11 Co 81/2025 - 235

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emilie Štěpánkové a soudců Mgr. Aleny Chaloupkové a Mgr. Ivana Šindlera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] [Anonymizováno] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 95 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 11. 2024, č. j. 5 C 266/2023-178 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích pod body I a III potvrzuje. Ve výroku pod bodem II se napadený rozsudek mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 58 031,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [Jméno advokáta B]. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 12 160 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [Jméno advokáta B].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 95 000 Kč s úrokem z prodlení oproti vrácení koně Kippa, nar. 21. 5. 2016, id. č. UELN: 203011991304316 (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 49 973,75 Kč (výrok II) a státu částku 6 212,90 Kč (výrok III). Rozsudek odůvodnil tím, že měl za prokázané, že mezi žalovanou jako prodávající a žalobkyní jako kupující byla uzavřena dne 1. 10. 2022 kupní smlouva, jejímž předmětem byl kůň Kipp, sjednaná kupní cena 95 000 Kč byla uhrazena při podpisu smlouvy. V kupní smlouvě žalovaná prohlásila, že jí nejsou známy žádné skryté vady, jež by bránily účelu koupě koně, který je v dobrém zdravotním stavu, po zdravotní stránce způsobilý k sjednanému účelu – komerční ustájení, rekreační drezura a rekreační jezdectví. Žalovaná žalobkyni upozornila mj. na měkčí spěnky u koně. Žalobkyně si před uzavřením kupní smlouvy koně prohlédla, jela na něm, žádné závady u něj neshledala. Obrátila se na veterinářku MVDr. [jméno FO], která koně před uzavřením kupní smlouvy dne 28. 9. 2022 vyšetřila. Z obsahu zprávy a svědecké výpovědi MVDr. [jméno FO] bylo prokázáno, že u koně nebyly shledány žádné vady, jež by bránily užívání koně ke sjednanému účelu. Žalobkyně v průběhu užívání u koně zpozorovala abnormální pohyb zadních končetin, časté zakopávání, podlamování, což jí vedlo k odbornému vyšetření koně MVDr. [jméno FO]. Ze zprávy ze dne 14. 8. 2023 a svědecké výpovědi MVDr. [jméno FO] bylo prokázané, že MVDr. [jméno FO] dne 9. 8. 2023 provedla ortopedické a neurologické vyšetření koně a diagnostikovala u něj spinální ataxii 2–3/5 (potácivost koní), s místem poškození míchy lokalizovaném na krku, kdy se s vysokou pravděpodobností jedná o cervikální vertebrální malformaci typ 1, přičemž stoprocentní potvrzení tohoto závěru lze dosáhnout pouze rentgenologickým vyšetřením v narkóze na klinice. Žalobkyně e-maily ze dne 16. 8., 17. 8. a 21. 8. 2023 informovala žalovanou o diagnóze u koně. Podle e-mailu žalované z 16. 8. 2023 byly účastnice v telefonickém kontaktu, kdy žalobkyně měla vytknout žalované, že kůň zakopával, vrávoral, padal. Žalobkyně dopisem ze dne 21. 8. 2023 odstoupila od kupní smlouvy z důvodu uvedených zdravotních potíží koně, pro které ho nemohla užívat k účelu sjednanému v kupní smlouvě, když jde o závadu neléčitelnou, dědičnou, kterou kůň trpěl již v okamžiku prodeje. Soud prvého stupně se zabýval otázkou, zda žalobkyně oznámila vadu koně žalované včas podle § 2111 o. z. Včasným oznámením vady věci je oznámení ve lhůtě vyplývající z § 2112 o. z., tj. bez zbytečného odkladu poté, co vadu mohl kupující při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit. Oznámení (reklamace) vady je jednostranné právní jednání, které je adresované prodávajícímu a kterým mu kupující sděluje existenci konkrétní vady věci. Kupující nemusí přesně specifikovat příčiny vady. Musí však dostatečně jasně popsat, jak se vada projevuje, resp. dostatečně specifikovat povahu vady. Postačovalo tedy, aby žalobkyně vytkla u žalované abnormální pohyb končetin u koně, jenž se projevoval zakopáváním, klouzáním, podlamováním zadních končetin, upadnutím, aniž měla najisto postavenu jeho diagnózu. Žalobkyně na výzvu soudu podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby uvedla a prokázala, kdy poprvé u koně abnormální pohyb zadních končetin zaznamenala, reagovala tak, že poprvé zjistila šmatlání, zakopávání, jednou dokonce podlomení, známky slabosti zadních končetin po třech měsících od převzetí koně. Uvedené problémy tak zaznamenala nejpozději počátkem ledna 2023. Vzhledem k tomu, že vada byla vytknuta telefonicky dne 16. 8. 2023, nelze považovat vytknutí vady za včasné, tedy učiněné bez zbytečného odkladu poté, co žalobkyně vadu mohla při dostatečné péči zjistit. Lhůta bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2111, § 2112 odst. 1 o. z. je v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku. Pokud vada koně byla oznámena po sedmi měsících poté, co byla poprvé žalobkyní zaznamenána, nebyla oznámena včas a žalobkyně pozbyla právo odstoupit od smlouvy podle § 2111 o. z. Pokud by žalobkyně postupovala s náležitou péčí, dala by koně odborně vyšetřit mnohem dřív než dne 9. 8. 2023 MVDr. [jméno FO]. Na závěru, že žalobkyně neoznámila vadu koně včas, nic nezměnila ani výpověď žalobkyně, v níž popřela své skutkové tvrzení při prvním jednání, že poprvé vadu koně zaznamenala tři měsíce po jeho převzetí, ale až v polovině jara roku 2023. Výpověď žalobkyně byla ryze účelová, učiněná v reakci na vyjádření žalované při prvním jednání, že vada byla vytknuta pozdě. I kdyby vadu žalobkyně poprvé zaznamenala v polovině jara 2023, vadu vytkla po více než třech měsících. Ani tento časový úsek není bez zbytečného odkladu, tudíž včas podle § 2111 o. z. Pokud žalovaná při projetí koně před uzavřením kupní smlouvy žádné vady pohybu koně nezaznamenala, předkupní vyšetření koně MVDr. [jméno FO] nezaznamenalo jakékoliv zdravotní omezení a pohybové problémy zadních končetin se u koně poprvé projevily na přelomu roku 2022/2023 či na jaře 2023, pak od uzavření kupní smlouvy je značný časový prostor, kdy kůň žádné vady nevykazoval, a tudíž nelze uvažovat, že žalovaná o vytknutém problému koně v době uzavření kupní smlouvy věděla či vědět musela. Žalobkyni tím, že neuplatnila vadu koně včas, zaniklo podle § 2111 o. z. právo od smlouvy odstoupit ve smyslu § 2106 o. z., a nemohlo tak dojít ke zrušení závazku z kupní smlouvy podle § 2004 odst. 1 o. z.

