112 C 120/2022 - 136

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem Ph.D. ve věci žalobce [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce], bytem [Adresa žalobce], proti žalované [Anonymizováno] – [Anonymizováno], IČO: [Anonymizováno], sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], jednající prostřednictvím [Jméno žalované], se sídlem v [Adresa žalované], PSČ: [Anonymizováno] o ochranu osobnosti a zaplacení 100 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba se v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 100 000 Kč, zamítá.

II. Žaloba se zamítá též v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované omluvit se mu v následující podobě: „[Anonymizováno] se tímto žalobci [Jméno žalobce], nar. [Datum narození žalobce] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [adresa] opakovaně vystavila vlivům karcinogenních zplodin z tabákových výrobků prostřednictvím pasivního kouření, a to v období od července 2014 do listopadu roku 2022, čímž [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno] dopustila zejména tak, že nezabezpečila řádnou ochranu žalobce před negativními vlivy pasivního kouření. Dále se [Anonymizováno] – [Anonymizováno] žalobci omlouvá za to, že žalobce vystavila nelidskému a ponižujícímu zacházení, a to tím, že nezajistila dostatečné důstojné sociální zázemí v celách [adresa]

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. [Anonymizováno] nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2022 se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 100 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Dále se domáhal, aby jí soud uložil povinnost se omluvit v podobě dle výroku pod bodem II. tohoto rozsudku, když formulace omluvy byla dotvořena při jednání 6. 12. 2023, dílem odstraněny vady, dílem byla připuštěna její změna. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalobce je v rámci výkonu trestu odnětí svobody opakovaně přemisťován mezi jednotlivými věznicemi, přičemž při dálkových eskortách tyto probíhají přes sběrné eskortní středisko, kterým je ve většině případů Sběrné [Anonymizováno] [Anonymizováno] pro výkon [Anonymizováno] [adresa] (dále též jen „[Anonymizováno] [adresa]“, 75 eskort v letech od 2014 do 2022). V rámci pobytu ve [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa], je žalobce opakovaně vystavován pasivnímu kouření a nedůstojným hygienickým podmínkám. Žalobce je nekuřák, astmatik. Ve [Anonymizováno] [adresa] je umisťován do jedné ze 4 nekuřáckých cel, kde však pro nedostatečná opatření [Anonymizováno] i přes zákaz kouří a negativně tak působí na zdravotní stav žalobce. Rovněž hygienické podmínky eskortních cel nejsou dostatečné, když toalety jsou znečištěné a většinou nefunkční. Ačkoliv byla žalovaná na tyto nedostatky eskortních cel opakovaně upozorňována, neučinila dostatečná opatření.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že Vězeňská služba ČR provádí před zahájením eskorty zajištění osobních věcí eskortovaných osob, včetně kuřiva a kuřáckých potřeb. Tyto věci jsou po dobu eskorty uloženy v příručních eskortních skladech. Na eskortních celách je pak kouření zakázáno a dodržování pravidel je kontrolováno nepravidelnými kontrolami cel. Rovněž samy eskortované osoby mají možnost a povinnost oznámit zaměstnanci vězeňské služby okolnosti, které moou způsobit vážné ohrožení bezpečnosti. Cely jsou pro tento případ vybaveny signalizačním zařízením a též toaletou s umyvadlem s tekoucí vodou. Žalobce sám netvrdí ani nedokládá, že by se umístění na celu s potenciálními kuřáky bránil nebo že by žádal o umístění na celu s nekuřáky. Žalovaná neshledává pochybení [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [adresa], a tedy odpovědnost státu za škodu. V neposlední řadě žalovaná vznesla námitku promlčení, když ne celého nároku, pak jeho převažující části.

3. Před samotným věcným posouzením se soud zabýval otázkou, která organizační složka státu je oprávněna za stát ve věci vystupovat. Soud v této otázce vycházel z ustanovení § 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), podle něhož ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Pokud jde o eskorty vězněné osoby mezi jednotlivými věznicemi a o škodu, která při těchto potenciálně vznikla, jedná se bez pochyby o skutečnosti, k nimž dochází při výkonu trestu odnětí svobody. Výkon trestu odnětí svobody pak spadá do kompetence [Anonymizováno] ČR (§ 1 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské a justiční stráži České republiky). Na základě těchto závěrů soud nejprve jednal právě s vězeňskou službou coby žalovanou. Po přehodnocení však dospěl k závěru, že je na místě jednat s ministerstvem, když Vězeňská služba ČR není ústředním správním úřadem, jak vyžaduje dikce ustanovení § 6 zákona č. 82/1998 Sb. Kompetence konkrétního ministerstva pro tuto věc pak vychází z ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Nic nebránilo tomu, aby Česká republika -Vězeňská služba ČR vystupovala v řízení jako vedlejší účastník (usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3737/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2016), příslušná složka však jako vedlejší účastník v řízení vystupovat nechtěla.

4. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav:

5. Žalobce dne 3. 12. 2021 uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, která měla být způsobena nesprávným úředním postupem Vazební věznice a ústavem pro výkon zabezpečovací detence [adresa], když tato nezajistila, aby cely [Anonymizováno] [adresa] byly dostatečně hygienicky vybavené a aby se v nich nekouřilo. Žalovaná pochybení Vazební věznice a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence [adresa] nezjistila (ze stanoviska [právnická osoba] ze dne 11. 5. 2022). K žádosti o odškodnění se v rámci šetření [právnická osoba] vyjadřovala i Vězeňská služba ČR, která ve svém stanovisku uvedla, že kuřivo a kuřácké potřeby jsou eskortovaným osobám odebrány už před zahájením eskorty (prohlídku vězňů potvrdil i sám žalobce) a jsou přepravovány v zapečetěných vacích v úložném prostoru eskortních vozidel. Přepravované osoby se k těmto věcem dostanou až při příjezdu do cílové věznice. V eskortních celách je kouření zakázáno a příslušníci sběrného eskortního střediska provádí nepravidelné kontroly cel. Každý vězeň má pak povinnost nahlásit, pokud dojde k okolnostem ohrožujícím bezpečnost. Co se týče sociálních zařízení, je v každé z eskortních cel funkční toaleta a umyvadlo s tekoucí vodou, které jsou od zbytku cely odděleny neprůhlednou zástěnou. Rovněž je každá cela opatřena okny, jež lze otevírat a zajistit dostatečné větrání (ze stanoviska Vězeňské služby ČR ze dne 4. 5. 2022).

6. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně bylo ve sporu totožných účastníků jako v projednávané věci výrokem pod bodem I. uloženo žalované, aby žalobci zaslala omluvu za to, že jej v době od 20. 6. 2016 do 4. 7. 2016 v rámci výkonu trestu ve věznici [adresa] umístila na vězeňskou celu mezi kuřáky. Výrokem pod bodem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 3 000 Kč, ve zbytku (97 000 Kč) byla žaloba výrokem pod bodem III. zamítnuta. Soud v daném případě po provedeném dokazování dospěl k závěru, že umístění žalobce do cely s kuřáky proti jeho nesouhlasu představuje porušení jeho práva na pobyt ve zdravotně nezávadném prostředí. Za adekvátní náhradu způsobené újmy soud považoval sazbu 200 Kč za noc (z rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 12. 2022, č.j. 11 C 224/2017-448). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové citované rozhodnutí potvrzeno a odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně (z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2023, č.j. 26 Co 81/2023-502).

7. Ze zprávy ombudsmana vyplývá, že tento provedl šetření ve Sběrném eskortním středisku [Anonymizováno] [adresa], kdy předmětem šetření bylo dodržování zákazu kouření a stav hygienického zařízení. Dle jeho závěrů turecké záchody nejsou vhodným sociálním zařízením, které by splňovalo požadavky na důstojné zacházení s vězni. Rovněž ombudsman spatřuje nedostatky v nezajištění prostoru pro kuřáky.

8. Ze sdělení Vězeňské služby ČR bylo zjištěno, v jakých věznicích se žalobce nacházel od 1. 7. 2014 (ze sdělení Vězeňské služby ČR ze dne 11. 5. 2022).

9. Dne 14. 2. 2023 se konalo v rámci projednání správní žaloby žalobce Krajským soudem v Brně místní šetření ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Při tomto šetření byly prohlédnuty všechny čtyři eskortní cely Sběrného eskortního střediska [adresa], přičemž na dveřích každé z cel se nacházel piktogram upozorňující na zákaz kouření, který zde dříve nebyl umístěn. Každá cela byla vybavena jednou či dvěma lavicemi, dvěma okny, větrákem, topením a tísňovým hlásičem, kterým lze přivolat příslušníka vězeňské služby. V každé cele byla rovněž zástěna o šířce 134 cm a výšce 150 cm, za níž se nacházela toaleta v tzv. antivandal provedení a umyvadlo. Jak toaleta, tak umyvadlo byly čisté a funkční. V celách č. 1, 2, 3 nebyl cítit cigaretový zápach, pouze v cele č. 4 byl cítit cigaretový zápach a v toaletě byl vhozen nedopalek cigarety (z protokolu o místním šetření Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023, č.j. 55 A 16/2022-113).

