11 Co 73/2024 - 517

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. 1[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení práva služebnosti o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 1. 2024, č. j. 2 C 118/2023-453 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 12 342 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně advokátky [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu na určení, že pozemková parcela parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je zatížena služebností opravňující každého vlastníka stavební parcely parc. č. [hodnota] brát vodu ze studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], vše v k. ú. [adresa], a svádět ji na pozemek panující (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 49 368 Kč (výrok II). Rozsudek odůvodnil tím, že měl za prokázané, že vlastníkem uvedené studny je žalovaný, který se stal vlastníkem pozemku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Pokud obec [adresa] nebyla vlastníkem studny, nemohl souhlas zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 platně založit tvrzenou služebnost v podobě práva vlastníka pozemku parc. č. [hodnota] odebírat vodu ze studny. Obec nebyla oprávněna udělovat oprávnění k odběru vody ze studny a usnesení zastupitelstva obce bylo nicotným právním jednáním. Dále měl soud za prokázané, že studna na pozemku parc. č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] byla do roku 2018 v obci považována za obecní studnu na návsi. Teprve rozhodnutími ve věci sp. zn. 8 C 233/2019 bylo zjištěno, že tomu tak není. Žalobkyně se proto v roce 2003 mohla oprávněně domnívat, že studna patří obci, a mohla být v dobré víře, že souhlas s odběrem vody byl udělen oprávněným subjektem. Její skutkový omyl by tak byl omluvitelný a bylo by možné uvažovat, že právo odebírat vodu ze studny mohla vydržet podle § 1260 odst. 1 o. z., kdy vydržecí doba podle § 1091 odst. 2 o. z. činila 10 let. Předpokladem vydržení je však existence tzv. kvalifikované držby, tedy držby pravé, řádné a poctivé, kterou by žalobkyně vykonávala nepřetržitě a nerušeně nejméně 10 let. Bylo na žalobkyni, aby prokázala, že jí svědčí právní titul (alespoň domnělý), který byl způsobilý ke vzniku drženého práva, že právo vykonávala nerušeně nejméně 10 let a byla vzhledem k objektivním okolnostem oprávněně přesvědčena, že jí právo náleží. Soudy ve věci sp. zn. 19 C 110/2019 týkající se ochrany držby sice dospěly k závěru, že žalobkyně držbu nerušeně vykonávala nejméně 15 let, avšak při rozhodování o žalobě proti rušení držby je poskytována prozatímní ochrana poslednímu poklidnému stavu nezávisle na tom, zda je v souladu s právem, či nikoli. Správní soudy i správní orgány, které rozhodovaly ve věci veřejnoprávního povolení k odběru vody žalobkyní ze studny, pak vycházely z rozhodnutí ve věci ochrany rušené držby. Z těchto důvodů soud prvého stupně žádným z těchto rozhodnutí nebyl při rozhodování vázán. Základním předpokladem pro vydržení práva služebnosti brát vodu ze studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] je existence právního titulu způsobilého ke vzniku práva. Žalobkyně své právo odvozovala z usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003, jehož znění je neurčité. Není zřejmé, jaké studny se týkalo, když označení „studna na návsi“ bez bližší specifikace vyvolává nejistotu, o jakou studnu se jedná. Dle tvrzení žalovaného se jedná pravděpodobně o studnu na pozemku parc. č. 53, který byl historicky návsí. I pokud by soud vycházel ze zjištění soudu v řízení sp. zn. 8 C 233/2019, že studnou na návsi v obci byla všeobecně vnímána studna na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], je zde neurčitá formulace ohledně práva odběru vody, kdy není zřejmé, zda právo napojit vodu ze studny náleželo p. [jméno FO] osobně, nebo se mělo vázat ke konkrétnímu pozemku, na jakou dobu bylo právo uděleno, ani zda udělení práva odběru vody ze studny mělo mít charakter věcného, či obligačního práva. Souhlas obce mohl mít charakter jak věcného břemene, tak výprosy. Ohledně neurčitosti usnesení byla žalobkyně