11 Co 9/2025 - 185

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Elišky Galiazzo a JUDr. Michala Prince ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika - [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 5 175 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. září 2024, č.j. 21C 144/2020-164, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 5 175 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 7. 2020 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody jakožto ušlého zisku z pronájmu jiného nebytového prostoru č. [číslo] v objektu v k.ú. [adresa] za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 spočívající ve 2 příčinách - a) jednak v nezákonném rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2012, č.j. [číslo], potvrzeném rozhodnutím [funkce] ze dne 12. 4. 2013, č. j. [číslo] b) jednak v nesprávném úředním postupu žalované jako speciálního [orgán] ve věcech dálnic v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] spočívajícím v nečinnosti [orgán] při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobů vedení správního řízení o povolení stavby. Po vydání usnesení Nejvyššího soudu č.j. [spisová značka] k dovolání žalobkyně proti usnesení o odmítnutí žaloby byl usnesením Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] rozsudek ze dne 18. 5. 2023, č.j. [spisová značka], zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení se závěrem, že není dána odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí ve vztahu k tvrzené škodě, neboť vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí žalobkyně za období let 2017 až 2019 není v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí č.j. [číslo], ze dne 16. 11. 2012, a nezákonného rozhodnutí č.j. [číslo], ze dne 12. 4. 2013, které bylo rozsudkem Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka], ze dne 14. 8. 2023, zrušeno. Nezákonné rozhodnutí bylo žalobkyni v době koupě nemovitostí známo, žalobkyně byla seznámena s faktickým stavem, jakož i s právním stavem soudních a správních řízení, a proto nárok z nezákonného rozhodnutí nelze odvíjet. Ohledně nároku žalobkyně z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu odvolací soud vytkl absenci skutkových zjištění k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu.

