek žalované na ekvivalenci mezi hodnotou odňatých a náhradních pozemků, na druhou stranu je však třeba vycházet z konkrétních okolností, které v daném případě nejsou srovnatelné. Vyjádření žalované, že za účelem eliminace rizika vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalobkyně se jeví jako nejvhodnější, aby pozemek žalobkyním vydán nebyl, za situace, kdy restituční nárok je po více než 30 letech od podání žádosti a nutnosti vedení mnoha soudních řízení uspokojený pouze z malé části, jen dokresluje obstrukční přístup žalované. Soud tedy shledal, že všechny požadované náhradní pozemky jsou způsobilé k vydání, přičemž jejich hodnota nepřevyšuje hodnotu nevypořádaného restitučního nároku žalobkyň.

2. Žalovaná podala proti rozsudku včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvého stupně chybně dovodil, že žalovaná postupovala svévolně, liknavě a diskriminovala původního žalobce a žalobkyně jsou tedy oprávněny domáhat se uspokojení svých restitučních nároků v řízení o nahrazení projevu vůle, aniž provedl důkazy navrhované žalovanou vztahující se k prokázání, že se právní předchůdce žalobkyň řádně neúčastnil veřejných nabídek a neusiloval o uspokojení svých nároků tímto zákonným způsobem. Provedené důkazy nesprávně právně hodnotil. Soud na základě provedených důkazů dospěl k chybnému závěru, že pozemky PK 200 a 202 v k. ú. Zličín je třeba ocenit jako stavební. I kdyby se mělo skutečně jednat o stavební pozemky, pak měly být při jejich ocenění aplikovány srážky dle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky. Soud dále dospěl k chybným závěrům, že požadované náhradní pozemky jsou převoditelné a že pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] je třeba ocenit jako zemědělský, ačkoli bylo prokázáno, že je určen jako územní rezerva k zastavění a z ostatních skutečností vyplynulo, že bude brzy zastavěn.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedly, že rozsudek je věcně správný. Vydání pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] je v souladu s primárním účelem zákona o půdě, kterým je zmírnění způsobených majetkových křivd a který má podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu přednost před zemědělským využitím pozemků. Vydáním pozemků nedojde k omezení či narušení veřejného zájmu, který spočívá v zajištění přístupu společnosti [právnická osoba]. přes tyto pozemky k chráněnému ložiskovému území, jejich vydáním nedojde k narušení tohoto příjezdu či jiného nakládání s tímto územím, a pozemky jsou tak vhodné k vydání. Pozemek parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] není územním plánem určen k zastavění, ale je zařazen toliko do rezervy, u které má být potřeba a plošné nároky uvedeného využití teprve prověřeny. Pozemek je zemědělským pozemkem, je tak i využíván, a je proto vhodný k vydání a jeho ocenění je správné.

4. Žalobkyně po vydání napadeného rozsudku, ve vyjádření k odvolání, vzali žalobu částečně zpět ohledně pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [jméno FO] [adresa] (hodnota 124 660 Kč) s ohledem na sdělení [jméno FO], že mu byl pozemek vydán, a odvolací soud proto podle § 222a odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k tomuto pozemku napadený rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.

5. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalované i vyjádření žalobkyň a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné jen zčásti.

6. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci, kdy žádný podstatný důkaz neopomněl. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti měl z provedených důkazů prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Z provedených důkazů přitom učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalovaná v odvolacím řízení nenavrhovala. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

7. Soud prvého stupně přitom nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy, zejména listinami vztahujícími se k veřejným nabídkám a revizním posudkem k ocenění pozemků PK 200 a 202 v k. ú. Zličín, kdy provedenými důkazy byl skutkový stav zjištěn dostatečně, případně navržené důkazy byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, jak soud prvého stupně v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.