10. Krajský soud v Brně rozsudkem z 14. 2. 2023 v právě citovaném řízení rozhodl o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem tak, že žalobu co do určení, že se žalovaná dopustila nezákonných zásahů umístěním žalobce v letech 2014 – 2021 do cel Sběrného eskortního střediska [adresa], v nichž není umístěn piktogram zákazu kouření a v nichž byl vystaven pasivnímu kouření a nehumánnímu zacházení, odmítla, neboť žaloba v tomto rozsahu podána opožděně. Ve zbytku žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že se žalovaná nezákonného zásahu nedopustila. Krajský soud dovodil, že přes absenci piktogramu platil zákaz kouření v celách sběrného eskortního střediska ex lege. Soud nezpochybnil tvrzení, že vězni na eskortních celách zákaz kouření nedodržují, rovněž přijal fakt, že má žalobce zdravotní problémy tykající se dýchacího ústrojí. Zdravotní problémy se však u žalobce projevily až poté, co byl umístěn na cele své domovské věznice s kuřákem. Na eskortních celách se žalobce nachází pouze nepravidelně, nikoliv na celé dny, nýbrž pouze na krátké časové úseky. Soud v neposlední řadě přihlédl i ke skutečnosti, že žalobce sám nikdy aktivně nezavolal tísňovým hlásičem příslušníka vězeňské služby, aby nahlásil porušování zákazu kouření. Co se týče nedůstojného sociální zařízení, dospěl soud k závěru, že hygienické vybavení cel zcela odpovídá účelu krátkodobého pobytu vězňů. Pokud dříve byly toalety ve stavu neodpovídajícím hygienickým podmínkám, z provedeného místního šetření plyne, že Vězeňská služba ČR již zjednala nápravu (z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2023, č.j. 55 A 16/2022-121). Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta pro nedůvodnost. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Brně, když uzavřel, že zásahy Vězeňské služby ČR nedosahovaly zákonem požadované intenzity, aby proti nim bylo třeba poskytovat ochranu dle soudního řádu správního (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2023, č.j. [spisová značka]).

11. Soud zamítl návrhy na provedení důkazu přílohami ke sdělení vězeňské služby ze dne 4. 5. 2022, žádostí o sdělení jmen dozorců a výběrem dvou z nich pro účely výslechu k průběhu kontroly umístění vězňů na celu sběrného eskortního střediska, výslechem svědků [jméno FO] a [jméno FO], připojením spisu Okresního soud v Jičíně a zdravotnické dokumentace žalobce. Obecně soud shledal tyto důkazy nadbytečnými, když k rozhodnutí bezpečně postačoval skutkový stav zjištěný z již provedených důkazů. Vzhledem k tomu, že dohledání a výslech dozorců sběrného eskortního střediska, připojení spisu OS v Jičíně a připojení zdravotnické dokumentace byly navrženy až při jednání konaném dne 6. 12. 2023, při kterém byl soud již schopen rozhodnout, bylo by provedení těchto důkazů pro nezbytnost odročení jednání v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Nakonec co se týče výslechu svědků [jméno FO] a [jméno FO], posoudil soud tyto důkazní prostředky jako nikoli nezbytné, když ani jedna z uvedených osob s žalobcem na cele sběrného eskortního střediska nebyla. Tito svědci měli být slyšeni k prokázání skutečnosti, že se na celách běžné kouřilo. Tuto skutečnost však soud, jak bude uvedeno dále, považoval za v podstatě prokázanou místním šetřením Krajského soudu v Brně, nepovažoval tak za nezbytné provádět v tomto ohledu další důkazy. Kromě toho primárně je podstatné, jakým způsobem probíhá pobyt samotného žalobce, nikoli jiných osob, byť i u nich může takový pobyt probíhat obdobně. Neříká však nic o tom, že i jeho pobyt je totožný s těmi jejich, prokazován by tak byl stav panující jindy a vůči jiné osobě. Zdravotní dokumentace žalobce nebyla nutná s ohledem na skutečnost, že žalobce nečinil předmětem řízení žádné nároky směřující do oblasti náhrady újmy na zdraví v podobě bolestného či ztížení společenského uplatnění, pouze čistě do oblasti ochrany osobnosti. I výslech dozorců soud nepovažoval za nutný, neboť si lze představit, že je pravdivé tvrzení žalobce, že dozorci nejsou permanentně přítomni u dveří cel a nekontrolují neustále dění uvnitř. Lze se v tomto směru spokojit s tvrzením žalované, že je prováděna namátková kontrola, tu ostatně nezpochybňoval ani žalobce. Do značné míry pak měla na názor soudu ohledně dalšího dokazování vliv skutková tvrzení samotného žalobce ohledně jeho vlastní aktivity na cele, stejně jako níže uvedené právní posouzení celé věci i s přihlédnutím k procesním námitkám žalované.

12. V rámci právního posouzení zjištěného skutkového stavu se soud nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou ve vyjádření z 6. 11. 2023. Jakkoli je otázka ochrany osobnosti obecně upravena zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ“), dojde-li k zásahu do některého ze segmentů osobnostního práva v rámci či při výkonu veřejné moci, je na místě tento obecný hmotněprávní základ posoudit též optikou zvláštní právní úpravy obsažené v již opakovaně citovaném zákoně č. 82/1998 Sb., který je v poměru k občanskému zákoníku právní úpravou speciální (shodně i nález Ústavního soudu z 8. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2287/18, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 170/2019). Speciální úprava pak obsahuje i samostatný režim promlčení. V souladu s ustanovením § 32 odst. 3 zákona. č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

13. V daném případě bylo podstatné, že žalobce v nyní projednávané věci učinil předmětem řízení v podstatě totožný výčet svých pobytů ve Sběrném středisku [adresa], jako v rámci řízení o správní žalobě u Krajského soudu v Brně. K prvnímu pobytu došlo v roce 2014 a k posledním v roce 2022 (3. 11. 2022 a 15. 11. 2022). Při každém z těchto pobytů byl žalobce dle svých tvrzení nucen snášet pasivní kouření a nedůstojné hygienické podmínky. Lze tedy soudit, že žalobce si byl již v průběhu každého pobytu ve sběrném eskortním středisku vědom vzniku újmy na jeho osobnostních právech – na jeho zdraví a důstojnosti. Subjektivní promlčecí lhůta nároku na nemajetkovou újmu za každý pobyt v daném středisku tedy počala plynout právě ode dne uskutečnění každé jednotlivé eskorty přes cely Sběrného eskortního střediska [adresa]. Žaloba byla v dané věci podána k poštovní přepravě dne 24. 6. 2022. Pokud je tedy v souladu s v předchozím odstavci citovaným ustanovením subjektivní promlčecí lhůta 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o vzniku újmy dozvěděl, jsou nároky na její náhradu za eskorty z let 2014 až 2021 promlčeny i při zohlednění doby v trvání nejdéle šesti měsíců, po níž je promlčecí doba pozastavena dle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žádost o náhradu totiž byla ze strany žalobce podána 3. 12. 2021, kdy poslední tam zahrnutý pobyt v cele sběrného eskortního střediska proběhl 24. 6. 2021 (při běhu lhůty od 24. 6. 2021 uběhlo do podání žádosti z promlčecí doby 5 měsíců a devět dnů), vyřízena pak byla tato žádost sdělením z 11. 5. 2022, nejpozději tedy bezprostředně po tomto datu počala opět běžet promlčecí doba, z níž zbývalo 21 dnů, jež uběhly před podáním nyní projednávané žaloby. V tomto rozsahu (tvrzených zásahů do roku 2021) tak soudu nezbylo než žalobu zamítnout, aniž by zkoumal její oprávněnost, pro prosté plynutí času. I na tyto promlčené dílčí zásahy do práva na zdraví, resp. lidské důstojnosti, pokud jde o hygienické zařízení cel, by nicméně bylo na místě uplatnit právní posouzení uvedené níže na zbývající pobyty žalobce ve Sběrném středisku [adresa] z 3. 11. 2022 a 15. 11. 2022.

