11 Co 81/2024 - 624

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců JUDr. Věry Oravcové, Ph.D. a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] zastoupení advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 1. 2024, č. j. 6 C 39/2017-497 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 84 258 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu o určení, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky ve výroku specifikovaných pozemků v k. ú. [adresa] a žalobcům uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 394 930 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z provedených důkazů vyplynulo, že dne 11. 6. 1998 uzavřeli žalobce, žalovaný, [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] smlouvu o sdružení („smlouva I“), jejímž účelem dle čl. II bylo soustředění finančních prostředků účastníků pro postoupení nároku na náhradu za nevydané nemovitosti od [jméno FO]. Účastníci se dohodli, že při pořízení pohledávky, vypořádání získaného nároku a zpeněžení bude účastníky zastupovat a vlastním jménem jednat žalovaný. Každý účastník vložil 263 222 Kč. Činnost sdružení měla skončit mj. dosažením cíle společné činnosti v čl. II. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 13. 6. 1998 byl postoupen nárok na náhradu za nevydané pozemky z [Anonymizováno]. [jméno FO] na žalovaného. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 1. 10. 1999 byla postoupena pohledávka [jméno FO]-[Anonymizováno] vůči [právnická osoba] v hodnotě 53 000 Kč na žalovaného. Smlouvou o převodu pozemků č. 1RP00/03 ze dne 10. 4. 2000, uzavřené s [právnická osoba], byl na žalovaného bezúplatně převeden pozemek parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] s odhadovanou cenou 1 740 079 Kč z titulu uvedených smluv o postoupení pohledávek. Smlouvu o sdružení, datovanou dne 11. 6. 1998 a podle shodných tvrzení účastníků uzavřenou „nejdříve v lednu 2001“ („smlouva II“), uzavřeli žalobce, žalovaný a [tituly před jménem] [jméno FO], účelem sdružení bylo nabytí pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa]. Účastníci se dohodli, že při nabývání a příp. prodeji pozemku bude účastníky zastupovat a vlastním jménem jednat i podepisovat žalovaný. V čl. VII bylo uvedeno, že účastníci sdružení spoluvlastní pozemek p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], se spoluvlastnickými podíly žalobce 27/100, žalovaného 36,5/100 a [tituly před jménem] [adresa],5/100. Činnost sdružení měla skončit mj. prodejem pozemku. Sdružení bylo založeno na dobu určitou, do prodeje pozemku. V dohodě o úhradě dluhu ze dne 24. 4. 2012 je uvedeno, že žalovaný je výlučným vlastníkem pozemků v k. ú. [adresa], připravuje prodej těchto parcel zájemcům o výstavbu rodinných domů a zavázal se, že nejpozději do realizace prodeje 20. parcely uhradí žalobci dlužnou částku 4 000 000 Kč. Dikce čl. VII smlouvy II, z něhož žalobci dovozují spoluvlastnictví pozemků, je v příkrém rozporu s účelem založení sdružení v čl. II. Na jedné straně smlouva prohlašuje existenci spoluvlastnictví pozemku účastníků smlouvy, na druhé tkví smysl v nabytí pozemku, tzn. že v době uzavření smlouvy se pozemek musel nacházet v cizích rukách. Smlouva je v podstatných ustanoveních vnitřně rozporná. Nejde o nedokonalost či nepovedenost jazykového zachycení textu, které by bylo možné překlenout výkladem. Z účastnických výslechů žalobce i žalovaného žádný z nich neobjasnil smysl založení sdružení II věrohodným způsobem. K výkladu smlouvy II nepřispěla ani výpověď svědka [jméno FO], který se již sdružení neúčastnil a na detaily svého vystoupení ze sdružení I si nevzpomněl. Ani jiné listinné důkazy neosvětlují právní rámec smlouvy II. Za této situace soud uzavřel, že smlouva II nesplňuje požadavky na platný právní úkon podle § 37 odst. 1 obč. zák., jelikož strádá nedostatečnou určitostí a srozumitelností. Takový právní úkon nemůže být způsobilým nabývacím titulem k pozemku parc. č. [hodnota]. Uvedený nedostatek je umocněn tím, že smlouva II ve skutečnosti nebyla uzavřena dne 11. 6. 1998, jak v ní stojí, nýbrž dle nesporného tvrzení účastníků „nejdříve v lednu 2001“. V té době již byl pozemek parc. č. [hodnota] převeden na žalovaného, nenacházel se tedy v cizích rukách. Nic nebránilo účastníkům, aby si upravili poměry tomu odpovídajícím způsobem, např. aby žalovaný na ostatní členy sdružení pozemek převedl. Nebylo rozumného důvodu vytvářet nové sdružení za účelem nabytí či prodeje pozemku a pověřovat žalovaného, jenž jej v mezidobí již získal, aby při nabytí či prodeji pozemku účastníky zastupoval. Neobstojí proto teze o záměrné antedataci smlouvy za účelem nahrazení původního sdružení I. Nadto taková zpětnost smlouvy nemůže negovat jednání, která se uskutečnila v době, kdy právní rámec smlouvy II absentoval, tím spíše mít vliv na v mezidobí realizované právní úkony. Uzavření smlouvy II tak nemohlo mít vliv na nabytí pozemku žalovaným a ani nemohlo vést ke změně ve vlastnických vztazích pro zjevnou rozporuplnost smlouvy II v klíčových ustanoveních. Ani čtyřstranná smlouva o sdružení I není bezvadná. O obsahu této smlouvy lze mít rovněž pochybnosti, zejména pokud jde o čl. II, V odst. 1, X a XVI, XVII odst. 2 a XVIII, kdy z těchto ujednání na jedné straně vyplývá omezení trvání smlouvy na dobu do dosažení účelu sdružení, tj. soustředění finančních prostředků na odkup restitučního nároku M. [jméno FO], na druhou stranu i možnost získání nemovitého majetku výkonem společné činnosti. I smlouva o sdružení I trpí vážnými nedostatky co do její určitosti a srozumitelnosti, vnitřními rozpory. V případě této smlouvy však bylo možné alespoň dílčím způsobem dospět k osvětlení nabývání majetku členy sdružení. Svědek [jméno FO] potvrdil, že se angažoval ve sdružení, jež bylo postaveno na nápadu koupit a zpeněžit restituční nárok. Pak ve sdružení došlo k tomu, že se restituční nárok pořídí, resp. koupí se pozemek, ale nedojde k jeho prodeji, nýbrž k jeho zhodnocení. Nato svědek vystoupil ze sdružení, neboť chtěl, aby se restituční nárok prodal. V té spojitosti svědek zmínil, že „to celé tzv. spadlo na p. [jméno FO]“ s tím, že mu bylo řečeno, že ten měl koupit restituční nárok. Svědek uvedl, že se neměl stát spoluvlastníkem pozemku, pouze by mu připadla část jeho zhodnocení. Na otázku, kdo měl být vlastníkem pozemku, svědek vyjádřil domněnku, že asi žalovaný, s tím, že neví, zda mezi ostatními byla nějaká dohoda, ale ten, kdo měl mít restituční nárok, měl být vlastníkem pozemku, jinak to nešlo. Tato klíčová část svědkovy výpovědi nasvědčuje tomu, že účastníci se neměli stát spoluvlastníky pozemku parc. č. [hodnota]. Soud se dále zaobíral otázkou, zda žalovaný získal předmětný pozemek do svého vlastnictví za trvání sdružení I, tedy zda smlouva I v době pořízení pozemku trvala. Trvání smlouvy I odviselo od dosažení účelu sdružení, kterým bylo soustředění finančních prostředků pro postoupení pohledávky od [Anonymizováno]. [jméno FO]. K podpisu smlouvy o postoupení pohledávky došlo 13. 