soudem vyzvána k prokázání tvrzení, že usnesení mělo založit právo odběru vody ze studny pro každého vlastníka pozemku parc. č. [hodnota], avšak žádný důkaz nenavrhla. Současně se nepodařilo opatřit žádost p. [jméno FO], z jejíž formulace by mohly vyplynout bližší informace o povaze práva. Z žádného z důkazů není zřejmé, zda povolení k odběru vody mělo být věcným břemenem (služebností) nebo výprosou, pročež nelze uzavřít, že se mělo jednat o věcné břemeno, které by mohlo být žalobkyní vydrženo. Dále není z usnesení patrné, proč by jím mělo vzniknout právo odběru vody vlastníkovi pozemku parc. č. [hodnota]. Podle výpisu z katastru nemovitostí byla ke dni 29. 9. 2003 jediným vlastníkem tohoto pozemku žalobkyně. Z žádného důkazu nevyplynulo oprávnění p. [jméno FO] ke zřizování věcného práva ve prospěch pozemku parc. č. [hodnota]. Pokud není znám obsah žádosti p. [jméno FO], nelze na základě dokazování usuzovat, zda mělo obcí udělené právo svědčit p. [jméno FO] osobně, či jiné osobě, nebo mělo být spjato s určitým pozemkem, trvale či po omezenou dobu. Pokud žalobkyně své právo odvozuje od souhlasu zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003, není usnesení způsobilým podkladem pro vznik tvrzené služebnosti. Mohlo vést nejvýše ke vzniku osobní služebnosti pro p. [jméno FO], která však jeho úmrtím zanikla. Aby mohlo vést ke vzniku služebnosti ve prospěch pozemku parc. č. [hodnota], muselo by z jeho obsahu výslovně vyplývat, že měla vzniknout služebnost ve prospěch tohoto pozemku. Usnesení však neobsahuje zmínku o pozemku parc. č. [hodnota] ani o jeho vlastníkovi. Tento titul tedy nezakládal žádné právo žalobkyně. Pro vydržení tvrzeného práva žalobkyní by její držba musela být nejen řádná a poctivá, ale i pravá, tedy musela by se zakládat na titulu způsobilém k založení práva. K vydržení práva odpovídajícího služebnosti ve prospěch pozemku může podle judikatury Nejvyššího soudu dojít pouze tehdy, pokud je právo na základě příslušného titulu drženo vlastníkem panujícího pozemku. Žalobkyně sice od roku 2004 odebírala vodu ze studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], avšak její držba se nezakládala na žádném titulu. Mimoto se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by vlastníkovi služebného pozemku, žalovanému, bylo dáno v roce 2004 na vědomí, že žalobkyně odebírá vodu ze studny, aby měl možnost vydržení práva zabránit. Skutečnost, že se žalobkyně řadu let chovala určitým způsobem, odebírala vodu ze studny, neznamená, že je oprávněným držitelem tohoto práva. Jelikož se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci titulu opravňující ji jako vlastníka pozemku parc. č. [hodnota] k výkonu tvrzeného práva, právo odebírat vodu ze studny nemohlo být žalobkyní vydrženo. Jelikož žalobkyně tvrzené právo vykonávala nerušeně pouze po dobu kratší než 20 let, nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení služebnosti. Přestože žalobkyně v řízení výslovně nezměnila svá skutková tvrzení, že by své právo k odběru ze studny odvozovala od konkrétní historické služebnosti namísto usnesení zastupitelstva obce z roku 2003, zabýval se soud i touto možností. Pokud by se žalobkyně v průběhu řízení rozhodla výkon práva čerpat vodu ze studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] opírat o historicky existující služebnost, jednalo by se o zásadní změnu skutkových tvrzení, kterou žalobkyně jednak neučinila, druhak by vyžadovala změnu žaloby. Z vyjádření vrchní správy z roku 1920 k žádosti [jméno FO] o přidělení pozemků č. 31 a č. 28 mj. vyplynulo, že se na pozemku č. [hodnota] nacházela studna a z této obyvatelé okolních stavení brali vodu. Z listiny není zřejmé, jaký přesný charakter služebnost měla, jednalo-li se o služebnost pozemkovou a zda mezi oprávněnými pozemky byl i pozemek parc. č. [hodnota]. Pozemkový úřad ve vztahu k pozemku č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v přídělové listině žádný záznam o služebnosti neuvedl. Soud proto dospěl k závěru, že ke dni přídělu pozemek č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nebyl žádnou služebností zatížen.

2. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, která namítala, že soud prvého stupně nevycházel podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z posouzení předběžné otázky držby práva soudy ve věci ochrany rušené držby a správními orgány i správním soudem. Žalovaný v řízení před správními orgány o povolení k odběru vody skutkový stav napojení žalobkyně nerozporoval, před soudem prvého stupně jej rozporoval. Soud si nepoložil otázku, zda by bylo možné uskutečnit napojení osobou bez vztahu k určité nemovitosti. K realizaci napojení je vždy třeba odběrného místa. Potrubí (přípojku) lze považovat za vnitřní vodovod. Soud si měl položit otázku, odkud a kam mělo být realizováno napojení podle žádosti [jméno FO]. Nadto byla vlastníkem nemovitostí od roku 2000 žalobkyně, která s J. [jméno FO] žila ve společné domácnosti více než 11 let. Pokud soud měl pochybnosti, zda se jedná o osobní nebo věcné břemeno, měl poučit žalobkyni podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., což neučinil, přestože v rozsudku tvrdil opak. Soud se nezaobíral tím, že i kdyby J. [jméno FO] měl ujednáno věcné právo k napojení a odběru vody jen pro sebe, zda se toto právo nestalo součástí společného jmění manželů [jméno FO] nejpozději v roce 2014. J. [jméno FO] zemřel dne 31. 12. 2018. Pokud soud měl pochybnosti o obsahu povolení k odběru vody podle žádosti J. [jméno FO], zda se jedná o věcné břemeno, či výprosu, o délce trvání a osobě, které mělo právo svědčit, měl žalobkyni poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalovanému žalobkyně nedávala na vědomí, že odebírá vodu, neboť o tom byl informován jako starosta obce i jako soukromá osoba tím, že jeho syn pomáhal při budování výkopu. Nadto v té době považovala žalobkyně za vlastníka studny obec [adresa]. Žalobkyně rozporovala závěr soudu, že se její držba nezakládala na žádném titulu. Soud se opomněl zaobírat tím, že J. [jméno FO] nabyl (vydržel) právo za trvání manželství a tím je titul dán. Navíc žalovaný do roku 2019 nerozporoval stav, že přípojka je žalobkyně a ona je oprávněna k odběru vody. Soud pozapomněl, že pozemek a stavba se na ní se nacházející mohly mít odlišné vlastníky do 31. 12. 2013. Do roku 2018 žalovaný nerozporoval, že studna je ve vlastnictví obce [adresa]. Soud nereflektuje skutkový stav vnímání studny v obci [adresa] od roku 1991 do 30. 6. 2018. Žalobkyně i její manžel měli vždy pravou poctivou držbu na základě usnesení zastupitelstva obce [adresa] ze dne 29. 9. 2003 a i kdyby tomu bylo jen u J. [jméno FO], pak žalobkyně právo získala do společného jmění manželů. Žalobkyni se podařilo prokázat vznik a výkon jejího práva odpovídající věcnému břemeni (služebnosti), soud přešel opakovaně zjištěný skutkový stav věci 2 správními orgány a 3 soudy. Neodůvodnil, proč nevycházel z těchto skutkových zjištění a právního posouzení držby práva, resp. právního titulu svědčícího žalobkyni, aby mohla získat vodoprávní povolení k odběru vody do své nemovitosti. Soud svá skutková zjištění ohledně historicky existující služebnosti opřel jen o přídělovou listinu a zákon přídělový. To, že existuje stará služebnost čerpat vodu, která je nezaknihovaná a řídí se zvykovým právem, jak uvádí listiny Vrchní správy Velkostatku Červené