14. Co se těchto týče, došlo k nim až po podání nyní projednávané žaloby, tudíž nebyly zahrnuty do návrhu na předběžné projednání nároku, jak vyžaduje dikce ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. K této problematice je však možné aplikovat závěr Nejvyššího soudu ČR vyslovený např. v rozsudku Nejvyššího soudu z 16. 6. 2010, č.j. 25 Cdo 737/2008 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD181246CZ), dle něhož v případě absence předběžného projednání části nároku není třeba formalisticky trvat na postupu dle § 104 odst. 2 OSŘ a řízení v této části nároku zastavit, když dá žalovaný jasně najevo, že nárok uspokojit nehodlá. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy bylo s ohledem na výsledek předběžného projednání nároku celkem na místě očekávat negativní stanovisko, což se nakonec potvrdilo i v průběhu tohoto řízení, neboť žalovaná v rámci svého stanoviska ze dne 11. 5. 2022 uzavřela, že v rámci předběžného projednání nároku žalobce neshledala žádné pochybení Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence [adresa]. Eskorty, za něž žalobce uplatňuje své nároky, byly v rámci předmětného projednání posuzovány jako celek, nikoliv každá zvlášť. Dle žalobce pak podmínky jednotlivých eskort byly totožné, žádná se stran vzniku újmy nelišila. Je tedy zřejmé, že pokud žalovaná dospěla k závěru, že na její straně nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým by byla způsobena žalobci újma, týká se tento závěr všech eskort žalobce ve Sběrném středisku [adresa]. Soud má proto za to, že lpění na nutnosti předběžného projednání ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. ohledně eskort z roku 2022 by představovalo přepjatý formalismus, když je zjevné, že stanovisko žalované by bylo i ohledně těchto dvou nároků totožné jako u eskort dřívějších, tj. negativní. O správnosti tohoto závěru ostatně svědčí i další vyjádření žalované k žalobě ze dne 6. 11. 2023, v rámci něhož nárok jako celek neuznává, pokrývaje tímto vyjádřením i ony dvě zbývající eskorty.

15. Soud neměl za to, že by se na všechny pobyty žalobce ve sběrném eskortním středisku mělo nahlížet jako na jednu událost, ve vztahu k níž by bylo na místě uplatnit pouze jedno plynutí promlčecí doby až poté, co byl uvedený děj ukončen, tedy až od 16. 11. 2022. Je tomu tak přesto, že k tvrzenému porušování téže povinnosti mělo dojít ze strany téhož subjektu (žalovaná) prakticky totožným způsobem (rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975). Není na místě zde uplatnit žádné z pravidel jinak užívaných při posuzování pokračujícího trestného činu či přestupku v podobě jednotícího záměru (vyžadujícího nadto úmysl), způsobu páchání i blízkosti časové a místní a v předmětu útoku na straně žalované, a to s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním (opatření žalované směřující k minimalizaci potenciálního porušování stanoveného zákazu kouření v celách sběrného eskortního střediska).

16. Soud se tedy dále v rámci právního posouzení nároku zabýval důvodností žaloby co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při eskortě konané dne 3. 11. 2022 a dne 15. 11. 2022. Na zjištěný skutkový stav bylo aplikováno ustanovení § 81 odst. 1 OZ, podle kterého je „chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení ochrany „požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy“.

17. Podle § 82 odst. 1 OZ „člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek“. Podle § 5 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. „stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem“.

18. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu“. Podle odstavce 2 se „zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo“.

19. Základním předpokladem vzniku sankce za porušení, popř. již ohrožení osobnostních práv člověka je existence konkrétního zásahu do některé ze složek osobnosti člověka, přičemž tento zásah musí být shledán jako neoprávněný. Tento závěr vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, který má za to, že: „ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2757/2010, publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD215887CZ).

20. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup či zásah žalované ve skutečnosti, že orgány Vězeňské služby ČR nepřijaly dostatečná opatření jednak k zamezení kouření a jednak k poskytnutí důstojného sociálního zařízení v celách Sběrného střediska [adresa]. Na prvním místě se soud zabýval problematikou kouření.

21. Dle § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví. Mezi účastníky nebylo předmětem sporu, že cely [Anonymizováno] [adresa] jsou celami bezvýjimečně nekuřáckými. Tato skutečnost je mezi vězni známá, nově (dle zjištění při místním šetření Krajského soudu v Brně v rámci správního spisu) je na dveřích každé cely umístěn piktogram zákazu kouření. Rovněž bylo zjištěno, že kuřácké potřeby jsou vězňům odebrány již při zahájení eskorty a vráceny až při příjezdu do cílové věznice. V rámci pobytu na eskortní cele jsou pak příslušníky vězeňské služby prováděny nepravidelné kontroly k zajištění pořádku na cele. Všechna tato opatření realizuje Vězeňská služba ČR s cílem zajistit bezpečnost a zachovat zdraví vězňů. Z dokazování však vyplynulo, že ani všechna tato opatření nejsou sto zabezpečit, aby vězni na celách SES nekouřili. Skutečnost, že se na celách kouří, vyplynulo z místního šetření Krajského soudu v Brně a soud nemá důvod tato tvrzení žalobce zpochybňovat.

22. Zásahu do osobnostních práv se lze dopustit i opomenutím či neřešením určité situace (srov. nález Ústavního soudu z 24. 10. 1995, sp. zn. I. ÚS 15/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 66/1995), což je ostatně logické, když k založení odpovědnosti je třeba porušení povinnosti, které může spočívat v nekonání tam, kde je konání třeba. Co se týče aktivity Vězeňské služby, zabezpečuje dodržování pravidel na celách pomoci řady opatření počínaje odebráním kuřáckých potřeb na počátku eskorty, přes bezvýjimečný zákaz kouření na eskortních celách, až po kontroly cel příslušníky vězeňské služby. Z uvedeného výčtu vyplývá, že Vězeňská služba není pasivní, nýbrž naopak se aktivně snaží zabezpečit dodržování pořádku na celách, a to včetně dodržování zákazu kouření po celou dobu eskorty. O aktivním přístupu Vězeňské služby svědčí rovněž doplnění piktogramu zákazu kouření na dveře jednotlivých cel, aniž by k tomu existovala zákonná povinnost, jak konstatoval Krajský soud v Brně v rozsudku o správní žalobě žalobce. Na druhou stranu je však třeba uvést, že uvedená opatření lze bezesporu ještě zefektivnit či doplnit, jak již nastínil i Krajský soud v Brně v rámci svého rozhodnutí č.j. [spisová značka]. Jakkoliv však opatření Vězeňské služby nejsou dokonalá, nedá se hovořit o případných nedostatcích jako o opomenutí či neřešení problematické situace, které by bylo lze hodnotit jako porušení povinnosti, jež by bylo objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu na jeho právech.

23. Dle § 28 odst. 2 písm. o) zákona č. 169/1999 Sb. je odsouzený povinen dodržovat zákaz kouření v místech, kde je to vzhledem k možnému ohrožení zdraví nekuřáků nebo z protipožárních důvodů ředitelem věznice zakázáno. Tak tomu ostatně je i v projednávané věci, když žalobce sám uvedl, že vězni vědí, že se na celách nesmí kouřit, ostatně tato zjištění jsou podpořena i právní úpravou uvedenou Krajským soudem v Brně v jím vydaném rozsudku. Mezi tyto okolnosti zcela jistě patří i kouření na místě, které k tomu není určeno. S danou povinností je spjata povinnost podle písm. f), kdy je odsouzený povinen oznámit neprodleně zaměstnanci Vězeňské služby okolnosti, které mohou způsobit vážné ohrožení bezpečnosti jemu samotnému, spoluodsouzeným, zaměstnancům Vězeňské služby nebo věznici, pokud se o nich dozví nebo je zjistil. K tomu lze jistě počítat i ohrožení bezpečnosti ve smyslu ohrožení zdravotního stavu. Pro tyto případy je každá z cel opatřena signalizačním zařízením k přivolání příslušníka vězeňské služby. Žalobce však v rámci svých vyjádření netvrdil, že by toto signalizační zařízení kdykoliv použil, naopak argumentuje tím, že přivolat příslušníka nemůže, neboť by to pro něj mezi vězni následně znamenalo jistou stigmatizaci a trest. Soud má za to, že právě signalizační zařízení může pomoci omezit nedostatky v opatřeních žalované, když jeho použitím má žalobce, jakož i jiní vězni, možnost chránit zdraví své i svých spoluvězňů přivoláním v případě potřeby příslušníka vězeňské služby. Pokud však žalobce tohoto zařízení nevyužije ze strachu z reakce spoluvězňů, nelze akceptovat, aby újma, které takto mohl zabránit, byla přičítána k tíži žalované. V této souvislosti lze rovněž odkázat na obecné ustanovení § 2903 odst. 1 OZ, dle něhož „nezakročí – li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit“.

24. Soud si je vědom toho, že ve vězeňské komunitě nejspíše nebude oblíben ten, o němž se rozšíří pověst tzv. práskače nebo někoho, kdo nedrží basu, na druhou stranu má společnost jako celek a její jednotliví členové, kteří se nedopustili trestné činnosti a nejsou tak podrobeni nutně přísnějším podmínkám ve výkonu vazby či trestu, nést důsledky pravidel, která se vytvořila v rámci komunity lidí páchajících trestnou činnost? Soud je toho názoru, že nikoli. Je zcela evidentní, že ze strany vězeňské služby byla učiněna opatření směřující k tomu, aby byly omezeny možnosti porušování pravidel chování i v rámci Sběrného střediska [adresa], a to formou kontroly před prováděním eskorty a odebráním případně závadných věcí, nepravidelnou a namátkovou kontrolou vizuální (pravidelná by nepochybně vedla k tomu, že by rozsah porušování byl vyšší, neboť by kontrolu bylo možné předvídat a snáze ji tak obejít). Je rovněž téměř jisté, že uvedená opatření nemohou zcela vymýtit případná porušení spočívající ve vynalézavosti vězňů a jejich schopnosti ukrýt kontraband a propašovat jej i tam, kde by neměl být (ať již všitím do oděvu, v podrážkách obuvi, nebo přenosem např. v tělesných dutinách, byt by se asi v tomto případě nejednalo cigarety). K eliminaci závadného chování jsou ze strany vězeňské služby nastaveny mechanismy v podobě oběma stranami zmiňované přítomnosti signalizačního zařízení na příslušných celách, vyžadujících nicméně součinnost potenciálně závadnou činností ohrožených totiž vězňů samotných. Pokud tito nespolupracují, jako žalobce, a to bez ohledu na jejich motivaci, lze připustit, aby případné negativní důsledky jejich vlastní nečinnosti byly reparovány na úkor zbytku společnosti? Odpověď zní, že nikoli. Žalobce mohl zabránit při jakémkoli náznaku kouření na cele Sběrného střediska [adresa] buď jeho iniciaci nebo dalšímu průběhu a tím buď zcela zamezit závadné činnosti nebo její dopady omezit. Jestliže tak neučinil, nemůže čekat, že tato nečinnost bude řešena poskytnutím jakékoli satisfakce.

25. Odkazuje-li žalobce na rozsudek Okresního soudu v Jičíně č.j. 11 C 224/2017-448, tento se týkal pasivního kouření, jemuž byl vystaven žalobce při pobytu na ubytovací cele ve věznici [adresa]. Tento případ je od nadepsané věci diametrálně odlišný v tom, že žalobce byl ve věci OS v Jičíně vystaven intenzivnímu pasivnímu kouření dennodenně po dobu cca tří týdnů, a to v rozporu s jeho žádostí o umístění na celu s nekuřákem. Žalovaná v tamní věci tedy celou dobu věděla, že nekuřák, jenž s takovým umístěním nesouhlasí, je umístěn na cele s někým, kdo kouří. V projednávaném případě se však jedná o krátkodobé umístění do cely, která je sama již určena jako nekuřácká a není to tedy žalovaná, kdo se dopouští porušení předpisů, nýbrž kouřící spoluvězni. Expozice pasivnímu kouření je pak v daném případě pouze v řádech minut a dochází k ní v zásadě s přispěním samotného žalobce.

26. Pokud jde o tvrzenou újmu na osobnostních právech žalobce, soud považuje (shodně s názorem Krajského soudu v Brně) za notorietu fakt, že kouření negativně ovlivňuje zdraví člověka, a to jak kouření aktivní, tak pasivní. Má-li však soud hodnotit vliv pasivního kouření na zdraví žalobce pouze ve vztahu k eskortám z roku 2022, nelze než dospět k závěru, že ačkoliv je tento bezesporu negativní, jedná se o vliv pouze krátkodobý. Celková doba pobytu (nikoli nicméně vystavení pasivnímu kouření) žalobce v SES v roce 2022 činí 100 minut. Soud má za to, že i kdyby se v eskortní cele kouřilo po celou uvedenou dobu (což skrze kontroly příslušníka vězeňské služby není pravděpodobné a žalobce to ostatně ani k žádnému ze svých pobytů netvrdí), jednalo by se o zásah do zdraví žalobce pouze v nepatrném rozsahu, který mohl ještě dále samotný žalobce minimalizovat. K tvrzenému zhoršení zdravotního stavu žalobce podle provedených důkazů (zejména rozsudek Okresního soudu v Jičíně) došlo až po pobytu žalobce s kuřákem na ubytovací cele ve věznici [adresa], tudíž nelze konstatovat, že by problémy s dýchacím ústrojím pramenily právě z krátkodobých pobytů v eskortních celách. Bližší zabývání se zhoršením či nikoli zdravotního stavu však zcela přesahovalo rámec předmětu řízení, jak již bylo uvedeno shora.