8. Odvolací dále poukazuje na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu, srov. zejména nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), podle kterých v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní [právnická osoba] ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu zákona o půdě může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (srov. např. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (§ 11a zákona o půdě), je podmíněno zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Judikatura Nejvyššího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce [právnická osoba] ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. usnesení ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, a ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

9. Byly-li odňaté pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby apod.), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, nebo ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 72/2020, a usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020, či ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1167/2020). Nejvyšší soud současně ve své judikatuře aproboval i flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, přičemž kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněna současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést. Na stavební charakter původních pozemků v době jejich odnětí lze tedy usuzovat na základě různorodých kritérií (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby; srov. usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 28 Cdo 2505/2021, či ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2984/2022, jakož i judikaturu v něm citovanou, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 280/23, jímž byla ústavní stížnost vůči němu odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).

10. Judikatura Nejvyššího soudu dále jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek oprávněné osobě požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu [právnická osoba] ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (srov. např. rozsudek ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015). Ani oprávněná osoba se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě (rozsudek ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018). V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu pak byla dovozena rovněž další kritéria „vhodnosti“ pozemku, a to např. zda lze pozemek zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), nebo zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

11. Soud prvého stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 4, § 11, § 11a a § 28a zákona o půdě, a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožnil, kromě posouzení vhodnosti k převodu pozemků parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa], a pro stručnost v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku v této části též odkazuje. Mezi stranami nebylo sporné, že žalobkyně jsou právními nástupkyněmi oprávněné osoby (§ 4 zákona o půdě), když jsou právními nástupkyněmi původního žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], který byl dědicem po zemřelé [jméno FO], původní vlastnici pozemků PK 200 a 202 v k. ú. Zličín, které ji byly odňaté ve smyslu zákona o půdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Soud prvého stupně především dospěl ke správnému závěru o liknavém a svévolném postoji žalované spočívajícím v tom, že původní žalobce v důsledku postupu žalované nedosáhl uspokojení svého restitučního nároku ani po 30 letech od jeho uplatnění v devadesátých letech minulého století, kdy žalovaná především zjevně nesprávně ocenila odňaté pozemky v k. ú. Zličín jako zemědělské (částkou 361 124,70 Kč), ač byly státem určeny k výstavbě, a na tomto nesprávném (mnohonásobně nižším) ocenění setrvávala navzdory závěrům tří znaleckých posudků, včetně znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], předloženého samotnou žalovanou, které oceňovaly pozemky jako stavební (v cenách ve výši 9 233 060 Kč až 11 837 250 Kč), ale i navzdory tomu, že jí musely být známy okolnosti, za kterých pozemky přešly na stát (za účelem stavby opravárny strojů), jakož i závěry judikatury soudů, podle kterých je třeba za těchto podmínek ocenit nevydané pozemky jako stavební. Soud prvého stupně přitom správně vycházel z výměru KNV v Praze ze dne 14. 4. 1949, zn. 713-4-28/3-1949-II/2, jímž byly předmětné pozemky zahrnuty do stavebního obvodu obcí Zličín a Řepy pro stavbu opravárny strojů z důvodu naplnění schváleného stavebního plánu na rok 1949 ze dne 15. 2. 1949, a bezprostředně po uzavření trhové smlouvy, uzavřené dne 21. 11. 1949 mezi Československými stavebními závody, n. p. jako kupujícím a [jméno FO] jako prodávající, byly na základě stavebního povolení ze dne 26. 11. 1949 pro tento účel využity. Byť tedy v době převodu na stát byly pozemky evidovány jako zemědělské, je třeba je ocenit jako pozemky stavební podle cenových předpisů k datu 24. 6. 1991, tj. podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (za jednotkovou cenu 250 Kč/m2). Soud prvého stupně přitom správně uzavřel, že tento neměnný postoj žalované k nesprávnému ocenění pozemků znemožnil původnímu žalobci úspěšně se účastnit (s takto vyčísleným nárokem) veřejných nabídek. Za této situace vytýkat žalobkyním, resp. jejich právnímu předchůdci, neaktivní přístup k uspokojování restitučního nároku, nelze. V této souvislosti je nutno rovněž zdůraznit, že ke stejným závěrům dospěly soudy v dalších řízeních, vedených mezi týmiž účastníky o tomtéž restitučním nároku, včetně Nevyššího soudu (viz usnesení ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1380/2023, ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2282/2023, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2197/2023), přesto žalovaná nezměnila svůj postoj k otázce ocenění pozemků ani v rámci tohoto odvolacího řízení, což jen potvrzuje závěr soudu prvého stupně o svévoli žalované.