6. 1998, čímž došlo s přihlédnutím k čl. V odst. 1 smlouvy I k naplnění účelu smlouvy dle jejího čl. II, což mělo za důsledek ukončení činnosti sdružení a nástup vypořádání podle čl. XVI a XVII. V době, kdy žalovaný uzavřel smlouvu o převodu pozemku parc. č. [hodnota], tj. ke dni 10. 4. 2000, byl tedy již účel sdružení I naplněn, činnost sdružení ukončena, a proto žalovaný v době pořízení pozemku už nemohl být vázán ustanoveními smlouvy o nabývání majetku ve prospěch (členů) sdružení, když mělo nastoupit toliko majetkové vypořádání účastníků, nikoli další nabývání majetku. Tento sled okolností vedl soud k závěru, že žalovaný v době převodu pozemku parc. č. [hodnota] jednal mimo smluvní rámec smlouvy o sdružení I i ještě neexistující smlouvy o sdružení II. Ze skutečnosti, že k vypořádání mezi účastníky sdružení I nedošlo způsobem v čl. XVII, nelze dovozovat nárok žalobců na spoluvlastnický podíl pozemku parc. č. [hodnota], resp. z něj vzniklých pozemků. Stejně tak pro určení, zda žalovaný nabyl k tomuto pozemku výlučné vlastnické právo, není určující, že postoupený restituční nárok od [Anonymizováno]. [jméno FO] použil, spolu s další postoupenou pohledávkou od [jméno FO]-[Anonymizováno], k nabytí daného pozemku. Rozumným výkladem čl. XVII odst. 2 smlouvy I nelze dospět k závěru, že bylo povinností žalovaného postoupit část získané pohledávky od M. [jméno FO] v rámci vypořádání na zbylé účastníky sdružení I. Vypořádání mohlo proběhnout v peněžité formě. Že se tak nestalo, na určení vlastnictví k pozemku parc. č. [hodnota] dopad nemá. Účastníci, namísto aby se vypořádali po skončení sdružení I, spolu nadále jednali i poté, co žalovaný pozemek získal. O tom svědčí uzavření smlouvy o zprostředkování prodeje pozemku parc. č. [hodnota] dne 1. 7. 2000 mezi žalovaným jako zájemcem se společností [právnická osoba], jejímž jednatelem byl právní předchůdce žalobkyně, jako zprostředkovatelem, přičemž smlouva byla podepsána i dalším účastníkem [jméno FO]. Tzn., že účastníci volně pokračovali ve sdružení I. I kdyby však bylo možné dospět k závěru, že žalovaný nabyl pozemek parc. č. [hodnota] za trvání činnosti sdružení I, nevedlo by to k závěru o spoluvlastnictví členů sdružení k pozemku. Takový záměr, jak vyplynulo z výpovědi svědka [jméno FO], zde nebyl. Na tuto verzi, tj. že pozemek účastníci neměli nabýt do spoluvlastnictví, ale že byl získán do výlučného vlastnictví žalovaného, ukazují i další listinné důkazy. K nim patří zprostředkovatelská smlouva ze dne 1. 7. 2000, v níž ostatní účastníci podpisem smlouvy stvrdili, že žalovaný byl v době uzavření smlouvy vlastníkem pozemku. Žalobce žalovaného považoval za výlučného vlastníka nejen za trvání smlouvy o sdružení I, ale i po uzavření smlouvy o sdružení II. O tom vypovídá elektronická komunikace mezi žalobcem a žalovaným prostřednictvím e-mailů ze dne 16. 4. 2014 a 26. 8. 2015, jakož i dohoda o úhradě dluhu ze dne 24. 4. 2012. Žalovaný nabyl původní pozemek parc. č. [hodnota] do svého výlučného vlastnictví podle § 132 odst. 1 ve spojení s § 133 odst. 2 obč. zák., nikoli jako člen sdružení s dalšími účastníky sdružení ve smyslu § 834 obč. zák.

2. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobci, kteří namítali, že rozsudek je překvapivý z důvodu absence poučení podle § 118a o. s. ř. o právním názoru soudu. Žalobci tak až z odůvodnění rozsudku zjistili, že dle soudu smlouva o sdružení II nesplňuje požadavky na platné právní jednání a není způsobilým nabývacím titulem. Soud svým procesním postupem znemožnil, aby se žalobci pokusili unést břemeno prokázání jimi uváděných skutečností. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení platnosti smluv o sdružení, kdy na smlouvy je třeba primárně hledět jako na platné než jako na neplatné. Soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu prioritizoval výklad smluv o sdružení, který zakládá jejich neplatnost, když se snažil najít argumenty, které by neplatnost mohly zakládat, namísto argumentů k platnosti smluv. Soud, namísto aby zjišťoval skutečnou vůli účastníků sdružení a zabýval se konkrétními okolnostmi případu a účelem, který mělo sdružení sledovat, vyšel z tendenční výpovědi žalovaného a z výpovědi svědka [jméno FO], kterou špatně vyhodnotil. Soud smlouvu o sdružení II posoudil jako vnitřně rozpornou formalisticky, aniž zvážil, že smlouva byla uzavírána laiky, kteří z opatrnosti chtěli ústní dohodu „hodit na papír“ a nahradit tak původní smlouvu o sdružení z důvodu, že se domluvili, že pozemek parc. č. [hodnota] zhodnotí. Soud nevzal v potaz, že sdružení a nakládání s pozemkem mělo logický vývoj, kterému měly odpovídat i jednotlivé smlouvy, jejichž písemná podoba je z důvodu neznalosti práva členů sdružení matoucí; není však rozporná tak, aby výkladem nebylo možné dospět, na čem se dohodli. Před soudem bylo prokázáno, že smlouva o sdružení II byla jen písemným stvrzením dohody žalovaného, žalobce a právního předchůdce žalobkyně; smlouva o sdružení mohla být uzavřena i ústně. Pokud ve smlouvě o sdružení II stojí, že účelem sdružení je nabytí pozemku, byť v době skutečného podpisu byl již pozemek ve vlastnictví žalovaného, je toto ujednání nutné vnímat jako opomenuté reziduum smlouvy, nikoli jako zásadní článek, kvůli němuž je smlouva neplatná. Smysl smlouvy o sdružení II je evidentní – rozdělit spoluvlastnické podíly k pozemku a následně pozemek prodat; to, že se členové sdružení domluvili, že pozemek zhodnotí a posléze prodají, bylo prokázáno. Navíc by nedávala smysl vůle žalobce a právního předchůdce žalobkyně, že do sdružení investují nemalé finanční prostředky a poté přenechají pozemek žalovanému. Takový výklad soudu je iracionální až absurdní. Smlouvu o sdružení II je nutné vnímat tak, že nahradila původní smlouvu s tím, že zbývající 3 členové sdružení se stanou spoluvlastníky pozemku, zhodnotí jej, přistoupí k jeho prodeji a finanční prostředky si rozdělí. Neexistuje jediný logický a rozumný důvod, pro který by se žalobce svého spoluvlastnického podílu vzdal; žalovaný byl oficiálně zapsán do katastru nemovitostí z důvodu, že sdružení tam být zapsáno nemohlo a byl to nejjednodušší způsob nabytí pozemku. Žalovaný však smlouvu o sdružení II porušil, když spoluvlastnické podíly nepřevedl na ostatní členy. Na záměru smlouvy o sdružení II nemůže ničeho změnit, že v ní stálo, že účelem je nabytí pozemku žalovaným, byť byl již formálně zapsán v katastru nemovitostí; smlouva jednak odrážela ústní dohodu (před tím, než se stal žalovaný vlastníkem) a ustanovení zůstalo v písemném vyhotovení smlouvy nedopatřením. Na rozdělení spoluvlastnických podílů k pozemku, či na záměr pozemek prodat to nemůže mít žádný vliv, rozhodně ne neplatnost smlouvy. Doslovný výklad textu smlouvy nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Žalobci ozřejmili, jaká byla skutečná vůle účastníků smlouvy před nešťastně formulovaným textem; nic nebrání tomu, aby bylo neplatné pouze některé ustanovení smlouvy a zbývající část byla platná. Při nabytí pozemku parc. č. [hodnota] žalovaný jednal jako člen sdružení při respektování způsobu stanoveného v čl. V odst. 1 smlouvy, a proto žalobci, žalovanému a [tituly před jménem] [jméno FO], resp. žalobkyni vzniklo k pozemkům spoluvlastnické právo. Je možné odstranit nesrovnalosti a písařské chyby ve smlouvě o sdružení II výkladem. Navíc došlo ze strany žalovaného ke zneužití okolnosti, že právní předchůdce žalobkyně zemřel. Žalovaný se poté začal chovat, jako by mu k pozemkům náleželo výlučné vlastnické právo; o nepoctivém chování žalovaného vypovídá i skutečnost, že převedl pozemky darovací smlouvou na dceru a poté, co se o pozemky začali zajímat žalobci, převedl si pozemky zpět. Ani tyto okolnosti soud při hodnocení projevu vůle stran nevzal v potaz. Popsané jednání žalovaného nemůže požívat právní ochrany. Dále žalobci namítali, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když zkreslil výpověď svědka [jméno FO] v neprospěch žalobců. Ze strany soudu došlo k nepochopení a špatnému vyhodnocení svědkových tvrzení.

