21 C 144/2020 - 164

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Ivetou Cvingráfovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] sídlem [Adresa žalované B] o zaplacení 5 175 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba žalobkyně na zaplacení 5 175 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 175 000 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni škodu představující ušlý zisk z pronájmu jiného nebytového prostoru č. [Anonymizováno] v objektu občanské vybavenosti v k. ú. [adresa], obec [adresa], č. p. [Anonymizováno], který je součástí p. č. [Anonymizováno], tedy ze své podnikatelské činnosti, za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019 ve výši 5 175 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 3. 7. 2020 do zaplacení. Dle tvrzení žalobkyně příčina škody spočívá jednak v nezákonném rozhodnutí [Anonymizováno], ze dne 16. 11. 2012, č. j. [Anonymizováno], potvrzené rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 12. 4. 2013, č. j. [právnická osoba], a dále v nesprávném úředním postupu [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno] spočívající v nečinnosti [Anonymizováno] při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobů vedení správního řízení o [Anonymizováno] (opakované bezdůvodné přerušování řízení, nečinnost správních orgánů).

2. Žalovaná navrhla žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Uvedla, že v rozhodné době žalobkyně nemohla legitimně očekávat, že bude zajištěn přístup k jejím nemovitostem, v době před koupí nemovitostí musela žalobkyně znát jejich stav, a tedy se toliko vystavila podnikatelskému riziku. Žalovaná též sporovala nesprávný úřední postup žalované, tj. její nečinnost, v tomto odkazovala na zákonný institut přerušení řízení. Dále namítla, že má za to, že nárok žalobkyně je promlčen.

3. Soud konstatuje, že o podané žalobě již rozhodl. Rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. [spisová značka], soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným ušlým ziskem žalobkyně a tvrzeným nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem žalované v řízení (tvrzené nečinnosti). Soud po provedeném dokazování konstatoval, že žalobkyně s ohledem na dobu pořízení předmětných nemovitostí, tj. v [adresa], [Anonymizováno], nemohla za normálního běhu věcí s ohledem na probíhající výše uvedené [Anonymizováno] legitimně očekávat generování zisku z řádného nájmu předmětných nemovitostí. Výrokem II. žalobkyni uložil povinnost uhradit žalované náhradu nákladů řízení. [právnická osoba] odvolání žalobkyně bylo rozhodnutí soudu I. stupně usnesením ze dne 29. 11. 2023, č.j. [spisová značka], zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že lze souhlasit s právními závěry soudu I. stupně, že není dána odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí ve vztahu k tvrzené škodě, neboť vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu nemovitostí žalobkyně za období let 2017 až 2019 není v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 11. 2012 a nezákonného rozhodnutí č.j. [právnická osoba] ze dne 12. 4. 2013, které bylo rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne 14. 8. 2023 zrušeno. Odvolací soud konstatoval, že nezákonné rozhodnutí bylo žalobkyni v době koupě nemovitostí známo, žalobkyně byla seznámena s faktickým stavem, jakož i s právním stavem soudních a správních řízení, a proto nárok z nezákonného rozhodnutí nelze odvíjet. Ohledně nároku žalobkyně z titulu tvrzeného nesprávného úředního postupu odvolací soud soudu I. stupně vytkl, že z napadeného rozsudku se nepodává, jak probíhalo správní řízení v rozhodném období, nebyly zjištěny rozhodné skutečnosti k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu a z provedených důkazů nebyla dostatečně vysvětlena skutková zjištění. Odvolací soud uzavřel, že po doplněném dokazování soud I. stupně opětovně rozhodne a své rozhodnutí řádně odůvodní.

5. Z provedených důkazů soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

6. Dne 24. 4. 2012 byla žalované doručena žádost [Anonymizováno] o [adresa]. Žádost byla doplněna dne 5. 6. 2012 a dne 19. 7. 2012. Oznámení o zahájení stavebního řízení, jehož je žalobkyně účastníkem z titulu vlastnictví nemovitých věcí související s danou [Anonymizováno], bylo zveřejněno veřejnou vyhláškou žalované dne 18. 6. 2012, č. j. [Anonymizováno], na webové úřední desce. Dne 16. 11. 2012 vydala žalovaná rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], kterým předmětnou [Anonymizováno] povolila. Dne 12. 4. 2013 vydal ministr [Anonymizováno] rozhodnutí č. j. [právnická osoba], kterým zamítl rozklad mj. [Anonymizováno] (právního předchůdce žalobkyně) a potvrdil rozhodnutí č. j. [Anonymizováno]. (spisem [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], zejména rozhodnutí ze dne 16. 11. 2012, č. j. [Anonymizováno]; rozhodnutí ministra [Anonymizováno] ze dne 12. 4. 2013, č. j. [právnická osoba])

7. Dne 14. 8. 2013 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. [spisová značka] tak, že rozhodnutí ministra [Anonymizováno] č. j. [právnická osoba] zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. V rozsudku soud konstatoval, že nadále platí pravomocná rozhodnutí, kterými byla umístěna a povolena stavba a bylo povoleno její užívání, a účastníkům svědčí veřejnoprávní oprávnění k užívání nemovitostí, které bylo založeno územními rozhodnutími, stavebními povoleními a kolaudačními povoleními; toto oprávnění nemůže být fakticky zbaveno obsahu jen proto, že investor se rozhodl na sousedním pozemku [Anonymizováno]. Dále konstatoval, že [Anonymizováno] a [právnická osoba] [adresa] pochybily, pokud do svých rozhodnutí nezahrnuly časové omezení, což však nelze klást k tíži účastníka. Městský soud v Praze závěrem dodal, že není jeho věcí určovat, jak má žalovaná dále postupovat, tj. zda [Anonymizováno], či má dotčené účastníky [Anonymizováno]. Proti rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, č. j. [spisová značka]. (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, č. j. [spisová značka], a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013, č. j. [spisová značka])

8. Dne 2. 12. 2013 vydal ministr [Anonymizováno] rozhodnutí č. j. [Anonymizováno], kterým zrušil rozhodnutí žalované č. j. [Anonymizováno]. Uvedl, že stavbu bude možno povolit pouze za předpokladu, že [Anonymizováno], nebo [Anonymizováno]. (rozhodnutí ze dne 2. 12. 2013, č. j. [Anonymizováno])

9. Dne 7. 2. 2014 žalovaná vyzvala [Anonymizováno] [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“) k odstranění nedostatků podání ze dne 7. 2. 2014, č. j. [Anonymizováno], žalovaná vyzvala [Anonymizováno] k dořešení otázek přístupu k nemovitostem v termínu do 31. 1. 2016. Téhož dne žalovaná [Anonymizováno] usnesením č.j. [Anonymizováno] přerušila do doby odstranění nedostatků podané žádosti, nejpozději pak do 31. 1. 2016. [Anonymizováno] podáním ze dne 26. 1. 2016 požádalo žalovanou o prodloužení lhůty k odstranění nedostatků žádosti do 31. 12. 2016 s odůvodněním, že doposud nebylo dokončeno územní řízení pro stavbu přístupové komunikace z [Anonymizováno], které je vedeno Městským úřadem [adresa]. Dne 28. 1. 2016 žalovaná rozhodla o prodloužení lhůty k odstranění nedostatků podání ve věci povolení [Anonymizováno] [adresa], stavba 0306 – obchvat Tábora (pravý jízdní pás)“ do 31. 1. 2017, a to s ohledem na probíhající řízení o umístění stavby přístupové komunikace k [Anonymizováno], a dále uvedla, že do uvedeného data se předpokládá vydání opatření v územním řízení o umístění stavby přístupové komunikace k objektům [Anonymizováno]. Dne 5. 12. 2016 [Anonymizováno] žalovanou opakovaně požádalo o prodloužení lhůty k odstranění nedostatků žádosti o stavební povolení, a to z důvodu stále nevyřešené otázky přístupové komunikace pro stavbu. Dne 16. 12. 2016 [Anonymizováno] žádost doplnilo. Uvedlo, že byly vypracovány 4 varianty možného připojení [Anonymizováno]. Varianta 0, která by nevyžadovala změnu územního plánu města [adresa]. K této se nicméně negativně vyjádřilo město [adresa], a to dne 16. 11. 2015. Stavební úřad nadto zastavil řízení o žádosti o vydání územního rozhodnutí z důvodu absence aktivní součinnosti vlastníků dotčených pozemků. Další varianty zpracované projektantem vyžadují změnu územního plánu města [adresa]. Ta by dle [Anonymizováno][Anonymizováno]nebyla s největší pravděpodobností odsouhlasena, a i kdyby byla, stalo by se tak až za několik let. Co se týče varianty I a varianty II, vlastníci pozemků, po kterých by měla přístupová komunikace vést, vydali nesouhlasná stanoviska. V případě varianty III pak bylo taktéž sděleno negativní stanovisko dotčeného vlastníka. Jelikož se připojení [Anonymizováno] ukázalo jako nerealizovatelné, začalo se [Anonymizováno] zabývat další možností, odškodněním. Dne 11. 5. 2016 zadalo společnosti [Anonymizováno] vypracování znaleckého posudku, který ocení škodu způsobenou ztrátou přístupu k dotčeným nemovitostem a obvyklou cenu daných nemovitostí. Znalecký posudek byl předán dne 31. 8. 2016. Dále uvedlo, že posléze došlo ke změně vlastnictví části [Anonymizováno], pročež byl s žádostí o spolupráci osloven nový vlastník. V současné době probíhá vypracování čistopisu znaleckého posudku s termínem odevzdání v lednu 2017. Žalovaná dne 30. 1. 2017 usnesením č. j. [Anonymizováno] žádosti vyhověla a prodloužila lhůtu k odstranění vad žádosti do 31. 1. 2018. Uvedla, že stavebník prokázal nemožnost zřízení náhradního přístupu k dotčeným nemovitostem a z toho vyplývající nutnost využít finanční vyrovnání. Jelikož nebylo doposud dokončeno zpracování znaleckých posudků, žalovaná žádosti [Anonymizováno] vyhověla. (spisem [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], zejména výzva k odstranění nedostatků podání ze dne 7. 2. 2014, č. j. [Anonymizováno] usnesení ze dne 7. 2. 2014, č. j. [Anonymizováno], dopis [Anonymizováno] ze dne 26. 1. 2016; usnesení ze dne 28. 1. 2016, č.j. [Anonymizováno]; žádost ŘSD č.j. [Anonymizováno] ze dne 5. 12. 2016; podání ŘSD č j. [Anonymizováno] ze dne 16. 12. 2016; usnesení č.j. [Anonymizováno] ze dne 30. 1. 2017;)