3. Soud prvního stupně doplnil dokazování a vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla nemovitosti od [jméno FO] kupní smlouvou ze dne 15. 3. 2016. Dále vyšel ze zjištění, že se jedná o stavební řízení o povolení stavby části [adresa], obchvat [adresa] (pravý jízdní pás), jehož je žalobkyně účastníkem z titulu vlastnictví nemovitostí souvisejících se stavbou, a shrnul průběh řízení (odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku) zejména zjistil, že žádost o vydání stavebního povolení byla žalované doručena 24. 4. 2012, byla doplněna dne 5. 6. 2012 a 19. 7. 2012. Oznámení o zahájení řízení bylo zveřejněno veřejnou vyhláškou dne 18. 6. 2012. Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2012 žalovaná stavbu povolila, [funkce] zamítl rozklad mj. [jméno FO] (právního předchůdce žalobkyně) dne 12. 4. 2013 a potvrdil citované rozhodnutí. Městský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č.j. [spisová značka], rozhodnutí [funkce] zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, kasační stížnost byla zamítnuta. Dne 2. 12. 2013 vydal [funkce] rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí žalované s tím, že stavbu bude možno povolit pouze za předpokladu, že stavebník zajistí přístup k nemovitostem nebo poskytne odškodnění. Dne 7. 2. 2014 žalovaná vyzvala stavebníka k odstranění nedostatků podání a poskytla lhůtu k dořešení otázek přístupu k nemovitostem do 31. 1. 2016, řízení přerušila; dne 26. 1. 2016 stavební požádal o prodloužení lhůty, o čemž bylo rozhodnuto 28. 1. 2016, 5. 12. 2016 stavebník požádal o další prodloužení lhůty s tím, že byly vypracovány 4 varianty řešení. Dne 11. 5. 2016 byl zadán znalecký posudek, který byl předán 31. 8. 2016 a v čistopisu do ledna 2017; v mezidobí došlo ke změně vlastnictví části [nazev][Anonymizováno]a žalovaná 30. 1. 2017 prodloužila lhůtu k odstranění vad žádosti do 31. 1. 2018 s tím, že stavebník prokázal nemožnost zřízení náhradního přístupu k dotčeným nemovitostem. Dne 26. 1. 2018 stavebník požádal o pokračování v řízení, oslovil znalce s nabídkou odškodnění žalobkyně, avšak k dohodě nedošlo. Znalec se obrátil 5. 1. 2017 na žalobkyni s žádostí o součinnost, kterou neposkytla, a proto se zabýval jen skutečnou škodou, kterou vyčíslil 2 441 000 Kč, tuto částku stavebník nabídl žalobkyni dne 4. 7. 2017, ta dne 17. 7. 2017 deklarovala poskytnutí součinnosti, nicméně požadovala revizní znalecký posudek a opakovaně (též dne 24. 8. 2017 a 20. 11. 2017) žádala o prodloužení lhůty, žádosti bylo vyhověno, avšak nakonec žádný posudek, jímž by vyvrátila správnost posudku, nepředložila; dne 9. 1. 2018 stavebník odeslal poslední prodloužení. Dne 7. 3. 2018 žalovaná veřejnou vyhláškou oznámila pokračování v řízení, proti čemuž podala žalobkyně námitky 14. 3. 2018 a dne 19. 3. 2018 žalobkyně sdělila, že na výzvy nereagovala, protože se jí nedostávala korespondence z důvodu pochybení jejího právního zástupce. Dne 15. 5. 2018 proběhlo ústní jednání, na němž se účastníci (i žalobkyně) odmítli vyjádřit k výši odškodnění dle znaleckého posudku. Dne 30. 1. 2019 žalobkyně uplatnila podnět na ochranu proti nečinnosti. Dne 26. 3. 2019 rozhodl ministr o žádosti účastníků, které nevyhověl. Dne 11. 3. 2019 stavebník požádal o zahájení vyvlastňovacího řízení, dne 12. 3. 2019 bylo řízení přerušeno, rozklad podaný mj. žalobkyní [funkce] zamítl 12. 6. 2019. Dále zjistil, že žalobkyně nabyla nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 15. 3. 2016 s [jméno FO], v textu smlouvy byla výslovně informována o tom, že převáděné nemovitosti jsou předmětem posuzovaného správního řízení s odkazy na výše citovaná rozhodnutí. Dne 3. 1. 2020 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody a dne 2. 7. 2020 žalovaná sdělila, že nárok neuznává, protože k nečinnosti nedošlo s ohledem na složitou a komplikovanou věc. Pro nadbytečnost zamítl důkazy výslechem svědka [jméno] (vlastníka sousedních nemovitostí), svědka Váci (tvrzeného zájemce o nájem) a jednatele žalobkyně.

4. Po právní stránce posoudil věc podle § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a dovodil, že nezákonné rozhodnutí bylo vydáno a zrušeno před tím, než žalobkyně nabyla vlastnictví smlouvou ze dne 16. 3. 2016 (s právními účinky vkladu ke dni 21. 3. 2016), a žalobkyně o jeho existenci a důsledcích s tím spojených věděla a byla svým právním předchůdcem informována, přílohou kupní smlouvy bylo mimo jiné i rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka], obsahující závazný právní názor pro další postup ve správním řízení, tudíž znala faktický a právní stav včetně přerušení řízení do 31. 1. 2017 a potřebě nalezení řešení stavebníka s dotčenými vlastníky, a nemovitost se přesto rozhodla koupit, proto nemůže nárok z nezákonného rozhodnutí (stavebního povolení, jehož následky existovaly již v době, kdy kupní smlouvu uzavřela) odvíjet. Vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu za období 2017 - 2019 není v příčinné souvislosti s vydáním tvrzeného nezákonného rozhodnutí.

5. Ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu uzavřel, že došlo k opakovanému prodlužování přerušení řízení, které ve svém souhrnu představují nesprávný úřední postup, stejně jako nečinnost žalované po rozhodnutí o pokračování řízení ze dne 7. 3. 2018, avšak v důsledku toho škoda nevznikla. Prvé přerušení řízení rozhodnutím č.j. [číslo], ze dne 7. 2. 2014, nebylo bezdůvodné, neboť reflektovalo rozsudek č.j. [spisová značka], délka přerušení nebyla s ohledem na složitost věci shledána nepřiměřenou. Pochybení nastalo u prvého prodloužení přerušení rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016, č.j. [číslo], které nebylo dostatečně odůvodněno, nicméně žalobkyně nabyla nemovitosti v březnu 2016 a bylo-li přerušení prodlouženo do 31. 1. 2017, i kdyby tvrzená škoda vznikla, není v příčinné souvislosti a souvisí s podnikatelským rizikem. Neshledal nesprávný úřední postup u druhého prodloužení přerušení řízení do 31. 1. 2018 rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2017, [číslo], neboť stavebník řádně zdůvodnil potřebu prodloužení přerušení řízení, varianty ke zřízení přístupu se ukázaly nemožnými, v květnu 2016 stavebník zadal posudek znaleckému ústavu, žalobkyně neposkytovala dostatečnou součinnost a nevyvíjela dostatečnou snahu k finančnímu vyrovnání se stavebníkem. Žalobkyně opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyjádření a předložení revizního znaleckého posudku a její nedostatečná součinnost přispěla k délce přerušení řízení, shodně nereagovala ani ke dni 26. 11. 2018. Postup stavebníka (4 varianty nápravy a možnost finančního odškodnění) vyžadoval určitý časový prostor, a proto s ohledem na složitost řízení a komplikace k přijetí přijatelného řešení délka řízení nebyla zjevně nepřiměřená.

6. I přesto, že jednotlivé úseky přerušení řízení neshledal průtažnými, celková délka přerušení předmětného řízení z důvodu dořešení otázek přístupu k nemovitostem od 7. 2. 2014, kdy bylo rozhodnuto o prvém přerušení řízení, do 31. 1. 2018, byla přiměřená. Přisvědčil namítanému průtahu v řízení od 7. 3. 2018, orgán dne 7. 4. 2018 zaslal pozvánku na ústní jednání dne 15. 5. 2018, avšak až do rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 12. 3. 2019 byl téměř 1 rok nečinný a lhůta dle § 112 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb. k vydání rozhodnutí nebyla splněna. Naproti tomu neshledal nesprávný úřední postup v přerušení řízení dne 12. 3. 2019 z důvodu podnětu stavebníkovi k podání žádosti o vyvlastňovací řízení v souladu se zákonem č. 184/2006 Sb. ve spojení se zákonem č. 169/2018 Sb., když bylo nutno vyřešit předběžnou otázku. Uzavřel, že ušel-li zisk z pronájmu, nestalo se tak v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu, nýbrž v důsledku podnikatelského rizika. Není dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí ani v důsledku nesprávného úředního postupu. Otázkou promlčení se nezabýval, pouze uvedl, že námitka by byla částečně důvodná co do nároku na náhradu škody představující ušlý zisk za období před 3. 3. 2017, když žaloba byla podána dne 31. 8. 2020 se zohledněním 3leté promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 OdškZ a stavení dle § 35 OdškZ. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně, navrhla jej zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku, když závěr o skutkovém stavu nekoresponduje s hodnocením důkazů, rozsudek je rozporný a zmatečný. Soud prvního stupně konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu (bod 33), avšak z dalšího rozboru jednoznačně nekonstatoval, že jednotlivé správní akty považuje za nesprávný úřední postup. Zmínila soudem uvedenou „možnost“ pochybení u jediného rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 28. 1. 2016, následně konstatuje, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu pro celkovou dobu řízení zejména od 1. 2. 2018 (není zřejmé proč ne už od 28. 1. 2016) do 12. 3. 2019, čímž soud prvního stupně přivodil zmatečnost rozhodnutí. Nesprávně vyhodnotil důvodnost přerušení řízení ze dne 12. 3. 2019, když vyvlastnění nemovitostí před 1. 8. 2019 nebylo možné s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 169/2018 Sb. Správní orgán řízení protahoval, aby umožnil stavebníkovi vyčkat na pro něj příznivou budoucí legislativu. Odnětí práv se stalo reálně možné až od 1. 8. 2019 a do té doby mohla být pouze dohoda nebo připojení nemovitostí k pozemní komunikaci. Žádost stavebníka byla k zamítnutí, neboť nevyhovovala požadavkům rozsudku. Namítá, že u žalobkyně nešlo o podnikatelské riziko, ale o legitimní očekávání toho, že stavební řízení bude bezodkladně skončeno před 1. 8. 2019 zamítnutím žádosti stavebníka, šlo o jediné možné řešení, které měl správní orgán po prvním přerušení řízení v roce 2014 (tj. na počátku 2016) vydat bezodkladně. Svými průtahy umožnil jiný vývoj, čímž žalobkyni poškodil. Vytýká soudu prvního stupně, že věc posuzoval optikou současné situace, hodnocení právního stavu a legislativy v roce 2016, a tedy legitimní očekávání žalobkyně, bylo za tehdy platných předpisů jiné. Stavebník neměl vůli se s žalobkyní dohodnout.

8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla napadený rozsudek potvrdit. Uvedla, že k přerušení řízení došlo s odkazem na výzvu žalované stavebníkovi k zahájení vyvlastňovacího řízení o odnětí práva odpovídajícího věcnému břemenu, jedná se o předběžnou otázku, o níž nepřísluší [orgán] rozhodnout, výzva byla učiněna s ohledem na zákon č. 169/2018 Sb., kterým došlo ke změně zákona č. 416/2009 Sb. jehož relevantní ustanovení nabyla účinnosti 31. 8. 2018 a dle kterých bylo možné v nově zahájeném vyvlastňovacím řízení dosáhnout vydání mezitímního stavebního rozhodnutí podle § 4a zák. č. 416/2009 Sb., na základě kterého by stavební práce mohly být zahájeny dříve než by byla dořešena otázka výše náhrady za zásah do vlastnického práva. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, dle něhož žalobkyně nemohla v době nabytí předmětných nemovitostí s vysokou mírou pravděpodobnosti legitimně očekávat, zda a kdy bude plnohodnotně obnoven přístup k předmětným nemovitostem a zda a kdy bude možné generovat zisk z jejich pronájmu. Tvrdí-li, že v okamžiku nabytí věděla, že jiné řešení než připojení nemovitostí na pozemní komunikaci, není možné, jedná se o zavádějící tvrzení, neboť přílohou kupní smlouvy byl mj. i rozsudek Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka], z něhož vyplývá závazný právní názor pro další postup ve správním řízení, dle něhož bude možné stavbu povolit pouze za předpokladu, že stavebník zajistí přístup k nemovitosti nebo vlastníky odškodní. S ohledem na vývoj stavebního řízení bylo od roku 2017 jisté, že ke zřízení přístupu nedojde, jelikož to technicky nebylo možné Žalobkyni tak v době pořizování předmětných nemovitostí muselo být zřejmé, že jednou nakonec dojde k vybudování dálnice a tím i k zániku stávajícího připojení na silnici [číslo] následně [nazev]. Shrnula průběh řízení a uvedla, že tvrzení žalobkyně v odvolání, dle kterého dohoda o odškodnění zkrachovala nezájmem o pokračování v jednání ze strany [právnická osoba] již v roce 2015, je nepravdivé. Již na počátku roku 2017 bylo žalobkyni nepochybně známo, že ze strany [právnická osoba] bylo přistoupeno ke krokům směřujícím k poskytnutí finančního odškodnění. Dovozuje-li „legitimní očekávání“, odkázala na závěry rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2022, č.j. [spisová značka], v němž soud konstatoval, že nebylo ani možné legitimně očekávat, že se věc vyřeší (natož pak způsobem umožňující pronájem) do konce roku 2016, tj. v řádu několika měsíců.

9. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně doplnila, že v květnu či červnu 2024 došlo k vydání stavebního povolení; bylo vydáno mezitímní rozhodnutí a v roce 2021 došlo k nucenému odnětí vlastnického práva, vyvlastňovací řízení skončilo vydáním rozhodnutí a žalobkyni byla vyčíslena náhrada 5 500 000 Kč za hodnotu nemovitosti s tím, že běží řízení o navýšení této náhrady, které dosud nebylo skončeno.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

11. Odvolací soud neshledal rozsudek nepřezkoumatelným. Odvolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům soudu prvního stupně, což nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl nikterak na újmu uplatnění jejích práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25Cdo 4126/2014, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29Cdo 2543/2011).

12. Soud prvního stupně doplnil dokazování v dostatečném rozsahu a s jeho skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožňuje a vychází z nich. Nepochybil ani při právním posouzení věci dle § 2952 o.z. a § 7, § 8 a § 13 zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“), vázán názorem Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 3. 1. 2023, č.j. 30Cdo 3249/2021-74, kdy se žalobkyně domáhala nároku z jednoho skutkového děje ze dvou příčin. Předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu jsou odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup), škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Tyto předpoklady musejí být splněny kumulativně, pokud by byť i jeden z nich nebyl dán, není dána odpovědnost státu.

13. Ve vztahu k tvrzenému nezákonnému rozhodnutí. Odvolací soud pro stručnost plně odkazuje na své závěry ve zrušujícím rozhodnutí č.j. [spisová značka], od nichž nemá důvodu se odchylovat, tedy, že vydáním rozhodnutí č.j. [číslo], ze dne 16. 11. 2012, a č.j. [číslo], ze dne 12. 4. 2013, které bylo jako nezákonné rozsudkem Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka], ze dne 14. 8. 2013, zrušeno, není dána odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí dle § 7 a § 8 OdpŠk, neboť vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu za období 2017 - 2019 není v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Nezákonné rozhodnutí bylo vydáno a zrušeno před tím, než žalobkyně nabyla vlastnictví smlouvou ze dne 16. 3. 2016 (s právními účinky vkladu ke dni 21. 3. 2016), o jeho existenci a důsledcích s tím spojených věděla a byla svým právním předchůdcem informována, kupní smlouva totiž obsahovala v č.l. V odkaz na soudní a správní řízení ohledně povolení stavby a seznam dokumentů tvořil přílohu č. [hodnota] smlouvy, vč. rozsudku správního soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka]. Taktéž žalobkyně věděla o přerušení správního řízení – vyhláškou ze dne 7. 4. 2014 (do 31. 1. 2016), jakož i o prodloužení přerušení řízení vyhláškou ze dne 28. 1. 2016 (do 31. 1. 2017). Nezákonné rozhodnutí bylo vydáno ve vztahu k právnímu předchůdci žalobkyně, avšak žalobkyně byla při koupi nemovitostí seznámena s faktickým i právním stavem soudních i správních řízení (k nemovitosti byl umožněn přístup, byť v omezeném rozsahu, s dopravním značením) a rozhodla-li se za tohoto stavu nemovitosti koupit, jde o její podnikatelské riziko a nevznikl jí žádný nárok z nezákonného rozhodnutí - stavebního povolení, jehož následky existovaly již v době, kdy kupní smlouvu uzavřela.

14. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, konstatoval průběh správního řízení, rozlišil, v jakém období a kterým rozhodnutím došlo k přerušení řízení (či jeho prodloužení), a odvolací soud vychází z jeho skutkových zjištění. Závěry soudu prvního stupně odvolací soud jen formulačně a chronologicky lépe shrne s přihlédnutím k doplnění žaloby na čl. 27 ve vztahu k namítaným jednotlivým úsekům správního řízení. Za správný považuje závěr soudu prvního stupně, že prvé přerušení řízení usnesením ze dne 7. 2. 2014 do 31. 1. 2016 nebylo bezdůvodné, nadto v té době žalobkyně nebyla vlastníkem nemovitostí. Prodloužení přerušení řízení usnesením ze dne 28. 1. 2016 (do 31. 1. 2017) sice nebylo dostatečně odůvodněno, avšak žalobkyni by škodu v příčinné souvislosti nikterak způsobit nemohlo, neboť již v době uzavření kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2016 o tomto prodloužení do 31. 1. 2017 věděla. Prodloužení přerušení řízení usnesením ze dne 30. 1. 2017 (do 31. 1. 2018) soud prvního stupně správně neshledal nepřiměřeným. S jeho úvahami se odvolací soud zcela ztotožňuje. Nejenže v tomto období byly zpracovávány možné varianty zřízení přístupu, ale též došlo k vypracování znaleckého posudku, žalobkyni byla dne 4. 7. 2017 učiněna nabídka na finanční vypořádání, na niž reagovala dne 17. 7. 2017 tak, „že se součinnosti nebrání, ale je potřebná právní analýza a oponentní posouzení, nemůže tak reagovat ve lhůtě do 31. 7. 2017“; dopisem ze dne 24. 8. 2017 požádala o prodloužení lhůty do konce roku 2017 za účelem zpracování jí zadaného znaleckého posudku, který ani do 22. 12. 2017 nepředložila, jak vyplývá z komunikace účastníků (dopis [právnická osoba] ze dne 22. 12. 2017), k poslednímu prodloužení lhůty k reakci na nabídku [právnická osoba] ze dne 9. 1. 2018 zástupce žalobkyně dne 19. 3. 2018 konstatoval, že „korespondence [právnická osoba] se nedostávala pochybením advokáta do dispozice klientům a ti na ni nemohli reagovat“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal průtah v době po vydání usnesení o pokračování řízení ze dne 7. 3. 2018, když z výše uvedené korespondence vyplývá jednak nečinnost žalované, jednak se dne 15. 5. 2018 uskutečnilo ústní jednání k projednání námitek (svoláno bylo v dubnu) a žalobkyně se odmítla vyjádřit. Teprve poté zůstala žalovaná nečinná až do 12. 3. 2019, kdy bylo zahájeno vyvlastňovací řízení a jen toto období lze označit za průtah, v němž lze shledat nesprávný úřední postup. I přes tento dílčí závěr ani v důsledku tohoto 10měsíčního průtahu žalobkyni škoda v příčinné souvislosti s ním nevznikla.

15. K odvolací argumentaci stran úvah žalobkyně o nečinnosti. Z výše uvedeného chronologického přehledu vyplývá, že určil-li soud prvního stupně nečinnost od 1. 2. 2018 do 12. 3. 2019, není jeho závěr správný. K nečinnosti došlo v období až po 15. 5. 2018 do 12. 3. 2019. Nerozumí-li žalobkyně tomu, proč soud prvního stupně dovodil okamžik 1. 2. 2018 (a nikoli 28. 1. 2016), je odpověď jasná, když do 31. 1. 2018 bylo řízení přerušeno a soud prvního stupně z výše uvedených důvodů nepovažoval toto období za nepřiměřené s ohledem na složitost řízení spočívající ve vypracování variant přístupu a znaleckého posudku ke zjištění finančního odškodnění. Nadto v tomto období to byla žalobkyně, která si sama vyžádala lhůtu až do 31. 12. 2017 s tím, že předloží oponentní znalecký posudek.

16. Správný je závěr soudu prvního stupně, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalobkyni tvrzená škoda nevznikla.

17. Žalobkyně se domáhá toho, že jí ušel zisk v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, nicméně opírá svůj nárok o argumentaci, která je ostatně patrná i z podaného odvolání („stavební řízení mělo být bezodkladně skončeno přede dnem 1. 8. 2019 jediným možným způsobem a to zamítnutím žádosti stavebníka“), tedy zjednodušeně řečeno, žalobkyně se domáhá ušlého zisku, který jí měl ujít v důsledku toho, jak správní řízení skončilo, tzn. hodlá v tomto řízení přezkoumávat, jakým způsobem měl správní orgán rozhodnout. K tomu však odškodňovací řízení neslouží a soudům v odškodňovacím řízení nepřísluší přezkoumávat a přehodnocovat rozhodovací činnost správních orgánů. V rozsudku ze dne 14. 8. 2013, č.j. [spisová značka]-142, Městský soud v [adresa] v řízení, jehož se účastnil právní předchůdce žalobkyně, vyslovil závěr, že „žalobci s námitkami uspěli, avšak není věcí soudu, aby určoval, jak mají žalovaní (v tomto řízení žalovaný stát) a [právnická osoba] postupovat, zda mají zřídit sjezd k nemovitostem či zda mají spoluvlastníky odškodnit. Jisté je, že nemohou pozbýt jediného stávajícího přístupu ke svým nemovitostem a tím pádem bez náhrady přijít o dosavadní investice do nich“. Tímto způsobem se správní řízení odvíjelo a tak i skončilo, když bylo vyhodnoceno, že zřídit přístup nelze a je na místě pouze finanční náhrada. Jinak řečeno, v odškodňovacím řízení není prostor konstatovat, že sjezd měl být zřízen a kterého dne se tak mělo stát, resp. konstatovat, kterého dne měl správní úřad ukončit řízení s výsledkem dle představ žalobkyně. Mezi vznikem škody a žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem tak neexistuje příčinná souvislost a odpovědnost státu proto není dána, skončilo-li by správní řízení s výsledkem, s jakým skončilo, dříve, nic by to na možnosti žalobkyně získat příjem z pronájmu nezměnilo.

18. Již v době, kdy žalobkyně koupila nemovitost, byl přístup k ní omezen, nemohla mít legitimní důvod očekávat, zda a kdy bude přístup k předmětným nemovitostem zcela obnoven. Z rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č.j. [číslo], jež bylo přílohou kupní smlouvy ze dne 15. 3. 2016, věděla (musela vědět), že v úvahu přichází dvě varianty řešení, a muselo jí být zřejmé, že k vybudování dálnice nakonec dojde a tím i k možnému zániku stávajícího připojení na silnici[Anonymizováno][číslo], následně k dálnici [číslo]. Uvedené platí tím spíše, že sjezd z dálnice je v daném úseku stavebně i právně nemožný, jak bylo ve správním řízení spolehlivě prokázáno. Od roku 2017 již muselo být žalobkyni zřejmé, že k zachování připojení nemovitostí z předmětného úseku budované dálnice [číslo] nedojde a že v úvahu připadá toliko relutární náhrada. Nedůvodná je i odvolací argumentace, že stát neměl vůli se s žalobkyní dohodnout: z provedeného dokazování totiž vyplývá, že v letech 2017 - 2018 to byla právě žalobkyně, která svým postojem prodlužovala řízení (např. požadovala delší lhůtu pro vypracování oponentního posudku, který nakonec ani nepředložila; nereagovala na výzvy; při jednání odvolacího soudu dne 5. 3. 2025 právní zástupkyně žalobkyně dokonce uvedla, že „nabídka na částku ve výši cca 2,5 mil. Kč nemohla být ani brána vážně, byla nepřijatelná a nemělo smysl na ni ani odpovídat“.

19. Dne 31. 8. 2018 nabyla účinnosti relevantní ustanovení zákona č. 169/2018 Sb., jímž došlo ke změně zákona č. 416/2009 Sb. Podle § 4a bylo možno v nově zahájeném vyvlastňovacím řízení dosáhnout vydání mezitímního stavebního rozhodnutí, na základě něhož by stavební práce mohly být zahájeny dříve, než došlo k vyřešení otázky výše náhrady za zásah do vlastnického práva. Z odůvodnění usnesení o přerušení řízení ze dne 12. 3. 2019 vyplývá, že k přerušení došlo s odkazem na výzvu žalované stavebníkovi k zahájení vyvlastňovacího řízení o odnětí vlastnického práva k nemovitostem, k nimž žalobkyně pozbude jediný možný přístup. Jedná se o předběžnou otázku bránící v pokračování stavebního řízení, o níž nepřísluší [orgán] rozhodnout. Námitka, že správní orgán rozhodl podle budoucích předpisů tak není důvodná.

20. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a 3 písm. a), b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb., když procesně úspěšné žalované vznikly náklady řízení za vyjádření k odvolání, přípravu účasti na jednání, účast na jednání odvolacího soudu, tj. 3 paušální náhrady po 300 Kč, celkem 900 Kč, které odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení