112 C 50/2020 - 275

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Ondřejem Sekvardem, Ph.D., ve žalobce [Anonymizováno] [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], bytem v [Anonymizováno] zastoupeného [Anonymizováno], advokátem se sídlem v [Anonymizováno], proti žalovaným: 1) [Anonymizováno] [Anonymizováno] – [Anonymizováno]: [Anonymizováno] IČ: [Anonymizováno], zastoupené Mgr. [Anonymizováno] [Anonymizováno], advokátem se sídlem v [Anonymizováno] 2) [Anonymizováno]., se sídlem v [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], a 3) [Anonymizováno]/[Anonymizováno], PSČ: [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno], obou zastoupených Mgr. [Anonymizováno], advokátem se sídlem v [Anonymizováno], za účasti a) [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno], bytem [Anonymizováno], nar. [Anonymizováno], [Anonymizováno], jako vedlejších účastníků na straně žalobce, zastoupených [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:

Výrok

I. Řízení se v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno] – ost. plocha, jiná plocha o výměře 9 516 m2 vymezeného geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno], zastavuje.

II. Určuje se, že žalobce je vlastníkem ideální pozemku parc. č. [hodnota], ost. plocha – jiná plocha o výměře 2 346 m2, a parc. č. [hodnota], ost. plocha – jiná plocha o výměře 37 841 m2, vedených [Anonymizováno] kat. pracoviště [adresa], kat. území [adresa], tak, jak je vyznačen geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO], ze 7. 12. 2011, č. [hodnota]-[Anonymizováno] Geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO] ze 7. 12. 2011, č. [hodnota][Anonymizováno], je přílohou a nedílnou součástí tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 3) na náhradě nákladů řízení částku 25 570,- Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného 3).

IV. Ve vztahu mezi vedlejšími účastníky na straně žalobce a žalovaným 3) se náhrada nákladů řízení žalovanému 3) nepřiznává.

V. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.

VI. Ve vztahu mezi vedlejšími účastníky řízení na straně žalobce a žalovanými 1) a 2) se žádnému z nich náhrada nákladů řízení nepřiznává.

VII. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 22 342,- Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou z 15. 9. 2020 domáhal určení vlastnictví k pozemkům specifikovaným shora ve výrocích pod body I. a II. O uvedených pozemcích jako vlastnictví žalobce (spolu s vedlejšími účastníky) bylo rozhodnuto Státním pozemkovým úřadem rozhodnutím z 21. 5. 2012, sp. zn. 3239/92/61-RBD. Protože povinnými osobami byly v daném restitučním řízení jiné subjekty než katastrální vlastník, domáhá se žalobce odstranění tohoto problému. Vyhovující rozsudek v projednávané věci bude způsobilým k zápisu jeho vlastnictví do katastru nemovitostí. Stejného výsledku vedlejší účastníci dosáhli ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 83/2012. V projednávané věci se jedná o zcela shodný skutkový základ a není důvodu, aby soud nyní rozhodl jiným způsobem. Pozemky byly původně ve vlastnictví [jméno FO], byly mu odebrány, po roce 1989 protiprávně zahrnuty do konkursní podstaty společnosti [právnická osoba] (dále též jen „[právnická osoba]“) a následně správcem konkursní podstaty přes uplatněné a jemu známé restituční nároky ze strany oprávněných osob převedeny předchůdcům žalovaných 1) až 3). Uvedené převodní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s blokačními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a stejně tak i zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“). V průběhu opakovaného řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce svoji žalobu zpět v rozsahu výroku pod bodem I., když tak učinil z procesní opatrnosti. Mezitím se totiž stal dalším přistoupivším žalobcem, v již citovaném řízení u zdejšího soudu, kde jediným předmětem zůstal právě pozemek parc. č 1836/163. Soud tak v souladu s § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), řízení v daném rozsahu zastavil.

2. Žalovaný 1) nárok žalobce neuznal. Přestože vlastnictví k pozemku evidovanému v katastru nemovitostí pod parc. č. [hodnota], bylo zapsáno vedlejším účastníkům na podkladě rozsudku ve shora citované právní věci zdejšího soudu, řízení do doby vyjádření nebylo zcela ukončeno. Původní pozemek parc. č. 1836/10 byl správcem konkursní podstaty převeden [tituly před jménem] [jméno FO] kupní smlouvou z 5. 4. 2000, odsouhlasenou krajským soudem. Převod byl platný stejně jako další navazující dispozice. O uplatnění restituční žádosti mu není nic známo. Pozemek byl vložen do základního kapitálu žalovaného 2) a následně převeden na žalovaného 1) smlouvou z 29. 12. 2008. Žalovaný 1) byl v dobré víře, že nabývá pozemek od oprávněného subjektu, pročež je na místě tuto dobrou víru zohlednit při aplikaci institutu vydržení, u něhož již stanovená desetiletá lhůta řádně uplynula v roce 2010. Při střetu dvou titulů k nabytí vlastnického práva je na místě tato poměřovat ochranu původního vlastníka a dobrověrného nabyvatele a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu upřednostnit posledně uvedeného.

3. Žalovaný 2) ve vyjádření uvedl, že pozemek parc. č. [hodnota], k němuž bylo spoluvlastnické právo vedlejších účastníků na podkladě rozsudku ve shora citované právní věci zdejšího soudu již zapsáno, tvořil nepeněžitý vklad [tituly před jménem] [jméno FO] (ta jej nabyla kupní smlouvou uzavřenou se správcem konkursní podstaty 7. 4. 2000 a odsouhlasenou krajským soudem) do společnosti [právnická osoba]. Ta následně zanikla fúzí se žalovaným 3).

4. Žalovaný 3) uvedl, že jeho se týkající pozemek parc. č. [Anonymizováno] dosud není zapsán v katastru nemovitostí, neboť ohledně něj v citované právní věci sp. zn. 41 C 83/2012 nebylo pravomocně rozhodnuto. Pozemek nabyla společnost [právnická osoba]., kupní smlouvou se správcem konkursní podstaty 17. 11. 2003, tato společnost následně zanikla sloučením se žalovaným 3). Pokud krajský soud v rámci dohlédací činnosti souhlasil s prodejem majetku z konkursní podstaty, prodej byl možný a platný. Poukázal též na to, že v petitu žaloby není uvedený pozemek vůbec zmíněn, pročež tedy žalovaný 3) není pasivně legitimován.

5. Žalovaní 2) a 3) dále uvedli, že kupní smlouvy, na jejichž základě byl majetek z konkursní podstaty Brněnských cihelen prodán jim nebo jejich předchůdcům, odpovídaly zákonným požadavkům a neporušily žádná zákonná ustanovení. Podle ustálené judikatury nabyvatel majetku, který byl dříve sepsán do konkursní podstaty, se stává vlastníkem bez zřetele k tomu, zda měl v době zpeněžení náležet někomu jinému. Žalobce neprokazuje, že by správce konkursní podstaty měl povědomost o restituční žádosti v době sepisu majetku do konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty nebyl vyzván k vydání takového majetku, proto byl sepsán oprávněně. Mělo naopak dojít k uplatnění vylučovací žaloby nebo vydání výtěžku zpeněžení majetku, na který se vztahoval restituční nárok, nikoli k přiznání vlastnického práva k předmětu zpeněžení. I v opačném případě by vlastnické právo svědčilo žalovaným 2) a 3) v důsledku vydržení na podkladě dobré víry, že byl jimi nabytý majetek nabyt od subjektu oprávněného s ním disponovat. Dobrá víra je odůvodněna schválením kupních smluv krajským soudem. Soud v projednávané věci není vázán skutkovými závěry z citované právní věci sp. zn. 41 C 83/2012, neboť se v ní jednalo s jiným okruhem účastníků řízení a výrok rozhodnutí je závazný pouze pro tamní účastníky řízení, nikoli ve vztahu k žalobci.

6. Vedlejší účastníci se ztotožnili s argumentací žalobce a dále sdělili, že jejich vlastnické právo bylo intabulováno. Rozsudek, na jehož základě se tak stalo, řeší stejné otázky, jako bude soud v nyní projednávané věci. Namítali, že správce konkursní podstaty věděl o uplatněných restitučních nárocích a věděla o nich i [tituly před jménem] [jméno FO] díky jednání s předchůdcem žalobce, pročež nemohla být v dobré víře. Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) sdělili, že si dotyční měli opatřit soupis konkursní podstaty s poznámkou o uplatnění restitučního nároku, neučinili tak vše, čím by svoji dobrou víru podepřeli. Blokační ustanovení zákona o půdě se vztahuje i na správce konkursní podstaty jako subjekt s dispozičním oprávněním ke konkursní podstatě. Pokud žalovaní 2) a 3) nabyli pozemky od [tituly před jménem] [jméno FO], tato byla či je přítomna ve statutárních či dozorčích orgánech obou subjektů, tudíž nelze o dobré víře na jejich straně nutné k vydržení vlastnického práva hovořit.

7. V průběhu řízení dále účastníci setrvali na svých stanoviscích.

8. Soud v prvé řadě dospěl k závěru, že opomenutí žalobce do petitu zahrnout i pozemek označený parc. č. 1836/163 je pouze písařskou chybou, když je zřejmé, že se svým nárokem původně brojil i vůči žalovanému 3), snáší proti němu a na podporu svého nároku argumentaci a rovněž není patrné, že by nárok omezil ve srovnání s předchozím rozhodnutím správního orgánu v dané věci. Nebylo současně jiného důvodu pro to, aby byl žalovaný 3) účastníkem nynějšího řízení, pokud by se vůči němu nedomáhal žalobce určení vlastnictví k pozemku, které nesvědčilo žádnému jinému ze zbývajících účastníků řízení. Soud tak bral jako dané, že se žalobce domáhá i vlastnického práva k předmětnému pozemku. Nebylo tak dle názoru soudu na místě vyzvat jej k odstranění „vad“ žaloby a spojovat s absencí reakce na takový úkon důsledek spojovaný s opomenutím takové výzvy podle § 43 OSŘ. V novém řízení před soudem prvního stupně poté, co mu byla věc vrácena k novému rozhodnutí tuto otázku znovu řešit nemusel, když žalobce vzal výslovně žalobu v daném rozsahu zpět, což by neučinil, kdyby předtím nebyl pozemek předmětem řízení.

9. V dané věci soud prvního stupně po provedeném dokazování, jež bude popsáno níže, dospěl rozsudkem z 13. 10. 2021, č. j. 112 C 50/2020-187, k závěru, že na straně žalobce není naléhavý právní zájem na určení vlastnictvím k pozemkům parc. č. [hodnota] a [hodnota], neboť jako účastníci nejsou všichni ti, kteří mají být katastrálními vlastníky (tedy i vedlejší účastníci). V takovém případě nemůže mít žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se vyhovující rozhodnutí nebude moci vztahovat na všechny účastníky spoluvlastnického vztahu. Dále se pak soud rozsudkem věnoval pozemku, který již nyní předmětem řízení není, pročež není nezbytné, aby byl procesní postup ve vztahu k němu dále popisován. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením z 12. 6. 2023, č. j. 70 Co 18/2022-252, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, když ve vztahu k nynějšímu předmětu řízení uvedl, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení může být dán i pouze ve vztahu k vlastnímu spoluvlastnickému podílu, není tedy nutné, aby jako účastník řízení byl označen i další spoluvlastník, pokud není jeho spoluvlastnictví na společné věci zpochybňováno. Dále uvedl, že součástí rozsudku musí být i geometrický plán, pokud na jeho základě dochází k vytvoření příslušného pozemku. Ve vztahu k pozemku, který již není v současnosti předmětem řízení, kdy nicméně uvedené úvahy jsou relevantní i pro projednávanou věc, zmínil, že soud musí rozlišit nabytí vlastnického práva formou vydržení, resp. nabytím dobrověrným od nevlastníka. K tomu soudu prvního stupně vymezil kritéria, na jejichž základě má v dané věci postupovat.

10. Soud po dokazování provedeném již v předchozích fázích řízení před kasačním zásahem odvolacího soudu dospěl k následujícím skutkovým zjištěním, která byla doplněna dalšími listinnými důkazy, jejichž potřeba vyplynula ze spisu. Z rozhodnutí [právnická osoba] (č. l. 6 až 19) soud zjistil, že daným rozhodnutím bylo určeno vlastnické právo mimo jiné předchůdce žalobce v rozsahu celku k pozemkům tam specifikovaným geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno] z 7. 12. 2011 – parc. č. [Anonymizováno], [hodnota] a [hodnota]. Skutečnost, že žalobce je právním nástupcem tam uvedeného účastníka řízení – [jméno FO] – je soudu známa z jeho úřední činnosti. Soud dále zjistil, že restituční žádost vůči povinné osobě – [právnická osoba] – byla podána předchůdcem žalobce 26. 11. 1992 (č. l. 25), přičemž skutečnost, že pozemky jsou dotčeny uvedeným restitučním nárokem, je patrná i z dopisu Magistrátu města Brna z 20. 1. 1999 (č. l. 20, resp. č. l. 142), kterým byla uvedená informace sdělena správci konkursní podstaty, který doručení uvedeného dopisu potvrdil (č. l. 166 až 168), stejně jako zaslání dotazu, na který byl uvedený dopis magistrátu reakcí (č. l. 26 - protokol z jednání u odvolacího soudu ve shora citované právní věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 83/2012). Rovněž je z uvedených listin patrné, že jak v restituční žádosti, tak v dopisu magistrátu a rozhodnutí [právnická osoba] se jedná o tytéž parcely označené stejnými identifikačními údaji dle pozemkového katastru. Současně bylo doplněním dokazování o kompletní dotaz správce konkursní podstaty zahrnujícím i srovnávací sestavení parcel (ze svazku II. připojeného spisu z věci 41 C 83/2012, kopie součástí procesního spisu) soudem zjištěno, že správce se výslovně dotazoval na případné uplatnění restitučního nároku ve vztahu i k předmětným pozemkům.

11. Dle svého sdělení správce konkursní podstaty neznal ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, možná učinil závěr, že není povinnou osobou, pročež ho uvedená povinnost neváže. K soupisu uvedených pozemků přikročil a čekal, jak to dopadne s případnými vylučovacími žalobami (č. l. 27 p. v.).

12. Soud dále zjistil ze soupisu konkursní podstaty (č. l. 136 až 141), že pozemky 1836/10, 1836/13 a 1836/1, z nichž následně vznikly pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly do konkursní podstaty [Anonymizováno] sepsány 20. 10. 1998, a to s poznámkou, že k pozemkům je uplatněn restituční nárok (č. l. 139).

13. Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 83/2012 z 12. 12. 2019, č. j. 44 Co 374/2014-522 (č. l. 21 až 24), bylo určeno, že nynější vedlejší účastníci (tamní žalobci b/ až d/) jsou vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] dle geometrického plánu blíže uvedeného tamtéž. Odvolací soud dospěl k závěru, že tamní žalobci jsou oprávněnými osobami, jejichž restituční nárok má přednost před případným vydržením vlastnického práva žalovanými 1) až 3), když k soupisu pozemku do konkursní podstaty došlo neoprávněně v rozporu s § 68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Rovněž tak došlo k neoprávněnému prodeji předmětných pozemků dalšímu subjektu. Excindační žaloba ve vztahu ke sporným pozemkům nebyla podána, když k takové ani nebyli účastníci řízení vyzváni. U předchůdce žalovaných v nynější věci ([tituly před jménem] [jméno FO]) odvolací soud dovodil, že nebyla zpochybněna jeho dobrá víra. Uvedené rozhodnutí odvolací soud učinil poté, co mu jeho předchozí rozsudek byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu z 23. 11. 2016, č. j. 28 Cdo 3368/2016-385, v němž byl odvolací soud vyzván k objasnění mimo jiné uvedených okolností.

14. V předchozím odstavci citované rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně opět zrušeno a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu z 9. 11. 2021, č. j. 28 Cdo 1692/2021-637. Tentokrát se tak stalo především z důvodu, že odvolací soud dostatečně nerozlišil nabytí vlastnického práva vydržením a dobrověrným nabytím od nevlastníka. Nebylo současně zjišťováno, kdy a zda případně byla dobrá víra nabyvatelů či jejich dalších nástupců zpochybněna, a to i ve vztahu k nabytí vlastnictví ze strany státu. Krajský soud v Brně rozsudkem z 22. 6. 2022, č. j. 44 Co 374/2014-727, dospěl po doplněném dokazování k závěru, že [tituly před jménem] [jméno FO] nebyla v době uzavření kupní smlouvy se správcem konkursní podstaty v dobré víře, přičemž jako člen statutárního orgánu právního nástupce, na něhož byly pozemky převedeny, nemohl být v dobré víře ani tento další nabyvatel (žalovaní 2/ a 3/). Byli totiž informováni o řízení, v němž byla jejich potenciální dobrá víra zpochybněna. U žalovaného 1) nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by zpochybnila dobrou víru, jednalo se nicméně s ohledem na neplatnost předchozích titulů a nabývání vlastnictví pozemku par. č. 1836/10 od nevlastníka o dobrověrné nabytí vlastnictví. Při střetu vlastnictví s právem restituentů dal odvolací soud přednost původním vlastníkům. Dovolání proti uvedenému rozsudku bylo Nejvyšším soudem usnesením ze 7. 3. 2023, č. j. 28 Cdo 232/2023-796, odmítnuto, neboť odvolací soud se se všemi podstatnými okolnostmi vypořádal v souladu s ustálenou judikaturou. Z usnesení Ústavního soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1338/23, bylo zjištěno, že ústavní stížnost proti posledně citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla odmítnuta.

15. Z výpisu LV (č. l. 52) soud zjistil, že žalovaný 1) byl dříve evidován jako vlastník pozemku parc. č. 1836/10, z něhož byl opakovaně citovaným geometrickým plánem vydělen pozemek parc. č. [hodnota]. Pozemek parc. č. 1836/10 nabyl žalovaný 1) k 13. 3. 2009 (č. l. 53) na základě kupní smlouvy uzavřené se žalovaným 2) (pod názvem [Anonymizováno], a. s.) z 29. 12. 2008 (č. l. 53 p. v. a 54) schválené svým zřizovatelem (č. l. 55). Uvedený pozemek spolu s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] byl původním nabyvatelem [tituly před jménem] [jméno FO] (kupní smlouva se správcem konkursní podstaty [Anonymizováno] z 5. 4. 2000 – č. l. 127 a 128, souhlas krajského soudu v prodejem pozemku – č. l. 128 p. v.) vložen do základního kapitálu společnosti [právnická osoba]., 23. 10. 2000 (č. l. 56 až 58). Tato společnost byla založena téhož dne (notářský zápis – č. l. 68 a 69). Společnost [právnická osoba]., následně založila žalovaného 2) 12. 10. 2005 (notářský zápis – č. l. 81 až 88), u něhož byl emisní kurs akcií splacen nepeněžitým vkladem v podobě pozemku parc. č. [Anonymizováno].

16. Z usnesení (č. l. 164) bylo zjištěno, že Krajský obchodní soud v Brně vyzýval likvidátora Brněnských cihelen k vydání dokladů k veškeré činnosti úpadce správci konkursní podstaty.

17. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]. (svazek VII připojeného spisu zdejšího soudu sp. zn. 41 C 83/2012, kopie součástí procesního spisu), soud zjistil, že [tituly před jménem] [jméno FO] byla předsedkyní dozorčí rady od 13. 12. 2000 do 15. 12. 2015, její manžel [tituly před jménem] [jméno FO] předsedou představenstva od 13. 12. 2000 do 22. 12. 2015. U společnosti [Anonymizováno], a. s. (nyní [právnická osoba].), bylo zjištěno, že [tituly před jménem] [jméno FO] byla členem představenstva od 21. 11. 2005 do 23. 6. 2020, její manžel předsedou představenstva ve stejném období.

18. Ze žaloby ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 14 C 52/2001 podané [jméno FO] proti správci konkursní podstaty [Anonymizováno] a dále též [tituly před jménem] [jméno FO], se žalobkyně domáhala mimo jiné určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi dotyčnými subjekty, na jejichž základě nabyla [tituly před jménem] [jméno FO] do vlastnictví pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] K této žalobě se posledně jmenovaná vyjádřila podáním z 24. 11. 2005 tak, že nárok odmítla, kdy mimo jiné popsala osud pozemků i svůj postup v dané věci. Uvedla též, že 25. 7. 1994 uzavřela se žalobkyní smlouvu o smlouvě budoucí o některých pozemcích v předmětné oblasti. Současně byla uzavřena též dohoda o narovnání, která měla za cíl předejít soudním sporům. Podáním z 20. 2. 2004 do řízení vstoupila jako vedlejší účastník společnost [právnická osoba]., a to osobou předsedy představenstva [tituly před jménem] [jméno FO].

19. Z prohlášení o společném záměru z 22. 10. 2004 bylo zjištěno, že [jméno FO], správce konkursní podstaty, společnost [právnická osoba]., a [tituly před jménem] [jméno FO] uzavřeli dohodu, na jejímž základě měli v úmyslu řešit nahromaděné problémy. Účastníci si byli vědomi uplatnění restitučního nároku prvně jmenované v oblasti [jméno FO] [Anonymizováno] v kat. území [adresa], stejně jako toho, že s některými pozemky bylo již v minulosti nakládáno a nenacházejí se již v dispozici státu. Byli si též vědomi, že pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] jsou významné ekologické oblasti a významný krajinný prvek. Z důvodu právní jistoty se dohodou měla [jméno FO] vzdát nároků mimo jiné k pozemkům uvedeným v předchozí větě a pozemkům vzniklým z nich a přečíslovaných. Současně se zavázala, že vezme zpět žalobu citovanou v předchozím odstavci.

20. Listiny v podobě kupní smlouvy mezi správcem konkursní podstaty a společností [právnická osoba]., z 17. 11. 2003, usnesení krajského soudu 12. 1. 2004 (č. l. 91) nebo notářský zápis (č. l. 92 až 101) nebyly v důsledku zpětvzetí žaloby v rozsahu nároku vůči žalovanému 3) pro nynějšího rozhodnutí podstatné. Z rozsudku Krajského soudu v Brně (č. l. 109 až 112), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu (č. l. 113 až 120) a Ústavního soudu (č. l. 121 až 124) soud zjistil, že v dané věci soudy dospěly k závěru, že pokud je do konkursní podstaty sepsán majetek dotčený restitučním nárokem a dojde k jeho prodeji, má oprávněná osoba právo na výtěžek zpeněžení, pokud se v mezidobí nedomůže vyloučení z majetkové podstaty. Pro projednávanou věc nicméně uvedené listiny neměly žádný vliv.

21. Po provedeném dokazování pak bylo třeba primárně posoudit, zda žalobce má na určení, že je podílovým spoluvlastníkem žalobou označených pozemků, naléhavý právní zájem. Soud ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že tento naléhavý právní zájem není dán. Účelem určovací žaloby ve smyslu § 80 OSŘ je stanovit existenci práva nebo právního vztahu tak, aby toto určení vyřešilo mezi účastníky řízení sporné právní otázky, tedy spor o existenci práva či právního vztahu – usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2938/2010 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 10150). Žaloba tak má preventivní charakter, a její použití je na místě v případě ohrožení práva či existence nejistoty v právním vztahu, přičemž ochrany nelze dosáhnout jiným efektivnějším způsobem (rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v systému ASPI pod č. JUD9618CZ). Takové řešení musí být relativně trvalé, tedy pozitivní rozhodnutí o určovací žalobě musí předejít případným sporům do budoucna. Dřívější judikatorní závěry směřovaly k tomu, že jako účastník takového řízení museli být všichni, kteří měli být spoluvlastníky, resp. jejich vlastnické právo bylo v daném řízení zpochybňováno, v opačném případě nebyl dán ve věci naléhavý právní zájem na daném určení (viz též rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, publikovaný pod č. JUD26805CZ v systému ASPI). Tento závěr nicméně v současné době neobstojí. Z usnesení Nejvyššího soudu z 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5582/2016 (publikované mimo jiné v systému ASPI pod č. JUDCZ), plyne, že je možné požadovat určení svého vlastnického práva ke spoluvlastnického podílu. Za takové situace je nezbytné, aby v každém případě byli účastníky řízení ty subjekty, jejíchž vlastnické právo je takovou žalobou zpochybňováno. O takový případ se jedná i v projednávané věci, kdy žalobce zpochybňuje vlastnické právo žalovaných 1) a 2) k předmětným pozemkům, nikoli též právo vedlejších účastníků. Jelikož tak cílem žaloby je odstranit stav nejistoty a rozpor mezi stavem skutečným a stavem zápisu v katastru nemovitostí v rozsahu podílu , která by měla náležet žalobci na úkor žalovaných 1) a 2), má žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Bylo tak možné přikročit k posouzení dalších žalobních argumentů.

22. V projednávané věci v zásadě nebylo sporné, že žalobce je právním nástupcem původní oprávněné osoby, a to stejně jako vedlejší účastníci vystupující na jeho straně. To je soudu známo jednak z jeho úřední činnosti v řízeních o přezkum správního rozhodnutí pozemkového úřadu podle části páté, jednak z určovacích žalob na ně v řadě případů navazujících. Pro účely projednávané věci a otázek, jež se ukázaly být sporné v paralelně probíhající věci u zdejšího soudu pod sp. zn. 41 C 83/2012, bylo vedeno dokazování i ke skutečnostem, jež sice vyřešeny případně byly v tom či onom řízení, nikoli však za účasti žalovaných. V tomto řízení tedy bylo prokázáno, že předchůdce žalobce podal restituční žádost včas již 26. 11. 1992 orgánu, který byl k tomu určen, přičemž žádost se přímo týkala i pozemků, jež jsou nyní předmětem řízení, tehdy samozřejmě jako součást širšího celku .

23. Z dokazování též nepochybně vyplynula skutečnost, že pozemky, na které byl uplatněn restituční nárok, byly zahrnuty do konkursní podstaty společnosti [právnická osoba] k 20. 10. 1998, když se tak stalo přesto, že správce konkursní podstaty se jednak dotázal na případné uplatnění takového nároku, jednak mu byla zcela konkrétní pozitivní odpověď v daném směru příslušným orgánem sdělena (dotaz správce konkursní podstaty včetně srovnávacího sestavení parcel, odpověď Magistrátu města Brna, soupis konkursní podstaty). Z dokazování bylo zřejmé, že právní nárok žalobce (a stejně tak i vedlejších účastníků) je zcela opodstatněný, neboť se jednalo o pozemek dříve ve vlastnictví jeho právního předchůdce [jméno FO].

24. Pozemky, které jsou v současnosti předmětem řízení, byly smlouvou z 5. 4. 2000 se souhlasem krajského soudu převedeny z konkursní podstaty do vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO]. Pozemek parc. č. [Anonymizováno], z něhož byly vyděleny pozemky parc. č. [hodnota] a [hodnota], byl 23. 10. 2000 vložen do základního kapitálu společnosti [právnická osoba]., jíž byla [tituly před jménem] [jméno FO] předsedkyní dozorní rady, její manžel předsedou představenstva. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] byl dotyčnou společností následně použit ke splacení nepeněžitého vkladu ve společnosti žalovaného 2), a to k 12. 10. 2005. Pozemek parc. č. [Anonymizováno] společnost žalovaného 2) smlouvou z 29. 12. 2008 převedla na žalovaného 1).

25. V souvislosti se shora zjištěným skutkovým stavem bylo třeba posuzovat stejné otázky, jako při projednání věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 83/2012. V prvé řadě tak bylo kromě kladné odpovědi na otázku, zda byl řádně uplatněn restituční nárok, učinit závěr o tom, zda lze určit vlastnické právo k pozemku, který byl pojat do konkursní podstaty a následně došlo k jeho vyvedení na třetí subjekt.

26. K sepisu uvedeného pozemku do konkursní podstaty došlo podle názoru soudu v rozporu s § 68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, podle něhož „věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty“. Uvedené zahrnutí do konkursní podstaty bylo tedy protiprávní, neboť restituční nárok byl uplatněn, správce konkursní podstaty o této skutečnosti věděl, přesto pozemky převedl, byť se souhlasem konkursního soudu, na třetí osobu – [tituly před jménem] [jméno FO]. Uvedená kupní smlouva z 5. 3. 2000 je tedy absolutně neplatná. Kromě citovaného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání došlo i k porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Uvedený závěr je patrný i z rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD167475CZ). Takový závěr nemůže být narušen ani chybným právním posouzením správce konkursní podstaty o tom, že by se na něj neměla vztahovat povinnost nepřevádět uvedené pozemky. Neznalost zákona neomlouvá a je více než zarážející, že vůbec takový způsob obrany správce konkursní podstaty zvolil, neboť to leccos vypovídá o jeho odborné způsobilosti k výkonu funkce. Z dokazování vyplynula rovněž skutečnost, že ve věci nebyla podána excindační žaloba, neboť soud v prvé řadě k takové žalobě účastníky nevyzval, jednak v době, kdy tak učinil ve vztahu k jiným pozemkům, ty, o něž v řízení nyní jde, již v konkursní podstatě zahrnuty nebyly (rovněž to zmiňuje Nejvyšší soud v již shora uváděném kasačním rozsudku v paralelně vedené věci z 9. 11. 2021, č. j. 28 Cdo 1692/2021-637).

27. Žalovaný 2) se bránil argumentací závěry Nejvyššího soudu uvedenými v rozsudku z 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002 (publikován pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že v případě zpeněžení majetku pojatého do soupisu konkursní podstaty se oprávněná osoba, jejíž nároky byly pominuty, může domáhat pouze výtěžku zpeněžení, nikoli určení vlastnictví. Proti tomuto argumentu nicméně lze aplikovat názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. 29 Cdo 520/2016 (publikované mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD375194CZ), podle něhož nelze citovaný rozsudek, jinak i nadále použitelný, aplikovat tam, kde neplatí všechna východiska specifikovaná v dané věci. Především je takovým východiskem skutečnost, že věc byla pojata do konkursní podstaty oprávněně a nebyl k takovému majetku uplatněn restituční nárok. Ochrana nabyvatele takového majetku se nevztahuje na důvody neplatnosti smlouvy mající původ v porušení norem konkursního práva. O takový případ se v projednávané věci jedná, neboť věc byla pojata do soupisu neoprávněně s přihlédnutím k včas uplatněnému restitučnímu nároku.

28. S ohledem na uvedený závěr, který je zcela shodný s tím, k němuž dospěl i Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích, bylo dále na místě posuzovat, zda a u koho je případně možné zjistit existenci dobré víry v to, že nabývá vlastnictví k pozemku. S ohledem na dobu dispozice s majetkem bylo třeba aplikovat předchozí právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Ve vztahu k původnímu nabyvateli [tituly před jménem] [jméno FO] nelze o dobré víře ve smyslu § 130 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vůbec hovořit. Je tomu tak zejména s ohledem na to, že si byla vědoma uplatnění restitučních nároků ze strany [jméno FO] - manželky původního vlastníka, ostatně to zřetelně plyne z dohody o úpravě budoucích vztahů, kde jsou přímo uváděny pozemky, jež jsou předmětem řízení (říjen 2004). Sama též uvedla, že s [jméno FO] jednala již dávno předtím, kdy věděla o dotčení oblasti [jméno FO] [Anonymizováno] restitučními nároky. Dobrou víru, pokud ji někdy měla, musela ztratit nejpozději 24. 11. 2005 po doručení žaloby ve věci 14 C 52/2001, v níž je platnost smlouvy se správcem konkursní podstaty zpochybněna, když je nicméně zřejmé, že o existenci řízení věděla již v době sepisu dohody o úpravě budoucích vztahů, kde je citována. K tomu lze odkázat na závěry vyslovené již v rozsudku Nejvyššího soudu z 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (publikován mimo jiné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5472). Rozhodně tedy nemohla být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem v době vyjádření se k žalobě, resp. jejího doručení k vyjádření. S ohledem na jednání s [jméno FO] již před koupí předmětných pozemků (sama to uvedla ve vyjádření k žalobě ve věci 14 C 52/2001) a vědomost o jejích restitučních nárocích v dané oblasti pak nemohla být v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem ani v době uzavření kupní smlouvy samotné, neboť jí nic nebránilo, aby se na stav pozemků pojatých do soupisu, k nimž případně byl uplatněn restituční nárok, dotázala. Takové obezřetnosti ji nepochybně nemůže zbavit ani skutečnost, že s dispozicí vyslovil souhlas konkursní soud. Naopak, při vědomí uplatnění restitučních nároků oprávněnou osobou měla tím více vynaložit úsilí k tomu, aby zjistila, na které pozemky případně nároky uplatněny byly, a na které nikoli. To neučinila.

29. I přesto, že nelze dovodit existenci dobré víry u [tituly před jménem] [jméno FO], nebylo vyloučeno, aby tato dobrá víra byla přítomna u některého z dalších nabyvatelů – [právnická osoba]., či WHIZKID, a. s. (nyní [právnická osoba].), na něž byly pozemky dále převedeny, ať již vkladem do základního kapitálu, nebo splacením formou nepeněžitého vkladu. Soud dospěl k závěru, že u uvedených společností rovněž není na místě hovořit o dobré víře v nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům. Je tomu tak proto, že [tituly před jménem] [jméno FO] byla členem dozorčího orgánu společnosti [právnická osoba]., resp. členem statutárního orgánu u společnosti [Anonymizováno], a. s. Je tak na místě, aby vědomost o nedodržení příslušného postupu při nabývání majetku a závěr o absenci dobré víry byl učiněn i u těchto společností. U společnosti [právnická osoba]., sice byla [tituly před jménem] [jméno FO] členem nikoli statutárního orgánu společnosti, k němuž se podmínky existence dobré víry právnické osoby zpravidla upínají, ale orgánu pouze dozorčího, nelze však neodkázat na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD327630CZ). Ten spojil povědomost o okolnostech zpochybňujících dobrou víru právnické osoby s vědomostí o takových okolnostech u podnikového právníka. [tituly před jménem] [jméno FO] sice nebyla osobou, která by v souvislosti se společností [právnická osoba]., byla pověřena jejím zastupováním či takové oprávnění měla, byla nicméně zakladatelem a členem dozorčího orgánu a manželkou předsedy představenstva. Jedná se tak o úzké personální propojení, že je na místě, aby vědomost [tituly před jménem] [jméno FO] byla přičtena i právnické osobě (tak ostatně postupoval Nejvyšší soud ve vztahu ke stejnému účastníkovi i v usnesení z 31. 5. 2023, sp. zn. 29 Cdo 938/2021 (publikován v systému ASPI pod č. JUD935609CZ). K tomu lze přičíst i skutečnost, že společnost [právnická osoba]., v osobě předsedy představenstva společnosti – manžela [tituly před jménem] [jméno FO], byla vedlejším účastníkem řízení o žalobě pod sp. zn. [spisová značka]. O ní [tituly před jménem] [jméno FO] věděl minimálně od 20. 2. 2004 (sdělení o vstupu do řízení), následně rovněž byl signatářem dohody o úpravě budoucích vztahů, v níž byly oba předmětné pozemky – tehdy ještě oba vlastněné společností [právnická osoba]., zmiňovány výslovně. Ani u něj jako fyzické osoby tedy nelze dospět k závěru o existenci dobré víry v nabytí vlastnického práva, resp. je nutno učinit závěr o ztrátě této dobré víry, byla-li vůbec přítomna. Jestliže tak není tato dobrá víra přítomna u těchto žádného z těchto subjektů – manželů [jméno FO], nelze ji shledat ani u společnosti [právnická osoba].

30. Uvedený závěr u společnosti [právnická osoba]., je rovněž určující s ohledem na personální propojení (oba manželé jsou členem statutárního orgánu) i při vložení nepeněžitého vkladu touto společností v podobě předmětných pozemků do základního kapitálu společnosti žalovaného 2). Je na místě poukázat na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu z 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015 (publikovaný mimo jiné v systému ASPI pod č. JUDCZ), podle něhož lze právnické osobě přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují. Výjimky, které by mohly prolomit uvedené pravidlo a zabránit tak případným nespravedlnostem v intencích rozsudku Nejvyššího soudu z 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015 (publikován v systému ASPI pod č. JUDCZ), nebyly v řízení shledány.

31. Z uvedeného je patrné, že vlastnické právo nesvědčilo žalovanému 2), u něhož bylo již od počátku vyloučeno jeho nabytí vydržením, neboť zcela chyběla dobrá víra, a to díky úspěšnému zpochybnění dobré víry u členů statutárního orgánu, resp. i orgánu dozorčího, jeho samotného i jeho předchůdce. Nelze u žalovaného hovořit ani o dobrověrném nabytí vlastnického práva v intencích nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 61/2014), neboť je to s ohledem na předchozí pojmově vyloučeno.

32. Jiný je nicméně závěr u pozemku evidovaného katastrálně na žalovaného 1). Ten jej nabyl na základě kupní smlouvy z 29. 12. 2008 se žalovaným 2). U žalovaného 1) nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by u něj byly dány pochybnosti o oprávněnosti nakládat s předmětným pozemkem (parc. č. 1836/10). Nebylo tvrzeno ani zjištěno žádné spojení mezi statutárním orgánem společnosti [Anonymizováno], a. s., a žalovaným 1), ani podobné personální propojení jako mezi RNDr [jméno FO] a dalšími nabyvateli, v nichž figurovala. Žalovaným 1) je sice stát jednající danou organizační složkou, případná pochybení konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti a souhlasu s prodejem pozemku, který neměl být ani zahrnut do konkursní podstaty, mu nelze přičíst, byť se jedná rovněž o postup státu a byl to opět stát, který žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci jeho majetek konfiskoval. U žalovaného 1) nelze dospět k závěru o vydržení, protože u něj neuplynula příslušná vydržecí doba. Pozemek nabyl smlouvou z roku 2008. Již od roku 2012 byl účastníkem řízení v opakovaně citované věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 41 C 83/2012, v níž nepochybně byly namítány skutečnosti, na jejichž základě nemohl být nadále se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu vlastnické právo náleží. Oproti žalovanému 2) však mohl být v okamžiku uzavření smlouvy v dobré víře ve stav zápisu v katastr nemovitostí, v němž došlo předtím k několika změnám vlastnického práva, a v okamžiku uzavření smlouvy mu nebyly (nikdo to netvrdil a ani v souběžně vedeném řízení to nebylo zjištěno) ani nemohly být známy okolnosti vyvedení pozemku z konkursní podstaty [Anonymizováno]. Nebylo též po něm dle názoru soudu na místě požadovat, aby prověřoval průběh konkursního řízení stran oprávněnosti pojetí předmětného pozemku do soupisu konkursní podstaty a jeho následného prodeje, což naopak lze požadovat po prvním nabyvateli. Zde naopak lze uplatnit závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12.

33. Za takové situace bylo na soudu, aby poměřoval důvody, pro které by měl poskytnout ochranu tomu či onomu subjektu, jemuž svědčí vlastnické právo, zda restituentovi nebo vlastníkovi katastrálnímu, jenž vlastnictví nabyl v dobré víře, neboť je evidentní, že obě práva v plné míře zachovat nelze. Soud má za to, že je na místě upřednostnit původního vlastníka, a to s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu z 23. 5. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 10/16 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 83/2017), a nálezu z 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 88/2011).

34. Uvedený nález konstatoval, že dobrověrnému nabyvateli v jím projednávané věci musí být poskytnuta právní ochrana, vycházel-li ze stavu zápisu v katastru nemovitostí. Výsledek poměření obou proti sobě stojících nároků musí vycházet ze zásad spravedlnosti. Soud má za to v projednávané věci je třeba zvážit následující okolnosti. Jednak je třeba říci, že zákon o půdě je právní norma, jež upravuje postup pro zmírnění křivd, které byly oprávněným osobám, resp. jejich předchůdcům způsoben v důsledku postupu státních orgánů v období totalitního státu. Přestože je uvedená norma koncipována tak, že upřednostňuje, aby na pozemcích, které mají být vydány, mohla být provozována zemědělská činnost, k níž byly užívány již před rozhodnou dobou (§ 30 zákona o půdě), nelze přehlédnout, že jinak není dána žádná jiná překážka tomu, aby byl sporný pozemek oprávněné osobě vydán. Zohlednit je třeba též skutečnost, že katastrálním vlastníkem a dobrověrným nabyvatelem je stát, tedy subjekt, jenž měl práva restituentů chránit a učinit vše, aby se dostali k majetku, který jim byl protiprávně odňat. Na tom nemění nic ani okolnost, že to není ta organizační složka státu, která snad byla za řádné dodržení všech blokačních ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nebo zákona o půdě odpovědná. Soud je toho názoru, že při střetu vlastnického práva restituenta a práva státu nelze upřednostnit stát, který je právním nástupcem subjektu, jenž všechny křivdy předchůdcům žalobce a vedlejším účastníkům způsobil. To by dle názoru soudu jen vytvořilo nespravedlnost, resp. bylo by jejím pokračováním. Nehledě na to, že restituční řízení v projednávané věci běží tak dlouho, že kdyby bylo ukončeno v přiměřené lhůtě, nebylo by třeba tyto návazné spory řešit, protože by nebyl prostor pro realizaci všech neplatných převodů.

35. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem soud žalobě v rozsahu výroku pod bodem II. vyhověl, když součástí rozsudku učinil i geometrický plán, kterým došlo k oddělení předmětných pozemků z pozemků rozsáhlejších. Skutečnost, že v mezidobí byly pozemky již do katastru nemovitostí vloženy, není dle názoru soudu správnosti tohoto rozsudku na újmu, když není pochyb o tom, jakých pozemků se toto rozhodnutí týká, když současně v mezidobí nedošlo ke změnám v katastru nemovitostí, jež by vkladu vlastnického práva žalobce bránily. Součástí minulého rozsudku tento geometrický plán neučinil, když měl za to, že postačí, pokud bude ke vkladu předloženo rozhodnutí pozemkového úřadu, ve spojení s rozsudkem v nyní projednávané věci, za současného konstatování, že vkladu dle citovaného geometrického plánu nebrání žádná překážka.

36. Výrok pod bodem III. je odůvodněn skutečností, že žalobce ve svém nároku vůči žalovanému 3) neuspěl (§ 146 odst. 2 OSŘ). Výše nákladů žalovaného 3) je dána odměnou jeho zástupce podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 3 100,- Kč/úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u jednání 13. 10. 2021, odvolání, účasti u jednání 15. 1. 2024 v celkové výši 15 500,- Kč. Součástí náhrady je též paušální částka ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za úkony podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) advokátního tarifu ve výši 1 500,- Kč. K tomu je třeba přičíst daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalovaného 3) plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 3 570,- Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 5 000,- Kč. Celkem tak žalovanému 3) náleží náhrada nákladů řízení ve výši 25 570,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému 3) ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 OSŘ.

37. Výrok pod bodem IV. a VI. je dán v prvé řadě tím, že to byl žalobce, který jinak v řízení nebyl vůbec aktivní, k jednání nechodil, a drtivou většinu práce s úspěšným uplatněním nároku ponechal na vedlejších účastnících v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 41 C 83/2012 a současnou žalobu podal až poté, co prakticky nebylo, co řešit. K jednání rovněž nechodil a zastavení řízení v části vyjádřené výrokem pod bodem I. zavinil svým přístupem. Bylo by tak dle názoru soudu krajně nespravedlivé, aby nyní vedlejší účastníci byli povinni hradit náklady řízení fakticky úspěšnému žalovanému 3). Soud tak postupoval podle § 150 OSŘ. Ve vztahu ke zbylým žalovaným, vůči nimž by jinak vedlejší účastníci měli právo na náhradu nákladů, neboť stáli na úspěšné straně sporu, podle § 142 odst. 1 OSŘ, se vedlejší účastníci práva na náhradu nákladů řízení výslovně při jednání vzdali.

38. Výrok pod bodem V. a nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci vůči žalovanému 1) je odůvodněn okolnostmi případu ve smyslu § 150 OSŘ. Jakkoli byl žalobce vůči žalovanému 1) úspěšný a byl by na místě postup podle § 142 odst. 1 OSŘ, má soud za to, že je na místě zohlednit, že i na straně žalovaného 1) bylo prokázáno nabytí vlastnického práva originárním způsobem, aniž by byla zpochybněna dobrá víra v řádnost procesu nabytí vlastnictví i titulu, který k tomu vedl. Negativní důsledek řízení vůči žalovanému 1) je dán především díky úvahám soudu, jenž upřednostnil původního vlastníka – oprávněnou osobu, resp. jeho právního nástupce. Do situace, v níž se žalovaný 1) ocitl, by se dotyčný nebyl dostal, kdyby správce konkursní podstaty plnil svoje povinnosti řádně a kdyby [tituly před jménem] [jméno FO] a její nástupci nepřeváděli majetek, u něhož nemohli být v dobré víře, že jim po právu náleží.

39. Výrok pod bodem VII. plyne z toho, že žalobce byl úspěšný vůči žalovanému 2), pročež má právo na náhradu nákladů řízení vůči němu (§ 142 odst. 1 OSŘ). Výše nákladů žalobce je dána odměnou jeho zástupce podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ve výši 3 100,- Kč/úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby a odvolání v celkové výši 9 300,- Kč. Součástí náhrady je též paušální částka ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu za úkony podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a k) advokátního tarifu ve výši 900,- Kč. K tomu je třeba přičíst daň z přidané hodnoty, jejímž je zástupce žalobce plátcem, podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 2 142,- Kč. Rovněž je na místě přiznat náhradu soudního poplatku ve výši 10 000,- Kč. Celkem tak žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 22 342,- Kč, kterou je žalovaný 2) povinen zaplatit žalobci ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 OSŘ.