10. Dne 26. 1. 2018 ŘSD požádalo o pokračování řízení a uvedlo možnosti vypořádání se s dotčenými vlastníky, mezi kterými byla mj. žalobkyně. Ke zřízení náhradního připojení jejích nemovitostí uvedlo, že to není z objektivních důvodů vyjádřených dříve možné, a proto v úvahu přichází pouze finanční odškodnění. [Anonymizováno] proto oslovilo znalce a obrátilo se mj. na žalobkyni s nabídkou odškodnění. K dohodě však nedošlo. Znalec se dne 5. 1. 2017 obrátil s žádostí o součinnost na žalobkyni, která reagovala, že je připravena součinnost poskytnout po zodpovězení v dopise specifikovaných dotazů. To [Anonymizováno] učinilo, avšak žalobkyně součinnost neposkytla. Znalecký ústav se proto zabýval toliko skutečnou škodou žalobkyně, kterou určil ve výši 2 441 000 Kč. [Anonymizováno] dále uvedlo, že dne 4. 7. 2017 nabídlo žalobkyni určenou částku znaleckým posudkem. Žalobkyně spolu s dalšími dotčenými osobami reagovala dne 17. 7. 2017 sdělením, že je připravena poskytnout součinnost, nicméně je nutno zpracovat revizní znalecký posudek a právní analýzu, pročež požádala o prodloužení lhůty. Lhůta byla k dalším žádostem žalobců ze dne 24. 8. 2017 a dne 20. 11. 2017 několikrát prodloužena. Do dne podání však nebyl ze strany žalobců předložen znalecký posudek, který by vyvracel ocenění ŘSD. Dne 9. 1. 2018 [Anonymizováno] odeslalo žalobcům poslední prodlužení lhůty k reakci na nabídku odškodnění. Ke dni podání neobdrželo [Anonymizováno] reakci. [Anonymizováno] uzavřelo, že neuzavření dohody o odškodnění není překážkou pro pokračování v řízení a navrhlo v přerušeném řízení pokračovat a vydat stavební povolení s tím, že žalobci se budou domáhat náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v občanském soudním řízení. Dne 7. 3. 2018 žalovaná veřejnou vyhláškou oznámila, že ve stavebním řízení bude k žádosti [Anonymizováno] pokračováno. Dotčení účastníci, mezi nimi i žalobkyně, podali dne 14. 3. 2018 námitky. Tvrdili, že stavebník nesplnil podmínky stanovené v dané věci, tj. nezajistil náhradní přístup ani žalobce neodškodnil. Podáním ze dne 19. 3. 2018 právní zástupce žalobkyně žalované sdělil, že dotčení účastníci (mezi nimi žalobkyně) na výzvy [Anonymizováno] nereagovali, neboť daná korespondence se nedostávala do jejich dispozice z důvodu pochybení jejich právního zástupce. Přípisem ze dne 18. 4. 2018 se ŘSD vyjádřilo k podání žalobkyně ze dne 19. 3. 2018 ohledně nedostatečného poskytování součinnosti žalobkyně stavebníkovi. Žalovaná na den 15. 5. 2018 nařídila ústní jednání k projednání námitek žalobců. Během tohoto ústního jednání žalovaná ověřovala, zda jsou dotčení účastníci ochotni se dohodnout na výši odškodnění stanoveném znaleckým posudkem. Dotčení účastníci se k tomuto odmítli vyjádřit. K dohodě mezi přítomnými nedošlo ani co se týče námitek žalobců. Dne 30. 1. 2019 žalobci uplatili u žalované podnět na ochranu proti nečinnosti ve věci daného stavebního řízení. Dne 26. 3. 2019 rozhodl ministr [Anonymizováno] o žádosti dotčených účastníků na ochranu proti nečinnosti tak, že žádosti účastníků se nevyhovuje. Uvedl, že speciální stavební úřad tím, že dne 11. 3. 2019 vyzval [Anonymizováno] k podání žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení u příslušného vyvlastňovacího úřadu a dne 12. 3. 2019 za tímto účelem řízení přerušil, přestal být nečinným a žádost dotčených účastníků je již bezpředmětná. Dne 11. 3. 2019 žalovaná vyzvala [Anonymizováno], aby podalo u příslušného vyvlastňovacího úřadu žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení týkajícího se nemovitostí, které [Anonymizováno] přijdou o přístup. [jméno FO] postup umožnila novela zákona účinná od 31. 8. 2018. Dne 12. 3. 2019 žalovaná předmětné stavební řízení přerušila do doby předložení kopie žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení. Dotčení účastníci, mezi nimi i žalobkyně, podali proti tomuto rozhodnutí rozklad. Rozklad zamítl ministr [Anonymizováno] rozhodnutím ze dne 12. 6. 2019. Uvedl, že stavebník ([Anonymizováno]) v případě prvního přerušení a výzvy k odstranění nedostatků podání svou žádost o pokračování ve stavebním řízení pro předmětnou stavbu odůvodnil tím, že v daném případě není možné z objektivních důvodů zřídit náhradní sjezd a přichází tak v úvahu pouze možnost odškodnění dotčených vlastníků. Stavebník tak uskutečnil všechny kroky, které po něm lze spravedlivě požadovat. Dále uvedl, že speciální stavební úřad s ohledem na skutečnost, že nedošlo k dohodě mezi stavebníkem a dotčenými účastníky v souvislosti s novelou zákona č. 416/2009 Sb., využil institut předběžné otázky a vyzval stavebníka, aby podal žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Speciální stavební úřad postupoval v souladu s ust. § 57 správního řádu, a proto nejsou námitky odvolatelů, že stavební úřad supluje činnost stavebníka, důvodné. Podmínky pro přerušení řízení tak byly dány. (spisem Ministerstva [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno], zejména podáním [Anonymizováno] ze dne 26. 1. 2018, zn. [Anonymizováno], veřejná vyhláška - Oznámení o pokračování stavebního řízení ze dne 7. 3. 2018, č.j. [Anonymizováno], námitky dotčených účastníků ze dne 14. 3. 2018, podnět žalobkyně na ochranu proti nečinnosti ze dne 30. 1. 2019, rozhodnutí ministra dopravy č.j. [Anonymizováno] ze dne 26. 3. 2019, výzva žalované č. j. [Anonymizováno] dne 11. 3. 2019, usnesení žalované o přerušení řízení č. j. [Anonymizováno] ze dne 12. 3. 2019, rozhodnutí ministra [Anonymizováno] č. j. [Anonymizováno] ze dne 12. 6. 2019 a listinami výzva znaleckého ústavu [Anonymizováno] žalobkyni k součinnosti ze dne 5. 1. 2017, dopis [Anonymizováno] žalobkyni ze dne 4. 7. 2017, vyjádření žalobkyně ze dne 17. 7. 2017 k dopisu [Anonymizováno] ze dne 4. 7. 2017, dopis žalobkyně [Anonymizováno] ze dne 24. 8. 2017 a dne 20. 11. 2017, odpověď [Anonymizováno] ze dne 22. 12. 2017 a dne 9. 1. 2018 k dopisu žalobkyně ze dne 20. 11. 2017, podání žalobkyně adresované žalované ze dne 19. 3. 2018, přípis [Anonymizováno] žalované ze dne 18. 4. 2018)

11. Dne 15. 3. 2016 uzavřela žalobkyně s [Anonymizováno] smlouvu, na jejímž základě žalobkyně nabyla od [Anonymizováno] nemovité věci nacházející se v sousedství předmětné stavby. Z obsahu kupní smlouvy soud zjistil, že žalobkyně byla prodávajícím výslovně informována o tom, že převáděné nemovité věci jsou předmětem nyní posuzovaného správního řízení (tj. řízení ohledně povolení stavby [Anonymizováno]). Přílohou kupní smlouvy byly některé dokumenty týkající se předmětného správního řízení, jejich seznam je uveden v příloze č. 2 kupní smlouvy, zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, č. j. [spisová značka], a usnesení žalované ze dne 28. 1. 2016, č. j. [Anonymizováno], kterým žalovaná prodloužila [Anonymizováno] lhůtu k odstranění nedostatků žádosti do 31. 1. 2017. (kupní smlouva ze dne 15. 3. 2016 vč. příloh č. 1 a č. 2)

12. Z listin, novinové zprávy s názvem [Anonymizováno] ze serveru Deník.cz ze dne 19. 1. 2016 a novinové zprávy s názvem [Anonymizováno] z webové stránky ze dne 27. 1. 2016 soud zjistil, že otázka napojení předmětných nemovitostí byla v roce 2016 předmětem zpravodajských textů zveřejněných na internetu.

13. Dne 3. 1. 2020 žalobkyně přípisem se dne 31. 12. 2019 uplatnila u žalované nárok na náhradu škody způsobené při výkonu státní moci. Dne 8. 1. 2020 žalovaná potvrdila přijetí žádosti a přípisem ze dne 2. 7. 2020 žalobkyni sdělila, že nárok neuznává, neboť nedošlo k nečinnosti žalované, jedná se o složitou věc s komplikacemi při hledání řešení, a proto nelze období, kdy bylo řízení přerušeno považovat za nečinnost žalované. Dále žalovaná nesporovala existenci nezákonného rozhodnutí č.j. [Anonymizováno] ze dne 16. 11. 2012 i rozhodnutí č.j. [právnická osoba] ze dne 12. 4. 2013, neboť tato byla jako pravomocná zrušena příslušným orgánem, avšak měla za to, že výše škody a příčinná souvislost nebyla řádně tvrzena a prokázána. Dále namítla, že je třeba zohlednit skutečnost, že žalobkyně nabyla nemovitosti až dne 21. 3. 2016, tedy v době, kdy sporný stav existoval již několik let a žalobkyni muselo výt známo, že záležitost nebude v dohledné době vyřešena. S ohledem na uvedené konstatovala, že nárok nelze žalobkyni přiznat. Vyjádření bylo žalobkyni doručeno dne 2. 7. 2020. (uplatnění nároku žalobkyně ze dne 31. 12. 2019 s dokladem o odeslání, vyrozumění o přijetí žádosti ze dne 8. 1. 2020, vyjádření k žádosti ze 2. 7. 2020 s dokladem o doručení)

14. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že ke zjištění skutkového stavu, jenž je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními, která soud učinil a plně na ně odkazuje. Z dalších důkazů, které byly provedeny, ale neuvedeny, soud nezjistil žádná pro věc významná zjištění nad rámec již uvedených skutkových zjištění výše. Pro nadbytečnost soud zejména s ohledem na níže uvedený právní názor neprovedl navrhovaný výslech svědka [Anonymizováno], žalobkyní tvrzeného zájemce o nájem předmětných nemovitostí, a výslech svědka [Anonymizováno], vlastníka sousedních nemovitostí, k prokázání tvrzení žalobkyně ohledně legitimního očekávání žalobkyně k podnikání spočívajícím v pronájmu nemovitostí. Výslech žalobkyně, resp. jednatele žalobkyně, soud zamítl též pro jeho nadbytečnost, pokud z již provedených důkazů má zjištěn skutkový stav věci dostatečně, při vědomí toho, že důkaz výslechem účastníků je důkazem podpůrným, tedy důkazem pouze v situaci, kdy nelze dokazovanou skutečnost prokázat jinak, což se v dané věci neuplatnilo. Rovněž soud neprováděl důkaz Stanoviskem o přechodné úpravě provozu, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že v rozhodném období byla cesta k nemovitostem žalobkyně zajištěna, i když v omezeném rozsahu. Důkazy k výši nároku soud neprováděl z důvodu hospodárnosti, a to s ohledem na níže uvedený právní názor.

15. Po právní stránce soud zjištěný skutkový stav posoudil následovně:

16. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdškZ“, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 14 odst. 1 OdškZ se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6. Podle odst. 3 téhož ustanovení uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně splnila podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu dle § 14 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za škodu dne 3. 1. 2020 a nárok nebyl do 6 měsíců uspokojen (§ 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti za škodu), když žalovaná sdělením ze dne 2. 7. 2020 neshledala nárok opodstatněným, přistoupil soud k projednání věci.