Poříčí z roku 1920, nijak nehodnotil. Studna nebyla součástí pozemku v době jejího zbudování, protože na ni dopadala výjimka ze zásady, že stavba je součástí pozemku, zakotvené v ustanovení § 297 o. z. o. Soud nezkoumal výjimky z této zásady dle § 418 a § 419 o. z. o., tzv. superedefiáty. Soud se nezaobíral tím, že studna nebyla součástí pozemku, a proto nemohla být v přídělové listině uváděna služebnost k pozemku. Studna byla věcí movitou a nepodléhala evidenci pozemkového katastru. Soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkazy, které by osvědčily praxi zastupitelstva obce [adresa] při povolování odběru vody z obecních studen. Soud nesprávně hodnotil skutkový stav věci, když o věcném břemeni napojení a odběru vody ze studny J. [jméno FO] byl přesvědčen pouze o právním titulu osobní služebnosti. Jedná se o spekulaci soudu vycházející z doslovného jazykového výkladu usnesení zastupitelstva obce [adresa] z 29. 9. 2003. Soud není oprávněn vykládat vůli účastníků tohoto závazkového vztahu jen podle jazykového vyjádření textu, neboť ten reagoval na žádost J. [jméno FO]. V případě, kdy není k dispozici počátek právního úkonu, žádost J. [jméno FO], soud zkoumal podle jazykového vyjádření jen část právního úkonu, a tedy vůli účastníků právního vztahu nelze plně objasnit jen podle písemného znění textu, bez přihlédnutí k dalším okolnostem věci. Soud je povinen zkoumat obsah vůle účastníků hmotněprávního jednání a respektovat ji. Pokud bylo při podání žádosti J. [jméno FO] zastupitelstvu obce [adresa] (včetně žalovaného) jasné, o kterou studnu se jedná, nemusel být uváděn konkrétní pozemek. Dále bylo každému účastníkovi právního úkonu jasné, že se bude napojovat nemovitost na pozemku p. č. [hodnota] v obci [adresa], protože vedení vnitřního vodovodu musí mít začátek (ve studni) a konec v nemovité věci obývané J. [jméno FO] společně se žalobkyní. Pokud by soud použil průměrného rozumu při výkladů vůle účastníků napojení a odběru vody z obecní studny „Na návsi“, pak mohl rozpoznat, že vodoměr se pravidelně montuje na vodovodní potrubí mající konec v domě či bytě a začátek ve studni. Soud neobjasnil rozsah a způsob odběru vody ze studny, který měl být podle jeho hodnocení jen osobním břemenem J. [jméno FO] bez vztahu k nemovité věci (domu), kde bydlel se žalobkyní. Soud nesprávně hodnotil skutkový stav věci, když si nepoložil otázku vydržení práva napojení a odběru vody ze studny ze strany J. [jméno FO] na základě domnělého právního titulu. Nehodnotil, že se žalobkyně stala manželkou J. [jméno FO] v roce 2005, a že J. [jméno FO] v roce 2014 nabyl práva věcného k nemovité věci za doby trvání manželství. Nezabýval se, zda žalobkyně nenabyla spoludržbu práva napojení a čerpání vody ze studny. Nesprávně nepřihlédl k důkazům prohlášením bývalých zastupitelů obce, kteří schvalovali žádost o napojení podanou J. [jméno FO]. Soud vydal překvapivý rozsudek, když neumožnil žalobkyni zjistit změnu právního hodnocení skutkového stavu soudem, že nebude vycházet při právním hodnocení z dříve zjištěných předběžných posouzení správními orgány a soudy. Porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když všechny důkazy hodnotil v neprospěch zjištění skutkového stavu. Soudem nebyla dodržena.

3. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, nesouhlasil s důvody odvolání a navrhl napadený rozsudek potvrdit.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že při posledním jednání soudu prvého stupně bylo účastníkům dáno poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř. a po tomto poučení nebyly uváděny žádné další rozhodné skutečnosti ani navrhovány další důkazy. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, a to ani po doplnění dokazování v odvolacím řízení, odvolací soud ani nemohl dospět k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech odkazuje.

6. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl celou řadu dalších navržených důkazů, kdy provedenými důkazy byl skutkový stav zjištěn dostatečně nebo navržené důkazy byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, případně z tohoto důvodu z provedených listinných důkazů neučinil žádná skutková zjištění, jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.

7. Ze stejných důvodů odvolací soud nepřipustil jako nadbytečné v odvolání navržené důkazy seznamem historického majetku obce, oddacím listem manželů [jméno FO] a úmrtním listem [jméno FO], neboť byly pro rozhodnutí ve věci nevýznamné. Navíc tyto důkazy byly žalobkyní uplatněny v rozporu se zásadou koncentrace řízení až v odvolacím řízení, ačkoliv se žalobkyni dostalo poučení soudu prvého stupně před vyhlášením rozsudku podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Důkaz příkazem [právnická osoba] Přeštice ze dne 10. 2. 2020, č. j. PR-OSD-PLJ/4700/2020, odvolací soud neprovedl z důvodu, že tento důkaz již byl proveden (při jednání dne 25. 7. 2023) soudem prvého stupně, který z důkazu učinil správné skutkové zjištění o odběru vody ze studny žalobkyní bez povolení (viz bod 26 rozsudku), přičemž odvolací soud nedospěl k závěru, že je z důkazu možné dospět k jinému skutkovému zjištění (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

8. Odvolací soud ještě v souladu s § 205a písm. f), § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování nově předloženými důkazy, kdy z vyjádření obce [adresa] ze dne 29. 2. 2024 a připojených příloh zjistil, že tato obec vede ve svém majetku na základě hospodářské smlouvy ze dne 28. 8. 1991 3 studny – u kulturního zařízení, Na Mochůrkách a na návsi, k nimž je připojeno 5 vodovodů (včetně vodovodu ze studny na návsi k č.p. 33 vybudovaného v roce 2004), které obec po dobu jejich existence respektuje jako zdroje vody pro zásobování nemovitostí, přičemž tento postoj neovlivnily změny vlastníků nemovitostí v průběhu let, kdy pro obec by ani nebylo možné sledovat všechny změny v majetkovém uspořádání. Na žádost [jméno FO] ze dne 16. 2. 2009 o povolení odběru vody z obecní studny obec [adresa] odpověděla přípisem ze dne 26. 2. 2009, že žádost byla projednána na veřejném zasedání zastupitelstva obce s výsledkem, že zastupitelé souhlasí. Ve vyjádřeních k dotazu obce se [jméno FO], [jméno FO] a manželé [Anonymizováno] vyjádřili tak, že když se stali vlastníky nemovitostí v [Anonymizováno], neměli pochybnost o jejich připojení vodovodem na obecní studnu.

9. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci soudem prvého stupně je správné. Právní posouzení věci lze mít obecně za nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

10. Soud prvého stupně předně dospěl ke správným závěrům, že vlastníkem studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k. ú. [adresa] není obec [adresa], nýbrž žalovaný, a že z tohoto důvodu obec nebyla oprávněna komukoliv udělovat oprávnění k odběru vody ze studny a souhlas zastupitelstva obce dne 29. 9. 2003 proto nemohl platně založit žalobkyní tvrzenou služebnost v podobě práva vlastníka odebírat vodu ze studny na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Obec [adresa] tedy nemohla s [jméno FO] platně uzavřít smlouvu o zřízení takového věcného břemene ve smyslu § 151o odst. 1 obč. zák. Soud prvého stupně přitom správně vycházel ze závěrů rozhodnutí soudů ve sporu o určení vlastnictví ke studni vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 233/2019, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 2076/2022) a Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 1946/23), které vyšly ze zjištění, že studna byla zřízena za účinnosti zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský („o. z. o.“), podle něhož platilo, že je studna součástí pozemku (§ 297 o. z. o.), a tudíž sdílí jeho právní osud. Vzhledem k tomu, že k pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] nabyl vlastnické právo žalovaný, je též studna v jeho vlastnictví.

11. V této souvislosti nelze považovat za důvodnou námitku odvolatelky, že soud prvého stupně nezkoumal výjimky ze zásady, že stavba je součástí pozemku, podle § 418 a § 419 o. z. o., tzv. „superedefiáty“, neboť z provedeného dokazování v přezkoumávané věci nijak nevyšlo najevo, že by studnu na pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] zhotovila osoba odlišná od vlastníka pozemku, který o stavbě věděl a poctivému staviteli ji okamžitě nezakázal (viz § 418 věta poslední o. z. o.), ani že by studna byla stavbou dočasnou, zřízenou na základě užívacího práva stavebníka na dobu požívání (tzv. „superedifikát“), kdy odvolatelka v tomto smyslu ani ničeho konkrétního netvrdila. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s názorem odvolatelky, že studna byla a je věcí movitou. Podle judikatury Nejvyššího soudu je studna stavbou, a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci (např. pouhý nezpracovaný vrt), nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (srov. rozsudek ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010). V projednávané věci měla studna povahu stavby, přičemž z povahy takové podzemní stavby vyplývá, že se jednalo o věc nemovitou (s účinností od 1. 1. 2014 je studna součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]).

12. Odvolací soud se však, pokud jde o subsumpci zjištěného skutkového stavu pod právní normy, neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvého stupně, pokud na problematiku vydržení aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014. Jestliže mělo podle tvrzení žalobkyně dojít k vydržení věcného břemene na základě souhlasu obce [adresa] s odběrem vody ze studny ze dne 29. 9. 2003 (tj. uplynutím desetileté vydržecí doby od tohoto data) ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., je třeba podle jeho přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 vydržení posoudit podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle § 3036 o. z. pak platí, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby (tedy i vydržecí), které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

13. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.

14. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu 3 let, jde-li o věc movitou, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost.

15. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

16. Podle § 151o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

17. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva; titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že mu toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, a které je časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže. Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván (srov. např. usnesení z 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5372/2014, a z 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4089/2015, a v nich citovaná rozhodnutí).

18. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že v tomto případě nejsou dány podmínky pro vydržení tvrzeného věcného břemene s ohledem na obsah usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003, od kterého žalobkyně odvozovala držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni. Aby mohlo vzniknout věcné břemeno písemnou smlouvou podle § 151o odst. 1 obč. zák., musí být tato smlouva především uzavřena mezi vlastníkem budoucí služebné věci a oprávněným z věcného břemene, případně může být uzavřena i ve prospěch třetí osoby, která účastníkem takové smlouvy není, ale musí s tím vyslovit souhlas. K podstatným náležitostem smlouvy o zřízení věcného břemene patří (jak vyplývá již z povahy této smlouvy) dohoda o obsahu věcného břemena, především určení nemovité věci, jejíž vlastník bude věcným břemenem omezen (tzv. služebné nemovitosti), a určení nemovitosti, jejíž vlastník bude z věcného břemene oprávněn (tzv. panující nemovitosti), nebo, není-li věcné břemeno spojeno s vlastnictvím nemovitosti, určení osoby oprávněné z věcného břemene. Obsah věcného břemene třeba (ve smyslu § 37 obč. zák.) ve smlouvě vyjádřit dostatečně určitě a srozumitelně. Současně je nutno za podstatnou náležitost považovat i vyjádření vůle účastníků, že uzavírají smlouvu s věcně právními účinky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, a z 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 658/2013). Vzhledem k obsahu usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 je však zřejmé, že toto usnesení (které by mělo být přijetím návrhu na uzavření smlouvy ve smyslu § 43c obč. zák.) těmto požadavkům nevyhovuje. Z obsahu usnesení tedy vyplývá, že jednak případná smlouva nebyla uzavřena s vlastníkem panující nemovitosti (žalobkyní) ani v jeho prospěch či v jeho zastoupení, jednak vůbec neobsahuje uvedené podstatné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemene. Tuto absenci podstatných náležitostí smlouvy nelze odstranit ani výkladem podle § 35 obč. zák., neboť výkladem lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2069/2017). V této souvislosti lze zmínit též § 32 odst. 1 obč. zák., podle kterého, nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Pokud tedy z obsahu usnesení nevyplývá, že [jméno FO] podal žádost o napojení pitné vody ze studny v zastoupení žalobkyně, platí, že jednal pouze sám za sebe. Obsahem usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 lze tak mít za vyvrácené, že by mezi žalobkyní a obcí [adresa] byla na základě žádosti [jméno FO] uzavřena (byť neplatná) smlouva o zřízení věcného břemene. Žalobkyně tak v žádném případě nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí náleží právo odpovídající věcnému břemeni, nemohla se tedy mylně domnívat, že je subjektem takového práva, naopak si musela být dobře vědoma toho, že jí právo věcného břemene nenáleží. Pokud žalobkyně s [jméno FO] odebírali do své domácnosti vodu ze studny žalovaného, činili tak zjevně na základě domnělého práva obligačního charakteru, které mělo vzniknout na základě smlouvy uzavřené mezi J. [jméno FO] a obcí [adresa] (avšak neplatné z důvodu, že obec nebyla vlastníkem studny), kdy se zřejmě jednalo o obvyklou praxi v dané obci, jak bylo zjištěno z důkazů provedených odvolacím soudem (žádostí J. [jméno FO] ze dne 16. 2. 2009 a přípisu obce [adresa] z 26. 2. 2009). S ohledem na shora uvedené tedy nemohlo dojít k vydržení tvrzeného věcného břemene.

19. K námitkám odvolatelky je dále třeba uvést, že vzhledem k tomu, že obsahem usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 9. 2003 byla vyvrácena tvrzená skutečnost, že mezi žalobkyní a obcí [adresa] měla být na základě žádosti J. [jméno FO] uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, tedy skutkový stav o této skutečnosti byl zjištěn jinak, než tvrdila žalobkyně, pak není důvod přistoupit k poučení žalobkyně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016, nebo rozsudek z 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018). Protože mezi [jméno FO] a obcí [adresa] nebyla uzavřena platná smlouva o zřízení věcného břemene, nemohlo se toto věcné břemeno (služebnost) ani stát součástí společného jmění manželů [jméno FO] ve smyslu § 709 odst. 1 o. z.

20. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud při rozhodování v dané věci nevycházel z posouzení držby práva žalobkyně v odůvodnění rozhodnutí soudů o žalobě z rušené držby a rozhodnutí správních orgánů a správního soudu ve věci povolení k odběru podzemních vod, což i správně zdůvodnil. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba vykládat tak, že rozhodnutí příslušných orgánů jsou pro soud závazná jen pro posouzení předběžné otázky, která byla řešena ve výroku těchto rozhodnutí, nikoli v jeho odůvodnění (jako v tomto případě).

21. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou odvolatelky, že soud prvého stupně nehodnotil historickou služebnost, o níž byla zmínka v přípisu vrchní správy z roku 1920. Soud prvého stupně se touto služebností zabýval (viz bod 44 odůvodnění rozsudku), nutno však konstatovat, že nadbytečně, neboť tato historická služebnost nebyla skutkově předmětem řízení, když žalobkyně v tomto smyslu nenavrhla změnu žaloby.

22. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, jehož nesprávnost odvolatelka ani nenamítala a kterým soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. obdobně. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a odvolací soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 12 342 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za 3 úkony právní služby (porada s klientem přesahující 1 hodinu, vyjádření k odvolání, účast na jednání) podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 11 odst. 1 písm. c), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) v sazbě 3 100 Kč, 3 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a 21 % DPH.

Poučení