2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že se soud prvého stupně nezabýval § 2112 odst. 2 o. z., kdy žalovaná nemá právo na námitku neuplatnění vady včas za situace, že věděla, že kůň trpí pohybovými problémy (klouzání či šmatlání), shledávala možné projevy ataxie, ale tyto přičítala tzv. měkčím spěnkám, nasvalení, terénu apod. Otázka včasnosti vytknutí vady koně byla soudem posouzena chybně, kdy dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně doby, od které lze posuzovat počátek běhu lhůty pro uplatnění vad žalobkyní. Závěr, že žalobkyně vady zjistila více než 3 či 7 měsíců před tím, než je uplatnila, je zkreslený. Žalobkyně u koně pozorovala pohybové problémy již po zakoupení, ale tyto projevy byly žalovanou přičítány měkčím spěnkám, nasvalení a horskému terénu. Důvod pro odborné veterinární vyšetření MVDr. [jméno FO] nastal poté, kdy se koni podlomily nohy při volném pohybu ve výběhu. Tento okamžik lze považovat za počátek běhu lhůty pro uplatnění vady. Teprve na základě odborného vyjádření ze dne 14. 8. 2023 mohla žalobkyně zjistit, že zjištěné pohybové problémy mají jinou příčinu než tzv. měkčí spěnky, nasvalení koně či terén, kde se pohybuje, ale že jsou důsledkem nemoci. Z provedeného dokazování vyplynulo, že projevy ataxie kůň trpěl již před prodejem, a k diagnostikování ataxie došlo až na základě odborného neurologického vyšetření MVDr. [jméno FO]. Soud jednotlivé pohybové problémy slučuje a nerozlišuje mezi klouzáním, šmatláním, podlomením či zakopáváním. Dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že veterinární vyšetření bylo vyvoláno zakopáváním či podlamováním zadních končetin, avšak bylo objednáno za situace, kdy se koni svévolně podlomily nohy ve výběhu. Soud vykládal obsah e-mailové komunikace z 16. 8. 2023 v rozporu s jeho skutečným obsahem. Žalobkyně nemohla uplatňovat vady již o 7 měsíců dříve, tj. v době, kdy začala na koni jezdit, v dané době u koně pozorovala pouze stejné pohybové problémy, které pozorovala již prodávající. Hodnocení účelovosti výpovědi žalobkyně z pohledu včasnosti je neodůvodněné a nesprávné. Soud pominul zásadní skutečnost, že žalovaná upozorňovala při prodeji na pohybové problémy koně, které přičítala tzv. měkčím spěnkám, přičemž je zarážející závěr soudu, že žalovaná prodávala koně v dobrém zdravotním stavu. Naopak je podstatné, že žalovaná pohybové problémy registrovala, koně s tímto prodávala, přičítala je tzv. měkčím spěnkám a toto uvedla jako vadu i do kupní smlouvy. Žalobkyně dostatečně prokázala, že kůň v době prodeje trpěl spinální ataxií, žalovaná věděla o pohybových problémech koně před prodejem, pro tyto pohybové problémy koně prodávala, a je bezpředmětné, zda pohybové problémy přičítala měkčím spěnkám, terénu apod. Jde o vadu skrytou, jejíž projevy byly patrné již před prodejem.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání považovala odvolání za nedůvodné a napadený rozsudek za správný a dostatečně a logicky odůvodněný.

4. Rovněž žalovaná napadla rozsudek, a to pouze výrok o nákladech řízení, včasným odvoláním, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení věci soudem prvého stupně, když veškeré žalovanou uplatněné úkony právní služby byly účelně vynaloženými důkazy.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně a vyjádření k němu, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Předně lze konstatovat, že soud prvého stupně v přezkoumávané věci provedl účastníky navržené důkazy v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí ve věci. V odůvodnění rozsudku jasně vyložil, které skutečnosti má z provedených důkazů prokázány a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Z provedených důkazů a nesporných tvrzení účastnic učinil správné, úplné a logické skutkové závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé a mohl z něj vycházet při rozhodování i odvolací soud. Provedení jiných důkazů či opakování důkazů provedených soudem prvého stupně k vyvrácení či zpochybnění skutkových závěrů, které soud prvého stupně učinil, žalobkyně v odvolacím řízení nenavrhovala. Protože skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně se v řízení před odvolacím soudem nezměnil, odvolací soud nemohl dospět ani k odlišnému skutkovému závěru. Odvolací soud proto pro stručnost na skutkový závěr soudu prvého stupně v podrobnostech zcela odkazuje.

7. Soud prvého stupně rovněž nepochybil, pokud pro nadbytečnost neprovedl další navržené důkazy, kdy těmito důkazy měly být prokázány skutečnosti, které byly z hlediska rozhodných skutečností ve věci nepodstatné (s ohledem na závěr, že oznámení vad žalobkyní nebylo včasné, se soud prvého stupně již nezabýval otázkou, zda kůň trpěl vytýkanou vadou), případně z tohoto důvodu z provedených listinných důkazů neučinil žádná skutková zjištění, jak v napadeném rozsudku i správně zdůvodnil.

8. Odvolací soud se neztotožnil se závěry žalobkyně, že z provedeného dokazování mělo být prokázáno, že kůň v době prodeje trpěl spinální ataxií, že žalovaná před prodejem věděla, že kůň trpí pohybovými problémy, spočívajícími ve „šmatlání“ a že tuto vadu při prodeji přičítala tzv. měkčím spěnkám (tj. spěnkovým kloubům). Tyto skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Ze zprávy ze dne 14. 8. 2023 a svědecké výpovědi MVDr. [jméno FO] vyplývá, že svědkyně diagnostikovala u koně spinální ataxii s poškozením míchy na krku s tím, že se s vysokou pravděpodobností jedná o cervikální vertebrální malformaci typ 1, přičemž stoprocentního potvrzení tohoto závěru lze dosáhnout pouze rentgenologickým vyšetřením s kontrastní látkou, v narkóze na klinice. Závěr svědkyně o konkrétní diagnóze, a tedy o příčině vady koně a době jejího vzniku, tak nebyl zcela kategorický. Pokud jde o specifický výraz „šmatlání“, ten v řízení používala výhradně žalobkyně, která jej při odvolacím jednání vysvětlila jako občasné zakopnutí, zaškobrtnutí (tedy jako odlišný pohybový projev koně oproti „klouzání“). Žalovaná tzv. měkkým spěnkám, o kterých žalobkyni informovala před prodejem, přičítala „klouzání“ koně při chůzi z prudkého kopce, nikoli zakopávání, jak vyplynulo např. z jejího e-mailu ze dne 16. 8. 2023 (č.l. 8) či ze zprávy MVDr. [jméno FO] (č.l. 6), přičemž provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se v případě tohoto „klouzání“ koně jednalo o projev spinální ataxie.

9. Námitky žalobkyně, že soud prvého stupně slučoval jednotlivé pohybové problémy koně, resp. mezi nimi nerozlišoval, že vykládal obsah e-malové komunikace účastnic ze dne 16. 8. 2023 v rozporu s jejím skutečným obsahem a že dospěl k nesprávnému zjištění, že veterinární vyšetření MVDr. [jméno FO] bylo vyvoláno zakopáváním či podlamováním zadních končetin, nikoli poté, co došlo k „samovolnému podlomení nohou koně ve výběhu“, považoval odvolací soud za nedůvodné, neboť z obsahu napadeného rozsudku a provedených důkazů nevyplývaly, navíc namítané skutečnosti byly z pohledu rozhodných skutečností nevýznamné.

10. Soud prvého stupně rovněž správně vyhodnotil výpověď žalobkyně jako účelovou (resp. nevěrohodnou), pokud popřela svá skutková tvrzení učiněná při jednání dne 8. 1. 2024, že vadu koně poprvé zaznamenala po třech měsících od jeho převzetí, za situace, kdy při tomto jednání žalovaná namítla, že vada byla vytknuta opožděně, a vypověděla, že vadu koně poprvé zaznamenala až v polovině jara 2023, aniž tuto změnu svých tvrzení jakkoli vysvětlila.

11. Námitkami žalobkyně, že z výslechu svědkyně MVDr. [jméno FO] mělo být prokázáno, že tato neprováděla neurologické vyšetření koně a že nebyla schopna potvrdit tzv. měkčí spěnky na základě fotografií a RTG snímků, se odvolací soud zabývat nemohl, neboť soud prvého stupně v tomto směru žádná skutková zjištění z výslechu svědkyně neučinil, a odvolací soud by tak musel výslech svědkyně zopakovat, což by bylo z pohledu rozhodných skutečností nadbytečné, navíc to ani žádná z účastnic řízení nenavrhla.

12. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda právní posouzení věci, jak je provedl soud prvého stupně, je nesprávné. Právní posouzení věci lze mít přitom za obecně nesprávné tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, případně správně určenou právní normu nesprávně vyložil nebo ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. To se však v přezkoumávané věci nestalo.

13. Podle § 2111 o. z. neoznámil-li kupující vadu věci včas, pozbývá právo odstoupit od smlouvy.

14. Podle § 2112 o. z. neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci (odst. 1). K účinkům podle odstavce 1 soud přihlédne jen k námitce prodávajícího, že vada nebyla včas oznámena. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět (odst. 2).

15. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu režim uplatňování práv z odpovědnosti za vady předpokládá notifikaci (oznámení) vady jako jednostranný projev vůle, který adresuje kupující prodávajícímu. Notifikovat vadu musí kupující včas. Včasné oznámení vyplývá z § 2112 o. z. Musí se tak stát bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl vadu při prohlídce nebo jinak s využitím dostatečné péče zjistit. Používá-li zákonodárce formulaci "bez zbytečného odkladu", znamená to relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady (srov. rozsudek ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2488/2020), je jí míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. rozsudek ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 163/2022). Například v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2370/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud účastník oznámil vadu po více než měsíci od doby, kdy měl k dispozici zjištění ohledně vad k jejich uplatnění, nelze mít jeho oznámení za včasné.

16. Soud prvého stupně na správně zjištěný skutkový stav správně aplikoval ustanovení § 494, § 2004 odst. 1, § 2079 odst. 1, § 2111 a § 2112 o. z. a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se odvolací soud rovněž ztotožnil, a na odůvodnění napadeného rozsudku v této části v podrobnostech též odkazuje. Soud prvého stupně dospěl především ke správnému závěru, že žalobkyně (kupující) neoznámila žalované (prodávající) jí zjištěné vady koně (předmětu koupě) včas, v zákonné lhůtě podle § 2112 odst. 1 o. z., tedy bez zbytečného odkladu poté, co je zjistila. Podle tvrzení žalobkyně, učiněného k výzvě soudu prvého stupně podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. při prvním jednání ve věci dne 8. 1. 2024 (tedy do koncentrace řízení ve smyslu § 118b o. s. ř.), žalobkyně poprvé zaznamenala projevy vady koně (nemoci spinální ataxie), spočívající v abnormálním pohybu končetin, jež se projevoval zakopáváním, podlomením zadních končetin, určitými známkami jejich slabosti, po třech měsících od převzetí koně, tj. začátkem ledna 2023, zatímco oznámení vad koně žalované učinila žalobkyně až dne 16. 8. 2023, tedy po sedmi měsících od prvních projevů vady. Závěry soudu prvého stupně o výkladu lhůty „bez zbytečného odkladu“ podle § 2112 odst. 1 o. z. jsou přitom v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou soud prvého stupně i odkázal. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že v oznámení vady postačovalo popsat, jak se vada projevuje, tedy popsat uvedené abnormální pohyby končetin koně, aniž žalobkyně znala jejich příčinu, tedy přesnou diagnózu. Již počátkem ledna 2023 tak měla žalobkyně k dispozici dostatečná zjištění o projevech vady, potřebná k uplatnění vady u žalované. V této době rovněž mohla a měla, pokud by postupovala s náležitou péčí, nechat koně odborně vyšetřit. Žalobkyni přitom v oznámení vady koně, projevující se zakopáváním a podlamováním zadních končetin, nijak nebránila skutečnost, že ji žalovaná před prodejem upozornila na měkčí spěnky koně, projevující se klouzáním koně při chůzi z kopce. Soud prvého stupně rovněž správně uzavřel, že žalobkyně tím, že neoznámila vadu koně včas, pozbyla práva od smlouvy odstoupit podle § 2111 o. z., respektive toto její právo zaniklo prekluzí. Soud prvého stupně tak rozhodl správně, pokud žalobě, jíž bylo uplatněno právo z vadného plnění, k námitce žalované jako prodávající nevyhověl (§ 2112 odst. 1, odst. 2, věty první o. z.). V této souvislosti je přitom třeba uvést, že za situace, kdy za řízení nevyšlo najevo (provedeným dokazováním nebylo zjištěno), že by vytčená vada koně byla důsledkem skutečností, o kterých žalovaná v době odevzdání koně věděla nebo musela vědět, nebylo možno ani dospět k závěru, že žalovaná podle § 2112 odst. 2, věty druhé o. z. nebyla oprávněna vznést námitku opožděnosti oznámení vad koně.

17. S ohledem na vyjádření obou účastnic řízení je dále třeba uvést, že předmětem řízení v této věci nebyl nárok ze záruky za jakost (§ 2113 o. z.), a bylo tak nadbytečné zabývat se tím, zda si účastnice záruku za jakost v kupní smlouvě sjednaly. Lze se přitom ztotožnit se závěrem soudu prvého stupně, že vůlí účastnic nebylo sjednat záruku za jakost. Z obsahu čl. IV.4. kupní smlouvy vyplývá, že je v něm pouze (nesprávný) odkaz na zákonnou úpravu, podle níž měla být „záruka na živé zvíře 42 dní“, jeho obsahem tedy není smluvní ujednání o záruce za jakost.

18. Pro úplnost odvolací soud dodává, že se neztotožnil s námitkou odvolatelky, že napadený rozsudek je překvapivý z důvodu, že soud prvého stupně informoval účastnice řízení o svém názoru, že vada koně nebyla oznámena včas, až při posledním jednání. Naopak, postup soudu prvého stupně, kdy účastnice řízení seznámil po skončení dokazování se svým názorem na tuto spornou otázku, je třeba považovat za souladný s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a právem na spravedlivý proces, kdy soud prvého stupně tak ještě před rozhodnutím ve věci umožnil odvolatelce se k tomuto jeho názoru vyjádřit a předložit soudu argumenty, případně i důkazy, ke zvrácení tohoto názoru.

19. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný ve výroku I ve věci samé potvrdil, jakož i v souvisejícím nákladovém výroku III, jehož nesprávnost odvolatelka ani nenamítala a kterým soud prvého stupně správně přiznal státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., podle výsledku řízení, právo na náhradu nákladů řízení.

20. Pokud jde o výrok II o nákladech řízení mezi účastnicemi, soud prvého stupně správně v souladu se zásadou úspěchu ve věci přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, pokud žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení jako neúčelně vynaložených za vyjádření jejího zástupce ze dne 3. 1. a 7. 11. 2024 a za odročené jednání dne 10. 6. 2024. Vyjádření ze dne 3. 1. 2024 následovalo po vyjádření ze dne 13. 12. 2023 a předcházelo jednání dne 8. 1. 2024, jeho obsah tak mohl být sdělen buď již v předchozím podání anebo při následujícím jednání. Vyjádřením ze dne 7. 11. 2024 zástupce žalované reagoval na tvrzení žalobkyně při jednání dne 11. 9. 2024, na která mohl reagovat již při tomto jednání, případně při následujícím jednání. Vyrozumění o odročení jednání dne 10. 6. 2024 bylo dne 6. 6. 2024 dodáno do datové schránky zástupce žalované, který tak měl možnost se s ním seznámit a nelze klást k tíži žalobkyně, pokud si zástupce žalované několik dní nezkontroluje datovou schránku, zda mu do ní nebyla dodána nějaká písemnost soudu, zvláště pak v době před nařízeným jednáním. Soud prvého stupně však postupoval nesprávně, pokud žalované nepřiznal náhradu nákladů na účast jejího zástupce při setkání s mediátorem. Žalované nelze klást k tíži, že při mediaci využila služeb advokáta jako právního odborníka (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2542/21), přičemž byla-li takto zastoupena, nebylo třeba její osobní účasti na mediaci. Odvolací soud se neztotožnil ani s názorem žalobkyně, že v dané věci byl na místě postup podle § 150 o. s. ř., neboť žalovaná zmařila mediaci tím, že se nezúčastnila prvního setkání s mediátorem dne 12. 3. 2024. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná svou nepřítomnost řádně omluvila a požádala o přesunutí termínu mediace, jíž se následně zúčastnil její zástupce (dne 10. 4. 2024). Tyto skutečnosti nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro který by soud mohl náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Žalovaná má tak právo na náhradu nákladů řízení v částce 58 031,60 Kč, která sestává z mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d, g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokát. tarifu) za 9 úkonů právní služby, určené z tarifní hodnoty ve výši 95 000 Kč sazbou 4 900 Kč, 9 paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky), náhrady odměny mediátorky ve výši 726 Kč, náhrady cestovních výdajů ve výši 3 623,75 Kč za cesty zástupce žalované k jednáním soudu spolu s náhradou za promeškaný ve výši 2 000 Kč a náhrady cestovních výdajů ve výši 2 131,85 za cestu zástupce žalované k jednání s mediátorem, z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] a zpět (při délce cesty 186 km, průměrné spotřebě benzinu 6,9 l/100 km, sazbě základní náhrady 5,60 Kč/km a ceně benzinu 38,20 Kč/l) spolu s náhradou za promeškaný čas za 6 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 cit. vyhlášky). Odvolací soud přitom v podrobnostech, pokud jde o specifikaci nákladů řízení žalované, odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Vzhledem ke shora uvedenému odvolací soud nákladový výrok II podle § 220 o. s. ř. změnil.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná, a odvolací soud jí proto přiznal vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši v částce 12 160 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny za 2 úkony právní služby podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k), odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 4 900 Kč (vyjádření k odvolání a účast na jednání), ve výši jedné poloviny za 1 úkon právní služby (odvolání proti nákladovému výroku), určené z tarifní hodnoty 22 411,62 Kč (rozdíl mezi požadovanou částkou 72 385,37 Kč a přisouzenou částkou 49 973,75 Kč) ve výši 1 010 Kč a 3 paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky).

Poučení