19. Podle § 7 odst. 1 OdškZ právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 odst. 1 OdškZ nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

21. Dle § 13 OdškZ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon o odpovědnosti státu za škodu rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu. První z nich je nezákonné rozhodnutí, kdy nárok na náhradu škody tímto rozhodnutím způsobené může uplatnit jen sám účastník řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a jen za předpokladu, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (soud v občanskoprávním řízení totiž není povolán k tomu, aby si sám zákonnost rozhodnutí posuzoval). Druhou formou odpovědnosti je nesprávný úřední postup, který představují úkony, jež se bezprostředně neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí (nemůže se tedy jednat o vadné postupy v řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí a odrazily se v jeho obsahu). V tomto případě je k uplatnění náhrady škody legitimován každý, komu byla nesprávným úředním postupem škoda způsobena, tedy i ten, kdo účastníkem řízení nebyl.

23. V obecné rovině platí, že předpokladem vzniku státu za škodu jsou odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup), škoda a příčinná souvislost mezi nimi. Uvedené předpoklady pak musejí být splněny kumulativně. Pokud by i byť jediný z nich nebyl dán, nemohla by odpovědnost státu vzniknout.

24. Převedeno na souzenou věc, soud primárně posuzoval, zda v projednávané věci je dána příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou v podobě ušlého zisku z pronájmu předmětných nemovitostí za období let 2017 až 2019 a žalobkyní tvrzenými nezákonnými rozhodnutími [Anonymizováno], ze dne 16. 11. 2012, potvrzeného ministrem [Anonymizováno] dne 12. 4. 2013, a nesprávným úředním postupem [Anonymizováno] v řízení vedeném pod sp. zn. [Anonymizováno], spočívajícím v nečinnosti [Anonymizováno] při odstraňování následků nezákonných rozhodnutí a způsobu vedení správního řízení o povolení stavby (opakované přerušování řízení a nečinnost správního orgánu)[Anonymizováno]

25. Toto posouzení činil při vědomí závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí ze dne 3. 1. 2023, č. j. [spisová značka], spočívajícího na závěrech, že se jedná o dva rozdílné procesní nároky proti žalované, byť spojované jediným žalobním požadavkem spočívajícím v náhradě jediné vzniklé škody.

26. Soud po takto provedeném posouzení zjištěného skutkového stavu věci s výše citovanou právní úpravou právo žalobkyně na náhradu škody po státu nenalezl, a to s následujícím odůvodněním.

27. Podle ust. § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

28. Ušlý zisk ve smyslu právě uvedeného ustanovení se, dle odborné komentářové literatury, zakládá na tom, že se nedostavilo rozmnožení majetku, které by bylo možno očekávat za obvyklého, pravidelného průběhu věcí. Škodná událost tvoří překážku, která zabránila rozmnožení majetku (zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku). Musí existovat vysoká pravděpodobnost, že by k rozmnožení majetku došlo, nestačí pouhá neodůvodněná naděje – ušlý zisk se pojímá jako odůvodněná naděje na zisk. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlý zisk je nerozmnožením majetku v důsledku škodné události, které pokud by nebylo, majetek by se býval rozmnožil. Nepostačí úvaha o hypotetickém ujití zisku, ale zisk musí skutečně ujít. (srov. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006)

29. Stejně tak je právě uvedené potvrzováno judikaturou soudů, např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014, je předpokladem vzniku nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu, že poškozený v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost nemovitost za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004).

30. Soud, veden při svém rozhodování výše uvedenými úvahami, v prvé řade neshledal, že by existovala kvalifikovaná pravděpodobnost ohledně rozmožení majetku žalobkyně s ohledem na normální běh událostí, a že tedy nebýt škodné události (nezákonnému rozhodnutí či nesprávnému úřednímu postupu), k zamýšlenému zisku by skutečně došlo.

31. Jak již přisvědčil odvolací soud v rozhodnutí v předmětné věci ze dne 29. 11. 2023, č.j. 11 Co 264/2023-133, pro souzenou věc je stěžejní, kdy, a za jaké situace došlo k nabytí předmětných nemovitostí. Dle učiněných zjištění právě s akcentací na dobu a okolnosti nabytí předmětných nemovitostí nemohla vysoká pravděpodobnost ohledně rozmožení majetku žalobkyně s ohledem na normální běh událostí objektivně nastat a žalobkyně si tento úsudek nemohla subjektivně ani učinit. Nezákonné rozhodnutí bylo vydáno a zrušeno před tím, než žalobkyně nabyla vlastnictví smlouvou ze dne 16. 3. 2016 (s právními účinky vkladu ke dni 21. 3. 2016), a žalobkyně o jeho existenci a důsledcích s tím spojených věděla a byla svým právním předchůdcem informována, neboť přílohou kupní smlouvy bylo mimo jiné i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka], kterým bylo zrušeno rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne 12. 4. 2023, č.j. [právnická osoba], jež potvrzovalo rozhodnutí [Anonymizováno], ze dne 16. 11. 2012, a dále byl v rozhodnutí uveden závazný právní názor pro další postup ve správním řízení. Žalobkyně tedy při koupi nemovitosti znala faktický a právní stav, tj. zejména věděla o probíhajícím správním řízením o povolení stavby „[adresa], [Anonymizováno], včetně rozhodnutí o přerušení řízení do 31. 1. 2017 a potřebě nalezení řešení stavebníka s dotčenými vlastníky, a nemovitost se přesto rozhodla koupit. Proto nemůže nárok z nezákonného rozhodnutí (stavebního povolení, jehož následky existovaly již v době, kdy kupní smlouvu uzavřela) odvíjet.

32. Soud toliko již z předchozího zrušeného rozhodnutí opakuje, že ušel-li žalobkyni zisk z pronájmu předmětných nemovitostí v období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019, nestalo se tak v důsledku nezákonného rozhodnutí žalované potvrzeného ministrem dopravy, neboť byla s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti souzené věci vyvrácena žalobkyní tvrzená příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nezákonným rozhodnutím žalované s ohledem na legitimní očekávání žalobkyně, která nabyla předmětné nemovité věci sousedící s dotčenou stavbou [adresa] v průběhu stavebního řízení a nemohla legitimně očekávat, že nejpozději 1. 1. 2017 předmětné nemovitosti řádně pronajme a bude generovat zisk, který v předmětném řízení nárokuje. Odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí dle § 7 a § 8 zák. č. 82/1998 Sb., není s ohledem na výše uvedené dána, neboť vznik tvrzené škody spočívající v ušlém zisku z pronájmu za období 2017 - 2019 není v příčinné souvislosti s vydáním tvrzeného nezákonného rozhodnutí.

33. Co se týče namítaného nesprávného úředního postupu, který žalobkyně shledala v opakovaném přerušení řízení a nečinnosti žalované po rozhodnutí o pokračování v řízení ze dne 7. 3. 2018 dospěl soud k závěru, že došlo k opakovanému prodlužování přerušení řízení, které ve svém souhrnu představují nesprávný úřední postup, stejně jako nečinnost žalované po rozhodnutí o pokračování řízení ze dne 7. 3. 2018, avšak soud s ohledem na odůvodnění níže nedospěl k závěru, že žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla škoda v podobě ušlého zisku z pronájmu předmětných nemovitostí. Jelikož žalobkyně namítala nedůvodnost rozhodnutí o přerušení řízení nejprve do 31. 1. 2017 a poté do 31. 1. 2018 soud se jednotlivými postupy správního orgánu, které žalobkyně označila za nesprávné, zabýval. Posuzoval, zda byly naplněny důvody pro přerušení řízení (skutečnost rozhodná pro stavení běhu lhůty), kdy nastaly (počátek stavení běhu lhůty) a kdy pominuly (opětovné rozběhnutí lhůty a návaznost na konec lhůty pro vydání rozhodnutí), a zda zde tedy existovala či zda a kdy odpadla překážka pro vydání rozhodnutí. Na základě toho pak v kontextu s dalšími skutečnostmi posoudil, zda byl správní orgán s vydáním rozhodnutí v prodlení či nikoliv.

34. Přerušení řízení podle § 64 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), je fakultativním institutem, kterého správní orgán může, ale nemusí využít. Důvody, které mohou vést k přerušení řízení, jsou stanoveny taxativně, formou rozhodnutí je podobně jako u jiných procesních otázek usnesení podle § 76 správního řádu, které se doručuje účastníkům; proti tomuto usnesení je přípustné odvolání. Podle § 73 odst. 2 správního řádu je takové usnesení závazné pro účastníky a pro všechny správní orgány, pro jiné osoby jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném, avšak nikoli pro soudy, které mohou důvodnost přerušení přezkoumat. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č.j. 7 Ans 10/2012-46) Pravomocné usnesení o přerušení řízení má podle § 65 odst. 1 správního řádu pak má za následek stavení lhůt k provedení úkonu, lhůta k vydání rozhodnutí však přestává běžet již dnem, kdy nastal některý z důvodů uvedených v ustanovení § 64 odst. 1 správního řádu, a neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy přerušení řízení skončilo. Po dobu přerušení řízení činí správní orgán a účastníci jen úkony, kterých je zapotřebí k odstranění důvodů přerušení. Podle § 65 odst. 2 správního řádu správní orgán pokračuje v řízení, jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno. O tom, že v řízení pokračuje, vyrozumí účastníky a provede o tom záznam do spisu, žádné usnesení již nevydává.

35. K žalobkyni označeným průtahům, tvrzenému bezdůvodnému přerušení a prodlužování doby přerušeného řízení, soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že prvé přerušení řízení rozhodnutím č.j. 269/2012-910-IPK/39 ze dne 7. 2. 2014 nebylo bezdůvodné, neboť reflektovalo rozsudek MS v Praze č.j. [spisová značka] a poskytlo stavebníkovi ŘSD dostatečný prostor k dořešení otázky přístupu k předmětným objektům žalobkyně, rovněž délka přerušení nebyla shledána nepřiměřenou, a to s ohledem na složitost věci.

36. Dílčí pochybení mohlo nastat u prvého prodloužení přerušení rozhodnutím ze dne 28. 1. 2016, č.j. 59/2016-910-IPK/2, neboť toto nebylo dostatečně odůvodněno vzhledem k již poskytnuté lhůtě stavebníkovi k dořešení otázky přístupu k předmětným objektům. Nadto soud připomíná, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti koupí teprve v březnu 2016 s tím, že jí byl znám faktický a právní stav, tj. zejména věděla o probíhajícím správním řízením o povolení stavby „[adresa], jakož i o přerušení řízení a jejím prodloužení do 31. 1. 2017, a proto i kdyby žalobkyni tvrzená škoda v lednu 2017 skutečně vznikla, nemůže tato být v příčinné souvislosti s postupem správního orgánu, jenž přerušil řízení do doby odstranění nedostatků podané žádosti, nejpozději do 31. 1. 2017, nýbrž toliko v příčinné souvislosti s podnikatelským rizikem žalobkyně, která za tohoto stavu, se kterým byla řádně seznámena, předmětné nemovitosti kupovala.

37. Soud dále nepřisvědčil tvrzení žalobkyně ohledně nesprávného úředního postupu spočívajícím v nedůvodnosti druhého prodloužení přerušení řízení do 31. 1. 2018 rozhodnutím žalované ze dne 30. 1. 2017, č. j. [Anonymizováno], neboť stavebník [Anonymizováno] v podání ze dne 5. 12. 2016, doplněném dne 16. 12. 2016, řádně zdůvodnil potřebu prodloužení přerušení řízení z důvodu stále nevyřešené otázky přístupové komunikace pro stavbu, když uvedl, že v době přerušeného řízení se snažil o dořešení otázky přístupu k předmětným objektům žalobkyně; byly zvažovány 4 varianty, avšak žádná s ohledem na vlastníky okolních pozemků nebyla realizovatelná. Variantu 0, jež by nevyžadovala změnu územního plánu města [adresa], odmítlo samo město [adresa] dne 16. 11. 2015. Další varianty vyžadovaly změnu územního plátnu města [adresa] a dále by bylo třeba souhlasu dotčených vlastníků se zřízením přístupové komunikaci přes jejich pozemky, což dotčení vlastníci odmítli. Stavebník proto dále pracoval s možností finančního vyrovnání s žalobkyní, avšak výše vyrovnání ke dni podání žádosti o prodloužení nebyla určena. Za tímto účelem v květnu 2016 stavebník zadal znaleckému ústavu společnosti [Anonymizováno]. vypracování znaleckého posudku, který ocení škodu způsobenou ztrátou přístupu k dotčeným nemovitostem a obvyklou cenu daných nemovitostí. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že žalobkyně stavebníkovi, respektive znaleckému ústavu, kterému stavebník zadal zpracování znaleckého posudku k výši odškodnění, neposkytovala dostatečnou součinnost a nevyvíjela dostatečnou snahu k finančnímu vyrovnání se stavebníkem. Rovněž má za prokázané, ostatně o tom nebylo mezi účastníky ani sporu, že stavebník dne 4. 7. 2017 nabídl žalobkyni částku určenou znaleckým posudkem ve výši 2 441 000 Kč, kterou žalobkyně přípisem ze dne 17. 7. 2017 nepřijala a navrhla zpracování revizního znaleckého posudku. Žalobkyně současně požádala o prodloužení lhůty k vyjádření a předložení revizního znaleckého posudku, která jí byla stavebníkem opakovaně prodlužována, avšak ani ke dni 26. 1. 2018 žalobkyně nepředložila znalecký posudek, který by vyvracel ocenění [Anonymizováno] znaleckým posudkem společnosti [Anonymizováno] Takovýto postup lze žalobkyni dát k tíži, neboť její nedostatečná součinnost přispěla k délce přerušení řízení. Dále bylo prokázáno, že dne 9. 1. 2018 [Anonymizováno] odeslalo dotčeným vlastníkům nemovitostí, tedy i žalobkyni, poslední prodlužení lhůty k reakci na nabídku odškodnění, na kterou nebylo ke dni 26. 11. 2018 nijak reagováno. Z uvedeného je zřejmé, že postup stavebníka (4 varianty nápravy a možnost finančního odškodnění) vyžadoval určitý časový prostor, a proto prodloužení doby přerušení bylo na místě, stavebník činil kroky k narovnání faktického a právního stavu s dotčenými účastníky, vč. žalobkyně, a stanovená doba s ohledem na složitost řízení a komplikace k přijetí přijatelného řešení sama o sobě nebyla zjevně nepřiměřená.

38. Přestože jednotlivé úseky přerušení řízení nebyly soudem shledány průtažnými, jak namítala žalobkyně, nelze bez dalšího uzavřít, že ve spojení těchto dílčích postupů správního orgánu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a že celková délka přerušení předmětného řízení z důvodu dořešení otázek přístupu k nemovitostem od 7. 2. 2014, kdy bylo rozhodnuto o prvém přerušení řízení, do 31. 1. 2018 byla přiměřená. Jak vyplývá z ustálené judikatury, i drobné nedostatky ve svém souhrnu mohou představovat nesprávný úřední postup. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007) Žalobkyně měla stavebníka vést k částečně souběžnému řešení variant narovnání s dotčenými vlastníky, což by urychlilo celý proces dořešení otázek ohledně přístupu k dotčeným nemovitostem, a v případě opakovaného prodlužování doby přerušení tuto přiměřeně k potřebě rozhodnutí ve věci zkracovat.

39. Co se týče namítaného průtahu v řízení poté, co uplynula doba přerušení, tj. od 1. 2. 2018 a poté co správní orgán dne 7. 3. 2018 rozhodl o pokračování v řízení, má soud za prokázané, že správní orgán následně dne 17. 4. 2018 zaslal pozvánku na ústní jednání k projednání námitek, které proběhlo dne 15. 5. 2018, a dále byl do rozhodnutí o přerušení řízení ze dne 12. 3. 2019, tedy téměř 1 rok nečinný. Z uvedeného je zřejmé, že ani nejzazší lhůta v délce 90 dnů pro zvlášť složité případy uvedená v § 112 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, k vydání rozhodnutí nebyla splněna. Zde soud dal za pravdu žalobkyni, že tuto nečinnost nelze shledat jinak než jako pochybení správního orgánu, tedy nesprávný úřední postup správního orgánu, kdy žalobkyně se proti nečinnosti bránila i podnětem na ochranu proti nečinnosti ze dne 30. 1. 2019.

40. Naopak skutečnost, že došlo k opakovanému přerušení řízení rozhodnutím správního orgánu ze dne 12. 3. 2019, č. j. [Anonymizováno], tentokráte z důvodu podnětu stavebníkovi k podání žádosti o vyvlastňovací řízení v souladu se zákonem č. 184/2006 ve spojení se zákonem č. 169/2018, nelze shledat nesprávným úředním postupem. Na daném místě je soud toho názoru, že správní orgán postupoval správně, když za současného stavu řízení přerušil s ohledem na předběžnou otázku týkající se vyvlastnění dotčených pozemků, která musí být před povolením stavby vyřešena a kterou si nemůže posoudit sám.

41. Nesprávný úřední postup správního orgánu tak byl shledán ve spojení všech dílčích přerušení řízení do jednoho celku a dále zejména v rozsahu nečinnosti žalované v období 1. 2. 2018 do doby dalšího důvodného přerušení, tj. do 12. 3. 2019, a proto se soud zabýval dalšími podmínkami pro předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu, tedy zda žalobkyni mohla vzniknout škoda v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem a dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzenou škodou a výše uvedeným nesprávným úředním postupem.

42. Jak již soud uvedl výše k náhradě ušlého zisku musí existovat vysoká pravděpodobnost, že nebýt dané události, došlo by k rozmnožení majetku. Pro souzenou věc bylo stěžejní, kdy a za jaké situace žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti a zda s ohledem na normální běh událostí mohla očekávat generování zisku, který nyní nárokuje. Jelikož žalobkyně nabyla nemovitosti v průběhu správního řízení, kdy jí byl znám jak faktický, tak právní stav ohledně probíhajícího správního řízení týkajícího se stavby [adresa] nemohlo objektivně dojít k tomu, že tvrzená škoda žalobkyni vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť žalobkyně nemohla rozumně předpokládat, že od 1. 1. 2017 bude plnohodnotně obnoven přístup k jí nabytým nemovitostem, ze kterých bude generovat zisk prostřednictvím jejich pronájmu. Žalobkyni již v době koupě nemovitosti s ohledem na doložená rozhodnutí správních orgánů ohledně probíhajícího správního řízení týkajícího se stavby „[Anonymizováno] muselo být zřejmé, že se jedná o složité řízení s potřebou vyřešení otázky přístupu k dotčeným nemovitostem, mezi kterými byly i nemovitosti žalobkyně, a proto lze uzavřít, že se jednalo toliko o podnikatelské riziko žalobkyně. S ohledem na uvedený závazný právní názor Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. [spisová značka], který byl žalobkyni v době koupě nemovitostí znám, nemohla žalobkyně předvídat, jakým způsobem bude dořešena otázka přístupu k předmětným objektům žalobkyně, tj. jestli budou nemovitosti žalobkyně zpřístupněny nebo bude ŘSD odškodněna. Žalobkyně tak s ohledem na uvedené nemohla s vysokou mírou pravděpodobnosti legitimně očekávat a předvídat, zda a k jakému datu bude moci plnohodnotné užívat přístup k nemovitostem a na základě tohoto generovat zisk. Bylo tedy jen a pouze na žalobkyni, zda za faktického a právního stavu, který tu byl v době koupě nemovitostí s nejistým výsledkem, jakým ze způsobů dojde k dořešení otázky přístupu k předmětným objektům žalobkyně, předmětné nemovitosti koupí, když tyto chtěla za účelem zisku pronajímat. Žalobkyni v době nabytí nemovitostí nemohlo být známo, zda dojde k obnovení plnohodnotné přístupové cesty, existovala varianta, že bude třeba dotčené vlastníky odškodnit, tedy žalobkyně nemohla legitimně předvídat, zda a kdy bude možné generovat zisk z pronájmu předmětných nemovitostí, ke kterému potřebovala plnohodnotný přístup.

43. Žalobkyně tedy měla před uzavření kupní smlouvy vědomost o tom, že předmětné správní řízení je přerušeno, že není jisté, zda a kdy bude moci nemovitosti využívat k podnikatelském účelům, a tedy nelze přisvědčit, že za obvyklého běhu událostí mohla nabýt legitimní očekávání o řádném nájmu svých nemovitostí od 1. 1. 2017. Pokud žalobkyni ušel zisk z pronájmu předmětných nemovitostí za období od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2019, nestalo se tak v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu, nýbrž zejména v důsledku podnikatelského rizika spojeného s koupí dotčených nemovitostí v době již probíhajícího správního řízení ohledně stavby „[adresa])“ s nejistým výsledkem.

44. Pokud pak není dána příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a odpovědnostním titulem (jak nezákonným rozhodnutím, tak nesprávným úředním postupem), tj. není dán jeden ze zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, které musejí být splněny kumulativně, nemohla odpovědnost státu za škodu vzniknout. Za výše uvedené situace není dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí ani v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť k žalobkyní tvrzené škodě spočívající v ušlém zisku z pronájmu nedošlo následkem nezákonného rozhodnutí ani nesprávným úředním postupem, jak uvedeno výše. Soud proto pro všechny výše uvedené důvody žalobu žalobkyně ve výroku I. tohoto rozsudku jako zcela nedůvodnou zamítl.

45. Pro úplnost soud uvádí, že se blíže nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou ve vyjádření ze dne 27. 11. 2020, neboť nehledal nárok důvodným, když neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou (ušlým ziskem) a nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Žalovanou vznesená námitka promlčení by v případě, že by byla shledána důvodnost nároku žalobkyně, tedy soud by uzavřel, že je dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, by byla částečně důvodná, a to co do nároku na náhradu škody představující ušlý zisk za období před 3. 3. 2017, a to s ohledem na podání žaloby dne 31. 8. 2020 a na 3letou promlčecí lhůtu podle ust. § 32 odst. 1 OdškZ po zohlednění stavění promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání nároku u žalované v souladu s ust. § 35 OdškZ.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal v řízení zcela úspěšné žalované, právo na náhradu nákladů řízení v částce 2 700 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř., neboť za žalovanou toliko na základě dohody ze dne 4. 1. 2024 jednal [Jméno žalované B], a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 2 700 Kč představující 300 Kč za každý z devíti úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření k žalobě ze dne 27. 11. 2020, vyjádření k odvolání ze dne 31. 5. 2021, vyjádření k dovolání ze dne 1. 10. 2021, vyjádření ze dne 20. 2. 2023, účast na jednání dne 21. 3. 2023 a dne 18. 5. 2023, vyjádření k odvolání ze dne 27. 7. 2023, účast na jednání dne 12. 8. 2024 a dne 30. 9. 2024).

47. O lhůtě k plnění rozhodl soud u výroku II podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovenou povinnost uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.