12. Se soudem prvého stupně lze přitom souhlasit i v tom, že s ohledem na skutková zjištění z provedeného dokazování nebyl důvod při ocenění pozemků aplikovat srážky podle přílohy č. 7 oceňovací vyhlášky, přičemž s ohledem na dostatečnou výši (dosud nevyčerpaného) restitučního nároku (a hodnotu požadovaných pozemků) ani nebylo rozhodné, zda tyto srážky mají být aplikovány, tedy zda pozemky měly být oceněny ve výši stanovené v posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] (9 233 060 Kč), či ve výši stanovené v posudcích Vysoké školy ekonomické v Praze (11 837 250 Kč), nebo Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích ve znění dodatku č. 2 (11 008 640 Kč), kdy aplikace těchto srážek by nic neměnila na důvodnosti uplatněného žalobního požadavku.

13. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, pokud neshledal existenci žádné ze zákonných či judikatorních překážek pro vydání pozemku parc. č. 638/1 v k. ú. Mezirolí, který je ornou půdou, a skutečnost, že je územním plánem vymezen jako územní rezerva ve smyslu § 23b odst. [právnická osoba] zákon, neznamená, že je určen k zastavění, neboť tento uvažovaný záměr se má v budoucnu teprve prověřovat. Z těchto důvodů pak soud prvého stupně dospěl rovněž ke správnému závěru, že pozemek je třeba ocenit jako pozemek zemědělský, nikoli stavební, kdy správně též vycházel z odborných závěrů znalce [tituly před jménem] Bělohlávka.

14. Odvolací soud se však neztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že pozemky parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] a [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] jsou vhodnými k převodu jako náhradní pozemky. Tyto pozemky, které jsou pronajaty společnosti [právnická osoba]., představují jedinou přístupovou cestu k Chráněnému ložiskovému území [adresa], kde je uvedenou společností prováděna hornická činnost, a vydání pozemků je tak v rozporu s veřejným zájmem, spočívajícím v zajištění přístupu k tomuto ložisku nerostů. Stanovením chráněného ložiskového území se sleduje zabezpečení zvýšené ochrany ložisek vyhrazených nerostů, které jsou ve vlastnictví státu, proti znemožnění nebo ztížení jejich budoucího dobývání (srov. § 16 horního zákona č. 44/1988 Sb.). Lze tak dospět k závěru, že převodem pozemků by mohlo dojít ke ztížení či dokonce znemožnění dobývání nerostu na tomto území. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že mezi žalobkyněmi a společností [právnická osoba]. došlo k uzavření kupní smlouvy k těmto pozemkům, neboť nelze vyloučit, že v budoucnosti by mohl chráněné ložiskové území využívat jiný subjekt, který by tak neměl zajištěn příjezd k tomuto území po pozemcích ve vlastnictví státu, čímž by mohlo dojít k ohrožení využití tohoto území k těžbě nerostů. Dalšími důvody k závěru o nevhodnosti pozemků k převodu je nemožnost pozemky zemědělsky obhospodařovat, jestliže jsou užívány jako přístupová cesta k chráněnému ložiskovému území, a spekulativní povaha tohoto požadovaného převodu pozemků k prodeji třetí osobě, jak vyplývá z již uzavřené kupní smlouvy mezi žalobkyněmi a společností [právnická osoba].

15. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I ve věci samé podle § 220 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

16. V důsledku změny napadeného rozhodnutí ve věci samé odvolací soud změnil podle § 220 o. s. ř. i související nákladový výrok. O nákladech řízení před soudem prvého stupně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně byly ve věci úspěšné, neboť jejich nárok na nahrazení projevu vůle žalované k převodu náhradních pozemků byl shledán důvodným. Řízení v dané věci je svojí povahou řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., kdy nárok oprávněné osoby lze uspokojit vícero způsoby a soud v řízení není žalobním návrhem (petitem) vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2423/2008). Ukáže-li se v průběhu řízení, že oprávněnou osobou vybraný pozemek není k převodu způsobilý, lze žalobě vyhovět i převodem jiného (vhodného) pozemku. Skutečnost, že v průběhu řízení docházelo k částečným zpětvzetím žaloby ohledně požadovaných pozemků pro nemožnost jejich vydání (zjištěnou až v průběhu řízení, o níž žalobkyně v době podání žaloby nemohly vědět) a že z tohoto důvodu došlo k zamítnutí žaloby ohledně dvou pozemků, není s ohledem na charakter tohoto řízení významná. Žalobkyním tak náleží právo na plnou náhradu nákladů řízení. Při stanovení výše mimosmluvní odměny zástupce žalobkyň je třeba vycházet z hodnoty vydávaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 6064/2017). V tomto případě je rovněž nutno aplikovat § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), tj. u úkonů právní služby učiněných od doby vstupu žalobkyň do řízení vycházet z dvojnásobku odměny snížené o 20 % v důsledku zastoupení dvou osob, kdy soud prvého stupně takto nepostupoval. Výše náhrady nákladů řízení žalobkyň před soudem prvého stupně tak činí celkem částku 335 081,31 Kč, která sestává z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), odst. 2, 3, § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), určené z tarifní hodnoty ve výši 216 145,60 Kč, a to za 6 úkonů právní služby v sazbě 9 180 Kč (příprava a převzetí zastoupení, podání ve věci, účast na jednáních) a 1 úkon právní služby v poloviční sazbě 4 590 Kč (podání z 21. 2. 2022) při zastoupení původního žalobce, dále za 12 společných úkonů právní služby (podání ve věci, účast na jednáních) v sazbě 14 688 Kč a 1 úkon právní služby v poloviční sazbě 7 344 Kč (podání z 1. 8. 2023) při zastupování dvou žalobkyň, paušální náhrady hotových výdajů za 20 úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrady cestovních výdajů ve výši celkem 27 656,70 Kč za cesty vlakem a osobním automobilem z [adresa] a zpět, včetně náhrad za promeškaný čas za 100 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1, 3 cit. vyhlášky), a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), kdy v podrobnostech lze odkázat na specifikaci jednotlivých úkonů právní služby a hotových výdajů ve vyúčtování nákladů řízení žalobkyně a v odůvodnění nákladového výroku v napadeném rozsudku, které žádná ze stran nezpochybnila.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. obdobně. Žalobkyním vznikly náklady odvolacího řízení v částce 85 328,55 Kč, která sestává ze snížené mimosoudní odměny za 4 společné úkony právní služby při zastoupení 2 osob (2 vyjádření k odvolání, účast na jednání přesahující 2 hodiny) podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, určené z tarifní hodnoty ve výši 216 145,60 Kč sazbou 14 688 Kč, paušální náhrady hotových výdajů za 8 úkonů právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrady cestovních výdajů ve výši 7 367,46 Kč za cestu osobním automobilem z [adresa] do [Anonymizováno] a zpět (při délce cesty celkem 930 km, průměrné spotřebě nafty 6 l/100 km, ceně nafty 38,70 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km), náhrady za promeškaný čas za 20 půlhodin po 100 Kč (§ 13 odst. 4 adv. tarifu) a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení