70 Co 39/2024 - 187

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Ryšky a soudkyň JUDr. Kateřiny Čuhelové, Ph.D., a JUDr. Aleny Šparlinkové ve věci žalobce: [jméno FO], narozený dne [datum] bytem [adresa] t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [adresa] proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 00 Praha 2 za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2 o náhradu nemajetkové újmy, o odvolání žalobce proti rozsudku [název] č. j. [spisová značka], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč (I. výrok) a omluvy žalované v následující podobě: „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se tímto žalobci [jméno FO], nar. [datum] Vazební věznice a ÚPVZD Brno opakovaně vystavila vlivům karcinogenních zplodin z tabákových výrobků prostřednictvím pasivního kouření, a to v období od července 2014 do listopadu roku 2022, čímž mu zasáhla do žalobcova práva na ochranu osobnosti, zejména práva na ochranu zdraví. Toho se Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti dopustila zejména tak, že nezabezpečila řádnou ochranu žalobce před negativními vlivy pasivního kouření. Dále se Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti žalobci omlouvá za to, že žalobce vystavila nelidskému a ponižujícímu zacházení, a to tím, že nezajistila dostatečné důstojné sociální zázemí v celách Sběrného eskortního střediska Vazební věznice a ÚPVZD Brno (vyhovující toalety)“ (II. výrok). Současně soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků ani Česká republika – Městský soud v Brně nemají právo na náhradu nákladů řízení (III. a IV. výrok).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě odvíjené z toho, že žalobce je v rámci výkonu trestu odnětí svobody opakovaně přemísťován mezi věznicemi při dálkových eskortách přes sběrné eskortní středisko, kterým je ve většině případů právě Sběrné středisko Brno, přičemž se jednalo o 75 eskort v letech 2014 až 2022, a zde byl jako nekuřák a astmatik opakovaně vystavován pasivnímu kouření a nedůstojným hygienickým podmínkám.

3. Soud prvního stupně zjistil, že k prvnímu pobytu žalobce ve Sběrném středisku Brno došlo v roce 2014 a k poslednímu v roce 2022, a to 3. 11. 2022 a 15. 11. 2022. Na základě námitky promlčení vznesené žalovanou aplikoval soud prvního stupně šestiměsíční subjektivní promlčecí dobu dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za každý pobyt v daném středisku počala plynout ode dne uskutečnění každé jednotlivé eskorty přes cely Sběrného eskortního střediska Brno. Dovodil proto, že pokud byla žaloba podána k poštovní přepravě dne 24. 6. 2022, jsou nároky na náhradu za eskorty z let 2014 až 2021 promlčeny i při zohlednění doby v trvání nejdéle 6 měsíců, po níž je promlčecí doba pozastavena dle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žádost o náhradu byla podána 3. 12. 2021, přičemž poslední tam zahrnutý pobyt byl ze dne 24. 6. 2021, a vyřízena byla sdělením z 11. 5. 2022. I na tyto promlčené dílčí zásahy by nicméně platily níže uvedené závěry soudu prvního stupně, učiněné ohledně zbývajících pobytů z 3. 11. 2022 a 15. 11. 2022. K nim došlo až po podání žaloby, nebyly tudíž zahrnuty do návrhu na předběžné projednání nároku, a soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008, ohledně nich dovodil, že není třeba formalisticky trvat na postupu dle § 104 odst. 2 o.s.ř. a řízení v této části zastavit, neboť žalovaná dala jasně najevo, že nárok uspokojit nehodlá.

4. Soud prvního stupně vyšel z § 2 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a z § 28 odst. 2 písm. o) tohoto zákona, dle kterého je odsouzený povinen dodržovat zákaz kouření v místech, kde je to vzhledem k možnému ohrožení zdraví nekuřáků nebo z protipožárních důvodů ředitelem věznice zakázáno. Uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu, že cely předmětného eskortního střediska jsou celami bezvýjimečně nekuřáckými, přičemž dle zjištění při místním šetření Krajského soudu v Brně jako správního soudu je na dveřích každé cely umístěn piktogram zákazu kouření. Kuřácké potřeby jsou vězňům odebrány již při zahájení eskorty a vráceny až při příjezdu do cílové věznice. V rámci pobytu na eskortní cele jsou pak příslušníky Vězeňské služby prováděny nepravidelné kontroly k zajištění pořádku na cele. Ani všechna tato opatření nejsou s to zabezpečit, aby vězni na celách nekouřili, přičemž skutečnost, že se na celách kouří, vyplynula z místního šetření správního soudu. Vězeňská služba však není pasivní, naopak se aktivně snaží zabezpečit dodržování pořádku na celách, a to včetně dodržování zákazu kouření po celou dobu eskorty. Jakkoli opatření Vězeňské služby nejsou dokonalá, nedá se hovořit o případných nedostatcích jako o opomenutí či neřešení, které by bylo porušením povinnosti objektivně způsobilým přivodit žalobci újmu na jeho právech. V souvislosti s povinností odsouzených dodržovat zákaz kouření na uvedených místech dle § 28 odst. 2 písm. o) zákona č. 169/1999 Sb. poukázal soud prvního stupně i na povinnost odsouzeného dle § 28 odst. 2 písm. f) oznámit neprodleně zaměstnanci Vězeňské služby okolnosti, které mohou způsobit vážné ohrožení bezpečnosti jemu samotnému, spoluodsouzeným, zaměstnancům Vězeňské služby nebo věznici, pokud se o nich dozví nebo je zjistil. Pro tyto případy je každá z cel opatřena signalizačním zařízením k přivolání příslušníka Vězeňské služby, avšak žalobce netvrdil, že by toto signalizační opatření kdykoli použil, a naopak argumentoval tím, že přivolat příslušníka nemůže, neboť by to pro něj následně mezi vězni znamenalo stigmatizaci a trest. Právě signalizační zařízení ovšem může dle názoru soudu prvního stupně pomoci omezit nedostatky v opatřeních žalované a jeho použitím měl žalobce v případě potřeby možnost chránit své zdraví přivoláním příslušníka Vězeňské služby. Pokud toho ze strachu z reakce spoluvězňů nevyužil, nelze újmu, které takto mohl zabránit, přičítat k tíži žalované, a žalobce tedy nemůže očekávat, že jeho nečinnost bude řešena poskytnutím jakékoli satisfakce. K tomu soud prvního stupně rovněž poukázal na § 2903 odst. 1 o. z., dle kterého nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Odkazoval-li žalobce na rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 11 C 224/2017-448, ten se týkal pobytu žalobce na ubytovací cele ve věznici [adresa] a jde o případ diametrálně odlišný. Ve věci řešené Okresním soudem v Jičíně byl žalobce vystaven intenzivnímu pasivnímu kouření každodenně po dobu cca tří týdnů, a to v rozporu se žádostí o umístění na celu s nekuřákem, zatímco v projednávaném případě se jednalo o krátkodobá umístění do cely, která je sama již určena jako nekuřácká, a k expozici pasivnímu kouření docházelo jen v řádech minut, nadto s přispěním samotného žalobce.

5. Ohledně důstojného hygienického zařízení soud prvního stupně neshledal žádné pochybení Vězeňské služby, neboť místním šetřením správního soudu bylo zjištěno, že se na každé cele v předmětném středisku nachází toaleta s umyvadlem v tzv. antivandal plechovém provedení, přičemž v každé cele bylo sociální zařízení funkční a čisté. Dle sdělení Vězeňské služby je úklid prováděn vždy před a po eskortě, přičemž je opětovně právě na vězních, aby v případě potřeby přivolali příslušníka Vězeňské služby a požádali o nápravu závadného stavu. Žalobce tak mohl případné újmě opět předejít. Toalety v předmětném sběrném středisku nejsou turecké jako v Jiřích, jimiž se zabývala zpráva ombudsmana, a z protokolu o místním šetření vyplynulo zajištění alespoň minimální úrovně soukromí.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítl, že soud prvního stupně jednal s nesprávnou organizační složkou státu, přičemž na nutnost zabývat se touto otázkou byl upozorněn i usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 70 Co 183/2022-35. Judikatura zde není jednotná, neboť existují případy, kdy soud jedná jako s organizační složkou státu s Ministerstvem spravedlnosti, i případy, jde jedná s Vězeňskou službou. Dále žalobce namítl, že osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody nejsou schopny bránit se tak, jako osoba neomezená na svobodě, a pokud by žalobce přivolal Vězeňskou službu zajišťující dohled v eskortních celách, ostatní spoluvězni by okamžitě upustili od kouření a žalobce by se vystavil trestu od ostatních. Veřejný ochránce práv zastává názor, že právo na ochranu zdraví převažuje nad organizačními, kapacitními a jinými možnostmi věznice, a stejný závěr vyplývá i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. I česká judikatura připouští možnost přiznání náhrady škody na zdraví při pasivním kouření. Věznice má možnosti, jak problému předejít, např. instalací kamer či vyčleněním kuřácké cely s tím, že zbytek zůstane nekuřáckým prostorem. Stát má pozitivní závazek přijmout odpovídající kroky k ochraně zdraví vězňů a tento závazek nelze přenášet na vězně samotné. Závěr soudu prvního stupně, že krátkodobé pobyty žalobce v eskortních celách s kuřáky nemohly žalobci nijak uškodit, považuje žalobce za cynický. Již v minulosti sváděl nejeden boj s věznicemi, ve kterých byl přes svůj nesouhlas vystaven pasivnímu kouření, díky čemuž se zhoršilo jeho astma, se kterým se léčí již od dětství. V součtu hodin a minut, které v eskortních celách strávil, se jedná o celé hodiny. Závěry soudu prvního stupně o promlčení všech jednotlivých nároků mimo nároků za pobyty z 3. 11. 2022 a 15. 11. 2022 označil žalobce za správné, avšak namítl, že stát je v postavení silnějšího a žalobce má značně ztížený přístup k soudu, neboť je osobou bez právního vzdělání, omezenou na svobodě již 10 let a nemající žádné příjmy, neboť ze zdravotních důvodů není zařazen do pracovního režimu věznice. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 450/20, proto dovozoval, že k námitce promlčení by se pro rozpor s dobrými mravy nemělo přihlížet.

7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitce, že soud prvního stupně jednal s nesprávnou organizační složkou státu, poukázala na skutečnost, že umístění vězně na celu, ve které se kouří, představuje výkon veřejné moci, a na odpovědnost za takové jednání tudíž dopadá zákon č. 82/1998 Sb. Dle § 6 odst. 1 tohoto zákona jménem státu jednají ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Vězeňskou službu, natož kteroukoli vazební věznici, nelze za ústřední správní orgán považovat; tím je pouze Ministerstvo spravedlnosti, což potvrdil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4090/2018. Pokud žalobce nesouhlasí se zjištěním, že byl v eskortní cele exponován kouření jen v řádu minut, pak z žádného důkazu nevyplynulo, že by se tam kouřilo soustavně a po celou dobu umístění žalobce. Naopak ze skutečnosti, že jsou zde konány namátkové prohlídky, plyne, že se mohlo jednat nanejvýš o ojedinělé a velmi rychlé případy. Nelze se ostatně domnívat, že by vězni pašovali na cely cigarety v takovém množství, aby mohli neustále kouřit. I při místním šetření ve vazební věznici bylo správním soudem zjištěno, že cigaretový zápach byl cítit pouze v 1 ze 4 kontrolovaných cel. Absence právního vzdělání žalobce nemůže založit rozpor s dobrými mravy, neboť právní vzdělání nemá valná většina účastníků soudních řízení (respektive populace). Relevantní zde není ani skutečnost, že se žalobce nachází ve vězení, neboť výkon trestu vězení nikomu nebrání uplatňovat své občanskoprávní nároky žalobou a k jejímu podání korespondenční cestou není osobní svobody zapotřebí. Nadbytek času ve věznici naopak přímo vybízí k uplatňování nároků, jak žalobce ostatně zhusta činí. Pokud pak jde o soudní jednání, mají vězni nárok na převoz na náklady státu, čehož žalobce bohatě využíval, nebo mohou využít videokonferenci jako v tomto řízení. Neobstojí ani námitka o nedostatku příjmů, neboť jak je patrno již jen z tohoto řízení, postačí žalobci podat krátké rukou psané podání, načež je mu na náklady státu ustanoven advokát, který podání doplní a řízení dále vede.

8. V rámci repliky k vyjádření žalované zopakoval žalobce argumentaci k dovozovaným nejasnostem o tom, která organizační složka má za stát jednat. K vyjádření žalované, že na celách jsou konány namátkové prohlídky, uvedl, že z tohoto faktu neplyne, že mimo tyto kontroly k porušování zákazu kouření nedocházelo, přičemž i při místním šetření bylo na jedné z cel prokazatelně zjištěno porušování zákazu. Tvrzení, že se nelze domnívat, že by vězňové cigarety pašovali v takovém množství, aby mohli neustále kouřit, je jen domněnkou a zbožným přáním, a pokud se jim prokazatelně daří cigarety do cel pašovat, nevidí žalobce důvod, proč by se jim to nemělo dařit ve větším množství. Pobyt ve vězení sice sám o sobě není nepřekonatelnou překážkou v přístupu k soudu, nicméně takový přístup je v tomto případě značně ztížený.

9. Žalobce k dotazu odvolacího soudu upřesnil, že celou nárokovanou částku 100 000 Kč požaduje za své vystavení pasivnímu kouření, nikoli i za nezajištění dostatečného sociálního zázemí, za které žádá pouze omluvu.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o.s.ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contr. o.s.ř.), a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející i nad rámec odvolacích důvodů, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné.

11. Soud prvního stupně vyšel z přiléhavého východiska, že věc podléhá režimu zákona č. 82/1998 Sb., vylučujícímu obecný režim ochrany osobnosti, neboť zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru speciality (např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2530/2012).

12. Náležitě vyhodnotil soud prvního stupně i otázku, která organizační složka státu je oprávněna za stát v řízení vystupovat (§ 21a o.s.ř.), jak byla tato potřeba obiter dictum avizována v odst. 12 usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2022, č. j. 70 Co 183/2022-35. Odvolací soud v něm tehdy na tuto otázku upozornil vzhledem k tomu, že v případech uvedených v odst. 10 daného usnesení (řešených nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2379/08, či rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 34 C 112/2007) za stát jednala Vězeňská služba České republiky. Soud prvního stupně se na daný problém výslovně zaměřil a správně dovodil, že organizační složkou oprávněnou za stát jednat je Ministerstvo spravedlnosti, neboť Vězeňská služba není ústředním správním orgánem ve smyslu § 6 zákona č. 82/1998 Sb. a kompetence Ministerstva spravedlnosti zde vychází z § 11 odst. 3 zákona č. 2/1969 Sb. Na podporu správnosti tohoto závěru lze jednak uvést, že Vězeňská služba absentuje v rámci výčtu tzv. dalších ústředních orgánů státní správy dle § 2 zákona č. 2/1969 Sb. a dle § 11 odst. 3 tohoto zákona je ústředním orgánem státní správy pro vězeňství právě Ministerstvo spravedlnosti, jemuž je podřízena Vězeňská služba České republiky. Dále je třeba upozornit na fakt, že dle § 23 odst. 5 věty první zákona č. 555/1992 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou Vězeňskou službou v souvislosti s plněním jejích úkolů stanovených tímto zákonem, přičemž dle § 2 odst. 1 písm. a) Vězeňská služba spravuje a střeží vazební věznice a věznice a odpovídá za dodržování zákonem stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Dle § 23 odst. 6 pak náhradu škody poskytuje v zastoupení státu ministerstvo, kterým je dle § 1 odst. 1 právě Ministerstvo spravedlnosti.

13. Uvedené závěry vyplývají také z judikatury Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4264/2015, dovodil, že Vězeňská služba České republiky není ústředním správním úřadem, tím je pro vězeňství Ministerstvo spravedlnosti (§ 2 a § 11 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Nadto i podle § 23 odst. 6 zákona č. 55/1992 Sb. náhradu škody poskytuje v zastoupení státu Ministerstvo spravedlnosti, nicméně za ustanovení zvláštního právního předpisu, na které odkazuje § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. v případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí, je třeba považovat § 6 zákona č. 82/1998 Sb. V souladu s tím Nejvyšší soud v žalovanou odkazovaném usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4090/2018, dovodil, že Vězeňská služba ČR není ústředním správním úřadem, kterým je pro vězeňství Ministerstvo spravedlnosti. Ostatně v žalobcem předložených rozsudcích Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 12. 2022, č. j. 11 C 224/2017-448, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2023, č. j. 26 Co 81/2023-502, týkajících se odškodnění za umístění žalobce na vězeňskou celu mezi kuřáky ve věznici [adresa], vystupovalo na straně žalované jako organizační složka státu právě Ministerstvo spravedlnosti.

14. Soud prvního stupně také vzhledem k negativnímu postoji žalované k žalobcem uplatňovaným nárokům důvodně nepřikládal pro účely § 104 odst. 2 o.s.ř. význam tomu, že pobyty v eskortní cele, k nimž došlo až po podání žaloby, nebyly ještě zahrnuty do předběžného projednání nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 25 Cdo 737/2008).

15. Odvolací soud aprobuje rovněž soudem prvního stupně učiněné posouzení charakteru případných nároků žalobce na náhradu nemajetkové újmy za jednotlivé krátkodobé pobyty žalobce v daném středisku, k nimž v průběhu mnoha let v období od oku 2014 do roku 2022 došlo, jako nároků samostatných. Žalobce totiž nebyl v daném středisku umístěn dlouhodobě, a v případě jeho opakovaných krátkodobých pobytů v průběhu mnoha let by se proto nemohlo z logiky věci svým charakterem jednat o trvající zásah ze strany žalované vůči žalobci, neboť ten zde nebyl vytýkanému stavu vystaven dlouhodobým způsobem. Již jen vzhledem k časovým přetržkám mezi jednotlivými krátkodobými pobyty žalobce se z logiky věci současně nemohlo svým charakterem jednat ani o případný pokračující zásah žalované, spojený blízkou časovou souvislostí dílčích zásahů. Platí zde, že za samostatné nároky na náhradu újmy je nutno považovat nároky ze dvou i více oddělitelných škodných událostí, a to i když jde o opakování téhož porušení právní povinnosti mezi týmiž subjekty (např. dvěma oddělitelnými neoprávněnými zásahy škůdce proti majetku téhož poškozeného) (srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, mutatis mutandis).

16. Uvedené má z hlediska vlivu faktoru času zásadní dopady na (ne)možnost úspěšného uplatnění části případných nároků žalobce ve vztahu k žalovanou vznesené námitce promlčení. Žalobce sám sice v odvolání souhlasí se závěry soudu prvního stupně o promlčení všech jednotlivých nároků mimo nároků za pobyty z 3. 11. 2022 a 15. 11. 2022, avšak odvolací soud částečně nikoli. Toto částečně odlišné posouzení sice nemá vliv na výsledek řízení, neboť úplné zamítnutí žaloby obstojí i z jiných důvodů, nicméně je třeba upozornit, že soud prvního stupně aplikoval (zjevně v důsledku značně zavádějící terminologie, obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. a neodpovídající terminologii současného občanského zákoníku) nesprávnou délku promlčecí doby v podobě šestiměsíční subjektivní promlčecí doby pro nároky na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 namísto na danou věc dopadající tříleté subjektivní promlčecí doby pro nároky na náhradu škody dle § 32 odst.

1. V posuzované věci napadaných zásahů do práva na zdraví je totiž zapotřebí vyjít obdobně z východiska, zastávaného komentářovou literaturou, dle kterého jsou pro účely zákona č. 82/1998 Sb. nároky z poškození zdraví oproti občanskému zákoníku chápány jako nároky na náhradu škody na zdraví (nikoli tedy jako nároky na náhradu nemajetkové újmy). Je tomu tak proto, že: 1) text zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá tomu, že v době jeho přijetí byly nároky na náhradu újmy na zdraví chápány jako nároky na náhradu škody; 2) novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb. zavádějící odpovědnost státu za nemajetkovou újmu se týkala zejména nemajetkové újmy způsobené porušením práva na přiměřenou délku řízení či na osobní svobodu a neměla ambice nijak upravit právo na náhradu nemajetkové újmy při poškození zdraví; 3) zákon č. 82/1998 Sb. i nadále chápe nemajetkovou újmu na zdraví jako škodu i v § 32 odst. 2, který hovoří o náhradě škody s výjimkou škody na zdraví (srov. Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F. Zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017, s. 18). Újmy na zdraví se proto týká tříletá subjektivní promlčecí doba dle § 32 odst. 1, nikoli šestiměsíční subjektivní promlčecí doba dle § 32 odst. 3 (Ibid., s. 296 a 298).

17. Rozsah promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy tudíž nelze při zásahu do práva na ochranu zdraví dovozovat na základě šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž na základě tříleté subjektivní promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 se zohledněním stavení promlčecí lhůty dle § 35 odst. 1 tohoto zákona. Uvedené se týká výlučně zásahu do práva na ochranu zdraví, nikoli i vytýkaného nezajištění vyhovující toalety, ohledně kterého platí soudem prvního stupně správně aplikovaná šestiměsíční subjektivní promlčecí doba dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

18. Argumentace žalobce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, respektive nyní ohledně zjevného zneužití práva (§ 8 o.z.) žalované vznést námitku promlčení, je pak ryze účelová a zcela nesprávná. Jak totiž uvádí i komentářová literatura k zákonu č. 82/1998 Sb. (Simon, P., op. cit., s. 295), judikaturu Nejvyššího soudu dovodila, že námitka promlčení uplatněná státem obecně není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (nyní není zjevným zneužitím práva – pozn. odvolacího soudu) a bylo by tak jen ve výjimečných případech, kdy by uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace bylo nepřiznání práva nepřiměřeně tvrdým postihem. V praxi tak bude přicházet v úvahu, když dojde k uplynutí objektivní promlčecí lhůty dříve, než vznikne nárok na náhradu, typicky v případě trestního stíhání trvajícího více než 10 let a skončeného zastavením stíhání nebo zproštěním obžaloby, či v případě, kdy se poškozený dozví o vzniku újmy až po uplynutí objektivní promlčecí lhůty.

19. V posuzované věci se rozhodně nejedná o takový výjimečný případ, kdy by vznesená námitka promlčení byla zjevným zneužitím práva žalovanou ve smyslu § 8 o.z. Je zde zcela přiléhavá argumentace žalované, dle které absence právního vzdělání žalobce nemůže založit zjevné zneužití práva vznést námitku promlčení, výkon trestu odnětí svobody nikomu nebrání podat včas žalobu, neboť k tomu není osobní svobody zapotřebí a nadbytek času ve věznici naopak přímo vybízí k uplatňování nároků, jak (nejen) žalobce zhusta činí.

20. Přes výše uvedenou dílčí nesprávnost závěrů soudu prvního stupně ohledně rozsahu promlčení je pak výsledné úplné zamítnutí žaloby opodstatněně podloženo i dalšími soudem prvního stupně dovozenými důvody, na které odvolací soud v podrobnostech pro stručnost a výstižnost odkazuje.

21. Ostatně i správní žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, týkající se právě vytýkaného vystavení pasivnímu kouření a nehumánního zacházení spočívajícího v nedůstojném a nefunkčním hygienickém vybavení v předmětném eskortním středisku, byla po provedeném místním šetření částečně odmítnuta a částečně zamítnuta rozsudkem [název] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a kasační stížnost žalobce byla zamítnuta rozsudkem [název] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Správní soud dovodil, že systémová opatření, nahodilost a krátkodobost případného vystavení žalobce pasivnímu kouření, jakož i nikoli excesivní dopady na jeho zdravotní stav, vedou k závěru, že k zásahu do práv žalobce nedošlo v takové intenzitě, aby se dalo hovořit o nezákonném zásahu. Nedůvodnou shledal správní soud i žalobu v části týkající se hygienického vybavení cel.

22. Odvolacím soudem lze tudíž konstatovat, že ze strany žalované nedošlo v otázce ochrany zdraví žalobce před pasivním kouřením v předmětném eskortním středisku k nesprávnému úřednímu postupu relevantní intenzity (viz i pravidlo de minimis níže), neboť žalovaná v tomto směru činila náležitá opatření a pokud přes tato opatření došlo k jejich nahodilému a krátkodobému porušení ze strany jednotlivých vězňů propašováním cigaret na eskortní celu, v důsledku čehož byl případně žalobce nahodile a krátkodobě vystaven pasivnímu kouření, měl žalobce přistoupit ke své ochraně přivoláním příslušníka Vězeňské služby s využitím signalizačního zařízení, jak mu ukládá § 28 odst. 2 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb. Pokud tak žalobce neučinil, nese si v souladu s § 2903 odst. 1 o. z. ze svého, čemu mohl zabránit.

23. Účelová argumentace žalobce obavou z pomsty ostatních vězňů nemůže být v posuzovaném případě úspěšná, neboť se zde jedná o eskortní cely mimo místo výkonu trestu odnětí svobody žalobce, tedy o cely, v nichž není žalobce k výkonu trestu odnětí svobody umístěn dlouhodobě. V tom spočívá zřetelná odlišnost od případu řešeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2021, sp. zn. 34 C 112/2017, ve věci pasivního kouření ve Věznici [adresa] v období od 5. 12. 2005 do 24. 5. 2007. Vzhledem k chvilkovostem pobytů žalobce v eskortní cele neobstojí v nyní posuzované věci argument z případu řešeného citovaným rozsudkem, dle kterého nelze klást k tíži žalobci, že odmítl označit konkrétní pachatele kázeňských přestupků, neboť by se tím vystavoval nebezpečí msty ze strany spoluvězňů a tím i možné další újmě na svém zdraví způsobené napadením apod. V případě reálné hrozby fyzického napadení během chvilkových pobytů žalobce v eskortní cele by navíc jistě bylo příslušníkem Vězeňské služby po jeho přivolání kvůli kouření preventivně zvažováno i přemístění žalobce na jinou ze 4 eskortních cel, přičemž v rámci již zmíněné povinnosti žalobce dle § 28 odst. 2 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb. by bylo povinností žalobce takové reálně hrozící napadení oznámit při přivolání příslušníka Vězeňské služby kvůli kouření na cele.

24. Ze žalobcem samotným tvrzeného přehledu eskort (č. l. 62) vyplývá, že doba pobytu žalobce v eskortní cele se v naprosté většině případů pohybovala jen v řádu 25 až 30 minut. Nadto v souladu s argumentací žalované rozhodně nelze rozumně předpokládat, že by se zde přes zavedená opatření kouřilo po celou dobu. Tomu odpovídá i výsledek místního ohledání provedeného správním soudem dne [datum], při kterém v rámci prohlídky všech 4 cel nebyl ve 3 celách cítit zápach cigaretového kouře a ten byl cítit pouze v cele č. 4, v níž byl v míse záchodu vhozen jeden nedopalek cigarety.

25. Za této situace lze odvolacím soudem poukázat také na pravidlo de minimis, podle kterého požadavek praktického fungování právního systému vyžaduje, aby nemajetková újma měla i určitou vyšší intenzitu, a bezvýznamné nemajetkové újmy tedy nemají mít právního významu. Opačný přístup by měl za následek, že např. prakticky každé porušení osobnostního práva, které s sebou nese pro oprávněného určitou míru nepříjemnosti a nepohodlí, by vedlo k náhradě nemajetkové újmy (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 28, odst. 38-39, s. 43, odst. 126-127, i s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016). Ostatně na zásadu de minimis poukázal právě v souvislosti s danou věcí také Nejvyšší správní soud v odst. 24 rozsudku ze dne 7. 6. 2023, č. j. 7 As 68/2023-25, s tím, že ochranu lze poskytovat pouze tam, kde zásahy představují reálný (významný) zásah do práv žalobce (s odkazem na citovanou prejudikaturu).

26. K nesprávnému úřednímu postupu nedošlo dle správných závěrů soudu prvního stupně ani v otázce zajištění důstojného sociálního zázemí.

27. Předpoklady pro odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu § 5 písm. b) a § 13 zákona č. 82/1998 Sb., tedy ani pro vznik nároků žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a tohoto zákona, které jsou nadto částečně promlčeny, proto nemohou být v této věci dány.

28. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o.s.ř., a to včetně nákladových výroků.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobce byl s odvoláním neúspěšný a jako takový by byl zásadně povinen k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované, nicméně jsou u něj z důvodů vyložených již soudem prvního stupně dány důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci moderačního práva (§ 150 o.s.ř.) a po žalované lze spravedlivě požadovat, aby si náklady odvolacího řízení nesla ze svého.

Poučení