113 C 104/2023-56

Rubrum

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Martinou Jílkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] účastníka: [osobní údaje účastníka] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu takto:

Výrok

I. Další účastník je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 062 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Tento rozsudek nahrazuje II. a III. výrok rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení] a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací].

III. Část žaloby, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení] a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací], aby byl další účastník povinen zaplatit žalobkyni částku 28 Kč, se zamítá.

IV. Další účastník je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhala, aby byla dalšímu účastníkovi stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 090 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč. K odůvodnění žaloby uvedla, že Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast, rozhodnutím ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení], nevyhověl návrhu žalobkyně, aby byl další účastník povinen žalobkyni uhradit částku 1 090 Kč za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] (II. výrok) a o nákladech rozhodl tak, že odpůrce je povinen uhradit navrhovatelce náhradu nákladů v částce 55,36 Kč (III. výrok). Proti II. a III. výroku rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rozhodnutím předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací], byly napadené výroky potvrzeny. Žalobkyně nesouhlasila se závěry správních orgánů, že ačkoliv byly ve smlouvě sjednané podmínky pro aplikaci ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy splněny, nárok nelze přiznat, neboť nebyly splněny odlišné podmínky pro daný institut uvedené ve všeobecných obchodních podmínkách. Žalobkyně nepovažovala ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy za překvapivé, když toto bylo součástí smlouvy a bylo pouze doupraveno všeobecnými obchodními podmínkami, se kterými se další účastník také seznámil, což stvrdil svým podpisem. Žalobkyně k tomu odkázala na ustanovení § 4 odst. 1, § [číslo] odst. 1 a § 1753 o. z. a na ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, a dále na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 ICdo 45/2017. Dle názoru žalobkyně byly splněny podmínky ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy. Odchyluje-li se ujednání ve smlouvě od ujednání všeobecných obchodních podmínek, je namístě vyřešit jejich rozpor zákonem předpokládaným způsobem, když ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. pro takové případy jasně stanoví, že odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním všeobecných obchodních podmínek přednost. Správní orgány svým výkladem redukovaly význam pravidla zakotveného v § 1753 o. z. tak, že je-li jakákoliv (byť sebetechničtější) část ujednání mající charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat úpravu § 1753 o. z. a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Tento výklad je však v rozporu s textem zákona i judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Sporné ujednání bylo obsaženo ve smlouvě samotné a způsob výpočtu sporné úhrady uvedený ve smlouvě je převzat přímo ze zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Obě tato ujednání tvořila podstatnou část textu smlouvy. [ulice] podmínky pak obsahovaly pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Další účastník svým podpisem stvrdil, že se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámil. Nad to žalobkyně poukázala na to, že z pouhého umístění ujednání v textu obchodních podmínek nelze dojít k závěru, že je takové ujednání překvapivé, jedná-li se o ujednání, které bývá pravidelně v obchodních podmínkách obsaženo. Vždy je třeba posuzovat, zda druhá smluvní strana mohla předmětné ujednání za daných podmínek očekávat. Žalobkyně dále zpochybnila aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, když skutkový stav byl výrazně odlišný od projednávané věci. K povaze úhrady za předčasné ukončení smlouvy uvedla, že tento institut se svou povahou spíše než smluvní pokutě podobá odstupnému, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3608/2018. Z opatrnosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 120/2018-65, dle kterého lze sjednat smluvní pokutu pro případ předčasného skončení smlouvy zaviněného žalovanou stranou z důvodu nezaplacení kupní ceny za dodané služby. Není tak podstatné, kdo inicioval jednání vedoucí k zániku smlouvy. Ohledně určitosti ujednání odkázala na závěr rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2022, č. j. 27 C 242/2021-64, dle kterého je ujednání dostatečně určité a nezpůsobuje interpretační problémy. Shrnula, že předmětné ujednání nelze považovat za překvapivé, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné smlouvě a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Vymezení tohoto výrazu je navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení smlouvy dle § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Navrhla, aby soud zavázal dalšího účastníka řízení k úhradě částky 1 090 Kč a nahradil svým rozhodnutím II. a III. výrok rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení] a rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací].

2. Další účastník se k žalobě nevyjádřil.

3. Český telekomunikační úřad považoval žalobu za zcela nedůvodnou. Žalobkyně neprokázala odeslání výpovědi dalšímu účastníkovi, neprokázala tedy, že došlo k ukončení smlouvy, a s ohledem na uvedené nebylo možné nároku vyhovět. Uvedl, že nárok, kterého se žalobkyně domáhá, nevznikl, neboť nebyl platně sjednán. Primárním důvodem pro zamítnutí nároku žalobkyně byla roztříštěnost ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy mezi smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. Poukázal na to, že předmětné ujednání je zcela neurčité, neboť z něj vůbec není zřejmé, na jaké případy vlastně dopadá. V kontextu § 1812 odst. 1 o. z. by se předmětné ujednání mělo vykládat tak, že úhradová povinnost zákazníkovi vzniká jedině tehdy, dopustil-li se tento jednání, které automaticky a bezpodmínečně ústí v ukončení smluvního vztahu, tzn. je jeho přímým důvodem. Kompletní ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, kterého se žalobkyně domáhá, lze získat až spojením bodu f) smlouvy, článků 1.4, 6.8 a 6.9 všeobecných obchodních podmínek. Taková roztříštěnost ujednání je dle názoru správního orgánu zcela zjevně v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11. Sporné ujednání bylo sice obsaženo přímo ve smlouvě, avšak klíčová část, tj. za jakých podmínek nárok vznikne, byla obsažena teprve ve všeobecných obchodních podmínkách. Pojem ukončení smlouvy z důvodů na straně zákazníka není ve všeobecných obchodních podmínkách přímo vysvětlen. Odkazovala-li žalobkyně na rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 1. 2022, č. j. 27 C 242/2021-64, pak tento řešil skutkově odlišnou situaci, a to případ, kdy smlouvu ukončil sám zákazník, který podepsal dohodu o ukončení smlouvy. Součástí této dohody bylo i ujednání o tom, že je povinen zaplatit poskytovateli úhradu za předčasné ukončení smlouvy. Správní orgán rozporuje, že by pouhé mechanické připojení podpisu dalšího účastníka na poslední stránce všeobecných obchodních podmínek naplnilo požadavky § 1753 o. z. Správní orgán trval na závěru, že mezi žalobkyní a dalším účastníkem nebyla úhrada za předčasné ukončení smlouvy sjednána v souladu s právními předpisy.

4. Po konstatování skutečností, že žaloba byla podána včas ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, že žalobkyně je k podání žaloby oprávněna dle § 246 odst. 1 o. s. ř. a že žaloba proti zamítavým výrokům rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu je přípustná, soud přistoupil k projednání a rozhodnutí věci samé. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení soudního jednání podle § 115a o. s. ř. Dalšímu účastníkovi byla výzva k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání doručena dne [datum] za použití fikce doručení podle § 50 odst. 2 o. s. ř. Další účastník se dosud nevyjádřil, a proto má soud za to, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobkyně v podání ze dne [datum] vyslovila souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Soud při rozhodování vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní a ze spisů správních orgánů.

5. Z obsahu správního spisu Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, sp. zn. ČTÚ-52 [číslo], bylo zjištěno, že žalobkyně podala ke správnímu orgánu dne [datum] návrh na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. V návrhu požadovala po dalším účastníkovi uhrazení částek 20 Kč, 15 Kč, 25 Kč, 25 Kč, 35 Kč, 20 Kč a 1 154 Kč za zúčtovací období od [datum] do [datum], částku 630 Kč za zúčtovací období od [datum] do [datum] a částku 1 090 Kč, která představovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum]. Správní orgán ve věci rozhodl rozhodnutím ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení], tak, že části návrhu v rozsahu částek 20 Kč, 15 Kč, 25 Kč, 25 Kč, 35 Kč, 1 154 Kč, 20 Kč a 630 Kč vyhověl (I. výrok), v části týkající se úhrady za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] návrhu nevyhověl (II. výrok) a o nákladech rozhodl tak, že odpůrce je povinen uhradit navrhovatelce náhradu nákladů v částce 55,36 Kč (III. výrok). Správní orgán II. a III. výrok napadeného rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně po dalším účastníkovi požadovala de facto smluvní pokutu za porušení povinnosti setrvat ve smluvním vztahu po určitou dobu. Konstrukce ujednání tak, jak ji naformulovala žalobkyně, však neodpovídá platnému ujednání o smluvní pokutě. Podmínkou platnosti ujednání o smluvní pokutě je určení konkrétní povinnosti, na jejíž porušení je smluvní pokuta vázána, a dále musí být dostatečně specifikována výše smluvní pokuty nebo způsob jejího určení. Z žalobkyní předložené smlouvy a všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že nárok na smluvní pokutu je podmíněn skutečností, že dojde před uplynutím sjednané doby trvání smluvního vztahu k jeho ukončení z důvodu porušení smluvních povinností ze strany dalšího účastníka. Odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně, se kterou je tato smluvní pokuta spojena, nelze považovat za porušení smluvní povinnosti dalšího účastníka, a to bez ohledu na důvod odstoupení. Správní orgán dále dospěl k závěru, že předmětné ujednání obsahuje nejasný způsob určení smluvní pokuty s ohledem na neurčité stanovení počátku doby, od které lze smluvní pokutu účtovat. Stanovení okamžiku, od kterého lze smluvní pokutu účtovat, nelze ponechat na vůli žalobkyně, ale musí být ujednán ve smlouvě. K odkazu žalobkyně na ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, uvedl, že existenci této úhrady sice předpokládá přímo zákon, avšak ten hovoří o ukončení smlouvy výpovědí nebo dohodou. Z návrhu vyplývá, že k ukončení smluvního vztahu došlo odstoupením žalobkyně od smlouvy. Správní orgán k ujednání zakomponovanému do všeobecných obchodních podmínek odkázal na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 O nákladech správního řízení rozhodl na základě úspěchu ve věci tak, že žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch, a to ve výši 63,84 %, tudíž jí přiznal právo na náhradu nákladů v částce 55,36 Kč (27,68 % z 200 Kč). Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne [datum] rozklad.

6. Z obsahu správního spisu předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu, sp. zn. [anonymizováno] [číslo], bylo zjištěno, že o rozkladu žalobkyně bylo rozhodnutím ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací], rozhodnuto tak, že byl rozklad zamítnut a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno. V odůvodnění správní orgán II. stupně uvedl, že nedošlo k naplnění podmínek čl. 6 všeobecných obchodních podmínek, na základě kterých by bylo možné úhradu za předčasné ukončení smlouvy vyúčtovat. Žalobkyně navíc v řízení před správním orgánem I. stupně nespecifikovala, o jaké ujednání všeobecných obchodních podmínek svůj nárok opírá. Ačkoli s žalobkyní souhlasí, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť dalšímu účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a žalobkyni coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, neboť v daném případě jde o kvazisankční ujednání, které na spotřebitele klade povinnosti zasahující do jejich majetkové sféry, a tedy má bezesporu charakter nevýhodného ujednání. Správní orgán II. stupně dospěl k závěru, že část ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Z hlediska spotřebitele jde o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost je nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 o. z. V závěru vytkl žalobkyni, že neprokázala, kdy a zda byla výpověď smlouvy doručena do sféry vlivu dalšího účastníka. Určení okamžiku dojití výpovědi do sféry vlivu dalšího účastníka je přitom stěžejní jak pro posouzení toho, zda smlouva vůbec byla ukončena předčasně, tak pro případný výpočet přesné výše úhrady za předčasné ukončení smlouvy.

7. Ze smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené dne [datum] se podává, že žalobkyně jako poskytovatel se zavázala poskytovat dalšímu účastníkovi jako zákazníkovi služby elektronických komunikací, a to GPON TANDEM RYCHLÝ za měsíční cenu 540 Kč [město] odběru služeb byla adresa [adresa] Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Součástí smlouvy je ujednání o tom, že zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy.

8. Dle čl. 1 všeobecných obchodních podmínek v případě nedodržení minimální doby užívání služeb je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu či úhradu dle čl. 6 podmínek. Článek 1.5 upravuje možnost poskytovatele podat písemnou výpověď smlouvy s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, pokud zákazník je v prodlení či neplatí vyúčtování dle čl. 6 podmínek (…), případně z jiných důvodů stanovených smlouvou nebo podmínkami. Dle čl. 6 může poskytovatel vypovědět smlouvu s výpovědní lhůtou 15 dnů ode dne doručení výpovědi zákazníkovi, nebo od smlouvy odstoupit, pokud zákazník vyúčtování platí soustavně opožděně nebo soustavně neplatí cenu za služby. Soustavně opožděným placením se rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování. Dle čl. 6 v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas 2 po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.

9. Dle předávacího protokolu byla služba žalobkyně zprovozněna dne [datum].

10. Z výpovědi smlouvy a předžalobní výzvy k úhradě dluhu ze dne [datum], která se dostala do dispozice dalšího účastníka dne [datum], vyplývá, že u dalšího účastníka bylo evidováno osm závazků po splatnosti v celkové výši 1 924 Kč. Vzhledem k výše uvedenému vypověděla tímto podáním žalobkyně smlouvu [číslo].

11. Z faktury [číslo] vystavené dne [datum], splatné dne [datum], se podává, že žalobkyně požadovala po dalším účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy, a to za období od [datum] do [datum] v částce 1 090 Kč.

12. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Mezi žalobkyní a dalším účastníkem byla dne [datum] uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo]. Žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytovat dalšímu účastníkovi do odběrného místa na adrese [adresa], službu GPON TANDEM RYCHLÝ a další účastník se za tuto službu zavázal hradit měsíční poplatek ve výši 540 Kč Smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců. Protože další účastník nehradil poplatek za službu řádně a včas, vypověděla žalobkyně podáním ze dne [datum] smlouvu [číslo]. Žalobkyně následně požadovala po dalším účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy, a to za období od [datum] do [datum] v částce 1 090 Kč. Další účastník požadovanou částku žalobkyni neuhradil a žalobkyně podala návrh na rozhodnutí sporu o povinnosti k peněžitému plnění podle § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. O návrhu rozhodl Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast, rozhodnutím ze dne 23. 4. 2021, [číslo jednací] vyř. – [příjmení] tak, že části návrhu v rozsahu částek 20 Kč, 15 Kč, 25 Kč, 25 Kč, 35 Kč, 1 154 Kč, 20 Kč a 630 Kč vyhověl (I. výrok), v části týkající se úhrady za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] návrhu nevyhověl (II. výrok) a o nákladech rozhodl tak, že odpůrce je povinen uhradit navrhovatelce náhradu nákladů v částce 55,36 Kč (III. výrok). Proti II. a III. výroku rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rozhodnutím předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 14. 11. 2022, [číslo jednací], byly napadené výroky potvrzeny.

13. Dle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění do [datum], ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno vždy v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, ať již výpovědí, nebo dohodou smluvních stran, informace o výši úhrady, která nesmí být v případě smlouvy uzavřené se spotřebitelem vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek.

14. Dle ustanovení § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

15. Dle ustanovení § 553 odst. 1 o. z. o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

16. Dle ustanovení § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

17. Dle ustanovení § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

18. Dle ustanovení § 1751 odst. 1 o. z. část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

19. Dle ustanovení § 1753 o. z. ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

20. Dle ustanovení § 1800 odst. 1 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.

21. Dle ustanovení § 1812 odst. 1 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

22. Dle ustanovení § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

23. Podle ustanovení § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

24. Podle ustanovení § 1992 o. z. ujednají-li si strany, že jedna z nich může závazek zrušit zaplacením odstupného, ruší se závazek zaplacením odstupného obdobně jako při odstoupení od smlouvy. Právo zrušit závazek zaplacením odstupného však nemá strana, která již, byť i jen zčásti, plnění druhé strany přijala nebo druhé straně sama plnila.

25. Podle ustanovení § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

26. Soud se tedy nejdříve zabýval právním posouzením institutu úhrady za předčasné ukončení smlouvy. Zejména tím, zda úhrada za předčasné ukončení smlouvy je svým obsahem a účelem smluvní pokutou.

27. Komentářová literatura se kloní k tomu, že jde o smluvní pokutu sui generis. Ačkoliv totiž uvedená kompenzace je spojena s výkonem práva spotřebitele ukončit smlouvu uzavřenou na dobu určitou předčasně, a tedy by spíše měla představovat jakousi formu odstupného (i judikatura se obecně přiklání k závěru, že smluvní pokuta sjednaná pro případ výkonu práva je spíše odstupným), další ustanovení zákona (zejm. § 63 odst. 6 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích) již hovoří o sankci, a je tak tedy třeba k uvedené úhradě přihlížet (k tomu viz komentář k § 63 in: [příjmení], [jméno] a kol. Zákon o elektronických komunikacích: komentář. 2. vydání. [obec]: [příjmení], 2014).

28. Shodně se k tomuto institutu staví i Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1192/2019. Dle tohoto rozhodnutí„ ujednání stran, které vznik práva na smluvní pokutu váže kromě porušení právní povinnosti na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy věřitelem pro porušení povinnosti dlužníkem, není zakázáno, a je tedy přípustné. Zároveň přitom takové ujednání nevybočuje ani z limitů definičního vymezení smluvní pokuty, jak vyplývají z § 2048 o. z., nejde tedy o ujednání inominátní. Možnost takového ujednání nevylučuje ani právní úprava odstoupení od smlouvy (§ 2001 a násl. o. z.). Účelem takového ujednání může být sankcionovat stranu, která by svým jednáním nebo opomenutím porušila smlouvu takovým způsobem, který by odůvodnil právo druhé smluvní strany od smlouvy odstoupit, přičemž samotné odstoupení od smlouvy by nepředstavovalo dostatečnou sankci pro porušivší stranu. Smluvní pokuta tak plní i svou základní funkci kompenzační, kdy nahrazuje předpokládanou škodu. Zároveň takové smluvní ujednání dává oprávněné straně možnost nevyužít svého práva vůči smluvní straně, která porušila smlouvu, smluvní vztah ukončit odstoupením od smlouvy a dále pokračovat ve smluvním vztahu bez sankcionování porušivší smluvní strany. Závěr dosavadní judikatury o neplatnosti právního jednání, dosud dovozované dokonce jako neplatnosti absolutní, nesleduje přitom ochranu povinné strany. Oproti situaci, kdy by právo na smluvní pokutu vzniklo vždy bez dalšího již porušením, mají zde strany smluvní dohodou vytvořen prostor pro to, aby smluvní pokuta po porušení povinnosti dlužníkem zatím aktivována nebyla a dlužník mohl svůj dluh splnit ještě předtím, než věřitel případně od smlouvy odstoupí. Ochranný účel případné neplatnosti právního jednání svědčí v řešené otázce, tedy naopak pro opačný závěr, než při výkladu předchozí úpravy soukromého práva zastávala judikatura dříve. Nelze proto setrvávat na dosavadních závěrech o absolutní neplatnosti takového právního jednání. Ujednání, které je pro povinnou stranu výhodnější, by bylo v takových případech zakázáno a strany by byly nuceny sjednávat ujednání automatické, méně výhodné. Je přitom třeba zásadně odlišit situaci, kdy podle ujednání stran má smluvní pokutu zaplatit dlužník, odstoupí-li tento dlužník od smlouvy, od situace, kdy podle dohody stran právo na smluvní pokutu vznikne, poruší-li dlužník povinnost a současně věřitel odstoupí od smlouvy. V nyní projednávané věci není postihována strana, která odstupuje od smlouvy, nejde tedy o sankcionování výkonu práva. Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je přitom princip autonomie vůle vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto principu a z funkce soukromoprávní smlouvy jako hlavního nástroje soukromoprávní regulace ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný.“ 29. Soud se s výše uvedenými názory zcela ztotožňuje a uzavírá, že úhradu za předčasné ukončení smlouvy lze považovat za smluvní pokutu sui generis a lze ji navázat kromě na porušení právní povinnosti i na další právní skutečnost, kterou je v tomto případě odstoupení od smlouvy pro porušení povinnosti dalšího účastníka.

30. Soud se dále zabýval tím, zda úhrada za předčasné ukončení smlouvy byla sjednána zákonným způsobem.

31. V daném případě byla úhrada za předčasné ukončení smlouvy upravena jak smlouvou, tak všeobecnými obchodními podmínkami. Je pravdou, že žalobkyní uvedené formulace nejsou příliš obratné, avšak tento fakt sám o sobě nemůže způsobit neplatnost daného ujednání. Základ úhrady za předčasné ukončení smlouvy je upraven ve smlouvě tak, že„ zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této smlouvy z důvodů na straně zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání smlouvy.“ Z této formulace je dle názoru soudu patrné, čeho se„ smluvní pokuta“ týká. Jedná se o paušály za období, které zůstane po předčasném ukončení smlouvy do konce sjednané doby trvání smluvního vztahu. Soud má za to, že z použitého slovního spojení tedy vyplývá jasné časové hledisko, které nelze jazykově vykládat jinak, než že jde o budoucí paušály pokrývající období po předčasném ukončení smlouvy do doby jejího původního minimálního trvání. Všeobecné obchodní podmínky pak blíže specifikují situace, ve kterých bude úhrada za předčasné ukončení smlouvy aplikována (důvody na straně zákazníka). Z čl. 6 všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že v případě, že byla sjednána minimální doba užívání služeb a zákazník poruší své povinnosti vyplývající ze smlouvy, např. pokud nezaplatí řádně a včas 2 po sobě jdoucí vyúčtování nebo bude-li v prodlení s úhradou nejméně 3 nezaplacených vyúčtování, je zákazník povinen zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby užívání služeb od začátku suspendace, tj. od začátku přerušení či omezení poskytování služeb.

32. Jde-li o obchodní podmínky, pak musí být splněna podmínka, že obchodní podmínky byly stranám známé nebo že byly k návrhu přiložené. Tato podmínka byla v dané věci splněna, neboť další účastník ve smlouvě prohlásil, že se s obchodními podmínkami seznámil a souhlasí s nimi (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015). 33. [příjmení] fakt zařazení ujednání do obchodních podmínek by neměl vést k porušení § [číslo] ani § 1814 o. z. I smluvní pokuty v obchodních podmínkách by ve své konkrétní výši a podobě měly být testovány skrze § 1753 o. z. Týkat by se to mělo i spotřebitelských vztahů, kde je třeba samozřejmě současně aplikovat též § 1813 o. z. V judikatorní praxi má ovšem silný dopad kategorický zákaz vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, dopadající na jakékoliv smluvní pokuty vůči spotřebiteli, na který podobně kategoricky navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015. Odlišný a správnější přístup zastává Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 45/2017, ze kterého vyplývá, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta je umístěna v obchodních podmínkách, nemá za následek její protiprávnost, je třeba zkoumat všechny relevantní okolnosti. Paušální kategorický zákaz byl hojně kritizován i odbornou literaturou a neměl by být uplatňován (k tomu viz komentář k § 1751 a 1753 in: PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019).

34. Jde-li o správním orgánem II. stupně namítanou roztříštěnost ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, tak k tomu soud uvádí, že je pravdou, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy je upraveno zčásti ve smlouvě a zčásti ve všeobecných obchodních podmínkách. Takové řešení však nemůže jít k tíži žalobkyně, která smlouvu i všeobecné obchodní podmínky koncipovala s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, když stěžejní část ujednání vtělila do samotné smlouvy a bližší specifikaci podmínek pak do všeobecných obchodních podmínek. Co se týče roztříštěnosti ujednání v rámci všeobecných obchodních podmínek, pak dle názoru soudu jsou obecné možnosti ukončení smlouvy upraveny v první části s názvem Smlouva, její uzavření, změny a trvání, a ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy v části 6 s názvem Cena, platební podmínky, sankce. Takové rozdělení samo o sobě nemůže být považováno za roztříštěné, když dělení obchodních podmínek do několika částí je běžnou praxí. Jak již bylo výše uvedeno, je pravdou, že žalobkyní uvedené formulace nejsou příliš obratné, avšak ani tento fakt nemůže způsobit nepředvídatelnost ujednání ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 o. z.

35. Soud dospěl k závěru, že za situace, kdy správní orgány aplikovaly na daný případ nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11 bez toho, aniž by se zabývaly dalšími relevantními okolnostmi, tak nepostupovaly správně. Nález Ústavního soudu vychází ze staré právní úpravy. Současná právní úprava však stojí na zásadách, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona (§ 1 odst. 2 o. z.), a že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 o. z.). Za této situace má soud výše uvedený nález Ústavního soudu za nepřiléhavý pro danou věc. Ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy bylo sjednáno z podstatné části ve smlouvě a součástí všeobecných obchodních podmínek byla pouze specifikace situací, ve kterých bude úhrada za předčasné ukončení smlouvy požadována. Další účastník měl možnost se se smlouvou i všeobecnými obchodními podmínkami seznámit a úhrada za předčasné ukončení smlouvy není ujednáním, které by mohlo být pro spotřebitele překvapivé, neboť se s ním (v obdobné podobě) lze setkat v řadě spotřebitelských smluv (ať již s operátory či dodavateli energií). Soud tedy dospěl k závěru, že úhrada za předčasné ukončení smlouvy byla sjednána platně.

36. Správní orgán II. stupně ve svém rozhodnutí dále rozporoval, že by došlo k naplnění podmínek podle čl. 6 všeobecných obchodních podmínek. Soud tento závěr správního orgánu nesdílí, když dle jeho názoru došlo k naplnění podmínek věty první čl. 6 všeobecných podmínek, ač se v této větě hovoří o smluvní pokutě a nikoliv o úhradě za předčasné ukončení smlouvy, avšak z kontextu celého ujednání je patrné, že i věta první se vztahuje právě k úhradě za předčasné ukončení smlouvy, ač je nešťastně v této větě označena jako smluvní pokuta. Dle smyslu se však jedná o jednu a tutéž úhradu navázanou na dvě rozličné situace – ukončení smlouvy pro porušení povinností ze strany zákazníka a pro jiné důvody.

37. Jde-li o správním orgánem II. stupně namítané neprokázání doručení výpovědi smlouvy do sféry vlivu dalšího účastníka, pak v soudním řízení žalobkyně předložila doručenku, ze které se podává, že výpověď byla do sféry vlivu dalšího účastníka doručena dne [datum].

38. V řízení tak bylo prokázáno, že mezi účastníky řízení byla sjednána smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] dle ustanovení § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Další účastník neuhradil platby za služby za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] v celkové výši 1 924 Kč, žalobkyně tak měla dle ustanovení § 65 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, možnost ukončit smluvní vztah. Dle ustanovení § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění do [datum], vyúčtovala žalobkyně dalšímu účastníkovi úhradu za předčasné ukončení smlouvy za období od [datum] do [datum] v částce 1 090 Kč.

39. Soud se tedy závěrem zabýval tím, zda žalobkyně vyúčtovala úhradu za předčasné ukončení smlouvy ve správné výši. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s minimální dobou užívání služeb v délce 12 měsíců a služba byla zprovozněna dne [datum]. Žalobkyně odstoupila od smlouvy výpovědí ze dne [datum], která se dostala do dispozice dalšího účastníka dne [datum]. V souladu s čl. 6 všeobecných obchodních podmínek uběhla patnáctidenní výpovědní lhůta dne [datum]. Žalobkyně tedy mohla požadovat úhradu za předčasné ukončení smlouvy od [datum]. S ohledem na uvedené má soud za to, že období, za které měla žalobkyně požadovat úhradu za předčasné ukončení smlouvy, tak mělo správně být od [datum] do [datum]. Úhrada za předčasné ukončení smlouvy je stanovena ve výši 20 % z ceny měsíčního paušálu – 20 % z 540 Kč je 108 Kč. Denní sazba úhrady za předčasné ukončení smlouvy je pak ve výši 3,6 Kč (108 Kč děleno 30 dny). Za dobu 9 měsíců a 25 dní činí tedy úhrada za předčasné ukončení smlouvy celkovou částku 1 062 Kč (9 x 108 Kč + 25 x 3,6 Kč).

40. Soud s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že o věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, a proto v I. výroku tohoto rozsudku zavázal dalšího účastníka k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 1 062 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč, neboť žalobkyně byla ve správním řízení neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, a má proto právo na náhradu nákladů správního řízení. Náhrada nákladů správního řízení sestává ze zaplaceného správního poplatku v částce 200 Kč. Ve smyslu § 250j odst. 2 o. s. ř. pak soud ve II. výroku tohoto rozsudku uvedl, že rozsudek soudu nahrazuje zamítavá rozhodnutí správních orgánů.

41. Soud žalobu v rozsahu částky 28 Kč ve III. výroku tohoto rozsudku zamítl, neboť žalobkyně nemá na tuto částku nárok. Výpovědní lhůta uplynula dne [datum] a žalobkyně měla nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy až od [datum]. Požadovala-li žalobkyně úhradu za předčasné ukončení smlouvy i za období od [datum] do [datum], pak na úhradu za toto období neměla nárok.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v poměrně nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl v řízení zastoupen a nedoložil výši hotových výdajů, náleží dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky částka 300 Kč za každý úkon. Žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení za dva úkony (sepis žaloby a předžalobní výzvy) v celkové výši 600 Kč O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.

Poučení