3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání považoval napadený rozsudek za věcně správný.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání a vyjádření k němu a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

6. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl celou řadu dalších navržených důkazů, kdy navržené důkazy byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné, případně z tohoto důvodu z provedených listinných důkazů neučinil žádná skutková zjištění, jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.

7. Ze stejných důvodů odvolací soud nepřipustil jako nadbytečné v odvolání navržené důkazy listinou ze dne 2. 1. 2001 a návrhem smlouvy o sdružení ze dne 27. 3. 2001, neboť byly pro rozhodnutí ve věci nevýznamné. Důkaz „protokolem o vyhledání důkazu“ ze dne 7. 3. 2024 odvolací soud neprovedl pro jeho nepřípustnost, neboť občanský soudní řád nepřipouští provedení důkazu výslechem svědka účastníkem řízení či jeho zástupcem mimo jednání soudu, bez přítomnosti soudce a ostatních účastníků řízení, takový „výslech svědka“ nelze považovat za procesně použitelný důkaz. Odvolací soud neprovedl ani opakovaný výslech svědka [jméno FO], neboť důkaz výslechem tohoto svědka byl řádně proveden soudem prvého stupně a odvolací soud nepředpokládal, že by z opakovaného výslechu svědka bylo možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvého stupně (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), tedy zejména, že by svědek o skutečnostech nastalých před více jak 20 lety vypovídal odlišně.

8. V této souvislosti je však s ohledem na námitky žalobců v jejich odvolání nutno konstatovat, že se soud prvého stupně dopustil procesního pochybení, pokud založil své rozhodnutí na právním závěru o absenci právního titulu k nabytí spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, aniž předtím žalobce vyzval podle § 118a o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně jiného možného právního titulu. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení ale neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a o. s. ř. zákon ukládá (jak je zřejmé z § 213b odst. 1 o. s. ř.) také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání; to neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle 118a o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s § 205a nebo § 211a o. s. ř. (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1494/2018, a v něm uvedená rozhodnutí).

9. S ohledem na shora uvedené odvolací soud ještě postupem podle § 118a a § 213b odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k doplnění jejich tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně jiného nabývacího titulu. Podáním ze dne 25. 10. 2024 žalobci doplnili svá tvrzení tak, že právním titulem, na jehož základě žalobcům náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům, je smlouva o sdružení, kterou mezi sebou uzavřeli žalobce, právní předchůdce žalobkyně, žalovaný a [jméno FO] s tím, že následně došlo k vypořádání s [Anonymizováno]. [jméno FO] a ke změně smlouvy tak, že jeho členy byli nadále jen žalobce, právní předchůdce žalobkyně a žalovaný. Účelem sdružení bylo nabytí pozemku parc. č. [hodnota] do spoluvlastnictví jeho členů s tím, že sdružení bylo založeno na dobu určitou do prodeje pozemku a rozdělení výtěžku z prodeje, k čemuž dosud nedošlo. Toto vyplývá ze smlouvy o sdružení (z posledního a aktuálního znění). Existovalo vždy pouze jedno sdružení a mezi účastníky byla uzavřena jen jedna smlouva o sdružení s tím, že znění smlouvy bylo několikrát změněno. Písemná smlouva o sdružení II stvrzovala dlouhodobou dohodu účastníků, která se časem postupně vyvíjela, a minimálně ústní smlouva o sdružení (která mezi účastníky platí v tomto písemném znění) je právním titulem zakládajícím spoluvlastnický vztah žalobců k předmětným pozemkům. Účelem sdružení bylo nejprve získání restitučního nároku od [Anonymizováno]. [jméno FO] a následně prodej sporného pozemku s rozdělením výtěžku mezi účastníky sdružení.

10. K prokázání těchto tvrzení žalobci navrhli listinné důkazy, které však odvolací soud neprovedl z důvodu, že většina těchto důkazů již byla provedena soudem prvého stupně, který z nich učinil správná skutková zjištění, a odvolací soud nedospěl k závěru, že je z těchto důkazů možné dospět k jinému skutkovému zjištění (§ 213 odst. 2 o. s. ř.). Zbývající část důkazů (č. l. 580, 582, 583, 585) obsahovala korespondenci mezi zástupci účastníků, která se týkala jednání o vypořádání sdružení a byla z hlediska žalobci tvrzených rozhodných skutečností nepodstatná.

11. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

12. Podle § 829 obč. zák. několik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu (odstavec 1). Sdružení nemají způsobilost k právům a povinnostem (odstavec 2).

13. Podle § 834 obč. zák. majetek získaný při výkonu společné činnosti se stává spoluvlastnictvím všech účastníků.

14. Podle závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle (srov. např. rozsudek ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3007/2021, a usnesení ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3821/2023, a v něm citovaná rozhodnutí).

15. Soud prvého stupně v přezkoumávané věci na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 35 odst. 2, § 132 odst. 1, § 133 odst. 2 a § 829 a násl. a § 489 obč. zák. a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud rovněž ztotožnil, a proto pro stručnost v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku i v této části zcela odkazuje. Sporná právní otázka vlastnictví pozemků v dané věci měla původ především v rozdílných názorech účastníků na právní výklad obou smluv o sdružení, které byly koncipovány naprosto laickým, právně neodborným a ne zcela logickým a srozumitelným způsobem, v důsledku čehož zde byly pochybnosti o obsahu smluv, jakož i o jejich platnosti z pohledu § 37 odst. 1 obč. zák. Pokud jde o smlouvu o sdružení I uzavřenou dne 11. 6. 1998, soud prvého stupně správně aplikoval § 35 odst. 2 obč. zák., kdy výkladem smlouvy překlenul nejednoznačnost smluvních ujednání (smlouvu tedy lze považovat za platně uzavřenou), a dospěl ke správným závěrům, že trvání smlouvy odviselo od dosažení účelu sdružení, kterým bylo soustředění finančních prostředků na odkup restitučního nároku (postoupení pohledávky) [Anonymizováno]. [jméno FO], uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalovaným a [Anonymizováno]. [jméno FO] dne 13. 6. 1998 tedy došlo k naplnění účelu smlouvy podle jejího čl. II, což mělo za důsledek ukončení činnosti sdružení podle čl. XVI smlouvy a mělo dojít toliko k majetkovému vypořádání mezi účastníky družení podle čl. XVI a XVII smlouvy (nikoli k dalšímu nabývání majetku), a pokud za této situace žalovaný uzavřel na základě restitučních nároků od [Anonymizováno]. [jméno FO] a od [Anonymizováno]. [jméno FO]-[Anonymizováno] dne 10. 4. 2000 s [právnická osoba] ČR smlouvu o převodu pozemku parc. č. [hodnota], jednal tak mimo smluvní rámec smlouvy o sdružení I a pozemek nabyl do svého výlučného vlastnictví. K tomu lze dodat, že dosažením účelu, pro který bylo sdružení vytvořeno, dochází automaticky, bez ohledu na vůli účastníků sdružení k rozpuštění (zániku) sdružení, při kterém má být provedeno mj. vypořádání majetku získaného výkonem společné činnosti sdružení (§ 841 obč. zák.). Účastníci sdružení se mohou dohodnout na dalším účelu sdružení, tedy i pokračování ve společné činnosti, ovšem muselo by jít o jejich dohodu měnící příslušnou část smlouvy o sdružení uzavřenou ještě před tím, než k naplnění původně stanoveného účelu dojde, neboť po rozpuštění sdružení naplněním jeho účelu již změna smlouvy o sdružení možná není. Navíc je nutno zdůraznit, že písemně uzavřenou smlouvu lze měnit pouze písemně, neboť je-li písemně uzavřená smlouva změněna ústně či konkludentně, a nikoli písemně, jak to vyžaduje § 40 odst. 2 obč. zák., jedná se o právní úkon absolutně neplatný ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 30. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 16/2016). Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že pokud účastníci sdružení I po dosažení účelu sdružení pokračovali v činnosti sdružení a ústně se dohodli na změně původního účelu sdružení, tedy že za restituční nárok od [Anonymizováno]. [jméno FO] (a další od [Anonymizováno]. [Anonymizováno]) nabydou pozemek parc. č. [hodnota] s tím, že jej následně (po jeho zhodnocení) se ziskem prodají, byla taková dohoda absolutně neplatná pro rozpor se zákonem či jeho obcházení podle § 39 obč. zák. a pro nedodržení písemné formy podle § 40 odst. 1 obč. zák. Pokud tedy v tomto případě žalovaný nabyl smlouvou uzavřenou s Pozemkovým fondem ČR dne 10. 4. 2000 pozemek parc. č. [hodnota], nejednalo se o majetek získaný při výkonu společné činnosti sdružení ve smyslu § 834 o. z. a pozemek se tak nestal spoluvlastnictvím účastníků sdružení, nýbrž výlučným vlastnictvím žalovaného. Soud prvého stupně přitom z provedených důkazů (výslechu svědka [jméno FO], dohody o úhradě dluhu ze dne 24. 4. 2012, zprostředkovatelské smlouvy ze dne 1. 7. 2000 a elektronické korespondence mezi žalobcem a žalovaným) dospěl ke správným závěrům, že záměrem (vůlí) účastníků sdružení nebylo, aby se stali spoluvlastníky pozemku parc. č. [hodnota], ale jeho vlastníkem se měl stát žalovaný. Žalovaný po nabytí pozemku s tímto vlastním jménem a z vlastních finančních prostředků dále nakládal a zhodnocoval jej (rozdělením na stavební parcely, zhotovením inženýrských sítí a komunikací apod.). Žalovaný měl též ostatním účastníkům sdružení vypořádat jejich investice, jak vyplývá z dohody o úhradě dluhu ze dne 24. 4. 2012.

16. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že smlouva o sdružení II, uzavřená blíže nezjištěného dne „nejdříve v lednu 2001“, nemůže být způsobilým nabývacím titulem pro vznik spoluvlastnictví účastníků sdružení k pozemku parc. č. [hodnota], resp. účastníků řízení k pozemkům z něj vzniklým, neboť je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro svoji neurčitost a nesrozumitelnost, kterou se nepodařilo odstranit ani výkladem podle § 35 odst. 2 obč. zák., a to s ohledem na její vnitřní rozpornost v podstatných náležitostech smlouvy, když v ní na jedné straně jako účel sdružení bylo sjednáno nabytí pozemku parc. č. [hodnota] (čl. II), na straně druhé v ní však bylo uvedeno, že účastníci sdružení tento pozemek již spoluvlastní (čl. VII). Soud prvého stupně přitom při výkladu obsahu smlouvy postupoval správně, s použitím gramatických, logických a systematických výkladových prostředků, přihlížel k ostatním provedeným důkazům, ke zjištěným okolnostem, za nichž byla smlouva uzavřena, jakož i k následnému chování stran. Neplatnost této smlouvy pro rozpor se zákonem či jeho obcházení podle § 39 obč. zák. je pak nutno případně spatřovat i v tom, že měla změnit, resp. nahradit předchozí smlouvu I ze dne 11. 6. 1998 poté, co již došlo k rozpuštění sdružení naplněním jeho účelu (viz výše). I kdyby však bylo možno uvedenou smlouvu posoudit jako platný právní úkon, pak není zřejmé, jakým způsobem, na základě jakého právního titulu, měly být převedeny spoluvlastnické podíly k pozemku parc. č. [hodnota] ze žalovaného, který již byl v době uzavření smlouvy vlastníkem pozemku, na ostatní účastníky sdružení.

17. Provedenými důkazy nelze mít za prokázaná ani tvrzení žalobců v jejich vyjádření ze dne 25. 10. 2024 o tom, že smlouva o sdružení byla uzavřena jen jedna, jejíž znění bylo několikrát změněno, kdy toto tvrzení je vyvráceno k důkazu provedenými písemnými smlouvami, a to smlouvou o sdružení I ze dne 11. 6. 1998 a smlouvou o sdružení II, uzavřenou blíže nezjištěného dne „nejdříve v lednu 2001“, kdy každá z nich měla jiný okruh účastníků a jiný sjednaný účel sdružení. Provedeným dokazováním lze mít za vyvrácené i tvrzení žalobců o tom, že kromě uvedené jedné písemné smlouvy o sdružení měla být souběžně uzavřena ještě další, ústní smlouva o sdružení (tedy fakticky třetí), kdy z tvrzení žalobců není zřejmé, kdy tato ústní smlouva měla být uzavřena, mezi kým a co bylo jejím obsahem, přičemž je prakticky vyloučena situace, aby vedle platně uzavřené písemné smlouvy o sdružení I ze dne 11. 6. 1998 byla současně mezi týmiž účastníky uzavřena smlouva téhož obsahu, u níž by došlo platně, tedy ještě před tím, než by dne 13. 6. 1998 došlo k rozpuštění sdružení naplněním jeho účelu, ke změně jejího účelu, tj. namísto odkupu restitučního nároku nabytí pozemku a po jeho zhodnocení jeho prodej.

18. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

19. Odvolací soud dále podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný výrok o nákladech řízení, kterým soud prvého stupně správně, v souladu se zásadou úspěchu ve věci, přiznal úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci nenamítali nesprávnost výpočtu těchto nákladů žalovaného či jejich neúčelnost, a v podrobnostech tak lze odkázat na jejich specifikaci v odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se přitom neztotožnil s námitkou odvolatelů, že jako okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. lze v tomto případě zohlednit namítané okolnosti případu, tedy délku řízení, v důsledku které bylo ze strany žalovaného provedeno množství úkonů, ani samotnou výši přiznané náhrady nákladů řízení, kdy žalobci netvrdili nepříznivé majetkové poměry.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. obdobně. Žalovaný byl v odvolacím řízení rovněž zcela úspěšný, a odvolací soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 84 258 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), určené z tarifní hodnoty ve výši 1 529 952 Kč (tj. ze zjištěné ceny pozemků, viz bod 81 odůvodnění napadeného rozsudku), a to za 5 úkonů právní služby v sazbě 14 420 Kč (3 vyjádření k odvolání, účast na 2 jednáních) a 1 úkon právní služby v poloviční sazbě 7 210 Kč (účast na vyhlášení rozsudku), 6 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky), náhrady cestovních výdajů ve výši celkem 1 948 Kč za 3 cesty osobním automobilem z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět (při délce 1 cesty celkem 86 km, průměrné spotřebě 5,1 l/100 km, ceně benzinu 38,20 Kč/l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km), náhrady za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč (§ 13 odst. 4 adv. tarifu) a 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).