27. Co se týče důstojného hygienického zařízení na celách SES, v tomto ohledu soud neshledal žádné pochybení ze strany Vězeňské služby ČR, potažmo žalované. [adresa] šetřením Krajského soudu v Brně bylo zjištěno, že na každé cele Sběrného střediska [adresa] se nachází toaleta s umyvadlem v tzv. antivandal plechovém provedení. Jedná se o provedení, které zamezuje vytrhnutí, odlomení jejích částí a případnému použití k ohrožení života a zdraví. V každé cele bylo sociální zařízení funkční a čisté. Soud je v tomto ohledu srozuměn se skutečností, že toaleta nemusí být vždy perfektně čistá, zejména po jejím opakovaném použití. Dle sdělení Vězeňské služby je úklid cel prováděn vždy před a po eskortě. Nad rámec tohoto pravidelného úklidu je to opětovně právě na vězních umístěných v dané cele, aby v případě potřeby přivolali příslušníka vězeňské služby a požádali o nápravu závadného stavu. Je zcela pochopitelné, že příslušník konající službu nebude při každé kontrole cely nahlížet i na stav toalety. Soud má za to, že případné nahlášení stavu toalety v žalobci nevyhovujícímu stavu, nelze považovat za stejný případ, jako považoval hlášení případného kouření. Ani zde žalobci nebránilo, aby případný nesouhlas dal sám najevo a nechodil tzv. s křížkem po funuse, kdy již není, co řešit, leda potenciální satisfakci za nemajetkovou újmu, jíž nicméně mohl „poškozený“ předejít. Dále lze doplnit, že toalety ve Sběrném středisku [adresa] nejsou turecké, jako v Jiřích, jimiž se zabývala k důkazu provedená zpráva ombudsmana. Jejich případně nedostatečné oddělení od zbytku cely nelze považovat za jakýkoli zásah do práv kohokoli, když z protokolu o místním šetření vyplynulo zajištění alespoň minimální úrovně soukromí k výkonu činnosti, k níž je toaleta určena. Skutečnost, že nemá dveře, je zcela logická, neboť službu konající pracovník vězeňské služby má při kontrole průzorem vstupních dveří možnost přehlédnout celou místnost, není tak nucen vstupovat a otevírat případně částečně uzavřenou část místnosti, která by nadto mohla být užita k provozu nekalých aktivit – např. již zmíněné kouření (bez ohledu na to, že i tak nakonec v ní byl při místním šetření nalezen nedopalek).

28. Ze shora uvedeného tedy soud dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, který by byl objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu žalobci. Soud proto rozhodl tak, že zamítl žalobu v celém rozsahu. Případné jinak formulované rozhodnutí Okresního soudu v [adresa] z nedávné doby, jak jej naznačoval žalobce, na shora uvedených závěrech ničeho nemění.

29. Co se týče náhrady nákladů řízení, podle § 142 OSŘ by měla právo na náhradu nákladů řízení zcela úspěšná žalovaná. Soud je však toho názoru, že v daném případě je na místě použití ustanovení § 150 OSŘ, podle něhož existují-li důvody zvláštního zřetele hodné, může soud náhradu nákladů řízení nepřiznat žádnému z účastníků. Tyto důvody soud spatřuje ve skutečnosti, že žalobce je aktuálně ve výkonu trestu odnětí svobody, pracovně nezařazený, osvobozen od placení soudních poplatků a ustanoven mu zástupce, pročež je zřejmé, že nebude hradit náklady zdejšímu soudu a bylo by poněkud nelogické, aby náklady jiné organizační složce téhož subjektu hradil.

30. Výrok pod bodem III. je odůvodněn § 148 odst. 1 OSŘ, podle nějž má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce byl v řízení zcela neúspěšný, byl však od placení soudních poplatků osvobozen, proto mu soud náhradu nákladů státu, které představují odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce a soudní poplatek neuložil.

Poučení